Věčný Bůh a pomíjivý člověk (Ž 90,1-17)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Učiň dílo našich rukou pevným!

Jaroslav Kernal, Praha 30. prosince 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu jsme se dneska sešli, abychom společně uctívali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Je to velká výsada a projev Boží milosti a dobroty, že se zde můžeme scházet a uctívat Boha. Je to dílo Boží milosti, kterým Bůh působí ve vašich životech, takže jste dnes ve společenství Božího lidu. To je prostředek Boží milosti, který Bůh používá k tomu, aby nás budoval. Mohli byste dnes sedět doma a možná si pustit kázání na internetu, ale jak byste posloužili svatým? Jak byste budovali Kristovu církev? Jak byste rostli ve svatosti a poznání Boha, kdybyste neměli žádné Bohem ospravedlněné hříšníky vedle sebe? Na čem by byl vidět váš duchovní růst, kdybyste neměli jak prakticky prokázat lásku svatým? Jak byste využili a uplatnili své duchovní dary? Jak byste se dozvěděli, za co se máte modlit? Jak byste mohli vidět dílo Boží milosti v životech druhých, kdybyste s nimi nestrávili čas? Milovaní, musíme chválit našeho Pána za to, že nám dal tu velikou výsadu a my smíme být součástí jeho těla, církve, místního sboru s konkrétními tvářemi, konkrétními osudy, se zcela specifickým svědectvím a s velikým působením Boží moci.

Dneska máme poslední nedělní shromáždění v letošním roce. Rád bych ho využil k tomu, abychom se ještě více zamysleli nad svými životy i nad životem našeho sboru. Ani dnes nebudeme pokračovat ve výkladu listu Galatským, ale půjdeme k Mojžíšovi. Mojžíš nejenom mluvil s Bohem tváří v tvář, nebyl jenom Božím nástrojem ve vydání zákona Izraeli, ale byl také skladatelem oslavných písní (Ex 15, Dt 32).

Jednu takovou píseň, která má podobu modlitby, najdeme v knize Žalmů. A na tu se dnes společně podíváme. Otevřete prosím své Bible v Žalmu 90. Budeme číst tento žalm a potom ho společně projdeme.

Tento žalm je úvodním žalmem čtvrté knihy Žalmů (Ž 90-106). V této a následující knize žalmů jsou především žalmy, které jsou určené převážně k veřejnému čtení při bohoslužbě, při shromáždění Božího lidu. Náš dnešní žalm je modlitbou, která je oslavou Stvořitele a má vést k moudrosti. Je to žalm, který nám může pomoci zamyslet se nad svým životem, který se může stát vodítkem, když budeme rekapitulovat uplynulý rok. A chtěl bych vás všechny povzbudit k tomu, abyste si takovou rekapitulaci udělali. Napište si, co se stalo ve vašem životě v uplynulém roce. Co se stalo v osobní rovině, co se stalo v rovině vašich vztahů, jak to bylo s vaším duchovním růstem, co můžete říci o službě Bohu a jeho lidu, jak je to s vaším charakterem – vidíte nějaké změny? Jaké jsou tyto změny? Jsou k lepšímu nebo spíš k horšímu? Znáte Boha více, než jste ho znali před rokem? Milujete ho více? Sloužíte mu lépe? Máme před sebou modlitbu Mojžíše, muže Božího – jak je na tom váš modlitební život? Bratře v Kristu, jsi Božím mužem? Sestro, jsi Boží ženou? Je Boží slovo tvým pokrmem? Je Kristovo evangelium tvou radostí, tvou nadějí, tvým poselstvím, obsahem tvé víry i mocí ke zbožnému životu? To jsou otázky, které si můžete klást a které vám mohou pomoci zhodnotit vlastní život. A podívejte se na ně ve světle následující modlitby. Dneska si z ní ukážeme tři věci, které se týkají Boha, a v jejich světle uvidíme také mnoho o tom, co se týká nás lidí. Věčný Bůh se nám v Žalmu 90 představuje jako Stvořitel, Soudce a Spasitel. Pojďme nyní do samotného textu, k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Věčný Bůh je Stvořitel (v. 1-2)

Mojžíš začíná svou modlitbu evangeliem. Se vší pravděpodobností si toho nebyl vědom, ale pokud se podíváme na první verš ve světle Nového zákona, nemůžeme dojít nikam jinam:

  • Žalm 90:1 Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení!

O kom tady Mojžíš mluví? Kdo má svůj domov u Hospodina? Nevíme přesně, kdy tato modlitba vznikla, ale můžeme se zamyslet nad situací Mojžíše. Která pokolení měla domov u Boha v jeho době? Z Mojžíšových vrstevníků nevešel ani jeden do zaslíbené země, dokonce ani Mojžíš sám. Z těch, kteří byli o generaci mladší – jako byli Jozue nebo Káleb, nevešel nikdo do zaslíbené země. Juda napsal:

  • Ju 5 Chci vám však připomenout, třebaže to všechno již dávno víte, že Hospodin sice vysvobodil lid z egyptské země, potom však zahubil ty, kteří neuvěřili.

Většina z nich se Bohu nelíbila (1K 10,5). Teprve ti, kdo byli o 60 let mladší než Mojžíš, vešli do zaslíbené země. A ani mezi nimi nebylo mnoho věřících. A co ty předchozí generace? Z Písma víme, že Mojžíšovi rodiče věřili (Žd 11,23), Josef věřil (Žd 11,22), Jákob věřil (Žd 11,21), Izák věřil (Žd 11,20), Abraham věřil i jeho žena Sára (Žd 11,10-19). Ale vedle nich bylo vždy mnoho dalších – jedenáct bratrů Josefa, Jákobův bratr Ezau nebo Izákův bratr Izmael. Koho tedy Mojžíš myslel, když mluvil o tom, že u Boha měli lidé domov v každém pokolení? Ve světle Písma máme jasnou odpověď – mluvil o pravém Izraeli, ne o tom fyzickém, ale o tom, který má obřízku srdce, o skutečných věřících, které má Bůh v každém pokolení. A tak jsou v každém pokolení na světě lidé, kteří mají svůj domov u Hospodina, nacházejí svůj příbytek v samotném Bohu. Bůh je jejich skrýší, je jejich útočištěm, jejich domovem. V některém pokolení je takových jenom málo, jako to bylo v době potopy, kdy byl ospravedlněn jenom Noe a jenom on a jeho rodina byli zachráněni. Někdy to zase může vypadat, že je věřících jen málo, ale víme, že Bůh je Spasitel. Prorokovi Elijášovi zdálo, že zůstal úplně sám z těch, kdo uctívají Boha.

  • Ř 11:4 Jakou však dostal odpověď? ‚Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem.‘

V některých generacích to mohou být celé zástupy, které z Boží milosti uvěřily zvěsti evangelia, a mají svůj domov u Panovníka. Bůh si vybral svůj lid, Bůh stvořil svůj lid skrze víru, a přebývající mocí Ducha svatého Bůh svůj lid také zachovává. Tímto směrem se ubírá i Mojžíšova modlitba, kterou máme před sebou:

  • Ž 90:2 Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.

Mojžíš přemýšlí o věčném Bohu, který stvořil svět. Možná má před sebou první kapitoly knihy Genesis a rozjímá nad nimi. Vidí svět kolem sebe, vidí Panovníka Hospodina, který je domovem pro Boží lid v každém pokolení, vidí Boha jako skálu, jako pevný hrad a útočiště. Bůh je věčný! Když se Mojžíš ptal Boha na jméno, Bůh mu žádné neřekl. Řekl mu pouze „Jsem, který jsem“, což je v hebrejštině vyjádřeno tzv. tetragramem, tedy čtyřmi písmeny, JHWH, a někdy se to přepisuje jako Jahve. Stará hebrejština nepoužívala samohlásky, a Židé tato čtyři písmena nečetli nahlas, takže dnes nikdo neví, jaké souhlásky bychom měli používat. Nejpravděpodobnější je ono Jahve. Nejméně pravděpodobné je Jehova. Ve všech českých překladech kromě Jeruzalémské bible se tradičně překládá tento tetragram, tyto čtyři písmena slovem Hospodin. Kde je slovo Hospodin, tam je v originále JHWH. Bůh tím neříká Mojžíšovi jméno, ale říká mu tím, kdo je – je věčný Bůh. Bůh, který byl, který je a který přichází. Je jenom jedno jméno, které Bůh zjevil lidem, ve kterém je spasení, a to je jméno Ježíš. Také toto jméno má svůj význam jako ostatně většina starých jmen, a ten význam je „Hospodin zachraňuje“. Kdo uvěří v Ježíše Krista, bude zachráněn, kdo nevěří, už je odsouzen. A Ježíš Kristus sám sebe představuje jako JHWH, když se dává poznat Janovi, který ho viděl ve vytržení:

  • Zj 1:17-18 Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.

V Janově evangeliu Ježíš o sobě na řadě míst říká: „Já jsem“, což je řecký ekvivalent hebrejského „jsem, který jsem“. On je, prostě je, protože je věčný. On je život, on je podstata všeho bytí, veškeré existence, vždycky byl, je a vždycky bude.

  • Židům 13:8 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.

Skrze něho povstalo všechno, co jest (J 1,3), což neznamená nic jiného, než zde byl ještě předtím, než cokoliv povstalo. On je věčný. On zachraňuje. Je od věků na věky. On je Stvořitel, u něhož nacházejí svůj domov všichni, kdo v něj věří. Písmo nám zjevuje, že všechno bylo stvořeno nejenom skrze něho, ale také pro něho. Celé stvoření je tady k jeho slávě – k oslavě Ježíše Krista. Celé stvoření včetně všech lidí se jednoho dne bude klanět Ježíši Kristu a bude vyznávat, že je Pán, že je majitel a vládce, že je vyvýšený král, je věčný, nestvořený, pevný, nepohnutelný, nekonečný a mocný. Dříve než cokoliv povstalo, on zde byl. Vzpomeňte si na Janova slova:

  • J 1:1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

Mojžíš začíná svou modlitbu evangeliem. Rozjímá o věčném Bohu, který je domovem pro všechny své děti, tedy pro všechny, kdo věří v Ježíše Krista. On je ten pravý Bůh a věčný život (1J 5,20). Mojžíš oslavoval toho, který byl od počátku. Neznal podrobnosti o osobě Ježíše Krista, přesto měl již vztah s Božím synem. Oslavuje Stvořitele a jeho dílo, vyvyšuje jeho věčnost a raduje se z jeho věrnosti. Věčný Bůh je Stvořitel, je věrný Bůh a je příbytkem, domovem všech, kdo k němu utíkají. Ale zde Mojžíšova modlitba nekončí. Ale vede nás k druhému bodu kázání a k další charakteristice věčného Boha:

II. Věčný Bůh je Soudce (v. 3-12)

Bůh je věčný a Mojžíš nad tím žasne a oslavuje Boží věčnost. Ale vedle ní hned staví lidskou pomíjivost, časnost.

  • Ž 90:3-6 Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne.

V osmém žalmu David říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš.“ (Ž 8,5). Tady nacházíme odpověď. Člověk je jen prach, je nicotou ve srovnání s Bohem. Vrací se k tomu, z čeho byl vzat, k prachu země. A Mojžíš, kterého Bůh použil k zapsání příběhu o stvoření člověka, také ukazuje, že je to Bůh sám, kdo člověka obrací v prach. Bůh drží lidský život. Každý lidský život je závislý jenom na Bohu. Ježíš vysvětluje, že žádný člověk nedovede prodloužit svůj život (Mt 6,27), protože člověk je jenom stvoření, ale Bůh je stvořitel. V jeho rukou jsou všechny naše dny.

Mojžíš zde píše zajímavá slova o tom, že v Božích očích je tisíc let jako včerejšek, který minul, jako jedna noční hlídka. Ukazuje, jak je pro Boha čas nevýznamný. A v jistém slova smyslu i pro nás. Jak dlouhý byl včerejšek? Byl stejně dlouhý, jako každý jiný den. Někomu utekl ten den velmi rychle, zatímco v životě jiného to mohl být nejdelší den, jaký kdy prožil. Ale dneska je to jedno. Je to minulost. Včerejšek je pryč. Už tu není. Je stejně pryč jako předvčerejšek, jako minulý měsíc nebo minulý rok, je stejně pryč jako minulé století. Není tady. Nemůžeme ho uchopit a vzít si ho s sebou. Přemýšlejte o tom, co to znamená pro každý den, do kterého vstáváte. Jak v tomto světle poměříte uplynulý rok? Je pryč, uplynul a není tady. Přesto každý den měl svou hodnotu a své trvání. Každý den byl dnem milosti a mohl být dnem uctívání Boha, dnem služby druhým, dnem modlitby, dnem lásky k bližním, dnem v Boží blízkosti. Nebo také mohl být dnem úplně prázdným. Změnilo by se něco ve vašem životě, kdybyste uplynulý rok prospali, stejně jako Šípková Růženka prospala sto let? Boží slovo nás volá k tomu, abychom vykupovali svůj čas (Ef 5,16). Jak vám to šlo v uplynulém roce? Nebo vám jen tak proklouzl mezi prsty? Potom bude váš život podobný trávě, kterou popisuje náš text. Ráno rozkvete a vzápětí už odkvétá, večer uvadne a uschne. Jakub popisuje lidský život ve světle věčnosti:

  • Jk 4:14 Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!

Člověk je nicotné stvoření! Vedle věčného Boha je jako pára, která je hned pryč. Člověk se narodí, chvilku zde pobude, rozkvete, a hned uvadá a za chvilku se obrací v prach, z něhož povstal. Kde jsou všichni velikáni minulosti? Kde jsou generace, které tady byly před námi? Kde jsou zástupy všech našich předků? Obrátili se v prach. Jsou pryč! Jenom ti, kdo u Boha mají svůj domov, zůstanou navěky. Přijde den, kdy budou vzkříšeni a povstanou ve slávě, která už nikdy neskončí. To nás vede zpátky k věčnému Bohu.

V Božích očích je včerejšek stejný jako uplynulých tisíc let. Je to jako nic, protože Bůh je věčný. Tisíc let uplyne jak nic. V Božích očích to může být jediný okamžik. Ale nechtěl bych o tom spekulovat, protože tohle je něco, o čem nevíme vůbec nic. Lidé filozofují o tom, že u Boha není čas a o tom, jak Bůh vidí všechno v jednom okamžiku, ale je to jenom lidská filozofie. Kdo byl s Bohem, aby tohle mohl říci? Kdo se stal jeho rádcem? Kdo to ví, jak Bůh, který stvořil čas a je mimo čas, vnímá čas? Kdo může říci, jak Bůh, který stvořil prostor a je mimo prostor, vnímá prostor? Nikdo! Jediné, co nám Boží slovo říká, je, že Bůh je větší, protože je věčný a nade vším vládne svou  mocí. A vládne naprosto spravedlivě. Podívejte se dál do našeho textu:

  • Ž 90:7-10 Pro tvůj hněv spějeme k svému konci zděšeni tvým rozhořčením. Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy. Pro tvou prchlivost naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta. Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.

Mojžíš rozjímá nad Boží spravedlností. Vidí věčného Boha, který je vševědoucí. Žádný hřích neunikne jeho pozornosti. A každý hřích vyvolává jeho spravedlivý hněv. Naše dny pomíjejí a mizí jako ta pára. Není jich mnoho a jsou naplněné trápením a ničemností. To jsou slova Mojžíše, která napsal v nějakých osmdesáti letech. Je to jeho vlastní zkušenost. Vyrostl sice jako princ na dvoře faraóna, ale:

  • Žd 11:24-26 odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta.

V osmdesáti letech měl za sebou vraždu Egypťana, útěk před faraónovým hněvem i od vlastního národa, čtyřicet let pastýřského života u svého tchána Jitra, setkání s Bohem, návrat do Egypta, deset ničivých egyptských ran, vyvedení Izraelců, setkání s Bohem na hoře Sínaj, soudy nad Izraelci ať už při jejich reptání, nebo když si odlili zlaté tele. Dlouhá léta plná trápení a ničemností. Proto následující prosba:

  • Ž 90:11-12 Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál? Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

Všimněte si, že Bůh sám musí člověka naučit počítat dny. To není v lidské síle, protože to je o bázni před Hospodinem a to je počátek moudrosti (Př 1,7). A bázni se nelze naučit, bázni musí být člověk vyučen od Boha samotného. Skutečná bázeň, která vede k moudrosti srdce je důsledkem nového narození, je výsledkem vytrvalého volání k Bohu, je odpovědí na prosby jako je ta Davidova:

  • Ž 119:18 Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého.

Bože, ukaž mi své soudy, nauč mě počítat dny, dej mi oči, abych viděl tvé divy, dej mi uši, abych slyšel tvé Slovo, dej mi srdce, abych jednal podle tvých přikázání a získal moudrost srdce. Moji milí, měli bychom se modlit tuto modlitbu velmi často. Žijeme ve dnech, kdy jsme obklopeni pomíjivostí – ne, že by to v minulosti bylo jiné, ale ta současná intenzita je mnohem silnější a dravější. Každý den, každou hodinu jsme doslova bombardováni ať již na úrovni očí, nebo uší, nebo pocitů, tužeb, smyslů i vjemů, fyzických i duševních, jsme přitahováni materialismem s jeho prázdnotou, žádostí očí i pýchou srdce. Musíme se modlit, aby nás Bůh sám učil počítat naše dny, abychom byli pevně zakotveni v Kristu a Boží hněv aby spočíval na něm, nikoliv na nás. A to nás vede ke třetímu bodu:

III. Věčný Bůh je Spasitel (v. 13-17)

  • Ž 90:13-15 Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit, nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny dny se budeme radovat a plesat. Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo.

Mojžíš prosí o smilování. Počkat, Mojžíš? Copak neznal Boha? Copak mu od času, který strávil v Boží přítomnosti, nezářila tvář? A přece prosí o slitování, o milost. Zoufale volá po Božím soucitu a milosrdenství. Někdy si možná až příliš troufale myslíme, že už nepotřebujeme Boží soucit, protože Bůh nám ho prokázal dostatečně na kříži Golgoty. Ano, Bůh nám ho prokázal na Golgotě, ale to nijak nezmenšuje jeho svatost, to nijak neubírá na jeho hněvu. Ježíš připomíná učedníkům, aby pamatovali na Lotovu ženu. Když Petr psal svatým svůj druhý dopis, vlastně svou závěť, povzbuzoval je:

  • 2Pt 3:14 Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.

A autor listu Židům nám připomíná, kdo je věčný Bůh:

  • Židům 12:28-29 Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘.

Milovaní, potřebujeme se nasytit Božím milosrdenstvím hned z rána. Jeho slitování se obnovuje každého rána (Pl 3,23), jeho milost se rozhojňuje, když máme pokorné srdce naplněné bázní Boží. Mojžíš volá: „Bože, vrať se!“ A my musíme volat spolu s ním: „Pane, přijď, smiluj se nad svým ubohým lidem, pozvedni svou církev – ne v očích světa, ale ve světle své slávy. Naplň naše srdce bázní, ukaž nám svou slávu, odhal nám svou velikost, dej, ať se tě bojíme po všechny své dny, dej nám porozumět hrůze tvého hněvu, který zakusil tvůj milovaný Syn na kříži Golgoty, dej, ať chápeme velikost tvé lásky, která se projevila, když jsi poslal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy. Nauč nás vidět, jak odporný je každý hřích ve tvých očích, naplň naše srdce radostí a pokojem z Ducha svatého. Prosíme tě, Pane, o tvé slitování.“

To jsou prosby, které by Boží dítě nemělo vynechat žádného dne. Na těchto prosbách můžeme vidět hloubku vztahu s Bohem. Prosba o Boží přítomnost, prosba o slitování, prosba o radost – nic z toho by nemělo chybět. Často jsme nešťastní, že tohle v našich životech chybí, ale kdy naposledy jsme se za to modlili? Jakub říká:

  • Jk 4:2 Nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

Co může pomoci? Moudrost srdce! Kde ji vezmeme? Jen Bůh jí může dát – a dá jí tomu, kdo je na kolenou před jeho tváří, kdo hledá Krista na prvním místě, kdo se sytí jeho slovem a podřizuje mu celý svůj život. Tak jednal Mojžíš, nejpokornější člověk na světě. Proto také mohl přijít i s následující prosbou:

  • Ž 90:16-17 Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!

Písmo nám říká, že jsme cele dílem jeho rukou (Ef 2,10). Přesto nejsme nějaké loutky, ale Bůh nám dal zodpovědnost a vůli jednat podle jeho Slova. Proto se také na Božích dětech může ukázat dvojí – buď jejich dílo obstojí, protože je stavěné ve víře, nebo shoří, protože Boží dítě budovalo vlastní slávu, žilo pro své vlastní sobectví, dávalo přednost svému prospěchu, své pohodlnosti, upřednostnilo lásku ke světu místo lásky ke svatým, a poklady tohoto světa byly lákavější než Kristovo pohanění. Jaké dílo chcete vidět na svých životech? Chcete vidět Boží důstojnost na díle svých rukou, chcete, aby dílo vašich rukou obstálo před zrakem toho, který je spalujícím žárem? Věřím, že to je přání každého Božího dítěte. Otázkou ale je, zda je každý křesťan také ochotný dát tomuto Božímu dílu celý svůj život. Právě o tom je tento žalm. K tomu nakonec také vede – začíná evangeliem a končí evangeliem. Začíná Boží mocí ke spasení, která je jenom v Kristově evangeliu a končí Boží mocí ke zbožnému životu, která je jenom v Kristově evangeliu.

To je ta vlídnost Panovníka, Boha našeho, která s námi přebývá. Jedná se o milost, přízeň, dobrotu, laskavost, slitování i milosrdenství. Je to Boží přítomnost, která s námi zůstává. Bůh není daleko, je blízko. Bůh si z nás udělal svůj chrám. Bůh přebývá v našich životech skrze Ducha svatého, kterého v hojnosti vylil do životů všech, uvěřili v Pána Ježíše Krista. Věříte v Krista? Potom s vámi zůstává vlídnost Panovníka Hospodina a nepodléháte soudu, který vede k věčnému odsouzení. Přesto záleží na tom, jak žijete! Nebo jinak – právě proto záleží na tom, jak žijete. Jestli žijete jako Boží děti, jako velvyslanci na místě Kristově, jako ti, kdo počítají své dny a vykupují čas, protože jsou moudří nebo jestli žijete jako svět kolem vás, jako pošetilci.

Jak je to s vámi, milovaní? Jak to bylo v uplynulém roce? Jak chcete žít v tom roce následujícím? Počítejte své dny, vždyť nevíte, kolik dnů je vám vyměřeno. Pojďme teď povstat a budeme číst ještě jednou společně tento žalm, budeme ho číst nahlas a čtěme ho jako modlitbu, modleme se společně tato slova Mojžíše, muže Božího a potom budeme zpívat k oslavě našeho Pána.

Osnova kázání: