Cesta blahoslaveného muže (Ž 1,1-6)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Dvě cesty

Karel Trnka, Praha, 26. ledna 2020

Úvod ke knize Žalmů

Bratři a sestry, otevírá se před námi veliká kniha Žalmů: Kniha plná chvalozpěvů, lamentací a fascinujích prorockých obrazů; a také nejčastěji citovaný starozákonní text (68x). Pán Ježíš nejvíce odkazoval právě do této knihy (11x). Ve 110. žalmu nacházíme také nejčastěji citovaný verš, který prorocky hovoří o našem Pánu. Známý text říká: „Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.“ (Žalm 110:1).

Zkusme se hned na úvod povzbudit vědomím, že před sebou máme text, kterému Nový zákon dává nejvyšší váhu, co se týče počtu citací.

Matthew Henry napsal v úvodu svých komentářů ke knize Žalmů následující: „Máme nyní před sebou jednu z nejvybranějších částí Starého zákona, kde je tolik Krista a Jeho evangelia, zrovna tak jako Boha a Jeho zákona, že byla označena jako shrnutí obou zákonů (pozn. Nového a starého).” Možná můžeme vnímat ze slov Matthew Henryho odkaz na špičkové výběrové víno, které obsahuje všechny potřebné ingredience, aby uspokojilo chuťové pohárky i toho nejnáročnějšího labužníka. Abychom mohli být těmi, co umí patřičně docenit plnost Božího slova, musíme svá srdce naplnit slovy z knihy Žalmů, která je i zcela unikátním literárním žánrem Bible.

C. S. Lewis řekl o knize Žalmů: „Nejcennější věcí, kterou pro mě Žalmy dělají, je vyjádření stejného potěšení v Bohu, které přimělo Davida k tanci.

Povězme si na úvod stručné informace o této úžasné knize...

Název pochází z řecké a latinské tradice. Seuptuagina (řecký překlad starého zákona) používá řecké slovo „Psalmos“ (odpovídá hebrejskému „mizmor“) a latinská Vulgáta (latinský překlad užívaný ve středověku) slovo „Psalmus“. Obě tato slova znamenají „píseň zazpívaná v doprovodu strunných nástrojů“. I Nový zákon používá výrazu “Psalmos”, když se odkazuje na tuto knihu. Například v evangeliu podle Lukáše ve 24. kapitole ve verši 44 čteme: „Řekl jim: „To jsou ta má slova, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi, že se musí naplnit všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech.

V hebrejském textu starého zákona (Masorétský text) nacházíme v titulu této knihy slovo „Tehilim“, které znamená „Chvály“. Rabíni pak označovali tuto kolekci výrazem „Kniha chval“. Máme před sebou kolekci chval určených pro Boží lid k uctívání Hospodina. Názvy jednotlivých žalmů naznačují, že byly vytvořeny jednotlivci v reakci na určitou událost. Časový horizont chval zasahuje od časů Mojžíše, k událostem v životě krále Davida, až po post-exilní období (viz žalm 126), což dohromady odpovídá přibližně 1000 letům. 

Než začneme vykládat Boží Slovo, musíme si být vždy vědomi, v jakém literárním žánru se nacházíme, abychom daný text mohli správně interpretovat a aplikovat do našich životů. Musíme mít na zřeteli, že stojíme před Božím Slovem a nevhodné zacházení s ním je nejen hříchem vůči Bohu, ale také hazard s naší duší. S tímto zbožným záměrem přistupme nyní k našemu dnešnímu textu žalmu, který nás uvádí do této jedinečné knihy.

Primární charakter Žalmu

Ihned na úvod našeho výkladu je potřeba si vyjasnit základní literární charakter našeho textu. První žalm je primárně popisem (či portrétem), nikoliv předpisem. Nečteme zde tedy, jak se stát blahoslaveným mužem (např. dodržováním zákona), spatřujeme zde skutečnost – popis jeho života. Náš text nám proto ani neříká, jak se stát křesťanem, činí pro nás mnohem více. Ukazuje nám dvě cesty: Cestu blahoslaveného muže a cestu ničemů. Zjevuje nám v čem má Pán zalíbení a co nenávidí. A vyzývá nás k tomu, abychom zkoumali své životy ve světle života blahoslaveného muže. Otázkou pro dnešní kázání je: Jsme oním mužem my? Je tento text i o nás?

Povíme si něco o dvou cestách, odpovíme si na otázku, kdo je tím blahoslaveným mužem, podíváme se na jeho cestu, ale také na cestu ničemů, a nakonec si ukážeme, že tento text je dokonale naplněn až v Pánu Ježíši Kristu. Pojďme do našeho textu. Co nám zjevuje?

1. Jsou dvě cesty

V 1. verši čteme: „Blahoslavený je muž, který nežije podle rady ničemů, na cestě hříšníků se nezastaví a v zasedání posměvačů neusedne.

Co nám Boží Slovo říká? V prvé řadě je nanejvýš zajímavé všimnout si kontrastu jednoho blahoslaveného muže a nespecifikované skupiny hříšníků, jež se nacházejí na jeho cestě. Položme si tuto otázku: Proč nevidíme raději jednoho blahoslaveného muže a jednoho ničemu? Nebo mnoho blahoslavených mužů a mnoho ničemů? Věřím, že je to záměr. Bůh nám zjevuje, že jsou zde dvě cesty. Jedna je úzká a druhá široká. Jedna má trvání, druhá pomíjí. Na jedné vidíme našeho (jednoho) blahoslaveného muže a kolem něj míjíme zástupy ničemů, kteří v textu jaksi zanikají do pozadí. Jejich cesta nemá trvání, jak uvidíme dále.

Vzpomeňme si na slova našeho Pána, který řekl: „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“ (Matouš 7:13-14). „Jak těsná je brána a zúžená cesta, “ řekl Pán. Vnímáme z těchto slov silný důraz. Těsnou bránou projde jen jeden člověk za jednu časovou jednotku; a ten musí před vstupem zanechat hodně závaží, které mu jinak nedovolí vstoupit. Tou branou je Pán Ježíš Kristus. Jen skrze Něj vede cesta k Otci. Podívejme se na známá slova našeho Pastýře z Janova evangelia:

  • Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (Jan 10:9).

A přidejme k tomu ještě verš, který je tak exkluzivní, že směle (a pravdivě) označuje všechny ostatní cesty (a náboženství) za lživé. Pán řekl:

  • Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6).

Máme-li dost rozumu, musíme upřímně zopakovat slova chrámové stráže farizeům, kteří se jich dotazovali, proč nezajali Ježíše. Ti odpověděli: „֧Nikdo nikdy takto nemluvil, jako mluví tento člověk.“ (Jan 7:46). Pán Ježíš se těmito slovy vyloučil od všech ostatních osobností historie, protože sám sebe prohlásil za ztělesnění pravdy, čímž ukazoval (jako mnohokrát dříve i později) na svůj Boží původ. Rovněž se znepřátelil všem lidským humanistickým zřízením, které staví člověka na první místo a dávají mu právo definovat si svou pravdu. Kristus je všechny tímto prohlášením označil za lháře a podvodníky!

Pro nás je důležité, bratři a sestry, poznání, že Pán Ježíš je středem křesťanského života. Je na jeho počátku, v průběhu a čeká nás na věčnosti. A chce-li kdokoliv vstoupit do věčného života skrze Pána Ježíše Krista, musí se vzdát svého života (umřít sám sobě), protože Pán se nebude dělit o svou slávu s modlami, a činí si nárok na celý lidský život. Připomeňme si slavná slova Hospodina z proroka Izajáše:

  • Já jsem Hospodin, to je mé jméno, a svou slávu jinému nedám, ani svou chválu modlám. (Izaiáš 42:8).

A proto je život blahoslaveného muže zasvěcen Pánu. Protože ví, kdo je Bůh, a chce se mu líbit. Miluje jej a nachází v Něm veškeré naplnění. A my stojíme na prahu jeho domu a hledíme do jeho komnat. A vidíme jeho život, který je charakterizován láskou k Pánu. Nekoukáme ani tak na dílčí rozhodnutí – to by mohlo být zavádějící. Díváme se na cestu – životní styl blahoslaveného muže. Můžeme proto vidět i počátek cesty, její ovoce a konečný cíl. Bůh nám ukazuje, kam obě cesty vedou. Je to projev Boží dobroty, jenž nás má udržet na cestě života.

Pojďme hlouběji do našeho textu. Položme si otázku…

2. Kdo je blahoslaveným mužem?

Hebrejské slovo aš-ré odpovídá řeckému slovu makarios, které překládáme jako blahoslavený, v sobě zahrnuje představu štěstí jako stavu hluboké spokojenosti (blaženosti). Dnes bychom možná řekli: „Šťastný to muž!“ Ale to by plně nevystihovalo tento výraz, který je v Bibli ještě spojen s Boží přízní. A je to výraz, který nacházíme jen v knize Žalmů 24x. „Blahoslavený je ten, z něhož je sňato přestoupení a jehož hřích je přikryt. “ Čteme ve 32. žalmu. „Blahoslavený je národ, jehož Bohem je Hospodin; lid, který si vyvolil za dědictví. “ Nacházíme ihned v následujícím žalmu. A v nejdelším, 119 žalmu, spatřujeme v prvních dvou verších: „Blahoslavení jsou ti, jejichž cesta je bezúhonná, ti, kteří žijí podle zákona Hospodinova. Blahoslavení jsou ti, kdo střeží jeho svědectví a hledají ho celým srdcem. “ Jsou to lidé, kterým Bůh projevil přízeň, jsou to lidé požehnaní, lidé šťastní, co mají účast na nové smlouvě. Pán Ježíš, v kázání na hoře, hovořil právě o blahoslaveném člověku. Připomeňme si, co vyučoval:

  • Když spatřil zástupy, vystoupil na horu. A když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví. Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes.“ (Matouš 5:1-10).

Povšimněme si ovšem zajímavého rozdílu. Náš text v 1. žalmu hovoří o blahoslaveném muži jaksi více z vnějšku. Čteme zde, co blahoslavený muž nedělá, je nám zjeveno něco málo z afekcí jeho srdce; víme, že si například oblíbil Hospodinův zákon; a rovněž víme, co dělá. Stojíme více na prahu jeho domu a jen lehce nahlížíme dovnitř. Obcházíme vnější fasádu a sledujeme její konzistenci. Pán Ježíš, který věděl, co je v člověku (Jan 2:25), nás přivádí dovnitř a více se zaměřuje na niterný (duchovní) popis blahoslaveného muže. Obojí je ovšem v naprostém souladu. Pamatujme, že Nový zákon interpretuje Starý zákon a my musíme číst i 1. Žalm skrze novozákonní zjevení, které klade veliký důraz na znovuzrození.

Vraťme se ovšem zpět k našemu textu. Čteme zde o muži, který je šťastný, o muži, kterému Pán projevil přízeň. Čteme zde popis muže, který je věrný Bohu.

Další úsek našeho kázání se zaměří na cestu Blahoslaveného muže.

3. Cesta blahoslaveného muže

Co o něm čteme?

A. Čteme o něm, že nedělá určité věci.

Čteme, že “nežije podle rady ničemů, na cestě hříšníků se nezastaví a v zasedání posměvačů neusedne.” Můžeme v tom vidět i určitou trajektorii, což slouží jako varování pro nás. Protože vliv svévolníků v našem životě může růst tak, že začneme jednat podle jejich rad, pak se může snadno stát, že budeme pomalu odcházet z přímé cesty života na jejich cestu smrti; a náhle, přestože jsme to vůbec neplánovali, s nimi budeme spřaženi do „cizího jha”, jak čteme v novém zákoně. A nakonec budeme, obdobně jako Petr, když zapřel Pána, vysedávat u společného ohně, ohřívat si naše hříšné ruce a poslouchat jejich bezbožné řeči! A nejde pouze o vliv svévolníků – lidí, které známe osobně. Musíme sem zahrnout jakýkoliv bezbožný vliv v našem životě. Jde o to, čemu jsme vystaveni. Může to být i závislost na televizní zábavě, jež bude mít negativní vliv na naší chůzi s Pánem. Cokoliv, co stojí mezi námi a Pánem, musí pryč!

Boží Moudrost nás v příslovích jasně varuje: „Můj synu, kdyby tě hříšníci lákali, nepřivoluj!.“ (Přísloví 1:10). Neposlouchejme proto lákání mnohých svůdců v našem životě, protože nemají zájem o naše dobro. Pojďme však ještě dál a podívejme se na větší důraz v listě Židům. Tam čteme: „Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“ (Židům 12:1-2). Boží Slovo nám říká, že blahoslavený muž, který má podíl na milosti, nežije obojakým způsobem. Ano – můžeme vidět opravdu nebezpečí kluzké stezky plné kompromisů, které se budou nabalovat, až nás svou váhou přitisknou k zemi. Pán ale slíbil, že nás neopustí, protože dobrý Pastýř, který položil život za své ovce (Jan 10:11), půjde i pro jednu zatoulanou ovci, aby jí přivedl zpátky. Možná jsi takovou ovcí ty, a dnes slyšíš tato slova, která Pán použije, aby si učinil pokání a utekl z kluzké cesty hříchu na cestu života k Pánu Ježíši! Tak neváhej a kaj se! Obrať se k Pánu, vyznej mu své hříchy a spolehni se na Něj!

Co o blahoslaveném muži čteme dále?

B. Čteme o něm, že dělá určité věci.

Není to ovšem něco, co bychom na první pohled očekávali. Lidský rozum by chtěl vidět nějaké ty morální skutky, které by vyvážily předešlý text. Kdepak! Jádro zbožnosti není o dobrých skutcích, ale o poznání Boha. Svatost je oddělení se od hříchu a zasvěcení Pánu. Centrem všeho je Bůh. Křesťanství je bohocentrické. Jakýkoliv praktický život křesťana musí proto začínat u Pána. Nejsme pouze příjemci zákona, naše mysl není upnuta na dodržování zákona jako takového, ale jsme lid, který miluje Boha a chce se mu líbit, a proto miluje i Jeho Slovo.

Pro život křesťana je naprosto klíčový tento text z listu Římanům: „A nepřipodobňujte se tomuto věku (pozn.: Nedělejte určité věci), nýbrž proměňujte se obnovou své mysli (pozn.: soustředěním se na Boha a Jeho Slovo), abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ (Římanům 12:2). Svatí, toto není dobrovolná sbírka, ale přikázání Božího Slova! Naší zodpovědností před Hospodinem je obnovovat si svou mysl skrze Písmo. A z toho může růst Duchem svatým proměňovaný život, který oslavuje Boha. Naše skutky, jsou-li dobrými skutky, budou ukazovat pouze jedním směrem: K Pánu! Blahoslavený muž miluje Boha, a proto miluje i Boží Slovo. Píše se zde, že si jej oblíbil. Má v něm zalíbení, a proto zde čteme, že nad ním rozjímá. Vidíme srdce Božího muže ve 119. Žalmu. Tam čteme (výběr): „Z cesty tvých svědectví se veselím jako z celého svého majetku. Přemýšlím o tvých přikázáních a hledím na tvé stezky. Tvá ustanovení jsou mi potěšením; nezapomínám na tvé slovo. [...] Otevři mi oči, abych viděl divy tvého zákona. [...] Mou duši stravuje touha po tvých nařízeních za každého času. [...] I když zasednou knížata a budou mluvit proti mně, tvůj otrok bude přemýšlet o tvých ustanoveních. I tvá svědectví jsou mým potěšením, jsou to mí rádci.“ (Žalm 119:14-16; 18; 20; 23-24).

Na vás je směřovaná tato otázka: Máte zalíbení v Božím slově jako blahoslavený muž? Je pro vás potěšením? Nebo hledáte svou radost někde jinde? Znovu zdůrazňuji, že se bavíme o životním stylu. Je váš životní styl soustředěný na Krista a Jeho Slovo? Neredukujete křesťanství pouze na praktický život, ale váš vztah s Pánem zakrněl? Chcete-li být více jako tento šťastný muž, zasvěťte více svého času Pánu a Jeho Slovu! Chcete se více modlit? Chcete růst ve službě? Chcete vést své blízké k Bohu? Nepůjde to bez oběti ve vašem osobním čase, nepůjde to bez vaší vůle vyhradit si pravidelný čas s Pánem! Ale jak se tato oběť vyplatí, a jak duši nasytí, přestože jsme třeba nechtěli přijít, třeba kvůli své lenosti, kolik odměny člověk získává z Božího trůnu, když k němu pravidelně přichází!

A to nás vede k poslední části tohoto úseku. Podíváme se na…

C. Ovoce blahoslaveného muže

Z takového života přirozeně vyplývá ovoce. Blahoslavený muž je zde přirovnán ke zdravému stromu. Čteme zde: „Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří.“ Bratři a sestry, toto je neporušitelné zaslíbení Pána. Bůh, který nemůže lhát, nám zaslibuje, že budeme-li s ním trávit čas, budeme se podobat tomuto stromu. A jaký je ten strom? Je plný života a nese ovoce, není na něm vidět chřadnutí a devastující efekt hříchu (listí mu neopadává) a jeho cestě Bůh žehná. Je třeba zdůraznit několik věcí:

1. Je rozdíl mezi vánočním stromkem a jeho ozdobami, a živým stromem s ovocem, které na něm roste přirozeně. Následovatelé zákona s jistým náboženským svědomím budou vypadat jako tento vánoční stromek. Budou se chlubit vnější formou zbožnosti, ale její moc jim bude cizí. Takový strom, který nenese opravdové ovoce, bude vytržen a nakonec hozen do ohně. Bude-li vaše chůze opomíjet Pána a bude jen soustředěna na „praktické věci“, budete nahrazovat skutečné ovoce tím umělým a nebude zde výrazný duchovní růst. Skutečné ovoce vychází ze stromu, který je živen Bohem. Ten zůstává v Jeho blízkosti a čerpá z Jeho zdrojů.

2. Ovoce stromu není prospěšné pro strom, ale okolní svět. Vidíte, jak jsou skutky spojeny s vírou? Jsou jejím přirozeným ovocem. Mysl soustředěna na Boha a Jeho Slovo bude stále obnovována. Takový člověk bude pln Ducha svatého a radost z Hospodina bude Jeho silou (Nehemiáš 8:10). A díky tomu, že jeho láska k Bohu poroste, bude mít zralejší ovoce a bude moci občerstvovat Kristovu církev. Jeho služba poroste a bude tak více oslavovat Pána. Podobenství o stromech nacházíme v celém Písmu, ale zvláště silný je ten z proroka Jeremiáše. Tam jsou také dva stromy (a dvě cesty). O požehnaném muži tam čteme: “Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce. ” (Jeremiáš 17:7-8). Muž, který spoléhá na Hospodina, je mužem, který nevede vlastní boje. Je to muž, za kterého bojuje Bůh. Je to muž, který je zmocněn chodit Duchem a žije pro Krista, protože ho nic na tomto světě nemůže uspokojit kromě Boha a Jeho sladké přítomnosti. Je to muž, který nedá dopustit a pravidelně přichází k Božímu slovu a hledá v něm skryté poklady. Otázka pro nás svatí: Jsme takoví my? Je toto náš životní styl?

Pojďme dále. Z našeho textu dál vyplývá, že cesta ničemů je pomíjivá.

4. Cesta ničemů je pomíjivá

Jaká je cesta ničemů? Náš Žalm obsahuje několik charakteristik cesty ničemů: Zdá se, že jich je mnoho. Nemáme zde na začátku jednoho prokletého muže jako protipól vůči blahoslavenému muži, ale nespecifikované skupiny hříšníků, kteří v našem Žalmu působí jaksi bezejmenným dojmem, jak se ztrácejí v pozadí blahoslaveného muže. 

V Jeremiášovi čteme o prokletém muži (protiklad k požehnanému muži zmiňovanému výše) následující: „Toto praví Hospodin: Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, neuvidí, když přijde dobro, usídlí se na vyprahlých místech v pustině, v solné, neobydlené zemi.“ (Jeremiáš 17:5-6). Jsou to lidé, kteří nespoléhají na Hospodina a nemají zalíbení v Jeho Slově. Mohou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc je jim cizí. Jsou to lidé, jejichž srdce utíká od Hospodina zpátky do světa. Jsou to lidé, kteří nemilují Pána. Jsou to lidé s neosvědčenou myslí, kteří Bohem pohrdají a na své cestě Ho nevyhledávají. Písmo říká v knize Římanům následující: „Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší.“ (Římanům 1:28). Jsou moudří ve svých vlastních očích, ale Bible je nazývá hlupáky. „Dokdy budou prostoduší milovat prostoduchost, posměvači si budou libovat v posmívání a hlupáci budou nenávidět poznání?“(Přísloví 1:22). Ptá se Boží Moudrost v knize Přísloví. Dokdy? Jejich vzpoura nemá konce! Na mysl jim nepřijde, že to, co dělají, je bláznovství. Jak může výtvor vzdorovat svému tvůrci? Jsou jako modláři v knize Izaiáše, otupělí svým hříchem. Tam je ve 44. kapitole zajímavý popis člověka, který z kusu dřeva vyhotovuje modlu, které se klaní (a hledá v ní záchranu), zatímco stejný kus dřeva použije do ohně na zahřátí. Tento text ilustruje bláznovství člověka, který vzdoruje vůči Bohu.

Hospodin pak komentuje chování daného člověka těmito slovy: „Nepřijde mu to na mysl, nemá poznání ani rozum, aby si řekl: Polovinu toho jsem spálil v ohni, také jsem napekl na řeřavém uhlí chléb. Upeču maso a sním ho, ze zbytku mám zhotovit ohavnost a před dřevěným špalkem se mám rozprostírat tváří k zemi? Sytí se popelem, svedená mysl ho odklání stranou. Nevysvobodí svou duši ani si neřekne: Není to, co je v mé pravici, falešné?“ (Izaiáš 44:19-20). Takoví jsou všichni potomci Adama. Nespoléhají na Boha a hledají svůj úděl kdekoliv jinde. Jejich myšlení je ve vztahu k Pánu zcela zatemnělé (díky tvrdosti jejich srdce). „Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není — toť všechno jeho uvažování. “ Čteme v 10. Žalmu ve 4. verši. A pak žalmista, od 7. verše, pokračuje barvitým popisem: „Jeho ústa jsou plná klení, klamu a útisku; pod jazykem skrývá trápení a nepravost. Sedí na číhané na uzavřených místech, v skrýších nevinného vraždí, svým okem skrytě vyhlíží ubožáka. Číhá v skrýších jako lev v houští, číhá, aby se zmocnil ubohého. Zmocňuje se ubohého, táhne ho svou sítí, takže je zkrušen a pokořen. Kvůli hordám ničemy bezmocní padají. V srdci si říká: Bůh zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“ (Žalm 10:7-11).

Bratři a sestry: Jaký je jejich konec? Jaký cíl má cesta ničemů? Co říká náš text? Jejich cesta je pomíjivá. Proto v našem Žalmu čteme, že jsou jako plevy odvívané větrem. A má pouze dočasný úspěch. Jonathan Edwards vystihl jejich (a náš) úděl těmito slovy: „Tento svět je jediným peklem, které křesťan musí snést, a je jediným nebem, které si nevěřící kdy užijí.“ Jsou před Bohem nedostateční – plevy jsou symbolem něčeho lehkého a bezcenného, co se v procesu mlácení obilí oddělovalo, a proto také „neobstojí u soudu“. A ani ve shromáždění spravedlivých, neboť je veliká propast mezi Božími dětmi a dětmi ďábla. Obě tyto skupiny nejdou doopravdy smísit bez ovlivnění životního stylu (ať první negativně, či druhé pozitivně). Úzká cesta a široká se neprotínají. Jde o jiné cesty s kompletně jiným směřováním. A proto bezbožní lidé obvykle nevydrží ani ve shromáždění, kde je Bůh středem všeho. Z nového zákona známe všichni tento verš: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás. “ (1 Janův 2:19).

V našem textu dál čteme: „Cestu spravedlivých totiž Hospodin zná, cesta ničemů se ztrácí.“ Cesta ničemů se ztrácí – má pouze dočasné trvání. Cílem jejich cesty je věčná smrt (věčné oddělení od Boží laskavosti). Cílem cesty spravedlivých, na druhou stranu, je věčný život v Kristu Ježíši. Ptejme se na otázku: Jakou hodnotu má cesta, která má dočasný úspěch, ale jejím cílem je zahynutí? Jde o parafrázi slov našeho Pána. Ten řekl: „Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši?“ (Matouš 16:26). Hodnota cesty se udává podle jejího konce. Co je to za marnou námahu, kterou pracují lidé tohoto světa, když na konci o vše přijdou? A jak málo si uvědomujeme požehnání naší cesty – která má od Boha zaslíbení věčného života? Jsme ochotni, pro tu radost, která je před námi, odložit cokoliv, co překáží našemu vztahu s Bohem? Díváme se na cíl našeho závodu tak, jako Pán Ježíš?

Přicházíme k poslednímu bodu našeho kázání.

5. Pán Ježíš Kristus – naplnění obrazu blahoslaveného muže

Když nyní stojíme před Božím Slovem, musí každý z nás vyznat tato slova: „Ne vždy spoléhám na Pána, jak bych měl. Ne vždy upřednostňuji čas s Ním v Jeho Slově. Ne vždy hledám útěchu v Jeho přítomnosti...

Bratři a sestry, posvěcení je proces našeho zasvěcování se Bohu. Dokud budeme zde na zemi v našich hříšných tělech, nikdy nebudeme prakticky bezhříšní. To samozřejmě není žádná výmluva pro naši neposlušnost. Musíme růst v našem pokání a vydávat naše životy Bohu. Denně tak musíme činit! S tím vším je nutné si uvědomit toto: Jediný člověk, který kdy žil a dokonale naplnil slova toho Žalmu, byl Pán Ježíš Kristus. K němu musíme směřovat: On je tím blahoslaveným mužem, který přijal veškerá Boží zaslíbení.

O Něm Otec prohlásil: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte. “ (Matouš 17:5). Syn je Otcem bytostně milován, pro to kým je – dokonalým obrazem svého Otce (Kol. 1:15). On jediný je hoden Jeho lásky. A On jediný dokonale naplňuje obraz blahoslaveného muže. Ale více než to! Je jím bytostně, neboť cokoliv Syn činí je vždy v souladu s Otcovou vůlí. Pán Ježíš řekl tato slova: „A ten, kdo mne poslal, je se mnou; nezanechal mne samotného, protože já stále činím to, co se jemu líbí.“ (Jan 8:29). Na jiném místě podobně pravil: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo. “ (Jan 4:34). Pán Ježíš tedy nikdy neučinil nic, co by nebylo v souladu s Otcovou vůlí. Podroben zákonu „se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech“ (1 Petrův 2:22). A prokázal svou spravedlnost jako druhý Adam z Nebe.

Ve 40. Žalmu nacházíme nádherný text, jenž popisuje muže horlivého pro Boží Slovo, který znovu dokonale naplňuje až Pán Ježíš: „Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru. Zvěstoval jsem spravedlnost ve velikém shromáždění; hle, neomezoval jsem své rty. Hospodine, ty to víš. Tvou spravedlnost jsem neukryl uvnitř svého srdce, mluvil jsem o tvé věrnosti a spáse, nezatajil jsem tvé milosrdenství a tvou pravdu ve velikém shromáždění. “ (Žalm 40:8-11). Vidíme před sebou dokonalého Božího Beránka, natolik blahosklonného, aby se dotkl nečistého malomocného, aby ho uzdravil, který otevře ruce každému, kdo je ochoten vzít na sebe Jeho jho, zapřít sám sebe a vydat mu svůj život. Přesto vždy věrného Otci, a proto nikdy neporušil jediné písmenko z Božího Slova, ale otevřeně mluvil o Boží spravedlnosti a důrazně káral pokrytectví náboženských elit své doby. A po celodenní službě, která zahrnovala kázání, vyučování a uzdravování, čteme v Bibli, že se často uchyloval na prázdná místa, aby se modlil (Lukáš 5:16).

Evangelia nás však vedou dál. Vedou nás na vrchol Golgoty, kde vidíme dokonalého Božího Beránka viset na kříži. Proč zde visí? A proč říká: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46). To pro naše viny, naše hříchy. Nemylme se: Kříž zjevuje vážnost hříchu, ale cílem kříže není primárně odhalit náš hřích! Cílem je naše Záchrana. Naše smíření s Bohem. Pán Ježíš zaplatil na kříži, aby nás smířil s Bohem. Kříž je proto nejvyšším zjevením nezasloužené Boží Lásky k Božímu lidu. Není hřích, který by byl dost těžký, aby jej Pán nepřinesl na dřevo kříže, nepřibyl a nesmyl svou krví navždy.

Proč si mohl Bůh dovolit říct tato nádherná slova ve 103 Žalmu? „Jak daleko je východ od západu, tak od nás vzdálil naše přestoupení.“ (Žalm 103:12). To proto, že Jeho oběť dokonale zajistila záchranu každému, koho Bůh Otec vyvolil. Každému, kdo přijde k Synu a vloží v Něj svou důvěru. Boží Slovo volá všechny lidi, aby se vzdali bláznovství, honby za větrem a nabyli moudrosti: Bázně před Hospodinem. Před svatým Bohem, který rozdrtil vlastního Syna pro hříchy svého lidu, a bez váhání jednou vykoná spravedlnost nad každým ničemou.

I dnes vás Boží Slovo naléhavě volá: Přijďte a odevzdejte svůj život Ježíši Kristu, pokud jste stále nevěřící. Přijďte a buďte věřící! Pro každého, kdo je přijde k Pánu s vírou, je připravena milost a věčný život v Boží přítomnosti. A není větší cena; není větší odměna; ani větší radost, než Boží milost v poznání osoby Pána Ježíše Krista. Slova Samuela Rutherforda, skotského presbyterského pastora ze 17. století, to nádherně vystihují: „Ó, můj Pane Ježíši Kriste, pokud bych byl v nebi bez Tebe, bylo by mi peklem; a pokud bych byl v pekle a měl tebe, bylo by mi nebem, protože Ty jsi veškerým nebem, které chci.

Amen.

Osnova kázání: