Bůh odsuzuje (Da 5,1-30)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Odvrácená strana kříže

Jaroslav Kernal, Praha 21. dubna 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí. Sešli jsme se, abychom stejně jako každý týden společně uctívali našeho Pána, který byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých a žije. Vykládáme Boží slovo, které pravdivě svědčí o Kristu a ukazuje nám nádheru našeho Vykupitele, učí nás o Božím díle spásy napříč celou historií, a vede nás až ke konci dnů, ke slavnému příchodu Pána, na který se těšíme a který s bázní očekáváme, kterým vstoupíme do věčné blaženosti v novém těle, ve svatosti a slávě. Ovšem tentýž den bude také dnem strašlivého soudu, který postihne všechny svévolníky, protože neuvěřili evangeliu.

  • 2 Tesalonickým 1:9-10 Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘, až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili.

Společně studujeme knihu proroka Daniela a minule jsme mluvili o Božích soudech a o velikém Božím milosrdenství, kterým Bůh zahrnuje každého, koho chce. Viděli jsme, jak Bůh vysoko vyvýšil krále Nebúkadnesara, aby potom pokořil jeho pýchu a ukázal na něm veškerou svou dobrotu. Dnes budeme pokračovat ve výkladu knihy Daniel další kapitolou, která je s tou předchozí těsně spjatá. Ovšem pátá kapitola ukazuje jenom na Boží soud. Pojďme nyní přečíst celou pátou kapitolu Daniela a první verš šesté kapitoly, který logicky patří k páté kapitole, a potom se pustíme do jejího výkladu. Da 5,1-6-1.

Celá pátá kapitola je prodchnutá odkazy na předchozí kapitolu. Obě kapitoly mluví o Božím soudu nad babylónskými králi. Obě ukazují na to, že Bůh se staví proti pyšným, ale zatímco čtvrtá kapitola ukazuje také to, že pokorným dává milost, v páté kapitole žádnou milost nenacházíme. V páté kapitole je jenom Boží soud. Ve verších 18-21 Daniel připomíná Belšasarovi události popisované ve čtvrté kapitole. V obou kapitolách rádcové krále selhávají, zatímco Daniel je úspěšný. Královna v páté kapitole popisuje Daniela stejnými slovy, jako to udělal Nebúkadnesar – jako muže, v němž je duch svatých bohů. V obou kapitolách se král pozvedá proti samotnému Bohu – v tom prvním případě svou pýchou, s níž připisuje všechny zásluhy jenom sobě, v druhém případě znesvěcováním svatých nádob odnesených z Božího domu v Jeruzalémě. V obou případech Bůh okamžitě vynáší svůj rozsudek – ještě bylo to slovo v ústech krále Nebúkadnesara (4,33):

  • Daniel 5:30 Ještě té noci byl kaldejský král Belšasar zabit.

Hlavní téma čtvrté kapitoly (4,17.25.32) se znovu opakuje v páté, že:

  • Daniel 5:21 Bůh nejvyšší má moc nad lidským královstvím, a že nad ním ustanovuje, koho chce.

Pojďme tedy do páté kapitoly. Nejprve se zaměříme na to, že:

I. Bůh varuje

Náš příběh se odehrává v roce 539 před Kr. Bylo to 23 let po smrti Nebúkadnesara. Danielovi už je kolem osmdesáti let. Od smrti krále Nebúkadnesara se na babylónském trůnu vystřídalo hned několik králů – jeho syn Amel-Marduk, kterého máme v Písmu pod jménem Evil-Merodak (562-560), a kterého sesadil jeho švagr Neriglissar (560-556). Po něm několik měsíců vládl jeho syn Lábaši-Marduk, vnuk krále Nebúkadnesara (556), čímž došlo k naplnění proroctví Jeremjáše, že Bůh dá vládu Nebúkadnesarovi, jeho synu a jeho vnuku (Jr 27,6-7). Lábaši-Marduk byl zavražděn a králem byl zvolen Nabonidus, což již nebyl Kaldejec, ale Aramejec. Nabonidus nakonec trávil velmi mnoho času v okrajových částech říše a na Arabském poloostrově, takže určil svého syna Belšasara jako svého spoluvládce. Belšasar se označoval jako král babylónský a spravoval království z Babylóna. V roce 539, kdy se odehrává náš příběh, už byl ale s babylónskou říší konec. Na východě povstal mocný král, perský Kýros, označovaný v našem textu také jako Darjaveš, nebo Dareius, který nejdříve dobyl království svého dědečka, Médii a potom vtrhl do Babylóna. V roce 539 stál před branami Babylóna, zatímco uvnitř hradeb král Belšasar uspořádal hostinu na počest vítězství, které jim jistě jeho bohové dopřejí.

Svolal všechny hodnostáře, jejich ženy i jejich konkubíny, uspořádal hostinu, při které tekly proudy vína, a uctíval spolu s nimi všechny možné i nemožné bohy, tesané i odlité, zlaté, stříbrné, bronzové, železné, dřevěné i kamenné. A aby dodal váhy tomuto uctívání, přikázal přinést zlaté a stříbrné nádoby z jeruzalémského chrámu, aby z nich pili ti všichni, kdo byli přítomní.

Belšasar se dovolával svého „otce“ Nebúkadnesara. Musíme rozumět tomu, že slovo otec (syn, příp. bratr) má ve starověkém použití velmi široký význam. Může znamenat jak vlastního otce, tak také např. dědečka, může ale znamenat jakéhokoliv významného předka a v případě panovníků se může vztahovat i na významné předchozí vládce, i když nepocházeli ze stejné rodiny. Belšasar se rád spojoval s tím velkým králem minulosti. Ale nepamatoval na to, jak Bůh nebes, Nejvyšší, jednal s králem Nebúkadnesarem. Měl mnoho jiných bohů a bůžků. Tyto své modly chtěl nyní poctít tím, že k jejich poctě bude pít víno ze zlatých nádob z Božího domu v Jeruzalémě.

Belšasar dobře znal ten příběh krále Nebúkadnesara, ale nic si z něj nedělal, jeho srdce bylo tvrdé, zatvrzelé a vzpurné. Za zavřenými branami jeho města čekala obrovská armáda perského krále Kýra, která dobyla mnohé říše, větší a silnější než byla jeho vlastní. A on v hloupé až naivní pošetilosti sedí ve svém paláci, myslí si, že je v bezpečí a aby o tom sám sebe i své dvořany přesvědčil, opíjí se vínem k poctě svých bohů. Podívejte se na to, jak hřích zaslepuje lidskou mysl.

Belšasar chce ke své modloslužbě používat nádoby z Hospodinova chrámu. Co na to Bůh? Nechá to jen tak bez povšimnutí? V první kapitole Daniela jsme četli o tom, že Bůh vydal Izraelce, jejich zem, jejich bohatství, jejich chrám a nádoby Božího domu do rukou krále Nebúkadnesara. Ten je uložil v chrámovém pokladu svých bohů. Ale nyní přichází Belšasar a chce tyto nádoby, které jemu Bůh nevydal, používat ke své vlastní modloslužbě. Náš text říká, že Boží odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ačkoliv Písmo nezmiňuje výslovně Boha, Daniel při výkladu toho, co se dělo, říká, že nejvyšší Bůh tady jedná:

  • Da 5:24 Proto bylo od něho posláno zápěstí ruky a napsáno toto písmo.

Doslova je v našem textu řeč o prstech ruky, které napsaly tři slova na zeď v trůnním sále. Jak se rázem změnila atmosféra bujarého hodokvasu! Podívejte se, jak Písmo popisuje krále – myšlenky ho naplnily hrůzou, poklesl v kyčlích, kolena mu tloukla o sebe, křičel, sliboval, byl plný strachu a barva jeho obličeje se měnila. Bůh promluvil!

Bůh stále mluví, ale lidé ignorují jeho řeč. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou (Ž 19,2). Bůh promlouvá skrze stvoření, Bůh promlouvá skrze události minulé i současné. Bůh promlouvá ústy svého lidu, který dosvědčuje Boží velikost, slávu, Boží moc, svatost i spravedlnost. Bůh promlouvá skrze své zapsané Slovo. Všechny tyto zdroje měl Belšasar k dispozici, stejně jako jsme je měli k dispozici i my – stačilo natáhnout ruku, stačilo otevřít oči, stačilo začít přemýšlet nad dílem jeho rukou. Ale to by člověk nesměl být člověkem! Lidské srdce je naplněné vzpourou a Písmo nám dosvědčuje, že každý výtvor lidského srdce je od jeho mládí zlý (Gn 8,21). Člověk ignoruje všechnu Boží řeč, jak jen může. Ale někdy přichází chvíle, kdy to možné není – a právě taková chvíle nastala v našem příběhu. Bůh promluvil – a promluvil zcela konkrétně, naprosto specificky, zavolal Belšasara a jeho srdce se sevřelo úzkostí.

Král povolal mudrce, aby mu vyložili toto znamení, ale nikdo toho nebyl schopen. O to víc narůstal Belšasarův strach. A potom přichází královna – se vší pravděpodobností matka Belšasara, žena Nabonidova, a snaží přinést naději do této vážné situace. Pohleďte na její slova:

  • Da 5:11-12 Je v tvém království muž, v němž je duch svatých bohů. Za dnů tvého otce bylo shledáno, že je osvícený a zběhlý v moudrosti, která je jako moudrost bohů. Král Nebúkadnesar, tvůj otec, ho ustanovil nejvyšším z věštců, zaklínačů, hvězdopravců a planetářů, ano, tvůj otec, králi, neboť bylo shledáno, že Daniel, jemuž král dal jméno Beltšasar, má mimořádného ducha a poznání a že je zběhlý ve vykládání snů, řešení záhad a vysvětlování věcí nesnadných. Nechť je Daniel nyní zavolán a sdělí výklad.

Scénář se opakuje stále dokola. Tonoucí se chytá stébla. Mladý Belšasar neznal starého Beltšasara, Daniela. Daniel už nejspíš nebyl nejvyšší z mudrců království, ale královna si pamatovala, že kdysi to tak bylo. Je klidně možné, že si mohla z dětství pamatovat, jak král ustanovil Daniela nade všemi babylónskými mudrci. Nebo to věděla z královských záznamů. Nyní to králi připomíná. I její slova jsou znovu svědectvím o Bohu a připomínkou Boží velikosti a moci.

Belšasar nechal zavolat Daniela a s pochybami se na něj obrací. Je Daniel schopen přečíst nápis a vyložit jeho smysl? Ano, je schopen. Ale král z toho velkou radost mít nebude a pokoj mu to nepřinese. Skrze Daniela znovu mluví Bůh a nad Belšasarem vynáší rozsudek – to je druhý bod našeho dnešního kázání:

II. Bůh vynáší rozsudek

Daniel vystupuje jako člověk víry – je pokorný, pokojný, ví, kdo je Bůh, ví, kdo je on sám před Bohem a ví, kdo je král. Podívejte se na jeho slova – jsou naplněná svědectvím o Bohu a zdá se, že obsahují také výzvu k pokání. Daniel připomíná Belšasarovi, jak Bůh ponížil Nebúkadnesara, jak mu byla odňata jeho sláva a vysvětluje také proč – protože se jeho srdce povýšilo a jeho duch se stal náramně zpupným (Da 5,20).

  • Daniel 5:22-23 Ani ty, jeho synu Belšasare, jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom všem věděl, ale povýšil ses nad Pána nebes. Přinesli před tebe nádoby z jeho domu a pil jsi z nich víno ty i tvoji hodnostáři, tvé ženy i ženiny, a chválil jsi bohy stříbrné a zlaté, bronzové, železné, dřevěné a kamenné, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí. Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil. Proto bylo od něho posláno zápěstí ruky a napsáno toto písmo.

Ale když se podíváme pozorně na Danielova slova, uvidíme, že zde není výzva k pokání, ale konstatování hříchu. Jak rozdílná byla výzva králi Nebúkadnesarovi:

  • Da 4:24 Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.

To byla výzva k pokání, ale Belšasarovi přináší Daniel už jenom slova soudu. Belšasar měl dost příležitostí slyšet o Bohu, mohl činit pokání, ale on neponížil své srdce, místo toho se povýšil nad Pána nebes, uctíval všechny možné výtvory lidských rukou, bůžky a modly, urážel Boha svou modloslužbou a povyšoval se nad něj. Proto bylo posláno slovo od Boha, proto přišel Daniel, Bůh poslal Daniela, aby vyhlásil Boží soud nad Belšasarovou zpupností a pýchou, nad jeho modlářstvím. A přesně to Daniel dělá. Je to Boží prorok, muž víry. Nebúkadnesarovi s pokorou přinesl slova soudu i výzvu k pokání, ale jeho nástupci Belšasarovi nyní vyhlašuje jenom slova soudu. Pomalu, ale jistě se blíží k jeho vyhlášení.

  • Da 5:25-28 Toto pak je písmo, které bylo napsáno: ‚Mené, mené, tekel ú-parsín‘. Toto je výklad těch slov: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.

Nejprve Daniel přečetl nápis, který nikdo před ním nebyl schopen přečíst. Učenci a znalci aramejštiny diskutují o významu těch slov – je docela pravděpodobné, že to byly slova, která označovala váhy. Něco jako metrák, kilo a půl kila. Boží slovo nám dává výklad těchto slov. Bůh sečetl kralování Belšasara. Vzpomeňte si, jak v předchozí kapitole byl poslán posel z nebe. V originále je na tom zajímavé slovo – to slovo doslova znamená pozorovatel nebo strážce, ten, kdo se dívá, kdo pozoruje, kdo hlídá. Boží posel střežil Nebúkadnesara, a když jeho pýcha dosáhla vrcholu, byl sražen k zemi. Stejná myšlenka je v páté kapitole – Bůh sečetl tvé kralování. Bůh se díval a nyní přichází den zúčtování. Bůh sledoval tvé činy a tímto posledním aktem rouhání byla završena míra, byla překročena hranice, za kterou už se nejde vrátit. Tento hřích, tato vzpoura byla tou poslední příslovečnou kapkou. To jsou slova, která Daniel vyhlašuje králi. Je to poselství o hříchu, soud.

Ježíš v trochu jiných souvislostech, ale se stejným výsledkem a záměrem, vyprávěl příběh o muži, kterému se mnoho urodilo. A tak vymyslel plán – zboří staré stodoly a postaví nové, větší. Tam shromáždí všechnu úrodu a potom si bude klidně a bezstarostně žít. Pán měl pro toho muže jediné označení – blázen. Ten muž slyšel stejná slova jako král Belšasar – ještě této noci si vyžádají tvou duši a čí bude všechno, co jsi nahromadil? (Lk 12,20). Ten muž vůbec nemyslel na věčnost, ale sloužil svému bohu, mamonu, takže nebyl bohatý před Bohem (Lk 12,21). Totéž platilo i o Belšasarovi – byl zvážen a shledán lehkým. Byl zvážen a ukázal se jako blázen, jako pošetilec, který věděl o spravedlivém Božím rozhodnutí, kterým Bůh nebes soudí pýchu a povýšenost lidí, ale vůbec na to nedbal, nijak se o to nezajímal, místo toho chtěl ukázat, že je víc než Bůh nebes, proto dal přinést nádoby z jeruzalémského chrámu, a pil z nich na oslavu svých model. Nebyl bohatý před Bohem, byl shledán lehkým.

Proto také slyšel ta poslední slova z 28. verše – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům. Bůh ukončil tvou vládu, králi. Přetekl pohár Boží trpělivosti, i když je Bůh velmi trpělivý a shovívavý, i když Bůh vyčkává a chce se nad námi slitovat (Iz 30,18). Bůh nemá zalíbení ve smrti svévolníka, ale nemůže neodsoudit hřích. A když se naplní pohár Boží trpělivosti, Bůh soudí. Některé hříchy Bůh soudí již nyní v tomto životě, všechny hříchy a naprosto spravedlivě odsoudí na konci věků, kdy se při příchodu Pána Ježíše Krista roztaví žárem živly a celá země se všemi jejími činy bude postavena před soud (2Pt 3,10-14). Proto Písmo říká, že hříchy některých lidí jsou zjevné už nyní, u jiných vyjdou najevo až na soudu (1Tm 5,24).

Díky tomu, že Bůh je naprosto svrchovaný, můžeme mít jistotu, že každý hřích bude dokonale, přesně a naprosto spravedlivě potrestán. Nezůstane ani jeden, který by byl nepotrestaný. Jde jenom o to, kdo ponese trest za hřích. A zde jsou dvě možnosti – buď trest za hřích, mzdu hříchu, tedy to, co je naprosto spravedlivé za hřích, ponese hříšník sám, nebo – a to je druhá možnost, hříšník vloží své hříchy na prostředníka, který za něj dostane mzdu. Ovšem musí to být někdo, kdo je schopen takový trest nést. Dobrá zpráva je, že někdo takový zde je – Pán Ježíš Kristus, Boží syn. Vzal na sebe lidské tělo, stal se člověkem, byl počat Duchem svatým, narodil se z Marie Panny, žil svatým životem a stal se smírnou obětí za hříchy všech, kdo v něj věří. Přišel, aby vykoupil svůj lid z jeho hříchů. Kdokoliv se spolehne na to, že Pán Ježíš nesl Boží hněv za jeho hříchy místo něj, bude spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, už je odsouzen. Bůh soudí. Soudí svým slovem, soudí evangeliem. Pavel napsal:

  • Římanům 2:16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.

Moji milí, jste připraveni na ten den? Žijete takový život, abyste mohli v onen den obstát? Žijete život ve víře v Pána Ježíše Krista? Mimo něj není žádná možnost, jak obstát. Jenom když on zaplatí za naše hříchy, my můžeme obstát. Žijete své životy ve světle Kristova druhého příchodu, ve světle soudu, který přichází? Rozumíte tomu, že Bůh bude soudit, co je v lidech skryto? Kdo věří v Krista, na soud nepřijde, nebude odsouzen ani souzen, protože místo něj podstoupil tento soud Pán Ježíš Kristus. Přesto Petr píše věřícím právě ve světle přicházejícího Božího soudu následující varování:

  • 2Pt 3:14 Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.

Žijte tak, abyste se mohli těšit na příchod Pána Ježíše Krista. Ne tak, abyste se strachovali, co vyjde najevo, nebo čeho se budete ještě muset vzdát, ale dejte své životy do rukou Bohu, spolehněte se na Kristův kříž, na jeho dostatečnost pro den soudu, na odpuštění hříchů, spolehněte se na Kristův život, který do vás byl vložen, a v této víře žijte k Boží slávě. Potom budete odvážní jako Daniel, budete stát neohroženě před svými přáteli i nepřáteli a zvěstovat evangelium o Boží milosti a soudu.

A soud přijde, o tom nemůže být pochyb. Zcela jistě přijde na konci věků, ale může přijít také nyní, nenadále, rychle, jako v našem příběhu. Což nás vede k závěrečným veršům a k poslednímu bodu kázání.

III. Bůh soudí

  • Da 5:29-30 Belšasar hned poručil, aby Daniela oblékli do purpuru, na krk mu dali zlatý řetěz a rozhlásili o něm, že má v království moc jako třetí. Ještě té noci byl kaldejský král Belšasar zabit.

Oba králové, král země i král nebes, splnili své slovo. Král Belšasar splnil své slovo, které dal Danielovi – stal se třetím mužem v království (první byl Nabonides, druhý po něm Belšasar a třetí Daniel). A Král Nebes, král, který dosazuje vládce země a sesazuje je podle toho, jak se mu zlíbí, splnil své slovo, které dal Belšasarovi ústy proroka Daniela. Ještě té noci byl kaldejský král zabit.

  • Da 6:1 Darjaveš médský se ujal království ve věku šedesáti dvou let.

Perský král Kýros, v Danielovi označovaný jako Darjaveš, nebo řecky Dareius médský, se ujal vlády nad Babylónem. Ještě té noci, kdy Belšasar dal vyhlásit Daniela jako třetího v říši, ještě té noci pronikli Peršané korytem řeky do mohutně opevněného – a podle všech tehdejších měřítek nedobytného Babylóna a město obsadili. Odklonili vodu z řeky a nehlídaným korytem pronikli do středu města. Král a jeho dvořané měli hostinu, která bylo tak trochu zkažená vystoupením proroka Daniela a vyhlášením soudu nad Belšasarem. Mnoha dvořanům se asi při Danielových slovech sevřelo hrdlo, protože zrovna v ruce drželi jednu z nádob z jeruzalémského chrámu a uctívali své zlaté, stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné bohy.

Možná se někteří z dvořanů zalekli Danielových slov a odložili své poháry, opustili palác a zachránili si život. Jiné dost možná pokračovali ve své divoké jízdě a nechali si znovu naplnit pohár. Když potom přišli Peršané, nezmohli se na nejmenší odpor a ještě v tu hodinu se ocitli před Boží tváří, před Božím soudem. Jistě neslyšeli nic jiného, než slyšel Belšasar ještě za svého života – byl jsi zvážen a shledán lehkým.

Moji milí, je tak snadné nevšimnout si přicházejícího Božího soudu. Je tak snadné jít dál ve svém hříchu, ve své vzpouře, ve své sebejistotě, ve své pýše nebo zaslepenosti a překročit hranici, za kterou už se nelze vrátit. Písmo nás nabádá, že se máme bát upadnout do rukou živého Boha. Když lidé s Pánem Ježíšem mluvili o vládcích a o těch, kteří mají v rukou moc, kteří dokonce mají moc nad člověkem – možná podobnou moc, jakou měl Nebúkadnesar, který koho chtěl, toho zabil, a koho chtěl, nechal na živu, Ježíš je vedl úplně jiným směrem:

  • Lk 12:5 Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!

Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu. To je poselství páté kapitoly Daniela. Bůh soudí! Ať už jsou okolnosti jakékoliv, můžeme si být naprosto jistí Boží spravedlností. Dneska možná vidíme, jak se stále více rozmáhá nepravost, jak bují hřích, jak se šíří korupce, kompromisy, jak se rozšiřují nejrůznější zvrácenosti, např. změny pohlaví nebo jiná definice manželství a rodiny, vidíme, jak je Bůh stále více zesměšňován a lidé se rouhají – ateisté i lidé z jiných náboženství. V podobné situaci byl Boží lid v Babylóně. A Bůh je svým jednáním s králem Belšasarem ujišťoval o tom, že má spravedlnost pevně ve svých rukou. Nikdo se nevyhne jeho spravedlivému soudu. Ten finální bude při Kristově druhém příchodu:

  • Zjevení Janovo 20:12-13 Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů.

To je odvrácená strana kříže – to je důsledek Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání pro ty, kdo v něho nevěří. Pán Ježíš na kříži porazil hřích a smrt, porazil nebeské mocnosti a slavil nad nimi vítězství. Porazil je tím, že se sám poddal smrti a vzal na sebe do tohoto poddanství také hříchy všech, kdo v něj věří. Mohl to udělat, protože byl svatý a nevinný, byl schopen vzít na sebe naše hříchy. A udělal to, protože kvůli tomu přišel. Tak zvítězil – sice to vypadalo, že je poražen, protože zemřel a byl pohřben, ale jeho smrt byla vítězstvím a jeho vzkříšení je důkazem tohoto vítězství.

Druhá strana kříže je o porážce. Za koho nebylo zaplaceno na kříži, musí dostat spravedlivou mzdu za svůj hřích – a tou je věčná smrt, utrpení hořícího jezera. To je Boží soud. Lidé jsou konfrontováni tímto soudem v okamžiku své smrti nebo – jako Belšasar – dokonce ještě předtím, než jsou vydáni smrti. Ale neměli bychom si to představovat jako lidský soud, kde stojí žalobce na straně jedné a obhájce na straně druhé. Ne – Boží soud je srážka s rozjetým rychlíkem. Boží svatost a jeho spravedlnost dopadnou se zničující silou na každého hříšníka. Nikdo nebude mít co říci, nikdo se nezmůže na slůvko, dokonce ani myšlenku odporu, protože pravda bude zjevena úplně otevřeně a v plnosti. A před Boží pravdou neobstojí nic nesvatého, nečistého, zlého. Obstojí jenom to, co je v Kristu. A to je zásadní otázka i pro vás, milovaní. Jste v Kristu? Je on sám tou jedinou nadějí, kterou před Bohem máte? Jste v něm? Žije on ve vás a skrze vás? Kdyby to tak nemělo být, rychle utíkejte k němu, volejte, proste, tlučte, dokud je čas. Nikdy totiž nevíte, který hřích bude ten poslední!

Osnova kázání: