Bůh vyslýchá II. (Da 9,20-24)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Bůh posílá anděla s vyučováním

Jaroslav Kernal, Praha 14. července 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, milí domácí víry i vy všichni hosté, kteří jste dnes mezi nás zavítali. Společně procházíme knihou proroka Daniela a v posledních třech kázáních jsme se zabývali Danielovou modlitbou, kterou máme zaznamenanou v deváté kapitole. Odvodili jsme nějaké principy, které můžeme používat ve vlastním modlitebním životě a minule jsme si ukázali na to, jak Bůh tuto modlitbu vyslyšel – k tomu definitivnímu vyslyšení došlo na kříži Golgoty, kdy byla Kristovou krví zpečetěna nová smlouva, která obsahuje odpuštění hříchů, vysvobození z otroctví hříchu a zákona, přijetí do Boží rodiny, a všechna duchovní požehnání požehnání nebeských věcí. Stará smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše pod horou Sinaj, byla smlouvou poslušnosti a měla dvě části – když budete poslouchat, Bůh vám bude žehnat, když nebudete poslouchat, dopadne na vás všechno zlo zapsané v této smlouvě. Nová smlouva je jiná – neobejde se bez poslušnosti, ale je to poslušnost, kterou Bůh sám působí v srdcích těch, které do této smlouvy zahrnuje. Skloňme nyní hlavu k modlitbě a potom půjdeme do našeho textu.

Dostali jsme se k Boží odpovědi na Danielovu modlitbu. Máme před sebou jeden z nejtěžších textů knihy Daniel. Už církevní otec Jeroným v pátém století, když došel k této pasáži, vybral devět dobrých a na Písmu založených výkladů, které měl ve své době a předložil je svým čtenářům, aby se sami rozhodli, čemu budou věřit. A teprve dlouho potom přišlo osvícenství a racionalismus a s nimi liberalismus, což přineslo mnoho dalších pokusů vyložit tuto pasáž a ještě později se objevil dispenzacionalismus, který má svá další vysvětlení. Mohlo by se zdát, že je to skutečně natolik komplikované, že by bylo lepší tu pasáž přeskočit. Ale Boží slovo nám nebylo dáno proto, abychom ho přeskakovali nebo aby se nám na něj někde na polici prášilo, ale abychom ho studovali, abychom prosili Boha o milost a vysvětlení. Vždyť, všecko:

  • Ř 15:4 … co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.

A veškeré, tedy celé Písmo, je inspirované Božím Duchem a je vhodné k učení, usvědčování, k nápravě a výchově ve spravedlnosti (2Tm 3,16). Musíme si ale připomenout několik věcí, které jsme si říkali na začátku našeho studia Daniela. Někteří lidé označují tuto pasáž v Danielovi jako páteř eschatologického proroctví. Už jen množství výkladů, které jsem nastínil, ukazuje, jak ohebná by taková páteř byla. Biblický přístup k výkladu Písma je takový, že pokud máme nějakou méně jasnou pasáž, vykládáme ji ve světle pasáží, které jsou jasnější, jednoznačnější, srozumitelnější. A přesně to dnes uděláme. Nesmíme také pustit ze zřetele skutečnost, že kniha Daniel je napsaná specifickým žánrem, apokalyptickým žánrem. Je to literární žánr, je specifický způsob vyjadřování, který používá obrazy a symboly, který popisuje budoucí události nikoliv v termínech, tedy jasných a přesných definicích, ale používá zvláštní jazyk, který si nedělá žádný nárok na doslovné pochopení. A to je jeden z největších problémů přístupu k Danielovi, tedy že se lidé snaží chápat – nejenom tento text – Daniela doslovně a napasovat to na určité události v dějinách, ať již minulých nebo podle jejich představ budoucích. Písma svědčí o Kristu (J 5,39) a náš text v Danielovi je toho nejlepším důkazem. Dneska se podíváme na to, jakou Daniel dostal od Boha odpověď na svou modlitbu, a více se zaměříme na verš 24, kde je řečeno, jakým směrem se má naše přemýšlení ubírat.

I. Daniel, muž vzácný

Zatímco se Daniel ještě modlil, dostal odpověď. Bůh odpovídá na modlitby svého lidu. Ale obvykle neodpovídá tak, jak to vidíme zde. Ale Daniel dostal výjimečnou odpověď. Daniel byl také výjimečný muž. Ve verši 23 je popsán jako muž Bohu vzácný. Ještě dvakrát je v desáté kapitole (v. 11 a 19) takto osloven. Nikdo jiné v Písmu není takto osloven. Daniel tady představuje zbožný ostatek Božího lidu a obrazem Božího dítěte. Každé Boží dítě je právě tak vzácné Bohu, jako tento stařičký modlitebník. David se modlil v Žalmu 17,8 „ochraňuj mě jako zřítelnici oka“ a v Zacharjášovi 2,12 Bůh povzbuzuje svůj lid, že kdo se ho dotkne, dotkne se zřítelnice jeho oka. To je vyjádření toho, jak jsou Boží děti vzácné Bohu. Milovaní, Bůh vás miluje. Poslal svého Syna, aby dokonal dílo smíření na kříži Golgoty, aby zaplatil za všechny hříchy všech Boží dětí. Dal za nás svého Syna – jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32)? Jste Božími dětmi, Bohu na vás záleží. Daniel byl vzácný Bohu, protože byl zachráněn skrze Kristův kříž a právě tak i vy.

Všimněme si ještě toho, jak se Daniel modlil. Ve verši 21 je řeč o tom, že Gabriel spěšně přiletěl. Studijní překlad tam překládá tuto frázi jinak a mluví o tom, že Daniel byl vyčerpán únavou, což je lepší vyjádření toho, co je v hebrejštině. Danielova modlitba, jeho vyznávání hříchů a úpěnlivé prosby, jeho půst a pokoření se bylo vyčerpávající. Nebylo to jako naše modlitba před jídlem. Daniel zápasil na modlitbách, bojoval jako Jákob u potoka Jabok, kdy celou noc zápasil s Bohem. Vzpomeňte si, jak se modlil náš Pán v zahradě Getsemane, zatímco učedníci usnuli zmoženi únavou. Lukáš to popisuje:

  • Lukáš 22:44 Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.

Tak nějak se modlil i Daniel. Modlil se za Jeruzalém a za svatou horu Boží, za Boží chrám a svatyni svatých. Proč se modlil? Protože porozuměl ze svitků, z proroka Jeremjáše, z Mojžíše, z Levitiku a z Deuteronomia, z Izajáše a Ezechiela počtu roků, o nichž se stalo slovo proroku Jeremjášovi, že Jeruzalém bude 70 let v troskách. Na to konto se Daniel začal modlit. Je rok 538 a Daniel je v Babylóně ve vyhnanství od roku 605, tedy 67 let. Ke zničení Jeruzaléma došlo až v roce 586, ale otázkou, zda Jeremjáš chtěl odkázat na přesně 70 let.

V Jeremjášovi 25,11 se poprvé mluví o sedmdesáti letech. Mluví se o tom, že Izrael bude sloužit Babylonu 70 let. Tato slova prorokoval prorok Jeremjáš v roce 605 před Kristem, tedy v roce, kdy byl Daniel odveden spolu s mnoha ostatními do Babylonu. O osm let později prorokoval Jeremjáš znovu:

  • Jer 29:10 Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo.

To bylo v roce, kdy král Nebúkadnesar odvedl druhou velkou skupinu lidí z Izraele včetně krále Jójakína a jeho synů, včetně mnoha starších, kněží, proroků a lidu. Kde začíná těch sedmdesát let a kde končí? A má se skutečně jednat o doslovných sedmdesát let? Nebo se jedná spíše o symbolické číslo, které má odkazovat na lidský věk (Ž 90,10 – počet našich dnů je sedmdesát let)? Je to jeden z možných významů. Každopádně Daniel z Božího slova pochopil, že čas se přiblížil a vedlo ho to na kolena a k modlitbám. Daniel se modlil za Jeruzalém a za svatou horu Sión, modlil se za obnovu Božího lidu, modlil se za propuštění Izraele z vyhnanství, modlil se za Boží milost pro svůj lid. Minule jsme viděli, že definitivně byla tato modlitba naplněna na kříži Golgoty, respektive vylitím Ducha svatého na všeliké tělo v den letnic. Ale v našem textu vidíme jak částečnou, tak i onu definitivní odpověď.

II. Gabriel, anděl poslaný

Daniel dostává odpověď, když se objevuje Gabriel. Nejedná se o nějakou okřídlenou bytost, ale zjevuje se jako muž, který pozvedá Daniela v jeho vyčerpání a dává mu odpověď. Říká Danielovi, že vyšel, aby Danielovi posloužil k poučení. Daniel má pochopit to slovo a rozumět vidění. Daniel volal k Bohu, aby Bůh neprodléval, ale aby vysvobodil Izrael, aby obnovil svaté město Jeruzalém i svatyni, chrám. Daniel vyznával hříchy svého lidu, ale Izrael jako takový pokání nečinil. Proto byl z Babylóna vyveden jen ostatek z Izraele, proto většina Izraelců zůstala v Babylóně a rozšířila se po celé perské, řecké a nakonec i římské říši. Bůh Danielovi odpověděl skrze Gabriela, ale Boží odpověď na Danielovu naléhavou prosbu o smilování byla NE.

Bůh měl svůj plán, a tím plánem nebylo obnovení fyzického Izraele, ale obnovení srdcí, znovuzrození, tím plánem bylo pokání a víra. Božím plánem bylo rozšíření evangelia, což bylo paradoxně umožněno mimo jiné tím, že Židé byli rozptýleni po celém tehdejším světě. Díky tomu, že tělesný Izrael zůstal v babylónském zajetí, bylo Boží slovo, tedy ta část, kterou známe jako Starý zákon, rozšířeno po celém světě. Díky řecké říši, která nahradila perskou, se řečtina stala obecným jazykem prvního století v celé římské říši a evangelium se mohlo snadno šířit mezi velké množství národů, které žily v římské říši. Díky římské říši, která nahradila řeckou, byl vybudován systém silnic, které mohly sloužit k rychlému pohybu osob a tím také dobré zprávy po celém tehdejším světě. Díky tvrdé a kruté římské říši, existoval zhruba po dobu dvou století (od nástupu Augusta v r. 27 př. Kr. do cca 180 po Kr.) na území římské říše tzv. Pax Romana, mír římský. Politicky a vojensky držený mír na území kolem Středozemního moře, takže se evangelium mohlo šířit od města k městu, od srdce k srdci. To byl Boží záměr, který Bůh zjevoval Danielovi v jeho viděních, a který nyní přichází skrze anděla poslaného od Boha, Gabriela.

Řekl jsem, že odpověď, kterou Daniel dostal na svou prosbu o smilování nad Izraelem, byla ne. Ale ve skutečnosti to bylo ne i ano. Ne, které směřovalo k fyzickému Izraeli, tedy k těm, kteří byli obřezáni na těle, ale nebyli obřezáni v srdci, a současně ano, které směřovalo k duchovnímu Izraeli, k církvi Kristově, tedy k těm, kdo jsou obřezáni v srdci, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou obřezáni na těle. Podívejme se nejprve na ono ne, a v dalším bodu se podíváme na ono ano.

Gabriel říká Danielovi, že je stanoveno sedmdesát týdnů let. Tady se musíme znovu zastavit a podívat se nejprve na samotný text a potom na jeho význam. Doslova je v hebrejském textu sedmdesát sedmiček. Mohli bychom číst Gabrielova slova Danielovi také takto: „Tvému lidu je stanoveno sedm krát sedmdesát.“ A to je to ne. Podívejte se do Lv 26. Je tam výčet kleteb, které dopadnou na Izrael, když nebude poslouchat Boha. Jsou tam strašlivé věci, které se na Izraeli naplnily. A je tam psáno:

  • Lv 26:18.21.23-24.27-28 Jestliže mě ani potom nebudete poslouchat, budu vás trestat za vaše hříchy ještě sedmkrát víc. … Jestliže mi i pak budete odporovat a nebudete mě chtít poslouchat, přidám vám sedmkrát víc ran pro vaše hříchy. … Jestliže se tím nedáte ode mne napomenout a budete mi dále odporovat, i já se vám budu stavět na odpor a budu vás bít sedmkrát víc za vaše hříchy. … Jestliže mě ani přesto neuposlechnete a budete mi dále odporovat, i já se vám budu stavět na odpor v rozhořčení a budu vás trestat sedmkrát víc za vaše hříchy.

Daniel porozuměl z proroka Jeremjáše sedmdesáti letům vyhnanství, ale co mu řekl Gabriel? Tvému lidu je stanoveno sedmdesát sedmiček. Daniel činil pokání, jeho srdce bylo roztržené, ale co Izraelci? Nic! Nečinili pokání, nelitovali svých hříchů, zabydleli se v Babylóně, rozšířili se po celé perské říši, jenom ostatek se vrátil zpátky na základě výnosu, který vydal král Kýros. A to byl ostatek, o němž v Ezd 1,5 čteme, že jejich srdcem pohnul Bůh. Nepohnul jejich srdcem k pokání, ale k návratu do Izraele. Že to byli lidé, kteří znovu ve své většině nečinili pokání, můžeme vidět v knihách Ezdráš a Nehemjáš. Kdy lid začal činit pokání? Po pěti stoletích! Mám moc rád začátek Markova evangelia:

  • Mk 1:1-5 Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.

Teprve tady začíná ta odpověď ano na Danielovu úpěnlivou prosbu o slitování. Právě sem vede 24. verš našeho textu, který ukazuje na:

III. Vykupitel, Bůh strašlivý

  • Da 9:4 Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání!

Daniel se modlí k Bohu, který je veliký a hrozný. A Bůh mu odpovídá. A odpovídá mu tím, že bude dělat věci, které jsou veliké a hrozné, strašlivé. Daniel uslyšel o tom, že vyhnanství bude pokračovat, ale slyšel také o obnově. A ve verši 24 je šest věcí, které se této obnovy týkají. Všechny tyto věci ukazují na jedno jediné místo, na jeden bod v historii, na Syna člověka, jeho Daniel viděl přicházet s oblaky nebeskými, na jeho vtělení, na jeho ukřižování na kříži Golgoty a na jeho zmrtvýchvstání. Přesně sem směřuje nejenom dvacátý čtvrtý verš, ale celý závěr deváté kapitoly Daniela – k Ježíši Kristu, který přišel, když se naplnil čas (Ga 4,4).

Sedmdesát sedmiček je stanoveno Danielovu lidu a jeho svatému městu „než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání svatyně svatých“ (Da 8,24).

1. Skoncováno s nevěrností

Kdy bylo skoncováno s nevěrností? Na tuhle otázku musí odpovědět každé Boží dítě s naprostou lehkostí, musí odpověď vysypat z rukávu, protože to je to, co dělá Boží dítě Božím dítětem. S mou nevěrností bylo skoncováno na kříži Golgoty. Tam byly všechny moje hříchy přibity na kříž spolu se Synem člověka, který tyto mé hříchy na sebe vzal.

  • Koloským 2:14 Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Bylo skoncováno s nevěrností. Daniel vyznával nevěrnost Izraele, vyznával vzdor a vzpouru, a Gabriel mu odpověděl, že přijde den, kdy bude jednou provždy skoncováno s nevěrností. Božím lidem už nikdy nebudou nazýváni lidé, kteří jsou nevěrní, jako byli starozákonní Izraelci. Skutečný Boží lid jsou ti, kteří jsou věrní, kteří vytrvají až do konce, protože dílo, které v nich Bůh sám začal, dovede také do konce (Fp 1,6). V Božím lidu už nebude místo pro nevěru a hřích bude jasně definován jako nevěra v Krista (J 16,9). Ale kdo nevěří, není, a nemůže být ani nazýván Božím dítětem, a jenom ti, kdo věří v Pána Ježíše Krista, jsou Božími dětmi. Nikdo jiný. Skrze Kristův kříž bylo ve skutečném Božím lidu jednou provždy skoncováno s nevěrností.

A je tady druhé – trochu zvláštní – vyjádření:

2. Zapečetěny hříchy

Co tím chce Daniel říct, že hříchu budou zapečetěny?

Některé jiné překlady mluví o konci hříchů. Je to konec ve smyslu naplnění – hříchy došly svého naplnění, byly zapečetěny, protože za ně bylo zaplaceno, byly přibity na kříž Golgoty. Všechny hříchy! Už není hřích, za který by Kristus nezaplatil.

Starozákonní svatí byli spaseni stejně, jako jsme spaseni my – jen z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Rozdíl je v tom, že oni se dívali dopředu, jejich víra byla postavená na tom, co Bůh zaslíbil ohledně Mesiáše. A z našeho dnešního pohledu toho nebylo mnoho. Ale od stvoření světa, resp. od pádu Adama a Evy, vždy bylo něco a od samotného počátku toho bylo stále více. Adam s Evou dostali slib zachránce, který bude potomkem ženy a který přemůže ďábla, který je svedl. To bylo maličké evangelium. Bylo skutečně maličké, ale bylo to evangelium. A toto semínko narůstalo, jak Bůh krok za krokem zjevoval svou vůli a svůj svrchovaný plán. Abraham dostal slib, že v jeho potomku dojdou požehnaní všechny čeledi země. Skrze víru zahlédl v budoucnosti Kristův den a zaradoval se. Jákob prorokoval o věčném králi z kmene Juda. Mojžíš mluvil o prorokovi, který bude větší než on a jehož bude Boží lid poslouchat. David se dovídá, že jeho potomek bude kralovat navěky, Izajáš prorokuje o Mesiáši, který bude trpět, a bude zabit pro hříchy svého lidu. Daniel vidí Mesiáše, který je Božského původu, ale zjevuje se jako Syn člověka a tak to jde dál a dál až do okamžiku, kdy se naplní stanovený čas a Slovo se stane tělem, z ženy se narodí Boží syn, který je konečnou odpovědí na hříchy svého lidu. Je obětí, kterou už není potřeba neustále opakovat, protože položil svůj život jednou provždy. Hříchy byly zapečetěny!

3. Zproštění viny

Na kříži Golgoty se stalo skutečností, o čem prorokoval David:

  • Ž 32:1-2 Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.

Kdokoliv přijde ke Kristu a uvěří v něj, toho hřích je usmířen a jeho vina je odňata. Pavel to v listu Koloským napsal takto:

  • Ko 2:13 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.

Není jiná možnost, není jiný způsob, není jiné místo, kde by došlo ke zproštění viny, než je Kristův kříž. Kdo věří v Pána Ježíše Krista, je očištěn od svých vin, je před Bohem čistý, má očištěné svědomí a může sloužit Bohu. To nemohl způsobit zákon, který vedl jenom k rozhojnění vin, toho nemohlo být dosaženo přinášením obětí, které neměly moc smýt vinu člověka, to je možné jenom skrze víru v Krista. Jenom ten, kdo se spoléhá na jeho dílo, může skutečně sloužit Bohu a jenom takový je také Bohem přijat – a to je další bod:

4. Uvedení věčné spravedlnosti

V Kristu, skrze jeho kříž, jsme ospravedlněni. Jsme prohlášeni za spravedlivé a jako takoví můžeme přistupovat k Bohu. Náš vztah s Bohem je narovnán, cesta k Bohu je otevřená. Ne kvůli tomu, co jsme udělali my, ne kvůli našim skutkům, ale kvůli tomu, co udělal Bůh na kříži Golgoty.

  • Židům 10:10 Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.

Je tady spravedlnost, která je věčná. Není jenom formální, jako byla ta starozákonní, která přicházela skrze zákon a která nemohla přivést k Bohu, protože nepřinášela skutečnou spravedlnost, ale zanechávala člověka v jeho hříších. V Kristu je dosaženo opravdové spravedlnosti, která přináší skutečný vztah s Bohem.

  • Ř 5:8-9 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Jediným činem spravedlnosti, skrze Kristův kříž, se ze vzbouřenců staly Boží děti, z těch, kteří neměli milost, se stali omilostnění, z hříšníků svatí, z mrtvých živí, z nespravedlivých spravedliví. Kristův kříž je vrcholem lidských dějin a s tím souvisí další bod:

5. Zapečetění vidění a proroctví

  • Židům 1:1-2 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

V Kristu bylo řečeno poslední slovo. Pán Ježíš Kristus je obrazem Boha neviditelného (Ko 1,15), v něm je zjevená veškerá plnost Boží. A jestliže byl on zjeven, už není nic, co by bylo možné k tomu přidat. Sem směřovalo všechno starozákonní proroctví, tuto slávu vyhlíželi starozákonní proroci, v něm přišla plnost.

Apoštolové a proroci Nového zákona „jenom“ popsali, co bylo zjeveno, jak se tím naplnila slova Starého zákona a co to znamená pro životy lidí v době nové smlouvy. Proto patřila ke kvalifikaci apoštola skutečnost, že byl očitým svědkem vzkříšeného Krista, aby mohl dosvědčit, co se stalo na kříži. Proto je řečeno, že došlo k zapečetění vidění a proroctví, protože v tomto smyslu už není co zjevovat. Veškeré zjevení, které máme, máme zde, v Písmu.

  • Pt 1:16-19 Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

Na kříži došlo k zapečetění proroctví a také k:

6. Pomazání svatyně svatých

Duch svatý byl vylit na všeliké tělo. Bůh přebývá uprostřed svého lidu. Církev Kristova je Božím chrámem, svatyní svatých.

  • Efezským 2:20-22 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

V knize Zjevení vidí Jan sestupovat od Boha svaté město, které září zlatem průhledným jako křišťál. To město má stejnou výšku, šířku i délku a to město je popsáno jako nevěsta Kristova. Ve Starém zákoně je zobrazeno jiné místo, které je zlaté a má stejnou výšku, šířku i délku, a to je svatyně svatých, ve které byla archa úmluvy, slitovnice, na kterou velekněz kropil krev oběti smíření v den smíření jednou za rok. Nyní je tady nevěsta Kristova a její ženich přebývá uprostřed svého lidu, on je hlava a my jsme jeho tělo. Tady je plnost svatyně svatých, na kterou ukazoval svatostánek a chrám ve Starém zákoně. K tomu došlo skrze kříž Pána Ježíše Krista a skrze jeho slavné vzkříšení.

Toto bylo zjeveno Danielovi Gabrielem. Přesně na toto místo směřuje Danielovo vidění, které je v následujících verších vysvětleno s některými dalšími detaily. Ale verš 24 udává jasný směr a cíl tohoto vidění – vede k Synu člověka, ke kříži, k zmrtvýchvstání Krista, k ustanovení nové smlouvy a ke skutečnému vysvobození z hříchů.

Modleme se.

Osnova kázání: