Kristus motivuje svou církev (Sk 20,28)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Křesťanská zralost III.

Jaroslav Kernal, Praha 6. října 2019

Pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu, milovaní svatí. Pokračujeme v naší sérii o křesťanské zralosti. Jsme ve Skutcích 20,28 a mluvíme o tom, jak vypadají starší, kteří vedou místní sbor a kteří jsou vzorem křesťanské zralosti. Dnes máme před sebou poslední kázání z tohoto textu a budeme mluvit o motivaci starších, resp. o motivaci křesťanů obecně. Pavel řekl starším církev v Efezu:

  • Sk 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si Bůh získal vlastní krví.

Už jsme viděli, jak se Bůh stará o svou církev, mluvili jsme o tom, že Bůh ustanovuje ve své církvi služebníky, ukázali jsme si, jaké služebníky ustanovuje i co to znamená pro zralost všech ostatních křesťanů a dneska půjdeme k poslední části dvacátého osmého verše, kde se mluví o ceně, která byla za církev zaplacená. Tady si ukážeme, co to znamená pro náš život, co to znamená pro naši motivaci, pro náš křesťanský růst, pro naši službu i pro naši zralost.

Pavel si zavolal starší církve z Efezu, aby se s nimi rozloučil, a při té příležitosti jim opakuje jejich úkol v církvi. Na svém příkladu jim ukazuje, jak mají sloužit, co služba znamená, co je obsahem jejich služby a jaké jsou jejich povinnosti vůči Božímu lidu. Současně je také varuje před nebezpečím, které je stále přítomné – a to je hřích, nejenom okolo, mimo církev, ale také v církvi a především v nich samotných. Proto jim říká, aby dávali pozor sami na sebe i na celé stádo. Proto je ve v. 31 povzbuzuje, aby byli bdělí jako strážci.

Ovšem v závěru našeho verše směřuje jejich pozornost ještě jinam a otázka, kterou bychom si měli položit nad tímto textem, je, proč Bůh zmiňuje cenu, která byla zaplacená za Kristovu církev. Odpověď na tuto otázku není složitá. Pavel mluví se staršími, které Duch svatý v církvi ustanovil za strážce, aby pásli Boží církev, a těmito slovy jim ukazuje několik věcí, jimiž se budeme zabývat v dnešním kázání – především, že církev je Boží, dále to, že církev je získaná a nakonec, že církev je velmi vzácná ne pro ni samotnou, ale kvůli ceně, která za ni byla zaplacena. Pojďme tedy k prvnímu bodu, který ukazuje, že:

I. Církev je Boží

Všimněte si, co Pavel říká starším – mají dávat pozor na celé stádo, ve kterém je Duch svatý ustanovil za strážce, aby byli pastýři Boží církve. Mají střežit konkrétní stádo, v němž byli ustanoveni. Jejich úkolem není starat se o jiné stádo, v němž ustanoveni nebyli. Mají zodpovědnost za konkrétní stádo, za konkrétní ovečky, které jim Bůh svěřil do péče. Duch svatý je neustanovil jako majitele nebo vládce, ale jako strážce, dohlížitele, pastýře. V Tt 1,7 Pavel píše, že dohlížitel musí být bezúhonný jako Boží správce (ČSP), nebo správce Božího domu (E). Starší je Bohem ustanovený správce. Není to vlastník, takže by si mohl dělat, co se mu zlíbí, ale není to ani najatý pastýř, který by svou práci dělal jenom jako jakékoliv jiné zaměstnání a nic by mu nezáleželo na stádu. Je jednou z ovcí, kterou Bůh ustanovil, aby dohlížela na ostatní ovečky, a bude také pastýře volat k auditu, k předložení účtů, k zodpovědnosti za to, co mu Bůh svěřil. Boží slovo nám toho říká poměrně dost o správcovství – jak ve Starém tak i v Novém zákoně. Mnohá z Ježíšových vyučování mluví o správcích a nejsou určena na prvním místě starším, ale všem učedníkům. Každý učedník je správcem toho, co mu Bůh svěřil. A každému učedníkovi, i kdyby byl sebenepatrnější, svěřil Bůh minimálně dvě vzácné hřivny: evangelium, které má nést ostatním lidem a dar k budování Kristovy církve, kterým má sloužit ostatním křesťanům v lásce (a chtěl bych vás mimochodem upozornit, že neexistuje nic takového jako dar navštěvování církve nebo dar nedělního chození do sboru – to není speciální obdarování, které by vyčerpalo něčí službu druhým v církvi). Nakonec všechno, co máme, čím jsme, čím disponujeme, to všechno máme z Boží milosti, to všechno nám svěřil Bůh, abychom to jako dobří správci spravovali k jeho slávě, rozhojňovali to k užitku jeho království a používali to ke službě druhým.

Když se vrátím zpátky k našemu verši, Pavel tu mluví o Boží církvi.  Církev je Boží, nepatří žádnému člověku ani by s žádným člověkem neměla být spojována nebo ztotožňována. Každý ustanovený služebník v církvi je jenom služebník, jenom správce, je jenom dočasným nástrojem, který si Bůh vybral k tomu, aby skrze něj spravoval, budoval a vedl svou církev. Jestliže ztotožňujeme církev s člověkem a mluvíme o nějaké církvi, jako by patřila člověku, může to být stejně rouhavé, jako kdybychom říkali, že jsme se skrze Kristův kříž zachránili sami, že spasení je naším vlastním dílem. Spasení je od Hospodina (Jon 2,10)! Není z nás. Církev je Boží, není naše. Jsme Kristovo tělo, ale on je hlava!

Můžeme tady vidět důležitou věc – na řadě míst v Písmu je církev označena jako Boží církev. Pavel říká, že byl pronásledovatel církve Boží (Gal 1,13), starší mají dobře spravovat svou domácnost, aby se mohli dobře starat o Boží církev (1Tm 3,5), Pavel píše Timoteovi, jak si má počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha (1Tm 3,15). Křesťany v Korintu varuje, aby nepohrdali církví Boží (1K 11,22) ani nebyli nikomu pohoršením, ani církvi Boží (1K 10,32). Ovšem vedle toho mluví Písmo také o církvích Kristových (Gal 1,22; Ř 16,16). Kromě toho, církev je Kristova nevěsta, za kterou se Kristus obětoval a posvětil a získal si tak pro sebe, sobě, církev slavnou a bez poskvrny, aby byla svatá a bezúhonná. Církev je Boží dům (1Tm 3,15), Boží chrám v Duchu svatém (Ef 2,21-22), a ten chrám je postavený na Kristu, který je úhelným kamenem. Církev je tělem Kristovým a on je její hlavou. Boží slovo zdůrazňuje, že je jenom jedno tělo (Ef 4,4), které je Kristovo, což znamená Boží. Na církvi můžeme vidět, jak Boží slovo mluví o Kristově Božství. Pán Ježíš Kristus je cele Bůh a cele člověk v jedné osobě. A církev je jeho tělem.

On je jejím manželem, je jejím Pánem, je vlastníkem, je hlavou. A o církvi jsou řečena tak silná slova, jako např.:

  • Ef 1:22-23 Ustanovil jej [Krista] svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Církev je plností, je naplněním Krista, který naplňuje všechno, co jest. Myslím, že nejsme schopni postihnout hloubku tohoto verše. Mimochodem tento verš je vyvrcholením Pavlovy modlitby, ve které se modlí za to, aby křesťané poznali, jak „bohaté a slavné je Boží dědictví v jeho svatém lidu“ (Ef 1,18). Pavel tomu nejspíš rozuměl, protože Bůh mu jako apoštolovi svěřil a odhalil tajemství Kristovy církve, a proto mohl také napsat na závěr další modlitby v Efezským:

  • Ef 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Bohu buď sláva v církvi stejně jako v Kristu Ježíši! Církev patří ke Kristu. Je jeho tělem a tělo bez hlavy je mrtvola, nikoliv nevěsta. Církev je církví, pokud je spojená s Kristem, s hlavou. Je Boží církví, protože Kristus je Boží, Kristus je Bůh, který se stal tělem.

Tohle Pavel říká starším církve z Efezu, když je povzbuzuje k jejich úkolu. Jsou to služebníci církve, Kristova těla. O pár let později to znovu napsal v dopise Efezským. Tahle povzbuzuje každého křesťana k růstu a ke zralosti v Kristu. Vede nás k tomu, abychom chápali, že jsme tělo Kristovo, že církev je Boží, nepatří lidem, ani světu, není to organizace, ačkoliv je dokonale organizovaná. Je to živý organismus, který se vyznačuje tou nejvyšší mírou organizovanosti, nikoliv však násilné, formální, vnější, ale přirozené, vitální, vnitřní. Církev žije Kristovým životem, protože je jeho tělem a Kristus skrze víru přebývá uprostřed své církve. Církev patří Kristu a on se o ní stará, pečuje o ni, dává jí růst, žehná jí, naplňuje ji svou přítomností, působí v každém jednotlivém údu, v každém jednotlivém křesťanovi, aby fungoval jako skutečný úd těla Kristova. Pavel to ilustruje na skutečném těle:

  • 1K 12:12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
  • Ef 4:16 … z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Milovaní, na církvi a především v církvi můžeme vidět Kristovu slávu, velikost a rozmanitost jeho moudrosti, zde můžeme zakoušet plnost jeho lásky a sytit se jeho dobrotou. Jenom v církvi můžeme být skutečně tím, čím nás Pán Ježíš chtěl mít – plnohodnotnými údy jeho těla. Každý úd, každý křesťan je podpírán dalšími křesťany a sám podpírá druhé. Každý slouží. Každý potřebuje, aby mu druzí sloužili. A společně oslavujeme hlavu, Krista. Tohle hýbe srdcem každého věřícího. Vidíme nádheru Krista, vidíme dokonalost jeho díla a nemůžeme zůstat lhostejní, chladní. Chceme znát víc svého Pána, chceme být lepšími služebníky, dobrými správci, kteří jednoho dne vejdou do radosti svého Pána. Ale toto Boží dílo není samozřejmé, což nás vede k druhému bodu:

II. Církev je získaná

Náš text mluví o Boží církvi, kterou si Bůh získal. Pavel ukazuje starším (a nejenom jim, ale nám všem), jak vzácný poklad jim Bůh svěřil. Ukazuje na to, že církev není něčím samozřejmým, ale je získaná, vykoupená, zaplacená, vybojovaná. Není to něco, co spadlo Bohu do klína. Církev je získaná. Slovo, které je tady použité, znamená získat si pro sebe, zachovat si pro sebe. Podstatné jméno vytvořené od tohoto slovesa se může použít pro popsání zisku. Je to jako území, které nějaký král dobyl a připojil je ke svému království. Církev je přesně takovým lidem, lidem, který byl získaný. Petr napsal:

  • 1Pt 2:9-10 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.

Jste lid získaný do vlastnictví, lid náležící Bohu. Bohu patří všichni lidé. Od Boha pochází každý nebeský i pozemský rod. Bůh je tvůrce všech a v tomto smyslu je někdy také nazýván Otcem všech. Ale pokud to takto je, je to jenom v tomto stvořitelském smyslu. Bohu patří celá země se vším, co je na ní. Dokonce Bůh říká ústy Davida:

  • Ž 50:10-12 Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe. Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.

A přece je církev zvláštním vlastnictvím, získaným, vybojovaným, vykoupeným, vydobytým. Víte, celý svět, se vším, co je na něm, leží ve zlém, leží v hříchu. Celé stvoření propadlo hříchu vinou Adama, který celé stvoření do hříchu uvedl svou vzpourou proti Bohu. Kromě vyvolených andělů, kteří jsou svatí a zůstanou svatí, je padlé úplně všechno stvoření. Jedinečným důkazem toho, že je celé stvoření padlé, je potopa, která byla Božím soudem. Celá země byla smetena a převrácena na ruby. To, co bylo před potopou zemí, která byla stvořená k tomu, aby podporovala život, stalo se zemí, kde se bojuje o život, kde jde o přežití. Nejenom, že bylo vyhlazeno veškeré suchozemské tvorstvo a ptáci, celá planeta byla rozlámaná na kusy, roztrhaná a rozervaná, dokonce čteme, že se prolomila nebeská klenba, která držela vody nahoře, které možná chránily zemi a dělaly z ní takový pěkný skleník, kde se všemu dařilo a všechno rostlo a prospívalo. Potopa změnila to, co bylo pod zemí, to, co bylo na zemi i to, co bylo nad zemí, protože celý svět propadl hříchu. A dneska tomu není jinak – stále žijeme v hříšném, padlém světě.

Lidé se rodí do temnoty, rodí se jako hříšníci, kteří vzdorují Bohu.  I my jsme se narodili stejně. Byli jsme dětmi hněvu. Neposlouchali jsme Boha, a proto na nás spočíval Boží hněv. Byli jsme služebníky ďábla, byli jsme v jeho moci, v temnotě jeho království a vládu nad námi měla smrt. Byli jsme otroky hříchu – otročili jsme svým vášním, žádostem a touhám, byli jsme zamilovaní do zvrácenosti tohoto světa a vůbec jsme neviděli tu zvrácenost. Nechápali jsme, že svět se řítí do záhuby a že ho tam žene právě tato jeho zvrácená touha. Mezi tímto světem a Bohem, mezi stvořením a Stvořitelem je nepřekročitelná propast hříchu. Bůh je sice Stvořitelem a v tomto smyslu také Otcem nebo původcem, ale Bůh je svatý a spravedlivý.

Boží slovo popisuje Boha jako světlo. Jako čisté a zářící světlo. Není v něm žádná temnota, není v něm ani náznak stínu, není v něm nic nečistého ani nesvatého. Bůh je dokonale svatý a čistý. Nic v celém stvoření není jako Bůh. Pavel dokonce napsal o Bohu, že:

  • 1Tm 6:16 On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc.

Svatí andělé před Božím trůnem si zakrývají tváře. Před Boha se nikdy nemůže dostat nic nečistého a nesvatého. Cokoliv takového by okamžitě bylo stráveno Boží svatostí, Boží spravedlností, svatým Božím hněvem, který zasahuje všechno hříšné.

Tady vidíme důvod, proč musel Bůh církev získat. Církev jsou lidé, kteří se rodí v hříchu a v temnotě. A jako takoví nemohou mít společenství se svatým Bohem. Bůh nemůže obejít svou vlastní spravedlnost a zavřít oči nad hříchem ani nad hříšníkem. Lidé se často ohánějí slovy, že Bůh sice nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Ale nic takového nenajdeme v Písmu. Co říká Písmo? Že Bůh miluje spravedlnost a právo (Ž 33,5), že Hospodin miluje svůj lid (Ž 146,8), ale nenávidí všechny, kdo páchají ničemnosti (Ž 5,6).

Bůh nemohl zamést hříchy svého lidu jen tak pod koberec, zavřít oči a dělat, že hříchy nevidí. Ale na věčnosti, ještě před stvořením čehokoliv Bůh připravil svůj plán. Bůh určil Beránka, aby se stal obětí smíření za hříchy Božího lidu (1Pt 1,19-20). A potom Bůh stvořil člověka, o kterém Bůh věděl, že padne, ale také věděl, že Boží syn půjde, stane se člověkem a na kříži vybojuje vítězství nad hříchem i nad smrtí. Bůh připravil plán záchrany člověka a Boží syn tento plán krok za krokem naplnil. Odložil svou věčnou slávu, kterou měl u Otce, ponížil se, vzal na sebe lidské tělo, narodil se jako malé dítě v hříšném světě, v nedůstojném prostředí, v bídě a ve zmatku, které od první chvíle usilovali vzbouření lidé zabít. Vyrůstal jako chlapec v rodině hříšných lidí, přebýval mezi hříšníky, sloužil hříšníkům, staral se o ně, uzdravoval jejich nemoci, sytil jejich nenasytná břicha, zvěstoval jim evangelium, ale oni ho nakonec odsoudili jako zločince, ačkoliv byl svatý a bez viny, odsoudili ho na základě falešných svědectví, ponížili ho, poplivali ho, zbičovali ho a potom ho potupně přibili na kříž. Ten kříž byl v Božím plánu, ten kříž je vítězstvím, i když vypadal jako porážka. Boží syn vzal na sebe hříchy svého lidu a na lidském těle je vydal Božímu hněvu. Tak na kříži odstranil nepřátelství mezi námi a Bohem. Boží spravedlnosti bylo učiněno zadost, protože hřích byl potrestán a hříšníci mohou činit pokání a věřit v Pána Ježíše Krista a skrze něj mít věčný život. To je Boží vítězství. To není něco, co by Bůh získal zadarmo. Ale byli jsme získáni za cenu – a to je poslední bod dnešního kázání:

III. Církev je draze vykoupená

Byli jsme získáni pro Boha Kristovou krví. Náš text, kterým se už třetí týden zabýváme, patří mezi ty ohromné texty v Písmu, které se na jediném místě zabývají celou Boží trojicí. Doslova zde stojí, že církev je Boží a Bůh ji získal vlastní krví. V Boží církvi, kterou Bůh získal vlastní krví, ustanovil Duch svatý starší. Otázka, kterou bychom si měli položit, je, zda má Bůh nějakou krev. Copak není Bůh duch (J 4,24)? Copak má Bůh tělo? Autoři ekumenického překladu se tady snažili pomoct čtenářům ve správném porozumění, takže zde stojí, že Bůh získal církev krví vlastního Syna. Ale v originálním textu slovo Syn není a není ani ve variantách. Ten text prostě říká, že Bůh získal církev svou krví. A to znovu – podobně jako v případě Boží církve – ukazuje jediným směrem, že Kristus je Bůh. Ten důraz je nepřehlédnutelný. A když se to takto řekne, potom to ukazuje na celou Boží trojici. Jestliže Bůh mluví o vlastní krvi, potom nemůže být pochyb, že mluví o krvi Kristově a tuto krev nazývá vlastní krví. Pavel tady ukazuje starším z Efezu, kdo je Pán Ježíš Kristus, že to Bůh, který přišel v těle. Boha nikdy nikdo neviděl, ale Boží syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl (J 1,18). Ježíš říká, že kdo vidí jeho, vidí Otce (J 14,9). Pokud chce kdokoliv poznat Boha, musí jít ke Kristu. Není jiná cesta. On sám říká, že je tou cestou, pravdou i životem a nikdo nepřichází k Otci než skrze něj (J 14,6). Proto Jan říká, že kdo popírá Syna, nemá ani Otce, a kdo vyznává Syna, má i Otce (1J 2,23). V Pánu Ježíši Kristu Bůh ukázal, kdo je, a jaký je. A ukázal nám to naprosto srozumitelným způsobem, protože Boží syn se stal člověkem. A nejenom že se stal člověkem, ale také prolil svou drahocennou krev na usmíření našich hříchů. Tou krví bylo zaplaceno. Ta krev znamená život Božího syna. Proto Písmo mluví o vykoupení, proto mluví o ceně, která byla zaplacená.

  • 1Pt 1:18-19 Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.

Milovaní, byli jsme otroky hříchu a ďábla. Ale Bůh nás vykoupil vlastní krví. Bůh dal to nejvzácnější, co měl, dal sám sebe v osobě Pána Ježíše Krista, v osobě svého vlastního Syna, abychom mohli být s ním, abychom s ním mohli mít vztah. Jeho krví bylo zaplaceno. Jeho krví jsme byli vykoupeni z otroctví. Petr kázal:

  • Skutky apoštolské 3:15 Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.

Původce života, ten, který je život sám, ten, skrze něhož a v němž bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, dal sám svůj život. On je světlem, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět (J 1,9). Toto světlo podstoupilo temnotu, tento život pro nás podstoupil smrt. V lidském těle Boží syn zakusil smrt, smrt na kříži, krutou a bolestivou. Ale nejde ani tak o krutost a bolest, ale jde o hřích, který na sebe vzal, jde o Boží hněv, který byl na něj vylit, jde o soud, který podstoupil. Kdyby na sebe Boží syn nevzal naše hříchy, nikdy by na kříži Golgoty nezemřel. Byl dokonale svatý a smrt na něj nemohla. Mohl by trpět a trpěl. Ale nemohl by zemřít. Ale on přišel proto, aby zemřel. Přišel, aby dal svůj život za nás. Přišel, aby nám ukázal Boží lásku, která je v tom, že se stal smírnou obětí za naše hříchy. Bible říká, že mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). A za naše hříchy bylo zaplaceno smrtí. Ne naší smrtí, ale smrtí Božího syna. On prolil svou krev, aby naše hříchy byly odpuštěné. A jsou! Žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný (J 3,16). Kdo v něho věří, už nepodléhá soudu ani smrti, ale přešel už ze smrti do života. Kdo v něho věří, je nové stvoření. Kdo je v Kristu, narodil se z Ducha svatého a je Božím dítětem, je součástí Kristovy církve, je ospravedlněn a bude oslaven při Pánově slavném druhém příchodu. Ale kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil v jednorozeného Syna Božího.

Tohle poselství, zprávu evangelia, Pavel říká starším efezské církve. To je motivace jejich života v Kristu, to je motivace pro jejich službu, to je motivace pro chození s Bohem. To je motivace každého křesťana. A čím více rosteme v poznání Pána a jeho díla, tím více rosteme ve zralosti, tím více se podobáme Božímu synu. Čím více ho vidíme v jeho slávě a v plnosti, tím více on roste v nás a my se zmenšujeme. Jestliže rozumíme tomu, co on udělal, abychom my mohli být s ním, potom už nemůžeme dál pokračovat v hříšném způsobu života. Už nemůžeme dál žít v lenosti, pohodlnosti a v kompromisech, které jsou tak běžné pro naši společnost. Už nemůžeme zůstat dál v hříchu, který se nás tak snadno přichytí, ale chceme ho odhodit a spěchat za Pánem (Žd 12,1-2). Tohle je cesta zralosti a růstu. A na druhé straně, bez poznávání Pána a jeho díla, bez pochopení toho, co získal skrze svou vlastní krev, není žádný růst, není žádná zralost, není žádné posvěcení ani žádná sláva.

Co vás motivuje ke službě? Čím je poháněn váš křesťanský život? Jak bojujete s pokušením a s hříchem? Jak odoláváte svodům tohoto světa? Jak zahříváte své srdce pro Pána? Jak probouzíte své svědomí? Jak se udržujete v bdělosti? Proč sloužíte druhým? A sloužíte jim vůbec? Muži, manželé, sloužíte svým manželkám? Jste pro ně povzbuzením a posilou? Vedete je v lásce? Sloužíte jim k posvěcení? Ženy, manželky, sloužíte svým mužům? Jste jim oporou? Nastavujete jim zrcadlo Božího slova? Konfrontujete v lásce jejich hříšné sklony? Bratři a sestry, nesete břemena jedni druhých? Děláte to v moci Ducha, z moci evangelia? Kvůli Kristu a pro Krista?

Je Pán Ježíš vaší láskou, vaší touhou, vaším světlem, vaší nadějí? Je vaší motivací? Hledáte sílu v jeho veliké moci? Jeho moc se prokázala na kříži Golgoty, kde porazil smrt, kde přibil na kříž dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, kde odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost a sílu a slavil nad nimi vítězství. Proto musíme jít ke kříži. Proto si musíme často připomínat Kristovu prolitou krev. Křesťanství je krvavé náboženství, protože se musí neustále zabývat krví. V té krvi, v té jeho krvi je náš život. Kdybychom chtěli tu krev vynechat, vynechali bychom podstatu a základ našeho spasení. Vynechali bychom Boží moc, moc evangelia.

  • Židům 9:11-14 Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.

Osnova kázání: