Bůh drtí (Da 8,1-27)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Bude zlomen bez zásahu lidské ruky

Jaroslav Kernal, Praha 9. června 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé i hosté. Jsme v osmé kapitole knihy proroka Daniela a máme před sebou druhé Danielovo vidění. Na rozdíl od sedmé kapitoly, která se podívala na celou lidskou historii z nadhledu a ukázala nám celé dějiny od Babylóna až po dokonání nebo naplnění Božího království, je osmá kapitola zaměřená velmi úzce – zabývá se jenom dvěma královstvími, druhým a třetím ze sedmé a druhé kapitoly a jehom krátkým úsekem lidských dějin (350 – 164 př. Kr.). Stejně jako v případě předchozích kapitol, je i osmá kapitola jediným celkem, který má svůj jasný začátek v 1. verši a jasný konec ve 27. verši. Než se ale pustíme do této kapitoly – a chtěl bych jí dnes projít celou – skloňme svou hlavu k modlitbě.

Daniel znovu začíná časovým zařazením svého vidění, tentokrát do třetího roku vlády krále Belšasara. Vzhledem k prvním šesti kapitolám knihy můžeme toto vidění (stejně jako to předchozí) zařadit mezi čtvrtou a pátou kapitolu. Jméno krále Belšasara máme spojené se zneužitím chrámových nádob k modloslužbě a s trestem, který byl vzápětí vyhlášen rukou, která napsala nápis na zdi hodovní síně, a následně vykonán Peršany, kteří dobyli Babylón. V našem textu nacházíme ještě horší znesvěcení – nejenom nádob z chrámu, ale chrámu celého, mluví se tu o rozvrácení svatyně (v. 11), o vzpouře proti veliteli velitelů (v. 25), a o zkáze, která nebude učiněna lidskou rukou (v. 25). Není divu, že Daniel žasl, nebo byl předěšen (jak zní jiný překlad), což obojí může jít ruku v ruce, onemocněl z toho vidění a nechápal ho (v. 27). Vrcholem Danielova vidění je znovu malý roh – tentokrát ale vyrůstá z rohu řeckého kozla, nikoliv na hlavě čtvrté šelmy, jako to bylo v předchozí kapitole. Je zde znovu popsaná válka proti svatým, válka proti svatyni, znesvěcení svatyně a její opětovné posvěcení, zničení malého rohu bez zásahu lidské ruky a dovedení Božího lidu ke spravedlnosti. Pojďme tedy do osmé kapitoly. Máme před sebou:

I. Vidění druhé

  • Daniel 8:1-2 V třetím roce kralování krále Belšasara ukázalo se mně, Danielovi, vidění, po onom, které se mi ukázalo na počátku. Viděl jsem ve vidění – byl jsem ve vidění na hradě Šúšanu v élamské krajině – viděl jsem tedy ve vidění, že jsem u řeky Úlaje:

Daniel se ocitá v jednom z důležitých měst perské říše. Šúšan se zanedlouho po tomto vidění stal letním sídlem perských králů. Je otázka, zda tam byl Daniel fyzicky, nebo zda se tam ocitl pouze ve svém vidění. Myslím, že obojí je možné, ale není to podstatné pro obsah osmé kapitoly ani knihy Daniel. Co tedy Daniel viděl?

  • Da 8:3-4 Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jeden beran stál před řekou a měl dva rohy. Ty rohy byly veliké, jeden však byl větší než druhý; větší vyrostl jako poslední. Viděl jsem berana trkat směrem k moři, na sever a na jih. Žádné zvíře před ním neobstálo a nikdo nic nevyprostil z jeho moci. Dělal, co se mu zlíbilo, a vzmohl se.

Znovu, podobně jako v předchozí kapitole, vidí Daniel zvíře, ale na rozdíl od předchozí kapitoly se jedná o skutečné zvíře, berana. Beran znovu symbolizuje království a tentokrát nacházíme v sedmé kapitole jasné vysvětlení (v. 20), že dvourohý beran jsou králové médští a perští – to byli dlouhodobí nepřátelé babylónské říše. Že byl jeden roh větší, ukazuje na to, že jedna strana – perská strana – hrála v tomto svazku hlavní roli. A vyrostla také jako poslední. Perská říše se začala rozmáhat s nástupem Kýra velikého na perský trůn, což bylo nějakých deset let před Danielovým prvním viděním. Někdy v době Danielova prvního vidění dobyl Kýros perský říši svého dědečka, s jehož souhlasem usedl na perský trůn – médského krále. Kýros byl po matce Méd a Médové byli nepřáteli Babylóna už za krále Nebúkadnesara. V době Danielova druhého vidění už perská strana v médo-perské říši zcela jasně hrála první housle. Na to ukazovalo i druhé zvíře ze sedmé kapitoly – medvěd, který byl obrácený k jedné straně, nebo byl vysoký na jedné straně. Perský beran se vzmohl, žádné zvíře před ním neobstálo, dělal, co se mu zlíbilo. Perská říše se na dvěstě let stala největší říší dost možná, že na celém tehdejším světě. Ale Bůh kraluje!

  • Da 8:5-7 Pozoroval jsem, a hle, ze západu přicházel kozel na celou zemi, ale země se nedotýkal. Ten kozel měl mezi očima nápadný roh. Přišel až k dvourohému beranovi, kterého jsem viděl stát nad řekou. Přiběhl k němu silně rozzuřen. Viděl jsem, že dostihl berana, rozlíceně do něho vrazil a zlomil mu oba rohy a beran neměl sílu mu odolat. Kozel ho povalil na zem a rozšlapal a nebyl nikdo, kdo by berana vyprostil z jeho moci.

Ze západu doslova přilétl kozel – nedotýkal se země. Znovu máme vysvětlení (v. 21), že to je král řecký. V předchozí kapitole tomuto království odpovídal levhart – zvíře velmi rychlé, kromě toho v Danielově snu opatřené čtyřmi ptačími křídly, což rychlost jenom umocňuje. Kozel se přiřítil, zlomil oba rohy berana, povalil ho na zem a rozšlapal. Nikdo ho nemohl vyprostit z jeho moci. Dvacetiletý Alexandr Veliký udržel silou a mocí pohromadě Řecko, sjednocené jeho otcem Filipem II. Už král Filip plánoval útok na Persii, připravil vojsko i materiální zabezpečení, ale byl zavražděn. A po krvané konsolidaci poměrů v Řecku, se Alexandr vydal do Persie. Ve svých třiadvaceti stál v čele pětadvacetitisícové armády Řeků proti minimálně čtyřnásobně větší armádě Peršanů. Sice padlo 450 Řeků, ale Peršané byli na hlavu poraženi. Během následujících osmi let Alexandrova armáda doslova prolétla perskou říší a zastavila se až na hranicích Indie u řeky Indu (z Makedonie cca 6.000 km). Celé území Alexandr dobyl, podmanil si ho a na většině toho území se mu podařilo zavést řečtinu a prosadit mnoho z řecké kultury. Ve třiceti dvou letech Alexandr v Babylóně umírá – buď na otravu jedem, nebo na horečku, tyfus nebo na selhání organismu způsobené nezřízeným způsobem života. Přesně o tom je další verš.

  • Da 8:8 Kozel se velice vzmohl. Když byl na vrcholu moci, zlomil se ten velký roh a místo něho vyrostly čtyři nápadné rohy do čtyř nebeských větrů.

Alexandrovi generálové se nemohli dohodnout, kdo převezme Alexandrův trůn. Nakonec – po několika letech válek a intrik si celou říši rozdělili čtyři vojevůdci, z nichž po dalších letech bojů zůstaly tři říše, z nichž dvě pro nás budou významné ještě v dalších kapitolách Daniela – říše Seleukovců, která zahrnovala Sýrii, Babylón, Persii a všechny říše na východě a říše Ptolemaiovců – Egypt.

  • Da 8:9-12 Z jednoho z nich vyrazil jeden maličký roh, který se velmi vzmáhal na jih a na východ i k nádherné zemi. Vzmohl se tak, že sahal až k nebeskému zástupu, srazil na zem část toho zástupu, totiž hvězd, a rozšlapal je. Vypjal se až k veliteli toho zástupu, zrušil každodenní oběť a rozvrátil příbytek jeho svatyně. Zástup byl sveden ke vzpouře proti každodenní oběti. Pravdu srazil na zem a dařilo se mu, co činil.

Z jednoho rohu, ze Seleukovců, vyrazil maličký roh, který se vzmohl. Vzmohl se až k nádherné zemi, až k nebeskému zástupu, až k veliteli tohoto zástupu, zrušil oběti v chrámě a rozvrátil i chrám. Řeč je o vládci, který se měl objevit tři století po tomto proroctví, jeho jméno je Antiochos IV. Epifanés. Malý roh, který jedná úplně stejně jako malý roh v předchozí kapitole – bojuje proti svatým, je ve vzpouře proti veliteli nebeského zástupu, je mu dána moc, takže se mu daří všechno, co činí. Šlape po pravdě i po všem svatém. A tady se dostáváme k prvnímu vrcholu osmé kapitoly:

  • Daniel 8:13-14 Slyšel jsem, jak jeden svatý mluví. Jiný svatý se toho mluvícího otázal: „Jak dlouho bude platit vidění o každodenní oběti a o vzpouře, která pustoší a dovoluje šlapat po svatyni i zástupu?“ Řekl mi: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“

Sice zní otázka, jak dlouho, ale v odpovědi je kromě zvláštního časového údaje něco mnohem podstatnějšího. Doslova v hebrejštině stojí: „Večer, ráno, dva tisíce třista.“ O čem je řeč? Mluví se o dnech? „Byl večer a bylo jitro …“ z knihy Genesis? Šlo by tedy o 2300 dní? Nebo se mluví o obětech, což by dávalo smysl v kontextu? Ranní a večerní oběť, tedy 1150 dní, celkem 2300 obětí? Nebo se znovu jedná o symbolické číslo? Ti, kdo četli Danielova slova v šestém století, nemohli žádným způsobem zjistit, kam zařadit počátek tohoto časového údaje. A ti, kdo tato slova četli v době Antiocha IV. Epifana, který se prohlásil za boha, také nemohli určit, zda Daniel mluví o odstranění velekněze Aniáše III. v roce 171 nebo o zastavení obětí v roce 167 před Kr. A směřoval konec těch 2300 ke znovuposvěcení velekněze v roce 164 nebo ke smrti Antiocha o rok později? Myslím, že nemůžeme být příliš dogmatičtí, protože neznámých, které v této rovnici jsou, je příliš mnoho. Co je jisté – a to je to podstatnější, než samotný časový údaj, je skutečnost, že svatyně dojde spravedlnosti a pustošení znesvěcující ohavnosti bude mít Bohem stanovený a jasně daný konec. Pustošitel nebude znesvěcovat napořád, ale jeho působení bude omezené samotným Bohem, nakonec bude zastavené a Boží lid dojde spravedlnosti. A to už nás vede do druhé poloviny osmé kapitoly, k vysvětlení tohoto Danielova vidění:

II. Vysvětlení vidění

  • Daniel 8:15-17 Když jsem já Daniel uviděl to vidění a snažil se mu porozumět, hle, postavil se naproti mně kdosi podobný muži a uslyšel jsem nad Úlajem lidský hlas, který takto volal: „Gabrieli, vysvětli mu to vidění.“ Přišel tedy tam, kde jsem stál; zatímco přicházel, byl jsem ohromen a padl jsem tváří k zemi. Řekl mi: „Pochop, lidský synu, že to vidění se týká doby konce.“

Pro Daniela to všechno byla budoucnost. Mohl pochopit, že s babylónskou říší bude brzo konec, mohl rozumět tomu, jak se vzmáhala médo-perská říše, ale kdo v Babylóně v polovině šestého století slyšel o nějakém řeckém králi? Řekové v už té době sice kolonizovali Středomoří, ale každé město mělo svého krále a jednotlivé obce bojovaly mezi sebou. Pro Daniela to vidění bylo nesnadno pochopitelné. Ale Bůh mu dal vysvětlení. Ozval se hlas jako lidský, hlas, který přikázal Gabrielovi, tedy hlas Boží, hlas Božího Syna, aby dal Danielovi vysvětlení. A Gabriel vysvětloval. Začal tím, že se nejedná o Danielovu současnost, ani o blízkou budoucnost. Vidění se týkalo vzdálené doby.

  • Daniel 8:19 Řekl: „Hle, sdělím ti, co se stane v posledním hrozném hněvu, neboť se to týká konce času.“

Jak rozumět tomuto konci času? Daniel už slyšel odpověď – bylo 2300 večerů, jiter. Nyní k tomu dostává ujištění, že to všechno se odehraje až na konci časů. Nejde tady o přesné časové zařazení událostí, ale jde tady o povzbuzení k vytrvalosti. Z předchozího vidění musel být Daniel zděšený – víme, že byl a že sice sen uchoval v srdci, ale příliš mu nerozuměl. Totéž se děje i nyní. Ale anděl Daniela povzbuzuje v tom, že se události, které viděl, jednak odehrají ve vzdálené budoucnosti, a jednak tím, že pronásledování bude mít jenom omezený rozsah, že boj proti svatým a pošlapání svatyně bude mít svou Bohem vymezenou dobu. Tady mohlo toto vidění pomoci Danielovi pochopit předchozí sen ze sedmé kapitoly.

Daniel dostává vysvětlení, které se týká obou zvířat, obou říší. A následně se mu dostává vysvětlení malého rohu. Chybí zde detaily ze sedmé kapitoly, dokonce zde chybí jakékoliv detaily. Je zde pár věcí, které se týkají Alexandra a jeho nástupců, ale zdálo by se, že hned po nic se na scénu dostane malý roh, Antiochos IV. Epifanes.

  • Da 8:22-23 To, že se roh zlomil a místo něho vyvstaly čtyři, znamená, že vyvstanou čtyři království z toho pronároda, ale nebudou mít jeho sílu. Ke konci jejich kralování, až se naplní míra vzpurných, povstane král nestoudný, který bude rozumět hádankám.

Všimněte si, že všechno má svůj čas – až se naplní míra vzurných, povstane nestoudný král, který bude rozumět hádankám. Antiochos byl chytrý, obratný politik, dobrý intrikář.

  • Daniel 8:24-25 Bude zdatný svou silou, a nejen svou silou, bude přinášet neobyčejnou zkázu a jeho konání bude provázet zdar. Uvrhne do zkázy zdatné a lid svatých. Obezřetně a se zdarem bude jeho ruka lstivě jednat; ve svém srdci se bude vypínat, nerušeně uvrhne do zkázy mnohé. Postaví se proti Veliteli velitelů, avšak bude zlomen bez zásahu ruky.

Antiochos se obrátil proti starozákonnímu Izraeli. Tady mimochodem máme vysvětlení nebeského zástupu z 10. verše, který byl sražen k zemi a pošlapán. Gabriel tvrdí, že se jedná o lidi, konkrétně o Židy, lid svatých. Může to připomínat odkaz na satana, který najdeme v Izajášovi 14, kde je proroctví proti babylónskému králi, ale najdeme tam slova, která jdou daleko za možnosti jakéhokoliv člověka a musí nutně mluvit o satanovi. Ale zde v našem textu máme vysvětlení, které se týká nebeského zástupu – jsou tím myšleni svatí, tedy ti, kdo uctívají Hospodina zástupů, zbožní Židé, ostatek vyvolených. Budeme se tím sice ještě více zabývat v dalších kapitolách, ale poslechněte si, co zapsali Židé v deuterokanonických knihách (mimochodem tím, že je cituji, neříkám, že jsou kanonické nebo inspirované, ale jsou pouze ilustrací historických událostí):

1Ma 1:11-16.20-24.45-50 V oněch dnech vzešli z Izraele svévolníci a svedli mnohé. Říkali: „Pojďme a uzavřeme smlouvu s okolními pohany; vždyť v té době, co jsme se jich stranili, potkalo nás jen mnoho zlého.“ Ten návrh se zalíbil a někteří z lidu se ochotně vypravili ke králi. Ten jim dal plnou moc žít podle práva pohanů. Vystavěli v Jeruzalémě stadion podle vzoru pohanů a odstranili znamení své obřízky. Odpadli od svaté smlouvy a spřáhli se s pohany, propůjčili se k páchání zla. Když měl Antiochos za to, že se jeho vláda upevnila, zatoužil vládnout i nad Egyptem, aby tak kraloval nad dvěma říšemi. … Po porážce Egypta se Antiochos vrátil roku stého čtyřicátého třetího a napadl Izraele. S obrovským vojskem vtrhl do Jeruzaléma. Zpupně vešel do svatyně a uloupil zlatý oltář a svícen se vším příslušným vybavením, i stůl na předkladné chleby, obětní misky, poháry a zlaté kadidelnice, jakož i oponu a věnce. Zlatou ozdobu na průčelí chrámu a všechno zlato dal sloupat. Zmocnil se stříbra, zlata i vzácných nádob a odvezl s sebou všechny poklady, jež objevil v úkrytech. Když všechno vyplenil, odtáhl do své země. Způsobil krveprolití, a pyšnil se tím. … Nařídil zrušit zápalné oběti i obětní dary a úlitby ve svatyni, znesvěcovat soboty a svátky, poskvrnit svatyni a svaté věci, stavět oltáře, posvátné háje a modly, obětovat vepře a nečistá zvířata, syny nechat neobřezané a jejich duše poskvrňovat všemožnou nečistotou a ohavností, až by byla vymýcena každá vzpomínka na Boží zákon a změněna všechna jeho ustanovení. Kdo by pak nejednal podle králova zákona, nechť zemře.

Antiochos se vzepjal proti Veliteli velitelů, ale nakonec byl zlomen bez zásahu ruky. Znovu je to jedno z naplnění vzoru malého rohu, jak jsme to viděli už v předchozí kapitole. Pán Ježíš Kristus malý roh posouvá ještě více do budoucnosti a vede nás až k tomu poslednímu malému rohu, který bude ještě horší než Antiochos IV. Podívejme  se ještě jednou tentokrát do druhé Makabejské na konec pustošitele:

2Ma 9:5-9 Vševidoucí Hospodin, Bůh Izraele, postihl jej nevyléčitelnou a neviditelnou ranou. Sotva totiž vyslovil svou hrozbu, zachvátily ho nesnesitelné bolesti útrob a nápor svíjivé vnitřní křeče. Spravedlivá odplata stihla toho, který sám trýznil nitro druhých mnohými a neslýchanými bolestmi. Královu bojechtivost to však nijak nezmenšilo; byl zpupnosti tak plný, že v hněvu sesílal oheň na židy a pobízel k ostřejší jízdě. A tak se stalo, že vypadl z uhánějícího vozu a těžkým pádem se mu vykloubily všechny údy těla. Ten, který si právě v nadlidské zpupnosti představoval, že může rozkazovat mořským vlnám a vážit vysoké hory, byl sražen k zemi a musel být nesen na nosítkách. Všem tak na sobě ukázal zjevnou moc Boží. Z těla toho bezbožníka nakonec vylézali červi a jeho tělo se v krutých bolestech zaživa rozpadalo.

Bez zásahu lidské ruky byl ten svévolník sražen a zemřel na nějakou infekci, toho, který se prohlásil za boha, zabil maličký virus nebo baktérie – něco tak malého, že to můžeme vidět jenom v mikroskopu. V tom je předobrazem antikrista, kterého Pán zahubí dechem svých úst (2Te 2,8). Bohu se nikdo nebude rouhat ani se mu posmívat. Bůh ztrestá každou nepravost – dříve nebo později. Ale nakonec jednou provždy prosadí spravedlnost. Bohu se nikdo nebude beztrestně vzpírat, proti Bohu se nikdo nebude bez následků bouřit. A i když se budou bouřit celá království a celé říše a vládcové budou povstávat proti Hospodinu a jeho pomazanému, proti Bohu a jeho lidu, žádná taková vzpoura nebude mít dlouhého trvání. Daniel znovu dostává ujištění od Gabriela, že každé pronásledování bude mít svůj konec, že bude Bohem ohraničené:

  • Da 8:26 Vidění o večerech a jitrech, jak ti bylo pověděno, je pravdivé. Ty pak podrž to vidění v tajnosti, neboť se uskuteční za mnoho dnů.

To bylo Danielovo vidění, z něhož onemocněl a byl nemocen řadu dnů. Žasl nad tím viděním, ale nechápal ho (viz jiné překlady než E). Bůh Danielovi odhalil budoucnost, i když jí Daniel nemohl porozumět. Co si z jeho slov můžeme vzít my? To je poslední bod:

III. Význam pro nás

Rozumíme – alespoň trochu, co Bůh skrze Daniela řekl. Bůh předpověděl budoucnost. Ukázal mu, co se bude dít – jak globálně, tedy s jednotlivými říšemi, tak lokálně, v Jeruzalémě. Ale ukázal mu také, co může čekat Boží lid v budoucnosti – v sedmé kapitole už o tom mluvil a nyní odhaluje některé detaily, které se týkají útoků na bohoslužbu, na uctívání i na samotnou zbožnost svatých.

Svůdce se bude snažit svést Boží lid, dovést ho do kompromisů nebo dokonce k odmítnutí Bohem stanovených řádů. A to je něco, co můžeme vidět v celé historii – povstávali mnozí antikristové, vycházeli z prostředka Božího lidu a snažili se zavést své vlastní způsoby uctívání Boha, svou vlastní podobu církve, nebo způsob fungování církve. Takové svůdcové budou povstávat i nadále – jak mezi Božím lidem, tak mezi politickými vůdci. Povedou válku proti svatým a budou je přemáhat. Ale Bůh je tvůrcem historii. Bůh naplánoval každý detail. Naplánoval také pronásledování Božího lidu a ustanovil omezený čas pro toto pronásledování. Proto Boží lid nebude zahanben, ale Pán Ježíš Kristus bude na církvi oslaven. A to je hlavní poselství této kapitoly.

Nejde o počítání dnů a přesné zasazení všech událostí do minulých, současných nebo budoucích dějin. Stále přichází takoví lidé, kteří tvrdí, že jim Bůh zjevil nebo řekl, nebo že spočítali, jak to přesně bude. Nic nevědí a nic nechápou. Daniel nenapsal svou knihu proto, aby uspokojil lidskou zvědavost, ale aby povzbudil Boží lid. A k tomu má sloužit i osmá kapitola.

Vidíme, že tady vždycky byli malé rohy, které vynikaly v pronásledování vyvolených. Můžeme začít u Kaina, který zabil svého bratra, protože Bůh shlédl na Ábelovu oběť a ne na Kainovu. Můžeme se podívat na Abrahama, kterému Bůh zaslíbil, že jeho hojné potomstvo bude zotročeno v Egyptě a bude tam úpět celý Bohem stanovený čas. Ale potom přijde vysvobození.

A můžeme se podívat na našeho Pána Ježíše Krista. Sotva se narodil, už byl pronásledován – Herodes jej chtěl zavraždit. Při jeho prvním veřejném vystoupení v Nazaretu ho lidé chtěli svrhnout ze skály. Mnohokrát během jeho služby se ho chtěli zmocnit. A nakonec ho zatkli, odsoudili  a popravili krutou smrtí na kříži Golgoty. Ale tím jeho pronásledování neskončilo – je pronásledován stále skrze pronásledování těch, které na kříži vykoupil. Vzpomeňte si na Pavla a na slova, která od Pána slyšel na cestě do Damašku:

  • Sk 9:4-5 „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“

I nyní je Pán pronásledován skrze svůj lid, i nyní musí Boží lid osvědčit věrnost. A on jí osvědčí, protože je zapečetěn Duchem svatým pro den vykoupení. Opravdoví křesťané vytrvají až do konce, protože vědí, že naše vykoupení je blízko. A i když přijde soužení, které bude mnohem větší, než je soužení těchto dní, zůstaneme věrní, protože Pán Ježíš za nás zaplatil svou drahocennou krví. Daniel z vidění, které měl, onemocněl, protože neznal a nezakusil moc Kristovy krve. My ji známe, proto se můžeme z Danielových slov radovat a těšit se na blízké setkání se svým Vykupitelem. A to i přes to, že třeba budeme muset projít ještě krátkým soužením. Ale víme, že potom je pro nás připravena přenesmírná váha nebeské slávy.

Milovaní, budete mít podíl na této slávě? Pokud jste Kristovy, potom o tom nepochybujte. Jen se dál držte Krista, žijte v jeho blízkosti, proměňujte se jeho Slovem a posvěcujte se jeho Duchem. Ale pokud byste si nebyli jistí, zda na této slávě budete mít podíl, potom spěchejte ke Kristu. Jak? Tím, že se budete modlit, že budete volat k Bohu, že poprosíte Pána Ježíše o odpuštění, o milost a slitování, že mu vyznáte svou vzpouru proti němu, pokoříte se pod jeho mocnou ruku, uvěříte, že jeho kříž je jedinou a naprosto dostatečnou cestou k Bohu a budete následovat Krista podle jeho Slova. To je cesta spasení, to je cesta víry. Písmo říká:

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Pán Ježíš Kristus nás dneska volá k tomu, abychom se na něj spolehli, abychom v něj věřili, abychom se dnes podřídili jemu samotnému. On je Velitel Hospodinova zástupu, je hlavou všech mocností a sil a byl ustanoven jako svrchovaná hlava církve. Malé rohy sice ještě budou šlapat po jeho svatyni a budou se snažit měnit časy a doby, zakazovat uctívání Pána, budou se lstivě vypínat, ale vždycky nakonec budou rozdrceni, a to bez zásahu lidské ruky. Bůh sám je rozdrtí svou rukou, slovem svých úst, proti němuž se staví.

  • 1Pt 2:6-8 ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘, ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni.

Osnova kázání: