Daniel v jámě lvové

Jaroslav Kernal, Praha 28. dubna 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé i hosté. Znovu se dnes vracíme do knihy proroka Daniela a budeme pokračovat v našem studiu asi nejznámějším příběhem z této knihy – Daniela v jámě se lvy. Slyšeli jsme celý ten příběh a dneska ho společně projdeme. Je to příběh, který má množství aplikací, ale zároveň má jedno hlavní poselství, které často v záplavě těch mnoha aplikací uniká pozornosti čtenářů – a na toto poselství se dnes zaměříme nejvíce. Nejprve se ale podíváme na příběh samotný a na jeho místo v knize Daniel. Ovšem než to uděláme, pojďme se ještě ztišit v modlitbě a prosti Boha a o milost.

I. Království proti království

Jsme v šesté kapitole knihy Daniel, která je vrcholem první části celé knihy. Od začátku první kapitoly jsme se posunuli v čase o více než 65 let. Ve druhé kapitole měl Nebúkadnesar sen, v němž mu Bůh ukázal, že lidská království se budou měnit, ale Boží království vytrvá.

• Da 2:44 Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky.

Daniel je svědectvím o tomto království i jeho důkazem. Králové přicházeli a odcházeli, říše se měnily, ale Daniel zůstává. V šesté kapitole je Danielovi kolem osmdesáti let. Babylónská říše se stala minulostí a na další dvě století ji nahradila říše perská. Vládne Kýros II., v našem textu označovaný jako Darjáveš (řec. Dareios). V knize Daniel je označen jako Darjáveš médský, zatímco v Ezdrášovi, Nehemjášovi, Ageovi a Zacharjášovi se mluví o Dareiovi perském, který začal kralovat až o nějakých patnáct let později a za jehož vlády byl obnoven Hospodinův chrám v Jeruzalémě – zdá se, že měl být odlišen od Dareia médského, tedy krále Kýra, dobyvatele Babylónu.

Také poslední verš šesté kapitoly může být pomocí, protože spojka „a“ se může číst nejenom ve významu slučovacím, ale také ve významu vysvětlovacím. Pokud tak budeme chápat poslední verš šesté kapitoly, všechny nejasnosti kolem identity Darjáveše médského budou pryč:

• Daniel 6:29 Danielovi se pak dobře dařilo v království Darjavešově, i [tj.] v království Kýra perského.

Šestá kapitola se v mnohém podobá třetí kapitole, nicméně jde ještě dál. Daniel byl věrný Bohu a jeho zákonu, ale je odsouzen k smrti kvůli překročení králova zákona. Nicméně je zázračně vysvobozen z jámy, kdo které byl vhozen. Jeho tři přátelé o šedesát let dříve, byli věrní Bohu a byli odsouzeni k smrti kvůli překročení králova zákona. Následně byli vysvobozeni ohnivé pece, do které byli vhozeni. Nebúkadnesar tehdy nechal vyhlásit, že kdokoliv z lidí kterékoli národnosti a jazyka by něco řekl proti Bohu Šadraka, Méšaka a Abed-nega, bude rozsekán na kusy a jeho dům učiněn hnojištěm (Da 3,29). Dareios jde ještě dál:

• Daniel 6:26-28 Tehdy král Darjaveš napsal všem lidem různých národností a jazyků, bydlícím po celé zemi: „Rozhojněn buď váš pokoj! Vydávám rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem a obávali se ho, neboť on je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů."

Král učinil, že se Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi v babylónské krajině dobře dařilo (Da 3,30). Totéž je řečeno o Danielovi (Da 6,29).

V ohnivé peci se objevil kdosi podobný Božímu synu a přikryl ty tři mládence svým ochranným pláštěm, takže jim plameny neublížili a dokonce ani nebyli cítit kouřem (Da 3,27). V našem příběhu čteme o tom, že Hospodin poslal svého anděla, který zavřel ústa lvům, takže Danielovi ani v nejmenším neublížili.

Máme tady dvě kapitoly, které jsou si podobné jako dvojčata, přesto šestá kapitola míří ještě dál než třetí. Třetí kapitola ukazovala Boha, který vysvobozuje. To dělá i šestá kapitola, ale Bůh, který je zde představen, je Bůh živý, který zůstává navěky, jehož království nebude zničeno a vytrvá až do konce. Trochu to připomíná svědectví staršího církve v Efezu, Polykarpa, kterého v jeho pokročilém věku nutili, aby se rouhal Kristu a zapřel ho. Ale on vyznal, že celý svůj život slouží Kristu, a on mu nikdy v ničem neukřivdil, jak by tedy mohl potupit svého Krále, který ho vykoupil. Následně byl umučen k smrti. A krví mučedníků bylo zavlaženo svědectví církve, která šířila evangelium do celého světa.

Daniela i jeho druhy Bůh vysvobodil. Nezachránil je před trestem smrti, ale vytrhl je a zachoval uprostřed smrti, v jámě smrti, v jistém hrobě – ve třetí kapitole zemřeli plamenem ohnivé pece ti, kteří tam vhodili ty tři mládence, v šesté kapitole byli vhozeni do jámy se lvy ti, kdo usilovali o život Danielovi. Někdy je Boží lid vydán smrti a ponechán ve smrti, aby se Bůh oslavil skrze smrt svých věrných. Vzpomeňte si na Jakuba Zebedea, jednoho ze Synů hromu, jak je nazval Pán Ježíš. Král Herodes ho dal popravit - nechal ho setnout mečem (Sk 12,2). Byl popraven jako první z apoštolů. Stejně chtěl Herodes naložit i s Petrem, dal ho zavřít do vězení a hlídat vojáky. Ti vojáci byli připoutáni řetězem k Petrovi, další stáli před zamčenými dveřmi vězení a jiní před branami pevnosti. Ale v noci přišel anděl a vyvedl Petra z vězení – vojáci nic nevěděli a přišli kvůli tomu o svůj vlastní život. Později, ve svém stáří, oslavil Petr Pána mučednickou smrtí přesně tak, jak mu to Pán předpověděl (J 21,18-19). Jakubův bratr Jan, miláček Páně, Syn hromu, apoštol lásky, snášel vězení, byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, podle tradice byl mučen, aby zapřel Krista, ale nakonec – možná dokonce jako jediný z apoštolů – zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku v Efezu, kde vyučoval zmíněného Polykarpa.

Království tohoto světa se vždycky budou stavět proti království Božímu. Lidé tohoto světa budou pronásledovat lid Boží. Vládcové tohoto světa se vždycky budou domlouvat proti Hospodinu a pomazanému jeho, i proti poddaným Krále králů. Na to ukazuje kniha Daniel. Ale ukazuje také Boha, který je svrchovaný, který bdí nad svým lidem, který vysvobozuje, vytrhuje, který přichází s rychlým soudem, který zachovává své věrné navzdory všem králům nebo jiným nepřátelům. Bůh je věrný. Jak je to s námi, milovaní? Jak obstojí vaše věrnost? Jste věrní? Podívejte se na Daniela, pojďme k jeho příběhu ze šesté kapitoly a podívejme se na jeho věrnost.

II. Daniel v jámě lví

Dareius uspořádal státní správu ve své ohromné říši – měl sto dvacet osm satrapů a nad nimi ustanovil tři říšské vládce. Daniel byl jedním z nich. Daniel byl muž, který se celý život – od svého mládí – pohyboval ve vrcholné politice. A i ve svém stáří vynikal nad ostatní vládce a král ho chtěl ustanovit nad celým královstvím. To se ale nelíbilo ostatním státním úředníkům, vládcům a satrapům. A tak hledali, co by mohli na Danielovi nalézt, pověřili investigativní novináře, aby našli nějakou špínu, aby vyhrabali nějakou aférku, odhalili nějaký ten korupční skandál. Ale podívejte se do pátého verše:

• Daniel 6:5 Žádnou nedbalost ani zlé jednání na něm neshledali.

Víte co, moji milí, v politice by takoví lidé být kvůli mně nemuseli, ale kdyby takoví lidé byli v církvi! To jsou lidé, kteří mají vést Boží lid – bezúhonní, neobvinitelní. Nejvyšší muži v království hledali, co by našli proti Danielovi, ale nenašli nic. To muselo být frustrující. Ale nakonec se přece jenom něco objevilo – viděli, že Daniel je věrný svému Bohu, a tak to zkusili tudy.

Ďábel vždy bude hledat různé cesty, aby člověka potopil, aby zničil Kristovu církev, aby útočil na vedoucí v Božím lidu, ale nejenom na ně – obchází kolem každého křesťana jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Žádný křesťan by neměl podcenit ďábelské svody. Moc, peníze, sexuální nečistota – to jsou nejčastější satanovy zbraně. Ale když selžou, bude hledat jakékoliv jiné druhy kompromisů.

Ti vládcové perské říše přesvědčili krále, že má pro blaho říše, pro sjednocení té veliké říše, vydat zákon, kterým se přikazuje, že kdokoliv se bude během následujících třiceti dnů modlit, musí se modlit skrze krále. Je v tom velká ironie – král byl donucen podepsat zákon, který z něj dělal boha, a přitom to byli lidé, kteří ho dotlačili k tomu, aby ten zákon podepsal, ačkoliv sám nechtěl. Tvrdili králi, že všichni vládcové a satrapové i místodržitelé se shodli (Da 6,8) – akorát nějak králi zapomněli říct, že ten jeden, Daniel, o tom nic neví.

Ale Daniel je muž víry, je věrný svému Bohu. Vždycky byl a je i nyní. Není to impulsivní člověk, ale jedná s rozvahou, jedná v moudrosti, která mu byla Bohem darována. Podívejte se na něj, jak jedná:

• Daniel 6:11-12 Když se Daniel dověděl, že byl podepsán přípis, vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve. Tu se ti muži shlukli a přistihli Daniela, jak se modlí a prosí svého Boha o milost.

Daniel byl věrný. Jednal stejně, jako to dělal dřív. I přes to, že věděl o důsledcích. Jak důležitá je modlitba pro život věřícího? Co by se stalo, kdyby se prostě následujících třicet dní nemodlil? Stalo by se něco? Je možné, že i mezi námi jsou lidé, kteří by řekli, že by se nestalo vůbec nic. Poznali byste to, kdybyste se měsíc nemodlili? Jak by vypadal váš život? O čem vůbec modlitba je? Co to znamená modlit se?

Jeden z důležitých aspektů modlitby je vyjádření naší závislosti na Bohu. Jestli někdo tvrdí, že je naprosto závislý na Bohu, potom se to musí nějak projevovat také na jeho životě – a jeden ze zásadních způsobů, jak se to podle Písma projevuje, je modlitba. Je to modlitba vděčnosti za to, kdo Bůh je a co dělá, je to chvála, je to přímluva a volání o pomoc, prosba o slitování, prosba o milost, jako je to v našem textu. Daniel chodil s Bohem, což znamenalo, že komunikoval s Bohem – to je modlitba, to je podstata modlitby, komunikace. To je také vyjádření závislosti. Můžeme se na to podívat z druhé strany – jak se projevuje nezávislost? Oddělením se, vytvořením patřičné vzdálenosti, snahou nedat za žádnou cenu najevo, že druhou stranu potřebuji. Ale závislost se neobejde bez komunikace – bez oboustranné komunikace. Podívejte se na proroka Daniela – podívejte se na začátek deváté kapitoly:

• Da 9:2-4  v tom prvním roce jeho [Dareiova] kralování jsem já Daniel porozuměl z knih počtu roků, o nichž se stalo slovo Hospodinovo proroku Jeremjášovi; vyplní se, že Jeruzalém bude po sedmdesát let v troskách. Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou a prosbami o smilování v postu, žíněném rouchu a popelu. Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu slovy: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání!“

Daniel studoval Boží slovo a modlil se. Pokořoval se před Bohem, postil se, trávil čas v Písmu a na modlitbách. Poslouchal velmi pečlivě, jak mluví Bůh ve svém Slově, a sám mluvil s Bohem. Modlitba ukazovala na to, jaký má Daniel vztah s Bohem. A to je něco, co platí dodnes. Ukažte mi zbožného člověka, takového, který má hluboký vztah s Bohem, a uvidíte člověka, který se modlí. Uvidíte člověka, který rozmlouvá se svým Bohem. Možná bude jako Daniel a bude mít třikrát denně oddělený čas, který stráví s Bohem. Možná bude jako Pavel, který říkal, že se modlí bez ustání (2Tm 1,3). Nebo jako Henoch, který chodil s Bohem – byl stále s Bohem v důvěrném niterném rozhovoru, v modlitbě. Daniel se nemohl přestat modlit. Nemohl třicet dní dělat, že tady Bůh není. Stejně jako manžel nemůže přestat mluvit se svou manželkou. Copak by mohli mít spolu nějaký vztah, kdyby spolu nemluvili? Daniel měl hluboký a vroucí vztah se svým Bohem. Proto šel a modlil se, jak to bylo jeho každodenním zvykem.

Ale udělal to Daniel správně, když se modlil s otevřeným oknem? Když vyznával svou víru tak okatě a veřejně? Nemohl se třicet dní modlit za zavřenými dveřmi? Nemohl se třicet dní modlit jen duchu, bez hlasitých slov? Musel se nutně třikrát denně modlit nahlas? Copak Pán neučil své učedníky, aby se modlili ve skrytosti? Copak neřekl, abychom zavřeli dveře svého pokojíku, aby jenom Bůh viděl a jenom on odplatil podle toho, co vidí? Bylo to opravdu nutné vystavovat svou víru takhle provokativně na odiv?

Daniel neměl žádnou potřebu chlubit se svou modlitbou, jako to dělali později farizeové, kteří stávali na nárožích ulic a dlouho se modlili nebo pod záminkou dlouhých modliteb vyjídali domy vdov. Daniel byl pokorný a tichý muž. Ale byl zvyklý se každý den modlit – hlasitě a s otevřenými okny, veřejně. A kromě toho, nyní šlo právě o modlitbu. Veřejná, hlasitá modlitba byla přesně to, o co šlo. A to byl další důvod, proč se Daniel modlil právě takto. Kdyby zavřel okna, prohrál by, protože by zapřel svého Boha, udělal by kompromis přesně na tom místě, o které se právě v tu chvíli bojovalo.

Nehemjáš neměl problém modlit se v duchu dokonce ve chvíli, kdy obsluhoval perského krále. Ale musel být velmi odvážný, když požádal krále o několikaleté placené volno (Neh 2,3) – v tu chvíli šlo o ten jeden zásadní bod. Pavel neměl problém nechat obřezat Timotea (Sk 16,3), ale když o totéž žádali pro Tita falešní bratři, kteří obřízku a zachovávání zákona spojovali se spasení, Pavel jim ani o krok neustoupil (Ga 2,5). Proto byl Daniel ochotný čelit trestu smrti – protože v danou chvíli šlo o jeho veřejnou modlitbu a přestat s ní, podrobit se královu příkazu by bylo totéž, jako kdyby apoštolové uposlechli nařízení Sanhedrinu a přestali kázat Krista.

A tak je Daniel vhozen do jámy se lvy. Ale překvapivě to není Daniel, kdo stráví bezesnou noc, ale je to král Darjaveš. Už předtím chtěl Daniela vysvobodit z rukou jeho udavačů, ale vydal neměnný přípis, zákon, kterým byl vázán i on sám. A tak po bezesné noci běží k jámě zapečetěné jeho pečetí i pečetěmi dalších velmožů a ptá se, zda je Bůh Danielův dovedl zavřít tlamy hladových lvů, zda dovedl zkrotit jejich touhu po krvi a schovat jejich vražedné drápy.

• Daniel 6:21 Když přišel k jámě, zarmouceným hlasem zavolal na Daniela. Řekl Danielovi: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?“

Král dobře věděl, kdo je Daniel, stál za tím mužem a možná král sám, ten král, kterého Bůh nazval svým pomazaným (Iz 45,1), svým pastýřem (Iz 44,28), jehož uchopil za pravici, a jemuž dal všechna království země, tento král možná strávil celou tu bezesnou noc v modlitbách k Bohu nebes. A nyní volá na služebníka Boha živého a ptá se, zda ho Bůh, kterého Daniel stále uctívá, zachránil.

• Daniel 6:22-23 Tu Daniel promluvil ke králi: „Králi, navěky buď živ! Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před ním shledán čistý a ani proti tobě, králi, jsem se ničeho zlého nedopustil.“

Daniel byl bezúhonný a Bůh poslal svého anděla, který zavřel tlamy lvům, který zkrotil divoké šelmy. Anděl Hospodinův přišel, aby strávil s ostatkem vyvoleného lidu noc v jámě, mezi divokými šelmami. Kýros strávil bezesnou noc plnou obav a zoufalství, Daniel strávil požehnanou noc – možná nejkrásnější noc ve svém životě – v přítomnosti anděla Hospodinova, což je označení, kterým je často před svým vtělením popisován Boží syn, Pán Ježíš Kristus. Na jedné straně je král, který je v paláci, uprostřed pohodlí, pokoje, rozkoší, zábavy a všemožného luxusu – ale je osamělý, plný nepokoje, neklidu, obav. Na druhé straně je svatý na nejhorším místě, kde mohl být – a přece plný pokoje, radosti, chvály, uctívání, v přítomnosti Krále krále, v jeho ruce, ze které ho nemůže nic vytrhnout. Bůh zachovává svůj lid!

Křesťané, ačkoliv ďábel obchází jako lev řvoucí, jste v Pánově ruce, a ten zlý se vás nemůže dotknout. Je jako lítá šelma, která by rvala a trhala, je to vrah a lhář, ale nikdo nemůže svaté vytrhnout z Pánovy ruky. I v jámě lvové jsou v bezpečí, protože Pán je s nimi.

Ale musíme opustit tento silný a nádherný příběh a udělat ještě další krok, protože nejde jenom o věrnost Daniela, o moc Boží, a o to, jak Bůh zachovává svůj lid. Poselství našeho příběhu jde ještě dál.

III. Poselství Danielova příběhu

Musíme si připomenout, komu je určen tento příběh a potom nám ještě více vynikne jeho pointa. Jsme v roce 539 před Kristem. Izraelci jsou v babylónském zajetí, vystěhováni ze své země, rozeseti po celé babylónské říši i daleko za jejími hranicemi. Už je tady třetí generace těch, kteří se narodili daleko od země svých otců. Lidé, kteří se narodili v Babylóně, už mají vnoučata a někteří možná pravnoučata. Už je tu jen malá hrstka těch, kdo si pamatují, kdo viděli, kdo byli vysídleni, odvedeni do zajetí. Ale je ještě nějaká naděje, že se někdy vrátí zpátky? Je nějaká naděje, že Bůh ještě bude jednat? Není jednodušší nějak se přizpůsobit tomu životu tady? Poklonit se navenek před zlatou sochou na příkaz krále, ale ve svém srdci uctívat Hospodina? Třicet dní se raději nemodlit, než se modlit ke králi Darjávešovi? Není lepší tak nějak zalézt do své ulity, věnovat se vlastní práci, vlastní rodině, svému obchodu, své kariéře, svým zájmům nebo koníčkům a příliš mnoho neočekávat? Vždyť je to jenom rozumné, protože s velkým očekáváním, které se nenaplní, souvisí velké zklamání, emocionální vypětí a vyčerpání.

A na druhé straně, nebylo by to přece jenom trochu nepohodlné, kdyby Bůh opravdu začal jednat? Co kdyby Bůh opravdu pohnul srdcem krále, a my jsme se mohli/museli vrátit domů? Co dům, který jsem tu postavil? Co vinice, kterou tu zasadil můj dědeček, když ho přesídlili? Co kariéra, které jsem zde dosáhl? Jak bych převezl celou svou sbírku zajímavých harf a citar, které jsem nashromáždil? Co bych dělal v té vzdálené, opuštěné, zpustošené zemi, kde je jenom divá zvěř, lvi a jiné šelmy?

Nepřipomíná vám to něco, moji milí? Už jsme se tak nějak zabydleli a máme své zvyky, své způsoby, své standardy, své pohodlí, svůj klid, své zázemí. Dobře přece víme, že jsme tady na zemi jenom cizinci, že náš domov tady skutečně není, ale … Ale! Kde je tvé srdce? Boží slovo říká, že tvé srdce bude u tvého pokladu, proto si musíme klást tu nepříjemnou otázku, kde je můj poklad? Co je mým pokladem? Kdo je mým pokladem? A přesně k této otázce vede příběh Daniela v jámě se lvy. Na straně člověka je to příběh o věrnosti, je to příběh o odvaze víry, je to příběh o neochotě ke kompromisu, je to příběh o ochotě veřejně a otevřeně vyznat svou víru a nezapřít svého Pána v nebesích. A to je něco, na co Izraelci už tak trochu začali zapomínat. Je to něco, na co snadno zapomínáme i my. Vzpomeňte si na Pánova slova, když povzbuzuje své malé stádečko:

• Mt 10:30-33 U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.

Na straně Boží je tento příběh o tom, že Bůh zachraňuje své věrné, kteří mu důvěřují. Vytrhuje je dokonce ze lví tlamy. Bůh je schopen vysvobodit a vysvobozuje ty, kdo mu věří, kdo se na něj spoléhají. Bůh zachraňuje z jámy, zachraňuje z vyhnanství, vysvobozuje od závislosti na životě tady a teď a vede nás k tomu, abychom věrně skrze tady a teď došli až k branám slávy, k branám nebe. Nechce, abychom byli spoutaní životem v této zemi, která není naším domovem, ale volá nás k tomu, abychom byli spoutaní slávou života budoucího, a kvůli této slávě byli ochotni opustit slávu života nynějšího. Bůh nás volá k oběti! Ta oběť není příliš velká – a ve srovnání s budoucí slávou je to oběť naprosto nicotná. Přesto, pokud zůstaneme zaměřeni na tady a teď, bude to oběť pro někoho možná až příliš veliká, protože Bůh chce, abychom mu dali úplně všechno. A tím myslí prostě úplně všechno. Ale zkuste se zamyslet nad tím, co to všechno doopravdy je – do Božího království si nemůžeme přinést nic z tohoto světa, je to jen prach a nicota. Umíme o tom dobře žertovat, ale mnohem hůře se toho umíme vzdát ve prospěch Pána, ke službě svatým. Zkuste se zamyslet nad tím, co děláte ve světle věčnosti – jak se budete dívat na to, co děláte, za dvacet, za padesát nebo za pět set let? Budou to věci, které mají hodnotu ve světle věčnosti? Které přinesou Bohu slávu? Které budou postavené z toho, co přetrvá na věčnost?

Bůh chtěl tímto příběhem povzbudit Izraelce, věrný ostatek Božího lidu, chtěl jim ukázat, že Bůh je vysvobodí – vysvobodí je z jámy zajetí, vysvobodí je z tohoto hříšného těla, zachová je až do dne slávy a spásy. Bůh má moc nás zachovat, ale po nás chce, abychom mu důvěřovali, abychom se spoléhali na jeho dílo, abychom se pevně drželi kříže Pána Ježíše Krista a vyznávali spolu s apoštolem:

• Ga 6:14 Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

Jste ochotní přiznat se k Pánu, i když proti vám bude stát celý svět? Jste ochotní postavit se na tu jedinou věc, proti které se zrovna svět staví, i když vás to možná bude stát všechno? Jste připravení odevzdat Pánu svůj život? On už svůj život dal. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Přišel vysvobodit zajaté. Přišel dát svůj život místo toho našeho. Přišel a dal všechno, co měl, abychom my měli všechno, co má on. Vzal na sebe Boží hněv, sestoupil do jámy místo nás, abychom my mohli žít pro něj a pro Boží království. Je to tak mnoho, dát mu nyní všechno, co máme? On nás volá:

• Mt 11:28-30 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Pojďte ke Kristu a dejte mu své životy, pojďte ke Kristu a věrně ho následujte – a on se na vás oslaví.