Jednota svatých (J 17,20-23)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Křesťanská zralost XIII.

Jaroslav Kernal, Praha 2. února 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Budeme pokračovat v našem výkladu sedmnácté kapitoly Janova evangelia. Je to součást série o křesťanské zralosti. Zde v Janovi mluvíme o osobní duchovní zralosti a o zralosti církve. Mluvili jsme o vytrvalosti a zachování svatých, mluvili jsme o radosti a posvěcení svatých. Dnes je před námi další část Ježíšovy modlitby, ve které se zaměřuje na jednotu svatých (v. 20-23):

  • Jan 17:20-23 Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří ve mně uvěří skrze jejich slovo, aby všichni byli jedno, jako ty Otče ve mně, a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno právě tak, jako my [jsme] jedno, já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalosti v jedno, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je právě tak, jako sis zamiloval mne.

Text, který dneska máme před sebou, je ohromný. To, co říká, je ohromující v mnoha ohledech. Ježíš mluví o tom, že dal svým učedníkům svou slávu, kterou měl od Otce! Bůh, který řekl, že svou slávu nikomu nedá, říká, že svou slávu sdílí s těmi, které povolal za syny. Ježíš také říká, že svět má poznat, jak moc Otec učedníky miluje – miluje je právě tak, jako si zamiloval a miluje svého jediného a jedinečného Syna, Ježíše Krista. To jsou věci, které nám berou dech. A Ježíš říká tato slova na pozadí své modlitby za jednotu. Jednota křesťanů nebo církve je v dnešní často skloňovaným slovem, proto potřebujeme dobře rozumět tomu, co o ní říká Bible. A tento oddíl je jedním z nejlepších textů v celém Písmu, na kterém si to můžeme ukázat. Položíme si dnes několik jednoduchých otázek, na kterých si vysvětlíme, kdo je povolán k jednotě, co je jednota, proč je jednota tak důležitá a jak ji máme zachovávat. Kdo, co, proč a jak. Pojďme k první otázce:

I. Koho se jednota týká?

Kdo je povolán k jednotě? To je otázka, kterou si musíme položit ještě dříve, než budeme přemýšlet o tom, co tato jednota znamená. Když si vysvětlíme, koho se týká, bude mnohem jednodušší rozumět tomu, co znamená. Odpověď je na jednu stranu velmi jednoduchá a je obsažena v samotném textu – jednota se týká těch, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš se tady modlí nejenom za ty, kteří jsou už jeho učedníky, tedy v té době to bylo těch dvanáct, kteří byli stále s ním, a kromě nich ještě širší skupina – ve Skutcích 1,15 čteme o tom, jak se po Pánově nanebevstoupení sto dvacet učedníků modlilo v horní místnosti – jednalo se nejspíš o stejnou místnost, ve které jedl Ježíš beránka se svými učedníky, kde umyl učedníkům nohy, kde je vyučoval o Duchu svatém a kde se modlil tuto modlitbu. V 1. Korintským 15,6 se mluví o pěti stech bratří, kterým se Ježíš ukázal v těle po svém vzkříšení. Takže to byla skupina Ježíšových učedníků, kteří s ním byli, když byl na zemi, ale tady v té modlitbě rozšiřuje dopad té modlitby na všechny učedníky – modlí se za ty, kdo v něj uvěří skrze slovo jeho učedníků. To znamená, že se modlí za všechny své učedníky ve všech dobách až do jeho druhého příchodu. To je, myslím, jasné.

Co je ale už méně jasné, je to, kdo přesně je tím, kdo věří v Ježíše Krista. Jsou lidé, kteří nevěří, a je jasné, že ti sem nepatří. Ale potom jsou další, kteří řeknou, že věří v Ježíše Krista. Svědkové Jehovovi věří v Ježíše Krista. Římští katolíci věří v Ježíše Krista. Mormoni věří v Ježíše Krista. Dokonce muslimové věří v Ježíše Krista a jeho druhý příchod. A co lidé, kteří sice věří v Ježíše Krista, ale nevěří, že vstal z mrtvých – věří takoví lidé v Krista Písma? Mluvíme o velmi vážné věci, proto se musíme ujistit, že víme, co to znamená být křesťanem. Co nám k tomu říká Písmo? Myslím, že bude stačit, když se podíváme do Janova evangelia a potom konkrétně do sedmnácté kapitoly.

Kdo je křesťan podle Jana? Hned na začátku svého evangelia mluví Jan o tom, že Pán přišel do svého, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (J 1,11-12). Křesťan je ten, kdo přijal Pána Ježíše Krista. Co to znamená? Jan to vysvětluje hned v následujícím verši:

  • Jan 1:13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

Tohle je jeden z velkých důrazů celého Janova evangelia – nové narození, znovuzrození, narození z Ducha. Proto říká, musíte se znovu narodit (J 3,3). Křesťan je ten, kdo se narodil z Ducha svatého. Jenom tak mohl přijmout Ježíše, jenom tak může věřit v Krista, jenom takový člověk může činit pokání a věřit evangeliu. Proto také Jan napsal toto evangelium, aby lidé věřili, že Ježíš je Syn Boží a ve víře v něj měli věčný život. Proto se Ježíš ptal člověka slepého od narození, kterému vrátil zrak, jestli věří v Syna člověka (J 9,35). Proto řekl Tomášovi, který pochyboval o jeho vzkříšení: „Nebuď nevěřící, ale věřící“ (J 20,27). Ježíš mluví o tom, že jeho ovce znají jeho hlas a jdou za ním (J 10,27). Křesťan je ten, kdo následuje Pána Ježíše Krista, tedy poslouchá jeho slovo, zachovává ho. To už jsme u Jana 17. Ježíšovi učedníci jsou ti, kdo přijali jeho slovo a zachovávají ho. Jsou to ti, kdo jsou posvěceni pravdou Božího slova. Přijímají Boží slovo jako pravdu a tato pravda posvěcuje jejich životy. Nejsou to lidé, kteří odmítají jeho slovo, kteří na něj nespoléhají, nejsou to lidé, kteří setrvávají v hříchu, ale jsou to ti, kdo se posvěcují skrze víru v Pána Ježíše Krista. Narodili se z Ducha svatého, milují Pána Ježíše zjeveného v Písmu, přijímají jeho slovo, poslouchají ho a žijí svatě, posvěcují se. To jsou účastníci jednoty v Kristu. To jsou lidé, za které se Ježíš modlí. To jsou ti, kdo uvěřili v Krista skrze zvěstované Slovo evangelia. O takových lidech je náš dnešní text. Jste jimi? Narodili jste se z Ducha? Milujete Pána Ježíše Krista? Posloucháte ho? Posvěcujete Pána ve svých srdcích, takže je svatý celý váš život? Potom jste povoláni k jednotě, za kterou se Ježíš modlí. A to nás vede ke druhé otázce:

II. Co je jednota?

O čem přesně tady Ježíš mluví? Co tím myslí, když se modlí za učedníky, aby byli jedno? Podívejte se do našeho textu – Ježíš mluví o sjednocení s ním a o zkušenosti takové jednoty, jakou má on se svým nebeským Otcem. Tady můžeme vidět, proč je tak důležité nejprve definovat, kdo je křesťan. Je to někdo, kdo se narodil z Ducha svatého, kdo má vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Jenom takový člověk může být s Pánem sjednocený.

Jak taková jednota vypadá? Klíčové je zde zase jedno malé slovo, které se opakuje ve dvacátém prvním a ve dvacátém druhém verši, vždycky když se mluví o tom, aby byli jedno. A potom je tam vždycky srovnávací příslovce – jako. Je tam význam srovnání – tak, jako, právě tak, jako, podle toho, jako … Měřítkem jednoty učedníků je jednota Otce a Syna. Co můžeme říci o jednotě, která je v Bohu?

Na prvním místě můžeme říci, že je to tak velká jednota, tak velké sjednocení, že můžeme (a dokonce musíme) mluvit o jedinosti. Bůh je jeden. Ačkoliv vyznáváme, že Otec je plně Bůh, Syn je plně Bůh a Duch svatý je plně Bůh, současně tvrdíme, že nejsou tři bohové, ale jeden Bůh. Nejsme triteisté, tedy nevěříme ve tři bohy, ale jsme monoteisté, tedy věříme v jednoho Boha. Ale kdykoliv mluvíme o jednom Bohu, máme na mysli Otce, Syna a Ducha svatého. Uctíváme jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě bez míšení osob a bez rozlučování podstaty, jak říká staré křesťanské vyznání víry. A pokračuje: Neboť jako nás křesťanská pravda nutí vyznávat, že je každá osoba sama o sobě Bůh a Pán, tak nám obecné náboženství zapovídá říkat, že jsou tři Bohové nebo Páni. To je jednota, která je v Bohu samotném. Tato jednota je nám dána za vzor pro naši jednotu. Za stejnou jednotu, jaká je v Bohu samotném, se modlí Ježíš ohledně učedníků. A proto mluví o své církvi jako o svém těle.

  • Ř 12:4-5 Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

Nejsme všichni stejní, nemáme být ani nemůžeme být, protože jinak bychom si nemohli sloužit k růstu, ale jsme jedno tělo. Patříme k sobě a nelze oddělit nějaký úd, takže by nebyl součástí těla. Chtěl bych zdůraznit tři věci, které se týkají jednoty křesťanů, jednoty těla, a které vyplývají z jednoty, která je v Bohu samotném. První věc, kterou si musíme uvědomit, je, že se jedná o duchovní jednotu. Jednota v Bohu je duchovní jednota. Není to fyzická jednota. Je to jednota, která je založená na duchovních skutečnostech. Proto je tato jednota možná jenom tam, kde jsou znovuzrození křesťané, kde je duchovní podstata. Nelze spojit nové stvoření se starým. Proto čteme:

  • 2K 6:14 Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?

To platí pro jakoukoliv duchovní činnost, pro každé duchovní spojení: s těmi, kteří nejsou znovuzrozeni, nemůžeme společně uctívat Boha, ani se s nimi modlit, nemůžeme s nimi spolupracovat na duchovních věcech. Můžeme spolupracovat na věcech tohoto světa a děláme, nejde to jinak, protože i když nejsme ze světa, jsme ve světě. Ale nemůžeme společně evangelizovat, nemůžeme mít společné shromáždění, nemůžeme mít opravdové přátelství, nemůžeme vstupovat do manželství s nevěřícími. Je to jiné, když jeden z manželů uvěří v Krista a druhý nikoliv – je to podobné, jako když jsme uvěřili a musíme spolupracovat se světem v mnoha praktických věcech. Ale není zde možná duchovní jednota.

To nás vede ke druhé věci – duchovní jednota totiž musí být vždycky postavená na pravdě. Vztah v Bohu samotném mezi osobami Boží trojice stojí na pravdě. Bůh pravda. Jednota v Bohu je jednota pravdy. Bůh je pravda sama, z něj vychází všechna pravda. Nám je tato pravda zjevená skrze Syna a v jeho Slovu. To je zdroj pravdy, to je pravda samotná. Proto i naše jednota musí být založená na pravdě. Bez pravdy nemůže existovat žádná skutečná jednota. Jednota křesťanů je duchovní, protože je založená na Kristu, na novém narození z Ducha svatého, který je Duchem pravdy, a je to také jednota doktrinální, protože je založená na pravdě Božího slova. Abychom tedy mohli usilovat o zachování jednoty Ducha spojeni svazkem pokoje (Ef 4,3), musíme rozumět tomu, kdo je křesťan a stát pevně na základních pravdách evangelia. A k tomu přistupuje třetí věc, kterou jsem chtěl zmínit, ale ta už nás vede k další otázce, ke třetímu bodu dnešního kázání:

III. Proč máme zachovávat jednotu?

Pán Ježíš se modlí za jednotu svých učedníků a ve v. 21 a 23 mluví o cíli této jednoty: to je svědectví světu. A s tím souvisí ta třetí věc, která se týká jednoty: Ačkoliv je jednota Kristových učedníků duchovní záležitostí, nebude neviditelnou, ale díky tomu, že je založená na pravdě evangelia, bude se také projevovat navenek. Jednota nemůže zůstat skrytá, ale bude zjevná. Není to ale jednota organizační, jde o jednotu organismu, těla, a ta se projevuje jinak než jednota organizace. Než se k tomu ale dostaneme, podívejme se nejdřív na cíl jednoty, protože z něj můžeme porozumět také tomu, jak se bude jednota Kristových učedníků projevovat.

  • Jan 17:21.23 … aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. … svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.

Svět má uvěřit, že Otec poslal Syna a svět má poznat, že ho poslal a že si zamiloval Kristovy učedníky jako svého Syna samotného. Milovaní, to je dech beroucí vyjádření! Kristova církev je svědectvím o Kristu samotném. Není to svědectví o lidech, není to svědectví o kazatelích, není to svědectví o budovách, o charitě, o aktivitách, o hudbě, o politickém nebo sociálním vlivu, ale je to svědectví o Kristu samotném a o Boží lásce, jak k Synu, tak k nám. Pán Ježíš se ztotožňuje se svou církví, což je pochopitelné, když ji nazývá svou nevěstou a svým tělem. Církev je svědectvím o Kristu.

Církev má kázat evangelium, má získávat učedníky, má je křtít a vyučovat, ale především má být svědectvím. A to není o tom, co církev dělá, ale čím církev je. Církev je jedním tělem Pána Ježíše Krista. Pořád si musíme připomínat, čím jsme začínali – kdo je Kristův učedník, tedy koho se jednota týká, a co tato jednota znamená. Když tohle budeme mít na mysli, můžeme jít k tomu, co má být zjevné na životě církve, aby byla svědectvím o Kristu. V tom našem textu jsou zmíněné tři věci.

Na prvním místě je tady skutečnost, které má svět uvěřit – že Otec poslal Syna. Jak se tohle může projevit na životě církve? Velmi jednoduše se to projeví dvojím způsobem – jednak to bude svědectví církve navenek vůči světu. Je to poselství církve, které církev zvěstuje – to je evangelium, které dobře známe:

  • Jan 3:17 Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jenom v Janově evangeliu skoro dvacetkrát Ježíš říká, že Otec ho poslal, z toho pětkrát v 17. kapitole (v. 3, 8, 18, 21, 23, 25). A jestli to bylo poselství Ježíše, musí to být i poselství jeho učedníků:

  • 1 Janův 4:14 A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa.

To je zpráva, kterou Kristova církev hlásá do celého světa. Ale kromě toho je to také svědectví života církve. Kdyby církev hlásala tuto zpráva, ale život církve se točil kolem světských věcí, kolem budov, majetku, politiky, společenských témat, potom církev nebude tímto svědectvím. Jak má svět uvěřit, že Otec poslal Syna? Ze slov i z života církve. Z jednoty církve s Kristem a spolu navzájem. Z toho, že Pán Ježíš Kristus je v centru všeho dění v církvi, v centru života církve, je hlavním tématem kázání, modliteb i rozhovorů jednotlivých křesťanů. Je tím nejdůležitějším v životě Kristových učedníků. Proto 17. verš mluvil o posvěcení pravdou, Slovem. Písma svědčí o Kristu. Mimochodem tato víra, kterou má svět uvěřit, že Otec poslal Syna, není spasitelnou vírou, ale je dosvědčující vírou. Svědectví církve má být v tomto ohledu naprosto přesvědčivé. Jak ale může být, jestli se církev podobá světu? Jak může být, jestli křesťané žijí jako svět? Církev není abstraktní jednotka, ale jsou to jednotliví křesťané, a o ně tady jde! Jejich slova a jejich vyznání musí jít ruku v ruce s jejich životem. Resp. jejich život by měl jít ještě dál, než jdou jejich slova. Křesťan by měl udělat ještě víc, než o čem mluví, že má dělat a že dělá.

Svět má také poznat, že si Otec zamiloval Syna. O tom opět mluví kázání církve. Ale živá demonstrace této skutečnosti bude v tom, že křesťané žijí jako ti, kdo jsou milováni Otcem. A jsou milováni tak, jako si Otec zamiloval Syna. O jaké lásce je tady řeč? Je to absolutní, dokonalá, nezasloužená, přemáhající a neodolatelná láska. Jak by tohle mělo být vidět na životech křesťanů? Už jsme o tom mluvili v Janovi 17, když jsme mluvili o zachování a vytrvalosti svatých. To je něco, co přináší dokonalý pokoj do životů křesťanů. A to je velikým svědectvím o tom, že si nás Otec zamiloval jako svého jednorozeného Syna. Máme pokoj s Bohem a v Bohu, navzdory všemu, co se děje v tomto světě. Jsme těmi, kteří působí pokoj. Máme radost z Ducha svatého – zdrojem této radosti je Bůh sám. Jsme spokojení a šťastní v Bohu. Radujeme se z Boha a z Božího díla. Radujeme se z toho, že naše jména jsou zapsaná v nebesích. To je důkaz Boží lásky k nám a to je svědectví tomuto světu. A posvěcujeme se jeho Slovem, oddělujeme se od hříchu a žijeme svatě, protože Bůh si nás zamiloval a my už nechceme hřešit.

Tohle je v krátkosti svědectví Pánových učedníků, Kristovy církve, která je jednotná. To je církev, která je upnutá na Krista samotného, on je Alfou i Omegou, je středem života, učení i svědectví církve. Proto je taková církev jednotná, protože Kristus je jejím středem. A to nás vede ještě dál, k poslednímu bodu dnešního kázání, k poslední otázce z našeho textu:

IV. Jakými prostředky jednotu zachovávat?

Ukázali jsme si, kdo je povolán k jednotě v Kristu, mluvili jsme o tom, co jednota znamená a proč je jednota církve důležitá. Nakonec se musíme podívat, co náš text říká o prostředcích, jimiž máme jednotu církve zachovávat. A tady nacházíme jedno z nejsilnějších prohlášení Nového zákona vůbec. Ježíš říká:

  • Jan 17:22-23 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně.

Ježíš nám dal svou slávu, abychom byli jednotní. Jsme jeho nevěstou, jeho tělem, a proto s ním sdílíme i jeho slávu. Není to naše sláva, ale je to jeho sláva. Přesto tato sláva spočívá na nás a je v nás, protože on je v nás a Otec je v něm. Ježíš nám dal svého Ducha, Ducha pravdy, který vychází z Otce a Syna. Tento Duch nás naplnil, zapečetil pro den vykoupení a bude v nás navěky. Třetí osoba Boží trojice z nás učinila svůj chrám, jsme příbytek Ducha svatého – jako jednotlivci i jako církev, tělo Kristovo. Ale kromě toho v nás skrze Ducha přebývá také Kristus a v něm je také Otcova plnost. Jsme v Kristu a on je v nás. To je sláva, kterou s námi sdílí. Proto také Pán Ježíš řekl učedníkům:

  • Jan 14:23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

To není o nějaké vyšší úrovni křesťanství, že by byli učedníci, kteří milují Pána a zachovávají jeho Slovo a učedníci, kteří nemilují Pána a jeho Slovo nezachovávají. Kdo nezachovává jeho Slovo, není posvěcován Slovem pravdy, nemiluje Krista (J 14,24). Takový člověk není zapečetěn Duchem, není znovuzrozen z Ducha, není příbytkem Ducha, nemá Ducha Kristova, není Kristův učedník. Nemá Kristovu slávu, není milován Otcem. Ale vraťme se k té slávě, kterou Pán dal svým učedníkům. O jaké slávě tady mluví? Už o ní mluvil na začátku své modlitby – je to sláva jeho dokonaného díla, sláva kříže. Tato sláva je nerozlučně spojená s jeho láskou. Protože nás miloval, dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. A na kříži se v plnosti zjevila jeho sláva. Na kříži prokázal svou lásku k nám až do krajnosti – tak oslavil Otce a v tomto díle Otec oslavil Syna. Tuto slávu dal svým učedníkům, aby byli jedno. Jak? Tím, že budou vydávat sami sebe druhým, že budou mít stejnou lásku, jakou Otec miloval Syna a jakou si zamiloval také je. Proto jim řekl:

  • J 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

V lásce se v plnosti projevuje Kristova sláva a jenom v lásce můžeme také zachovávat jednotu Ducha.

  • 1K 13:4-7 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Takovou láskou si Bůh zamiloval nás, takovou láskou máme milovat jedni druhé. Už jsem zmínil několik věcí, které jsou svědectvím o našem sjednocení s Bohem – pokoj, radost, svatost, spravedlnost z Ducha svatého. Láska je svědectvím o našem vzájemném sjednocení, o jednotě v církvi. Láska, která dává přednost druhému. Láska, která nehledá svůj prospěch, nepočítá křivdy, ale raduje se z pravdy. Taková láska odpouští druhým, co má proti nim. To je láska, která dříve než jde za bratrem tahat třísku z jeho oka, nejdřív vytahuje trám ze svého vlastního. To je láska, která dříve, než jde za bratrem s nějakou stížností, napomenutím nebo výtkou, jde nejdřív na kolena za Bohem, a teprve potom, možná, také za bratrem. A když už jde za bratrem, jde v duchu mírnosti a dává si pozor sám na sebe, aby nepodlehl pokušení (Ga 6,1). Tak neseme břemena jedni druhých (Ga 6,2).

A naopak tato břemena neneseme, když s břemenem bratra nebo sestry, jdeme za jiným bratrem nebo sestrou. Je to jedno, jestli se jedná o jejich hřích, selhání nebo jen naše podezření – láska se neraduje ze špatnosti, proto o ní nemluví s nikým jiným kromě Boha a potom možná také toho, koho se to týká.

  • Mt 5:23-24 Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

A jestliže ty máš něco proti bratrovi, odpusť mu, jako Pán odpustil tobě. Musíme si neustále připomínat, co všechno Pán odpustil nám, posvěcovat se pravdou jeho Slova, rozjímat nad Kristovým křížem a jeho láskou k nám, abychom se mohli milovat navzájem a odpouštět jedni druhým. To je jednota Kristovy církve.

  • Ko 3:14-15 Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Osnova kázání: