Jak se Boží dítě modlí I.

Jaroslav Kernal, Praha 23. června 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, milí hosté. Pokračujeme ve výkladu knihy Daniel a máme před sebou devátou kapitolu, která obsahuje Danielovo třetí vidění. Ovšem toto vidění je vyvrcholením něčeho jiného – je odpovědí na Danielovu modlitbu, která tvoří podstatnou část obsahu deváté kapitoly. Samotné vidění má čtyři verše na konci kapitoly, ale jsou to asi nejtěžší verše z celé knihy Daniel. K nim se také dostaneme, ale až později. Dnes se podíváme na to, jak se Daniel modlil. A více než na obsah Danielovy modlitby se zaměříme na samotnou skutečnost modlitby a především na principy, které z Danielovy modlitby vyplývají a na to, jak se z této vzorové modlitby můžeme učit modlit se. Než se pustíme do textu Písma, skloňme ještě svou hlavu k modlitbě.

Daniel je mužem modlitby. Někdy se o modlitbě mluví jako o duchovní disciplíně, která patří ke křesťanskému životu, ale myslím, že je mnohem příhodnější se na modlitbu dívat jako na podstatu a základ křesťanského života jako takového. Modlitba je duchovním dechem znovuzrozeného života. Kde není dýchání, není život. Kde je uměle udržované dýchání, je uměle udržovaný, tedy zdánlivý život, ale ve skutečnosti je tam smrt. Modlitba je dechem a Boží slovo je pokrmem, proto bez modlitby a bez Božího slova není možný duchovní život. Přesto však můžeme i o modlitbě mluvit jako o duchovní disciplíně – na jedné straně je totiž naprosto přirozená pro každé Boží dítě právě tak, jako každé nově narozené fyzické dítě přirozeně dýchá, ale na druhé straně – protože jsme byli přeneseni ze tmy do světla a opravdová modlitba nebyla naší přirozeností, už jsme duchovní stvoření, ale jsme stále v těle, které je propadlé hříchu, musíme se modlitbě také učit, musíme modlitbu trénovat, musíme v modlitbě růst a sílit. Proto je možné o modlitbě mluvit také jako o duchovní disciplíně. Je to stejné jako ve fyzickém světě – všichni máme nějakou fyzičku, umíme chodit a mávat rukama, ale chceme lépe chodit a ujít více, nebo pokud dokonce chceme běhat či plavat, budeme se muset naučit také dýchat. Patří to k růstu a k posílení. Proto také učedníci šli za Pánem a prosili ho, aby je naučil modlit se (Lk 11,1). Mimochodem to je nejlepší modlitba, kterou každý může začít svůj tréninkový program učení se modlitbě: „Pane, nauč mě modlit se!“ Je to jedna z těch velmi krátkých modliteb, kterých je plné Písmo (Pane, přijď tvé království! Pane, zachraň mě!).

Dneska máme před sebou jinou modlitbu – je to dlouhá modlitba, je to komplexní modlitba, je to vzorová modlitba. Je to modlitba Daniela, muže Božího. Když byl Daniel ještě mladík, modlil se. Vzpomeňte si, když za ním přišel Arjók, velitel královy ochranky, jak si vyžádal čas a spolu se svými přáteli se intenzivně modlil. Modlitba, kterou máme před sebou, je o šedesát pět let později. Danielovi je osmdesát let nebo víc, a co dělá? Modlí se. Stále se modlí.

Pojďme teď do deváté kapitoly, kterou jsme před chvílí četli a podívejme se na první bod dnešního kázání.

I. Boží dítě se modlí podle Slova

Podívejte se na to, jak začíná náš text?

• Daniel 9:2 … já Daniel jsem porozuměl z knih počtu roků, o nichž se stalo slovo Hospodinovo proroku Jeremjášovi; vyplní se, že Jeruzalém bude po sedmdesát let v troskách.

Co dělal Daniel ve svém stáří? Daniel miloval Boha a jeho Slovo. Studuje Písmo a na základě Písma se modlí. Daniel byl mužem Slova a modlitby. Boží slovo nezůstávalo jenom v Danielově hlavě, neměl ho jako hračku pro spekulativní teologii, ale Boží slovo ho vedlo k jednání. Daniel se v tom podobá jinému muži, který žil o dvě generace později na stejném místě jako Daniel, v Babylóně, kde se nepochybně také narodil, nebyl z královského rodu, ale byl to kněz a na rozdíl od Daniela se nakonec vrátil zpátky do Jeruzaléma.

• Ezdráš 7:10 Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům.

Ezdráš byl zamilovaný do Božího slova a to vedlo k tomu, že podle Slova žil a toto Slovo vyučoval. Totéž platilo o Danielovi, totéž je ideálním popisem každého Božího dítěte.

Milovaní, to, co můžeme vidět v našem textu v Danielovi 9 je fascinující, protože tady je napsáno, že Daniel měl svitky knih (tak je to doslova v tom textu ve v. 2) Božího slova, a dokonce měl svitek proroka Jeremjáše. Jeremjáš prorokoval proti judským králům, proti Izraeli, prorokoval o soudu a vyhnanství, prorokoval o Babylóně a králi Nebúkadnesarovi. Mluvil o tom, že Bůh vydá všechno do rukou babylonského krále a žádné z jeho slov nepadlo na zem, ale stalo se.

Jeremjáš byl o nějakých dvacet let starší než Daniel a prorokoval v Jeruzalémě. Musel být známý v celém Jeruzalémě, protože jeho proroctví bylo pobuřující, burcující, vyvolávalo velké vášně. Daniel pocházel z královského rodu nebo z vysoké šlechty, jako chlapec se připravoval na diplomatickou kariéru pravděpodobně na královském dvoře v Jeruzalémě. Životy těch dvou mužů se překrývaly. Jeremjáš byl očitým svědkem toho, jak mladí Izraelci, Daniel a jeho přátelé, byli odvedeni do Babylóna jako zajatci. O sedmdesát let později (a nějakých 30-40 let po Jeremjášově smrti) má Daniel jako vysoký hodnostář na perském dvoře ve svém vlastnictví svitek proroctví proroka Jeremjáše. A z Božího slova – minimálně z Jeremjáše, dále z Ezechiela, z Izajáše 44 a následujících kapitol, kde se mluví o Kýrovi, z Mojžíšových knih, určitě přinejmenším z Deuteronomia začíná rozumět Božím plánům. Kam ho to vede? Na kolena! Daniel studuje Boží slovo a Boží slovo ho vede k modlitbám.

Daniel porozuměl Božím plánům a to ho vedlo k tomu, že se obrátil k Bohu a vyhledal Boží tvář v modlitbách a postu. Modlitba a Boží slovo musí jít ruku v ruce. Boží slovo bez modlitby zůstane suché a chladné, a modlitba bez Božího slova povede k citovým vzplanutím, které nebudou postavené na pravdě. Boží slovo je motorem opravdové modlitby, je motivací k modlitbě, je obsahem modlitby. V příštích dvou týdnech se více budeme zabývat Danielovou modlitbou a uvidíme, jak je celá založená na Písmu. Daniel je motivován Božím slovem k modlitbě a modlí se Boží slovo. Daniel kopíruje modlitbu krále Šalomouna, kterou se modlil při zasvěcení Jeruzalémského chrámu (1Kr 8,23-53).

Bůh nám dal své Slovo, aby nás vedl k modlitbám, ale mám podezření, že Bohu se také líbí, když se Boží slovo modlíme. On nám to Slovo dal, abychom jím naplnili svá srdce a své životy a raduje se z toho, když toto Slovo tryská z našich úst zpátky k němu. Milí svatí, stojí za to studovat modlitby Božích mužů a žen a v Písmu, naučit se tyto modlitby zpaměti, naplnit jimi své srdce a potom se tyto modlitby modlit. Nejde o to, aby se někdo předváděl před druhými, jak dobře zná Boží slovo, ale jde o to, že v Písmu máme to nejlepší vyjádření oslavy Boha, jaké můžeme najít. Naučte se zpaměti některé žalmy – určitě první žalm, osmý, třináctý, dvacátý třetí – to je velmi známý text, který stojí za to, abychom se ho často modlili, nebo Ž 19, který je o Božím slově a jeho moci, nebo dvacátý devátý, který je Boží moci v Božím hlase, tedy v jeho Slově, Ž 32, který je hlubokým vyznáním hříchu nebo Ž 51. Ž 98, 100, 103 nebo 117, které jsou radostnou oslavou Boha. Někdy lidé říkají, že nevědí, jak se mají modlit – vezměte Boží slovo a modlete se Boží slovo.

V Božím slově je tolik míst, která vyjadřují chválu Bohu, oslavují trojjediného Boha, vyvyšují ho, žasnou nad Boží velikostí a nádherou, jsou plná vznešených slov a hlubokých myšlenek. Podívejte se třeba do listu Efezským – Ef 1,3-14 to je modlitba, která oslavuje trojjediného Boha ve spasení člověka. Je tam Otec, který vyvolil, Syn, který zaplatil, Duch, který zapečetil. Ef 1,15-23 je další modlitba, která žasne nad velikostí Božího syna a jeho díla, které je vidět v církvi. Ef 3,14-21 je prosba za pochopení Boží lásky. Můžete se modlit 1K 13, kde je popis toho, co to znamená láska a můžete vztahovat ta slova na sebe: „Pane, prosím, abych měl tvou lásku a byl trpělivý, laskavý, abych se nevychloubal a nebyl domýšlivý, abych nejednal nečestně, abych nehledal svůj prospěch, nedal se vydráždit, nepočítal křivdy …“ V Ř 11,33-36 je další ohromná modlitba:

• Ř 11:33-36 Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Nenajdete lepší slova, než jaká použil Duch svatý, který vedl pisatele Písma k tomu, aby oslavili Boha. V každém listu Nového zákona najdete mnoho takových míst. Modlete se Boží slovo a Bůh bude mocně oslaven ve vašich životech a skrze vaše životy.

Naučte se zaslíbení Božího slova a modlete se je. Bůh není zapomnětlivý jako člověk, ale raduje se z toho, když mu jeho lidé připomínají jeho sliby, protože vidí důvěru v jejich srdcích, se kterou se na něj obracejí. A tady se už dostáváme k druhému bodu dnešního kázání, k dalšímu verši v našem textu:

II. Boží dítě se modlí opravdově

Šestá kapitola Daniela je pravděpodobně situovaná do stejného roku jako devátá. Vzpomínáte si na ten příběh? Nejznámější příběh z celé knihy, Daniel v jámě se lvy. Proč se Daniel ocitl ve lví jámě? Protože se modlil! Král zakázal modlit se po dobu třiceti dní ke komukoliv jinému než k němu samotnému. Co na to Daniel?

• Daniel 6:11 Daniel … vešel do svého domu, kde měl v horním pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve.

Jako mladý muž se Daniel modlil a ve svém stáří se modlil stále. Dělal to, co činíval dříve. Celý Danielův život byl naplněn modlitbou. Modlitba byla Danielovou rutinou, tedy pravidelnou každodenní činností, zvykem, ale nebyl to prázdný zvyk. Daniel se modlil opravdově. Jeho modlitba byla skutečnou modlitbou. Nebyla to modlitba pro modlitbu, nebyla to modlitba pro splnění povinnosti, nebyla to modlitba, kterou by Daniel uspokojil svou náboženskou potřebu, ale byla to opravdová modlitba, která otevírá brány nebes, která vystupuje až před Věkovitého a Syna člověka.

Daniel je dobrým vzorem, ale máme ještě lepší vzor. Daniel byl spravedlivý a zbožný, ale Pán Ježíš je dokonalý člověk – v něm je nám zjeveno dokonalé zralé lidství. A vzpomeňte si, co dělal Pán Ježíš:

• Lukáš 5:16 On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.

Nedávno jsem mluvil s jedním mladým bratrem, který mi říkal, jak je to zvláštní, že Ježíš chodil na hory, aby se modlil. Vyjádřil nad tím  podiv, a řekl, že si nedovede představit, jak by trávil spoustu času tím, aby vylezl na nějakou horu a potom se tam modlil tak, jak se modlí nyní. To by znamenalo, že by se za chvíli otočil a šel by zpátky. Ale Ježíšovi to stálo za to, aby odešel na horu a modlil se tam, aby byl někde, kde ho opravdu nic nebude vyrušovat a bude moci strávit čas se svým Bohem. Ježíš se modlil opravdově. A to je i v našem textu:

• Daniel 9:3 Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou a prosbami o smilování v postu, žíněném rouchu a popelu.

Daniel přistupoval k modlitbě se vší vážností. Modlitba pro něj nebyla nějaké tlachání, neznamenalo to odříkávání předepsaných slov, nebylo to čtení seznamu potřeb. Daniel se obrátil k Bohu, aby ho vyhledal modlitbou! Modlitba znamenala pro Daniela vztah s Bohem, hledání Boha. Byla prostředkem setkání s živým Bohem. Byla způsobem, jak zakoušet společenství s Hospodinem. Hledal Boha skrze modlitbu. Nebyla náboženským úkonem nebo cvičením, ale byla tím, čím má být – hledáním Boží tváře, hledáním Boží blízkosti, rozmlouváním s Bohem. Bůh promluvil k Danielovi skrze Písmo, a nyní Daniel spěchá promlouvat s Bohem. Daniel byl motivován Božím slovem, proto se modlil, byl naplněn Božím slovem, proto se modlil Boží slovo, byl zasažen Božím slovem, proto vyvyšoval Boha, jak ještě uvidíme, byl usvědčen Božím slovem, proto vyznával hříchy své i svého lidu, byl osloven Božím slovem, proto se přimlouval za konkrétní věci v Božím slově, byl přemožen Božím slovem, proto oslavoval Boha a toužil po tom, aby se Bůh oslavil kvůli sobě samotnému. To je modlitba, která je skutečná, opravdová, naplněná a vedená Duchem svatým. Taková je modlitba Božího dítěte. Taková je modlitba, která vstupuje před Boží trůn, která otevírá brány nebe a přivádí nás před tvář našeho nebeského Otce. To není jako modlitba pohanů, jak o tom mluví Pán Ježíš, kteří si myslí, že množstvím svých slov přesvědčí Boha. Není to modlitba člověka, který je nevěrný Bohu a obrací se k němu jenom tehdy, když mu teče do bot. Šalomoun napsal:

• Přísloví 28:9 Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností.

Člověk, který nepřistupuje k Bohu se vší vážností, s bázní a s chvěním se ocitá na velmi nebezpečném místě. Je to člověk, který na jedné straně odmítá Boží slovo, protože nechápe, jak strašný je Bůh zjevený v Písmu, a přitom si takový člověk myslí, že Bůh bude poslouchat jeho modlitby. Ale Písmo říká, že jeho modlitby jsou ohavností. Opravdová modlitba vychází z poznání toho, kdo je Bůh a kdo jsem já. Kdo řekl, že holá pravda o člověku se ukáže v modlitební komůrce, tedy tam, kde jsem jenom já a Bůh. Jak přistupujeme k Bohu, to v pravdě ukazuje, čemu věříme o Bohu a o člověku. Jak vstupujeme před Boží tvář, to ukazuje, jací doopravdy jsme, kým doopravdy jsme a jaký je náš Bůh.

Daniel vyhledal Boha v modlitbách, v postu a v žíněném rouchu. Daniel nepřišel k Bohu jako ke svému kámošovi, se kterým si chce poklábosit. Daniel přicházel před tvář svatého Boha, který je věčně živý, Boha, který se mu ve vidění o deset let dříve dal poznat takto:

• Daniel 7:9-10 Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitíce desetitisíců stály před ním.

Daniel přistoupil k Bohu, jehož poznával z Božího slova. Daniel přistupuje k Bohu náležitým způsobem, v postu a žíněném rouchu. To obojí je obrazem pokory a pokání. Daniel přistupuje ke svatému Bohu jako hříšník, který byl kvůli svým hříchům vyhnán ze své země a vydán do zajetí. Půst je výrazem pokory. Je to výraz srdce, které říká, že je lepší si na nějaký čas odepřít pokrm – to nejdůležitější na této zemi, bez čeho člověk nemůže být živ, a hledat v tomto čase Boha. Půst není zázračným prostředkem, jak protlačit svou modlitbu blíž a rychleji k Bohu, jak to někdy můžete slyšet, půst je výrazem pokory. Půst se ale také – stejně jako modlitba – může stát výrazem náboženského pokrytectví a záslužnictví. Před obojím varuje Ježíš:

• Matouš 6:6.16-18 Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. … A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

To je modlitba a půst, které se líbí Bohu. To jsou vzácné věci před Hospodinem. K takové modlitbě se Bůh přiznává, takovou modlitbu Bůh vyslýchá, takto pokorné srdce Bůh pozvedá. Takové srdce totiž dobře ví, ke komu přistupuje – a to je třetí bod dnešního kázání:

III. Boží dítě vyvyšuje Boha

Podívejte se zpátky do našeho textu v Danielovi 9:

• Da 9:4 Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu slovy: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání!“

Pohleďte, ke komu se Daniel modlí! Je nasycený Písmem, přichází v pokoře a v bázni, protože ví, ke komu přichází. Poprvé se tady v knize Daniel objevuje Boží jméno Jahve. Daniel se modlí k Hospodinu, jak se tradičně překládá hebrejské JHVH do češtiny, které je jeho Bohem, hebr. Elohím, a oslovuje ho slovem Pane, Panovníku, hebr. Adonaj, v řeckém překladu Starého zákona je slovo kyrios, tedy označení, kterým je v Novém zákoně popisován Pán Ježíš Kristus.

Daniel si připomíná Boží jména, která mluví o Božím charakteru. Jahve, Hospodin, který uzavřel smlouvu s Izraelem na hoře Sinaji. To ukazuje na Boží věrnost, na záruku, která je v Bohu, na kontinuitu Božího jednání s Božím lidem. Volá k Bohu, Elohím, který je stvořitelem nebe a země, k Bohu nebes, jak je několikrát označen v knize Daniel, ke svrchovanému Panovníkovi, k vládci vší země, který krále ustanovuje a krále sesazuje. Tohle je způsob, jak Daniel vyvyšuje Boha. Dělá to způsobem, jakým přistupuje k Bohu, a je to zřejmé také z obsahu jeho modlitby.

Daniel volá k Bohu, který je veliký a hrozný, a ze způsobu, jakým k tomuto Bohu přistupuje, je naprosto zřejmé, že Daniel neochvějně věří tomu, že Bůh je veliký a hrozný. Je to přesný protiklad z Ježíšova podobenství o hřivnách, který zakopal svěřenou hřivnu s tím, že se bál svého pána, protože ho prý poznal, že je tvrdý a sklízí, kde nezasel. Jistě si vybavíte odpověď, kterou dostal:

• Matouš 25:26-27 Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.

Milovaní, modlitba je také takovou hřivnou, kterou každý křesťan dostal. Je jednou z mnoha hřiven. Zároveň je životní nutností. Modlitba odhaluje opravdovost srdce. Modlitba ukazuje na náš přístup k Písmu a v důsledku i k Pánu. Jenom nově narozené srdce může Pána skutečně uctívat v Duchu a v pravdě. Jenom srdce, které věří, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, se může dovolávat Božího milosrdenství a slitování. Jenom ta duše, která se upíná ke Kristovu kříži, má otevřený přístup před Boží trůn a poznává Boha v pravdě, protože poznala Krista, který je obrazem Boha neviditelného (Ko 1,15). Jenom v Kristu a skrze něj může být Bůh opravdu vyvýšen. To platilo pro Daniela stejně, jako to platí pro nás. Daniel upínal svou víru k Bohu, který vysvobozuje, který vysvobodí skrze zaslíbeného Mesiáše. Upíral svůj zrak do budoucnosti, kde viděl jenom nezřetelné obrysy veliká slávy, která byla zjevená nám. My se se svou vírou upínáme do minulosti, k události Golgoty, kde byl ukřižován Pán slávy, Syn člověka, který na sebe vzal naše hříchy, který byl tou konečnou, definitivní obětí za všechny hříchy Božího lidu. Tím zastavil oběti ustanovené zákonem skrze Mojžíše. Když potom vstal z mrtvých, dokázal, že jeho oběť byla Bohem přijata, že už k ní není co přidat, že je dokonáno. Každý, kdo v něj věří, má život věčný a modlitba se stává jeho duchovním dýcháním.

Daniel oslavuje svrchovaného Boha, kterého poznal v jeho velikosti, v jeho moci, v jeho slávě, v jeho jednání, v záchraně i v požehnání. A ačkoliv Daniel zná Boha jako naprosto svrchovaného, přesto se intenzivně modlí. Proč? Především proto, že Bůh přikazuje svému lidu, aby se modlil. Modlitba, prosba, je základem Božího království. Bůh říká: „Proste, a bude vám dáno.“ A Jakub napsal křesťanům: „Nemáte, protože neprosíte.“ (Jk 4,2). Ale vedle toho, že Bůh přikazuje, abychom se modlili, je modlitba také prostředkem, který Bůh ustanovil, aby skrze něj v tomto světě jednal. Bůh ve své prozřetelnosti, moudrosti a laskavosti ustanovil modlitbu svého lidu jako prostředek, jímž bude on sám hýbat věcmi v tomto světě. Mohli bychom říci, že modlitby Božího lidu jsou nervy v Boží ruce. Je to Bůh, kdo vydává příkaz těmto nervům a nervy ho nesou až do konečků prstů, které přesně vykonají, co bylo zamýšleno. Podívejte:

• Daniel 9:23 Prve při tvých prosbách o smilování vyšlo slovo a já jsem přišel, abych ti je oznámil, neboť jsi vzácný Bohu.

Daniel se modlil, a Bůh jednal. Daniel se modlil pokorně, modlil se biblicky, modlil se opravdově, vyvyšoval Boha, modlil se k Bohu, kterého poznával v Duchu a v pravdě, a Bůh odpovídal. I nás Bůh volá ke stejným modlitbám. Pán Ježíš znovu a znovu napomínal učedníky, aby bděli a modlili se, aby mohli odolat pokušení. Přikazoval učedníkům, aby se modlili k Pánu žně, aby vyslal dělníky na svou žeň. Učil učedníky modlit se za to, aby Boží království bylo zjevné jako v nebi, tak i na zemi. Vedl je k tomu, aby zapírali sami sebe a brali na sebe kříž a modlili se za své nepřátele. To je způsob, jak je Bůh uctíván. Takové modlitby vedou nejenom k vyslyšení, ale především k proměně srdce toho, kdo se modlí.

Jeden z největších starověkých kazatelů, Jan Zlatoústý, řekl, že modlitba svou silou přemohla sílu ohně. Modlitba udržela na uzdě hladové lvy, zmírnila chaos, uhasila války, uklidnila živly, vyhnala démony, roztrhla pouta smrti, rozšířila nebeské brány, zmírnila nemoci, zabránila podvodům, zachránila města před zničením, zastavila slunce a měsíc na jeho dráze a odvrátila neočekávanou pohromu. Modlitba dělá radost Bohu a naplňuje všechny naše potřeby. Náš Pán, Ježíš Kristus, je v nebi a přimlouvá se za nás. Proč se tedy jeho lid tak málo modlí? Byli jste učiněni královským kněžstvem, proto volejte k Bohu, oslavujte Pána slávy, vyvyšujte Hospodina, svého Boha, klanějte se před podnožím jeho nohou, protože je svaté (Ž 99,5)! Milovaní, váš nebeský otec chce slyšet hlas svých dětí, chce slyšet jejich uctívání a chválu, chce vidět, jak přicházejí před jeho trůn s roztrženým srdcem a s chválou.

Jak odpovíte?