Bůh řídí (Da 11,2-12,4)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Bůh řídí každý detail veškerého dění

Jaroslav Kernal, Praha 1. září 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Znovu otevíráme knihu proroka Daniela a jsme už skoro na samotném závěru. Jsme v posledním vidění Daniela, které začíná na začátku desáté kapitoly a končí na konci dvanácté. Je největší z Danielových vizí, je nejsložitější a nejdůkladnější. Znovu si prosím doma přečtěte celé ty tři kapitoly dohromady. V minulých dvou kázáních z desáté kapitoly jsme byli v úvodu této vize. Viděli jsme Pána Ježíše Krista, který pozvedl a posílil Daniela a následně mu sdělil tuto vizi. Dneska se budeme zabývat tou vlastní vizí. Než ale půjdeme do Písma, pojďme se nejprve sklonit k modlitbě.

Jsme v jedenácté kapitole Daniela a před námi je proroctví, které je z hlediska historie velmi detailní a velmi přesné. Je to nejrozsáhlejší proroctví v Písmu, které se týká lidské historie a které bylo vyřčeno takto v jednom celku. Ovšem otázka, kterou si musíme položit hned na začátku, zní, co nám Bůh chtěl tímto proroctvím říci. Můžeme jít ještě o něco dál a ptát se ještě obecněji, jaký je smysl biblických proroctví. Je smyslem proroctví uspokojit naši zvědavost? Nebo snad naplnit naši mysl mnoha vědomostmi? Boží slovo je v tomhle jasné:

  • 1K 8:1 Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje.

Sice je to řečeno v jiném kontextu, ale význam je stejný i pro proroctví. O něco dále Pavel napsal:

  • 1K 13:2 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Bůh nám nedal proroctví k tomu, abychom budovali svou pýchu. Nedal nám je ani proto, abychom měli víc konferencí a kázání o konci světa a druhém příchodu Krista. Proč tedy máme proroctví? Každé proroctví má nějakým způsobem ukazovat na Krista a budovat naši víru, povzbuzovat nás a dávat nám naději. To je smysl proroctví. Ježíš mluvil o tom, že celé Písmo svědčí o něm (J 5,39) a úkolem Písma je dovést nás ke Kristu. A Pavel napsal křesťanům do Říma:

  • Ř 15:4 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.

Proto je tady i Daniel 11 – aby nás vedl ke Kristu, aby svědčil o Kristu, aby nás povzbuzoval a abychom z něj čerpali naději. Pojďme tedy k našemu textu, k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Obsah Danielova proroctví

Abychom dobře pochopili obsah Danielova proroctví, musíme začít správně, musíme si zopakovat, jaký je náš přístup k Písmu.

Vyznáváme reformační princip Sola Scriptura, tedy Pouze Písmo, Jedině Písmo. Tento princip tvrdí, že Písmo samotné je konečnou autoritou ve všech otázkách křesťanského učení i praxe. Písmo není jedinou autoritou, ale je konečnou autoritou. Věda může být další autoritou, ale pokud zastáváme princip Sola Scriptura, budeme vědu podřizovat Písmu, nikoliv Písmo vědě, ani nebudeme stavět vědu vedle Písma, jako by to byly dvě nezávislé a samostatné autority. Písmo je konečnou autoritou. Z toho vyplývá řada dalších věcí – na prvním místě dostatečnost Písma, tedy že Písmo samotné je dostatečné pro učení i život křesťanů a církve. Vyplývá z toho pravdivost a neomylnost Písma a také jasnost Písma. To znamená, že Písmo je samo o sobě natolik jasné, abychom mohli pochopit hlavní smysl každého textu. Jinými slovy – k tomu, abychom pochopili, co nám Bůh ve svém Slově chce říct, nepotřebujeme žádné další vnější autority. V některých případech nám mohou být pomocí, ale snadno nás mohou také zavést, a může se příliš snadno stát, že budeme stavět na vnějších autoritách a ne na jasných závěrech Písma. Přesně tohle je problém jedenácté kapitoly Daniela.

V tomto textu je velké množství historických detailů. A mnoho lidí se soustředí právě na tyto detaily. Výklad jedenácté kapitoly Daniela je potom jako přednáška z historie. Problém je, že v tomto případě všechny ty historické detaily získáme jenom ze studia mimobiblické literatury. Písmo samo o nich nikde nemluví. A to má nikoliv háček, ale přímo hák – a ne jeden. Především musíme rozumět tomu, že dějiny píšou vítězové. Interpretace dějin je interpretací vítězů, nikoli poražených. To platí i pro výklad dějin – pochopení lidské historie a událostí v ní je vždy v nějaké míře poplatné době, v níž se vykládá. Musíme také chápat – a to je jedna z velkých lekcí této kapitoly – že Bůh bdí nad historií i nad všemi prameny, které jsou nám dostupné. Dává nám dostatek informací a světla k tomu, abychom rozuměli jeho plánu. Ale nad to vše nám dal své Slovo, které je plně dostatečné k tomu, abychom z něj samotného porozuměli evangeliu a Božímu plánu s tímto světem. A to platí i o Danielovi 11.

Pro ty z vás, kteří chtějí znát detaily z historie, jsem připravil brožuru, kterou máte spolu s osnovou, kde je historický komentář k jednotlivým veršům z Daniela 11. Je to jen hrubý základ. Na základě těch informací můžete jít mnohem dále. Ale dávejte dobrý pozor, protože Písmo samo nás varuje slovy Pavla k Timoteovi:

  • 1Tm 1:3-6 Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru. Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči.

Je potřeba jít ke smyslu Danielova proroctví, a tím není popis historie. Je úžasné, že takto přesný popis historie v Písmu máme – a ukazuje to na nadpřirozený charakter Písma, ale není to to hlavní, oč v našem textu jde. Daniel sám vysvětluje, o co jde:

  • Daniel 10:1 A to slovo je pravdivé; týká se velké strasti.
  • Daniel 10:14  Přišel jsem, abych tě poučil o tom, co potká tvůj lid v posledních dnech, neboť vidění se týká těchto dnů.

Vidění směřuje k posledním dnům a mluví o velkém soužení. Takto musíme rozumět tomu vidění a sem směřovat. Podle předchozího vidění z deváté kapitoly bude konec dnů charakterizován minimálně příchodem Mesiáše a zničením Jeruzaléma a chrámu. To je místo, kam by tedy mělo směřovat i tato vize.

Začíná u médského Darjaveše, tedy Kýra, dobyvatele Babylónu. Začíná perskou říší, v níž nyní Daniel žije. Ale z perské říše spěchá hned prvními slovy k řecké říši. A ve třetím verši už mluví o řeckém, resp. makedonském Alexandrovi. Ve čtvrtém verši mluví o rozdělení Alexandrovy veliké říše mezi nástupnické státy, mezi nimiž nakonec vyniknou dvě říše – království Severu, což byla Sýrie, kde vládli Seleukovci, která zahrnovala také babylónskou a perskou říši, a království Jihu, což byl Egypt, kde vládli Ptolemaiovci, pod jehož správu ale patřila také území na východním pobřeží Středozemního moře a v Malé Asii. Sever a Jih jsou zde chápané z hlediska Izraele – na severu Babylón, na jihu Egypt. Obě země jsou symbolem nepřátelství proti Bohu a Božímu lidu. Velká část 11. kapitoly popisuje vztahy, sňatky, boje a intriky mezi královstvími Severu a Jihu. Je to popis šedesáti dvou týdnů, což budou svízelné doby. V těchto svízelných dobách vynikne malý roh Seleukovců, Antiochos IV. Epifanés Theos, což znamená „zjevený bůh“, v našem textu je označen slovem „Opovrženíhodný“ (Da 11,21-35). O něm už byla řeč ve vidění v osmé kapitole Daniela.

Po něm je popsán další král – že se jedná o jiného krále, poznáme ze srovnání veršů 21, kde je řeč o Opovrženíhodném, jemuž nebyla udělena královská důstojnost a verše 36, kde se mluví o králi. Verš 27 mluví o králích, ale je pravděpodobné, že mluví o králích Jihu, protože v té době vládl Ptolemaios VI. společně se svým bratrem Ptolemaiem VIII.

Od 36. verše se mluví o době konce, což je podle ostatních Danielových vidění doba čtvrtého království, tedy Říma. Daniel se soustředí na páté království, na království Mesiáše. Můj pohled na tento text, je takový, že verše 36-45 mluví o židovské válce z let 66-70 po Kr. a zničení Jeruzaléma. Mluví o králi, který prohlásil sám sebe králem, jeho jméno bylo Jan z Giskoly, který vedl tři a půl roku dlouhé povstání Židů proti Římanům. Jan zavraždil velekněze Annáše, se svými muži nastolil teror v Jeruzalémě – loupili, vraždili a znásilňovali jen pro své potěšení. Dovolil svým mužům, aby se oblékali jako ženy a potom provozovali homosexuální orgie na veřejnosti. Kněží a judské zélóty, kteří se opevnili v chrámě, lstí vyvraždil a zmocnil se chrámu. Proměnil jeruzalémský chrám v pevnost, na místě obětí prolil množství lidské krve, chrámové nádoby používal spolu se svými muži stejným způsobem jako král Belšasar v páté kapitole Daniela. Přitáhl na něj Vespasián se syrskými legiemi (Sever), později – ještě během války – byl Vespasián prohlášen za císaře a jeho první mise směřovala do Alexandrie (v Egyptě), aby získal podporu egyptských legií. Problémy v Galii (na severu) a v Malé Asii (na východě) donutily Vespasiána odcestovat a svěřil velení vojska svému synovi Titovi, který postupně dobyl Judeu a všechna okolní vzbouřená území a s obrovským vojskem (měl k dispozici několik legií i loďstvo) oblehl Jeruzalém. Jeho tábor se rozkládal kolem Olivové hory. Nakonec dobyl Jeruzalém a zajal Jana, kterého vedl v řetězech do Říma, odkud byl poslán doživotně na galeje. Chrám byl vypálen, roztavené zlato, které teklo mezi kameny, vedlo římské vojáky k tomu, že nenechali kámen na kameni – přesně, jak o tom mluvil Pán Ježíš Kristus:

  • Marek 13:2 Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.

V Jeruzalémě podle Josefa Flavia zemřelo přes milion Židů. Další tisíce byly prodány do otroctví. Ale text proroctví nekončí jedenáctou kapitolou, ale pokračuje ve dvanácté:

  • Daniel 12:1 V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.

Mluví se o stejné době, o jaké pojednávají předchozí verše. Znovu slova Pána Ježíše Krista:

  • Lk 21:20-24 Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí.

V době židovské války byly v Jeruzalémě desetitisíce židovských křesťanů. Pamatovali na slova Pána Ježíše a včas odešli z Jeruzaléma a zachránili své životy. Právě sem směřuje Danielovo proroctví – a to je další bod našeho dnešního kázání:

II. Výklad Danielova proroctví

Viděli jsme, že Daniel mluví o konci dnů, o posledním čase. Z hlediska Daniela se jednalo o vzdálenou budoucnost, která bude charakteristická narůstajícím utrpením Božího lidu, které v době konce bude ohromné. Už v sedmé kapitole jsme viděli malý roh, který bude bojovat proti svatým a bude je přemáhat. V osmé kapitole jsou svatí vydáni do rukou malého rohu. V deváté kapitole se mluví o svízelných dobách. V 11. kapitole je znovu popis utrpení Božího lidu.

  • Daniel 11:33.35 Prozíraví v lidu budou poučovat mnohé, ale budou po nějaký čas klesat pod mečem a plamenem, zajetím a loupeží. … Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.

Ve verši 34 je určitá naděje, že se jim dostane trochu pomoci. Je to zvláštní slovo, nemyslíte? Trochu pomoci. Ale v prvním verši 12. kapitoly je další slovo naděje – všichni, kdo jsou zapsáni Knize, to je kniha života, budou vyproštěni. O tom nakonec mluví druhý verš:

  • Daniel 12:2 Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.

Někteří lidé poukazují na tento verš a říkají, že tady se mluví o vzkříšení, tedy o samotném konci. Ale podívejte se na ten kontext – jednak tady není řečeno, že v té době dojde ke vzkříšení, ale je zde prosté konstatování, že bude vzkříšení, a jednak je to řečeno v kontextu soužení. Jsou zde prozíraví, kteří jsou věrní Bohu, zůstávají pevní a jednají podle toho, poučují mnohé a napomáhají druhým ke spravedlnosti. Jsou to lidé, kteří jsou svědectvím o živém Bohu. Jsou to ti, kteří vyhlašují evangelium Kristovo. Vedle nich jsou ti, kteří je pronásledují, ti, kdo se mezi ně lstivě vtírají a z nejrůznějších důvodů předstírají, že patří k nim. Jsou zde pronásledování vyvolení, kteří jsou plodní a užiteční pro svého Boha a jsou zde zavržení. Nadějí pro pronásledované je, že všichni vstanou – jedni k věčnému životu v Boží blízkosti a druzí k věčnému odsouzení, k záhubě, k věčnému utrpení v hořícím jezeře daleko od Pána a jeho slávy.

Prozíraví, o nichž je tady řeč, jsou starozákonní svatí, ale především se jedná o novozákonní svaté. Daniel mluví o poslední době. Z jeho pohledu je to čas, kdy přijde páté království a přemůže všechna ostatní, kdy přijde Mesiáš a Boží lid bude stát pevně pod vládou Mesiáše. Co ale Daniel nevěděl? Nevěděl to, co bylo zjeveno v evangeliu, co bylo zjeveno s příchodem Pána Ježíše Krista – tedy že Mesiáš musí trpět, musí být zabit a třetího dne vstane z mrtvých. Ale především to, že vystoupí vzhůru k Otci a potom se znovu vrátí ve slávě. Mezi jeho oběma příchody zde bude jeho lid, svatí, kteří budou pevní, protože budou znát svého Boha, budou prozíraví a jako takoví budou zářit jako hvězdy, budou šířit dobrou zprávu o jeho království, které bude růst z Jeruzaléma, přes Judsko, Samařsko až na sám konec země. Co říká Daniel o poslední době?

  • Da 9:24 Sedmdesát týdnů je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání svatyně svatých.

Co říká Nový zákon o poslední době?

  • Žd 1:1-2 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.

Jan povzbuzuje dítky a říká jim, že už nastala poslední hodina (1J 2,18), Pavel popisuje Timoteovi, jak zlí budou lidé v posledním čase (2Tm 3,1-5) a potom dodává, aby se takových lidí stranil, čímž jinými slovy říká, že poslední čas už je tady nyní. Petr mluví o beránkovi, který byl kvůli naší spáse vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli nám na konci časů (1Pt 1,20). Nyní žijeme v poslední době. A podle Daniela je to doba Mesiáše a také doba soužení. Je to soužení, které je charakteristické pro celou poslední dobu. Každý den jsou křesťané na světě vražděni a pronásledováni kvůli Kristu – v Nigérii, v Eritreji, Súdánu, Alžírsku, v Íránu, v Číně nebo v Severní Koreji – a to je jen pár států. Stále častěji k pronásledování dochází v zemích západní Evropy, v Anglii, ve Francii, v Německu. To je smysl Danielova proroctví. Vede Boží lid k věrnosti Bohu, k vytrvalosti v soužení, ke spoléhání na Pána Ježíše Krista.

Jedenáctá kapitola je završena velkým soužením, které souviselo s dobytím Jeruzaléma a se zničením chrámu. Musíme si uvědomit důležitou věc, která do velké míry zůstala Danielovi skryta – Pán Ježíš ustanovil novou smlouvu, která byla zpečetěna jeho krví. Autor listu Židům říká, že stará smlouva je zvetšelá a blíží se zániku. A stará smlouva skutečně zanikla – spolu s chrámem a chrámovými oběťmi, spolu se zničením rodokmenů, které dokazovaly knězský původ, a které shořely v chrámě spolu se vším ostatním. V roce 70 došlo k ukončení skoro dva tisíce let trvající etapy staré smlouvy. Židovské náboženství už od té doby nebylo, není a nebude náboženstvím staré smlouvy. Ta byla spojená s chrámem, s oběťmi a s áronským kněžstvím. Pro nás je to dneska něco, co je nám cizí a vzdálené, ale z biblického hlediska to bylo něco naprosto zásadního. A v Danielovi to vidíme stále znovu. Pro Daniela to všechno nebylo úplně srozumitelné, ale všechno zapsal a nakonec dostal příkaz, aby ty věci uchoval v tajnosti a zapečetil tuto knihu až do doby konce. Podívejte se na jinou apokalyptickou knihu Písma – knihu Zjevení:

  • Zj 22:10 Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko.

Od napsání Zjevení uplynulo skoro dva tisíce let, a čas je stále blízko. Žijeme v poslední době, o které Bůh mluvil už s Danielem v roce 536 před Kristem. Ukázal mu průběh historie – v detailním popise mu zjevil události následujících šesti století. Vedl ho až do doby konce, kdy bude zjeveno evangelium. Díky němu jsou lidé – Židé i pohané – zachraňováni pro věčnost, vytrhováni z moci tmy a přenášeni do světla. Pavel povzbuzoval křesťany ve Filipech:

  • Fp 2:14-16 Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.

A jsme u posledního bodu dnešního kázání, což je:

III. Aplikace Danielova proroctví

Proroctví knihy Daniel mělo a dodnes má povzbuzovat Boží lid přinejmenším ve dvojím: především nám ukazuje, že to je Bůh, kdo píše dějiny. Vede nás k Bohu, který má všechno pod kontrolou. Viděli jsme zběsilé krále i uchvatitele, rouhače a vzbouřence. Boží slovo o nich říká, že budou dělat, co se jim zlíbí – zde o Janovi z Giskoly (Da 11,36), o předchůdci Opovrženíhodného (Da 11,16) nebo o Alexandrovi (Da 11,3), předtím to bylo řečeno o Peršanech (Da 8,4) a o malém rohu, Antiochovi IV. (Da 8,12). Kdo dal těm lidem takovou moc? Daniel na to odpovídá – je to Bůh sám:

  • Daniel 2:21 On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum.

Bůh vládne. Bůh řídí. Bůh kontroluje. Bůh plánuje. Bůh pečlivě drží ve své ruce každičký detail veškerého dění. Ani jedna molekula v celém vesmíru se nemůže vymknout z jeho vůle. Ani jediný atom nemůže fungovat nezávisle na Bohu. Bůh je svrchovaný vládce a to je naše jistota. On je pevným hradem, on sám je skutečnou pevností.

A to nás vede k té druhé věci z knihy Daniel a z jedenácté kapitoly – Boží lid bude vždycky procházet soužením. Daniel tomu ještě úplně nerozuměl, protože žil ve staré smlouvě, která zaslibovala požehnání a hojnost v případě poslušnosti, bídu, tresty a soužení v případě neposlušnosti. Ale s novou smlouvou je to jiné. Nová smlouva je smlouvou dokonalé poslušnosti. Nové srdce nové smlouvy znamená:

  • Ez 36:27 Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Bůh sám to činí v životech Boží dětí. Naše poslušnost není vynucená tresty ani zákonem, ale je to poslušnost lásky, která vychází z podstaty nové přirozenosti. A s novou smlouvou je spojené veškeré požehnání nebeských věcí v Kristu. V nové smlouvě jsme spojeni s Kristem, žijeme v něm. V něm máme všechno. Ale díky němu – a to je to, co Daniel nemohl tušit – máme také pronásledování a soužení. Jako pronásledovali jeho, budou pronásledovat i nás. Daniel viděl pronásledování a soužení jako tragédii a důsledek neposlušnosti. My vidíme pronásledování a soužení jako výsadu – je to naše vyznamenání, je to naše radost, protože smíme nést protivenství kvůli Kristu. A to nás vede k poslední aplikaci, která v našem textu zůstává nevyřčená, ale přesto je tam přítomná, protože celý ten text směřuje a ukazuje jediným směrem – na Mesiáše, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů, na nebeského ochránce, který se nás nikdy nevzdá a nikdy se nás nezřekne, na dobrého pastýře, který položí svůj život za své ovce, na Syna člověka, který přijal království z rukou svého nebeského Otce a toto království dal svému lidu, svatým. Danielovou vizí je páté království, království Syna člověka, království, které je neporušitelné, které nebude zničeno navěky a nebude předáno jinému lidu (Da 2,44). Toto království Kristovo zvěstujeme v evangeliu. Evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří. Boží syn se stal Synem člověka, Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Pán Ježíš Kristus sestoupil ze své nebeské slávy a stal se jedním z nás. V něm vidíme plnost Božství i dokonalost lidství. A na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu. Vynesl naše hříchy na kříž, podstoupil kvůli nim Boží hněv, aby každý, kdo v něho uvěří, měl život věčný. Pán Ježíš zemřel a byl pohřben. Ale smrt ho nemohla udržet ve své moci – třetího dne vstal z mrtvých a žije. Máme živého Spasitele, který sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde znovu na zem, aby soudil živé i mrtvé. To je naše evangelium. To je dobrá zpráva, kterou zvěstujeme všem lidem.

Kdo věří v Syna, má život věčný, a i kdyby zemřel, bude žít navěky v Boží blízkosti a slávě. Kdo neposlouchá Syna člověka, na tom hněv Boží zůstává, a i když zemře, bude vzříšen k věčnému utrpení v hořícím jezeře. Moje otázka zní – věříte v Pána Ježíše Krista? Pokud ano, jste blahoslavení, i když budete pronásledovaní. A když budete pronásledovaní pro Syna člověka, budete blahoslavení. Ale pokud nevěříte, jste ztracení, i kdybyste byli z hlediska tohoto světa blahoslavení. Jestli nevěříte v Pána Ježíše Krista, musíte činit pokání, musíte mu vyznat svou vzpouru a nevěru a spolehnout se cele na jeho kříž, na jeho zásluhy, na jeho dílo. Pokud to uděláte, budete blahoslavení, budete prozíraví, budete zářit jako hvězdy – a budete spolu s ním také pronásledovaní.

Tohle je poselství jedenácté kapitoly Daniela, to je nebeská vize, kterou dal Danielovi sám Pán Ježíš Kristus. To je dobrá zpráva, která nás volá k tomu, abychom byli pevní a věrní, abychom s Kristem vytrvali až do samotného konce. Amen.

Osnova kázání: