Bůh odpovídá (Da 2,1-24)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého

Jaroslav Kernal, Praha 10. března 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Slyšeli jsme Boží slovo, druhou kapitolu proroka Daniela. Než se pustíme do výkladu tohoto textu, vyprosíme si od Pána požehnání.

Stejně jako první kapitola je i druhá kapitola jednotným celkem a je potřeba k ní přistupovat jako k celku. Je to kapitola, která směřuje k jedinému cíli – k nastolení Božího království:

  • Da 2:44 … Bůh nebes dá povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky.

Přesto jsem rozdělil tuto kapitolu na dvě části, protože v první polovině jsme uvedeni do jednoho z vedlejších, nikoliv však nedůležitých témat knihy Daniel, a to je téma modlitby. Není to stěžejní a nejdůležitější věc ve druhé kapitole, tou je králův sen a jeho výklad, čímž se budeme zabývat příště, ale není ani nepodstatná věc, protože hraje svou roli při zjevení snu a jeho výkladu.

Podíváme se na dvě zásadní věci z první poloviny druhé kapitoly – na prvním místě si všimneme, že Bůh mluví a na Nebúkadnesarovi uvidíme, jak vypadá život člověka bez Boha. A dále se podíváme na to, že Bůh nejenom mluví, ale také odpovídá – odpovídá na modlitby svého lidu, na Danielovi uvidíme, jak vypadá zbožný charakter Božího muže. Nakonec si ukážeme nějaké aplikace, které můžeme z této části druhé kapitoly odvodit a vztáhneme je k našemu Pánu Ježíši Kristu.

Druhá kapitola začíná stanovením časového údaje – ve druhém roce kralování Nebúkadnesara. To trochu matoucí vzhledem k tomu, že v první kapitole jsme četli, že zajatí mládenci měli být vychováváni tři roky a ve druhé kapitole to vypadá, že jejich výcvik už skončil. Pokud nepředpokládáme, že babylónská škola královských mudrců byla jako některé české univerzity, kde jste za příslušný obnos mohli absolvovat vysokoškolské programy v řádu týdnů, vypadá to, jako problém. Tento problém se ale vyřeší, když si připomeneme, že ve starověku se někdy počítal čas trochu jinak, než jak to děláme my dneska.

Už jsme mluvili o počítání roků vlády na babylónském dvoře. Babylónský rok začínal někdy v březnu nebo v dubnu. Nebúkadnésar se ujal vlády v září roku 605 př. Kr. Do konce kalendářního roku (tedy do března/dubna 604) to byl nástupnický rok Nebúkadnesarovy vlády. Do března/dubna 603 byl první rok jeho vlády. Takže tu máme část roku 605, celý rok 604 a část roku 603, což zase v hebrejském chápání znamená, že byly naplněny tři roky, protože Židé počítali část roku (nebo dne) jako rok (den) celý. Myslím, že toto je rozumný způsob, jak vysvětlit tento zdánlivý nesoulad. Daniel a jeho druzi byli tři roky (605-603) vychovávání a vzděláváni a následně stávali před králem jako královi mudrci, tedy poradci, rádcové.

Ve druhé kapitole, ve čtvrtém verši také začíná aramejská část knihy Daniel – od druhé poloviny čtvrtého verše až do konce sedmé kapitoly je kniha napsaná aramejsky. První kapitola a kapitoly 8-12 jsou napsané hebrejsky. Nemáme žádné jednoduché a dobré vysvětlení, proč to tak je. A myslím, že to je dobře. Už samotný jazyk knihy nás učí důležitou věc, která se týká výkladu knihy Daniel (a ostatně každé knihy Písma), totiž že nemusíme znát každou odpověď na každou otázku, která se vynoří při studiu Božího slova. Tolik tedy na úvod druhé kapitoly, pojďme nyní k jejímu vlastnímu obsahu – začíná snem, který měl král Nebúkadnesar ve druhém roce své vlády.

I. Bůh promlouvá (v. 1-13)

Král měl sen, který ho rozrušil, takže nemohl spát. To není nic zvláštního – zvláštní možná je, že to bylo až ve druhém roce jeho vlády. Z historických záznamů víme, že ve druhém roce vlády Nebúkadnesara některá z dobytých území začala vzdorovat Nebúkadnesarovi, např. v Aškalonu odmítli královy vyslance a nezaplatili daně. Král dal srovnat město se zemí. Král měl sen, který ho velmi rozrušil (v. 1.3) a chtěl znát ten sen i jeho výklad.

V Božím slově vidíme, jak Bůh používá sny k tomu, aby se dal lidem poznat, aby jim dal poznat svou vůli. Bůh používá něco, co je přirozené, co se děje každému člověku, a někdy to používá jako prostředek k oslovení člověka. Josef vyložil sny faraonovým služebníkům, číšníkovi a pekařovi, a o dva roky později – ve velmi podobné situaci, jaká je v našem textu, vyložil sen také faraonovi. O faraonovi čteme:

  • Genesis 41:8 Když nastalo jitro, byl tak rozrušen, že si dal zavolat všechny egyptské věštce a mudrce. Vyprávěl jim své sny, ale žádný mu je nedovedl vyložit.

O tisíc let později jiný veliký král, Nebúkadnesar, který o dva roky dříve dobyl Egypt, měl také sen, který ho velmi rozrušil a zavolal si všechny věštce, zaklínače, čaroděje a hvězdopravce (dosl. Kaldejce). Ale v našem případě je to trochu jiné než v případě faraona. Nebúkadnesar chce, aby mu jeho věštci řekli kromě výkladu také sen samotný. Text samotný nám neříká, jestli král sen zapomněl, nebo jestli věštce jenom zkoušel. Možné je obojí, jisté je, že to druhé v závěru převážilo. Chce znát sen. Shromáždil duchovní elitu, kterou měl na svém dvoře, o kterou se královsky staral, shromáždil všechny experty new-age a chce po nich, aby dokázali svou kvalifikaci.

  • Daniel 2:6 Sdělte mi tedy sen a jeho výklad!

Král je nejenom rozrušený, ale je stále více naštvaný. Chce znát výklad svého snu a chce vědět, že lidé, jimiž se obklopoje, jsou schopni sen správně vyložit. Mají to dokázat tím, že mu řeknou i sen samotný. Hrozí jim, že je rozseká na kusy, že z jejich domů udělá hnojiště, slibuje jim hojné odměny, dary a pocty, ale slyší stále stejnou písničku:

  • Daniel 2:7 Ať král poví svým služebníkům sen a my sdělíme výklad.

Zdá se, že král začínal vidět rudě – podívejte se dál do textu:

  • Da 2:8-9 Já vím jistě, že chcete získat čas, protože vidíte, že mé slovo je příkazem: Jestliže mi ten sen neoznámíte, čeká vás jediný rozsudek. Domluvili jste se, že mi budete říkat lživé a zlé věci, dokud se nezmění čas. A proto mi řekněte ten sen a poznám, že jste schopni sdělit mi i výklad.

Hvězdopravci už nemají kam couvnout a musí jít s pravdou ven:

  • Daniel 2:10-11 Není na zemi člověka, který by dovedl sdělit to, co král rozkázal. Nadto žádný velký a mocný král nežádal od žádného věštce, zaklínače nebo hvězdopravce takovou věc. Věc, kterou král žádá, je těžká a není nikoho jiného, kdo by ji králi sdělil, mimo bohy, kteří nepřebývají mezi smrtelníky.

Kdyby nebyl živý Bůh v nebi, museli bychom s těmito lidmi stoprocentně souhlasit. Není žádného člověka, který by mohl splnit to, co král žádá. A všimněte si také toho, co tito lidé říkají – jsme jenom lidé, jsme smrtelníci a mezi námi nepřebývají bohové. Sice před králem dělali svá duchovní cvičení, ale nakonec přiznávají, že nemají žádný přístup k bohům a už vůbec ne k živému a pravému Bohu. Naprosto kapitulují. Ale ani to krále neodradilo od jeho záměru:

  • Daniel 2:12 Král se proto rozhněval, velice se rozzlobil a rozkázal všechny babylónské mudrce zahubit.

Král dal příkaz šéfovi tajné služby, Arjókovi, a ten spěšně vykonal králův rozkaz. Chtěl bych, abychom si všimli dvou věcí, jimiž se v našem textu vyznačuje Nebúkadnesar – muž, jehož si Bůh použil k tomu, aby skrze něj odhalil veliká tajemství.

Především vidíme královu nejistotu. Nebúkadnesar měl všechno, co by si člověk mohl přát – měl moc, slávu, vliv, bohatství. I když byl teprve na začátku své vlády, už vybudoval velkou říši, budoval veliké a silně opevněné město, které bude zdobit jeden ze sedmi divů světa – visuté zahrady Semiramidiny. Byl to muž s absolutní mocí – na co ukázal, to měl. Proč ho tedy jeden noční sen naplnil takovou hrůzou? Proč tolik nepřátelství vůči lidem, jimiž se obklopoval? Odpověď na tuto otázku je v podstatě jednoduchá – Nebúkadnesar byl člověkem, který žil jenom pro tento svět, který získával pro sebe. Žil pro své sobectví a pro svou slávu. Ale Bůh stvořil člověka pro sebe. Lidské srdce nemůže zakusit skutečný pokoj, dokud nespočine v Bohu. Nezáleží na tom, zda je člověk bohatý nebo chudý, zda má nebo nemá, zda stojí vysoko nebo nízko – pokud má pokoj s Bohem, má všechno, pokud ho nemá, nemá nic. Člověk, který je zaměřený jenom na sebe a na svět kolem sebe, je jako trnitá půda, o které Pán říká:

  • Mk 4:19 …  ale časné starosti, vábivost majetku a chtivost ostatních věcí vnikají do nitra a dusí slovo, takže zůstane bez úrody.

Dokud člověk přemýšlí jenom v rozsahu tohoto světa, nikdy nemůže být naplněn pokojem a spočinout v bezpečí tohoto pokoje. Pořád se cítí v ohrožení, v nejistotě – buď kvůli tomu, co má, a o co by mohl přijít, nebo kvůli tomu, co nemá a co by chtěl mít.

Takový neklid, taková nejistota vedou k druhé věci, kterou vidíme na Nebúkadnesarovi – a to je otevřené nepřátelství vůči lidem kolem. Na králově jednání můžeme vidět jeho charakter. Na způsobu, jak reaguje na vzniklou situaci, jak reaguje na slova svých mudrců, které povolal, na způsobu, jak jim odpovídá, můžeme vidět, co naplňuje jeho srdce. Je to podezíravost, strach, nepřátelství, agresivita.

Nebúkadnesar nemá pokoj s Bohem a proto nemůže mít pokoj s lidmi. Nemá pokoj v sobě, nespočívá v Božím pokoji, a proto nemohou být ani jeho vztahy naplněné pokojem. Král chtěl po svých věštcích nemožné, ale když mu řekli, že to je nemožné, rozhodl se je nechat je popravit. Jeho nepřátelsví vůči lidem kolem pramenilo z jeho nepokoje, z toho, že byl svou podstatou nepřátelský vůči Bohu. Nelze se divit tomu, že byl rozrušený, podezíravý, nepřátelský. Byl jako člověk z Římanům 1, který vyměnil pravdu o Stvořiteli za zobrazení podoby ptáků a zvířat. Ale Bůh krotí lidskou vzpouru a lidský hněv obrací ke své slávě:

  • Ž 76,11 (ČSP) Vždyť tebe chválí i lidské rozlícení. Opášeš se tím, co po hněvu zbude.

Bůh použil Nebúkadnesarův hněv ke své slávě. Použil ho k tomu, aby vyvýšil Daniela, aby skrze Daniela zjevil sen i jeho výklad. Královo rozhořčení proti jeho mudrcům se stalo spouštěčem, který dovedl Daniela na kolena. K Nebúkadnesarovi Bůh promlouval, ale Danielovi Bůh odpověděl. A to nás vede do druhé poloviny našeho textu:

II. Bůh odpovídá (v. 14-24)

Ve druhé polovině našeho textu máme obraz Božího služebníka. Stojí v zářivém kontrastu k bezbožnému muži z první poloviny. Je tady mladý muž, maximálně dvacetiletý, spíš mladší, který má charakter zbožného zralého muže. Je to charakter, který máme hledat u mužů i žen v Kristově církvi, který máme hledat každý sám u sebe. Je to charakter Božího syna, do něhož máme jako jednotlivci dorůstat a jemuž se máme stále více podobat. K tomu jsme totiž byli určeni:

  • Římanům 8:28-29 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna.

Jaká to je podoba? Čím přesně je tento charakter typický? Odpověď najdeme na mnoha místech v Písmu, např. v Ga 5,22-23, kde je popsané ovoce Ducha svatého. Ale pro Daniela byl list Galatským ještě dalekou budoucností. Přesto ani Starý zákon nemlčí o charakteru zaslíbeného Mesiáše, ke kterému se upínala víra starozákonních svatých:

  • Iz 11:2-3 Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši.

Daniel byl naplněn Duchem svatým a byl proměňován do podoby Božího syna, Pána Ježíše Krista. Co tedy vidíme na Danielově životě?

Především si můžeme všimnout jeho moudrosti. Jeho řeč je plná pokorné moudrosti, která je shůry. Když šéf tajné služby zabouchal na dveře u Daniela doma, Daniel nezpanikařil, ale zachoval chladnou hlavu. Jak bychom asi reagovali my, kdyby u našich dveří zabušila policie s tím, že nás jdou zavřít, protože na nás má být bezodkladně vykonán králův rozsudek, rozsudek smrti? Daniel není rozrušen, jako král Nebúkadnesar, ale je plný pokoje a moudrosti. Pokorně mluví s Arjókem, následně vchází ke králi a prosí ho určitou dobu, aby mohl králi vyhovět v jeho požadavku. Kniha Přísloví říká:

  • Př 25:15 Vůdce se dá přemluvit trpělivostí a měkký jazyk láme kosti.

Bůh dává Danielovi dojít přízně u Arjóka i u krále. Popravy jsou zastaveny a čeká se na Daniela. A tady odhalujeme další rys Danielova charakteru – Daniel je mužem modlitby. To je téma, které se táhne celou knihou Daniel a začíná právě v našem textu.

Daniel se nespolehl na kaldejské písemnictví, v němž byl vyučen, a které obsahovalo mnoho návodů, jak vykládat sny, ale spolehl se na Boha. Ono mu ani nic jiného nezbývalo – nemohl udělat nic jiného, co by ho mohlo přivést k poznání Nebúkadnesarova snu. Bůh ho přivedl do situace, kde neměl žádné jiné východisko, než se obrátit na Boha a cele se na něj spolehnout. Myslím, že každého křesťana Bůh minimálně jednou, pravděpodobně mnohem víckrát za život dovede přesně na takové místo, kde mu nezbývá nic jiného, než se obrátit k Bohu a hledat jeho tvář. Náš text říká, že Bůh odpovídá! Modlitba je nejjasnějším vyjádřením naší závislosti na Bohu. Křesťan, který žije bez modlitby, je ve své podstatě praktikující ateista. Ústy sice vyznává, že potřebuje Boha a že se na něj spoléhá, ale v praxi se vůbec nijak neprojevuje. Ale Daniel se od útlého mládí prokazuje jako modlitebník. Později uvidíme, že v jeho stáří patřilo k jeho každodenním zvykům, že třikrát za den poklekal na kolena:

  • Daniel 6:11 … modlil se a vzdával čest svému Bohu …

Danielův modlitební život nebyl zaměřený na potřeby, ale na vztah s Bohem, na poznání Boha a jeho charakteru. A totéž vidíme v našem textu. Daniel zavolal své přátele a společně s nimi se modlil:

  • Daniel 2:18 Vyzval je, aby prosili Boha nebes o slitování ve věci toho tajemství, aby Daniel a jeho druhové nebyli zahubeni se zbytkem babylónských mudrců.

Prosili Boha nebes o slitování. Připomínali si slova zapsaná v Písmu, která mluví o modlitbě k Bohu. Král Šalomoun se modlil takovou modlitbu a byla dokonce zapsaná v knihách Královských a je velmi pravděpodobné, že tito čtyři mladíci znali Boží slovo i slova té modlitby. Šalomoun se modlil za Boží lid, který bude odveden do zajetí, nad kterým budou panovat jeho nepřátelé kvůli hříchům, kterých se Boží lid dopustí – budou ve vyhnanství, ale rozpomenou se na Boha a obrátí se k němu, budou ho hledat a budou se k němu modlit:

  • 1 Královská 8:49-50 … vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo; odpusť svému lidu, čím proti tobě zhřešili, i všechna jejich provinění, kterých se proti tobě dopustili. Dej jim najít slitování u těch, kdo je zajali; ať se nad nimi slitují.

Daniel a jeho přátelé prosili o slitování. Neprosili za vysvození z králových rukou, ale prosili Boha o milosrdenství a o zjevení skrytých tajemství, aby král egomaniak odvrátil svou pozornost od vraždění svých mudrců a obrátil svou pozornost k Bohu samotnému. Mimochodem všimněte si, za koho se Daniel a jeho přátelé modlí – za babylonské mudrce, za věštce, mágy, čaroděje a hvězdopravce! Daniel prosí o slitování i pro Boží nepřátele. Za co a za koho bychom prosili my na jejich místě? A co na jejich modlitbu říká Písmo?

  • Matouš 18:19 Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.

Jak velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého! Jak věrný je Bůh, který odpovídá na modlitby svého lidu. Jak hloupý a pyšný je Boží lid, který se nemodlí. Co se stalo, když se Daniel modlil?

  • Daniel 2:19 I bylo to tajemství Danielovi zjeveno v nočním vidění.

Bůh odhalil Danielovi Nebúkadnesarův sen i jeho výklad. To je úžasné. Ale ještě úžasnější je, co se děje dál. Můžeme tady vidět další rozměr Danielova charakteru:

Daniel byl naplněn chválou a uctíváním. Všimněte si dobře toho, co se tady děje. Bůh odhalil Danielovi tajemství v nočním vidění. Bůh mu odhalil životně důležité tajemství. Odhalil mu to, co má zachránit život jemu i jeho druhům i mnoha dalším lidem. Co byste dělali na Danielově místě? Většina z nás by asi bezodkladně spěchala za Arjókem. To je naše přirozenost – když se nám něco přihodí, když prožijeme nějakou velkou zkušenost s Bohem, když nám Bůh odhalí nějaké veliké věci ze svého Slova, většinou rychle hledáme někoho, bratra nebo sestru, s kým bychom mohli tyto velké věci sdílet. Ale Daniel jedná jinak: Daniel uctívá Boha. Bůh Danielovi zjevil tajemství a tak se Daniel modlí. Daniel se modlil, aby mu Bůh zjevil tajemství, a když to Bůh udělal, Daniel se zase modlí a chválí Boha. Jeho modlitba patří k těm, které stojí za to naučit se je zpaměti a často se je modlit!

  • Da 2:20-23 Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. Jeho moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. Odhaluje hlubiny a skryté věci, poznává to, co je ve tmě, a světlo s ním bydlí. Tobě, Bože otců mých, chci vzdávat čest a chválu, neboť jsi mi dal moudrost a bohatýrskou sílu. Oznámils mi nyní, oč jsme tě prosili, oznámil jsi nám královu záležitost.

Daniel vyznává Boží svrchovanost, oslavuje Boží jméno, chválí Boha, který zjevuje svá tajemství, vzdává Bohu čest a chválu. Daniel velebí Boží velikost, moudrost a bohatýrskou sílu. Ale hlavní důraz celé oslavy je v tom, že tento veliký, mocný a nádherný Bůh dává, odpovídá, dává moudrost, dává se poznat, zjevuje tajemství a skryté věci. Daniel žasne nad tím, že Bůh dal poznat právě jemu, že Bůh právě jemu zjevil svá tajemství, že Bůh z něj učinil svého služebníka. Daniel je v trůním sále Panovníka Hospodina, a spolu s desetitisíci svatými anděly chválí Boha.

Milovaní, kdy naposledy bylo vaše srdce naplněno takovou vděčností a chválou? Kdy jste naposledy žasli nad tím, že Bůh z vás učinil své služebníky, že vás povolal k tomu, abyste na sebe vzali podobu jeho Syna? Jak reagujete na situace ve svém životě, které vypadají neřešitelně nebo tragicky? Voláte k Bohu? Chválíte ho za vyslyšené prosby? Oslavujete jeho velikost a nádheru? Poznáváte Boha v jeho velikosti, v jeho moci a bohatýrské síle? A pokud ne, není to náhodou proto, že se nemodlíte?

Ale tento příběh nás vede ještě o krůček dále, k poslednímu bodu dnešního kázání – vede nás k finální Boží odpovědi, k dokonalému zjevení, které Bůh dal, k Božímu slovu, které se stalo tělem, k Ježíši:

III. Boží slovo

Bůh odpovídá na modlitby svého lidu. Bůh vyslyšel úpění Izraelců zotročených v Egyptě. Bůh vyslyšel přímluvy Mojžíše, který se přimlouval za lid tančící kolem zlatého telete, Bůh vyslyšel Daniela a Bůh odpovídá, když se jeho lid modlí. Jako odpověď poslal svého Syna, který se stal tělem a v lidském těle se stal obětí smíření za naše hříchy.

Boží syn je tou definitivní Boží odpovědí. Písmo nám říká:

  • Židům 1:1-2 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

Pán Ježíš Kristus je dokonalou Boží odpovědí pro naše životy. On je zjevením Božím moudrosti, v něm je zjeveno Boží tajemství, že pohané jsou dědicové spásy spolu s Židy. Ježíš Kristus je dokonalým zjevením Boha samotného – kdo vidí Ježíše, vidí Otce (J 14,9), kdo má vztah s Ježíšem, má vztah s Otcem, kdo věří vy Syna, dostává odpověď od Otce. Pán Ježíš je zachraňujícím slovem a zachraňujícím zjevením. On je Boží moudrostí i Boží mocí.

A kromě toho je Pán Ježíš dokonalým přímluvcem. Když byl v těle zde na zemi, bez přestání se modlil. Vstával časně ráno, ještě za tmy, a odcházel na pustá místa, aby se modlil (Mk 1,35), aby měl vztah se svým nebeským Otcem. Ježíš zůstával v nepřetržité důvěrné modlitbě s Otcem, ale také odděloval svůj čas jenom pro samotnou modlitbu – modlitbu, kde byl jenom on a jeho Otec.

Ježíš se modlil za své učedníky. Před svým ukřižováním prosil za všechny své učedníky a za všechny, kteří skrze ně uvěří, aby byli jedno v něm. Ježíš se stále přimlouvá za své učedníky. Je naším zastáncem před Božím trůnem. I když se někdy můžeme cítit sami a v ohrožení, i když si můžeme připadat ztracení v záplavě světa, v ohrožení od falešných učitelů a falešného učení, i když můžeme být zdrceni tíhou okolností, z nichž není východisko, pamatujme na to, že nejsme sami – jak zpíváme v jedné písni:

Před Božím trůnem v nebesích, přímluvu mám i v nesnázích, velekněz lásky rád mě má, věčně se za mě přimlouvá.

Daniel svědčí o této lásce a ukazuje k ní. Věrný a moudrý Daniel, který se vytrvale modlil a kterému Bůh odpověděl. Věrný a moudrý Boží syn, který se modlil, a kterému Bůh odpověděl. Boží syn, který se za nás stále přimlouvá a který s velikou radostí a ochotou odpovídá na naše modlitby. Proto se Kristova církev modlí!

Jak se projevuje vaše spoléhání na Pána? Je zjevené v neutuchajících modlitbách? Je zjevné v tiché a pokorné moudrosti? Je zjevné na srdcích, která jsou naplněná radostí, pokojem a chválou? Pokud to není zjevné, je nejvyšší čas činit pokání a volat k Bohu a prosit ho o slitování. A Bůh odpovídá.

  • Jonáš 2:3 V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.

Amen.

Osnova kázání: