Jaroslav Kernal, Praha 18. června 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Král David napsal:

• Žalm 32:11 Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

Budeme pokračovat ve studiu prvního listu apoštola Pavla Timoteovi. Už jsme společně prošli čtyři kapitoly a jsme na začátku páté. Hlavním důrazem celého listu, který je určený nejenom Timoteovi osobně, ale celé církvi v Efezu, je zbožnost. Už jsme viděli mnoho oblastí života církve, kde má zbožnost hrát hlavní roli – náš dnešní text se zabývá vztahy v církvi. Budeme číst 1Tm 5,1-8.

Ve třetí kapitole jsme mluvili o tom, že církev je Božím domem, v následující kapitole uvidíme církev jako Boží rodinu. Je tady rodina, která v sobě zahrnuje všechny generace, rodina, která buduje smysluplné a na Kristu založené vztahy, rodina, která k sobě přistupuje s úctou, trpělivostí, láskou a péčí. To je církev! Místo, kde přebývá Bůh. To je Boží dům, chrám Ducha svatého, svatyně svatých, protože Bůh je uprostřed svého lidu, je uctíván, veleben, chválen a vyvyšován. Bůh proměňuje životy křesťanů a z církve dělá místo, kde je zjevná jeho láska, která se projevuje činy, která mění vztahy mezi lidmi a je tím největším svědectvím pro okolní svět:

• Jan 13:34-35  Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Svědectví církve tomuto světu není o nádherných budovách, které jste si na ekumenické noci kostelů mohli prohlédnout minulý pátek, ani o politické angažovanosti církví, ani o jejich počtu, ani o zdraví, prosperitě nebo zázracích. Svědectví církve tomuto světu je o něčem mnohem jednodušším, zároveň však mnohem těžším než je všechno, co jsem jmenoval – je o vzájemné lásce mezi Kristovými učedníky. Tato láska má být tak zjevná a tak zřetelná okolnímu světu, že bude svědectvím o Kristu. Dokonce Ježíš ve své velekněžské modlitbě mluví o tom, že tato láska, která se projeví sjednocením s Kristem i spolu navzájem, bude pro svět svědectvím o tom, že Otec poslal Syna, aby se stal vykupitelem světa (J 17,23). Není větší svědectví tomuto světu, než je vzájemná láska učedníků ve společenství místní církve. A to už nás vede do bezprostředního kontextu našeho dnešního oddílu. Pavel napsal církvi v Efezu skrze Timotea:

• 1 Timoteovi 4:12 Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý.

Pýcha a pocit vlastní důležitosti člověka snadno zaslepí, takže se následně chová k druhým lidem neurvale, neuctivě, arogantně, přistupuje k nim s povýšenou nadřazeností. A věřte mi, že to není problém jenom těch, kdo jsou věkem starší. Obecně toto platí o všech starších, ať už se jedná o jakýkoliv věk – děti ve druhé třídě se dívají zpatra na prvňáky, ti kdo budou maturovat se dívají s despektem na ty, kteří nastupují do prváku, starší mohou pohrdnout mladšími kvůli jejich věku. A dnes se dokonce setkáváme s opačným jevem. Mladí pohrdají staršími kvůli jejich stáří. Můžeme se setkat s mladými lidmi v nejrůznějších funkcích, kteří si neváží starších lidí. A to všechno má společného jmenovatele – pýchu. To je kořen problému, zárodek hříchu. A to nás vede k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Zbožné vztahy mezi generacemi

V Efezu byli lidé, muži i ženy, starší i mladší (všimněte si, že ten text ve 12. verši čtvrté kapitoly není primárně o lidech starších věkem, ale obecně o všech), kteří měli pochybnosti o tom, že by Timoteus mohl vést církev a vyřešit problémy církve, protože je na to příliš mladý. Pavel v tom 12. verši Timoteovi ukazuje, jak má mimo jiné prokázat svou kvalifikaci – věřícím má být:

• 1Tm 4:12 … vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě.

A pro případ, že by zde byli jednotlivci, s nimiž by to bylo k nevydržení, že by zde byli lidé, kteří by potřebovali velmi důrazně a přísně napomenout, zde máme následující dva verše, které mimochodem opět ukazují, že se jednalo o všechny věkové skupiny lidí:

• 1 Timoteovi 5:1-2 Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí.

Máme před sebou jednoduchý návod na křesťanské chování, návod na zbožné vztahy v církvi. A není to návod určený jenom Timoteovi, ale je vodítko pro vzájemné jednání mezi lidmi ve sboru. Tohle je způsob, jak k sobě máme přistupovat. Každý z nás patří do některé z těchto skupin a pro nikoho neplatí nějaká výjimka. Žádný křesťan se nemá utrhovat na druhé, mluvit s nimi arogantně, nadutě, křičet na druhé, ale vždycky máme s druhými jednat laskavě, po způsobu Kristově.

• Efezským 4:31-32 Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.

Sice můžete poukázat na to, že Pán Ježíš si upletl bič a zpřevracel stoly směnárníků v chrámě, nazval je lupiči, jiné nazval plemenem zmijí a dalších řekl, že jsou jako divoké svině, ale musíme si také říci, že to nikdy nebylo určeno učedníkům, ale vždy jen falešným učitelům, a že se i v Kristově službě jednalo o výjimečné případy. Ježíš použil takto tvrdá slova jenom v několika málo případech a jenom tehdy, když šlo o falešné učitele, kteří k němu přicházeli s cílem ho zabít.

Ale v naprosté většině případů nacházíme Krista, jak jedná tiše, mírně, pokojně a pokorně, jak jedná s úctou a s láskou. Vzpomeňte si na bohatého mladého vládce, který za Pánem přišel s otázkou, jak má získat věčný život. Tvrdil, že od svého mládí zachovává všechna přikázání. A Ježíš ho nezačal přesvědčovat o tom, že se mýlí a že si to jenom namlouvá, místo toho:

• Mk 10:21 … na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

Ježíš na něj pohlédl s láskou a mluvil s ním laskavě, mírně. Neříkal mu jednoduché věci – řekl mu to nejhorší, co mu mohl říci, co ten muž nebyl ochoten udělat, ale mluvil s ním laskavě, nikoliv tvrdě.

Když se vrátíme do našeho textu, jsou zde opět dva příkazy – nevystupuj tvrdě a domlouvej. To není něco jenom pro Timotea, ale jak uvidíme za chvíli, týká se to každého z nás. Řecké slovo, které je v ekumenickém překladu přeložené jako „nevystupuj tvrdě“, je slovo, která znamená velmi ostré, přísné napomenutí spojené s nápravou, s trestem. Myslím, že výstižně to překládají kraličtí slovy „zuřivě netresci“.

Je zjevné, že v efezské církvi byli takoví starší muži, starší ženy, mladší muži i mladší ženy, kteří potřebovali velmi důkladnou nápravu života. Potřebovali tak důkladnou nápravu života, že by bylo na místě je tvrdě napomenout a ukáznit, že by si zasloužili dokonce trest. Nicméně Pavel Timoteovi zapovídá takto s nimi jednat. A důraz v textu je položen na kontrastu (je tam spojka ‚nýbrž‘, ‚ale‘) – nesmíš s nimi jednat takto, ale musíš jednat úplně jiným způsobem.

Milí přátelé, pokud někdo jedná s druhým způsobem, jako by ten druhý byl malé dítě, nebo hloupá ovce, nebo neschopný podřízený, můžete si být jistí, že máte co do činění s pyšným člověkem a s velkou pravděpodobností také s vlkem v rouše beránčím. Vlk přichází, aby trhal, rval, rdousil, aby zabíjel a loupil. Ale pastýř je ten, kdo se stará. Pastýř nikdy nepřemýšlí nad tím, že tu nejhorší ovci nechá vlkům nebo ji radši porazí, protože je s ní tolik práce. Pastýř se trpělivě stará.

Náš text mluví o veliké pokoře, kterou potřebujeme – a potřebuje ji každý z nás – abychom si mohli navzájem sloužit. Není vůbec jednoduché mluvit se tvrdohlavým starším bratrem, a už vůbec není jednoduché přistupovat k němu s úctou a s láskou jako k otci. Jak těžké je jednat s uštěpačnou starší ženou a přistupovat k ní s úctou jaká náleží matce. Kolik sebezapření a lásky je potřeba, abychom jednali s pyšnými a sobeckými mladíky v církvi jako s bratry? A co mladé emancipované ženy, které si přece nenechají od nikoho mluvit do života… Jak obtížné je přistupovat k nim laskavě a něžně jako ke křehkým sestrám.

Nehledě na to, že je zde další nebezpečí, které zmiňuje druhý verš – Timoteus musí napomínat mladší ženy ve vší čistotě. Je tady stejné slovo, které už jsme viděli ve dvanáctém verši – Timoteus má být vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře a v čistotě. To slovo čistota má kromě jiného také sexuální podtext a mohli bychom ho dobře přeložit také jako cudnost. Mladší ženy má Timoteus napomínat se vší cudností. Má být vzorem v cudnosti, v čistotě, a proto při jednání s mladšími ženami nesmí na Timotea padnout ani stín podezření, že by jeho záměry nebo motivy byly v nepořádku. Prostě musí zůstat vzorem svatosti pro ty, kdo věří.

Přesto se nemůže vyhnout povinnosti napomínat neukázněné. Nemá to dělat tvrdě, ale přesto má napomínat. Je zajímavé, že je zde slovo, které se ve 13. verši předchozí kapitoly překládá jako kázání. Je to slovo, které může mít opravdu širokou škálu významů a obsahuje jak napomínání, tak povzbuzování. A je spojené s kázáním Božího slova. A to nám ukazuje způsob, jak má docházet k opravdovému napomínání – skrze Boží slovo. Boží slovo vždycky udělá svou práci (Iz 55,11), vykoná to, k čemu ho Bůh určil. A ten nejjednodušší způsob napomínání, nápravy i povzbuzování přichází právě skrze výklad Božího slova.

Když vykládám Boží slovo, nemohu vzít nějaký verš z Bible a „omlátit ho bratrovi nebo sestře o hlavu“. Mým úkolem není kázat proti někomu ve sboru – i když si možná někdo zaslouží přísné napomenutí. Kdybych to udělal, zneužil bych kázání Božího slova. Když vykládám Písmo, musím vykládat slovo – tak, jak je, tak, jak nám ho Bůh dal. Musím ho aplikovat do života sboru, ale Duch svatý sám použije přesně to slovo, které chce použít v životech jednotlivých křesťanů. Jak často bývám zasažen a usvědčen nebo naopak povzbuzen slovem, které slyším v kázání – a je to bez toho, že by ten, kdo káže, mířil prstem na mě a měl na mysli právě mě.

A v podobném duchu probíhá napomínání a povzbuzování v kontextu celého sboru. Znovu chci zdůraznit, že napomínání a povzbuzování není jenom povinností Timotea nebo starších církve, ale je to povinnost, kterou Písmo ukládá každému křesťanovi. Tyto dva verše nám ukazují na církev jako rodinu a verše, které následují, tento pohled ještě více prohlubují. A Boží slovo nám jasně ukazuje, že nemůžeme být lhostejní vůči sobě navzájem. Pavel napsal církvi do Tesaloniky:

• 1 Tesalonickým 5:14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.

To je práce celé církve, to je to, co dělá církev církví, to je vyjádření vzájemné bratrské lásky. Ještě jeden text z Písma, který ukazuje na to, jak všichni potřebujeme a musíme být zapojení do procesu vzájemného napomínání a povzbuzování a potom půjdeme dále. Podívejte se, co Pavel napsal křesťanům do Říma – a ten dopis je určený všem, celé církvi, od nejmenšího po největšího:

• Římanům 15:14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

To nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, který se zabývá specifickou skupinou věřících v církvi, na které Pavel Timoteovi ukazuje důležitost sounáležitosti místního sboru – tou skupinou jsou vdovy.

II. Zbožná péče o zbožné vdovy

• 1 Timoteovi 5:3 Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné.

Až do šestnáctého verše se Pavel zabývá vdovami. Ale nejenom jimi. Znvou tu promlouvá k celé církvi, promlouvá k rodinám, promlouvá k ženám i k mužům, promlouvá k rodině v tělesném slova smyslu, i k rodině v duchovním slova smyslu, tedy k místní církvi.

A začíná tím, že říká – jako by Timoteovi, ale jak je zjevné z dalších veršů, mluví k celé církvi – pečuj o vdovy. To slovo je znovu rozkaz. Musíme se tím slovem zabývat trochu víc, protože určuje obsah následujících čtrnácti veršů a sestáme se s ním i v dalším oddílu, který mluví o starších. Je to sloveso, které primárně znamená uctívat nebo vzdávat čest, poctít někoho, ale vždy je spojené s praktickým jednáním, jak ve vztahu k lidem, tak ve vztahu k Bohu. Asi nejlepší příklad toho, jak rozumět tomuto slovu, je, když Ježíš odpověděl farizeům na otázku, proč učedníci porušují tradici otců:

• Matouš 15:3-8 A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar‘, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: ‚Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.‘

Vidíme, že to slovo uctít je v kontextu fyzického, peněžního daru. Tímto darem měli být zabezpečeni rodiče – a to je jeden z významů přikázání ctít otce a matku, tedy postarat se o ně tehdy, když se o sebe postarat nemohou. Stejné slovo je použité ve Skutcích:

• Sk 28:10 Štědře nás obdarovali (uctili), a když jsme měli odjíždět, přinesli nám, co jsme potřebovali na cestu.

Ve stejném slova smyslu se má v našem textu prokazovat úcta vdově. Ekumenický překlad tam má slovo pečuj, což je myslím výstižné, protože úcta má být prokázána zajištěním takové vdovy, péčí o ni.

Nicméně Pavel dodává, že se nejedná o každou vdovu – a více uvidíme příští týden v následujícím oddílu, ale že se jedná o opravdovou vdovu, tedy o vdovu v pravém slova smyslu, tedy o ženu, která zůstala úplně sama, je cele odkázaná na pomoc druhých a nemá, jak by se o sebe mohla postarat. O takovou vdovu je třeba se postarat.

Kdo se má o takovou vdovu postarat? Na prvním místě její příbuzní.

• 1Tm 5:4 Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu.

Povinnost postarat se je na prvním místě přiřčena nejbližším příbuzným. Děti nebo vnoučata se mají postarat. A dokonce ani nemusí jít o přímé příbuzné – podívejte se na konec oddílu o vdovách:

• 1Tm 5:16 Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám.

Písmo tu mluví přímo ke křesťankám – aby se staraly o vdovy ve svém příbuzenstvu. A čtvrtý verš mluví o tom, že to je milé Bohu. Děti a vnoučata se mají učit odplácet svým rodičům. Rodiče mají vychovávat své děti ke zbožnosti a dovést je ke zralosti, aby děti mohly opustit rodný dům a postavit se na vlastní nohy. Rodiče by jim měli podle svých sil a možností pomoci začít žít samostatný a nezávislý život. Je zodpovědností rodičů, aby svou výchovou směřovali k tomu, aby děti byly připravené žít samostatně, a aby rodiče neprodlužovali závislost dětí na sobě. Děti mají odejít a mít vlastní rodinu, žít svůj samostatný život. To je přirozené fungování rodiny. Po odchodu dětí existují nezávislé jednotky – rodiče a vedle nich děti, buď se svými rodinami, nebo bez nich.

Je velmi nepřirozené a špatné, čeho jsme svědky v dnešní společnosti, kdy na jedné straně dospělé děti využívají své rodiče, ať již tím, že se matka stará o své dospělé děti (a zvláště synové jsou k takové závislosti náchylní), nebo tím, že děti tahají od svých rodičů peníze a místo aby své rodiče ve stáří podporovali, tak snaží své rodiče ždímat, co to jen jde.

Ale Boží slovo tady mluví o tom, že děti mají odplácet svým rodičům to, že se o ně rodiče starali, že je vychovali, že je připravili do života – a je to jedno, jestli výchova byla lepší nebo horší, jestli se rodiče starali více nebo méně. Vždycky je zodpovědností dětí postarat se o své rodiče, tedy důstojně a s láskou zajistit všechny jejich životní potřeby. To je místo, kde se musíme hodně modlit a hledat moudrost, protože jsou situace, kdy je nejlepší, aby se vdova nebo osamělý rodič nastěhovali ke svým dětem, ale jsou také situace, kdy to zdaleka nejlepší řešení není. Ale naší zodpovědností vždy bude, postarat se.

Nicméně náš text jde ještě o něco dále, protože mluví o dalších, a nutno dodat, že velmi specifických, charakteristikách opravdových vdov.

• 1 Timoteovi 5:5-6 Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci. Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije.

Řeč je tady o dvou věcech, které se nakonec netýkají jenom vdov, ale každého křesťana. Pavel nastiňuje dvě otázky, které se týkají vdovy – jednak pro co žije a jednak její duchovní stav. Na těchto dvou otázkách ukazuje kontrast dvou životů. Život zbožnosti a život falešné zbožnosti.

Zbožná vdova – a všimněte si v našem textu, že to je vdova, která si zaslouží náležitou péči, je vdova, která všechnu svou naději složila v Bohu. Všimněte si, že to není vdova, která by hledala pomoc u lidí, ale vkládá svou naději i svůj život do Božích rukou. Ve dne v noci se oddává vytrvale modlitbám a prosbám – a vzpomeňte si, že život modlitby je životem, který se Bohu líbí (1Tm 2,3). Na jedné straně je vdova, která je zbožná, ale na druhé straně je vdova, která myslí jen na zábavu, nebo podle jiných překladů „žije rozmařile“, „je zvyklá na požitkářství“, „oddává se rozkoším“, „užívá si“ nebo „myslí jenom na radovánky“.

Moji milí, tady máme popis zbožného života, který nemá být vlastní jenom vdovám – Timoteus měl být vzorem takového života, starší sboru musí být těmi, kdo takový život žijí, mladí muži jako Timoteus, i mladší, musí usilovat o to, aby takovým životem žili, mladé ženy mají takto žít – pokud tak nežijí v době, kdy jsou mladé, nebudou tak žít ani v době, kdy se z nich stanou vdovy. Toto je zbožný život, který Pavel popisoval ve druhé, ve třetí i ve čtvrté kapitole. Totéž říká o životě mladých žen ve verších 9-16 v páté kapitole. A znovu se vrací ke zbožnosti v šesté kapitole:

• 1Tm 6:6 Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.

Ani bezbožnost, kterou Pavel popisuje, není vlastní jenom některým vdovám – život pro zábavu, pro sebe, pro své vlastní zájmy, rozkoše, požitky a radovánky, život bez zodpovědnosti a bez oddanosti Bohu je vlastní nejen starším ženám, ale také mnoha starším mužům, a ještě více mladým mužům i mladým ženám. Ale podívejte se do textu, co Písmo říká o takovém životě!

• 1 Timoteovi 5:6 … je mrtvá, i když žije.

Milí přátelé, tak nemusí vypadat jenom některé vdovy, ale to může být popis člověka v jakémkoliv věku a v jakémkoliv stavu. Dokonce to může být popis celé církve. Podívejte se se mnou do knihy Zjevení:

• Zj 3:1 Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: „Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“

Celá církev může podle jména vypadat, že žije a přitom být mrtvá! Jaké je řešení tohoto problému? Zjevení nám dává odpověď:

• Zjevení Janovo 3:3 Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.

Podobnou odpověď nacházíme v prvním listu Timoteovi, což nás vede k posledním dvěma veršům našeho textu a ke třetímu bodu dnešního kázání:

III. Zbožnost v Božím domě

• 1 Timoteovi 5:7 To jim zdůrazňuj; ať se jim nedá nic vytknout.

Co jim má zdůrazňovat? Aby žili zbožně. Komu to má zdůrazňovat? Vdovám? Ano, ale také jejich dětem a vnukům, ženám i mužům, mladším i starším. Velmi jasně to vidíme v osmém verši:

• 1 Timoteovi 5:8 Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.

O kom to je? O věřících – o starších mužích i starších ženách, o mladších mužích i mladších ženách. Ti všichni mají žít zbožně. A to znamená, že se mají soustředit na Krista, který je jádrem křesťanské zbožnosti. Timoteus je nám v tom velikým příkladem. O něm Pavel napsal filipským křesťanům:

• Fp 2:20-21 Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše.

Tato slova ukazují, proč Pavel nechal v Efezu právě Timotea. Timoteus byl vzorem zbožného života. Timoteus si hleděl toho, co je Krista Ježíše. Timoteus se upřímně staral o Kristovu církev. Timoteus si nehleděl jenom svého, ale zapíral sám sebe, nesl Kristův kříž a následoval Pána. To byl muž víry, který svým životem oslavoval Boha.

Pravá zbožnost je zaměřená na Krista, vede k proměně srdce a odtud se rozlévá nejprve k těm, kteří jsou nejblíže, tedy k vlastní rodině. Toto je krok, který podle Písma nelze přeskočit. Kdo se nestará o své blízké, zapřel víru a je horší než nevěřící. To jsou slova, která jsou určená náboženským pokrytcům, lidem, kteří chtějí před lidmi vypadat zbožně, ale nechtějí se starat o své nejbližší.

Boží slovo je tady velmi tvrdé a nekompromisní. Kdo se nestará o členy své domácnosti, zapřel víru! Je to velmi jednoduché – takový člověk je sobecký a stará se jenom o sebe. Je jako ta žena, která myslí jen na zábavu. Ovšem nemylte se, milovaní, protože tato zábava může mít i pěkný náboženský kabát a může být oblečená do služby ve sboru, nebo „zbožných“ aktivit jako jsou modlitby, čtení Písma, diskuze na internetu, setkávání s křesťany, atd. Pokud jsou tyto věci dělané na úkor členů vlastní domácnosti, potom to není o víře, ale o sobectví, tedy o zapření víry. Písmo tady říká, že takový člověk je horší než nevěřící.

Není potřeba o tom více mluvit, už jsme o tom hodně mluvili, když jsme ve třetí kapitole mluvili o starších. Starší má být jenom takový muž, který miluje svou ženu, je jí věrný a dobře vede svou rodinu.

• 1Tm 3:5 Nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?

A na adresu těch lidí, kteří navenek vypadají zbožně, ale ve skutečnosti žijí jenom pro sebe, o který Bible říká, že jsou falešní bratři (Ga 2,4), a náš text přímo říká, že jsou nevěřící, protože zapírají víru, Písmu říká:

• 2 Timoteovi 3:4-5 Budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

Takoví lidé budou mezi křesťany, ale ty se jich straň. Jsou to lidé, kteří žijí jenom pro sebe. Neslouží svým blízkým a neslouží ani bratrům a sestrám v církvi. Nechtějí napomínat a povzbuzovat ani budovat druhé, protože to vždycky něco stojí, tím vždycky něco riskujete, protože nesete svou vlastní kůži na trh. Ale to je skutečným projevem Kristovy lásky. To je skutečným projevem opravdové zbožnosti. Jak to napsal Jakub:

• Jk 1:27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

Zaměřit se na Krista a na svatý život a sloužit druhým – od těch nejbližších, které mám doma, a kde se mi nejvíc sloužit nechce, přes bratry a sestry v církvi až k dalším lidem – k nevěřícím na svém pracovišti, k sousedům, spolužákům, kamarádům. Ale začínat to musí vždycky u těch nejbližších – ve fyzické rodině a v duchovní rodině.

To je způsob, jak Kristus proměňuje lidské životy a dělá ze své církve svědectví o své velikosti, slávě a lásce. To je důvod, proč Kristus přišel a zachránil hříšníky, jako jsme my – aby z nás udělal svaté, kteří mu budou stále podobnější v pokorné a zbožné službě druhým.

Kvůli tomu náš Pán nesl svůj kříž, kvůli tomu byl bičován, popliván a nakonec ukřižován. Kvůli tomu se mu posmívali, kvůli tomu nesl Boží hněv, kvůli tomu nakonec zemřel za hříchy svého lidu – aby z těch všech, které mu Otec před stvořením světa daroval, učinil chválu své slávy. Aby ze vzbouřenců a sobeckých, zatvrzelých a arogantních hlupáků udělal pokorné služebníky, kteří v lásce pokládají život za své bratry, tedy slouží jedni druhým, pomáhají si prakticky i duchovně a každý má na mysli to, co slouží druhým a ne jemu.

• Titovi 2:14 On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.