Duchem proměňovaný život (Ga 5,22-26)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Dejte se Duchem také řídit!

Jaroslav Kernal, Praha 6. ledna 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí. Znovu se společně vracíme do listu Galatským. Jsme na konci páté kapitoly, kde se Pavel věnuje tomu, jak vypadají důsledky života podle zákona a života podle Ducha svatého. Křesťané v Galacii byli zmateni falešným učením, podle kterého se mohli stát Božími dětmi a dědici Abrahamova požehnání jenom tehdy, když se nechali obřezat a začali žít podle Mojžíšova zákona. To je jiné evangelium. Ti falešní učitelé nepopírali Pána Ježíše Krista, nepopírali víru v Krista, ale tvrdili, že ke Kristu je potřeba přidat zákon. Samotná víra v Krista prý nestačí a je třeba ke Kristu přidat ještě skutky zákona, abychom se opravdu líbili Bohu.

Naproti tomu Pavel Galatským vytvale ukazuje, že evangelium je Boží mocí ke spasení i ke zbožnému životu. Jsme spaseni jenom z milosti, pouhou vírou v samotného Pána Ježíše Krista. Kdo v něho věří, nebude zahanben, ale v této víře poroste ve spravedlnosti, svatosti, lásce i ve víře. Vždyť evangelium je přijímáno vírou a vede k víře (Ř 1,17) a spravedlivý z víry bude živ. Jsme znovuzrozeni skrze víru v Pána Ježíše Krista a v této víře také žijeme. Jenom v této závistosti na Kristu budeme posvěcováni Duchem svatým, jenom takto můžeme zakoušet moc Ducha svatého ke zbožnému životu.

  • Galatským 5:16 Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.

V páté kapitole jsou popsané skutky těla, ovoce hříšné přirozenosti člověka a do kontrastu k nim je postavené ovoce Ducha, doslova plod Ducha svatého, dílo Ducha svatého v životě Božího dítěte, které žije z moci Ducha svatého. V předchozím textu jsme se zabývali těmi skutky těla, které jsou vesměs namířené proti lidem, jsou to skutky, které ničí společenství s lidmi, které rozbíjejí Kristovu církev. Pavel po jejich výčtu zdůraznil, co už jasně křesťanům v Galacii řekl dříve:

  • Galatským 5:21 … že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

To jsou velmi vážná slova a my je nesmíme brát na lehkou váhu. Neměli bychom si myslet, že to je něco, co se nás netýká, ale potřebujeme zkoumat své vlastní jednání, abychom nebyli jako muž, kterého popisuje Jakub – který slyší, ale nejedná podle toho, co slyší. Takový člověk klame sám sebe (Jk 1,22) a svým vyznáváním Krista se snaží oklamat i druhé. Náš text v listu Galatským pokračuje oddílem, kterým se budeme zabývat dnes a který nás také vede k tomu, abychom zkoumali, zda žijeme z víry v Pána Ježíše Krista, z moci Ducha svatého. Budeme číst Ga 5,16-26.

V minulém kázání jsme se zabývali v. 22-23a. Ukazovali jsme si, že plod Ducha, který je v našem textu, všechny ty popsané vlastnosti, cele odpovídají Božímu charakteru a můžeme je vidět, jak na Bohu Otci, tak na tom dokonalém zjevení Božím, na Pánu Ježíši Kristu. Mluvili jsme o tom, že pokud je člověk naplněný Duchem svatým, bude naprosto přirozené, že na něm bude vidět svatý charakter. Dnes se k těmto veršům ještě krátce vrátíme a spojíme je s následujícími verši, a ukážeme se proměňující Boží dílo na životě křesťana.

I. Proměněni Duchem (v. 22-23)

  • Galatským 5:22 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.

Je velmi zajímavé, že Pavel postavil do kontrastu ke skutkům těla ovoce, plod Ducha. Nemluví o skutcích Ducha, ale o plodu Ducha. Nezaměřuje se na jednání člověka, ale na charakter člověka. Na jednu stranu je to prosté, protože jaký je charakter člověka, takové budou jeho skutky. Na skutcích člověka se bude zrcadlit jeho charakter. Zbožné skutky vyplývají ze zbožného charakteru. Kde není proměněný charakter, nebudou ani zbožné skutky. Kde je zbožný, svatý charakter, tam budou všechny skutky „nakažené“ touto zbožností, budou zrcadlit něco ze svatosti charakteru.

Není také nevýznamné, že si Pavel vybral slovo plod, ovoce. Mohl si vybrat třeba zeleninu, a tato ilustrace by pořád fungovala, ale ovoce je mnohem výstižnější. Na rozdíl od zeleniny, skoro všichni máme rádi ovoce. Je šťavnaté, občerstvující, svěží. Právě tak je to s charakterem člověka, který je naplněný a proměňovaný Duchem svatým. Je radostné být ve společenství s takovým člověkem. Je povzbuzující a občerstvující zakoušet lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání, který plynou z nitra druhého člověka. Toužíme po tom, abychom měli takové vztahy, abychom my sami byli takovými lidmi. Ale to není možné jinak, než skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ježíš o tom řekl:

  • Jan 7:37-39 „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

Všimněte si, že kdo žízní, je volán ke Kristu, aby přišel k němu a pil. Každá vyprahlá duše najde u Pána Ježíše občerstvující pramen života. A kdo přijde, ten uvěří, protože byl přitažen Bohem. Kdo věří v Krista, bude naplněn Duchem svatým. Duch Boží v něm začne přebývat, učiní z jeho nitra svůj svatý chrám a proudy živé vody poplynou z nitra takového člověka. Ty proudy živé vody jsou tím ovocem, o kterém mluví náš text. Jedná se o proudy, tedy o něco silného, mocného, co dovede člověka strhnout a nést. Pokud se např. v moři dostanete do silného proudu, může vás to zanést hodně daleko. Podobně pracuje Duch svatý v životě člověka, který věří v Krista. Bůh sám přebývá v životech Božích dětí a to je mocná síla, ta nejmocnější v tomto světě. Taková síla, která dovede přetvořit každý charakter. Z pronásledovatele církve se stal kazatel evangelia (Pavel), z toho, který chtěl přivolat oheň z nebe na ty, kdo odmítli Pána, se stal kazatel Kristovy lásky (Jan Zebedeus). Ze zatvrzelých a vzdorovitých hříšníků, dělá modlitebníky a modlitebnice, lidi víry, ze zbabělců, kteří chtějí se všemi vyjít, dělá lidi, kteří staví na pravdě a jsou kvůli pravdě ochotní zemřít, z chamtivého a závistivého srdce, dělá srdce štědré a pohostinné. To je Boží moc. To je Kristovo dílo v našich životech. Co k tomu potřebujeme? Ježíš to říká – přijít k němu a věřit v něj, spolehnout se na něj. Pojďme zpátky k našemu textu.

Stejně jako u výčtu skutků těla, ani u ovoce Ducha nejde o úplný výčet, ale jedná se o výčet reprezentativní. Určitě bychom mohli přidat řadu dalších vlastností, které jsou dílem Ducha svatého v životě křesťana – v Ř 12 je zmíněna štědrost, horlivost nebo pohostinnost, mohli bychom mluvit o vděčnosti spravedlnosti, čistotě, soucitu nebo skromnosti, o střídmosti, rozvážnosti, vlídnosti, smířlivosti nebo nezištnosti. Ale ať už bychom použili sebelepší a sebedokonalejší výčet, stejně bychom nakonec mohli vždycky takový výčet srhnout jediným slovem, jedinou vlastností, kterou začíná i tento výčet, a to je láska. Láska je důležitým tématem listu Galatským. Vzpomeňte si, jak jsme četli:

  • Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

A když Pavel mluví o zákoně a jeho aplikaci do života křesťana:

  • Galatským 5:14 Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!
  • Římanům 13:10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Proto také Pavel po výčtu ovoce Ducha dodává, že proti tomu se zákon neobrací. Láska je naplněním zákona. Proti lásce není zákon. Proti žádné z charakteristik, které jsou zde uvedené jako plod Ducha, není zákon. Je to ostatně velmi pochopitelné – minule jsme mluvili o tom, že tyto charakteristiky jsou Boží vlastnosti a proti něčemu takovému se zákon ani nemůže obracet. To by nedávalo žádný smysl. Kromě toho Pavel velmi dobře vysvětlil roli zákona. Jednak jeho dočasnost, totiž že zákon byl přidán k zaslíbení, jen do doby příchodu zaslíbeného Mesiáše. A také jeho funkci – že zákon byl přidán kvůli proviněním (Ga 3,19). Poslouchejte: Byl přidán kvůli proviněním. V listu Římanům to Pavel vysvětluje, když mluví o Adamově pádu, kterým uvedl celé lidstvo pod prokletí hříchu. A potom dodává:

  • Ř 5:20 K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo.

Zákon stanovil hranice, ukázal hřích, pojmenoval hřích, ukázal, jak daleko za stanovenou hranici se hřích dostal. To je smysl toho, že se provinění rozmohlo. Ale zákon byl dán kvůli hříchu. Zákon definuje hřích. Zákon Mojžíšův byl dán Židům a jeho funkce skončila s příchodem Mesiáše, který ale přináší nový zákon, zákon Ducha, který vede k životu. Tento Kristův zákon je nejlépe vyjádřen v evangeliu. To je prostředek, kterým Bůh bude soudit živé i mrtvé.

  • Římanům 2:16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.

Evangelium je tím, co usvědčuje bezbožné z hříchu, je skálou pádu, o kterou se nevěřící roztříští, ale je také mocí k novému životu skrze Ducha svatého. A když se vrátíme k ovoci Ducha svatého, to nemá s hříchem nic společného, proto se proti němu se žádný zákon neobrací. Zákon s ním nemá nic společného. Jestliže v člověku přebývá Duch svatý, a to je možné jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista, už není pod zákonem, ale pod milostí. Takový člověk je proměňován mocí Ducha a objevuje se na něm ovoce Ducha. Kdo jsou tito lidé? Pavel to vysvětluje v následujícím verši, v dalším bodě našeho kázání, které nám ukazuje, že ti, kdo jsou v Kristu, jsou:

II. Ukřižováni spolu s Kristem (v. 24)

  • Galatským 5:24 Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.

Tady je mimochodem další důvod, proč se zákon proti těm, kdo jsou v Kristu, neobrací – protože jsou mrtví spolu s Kristem, takže spolu s ním zemřeli zákonu. Spolu s Kristem jsme zemřeli hříchu, a spolu s tím jsme také zemřeli zákonu. Nebudeme souzeni evangeliem, ale budeme skrze evangelium žít. Jak? Skrze víru v Krista.

  • Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Proč bude někdo odsouzen? Protože překročil Mojžíšův zákon? Ne! Protože porušil Kristův zákon, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího, neuvěřil evangeliu. Skrze evangelium je zvěstováno všem lidem, že kdo věří v Syna Božího, má život věčný, ale kdo nevěří v Syna, a v Janovi 3,36 je doslova řeč o tom, kdo neposlouchá Syna, na tom zůstává hněv Boží. Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás, abychom v něm měli život, abychom v něm měli přístup k Bohu, abychom v něm měli všechno požehnání nebeských věcí, abychom v něm měli plnost Ducha svatého, abychom v něm byli přijati za syny, abychom v něm nesli ovoce Ducha, abychom už nebyli odsouzeni, abychom nepřišli ani o to, co si myslíme, že máme, ale abychom se stali dědici Abrahamova požehnání, abychom byli dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Naším dědictvím je nebeské království, věčný život v Boží slávě a v blízkosti Boží. Všimněte si několika detailů v našem textu.

První důležitá věc se týká křesťanů. To jsou lidé, kteří patří Kristu. Náš text doslova říká, že jsou Kristovi, že náleží Kristu. V originále není žádné sloveso, ale je tam protě „ti Kristovi“. Na jedné straně jsou ti, kdo patří tělu, kdo otročí hříšné tělesnosti, adamovské přirozenosti a jsou kvůli tomu pod zákonem, odsouzeni zákonem a nebudou mít podíl na Božím království. To jsou ti, kteří se prokazují skutky těla. Na jiném místě se o nich mluví jako o dětech ďábla (1J 3,10) a dětech Božího hněvu (Ef 2,1-3). Ale vedle nich jsou děti Boží. To jsou ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, kdo skrze víru v Krista přijali Ducha svatého, v kom Duch svatý přebývá a tak nesou jeho ovoce. Jsou to ti, kdo vyznali Ježíše jako Pána, kdo se podřídili jeho vůli a jeho Slovu. Jestliže je Kristus jejich Pánem, potom jsou jeho vlastnictvím, patří Kristu, což je přesně to vyjádření, které je v našem textu. „Ti Kristovi“, jsou ti lidé, kteří náleží Kristu. Už nepatří sami sobě, protože za ně bylo zaplaceno výkupné (1K 6,20). Křesťané, máte Pána, který je vaším majitelem a může s vámi nakládat, jak chce.

Pavel tady nechává tak trochu pootevřené dveře, aby vedl Galatské k přemýšlení, zda skutečně Kristu patří, ačkoliv na jiných místech je v tomto listu opakovaně ujišťuje, že jsou Kristovi. Ale tady říká, že ti, kdo jsou Kristovi, ukřižovali své tělo, tedy svou tělesnost, svou hříšnou přirozenost spolu s Kristem. Je tady velmi podobné vyjádření, jaké bylo v závěru druhé kapitoly, kde Pavel psal o sobě:

  • Galatským 2:19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

To neplatí jenom o Pavlovi, ale je to vyznání všech, kdo patří Kristu. Kdo je Kristův, ukřižoval své tělo, sám sebe spolu s Kristem. Jak? Znovu jenom skrze víru v Ježíše Krista. Jestliže jsme uvěřili v Krista, máme počítat s tím, že naše hříšná přirozenost zemřela spolu s ním, protože na něm byly naše hříchy odsouzeny Bohem.

  • Ř 6:6 Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.

Naše stará přirozenost zemřela spolu s Kristem. A náš text k tomu dodává, že zemřela se svými vášněmi a žádostmi.

  • Římanům 6:11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Kristus už zvítězil. Hřích už je poražen. Už byl zabit na kříži Golgoty. Nezabili jsme ho my, ale zabil ho Pán Ježíš. On ho porazil a nás vede k tomu, abychom s tím počítali. Je to naše vlastní já, které zemřelo, naše vlastní vášně, naše vlastní žádosti. Ale to neznamená, že jsou dokonale pryč. Ještě ne! Tato nestvůra našeho vlastního hříchu už má probodené srdce, ale přesto stále ještě ve smrtelné agónii zarývá své ostré drápy a trhá svými jedovatými tesáky. Boží slovo nám jasně říká, abychom počítali s tím, že už je poražená, ale zároveň nás vede také k tomu, že boj ještě úplně neskončil. I Pavel vyznával, že musí své tělo ranami nutit ke kázni, protože tato hydra jeho vlastního hříchu stále vystrkovala své hlavy. Dokonce mu byl dán do těla osten, satanův posel, který ho pokořoval a vedl ho k tomu, aby byl stále cele a plně závislý na Boží milosti a ne na své vlastní síle.

Jenom v této závislosti je naše vítězství. Nikde jinde. Jenom ve spolehnutí se na Krista, jenom v závislosti na něm, jenom v důvěře v jeho dílo a v jeho moc, jenom v připomínání si toho, že už jsme zemřeli hříchu, že jsme ukřižovali svou starou přirozenost spolu s Kristem, jenom tady je vítězství. Zde je moc hříchu překonána skrze víru. V těch, kdo jsou Kristovi, přebývá Duch svatý, který je zmocňuje k tomu, aby mohli vítězit nad hříchem.

Než jsme uvěřili, byli jsme otroky hříchu a nemohli jsme se účinně a dlouhodobě hříchu vzepřít. Ale ve víře v Krista přemáháme hřích, přemáháme svět a štítem víry odrážíme ohnivé střely pokušení toho zlého, ďábla. To je dílo evangelia. Zde je moc ke zbožnému životu.

Viděli jsme, že skrze víru v Pána Ježíše Krista v nás přebývá Duch svatý a proměňuje náš charakter, takže je na něm stále více vidět ovoce jeho lásky. Viděli jsme také, že skrze víru v Krista přemáháme své hříšné touhy, svou tělesnost, své žádosti. A nakonec – a to nás vede ke třetímu bodu dnešního kázání a k dalším dvěma veršům v našem textu – skrze víru v Krista, jsme také:

III. Řízeni Duchem (v. 25-26)

Poslední část našeho dnešního textu má dvě roviny – je tady opětovné vyjádření závislosti na Duchu svatém, které je následováno praktickým a detailním vysvětlením.

  • Galatským 5:25-26 Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.

Těmito dvěma verši Pavel shrnuje celý tento oddíl (od Ga 5,13). Ve dvou jednoduchých verších opakuje, co řekl a vysvětlil, když mluvil o neutuchajícím boji Ducha a těla, když mluvil o skutcích těla a plodu Ducha, když vyzýval křesťany, aby žili z moci Ducha svatého. A i zde můžeme cítit určité napětí. Pavel totiž začíná slovem „jestliže“.

Tohle malé slůvko v tomto kontextu, vyjadřuje určitou míru nejistoty a znepokojení. Znovu má vést křesťany k tomu, aby přemýšleli nad svou vírou, nad svým životem, aby se podívali na ovoce, které jejich život nese. Ze stejného důvodu říkal Pán mnohá svá podobenství, třeba to o dvou mužích – jeden postavil svůj dům na skále, zatímco druhý na písku. Nebo to o rozsévači, které má ukázat, jak se bude chovat dobrá půda – ponese úrodu, ovoce, plody. Nebo podobenství o hřivnách, o ovcích a kozlech, o deseti družičkách a další. V listu Korintským Pavel vyzývá křesťany:

  • 2K 13:5 Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte.

Pavel nechtěl zpochybňovat víru křesťanů v Galacii. Už je předtím víckrát ujistil o tom, že jsou křesťané. Ve třetí kapitole o nich vydal svědectví, že přijali Ducha svatého, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, že zakusili moc Božího ducha, že začali žít z Božího ducha (Ga 3,2-5). V páté kapitole jim řekl, že běželi dobře (Ga 5,7), ale někdo je odvedl od pravdy. A nyní je vede k tomu, aby se vrátili k pravdě. A k tomu má posloužit i toto „jestliže“. Mají se zamyslet nad svým životem, aby se nestalo, že klamou sami sebe.

K čemu je Pavel vede dál? Jestliže žijí Duchem, mají se Duchem i řídit. Jestliže žijí Duchem, nemohou žít podle zákona hříchu a smrti. Jestliže žijí Duchem, tedy ve víře v Pána Ježíše Krista, nemohou svůj křesťanský život stavět na skutcích zákona, protože to jsou skutky těla, skutky hříšné přirozenosti. Jestliže žijí Duchem, musí žít podle Ducha. Je tady zajímavé slovo, které bychom mohli dobře přeložit také jako „být v souladu“ nebo „být v zákrytu“. Jestliže žijeme Duchem, musíme být v souladu s Duchem, ne v rozporu s ním. Jestliže žijeme Duchem, nemohou být hlavním znakem našeho života skutky těla, ale bude to ovoce Ducha. Jestliže je Duch svatý původcem života, který v nás je, potom se to projeví, bude to vidět na ovoci. A jak jsme si ukázali, nebudou to slova, nebudou to zpočátku asi ani žádné velké činy, ale bude to postupná proměna charakteru. To je život v souladu s Duchem, život řízený Duchem svatým. Musíme si připomenout, kdo je Duch svatý a proč je tady.

Především Duch svatý je svatý. Je to svatý Bůh. Je to živý Bůh – dává život, působí znovuzrození. Duch svatý přišel jako jiný přímluvce, jako ten, kdo je zde místo Krista, který je u Otce v nebi. Ale Duch svatý nepřišel jako ten, který by tu měl nějakou svou agendu, ale přišel, aby vydal svědectví o Synu, aby svědčil o Kristu (J 15,26), aby ukazoval na Krista (J 16,14), aby uváděl do veškeré pravdy, která je ztělesněná v Kristu, aby připomínal Kristova slova. A tak můžeme říci, že Duch svatý nikdy nebude ukazovat na sebe, ale vždycky povede k Pánu Ježíši Kristu, k závislosti na něm a k víře v něj. A Duch svatý také nikdy nepovede k hříchu a ke skutkům těla, ale vždycky k víře v Krista. A skrze víru v Kristu poroste ovoce Ducha svatého. Tak to krásně do sebe zapadá. A k tomu Pavel přidává ještě tři negativní výzvy, které jsou ilustrací toho, co není v souladu s Duchem, co neznamená řídit se Duchem.

Je tady prázdná chlouba, vyzývavé jednání a závist. To je něco, čemu můžeme v kontextu velmi dobře porozumět. Jsou to skutky Galatských, ke kterým je dovedlo jejich spoléhání se na skutky zákona, tedy spoléhání se na tělo. Pokud totiž někdo začne stavět na svých skutcích, získává tím dobrou munici pro svou vlastní chloubu, pro svou vlastní slávu, pro své zásluhy. Ale lidská sláva je prázdná sláva, marná a nicotná. Ve světle věčnosti je ničím. Problém je, že většinou se na svůj život nedíváme ve světle věčnosti.

Máme tady nějaké dobré skutky a to je něco, čím se mohu vytáhnout před ostatními, na co mohu ukázat. Nemusí to být nutně obřízka a skutky zákona (i když klidně mohou), ale mohou to být jakékoliv jiné skutky, kterými se člověk chce pochlubit druhým – mohou to být dokonce velmi dobré skutky, třeba to, jak hodně někdo evangelizuje, jak hodně se modlí, jak moc se stará o Boží lid, jak intenzivně studuje Písmo, jak slouží potřebným, jak podporuje církev finančně, jak nikdy nevynechá shromáždění, atd. Ale pokud skutky slouží k tomu, abychom se jimi chlubili, abychom jimi ukazovali na sebe, aby hlavním hrdinou našeho vyprávění byla naše „maličkost“ a ne Pán Ježíš Kristus, potom jde o prázdnou chloubu. A ruku v ruce s ní jde vyzývavost, která je motivaná pýchou, kdy ryju do ostatních a na základě svých vlastních skutků je chci nutit k tomu, aby se mi zkusili vyrovnat a v těsném závěsu za vyzývostí jde závist, jestliže je tady někdo, kdo má víc skutků nebo lepší skutky než mám já.

Tohle není způsob, jak by křesťané mohli být v souladu s Duchem svatým, jak by se mohli nechat Duchem také řídit. Je to přesný protiklad k vedení Duchem. Vede ke skutkům těla – k rozbrojům, hádkám, žárlivosti, podlosti, k rozporům, rozkolům, k pomluvám a k pýše. Je to opak ovoce Ducha, opak ukřižování sebe sama se svými vášněmi a sklony. Ale dát se řídit Duchem znamená oslavovat Krista, být závislí na něm samotném, poslouchat Krista a jednat podle jeho slova, žít ve víře v Pána Ježíše, stavět na víře, chodit ve víře v Krista, dorůstat do charakteru Kristova, milovat Krista a hořet pro něj.

Jak jste na tom vy, moji milí? Žijete z Ducha? Řídíte se Duchem svatým? Ukřižovali jste svou tělesnost? Potom jistě nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše nečinní a bez ovoce (2Pt 1,8). Amen.

Osnova kázání: