Věrnost Boží i lidská (Da 1,1-21)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Cizinci na zemi

Jaroslav Kernal, Praha 3. března 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pojďme nyní společně do Božího slova, otevřeme knihu proroka Daniela a budeme číst první kapitolu.

Minulý týden jsme si ukázali hlavní téma knihy Daniel, jímž je Boží svrchovanost a hned v první kapitole to vidíme velmi zřetelně. A na pozadí Boží svrchovanosti výrazně vystupuje Boží věrnost. Bůh je věrný. David v Žalmu 100,5 říká, že Hospodinovo milosrdenství je věčné a jeho věrnost je do všech pokolení. Jeho věrnost nikdy neskončí. Bůh nemůže být nevěrný, stejně jako nemůže lhát, protože by tím popřel sám sebe, svou podstatu. A na druhé straně musíme říct, že Bůh může být skutečně věrný jenom tehdy, když je naprosto svrchovaný. Pokud by jakkoliv omezil svou svrchovanost, jak tvrdí někteří lidé, už by nikdy nemohl zaručit svou dokonalou věrnost.

První kapitola knihy Daniel nás uvádí do osobní situace Daniela. Že je to úvodní kapitola, je zjevné z prvního a posledního verše kapitoly, které rámují Danielovu službu na dvoře babylónských králů. Začíná třetím rokem kralování krále Jójakíma, to byl rok, kdy Nebúkadnesar nastoupil na babylónský trůn po svém otci Nabopolassarovi. Musel spěšně odjet od Jeruzaléma, protože jeho otec zemřel. To byl rok 605 před Kristem. První kapitola Daniela potom končí slovy:

  • Da 1:21 A Daniel tam zůstal až do prvního roku vlády krále Kýra.

Kýros dobyl Babylón v roce 539 před Kristem – více o tom ještě budeme mluvit v páté kapitole. Takže roky 605 až 539 vymezují Danielovu službu na dvoře babylónských králů. Danielovi a jeho druhům mohlo být něco mezi 13-17 roky, když byli odvedeni na převýchovu do Babylóna. V roce 539 tedy bylo Danielovi kolem osmdesáti let – a jak ještě uvidíme na začátku desáté kapitoly, Bůh s ním ještě neskončil, ale stále ho aktivně používal jako svůj nástroj. Pojďme nyní k prvnímu bodu:

I. Bůh je věrný svému Slovu

  • Da 1:1-2 Ve třetím roce kralování Jójakíma, krále judského, přitáhl Nebúkadnesar, babylónský král, k Jeruzalému a oblehl jej. Panovník Hospodin mu vydal do rukou judského krále Jójakíma a část nádob z Božího domu. Nebúkadnesar je dopravil do země Šineáru, do domu svého božstva; nádoby dal dopravit do klenotnice svého boha.

Bůh vydal Izraelce do rukou babylónského krále. Byl to Bůh, kdo to udělal. Bůh potvrdil své slovo, které zaslíbil Izraelcům. Už skrze Mojžíše Bůh zaslíbil, že pokud ho Izrael nebude poslouchat, pošle na nejrůznější metly, prokletí, nemoci, bídu a nepřátele:

  • Dt 28:32.36 Tvoji synové a tvé dcery budou vydány jinému lidu. … Hospodin od tebe odvede i tvého krále, jehož nad sebou ustanovíš.

Bůh vydal judského krále, poklady Božího domu, izraelský lid i celou zemi do rukou Nebúkadnesara. Písmo mluví o vládě Jójakíma:

  • 2Kr 24:3-4 Ano, Judu postihlo to, co vyšlo z úst Hospodinových. Hospodin jej odehnal od své tváře za Menašeovy hříchy, za všechno, čeho se dopustil, i za nevinnou krev, kterou prolil a jíž naplnil Jeruzalém. To nehodlal Hospodin odpustit.

Na Izrael dopadlo přesně to, co říkal Jeremjáš nebo Abakuk:

  • Jeremjáš 22:25 Vydám tě do rukou těch, kdo ti ukládají o život, do rukou těch, jichž se tak lekáš, do rukou Nebúkadnesara, krále babylónského, a do rukou Kaldejců.
  • Ab 1:6-9 Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý, jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří. Je příšerný a hrozný, vyhlašuje vlastní svrchované právo. Jeho koně jsou hbitější než levharti, dravější než vlci za večera; jeho jezdci uhánějí tryskem, jeho jízda se zdaleka žene, letí jako orlice, jež spěchá za kořistí. Každý z nich se žene za násilím, dychtivě míří vpřed. Sebral zajatců jak písku.

Bůh vyhlásil své slovo skrze proroky a své slovo také naplnil. Žádné z Hospodinových slov se nikdy nevrátí s prázdnou. Bůh bdí nad svým Slovem, chrání své Slovo a je naprosto věrný svému Slovu – co slíbil, to vždycky splní. V našem textu druhý verš velmi jasně říká, že Pán dal krále Jójakíma do rukou krále Nebúkadnesara – přesně, jak prorokoval Jeremjáš (22,25). Nikdo tomu nemohl zabránit. Bůh také vydal část nádob z Božího domu v Jeruzalémě do rukou krále babylónského, který je dopravil do země Šineáru. Boží slovo tady odkazuje na první kapitoly knihy Genesis, na dobu po potopě, kdy se lidé na zemi znovu rozmnožili. Bůh jim tehdy přikázal totéž, co Adamovi s Evou – aby se plodili a množili a naplnili zemi. Oni se plodili a množili, ale zůstávali pospolu.

  • Genesis 11:1-2 Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam.

V zemi Šineáru nalezli pláň, usadili se tam, vybudovali město a chtěli postavit věž, která by sahala až k nebi. Ozval se ten starý a věrný „přítel“ člověka, pýcha. Chtěli dosáhnout nebe, být jako Bůh. I sestoupil Bůh a zmátl jejich řeč, aby si navzájem nerozuměli (Gn 11,7).

  • Genesis 11:8 I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města.

Nicméně město bylo nakonec vybudováno a stalo se pravzorem, typem vzpoury proti Bohu – to město se jmenovalo Babylón a je obrazem světa, který se bouří proti Bohu. Toto jsou myšlenky, které Daniel zařadil hned do úvodu své knihy. Je to odkaz na Šineár, odkaz na Boží svrchovanost, na Boží věrnost Slovu, které nechal vyhlásit ústy proroků.

Bůh použil vzpurný a hříšný Babylón, aby byl trestající rukou pro neposlušný starozákonní Boží lid. Dokonce část nádob Božího domu vydal Bůh Nebúkadnesarovi, aby tyto nádoby přepravil do domu své modly, do klenotnice svého božstva. Jednalo se o nádoby, které byly svaté, kterých se nesměl dotknout žádný Izraelec, kromě kněží a levitů – tyto nádoby nyní braly ruce modlářů a byly dopraveny do domu některé z babylónských model, nejspíš do Mardukova chrámu. Jaká potupa! Jaké znesvěcení! Ale kdo stojí nad tím vším? Kdo je hlavním aktérem celého dění? Bůh sám! On rozsápal, on také zhojí (Oz 6,1). Bůh vydal krále Jójakíma přesně tak, jak předpověděl, vydal nádoby z chrámu i lidi, přesně tak, jak předpověděl. Když krále Chizkijáše, který vládl sto let před Danielem, navštívilo kaldejské poselstvo, ukázal jim všechny poklady svého domu. Prorok Izajáš tehdy řekl slovo Hospodinovo králi Chizkijášovi:

  • 2Kr 20:17-18 Hle, přijdou dny a bude odneseno do Babylóna všechno, co je v tvém domě, poklady, které nahromadili tvoji otcové až do tohoto dne. Nic tu nezbude, praví Hospodin. I některé tvé syny, kteří z tebe vzejdou, které zplodíš, vezmou a stanou se kleštěnci v paláci krále babylónského.

Bůh zůstává věrný svému Slovu a k témuž volá také svůj lid – a to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání.

II. Boží lid je věrný Božímu slovu

Od třetího verše začíná stěžejní příběh první kapitoly, v němž se nám představují hlavní postavy knihy Daniel – kromě Daniela ještě Chananjáš, Míšael a Azarjáš, mladíci z královského potomstva a ze šlechty. Nebúkadnesar nechal odvést zajatce do Babylóna. Byl to dobrý způsob, jak mít pojistku proti vzpurnému národu. Znamenalo to hrozbu pro rodiče a příbuzné těchto zajatců – pokud budou dělat problémy, jejich blízcí v zajetí budou čelit hněvu krále. Ale v případě těch čtyř mladíků to šlo ještě dál.

  • Da 1:3-4 Pak rozkázal král Ašpenazovi, vrchnímu nad dvořany, aby přivedl z Izraelců, a to z královského potomstva a ze šlechty, jinochy bez jakékoli vady, pěkného vzhledu, zběhlé ve veškeré moudrosti, kteří si osvojili poznání, rozumějí všemu vědění a jsou schopni stávat v královském paláci a naučit se kaldejskému písemnictví a jazyku.

Vrchní nad dvořany měl vybrat mladíky, kteří by splňovali několik kritérií – jednak to byl věk (cca 13 až 17 let), dále vzhled, vzdělání – již měli být vzděláni v diplomatických službách, tedy jsou schopni stávat v královském paláci, byli schopní naučit se dalšímu jazyku a byli zběhlí v moudrosti. Tito kluci měli být podrobeni důkladnému výcviku, možná bychom měli říci spíše indoktrinaci, převýchově. Z těchto mladíků se měli stát Kaldejci každým coulem. Měli se z nich stát muži, kteří budou naprosto oddaní svému králi, babylónskému králi a budou mu sloužit třeba i proti svému vlastnímu národu. Je tady popsáno několik způsobů, jak měli být převychováni:

1. Izolace – byli odděleni od svých rodin, vzati ze své země, vydáni jako otroci do vlastnictví někoho jiného. Byli jako Josef v Egyptě. Byli ostatkem, skutečně maličkým ostatkem vyvolených Božích, v cizí zemi, ve vyhnanství, odkázáni jenom na Boha a jeho věrnost.

2. Indoktrinace – měli se vzdělat v kaldejském písemnictví a v jazyce. Kaldejské písemnictví nebyla sci-fi literatura nebo nějaké komiksy – jednalo se o záznam nejrůznějších znamení, o kouzelná zaklínadla, modlitby, písně, mýty a legendy, učili se matematiku a astrologii. Kaldejci byli známí jako experti na kouzla a zaklínání, takže těmto věcem dokonce propůjčili své jméno:

  • Daniel 2:2  Král tedy rozkázal zavolat věštce, zaklínače, čaroděje a hvězdopravce [= orig.: kaldejské – adj.].

Studovat kaldejské písemnictví znamenalo vstoupit do naprosto odlišného myšlenkového, kulturního a náboženského světa. Tito mladíci toho byli schopni jen z Boží milosti a díky ní mohli také obstát. Byli dobře zakotvení ve víře a v Božím slově, proto se mohli věnovat studiu polyteistické literatury bez toho, že by to nějak otřáslo jejich vírou. Museli dobře znát svého Boha a přes svůj mladý věk byli bezpochyby odhodlaní zachovat Bohu věrnost a neustoupit ve své víře ani o krok. Aby mohli být dobrými svědky na dvoře babylónských králů, museli porozumět kultuře lidí kolem sebe. Jen tak mohli dát dobrou odpověď každému, kdo by se jich vyptával na naději, kterou mají (1Pt 3,15). Totéž platí i o nás. Nejsme z tohoto světa, ale žijeme v tomto světě. Jsme cizinci a naše občanství je nebeské. Ale to nijak neprotiřečí skutečnosti, že máme občanství i zde na zemi, že žijeme mezi lidmi tohoto světa a spolu s nimi se podílíme na chodu tohoto světa. Proč nás zde Bůh ponechal? Abychom byli svědectvím o jeho milosti, abychom byli živým evangeliem, toto evangelium kázali svými ústy a dosvědčovali svými skutky. Proto mohl apoštol napsat:

  • 1K 9:19-23 Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

3. Asimilace – podívejte se zpátky do našeho textu:

  • Daniel 1:5 Král pro ně určil každodenní příděl z královských lahůdek a z vína, které pil při svých hodech, a dal je vychovávat po tři roky. Po jejich uplynutí měli stávat před králem.

Král byl zodpovědný za nasycení svých služebníků. Musel se postarat o to, aby všichni v jeho domě měli co jíst. Ale jíst pokrmy, doslova lahůdky z královského stolu, to byla velká a zvláštní výsada. Ovšem tady se dostáváme k zajímavé věci – nezdá se, že by Daniel měl problém se studiem kaldejského písemnictví, ale ohrazuje se proti lahůdkám z královského stolu. Dokonce čteme, že:

  • Daniel 1:8 Daniel si předsevzal, že se neposkvrní královskými lahůdkami a vínem, které pil král při svých hodech. Požádal velitele dvořanů, aby se nemusel poskvrňovat.

Daniel se nechtěl poskvrňovat lahůdkami z královského stolu. Co to znamená? Jak tomu máme rozumět? Nechtěl jíst jídlo, které nebylo košer? To by se ale týkalo masa, proč ale odmítl i víno? Nebo snad nechtěl jíst jídlo, které bylo obětované modlám? Ale Kaldejci obětovali všechno jídlo svým bohům, včetně zmiňované zeleniny. Všechno jídlo v Babylóně a Asýrii bylo z hlediska zákona nečisté.

Abychom skutečně pochopili Danielův odpor, musíme jít ještě o kousek dál. V chápání tehdejší kultury společné jídlo znamenalo mnohem více, než co to znamená pro nás. Společné jídlo znamenalo závazek, smlouvu, přátelství. Jídlo z královského stolu znamenalo povinnost oddanosti králi, byl to symbol závislosti na králi. Danielova snaha neposkvrňovat se tedy nepramenila z potřeby uchovat se rituálně čistý, tedy ze snahy zachovat jídelní předpisy Mojžíšova zákona, ale vycházela z jeho touhy zůstat věrný Bohu, nenechat se uplatit lahůdkami z královského stolu, které ve své podstatě obsahovaly skrytý závazek věrnosti a oddanosti králi. Daniel tady jedná podobně jako Abraham poté, co porazil Kedorlaómera a vysvobodil Lota a sodomský lid. Sodomský král nabídl Abrahamovi všechno jmění, které bylo uloupené ze Sodomy a které Abraham zase sebral těm králům.

  • Genesis 14:22-23 Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘“

Abraham se nechtěl poskvrnit jměním sodomského lidu a sodomského krále, protože by to znamenalo určitý závazek vůči těmto lidem. Podobně jednal také apoštol Pavel, když vrátil uprchlého otroka Onezima jeho Pánovi Filemonovi, ačkoliv měl z Onezima ve vězení velký užitek. Napsal Filemonovi:

  • Filemonovi 13-14 Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná.

Pavel viděl, že vznikl závazek, který by mohl být překážkou pro evangelium a proto se Onezima vzdal. Daniel viděl, že by byl zavázán králi způsobem, který by mu nedovolil s čistým svědomím uctívat svého Boha, proto žádal, aby se mohl vzdát lahůdek z královského stolu a místo nich měl jen zeleninu a vodu. Kniha Přísloví říká:

  • Přísloví 23:1-3 Jestliže zasedneš k jídlu s vladařem, dobře rozvaž, co je před tebou. Nasadíš si nůž na hrdlo, budeš-li nenasytný. Nedychti po jeho pochoutkách, je to ošidný pokrm.

V samotné knize Daniel ještě jednou nacházíme slovo lahůdky, pochoutky – v Da 11,26 v kontextu závislosti na králi. Ti, kdo jedli královy pochoutky ho zlomí, zničí, zradí. Daniel nechtěl být člověkem, který bude svázán ve svém svědomí s králem. A všimněte si, že šlo o jeho svědomí, nešlo o nějaký zjevný akt vzpoury. Daniel žádal velitele dvořanů a posléze opatrovníka, který byl určen těmto mládencům, aby se nemusel poskvrňovat. Nechtěl se bouřit, ale chtěl zůstat věrný svému svědomí. Jeho jednání nebylo veřejné, ale zůstalo skryté – bylo na prvním místě mezi ním samotným a jeho Bohem. Nebylo to o tom, že by Daniel chtěl jednoho dne vystoupit proti králi, a říci, že nikdy nejedl lahůdky z jeho stolu, proto mu není zavázán poslušností. Nic takového. Daniel chtěl uchovat své svědomí čisté. Byl vzat do služby králi a v této službě byl minimálně 66 let. Sloužil dobře, sloužil věrně, sloužil pravdivě a s odvahou. Mohl takto sloužit králi, protože nedělal ústupky vůči svému Bohu, byl věrný svému Bohu, byl věrný jeho Slovu. Věrnost můžeme vidět v této vnitřní integritě, kterou si tento náctiletý chlapec zachoval.

4. Změna jména. Viděli jsme, jak ti mladí hoši byli izolováni od svých rodin, byli indoktrinováni cizím náboženstvím a kulturou, měli se asimilovat a stát se loajálními vůči králi. K tomu mělo napomoci také jméno, které jim bylo změněno.

  • Da 1:7 Velitel dvořanů jim změnil jména: Danielovi dal jméno Beltšasar, Chananjášovi Šadrak, Míšaelovi Méšak a Azarjášovi Abed-nego.

Mnozí zde opět vidí náboženskou snahu, ale myslím, že šlo mnohem více o praktickou záležitost, kdy místo izraelských jmen byla chlapcům dána jména babylónská. Jistě tou souviselo s jejich vykořeněním a asimilací a je také zjevné, že místo jmen, která obsahovala Boží jméno, Jahve nebo El, dostali jména se jmény cizích bohů. Daniel nezapomněl své jméno a zdá se, že ho používal stejně jako nové jméno, které dostal. V 5. kap. královna matka řekla Belšasarovi, který byl vyděšený z nápisu na zdi a volal po výkladu:

  • Da 5:12-13 Daniel, jemuž král dal jméno Beltšasar, má mimořádného ducha a poznání … Nechť je Daniel nyní zavolán … Daniel byl hned přiveden ke králi. Král se Daniela otázal: „Ty jsi Daniel z judských přesídlenců?“

A v šesté kapitole zoufalý Dareios po probdělé noci běží k jámě se lvy a volá: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?“ (Da 6,21). Daniel zůstal věrný svému Bohu a jeho Slovu. Ostatek Božího lidu zůstává věrný Božímu slovu, protože Bůh dal svému lidu srdce, které je věrné, protože:

III. Bůh je věrný svému lidu

V jednom z komentářů, které jsem četl, bylo napsáno, že Boží lid by se měl snažit získat přízeň politických vedoucích svého lidu. Byl jsem opravdu šokovaný, protože náš text říká něco úplně jiného:

  • Da 1:9 A Bůh dal Danielovi dojít u velitele dvořanů milosrdenství a slitování.
  • Da 1:17 A Bůh dal těm čtyřem jinochům vědění a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům.

Bůh vydal krále Jójakíma, doslova je tam, že Bůh dal krále Jójakíma do rukou krále Nebúkadnesara. A ještě třikrát se opakuje v první kapitole, že Bůh dal – Bůh dal Danielovi dojít milosrdenství a slitování u velitele dvořanů, Bůh dal těm klukům vědění a moudrost a Bůh dal nadto Danielovi nadpřirozené porozumění viděním a snům. Bůh je věrný svému lidu. Těm, kdo jsou věrní svému Bohu, jejich Bůh prokazuje milosrdenství a slitování.

Možná bychom si představovali – a možná si to představovali i ti čtyři mladí muži – že Bůh je vysvobodí ze zajetí, že prokáže svou věrnost tím, že je zbaví těch těžkých okolností, do kterých se dostali. Možná bychom si přáli, aby se Daniel a jeho přátelé vrátili domů, do Jeruzaléma, do svých rodin, ke svým přátelům, k chrámu a chrámové bohoslužbě, ke svému králi. Ale Boží plán byl úplně jiný. Bůh zůstal věrný svému lidu, zachoval svůj ostatek, ale zachoval ho uprostřed vyhnanství, uprostřed pohanů a modlářů. Nevysvobodil Daniela a jeho druhy z rukou babylónského krále, ale nechal je sloužit babylónským králům (v případě Daniela dalších 66 let). Bůh nezachránil Danielovy druhy před vhozením do rozpálené pece, ale zachránil je uprostřed rozpálené pece, Bůh nevysvobodil Daniela od těžké zkušenosti s hladovými lvy, ale vysvobodil ho z prostředku hladových lvů. Bůh zachraňuje, ale zachraňuje svým způsobem, nikoliv podle našich vlastních představ.

Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa, aby vykoupil Boží lid z jeho hříchů (Mt 1,21). Bůh učinil prostředkem naší spásy Kristův kříž, popravčí nástroj, který je pro Židy pohoršením a pro pohany je bláznovstvím, pošetilostí. Copak to dává nějaký smysl, že se Bůh stane člověkem a v lidském těle zaplatí za hříchy všeho Božího lidu? Copak to dává nějaký smysl, že Bůh zachraňuje ze své milosti? Že nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se slitovává (Ř 9,16)? Že nezáleží na tom, že jsem lepší než můj soused nebo můj bratr, že nezáleží na tom, kolik dobrých skutků udělám, ale že cele a úplně záleží jenom na Bohu, který dává, který se slitovává, který se sklání tak, jak sám chce. Že záleží jenom na něm a na ničem jiném. To je skutečně bláznovská zvěst. To je k neuvěření!

Bůh dal Daniela do rukou krále babylónského. Bůh dal svého Syna, aby byl obětí smíření za hříchy světa. Daniel byl příkladem ostatku, který Bůh zachoval, Ježíš je pravým vinným kmenem (J 15,1) – kdo nezůstane v něm, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne, pak ji seberou a hodí do ohně a spálí (J 15,6). Daniel byl dokonale poslušný Bohu a jeho Slovu ohledně jidla a pití, ohledně loajality svému Bohu. Pán Ježíš Kristus byl dokonale poslušný ve všem, jeho pokrmem bylo činění Boží vůle (J 4,34). Bůh pozvedl Daniela a jeho druhy, aby desetkrát předčili všechny mudrce v Nebúkadnesarově království (Da 1,20). Bůh vyvýšil svého Syna a dal jméno nad každé jméno a dal mu vládu nad nebem a zemí (Mt 28,18), vyvýšil ho nade vše.

  • Fp 2:9-11 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Bůh se zastává svého lidu. Zastal se svého Vyvoleného, svého Syna a dokázal svou lásku tím, že ho vzkřísil z mrtvých. Milovaní, Ježíš se za nás modlil:

  • J 17:15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.

Bůh je věrný, zachovává svůj lid, drží ho pevně, nikdy se vás nevzdá a nikdy se vás nezřekne (Žd 13,5). Bez jeho vědomí, bez jeho vůle, nespadne ani vlas z vaší hlavy (Lk 12,6-7). Bůh je věrný. A protože je věrný, bude vždycky věrný svému lidu:

  • Římanům 8:33-37 Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.

Chvála  Pánu! Haleluja. Bůh nám prokazuje svou věrnost. Jak odpovíte? Jaká bude vaše reakce?

Osnova kázání: