Neodolatelná milost

Pavel Steiger, Praha, 16. června 2016

1. Úvod

Podívejme se nejprve na dva biblické texty, které nám otevírají dveře k Boží „Neodolatelné milosti“ nebo „Účinnému povolání Duchem Božím“. Z nich budeme vycházet:

• Ale řekl jsem vám: „Viděli jste mě, a přece nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6:36-40)

Tento text jasně učí, že všichni, do posledního, které Otec dává Synovi, přijdou ke Kristu. Ani jeden z nich si to nerozmyslí, ani jeden se nevzepře! Všichni, bez výjimky, které si Bůh zamiloval a vyvolil, budou neodolatelně přitahováni ke Kristu; budou chtít jít ke Kristu, protože nemohou odmítnout toho, koho milují. Kristus neztratí ani jednoho jediného! A to vše proto, že je to Otcova dekretivní, vůle, Jeho výnos, aby všichni Jeho, uvěřili v Syna, který za Boží lid zemřel zástupnou smrtí, aby Boží hněv na nich již nepřebýval.

Potvrďme si tuto úžasnou pravdu dalším textem Písma:

• Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví: Milost vám a pokoj v hojnosti. Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. (1 Petrův 1:1-4)

Protože jsme moji milovaní byli předem vyhlédnuti od Boha Otce, dále posvěceni Duchem Božím, a pokropeni Kristovou krví, proto a jenom proto, a z žádného jiného důvodu se poslušně, a chtěně odevzdáváme našemu Pánu Ježíši Kristu. Boží trojjediné monergické práci pod takovým „tlakem“ lásky nelze odolat.

2. Vymezení pojmu „Neodolatelná milost“

Nejprve si znovu zopakujme širší souvislosti naší ztracenosti a Boží jednostranné záchrany. Ty nás nutně dovedou k  „Neodolatelné milosti“.

(1) Přirozený člověk, Adamův potomek, je v důsledku prvotního hříchu duchovně mrtev, oddělený od Boha, neschopen chápat Boží věci a komunikovat vzhůru k Bohu. Vše, co člověk v tomto stavu koná, se odehrává na jevišti hříchu. Je satanův vazal, otrok hříchu a kvůli své zkažené přirozenosti není schopen z vlastní vůle zatoužit po následování Boha.

(2) Proto se Bůh z nevýslovné, úchvatné dobroty nad člověkem slitoval. BŮH OTEC VYVOLIL pro sebe a kvůli sobě svůj Boží zaslíbený lid, svoji církev, kterou si z celého padlého Adamova pokolení před stvořením věků zamiloval odvěkou láskou a určil ke spasení. Jeho vyvolení není podmíněné ani zásluhami, ani „vírou“ přirozeného člověka; je výlučně založené na Boží svrchované milosti.

(3) Aby Boží zaslíbení byli zachráněni, Bůh Otec vyslal na svět v těle svého Syna, Ježíše Krista. Dal Mu svůj lid, aby jej BŮH SYN SPASIL. Ježíš Kristus na kříži zastoupil Boží vyvolený lid v potrestání. Nesl výlučně jeho hříchy, nikoli hříchy celého lidstva. Tak jej vykoupil z otroctví hříchu, vyvedl zajatce ze satanova uvěznění. Bůh Syn nikomu neumožnil spasení; On účinně spasil celý svůj lid!

(4) Aby byl Boží lid v poslušné jednotě s Bohem, aby věřil, že jej Bůh Otec vyvolil a Bůh Syn spasil, vyslal Bůh Syn na zemi Přímluvce, Boha Ducha svatého, který vychází, jako Bůh Syn, od Boha Otce. BŮH DUCH SVATÝ ZNOVUZRODIL, nově stvořil, vzkřísil spolu s Kristem do nového života plný počet zaslíbeného Božího lidu. Tak Boží Duch dokonal nepodmíněnou, proto neodolatelnou milost, na které se podílejí všechny tři Osoby trojjediného Boha. Tvořivé moci Ducha svatého, účinnému povolání Duchem, znovuzrození nového člověka v Kristu nelze odolat, tak jako nelze odolat tělesnému narození.

Nechme opět hovořit Písmo, abychom si osvojili, co znamená Boží trojjediná, dokonalá součinnost, co obnáší neodolatelná milost, tj. účinné povolání Duchem:

1. Otec na věčnosti podle svého záměru vyvolil ke spasení ty, které si bezpodmínečně zamiloval:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,3-4)

1. Boží Syn na kříži vykoupil z otroctví hříchu a satana všechny, které Mu dal Otec:

• Zjevil jsem [Kristus] tvé jméno [Otče] lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. (J 17,6)

1. Otcovo vyvolení a Synovo vykoupení je završeno třetím Božím součinným počinem. Tím je znovuzrození skrze Ducha svatého, který Otcovo vyvolení a Synovo vykoupení činí v historii časů účinným, a tak nutně neodolatelným pro každého vyvoleného a vykoupeného.

• Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (J 3,6)

Zde je ta posloupnost:

• Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho [Ducha], koho pošlu, mne [Krista] přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal [Otce]. (J 13:20)

3. Nové stvoření nemůže odolat, je účinně povoláno Bohem

A. Duch svatý završuje součinnost trojjediného Boha

Rozveďme si trochu podrobněji účinné povolání Duchem. Každá Osoba trojjediného Boha – Otec, Syn a Duch svatý — má svůj osobitý úkol v každé oblasti Božího konání. Z Písma vyplývá, že každý Otcův záměr je vždy dokonale vykonán Synem, a následně, Synova práce je zprostředkována Duchem svatým:

• … a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce [Otec je miloval a vyvolil] a posvěceni Duchem [narodili se neodolatelně z Ducha, jsou „spasení & věří“, tj. první vzkříšení], aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví [Kristus prolil svou krev jen za ně, pokřtil je, ponořil Duchem svatým do sebe; Mt 3,11b]. (1Pt 1,2)

Všimněme si v předešlém verši nadčasové logické posloupnosti. Otec svou církev vyhlédl a vyvolil, Duch svatý ji posvětil, tj. znovuzrodil za tím účelem, aby viděla Krista, aby věřila v dokonale dokonanou oběť Jeho krve, která ji ospravedlnila a vykoupila ze satanova otroctví hříchu, a aby se Mu poslušně odevzdala.

To je v kostce neodolatelná milost, účinné povolání Duchem. To je Boží jednostranné, monergické, stvoření církve, Jeho lidu. Když pracuje Bůh, vždy pracuje v součinnosti podle úradku své trojjedinosti. Ani jedna ze tří Osob nemůže stát mimo uskutečnění jakéhokoli Božího záměru. Každá Boží Osoba vždy dokonale vykoná své poslání. Co se Bohu líbí, to s naprostou důsledností vykoná (Iz 46,10):

• Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46:10)

Tak tomu musí být, tak to platí, i pokud jde o záchranu Jeho vyvolených.

B. Neodolatelná milost, Účinné povolání, je Boží stvořitelský počin

Dobrá novina, evangelium, nemůže zvát a nezve k Bohu a spasení ty, kdo jej neslyšeli:

Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona. (Ř 2:12) (také Ř 10:13-14).

Zve ale všechny kdo jej slyší, aniž by rozlišovalo, kdo patří k vyvoleným a kdo ne. Slibuje spasení každému, kdo se obrátí a uvěří. Toto všeobecné, vnější pozvání evangelia je bez výjimky odmítáno každým přirozeným člověkem, protože:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8:7)

Oproti tomu Boží spásná milost, tj. účinné vnitřní povolání je stvořeno Duchem svatým jen v těch, kdo byli Otcem vyvoleni a Synem vykoupeni:

• stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (Ř 9:23)

Toto zvláštní, vnitřní účinné povolání, znovuzrození z Ducha svatého je Boží dekret, který je již ze své stvořitelské definice vždy stoprocentně účinný; nelze se mu vzepřít, nelze mu odolat. Odmítnout znovuzrození je stejně absurdní jako odmítnout tělesné narození. Ještě nestvořený člověk, ať tělesně nebo duchovně, nemůže projevovat jakoukoli vůli být či nebýt.

Jenom Bůh svojí stvořitelskou, svrchovanou mocí a vůlí tvoří jak tělesný život – spojuje tělo s vnitřním člověkem, tak duchovní život – spojuje vnitřního člověka s Duchem Božím. Ne-existující nebo mrtvý nemůže vznášet přání, aby byl, či nebyl. Hlína nemůže vyjednávat s hrnčířem, jakou nádobu z ní má udělat (Ř 9,20-21). Aktivní ve stvoření kohokoli a čehokoli nového je výhradně Stvořitel.

Opravdové spasení není jakási oprava starého vnitřního člověka. Starý vnitřní člověk je duchovně mrtev, proto musí být nově stvořen z rozpadlého kostlivce:

• Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: ‚Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.‘“ (Ez 37:4-6)

Někteří namítají, že Ezechiel zde hovoří o plošném spasení Židů během velkého soužení, nikoli o církvi. S tím nemůžeme souhlasit. Mějme vždy na paměti, že Starý zákon představuje fyzické předobrazy Krista; Nový zákon představuje duchovní skutečnost, tj. Krista samotného. Proto se Ezechiel 37,4-14 vztahuje na církev, na tělo Ježíše Krista z Židů a pohanů. Nechť je naším argumentem Mojžíš.

Hospodin Mojžíšovi nabídl spasení pouze pro etnický Izrael pod podmínkou poslušnosti a dodržování Jeho smlouvy:

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu [Starou smlouvu], budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš [Mojžíši] k synům Izraele. (Ex 19,5-6)

Hospodin zde podmiňuje spasení Izraele poslušností, kterou žádný přirozený člověk není schopen dodržet. Nikdo z Židů ani pohanů nemohl a nemůže stoprocentně poslouchat Boha, nikdo z nich nemohl a nemůže dodržet smlouvu — až na jediného Žida, člověka, Boha, Pána Ježíše Krista. On nepřišel zrušit Starou smlouvu ani zákon ani proroky, ale naplnit je (Mt 5,17). On jediný ve všem poslechl Otce a ve všem dodržel zákon. A tak každý znovuzrozený, koho Kristus Duchem svatým pokřtil (ponořil) do sebe, koho Duch svatý zapečetil v Kristu, již z hlediska svého bydliště v Kristu činí pozičně vše, co činí Kristus:

• Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř 6,5-6)

Vše, co naplnil Kristus, na tom má pozičně účast každý, kdo v Něm duchovně sídlí, přestože je v těle naprosto neschopen dodržet celý zákon (Ř 7,14-25). Připomeňme si znovu naši známou ilustraci: Když auto uhání 130km rychlostí, jsme-li v něm, uháníme také, ačkoli v těle jsme naprosto neschopní tak rychle utíkat. Podmínku, tj. naprostou poslušnost, kterou uložil Hospodin Židům, potažmo Božímu Izraeli(Ga 6,15-16), celému společenství Izraele z Židů a pohanů (Ef 2,12), splnil jediný člověk, Ježíš Kristus. Proto dnes může Bůh kvůli Kristovu skutku, nikoli kvůli našim skutkům, prohlásit: Ne že budete, ale už jste královské kněžstvo. Ezechiel 37,4-14 se tedy vskutku vztahuje na celou církev, na celý Boží Izrael:

• Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy [satana] do svého podivuhodného světla. [Krista] (1Pt 2,9)

Bez znovuzrození, bez nového stvoření nemůže nikdo spatřit království Boží (J 3,3). Pavel v podstatě sdělil korintským křesťanům totéž:

• Kdo je v Kristu, je nové stvoření [Bůh stvořil propojení mezi lidským duchem a Duchem svým]. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.  (2K 5,17,18)

Bůh vyhlašuje svoji absolutně svrchovanou dekretivní vůli, svůj bezpodmínečný výnos, že On sám svému lidu, který si na věčnosti zamiloval spásnou láskou, dá nové srdce, odstraní mu srdce z kamene a vloží do něj nové srdce z masa (Ez 36:26). Jeho lid je Boží neodolatelnou milostí, Jeho účinným povoláním nově stvořen. Bůh si stvořil pro sebe a svou slávu urozený, královský, kněžský, svatý národ; vlastněný, adoptovaný, osvojený Bohem, takový, který byl Kristovou krví vykoupen a vytržen ze satanovy tmy do života, do podivuhodného Kristova světla, aby hlásal mocné Boží skutky spasení (1Pt 2,9). Ostatně již starozákonní Izajáš prorokoval Boží neodolatelnou milost, Jeho stvořitelský počin:

• Lid, jejž jsem vytvořil [v Kristu] pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech [církev; Židé pohany neevangelizovali a neevangelizují]. (Iz 43,21)

C. Pavlovo neodolatelné omilostnění a účinné povolání

Způsob, jakým Bůh duchovně znovu stvořil hříšného Saula z Tarsu, satanova otroka, aby přebýval v Kristu, můžeme vztáhnout na každou zaslíbenou duši. Saul Krista nehledal, netoužil po Něm, naopak Jej pronásledoval. Byl na cestě do Damašku, aby vyhladil ty, kteří již uvěřili a Krista následovali. Bez jakéhokoliv varování světlo a hlas z nebe zasáhly do Saulova života (Sk 9:1-22). Saul byl ochromen, oslepen, přemožen a vyděšen. Nikdo z těch, kdo ho doprovázeli, nebyli schopni slova. Boží odvěké ustanovení, Boží dekret, neodolatelná Boží milost povolaly Pavla se stoprocentní účinností, aby kázal Kristův kříž pohanům:

• Když se však Bohu, který mě oddělil [vyvolil; ČEP] již v lůnu mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit [svrchovanou a nepodmíněnou spásnou láskou] svého Syna ve mně, abych ho kázal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví [zda Jeho rozhodnutí zvážím a posléze přijmu, nebo odmítnu podle své vůle]. (Ga 1,15-16) [ČSP]

Bůh si vyvolil Pavla k předem danému účelu již před jeho narozením. Stejně odděluje každého svého zaslíbeného již v lůně matky podle svého svrchovaného, svatého předsevzetí.

• Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě [miloval spásnou láskou], dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka. (Jr 1,5)

Každá vyvolená, zaslíbená duše byla od věků, před založením vesmíru, obdarována Bohem neodolatelnou milostí, „spasením & vírou“, účinným povoláním Duchem svatým; nikoli podle předsevzetí své, hříšné vůle, ale podle předsevzetí svaté, svrchované Boží vůle:

• … on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy… (2Tm 1,9) [ČSP]

Znovu a znovu vidíme, že pouze svrchovaný Bůh na věčnosti rozhoduje, nad kým se smiluje a slituje (Ex 33:19), koho miluje odvěkou spásnou láskou a koho pomíjí. To, že se Saul stal apoštolem Pavlem, nebyla Pavlova volba, ale Boží volba, tj. Boží neodolatelné omilostnění, účinné povolání Duchem.

Nikdo si nezvolil, do jakého národa nebo rodiny se narodí, zda bude muž nebo žena, jakého věku se dožije atd. Stejně tak si nikdo nezvolil — aby se nevychloubal (1K 1,26-31) — zda se znovu narodí, zda bude patřit k vyvolenému, urozenému, královskému rodu (Zj 5,10). Duchovní znovunarození nepochází ze zotročené vůle člověka, viz archetyp Izmael, ale ze svrchované, svobodné vůle Boží, viz archetyp Izák. Kdyby záleželo na člověku, kdyby se člověk radil se svým tělem a krví, jak naložit s Kristovým křížem, nenašel by se na světě ani jeden, kdo by šel Boží cestou, každý by šel bludnou cestou (Ž 58,4).

D. Nejen duchovní, ale i tělesné zmrtvýchvstání je neodolatelné

Jeden z nejvýstižnějších předobrazů, který poukazuje na neodolatelnou milost, na účinné povolání Duchem, je tělesné obživení Lazarova mrtvého těla. Lazar nemohl svému tělesnému obživení ani vzdorovat, ani jej nemohl volit, protože byl mrtvý:

• Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil [svévolníci neuvěří, i kdyby byli svědky zmrtvýchvstání; L 16,27-31]. (J 11,38-46)

Lazarovo tělo leželo v hrobě a jediné, co se nad ním vznášelo, byl zápach. Duchovním rozkladem zapáchá každý přirozený člověk. Jen Boží nadpřirozený zásah mohl tuto beznadějnou situaci změnit. Teprve když Lazar ožil, začal projevovat známky života. Začal slyšet, vidět a mohl vykročit. Byl Lazar tělesně obživen proti své vůli? Mohl se mrtvý Lazar vzpírat a odolávat Božímu tvořivému, oživovacímu počinu, když žádnou aktivní vůli neměl? Protestuje snad novorozeně, že se narodilo proti své vůli, že se ho nikdo neptal? Jistěže ne! Je životaschopné, má vrozenou, Bohem stvořenou vůli žít.

Obdobné je to i s novorozencem z Ducha. Tak jako nikdo nemůže vzdorovat, odolávat svému početí a tělesnému narození, tak se nikdo nemůže vzepřít, odolávat svému duchovnímu narození. Duchovní novorozenec je obdarován Bohem stvořenou, skutečnou svobodnou vůlí, která již prahne po Kristu (J 8,36):

• Co však říká Písmo? „Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn [Izmael] otrokyně [Hagar] nebude dědicem spolu se synem [Izákem] svobodné [Sáry].“ A proto, bratří, nejsme syny otrokyně [satana], nýbrž ženy svobodné [Boha]. Tu svobodu nám vydobyl Kristus. (Ga 4,30-31; 5,1a)

Duchovně vzkříšený člověk projevuje duchovní činorodost skrze víru, skrze duchovní zrak a sluch následuje svého Pastýře, poslouchá Jej a koná Jeho vůli; to je synergie, to je asymetrická spolupráce. Obojí, jak tělesné narození, tak duchovní znovuzrození, je Boží stvoření nového člověka, je to jedinečný, monergický, tvořivý projev Boží svrchované, dekretivní vůle v posvěcování.

E. Kristus je neodolatelný ženich

Kristus je dokonalý ženich své nevěsty – svého vyvoleného lidu, své církve, své ekklésie. Jeho dokonalost spočívá v neodolatelnosti. Takový Ženich nemůže dostat košem. Kdyby jej Jeho vykoupená nevěsta nemilovala, Jeho lid nebyl věrný, stal by se jen zhrzeným nápadníkem, přestal by být Bohem.

Trochu odbočení:

Odkud asi pohané celého světa čerpali svoje pohádky, pověsti a ságy? Alegorický, až apokalyptický jazyk pověstí a pohádek pohanů má často svůj původ ve zdeformované pravdě. Všichni byli rozptýlení z Bábelu, ze zmatku. Se zatajeným dechem jsem jako dítě poslouchal obměny stále stejného příběhu – jak princ vysvobodil svoji milovanou princeznu z vězení sedmihlavého draka, kde byla uvězněna, kde byla zbavena svobody. Princ si ji vybojoval a vysvobodil pro sebe, aby se z ní mohl těšit, jako se těší ženich z milované nevěsty, aby jej i ona věrně milovala a stála při něm. A jestli neumřeli, žijí podnes. Podobnost pohanských ság s Božím zjevením není jistě náhodná.

Pán Ježíš Kristus je ten Princ a Král, Bohatýr, ženich, který za svoji nevěstu, církev, bojoval a přemohl sedmihlavého draka (Zj 12,3), toho Zlého satana.

Vyloupil jeho dračí sluj (Mt 12,29; Iz 49,24-25), uloupil mu a osvobodil svoji nevěstu, svoji církev, vykoupil si svůj lid pro sebe drsným bojem na kříži:

• Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. (Mt 12:29)
• Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: "I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům. (Izajáš 49:24-25)

Kristus vyrval svůj lid ze satanových spárů jako oharek z ohně:

• Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ (Za 3,2).

Kristův kříž nebyl nějaký směnný obchod se satanem. Byla to záchranná, bojová akce, jako když hasiči vyvlékají z hořícího domu bezvládná, bezvědomá těla lidí, otrávených oxidem uhelnatým. Takový člověk je plně v rukách zachránce. Nemůže se zachráncem ani spolupracovat, nemůže se mu ani vzepřít. To je Neodolatelná milost, to je Účinné povolání Bohem. Teprve na „čerstvém“ vzduchu zachráněný procitá, vidí a slyší svého zachránce. Spoléhá na Něj. Začne Jej milovat jak jen může, tj. „z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí.“ Miluje Ho, protože:

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.(1J 4:10)
• To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15:12)

Amen

Podpůrné verše

• Až přijde Přímluvce [Duch svatý], kterého vám [Já Kristus] pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně [o Kristu] vydá svědectví. (J 15:26)
• Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém [Kristově], ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14:26)
• a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14:16-17)
• Kdo vás přijímá, přijímá mne [Krista]; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal [Otce]. (Mt10:40)