Výjimečnost zjevení Krista a jeho evangelia

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Účinné povolání Bohem III.

Pavel Steiger, Praha 13. října 2019

Dnes se již potřetí a naposledy, budeme zabývat Boží neodolatelnou milostí, jinak řečeno: Účinným povoláním svatých Božích, které si Bůh zamiloval a vyhlédl, tj. vyvolil již před založením světa. Příště již otevřeme poslední tři zamyšlení na téma „Vytrvalost svatých.“ Jen krátké osvěžení předešlých dvou souvisejících kázání.

V prvním zamyšlení nad neodolatelnou milostí / účinným povoláním svatých jsme si pověděli, že nové stvoření:

(1) má nové srdce, které neodolatelně touží po Bohu;

(2) se narodilo z Ducha, který tím završuje Otcovo vyvolení a Synovo vykoupení; a

(3) je trojjediný Boží stvořitelský počin.

Jako příklad jsme si připomněli Pavlovo, vpravdě účinné, a neodolatelné povolání do „služby“ Bohu na cestě do Damašku.

V druhém zamyšlení nad neodolatelnou milostí / účinným povoláním svatých jsme probrali dvojí vzkříšení, která jsou neodolatelná a 100 % účinná, protože jsou Božím výnosem.

(1) duchovní vzkříšení, tj. znovuzrození z Ducha Božího a

(2) tělesné vzkříšení při druhém příchodu Ježíše Krista jak spasených tak zavržených.

Dnes, ve třetím zamyšlení nad neodolatelnou milostí / účinným povoláním svatých si ukážeme, že Bůh účinně a neodolatelně zjevuje evangelium Ježíše Krista exkluzivně jen těm, které Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý znovuzrodil. Jinými slovy, účinné pochopení Krista a Jeho evangelia je dáno jen zaslíbeným dětem. Náš dnešní výchozí text:

  • Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.…“ (Mt 16,13-17)

Dnes se soustředíme na text: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.…“

A.    Boží Syn je vyvoleným neodolatelně zjeven Otcem

Proč se Pán Ježíš Kristus dotazoval učedníků, za koho ho mají? Proč považoval svoji identitu za tak důležitou? Je opravdu nutné do hloubi vědět kdo je Kristus, a nadto jej osobně znát, tzn. milovat? Bez pochopení kdo Kristus skutečně je, bez osobního vztahu k němu, nemůže být nikdo ospravedlněn. Niterní pochopení kdo je Kristus může jen nové obřezané srdce. Zde je Kristova identita:

  • Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase [od letnic do 2. Kristova příchodu] k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty [Kristus je Bůh], nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů [Kristus je Spasitel], usedl po pravici Božího majestátu na výsostech… (Žd 1:1-3)

Duch svatý zde bezpodmínečně prohlašuje, že Ježíš Kristus je Bůh a Spasitel, který v tomto okamžiku sedí v nebesích a vše ovládá. Sedí po pravici Otce, je Otcova „pravá výkonná ruka“, která uskutečňuje Otcovy plány, aniž bychom umenšili úradek všech Božích Osob: Otce, Syna a Ducha svatého. Lidství Ježíše Krista, podle různých překladů, je odlesk, jas nebo zář trojjediné Boží slávy. Ježíš na Filipovu zvědavost vidět Otce přece odpověděl:

  • Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? (J 14,9)

Ale Božství Ježíše Krista je Boží podstata a sláva sama. Ježíš Kristus je Bůh. Proto je tak důležité znát totožnost Pána Ježíše Krista! On je jedna Osoba se dvěma podstatami: Božskou a lidskou. Spaseni můžeme být pouze, jenom, výhradně a výlučně obětí Syna Božího, tj. Syna člověka,

  • Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost [padlý člověk nemůže spasit]: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, (Ř 8,3)

A tak přicházíme k otázce, jak hříšný smrtelník pozná, že Syn člověka je Syn Boží? Jak hříšný smrtelník pozná, že Ježíš je Kristus? Jak hříšný smrtelník pozná, že Pán Ježíš Kristus je Spasitel, Mesiáš, Syn Boha živého? Odpověď je jasná. Přirozený hříšný člověk to nikdy sám, o své vůli nepozná! Náš výchozí text to dokazuje:

  • On [Kristus] jim řekl: „A za koho mne máte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého [Petr byl povolán, aby uvěřil v Krista].“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to [že Jsem Mesiáš] nezjevilo tělo a krev [tvoje padlá, „svobodná“ vůle a mysl], ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16,15-17)

Petr rozpoznal pravou identitu Krista. Rozpoznání mu však bylo dáno shůry. Otec v nebesích mu zjevil, kdo Kristus skutečně je. Kristovu identitu mu nezjevilo tělo ani krev, jeho padlá, „svobodná“ vůle a mysl. To je v podstatě vymezení neodolatelné Boží milosti neboli účinného povolání Duchem.

  • Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to [že Jsem Mesiáš] nezjevilo tělo a krev [tvoje padlá, „svobodná“ vůle a mysl], ale můj Otec v nebesích.

Blaženost Božího dítěte spočívá právě v tom, že mu byla neodolatelně, Boží milostí, zjevena identita Ježíše Krista, identita jeho zachránce. Na druhé straně, mnoho lidí pouze o Kristu ví z krucifixů na rozcestí, z vyprávění, nebo ze studia různých náboženství, srovnávací teologie, filosofií, historických knih, třeba i povrchně z Bible, atd. Ví o Kristu, ale neznají Ho. K vědění o Kristu se dopracovali, řečeno biblickými slovy, pouze tělem a krví, tedy padlým rozumem. Těm blaze není. Blaze je jenom těm, kterým to zjevil sám Bůh. Pravé duchovní poznání může dát jenom Bůh, který k nám v tomto posledním čase, tj. mezi letnicemi a 2. Kristovým příchodem, promluvil ve svém Synu; a přikázal:

  • Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte. (Lk 9,35)

Každý Boží vyvolený je duchovně vzkříšen, je nové stvoření. V Ježíši Kristu poznává a vidí svého Mesiáše, protože mu to zjevila nebesa a nikoli jeho rozum, vůle, tělo a krev. Miluje Jej, proto Ho poslouchá. Spasení a víra je Boží účinné povolání Duchem, je to neodolatelná milost, která vysvobozuje z ďáblova vězení. Jestliže Petra nezachránilo racionální uvažování, ale Boží zjevení, aby uvěřil, aby viděl, že Ježíš je Kristus, Syn Boha živého, Spasitel, Mesiáš, oč více potřebujeme Boží zjevení my. Rodem jsme všichni Boží nepřátelé, antikristi. Přirozený člověk v srdci popírá, že Ježíš je Kristus, že je pomazaný Mesiáš:

  • Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který zapírá Otce i Syna. (1J 2,22)

Kdo nevěří, že Ježíš je Kristus, tj. Pomazaný Mesiáš, Syn Boha živého, Spasitel, tomu to Otec v nebesích nezjevil, a proto zůstává dál Božím nepřítelem, tj. antikristem. V této lži udržuje přirozené hříšné lidi jejich otec ďábel:

  • Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, (1J 3,8)

Tak jako nově zrozený z Ducha, tj. z Boží neodolatelné milosti, miluje a poslouchá svého nebeského Otce (1J 3,9), tak přirozený člověk nemůže jinak než poslouchat svého otce, tj. ďábla. My všichni jsme přece

  • dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Ef 2:2).

Poznat Božího Syna, Mesiáše, nepochází z lidské, ale Boží vůle. Jan to potvrzuje:

  • A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (J 6,65)

To je v naprostém souladu s naším výchozím textem.

  • Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to [že Jsem Mesiáš] nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

Ti učedníci, kteří spoléhali na svoji „svobodnou vůli“, že se mohou pro Krista rozhodnou tělem a krví, se urazili a Krista opustili:

  • Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (J 6, 66)

Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem, je Boží svrchované podivuhodné tvořivé dílo, Jeho dar vycházející z Jeho svatosti, slávy, dobroty a lásky.

  • Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost [které jsme nemohli odolat] rozeznávat, abychom poznali [viděli, uvěřili], kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1J 5,20)

Přirozené padlé lidské srdce je pro Boha nepoužitelné, protože je nenapravitelně zrůdné a zlé,

  • Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jr 17,9)

Proto Bůh tvoří od základu nové srdce, tvoří nového vnitřního člověka:

  • Z jeho rozhodnutí [nikoli našeho] jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

B. Bůh zjevuje své království jen svým zaslíbeným dětem

Ti, kdo se nikdy nenarodí znovu z Ducha, nikdy nebudou schopni pochopit tajemství Božího království, protože jim je Bůh skryl:

  • V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci [věci Božího Ducha, tzn. neodolatelné pochopení a přijmutí evangelia] skryl před moudrými a rozumnými [podle tohoto světa] a zjevil jsi je maličkým [Božím dětem narozeným z Ducha]. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit [protože nikdo po skutečném Bohu ze své přirozenosti netouží]…“ (Mt 11,25-27)

Bůh je skryl proto, že se Mu to tak svatě zalíbilo. Záležitosti Božího království chápe jedině ten, komu to Syn chtěl zjevit, koho povolal (Mt 13,10-11; 13,16). To není Boží „zvůle“, jak to vidí přirozený člověk, ale nejsvatější výnos Boží dekretivní vůle, které se nemůže nikdo vzepřít.

  • I řekl jim [Ježíš]: „Vám je dáno znát tajemství Božího království [jste účinně povoláni Duchem]; ale těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou…“ (Mk 4,11)
  • On řekl: „Vám je dáno znáti tajemství Božího království [na vás se vztahuje neodolatelná Milost], ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“ (Lk 8,10)

Opět, předešlé verše potvrzují náš výchozí text, že mesiášství Krista, tj. tajemství Božího království, bylo Petrovi zjeveno samotným Bohem. Verše jsou také v souladu s kontextem celého Písma. Je to Svrchovaný Bůh, kdo uděluje neodolatelnou milost, kdo účinně povolává svůj zaslíbený lid:

  • Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele [ti, kterým to Bůh zjevil], ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: „Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne [Bůh od nich odstoupil a zanechal je v přirozeném, nevěřícím stavu].“ (Ř 11,7-8)

Na tomto místě mnozí namítají, že evangelizace ztrácí smysl, když už je vše Bohem dané. Platí opak. Nikdo z nás není vševědoucí jako Pán Ježíš. Nevíme, kdo je zahrnut v Jeho spásné, neodolatelné Milosti a kdo je ponechán vně. Naší odpovědností není zkoumat, kdo uvěří a kdo ne. Proto Boží slovo zaséváme a sdílíme jej bez předsudků s každým, protože věříme, že se nevrátí s prázdnou:

  • Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Iz 55,11)

Víme, že přitáhnout hříšníka může jen Bůh. Naše moc jej přesvědčit je nulová, ale naše námaha není marná. Kdybychom někoho přesvědčili svojí výřečností, jistě by skončil v pekle.

  • … a tak nic neznamená ten, kdo sází [kdo svědčí o Kristu], ani kdo zalévá[kdo vyučuje a káže evangelium], nýbrž Bůh, který dává vzrůst [Ten, který stvoří nového člověka z Ducha]. (1K 3,7)

Semínka evangelia, která rozséváme, jsme dostali, nejsou z nás.

  • Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2K 4:6-7)

Jestli naše rozsévání semínek evangelia vzklíčí a porostou, není naše zásluha, ale vůle svrchovaného Boha. Buďme posíleni a šťastni, že nemáme moc ani um kohokoli přesvědčit. Neunesli bychom totiž úspěch, zpychli bychom, podlehli bychom dojmu, že jsme přece jen, jaksi taksi docela dobří, „spasitelé“. My, Jeho královské kněžstvo, kdo jsme byli převedeni ze satanovy tmy do Kristova světla, zveme každého bez výjimky jen zvnějšku. Jestliže ale Božího zaslíbeného, kterému hlásáme dobrou novinu, pozve zvnitřku Bůh, na základě námi zasetého semínka, pak nikdo nemůže odolat Jeho spásné Milosti, účinnému povolání Bohem, tj. svému novému narození z Ducha.

C. Bůh neodolatelně duchovně křísí svoje zaslíbené

Přirozený člověk je ztracen, soustředěn na sebe, proto se nechce a ani nemůže podřídit Božímu zákonu (Ř 8:7). Nikdo nepozná Krista, svého Spasitele, ani Petr, pakliže mu to nezjeví Bůh. Nikdo nikdy nebude činit pokání ze své vůle, nikdo se sám od sebe neobrátí k pravému Bohu, jestliže mu to nebude dáno shůry:

  • A když chtěl projít do Achaje [Apollos], bratři ho v tom povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží [uviděli neodolatelně Krista]. (Sk 18,27) [ČSP]

Všimněme si, že Apollos prospíval všem, kterým svědčil. Jeho posluchači, stejně jako Petr, nefilozofovali, neradili se s tělem ani krví, se svým rozumem, zda je vhodné v Krista uvěřit nebo neuvěřit. Uvěřili díky Boží neodolatelné milosti a moci.

  • Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce [které mu dal Otec]. (J 5,21)

Tento text ukazuje úžasným způsobem, že první duchovní vzkříšení Božího lidu, probuzení k životu, účinné povolaní Bohem, znovuzrození, ospravedlnění, posvěcování a tělesné vzkříšení, je Boží neodolatelná milost. Spasení a víra jsou neodolatelné, nikdo se nemůže vzepřít Boží dekretivní vůli:

  • Těm však [vyvoleným], kteří ho [Krista] přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla [ze svobodného rozhodnutí] ani z vůle muže, nýbrž z Boha [z Boží vůle]. (J 1,12-13) [ČSP]

Narození z Boha, v dnešním věku církve, nás, bývalé satanovy otroky, ujišťuje, že již patříme do Božího království. Znovu a znovu jsme ujišťováni, že Stvořitelem našeho prvního, duchovního vzkříšení, nového narození, je výhradně trojjediný Bůh. Na každý pád, duchovní narození z vůle Boha je člověkem nezapříčiněné, proto nutně neodolatelné a ve všem účinné. Do Boží svrchované tvorby člověk nemůže mluvit, natož zasahovat svojí virtuální „svobodnou vůlí“, která je ve věcech Božího Ducha naprosto mrtvá, tj. neexistuje:

  • Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem [kterého přirozený člověk nemá]. (1K 2,14)

Připomeňme si dále rozdíl mezi Izmaelem a Izákem:

  • Ten z otrokyně [Izmael] se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné [Izák] podle zaslíbení. (Ga 4,23)

Izmael je archetyp všech, kdo se narodili jen z Adama a jsou v satanově otroctví. Izák je archetyp všech, kdo se narodili z vůle Boží. Božími dětmi se stávají pouze a jen proto, že jsou dětmi zaslíbení. Jen zaslíbeným Bůh zjevil Ježíše Krista a Jeho spásný kříž.

  • dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Ř 9,8)

Boha může přijímat vírou, duchovním zrakem, jen nově stvořený člověk, který je uschopněn Duchem, aby věřil, že:

  • On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování [Ex 33,19]; zachránil nás obmytím [nikoli vodou, ale Duchem], jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. (Tt 3,5-7)

I v případě Petra, to byl Bůh, kdo mu zjevil Mesiášství a Božství Ježíše Krista. Nebylo to Petrovo rádoby-svobodné uvažování typu: „Je Mesiáš, není Mesiáš, je Syn Boží, není Syn Boží,… atd.“ Nad jakoukoli pochybnost jsme ospravedlněni Jeho neodolatelnou milostí, Jeho účinným povoláním Ducha. Ježíš Kristus, v jednom tvořivém okamžiku, svůj lid křtí Duchem svatým (J 1,33; Mk 1,8),

  • Já [Jan křtitel] jsem vás křtil vodou, on [Kristus] vás bude křtít Duchem svatým. (Mk 1:8)

Tj. pokřtí, vloží vás do sebe (Ř 6,3; Ga 3,27),

  • Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. (Ga 3,27)

V Kristu jsme zapečetěni Duchem svatým na věky:

  • V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého (Ef 1:13)

To prorokoval už starozákonní Izajáš:

  • Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo pronárod snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny. (Iz 66,8)

My jsme syni a dcery Sijónu. Boží národ se sám nemohl zplodit. Byli jsme zplozeni Boží neodolatelnou milostí, Jeho účinným povoláním. Každý, kdo se narodil znovu z Ducha, kdo patří k Jeho zaslíbeným, je spasen, vidí Krista, věří, je ospravedlněn, je v procesu posvěcování, poslušnosti, a růstu poznávání (milování) Boha, který vyvrcholí vzkříšením do oslaveného těla (Ř 8,23). Kristův Duchem zplozený, vzkříšený lid, církev, ranami pobízí své tělo ke kázni (1K 9,27) a s bázní a chvěním uvádí ve skutek své neodolatelné a neodvolatelné spasení (Fp 2,12).

  • … neboť kdo se narodil z Boha [Bůh je ta neodolatelná a účinná příčina], přemáhá svět [satanův dům]. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra [duchovní zrak, první duchovní vzkříšení, důsledek neodolatelné tvořivé Boží milosti]. (1J 5,4)

Víra znovuzrozených, darovaná Bohem (Fp 1,29), přemáhá svět. Kdo se z Boha nenarodil, nevěří, nemůže chápat Boží věci (1K 2:14), nýbrž je přemáhán světem. Podstata neodolatelného, a 100 % účinného prvního duchovního vzkříšení je nádherně ilustrována Božím chirurgickým zákrokem. Žádný pacient neoperuje sám sebe, protože se pod narkózou nemůže vzepřít řezům chirurgova skalpelu:

  • Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva [v Abrahamově, Izákově a Jákobově potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země; Ř 9,6-8] a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ [budeš mne znát]. (Dt 30,6)

Znovuzrozený člověk s obřezaným srdcem Boha miluje, jak jen může, nese ovoce, pase beránky Boží, a zachovává Jeho přikázání. Milovat Hospodina skutečně celým svým srdcem a celou svou duší nedokáže žádný znovuzrozený. Bůh ale naši nedokonalou lásku přijímá, protože jsme uschováni v Kristu, a Jeho láska je dokonalá. Ezechiel tento Boží svrchovaný, neodolatelný a účinný chirurgický zákrok, tvorbu a zplození nového vnitřního člověka, popsal takto:

  • A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha [Božího Ducha]. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné [ďáblova ducha] a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha [z Něho se znovu vnitřně narodíte]; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich [budete mne milovat]. (Ez 36,26-27)

Bůh naše nedokonalé zachovávání Jeho řádů přijímá, protože jsme uschováni v Kristu, a Jeho poslušnost je dokonalá. Jenom ten, komu Bůh (ať Otec, Syn nebo Duch) zjeví, jako Petrovi, Mesiášství a Božství Ježíše Krista, pochopí a uvěří, že ze smrti v Adamovi jej zachránila smrt Ježíše Krista a nic jiného:

  • jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. (1K 15,22)

D. Víra v evangelium je způsobena Bohem

Dobrá novina, evangelium, které hlásáme, vždy vykoná, k čemu je Bůh určil, vždy vykoná Boží záměr:

  • Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst [Boží slovo dnes šíří Jeho královské kněžstvo (1Pt 2,9)]: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Iz 55,11)

Každý, kdo je účinně povolán a přitažen Bohem, komu Bůh zjevil, jako Petrovi, Mesiášství a Božství Ježíše Krista, je nové stvoření. Poznání tajemství Božího království je určeno jen těm, které v dokonalé součinnosti přitáhl a vyučuje trojjediný Bůh:

1. Povolané vyučuje Otec:

Je psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha‘. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. (J 6,45)

2. Povolané vyučuje Kristus:

Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. (Mt 23,10)

3. Povolané vyučuje Duch svatý:

  • Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26)

Skloňme se před Jeho trojjediným svrchovaným Majestátem. Hlásání Božího evangelia nevyjde nikdy naprázdno, protože:

  • Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý? (2K 2,16)

Kdo je k takovému poslání způsobilý? Každý, komu Otec zjevil, tak jako Petrovi, Mesiášství a Božství Ježíše Krista. Schopnost věřit ve Spasitele a Boha Ježíše Krista je neodolatelně stvořena nebesy. Boží lid má věčný život jen proto, že si jej Bůh přisvojil, adoptoval kvůli sobě, ze své svrchované lásky,

  • Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžeme se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. (Iz 43,25-26)

Jsme ospravedlněni Boží neodolatelnou milostí, Jeho účinným povoláním svých zaslíbených vyvolených. Nic, zhola nic, si nemůžeme přičíst, čím bychom mohli být ospravedlněni. Vše je Boží dílo. Vše přichází z hůry:

  • …Člověk si nic nemůže přisvojit [ani víru], není-li mu to dáno z nebe. (J 3,27b)

Šestnáct let jsem žil v iluzi, že jsem svojí „svobodnou“, hříchem zotročenou vůlí uvěřil, a tak přijal Boží milost. Považoval jsem svoji víru za svou přirozenou ctnost: Já jsem uvěřil, a uposlechl jsem tiché volání Boží nápomocné milosti. To je pýcha. Poslechněme si s chvěním Pavla:

  • Vždyť kdo tě činí zvláštním [účinné, vírou nepodmíněné povolání Duchem je ten nejexkluzivnější Boží dar]? A co máš, co jsi nedostal [vše máš přece od Stvořitele]? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal? (1K 4,7) [NBK]

Dále Pavel pokračuje s nekompromisní hyperbolou:

  • Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království [opravdu?], a my ne! Kéž byste skutečně vešli do království, abychom i my kralovali spolu s vámi! (1K 4,8)

Vraťme se závěrem k našemu výchozímu textu:

  • Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.…“ (Mt 16,13-17)

Milovaní, za koho považujete vy Ježíše Krista? Jestliže není vaším Spasitelem a Bohem, z lásky k vám, vám radím, abyste udělali hlubinný audit vašeho nitra. Rád se s vámi budu modlit.

Osnova kázání: