Jaroslav Kernal, Praha 11. června 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Dostali jsme se na závěr čtvrté kapitoly prvního listu Timoteovi. Máme před sebou, který se zabývá jednáním a učením Timotea. Ale jak už jsme si několikrát řekli, dopis byl skrze Timotea určen církvi v Efezu – proto příkazy dané Timoteovi – a v šesti verších je celkem devět příkazů (v předchozích deseti verších byly jenom dva – odmítej bezbožnost, cvič se ve zbožnosti) – jsou určené nejenom jemu, ale každému jednotlivci v církvi, tedy každému z nás. Je to podobné, jako se cvičením se ve zbožnosti – to není jenom pro nějakou lepší skupinu křesťanů, ale je to pro každého křesťana. Každý se musí cvičit ve zbožnosti. Přečteme nyní text Božího slova – pro porozumění širšímu kontextu začneme už v patnáctém verši třetí kapitoly a budeme číst až do konce čtvrté. 1Tm 3,15-4,16.

Než se pustíme do vlastního textu, musíme si připomenout, že Pavel napsal Timoteovi, aby věděl, jak si má počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1Tm 3,15). Ve třetí kapitole Pavel zopakoval Timoteovi a spolu s ním také křesťanům v Efezu kritéria, jimiž se mají křesťané řídit při výběru vedoucích v církvi. Tato kvalifikace starších má oslavovat Boha. Starší i ustanovení služebníci mají být lidé, kteří budou zjevně zbožní. Zbožnost křesťanů, jednotlivců i celé církve, je hlavním tématem celého tohoto listu. Veškerá zbožnost je soustředěná na jediné místo – na Ježíše Krista. V závěru třetí kapitoly Pavel napsal:

• 1 Timoteovi 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.
• Ko 3:1-3 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.

To je křesťanská zbožnost – je cele a úplně zaměřená na Krista. Teprve odtud vyplývá všechno ostatní. Tomuto cíli je podřízeno všechno ostatní – ať již v osobním životě jednotlivých křesťanů nebo v životě a učení církve. Kristus má a musí mít prvenství ve všem.

• Koloským 1:17 On předchází všechno, všechno v něm spočívá.

Ježíš Kristus je:

• Zjevení Janovo 22:13 Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.

To jsou tak velká, mocná a silná prohlášení, že nemůžeme udělat nic jiného, než říci Amen. Pokud toto je pravda, potom všechno ostatní musí jít stranou, potom je všechno ostatní méně důležité. Toto je jádro křesťanské zbožnosti. A právě sem směřuje také náš dnešní text. Protože i tento text je o zbožnosti. Je o osobní zbožnosti, i o zbožnosti církve. V předchozím oddílu jsme viděli, jaký má být křesťan služebník – dobrý, vycvičený a zápasící. V dnešním oddíle uvidíme, co má – kromě cvičení a zápasu – tento služebník dělat. Před námi je popis vzorného a vzorového křesťanského života. A podobně jako jsme v předchozím oddíle zdůraznili, že každý křesťan je služebník, i zde musíme říci, že nemluvíme jenom o lidech, kteří stojí v čele, kteří vedou, které možná vidíme vepředu, ale je zde řeč o každém křesťanovi. Je tady vzor křesťanského života, k němuž máme směřovat každý jeden z nás – muži, ženy i děti. Každý, kdo vyznává Krista jako svého Pána a Spasitele, je služebníkem a před námi je náplň práce Kristova služebníka. Každý křesťan je vzorem a Kristova církev jako celek je jedinečným svědectvím o Boží dobrotě, milosti a moudrosti v tomto světě. A není svědectvím jenom pro lidi – Písmo říká:

• Efezským 3:10-11 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Služba jednotlivce a služba těla Kristova patří k sobě. Vzor jednotlivce i vzor těla Kristova patří k sobě. Učedníci jsou světlem a solí v tomto světě a církev má být městem, které leží na hoře a je vidět z velké dálky. Aby to tak bylo, k tomu má sloužit i náš dnešní text. Pojďme k prvnímu bodu:

I. Vzorová služba

Pavel opakuje slova, která napsal před několika verši.

• 1 Timoteovi 4:11-13 To přikazuj a tomu uč. Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě. Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.

Timoteus měl učit, měl přikazovat, což neznamená nic jiného, než že stál v autoritě, kterou mu dávalo Boží slovo, toto Boží slovo vykládal a aplikoval ho do životů křesťanů.

Už jsme viděli, že situace, ve které Pavel Timotea nechal, nebyla úplně jednoduchá. Timoteus musel čelit těžké opozici.

• 1Tm 1:3-4 Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru.

Pavel nechal Timotea v Efezu, aby udělal v církvi pořádek. To není vůbec nic jednoduchého. Musel zabránit některým lidem, aby učili falešné věci. Musel napravit mnoho věcí, do nichž se církev během několika málo let zamotala. Pavel odešel z Efezu, kde strávil tři roky, v roce 57 a tento dopis napsal mezi lety 61-63. Jenom pár let uběhlo a církev měla chaos ve věcech, které se týkaly modliteb, vyučování žen, ustanovení starších nebo falešného učení – byly tam lidé, kteří učili démonské nauky. Ale kromě toho si v našem textu můžeme všimnout také obyčejné lidské opozice.

• 1 Timoteovi 4:12 Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý.

Tato slova znovu ukazují, že Pavel nepsal jenom Timoteovi, ale psal skrze Timotea církvi do Efezu. Nedávalo by valného smyslu, kdyby ta slova napsal jenom Timoteovi. Co by s tím mohl dělat? Nic. Ale ta slova jsou určena církvi. Ukazují na vztahy v církvi a na to, jak se máme navzájem přijímat. Na druhé straně si ale musíme říct, že Timoteus zas tak úplně mladý také nebyl. Podle církevní tradice zemřel Timoteus v Efezu v roce 97 ve věku 80 let. Pokud by byl dopis napsán v roce 61, bylo by Timoteovi 46. Muž v tomto věku už není žádný mladíček. A i kdyby Timoteovi bylo o deset let méně – a církevní tradice se klidně může mýlit ohledně Timoteova věku v době jeho smrti, stejně by nebyl úplným mladíčkem.

Nicméně není neobvyklé, že muži, kterým je více let než dotyčnému, se na takového dívají spatra, přezíravě a s určitým pohrdáním. To byl ještě další druh opozice, se kterou se Timoteus setkal v Efezu. Milí přátelé, tohle ale není nic jiného, než obyčejná lidská pýcha. Pýcha, která je tak blízká srdci každého muže. Pýcha, která pokud není kázněná a formovaná Božím Duchem a Božím slovem, s přibývajícím věkem jenom roste a zatvrzuje se. Nemusí to být jenom problém mužů, pýcha je úplně stejně problémem také žen, ale nám mužům je, myslím, v jednání s druhými pýcha, tvrdost a arogance mnohem bližší než ženám. A věřte tomu, že i v církvi najdete takové bratry, kteří často mají pocit, že vědí všechno nejlépe, že všichni nad nimi musí žasnout, protože už toho tolik prožili a zažili – často jsou takoví muži naprosto nepoučitelní a lze s nimi jen obtížně vyjít. A jak uvidíme příště, v Efezu bylo nejspíš dost takových starších mužů (i žen), jejichž srdce i jednání potřebovaly přísně napomenout.

• 1Tm 5:1 Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci.

Zdá se, že bylo dost těch, kterým bylo třeba důrazně domluvit – přesto Pavel ukazuje Timoteovi, že vůdčími principy v jednání s druhými lidmi musí být láska a úcta. A těm, kdo by se na Timotea chtěli dívat spatra, přikazuje – a ve dvanáctém verši je skutečně rozkaz, imperativ – nikdo ať tebou nepohrdá. Vedle toho je zde ovšem také další příkaz určený Timoteovi:

• 1 Timoteovi 4:12 … ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě.

Moji milí, toto je skutečná výzva – je to výzva pro každého křesťana bez ohledu na věk. Pro křesťana, který je starší ve víře, by toto mělo být něco přirozeného, pro mladší ve víře, je toto meta, ke které musí směřovat.

Je tady rozkaz – buď vzorem. Ale víte co? Je to mnohem horší… Co tím myslím? Myslím tím skutečnost, že každý z nás, jak jsme tady, už vzorem jsme. Ať chcete nebo ne, lidé se na vás dívají a jste pro ně vzorem toho, jak vypadá křesťan. Starší ve víře jsou vzorem pro mladší ve víře. Rodiče jsou vzorem pro své děti – a to platí obecně, ať je člověk věřící či nikoliv. Obvykle děti říkají, že nikdy nebudou jako jejich rodiče, a obvykle je to tak, že čím jsou starší, tím jsou podobnější svým rodičům – pokud je ovšem Duch Boží neproměňuje stále více do Kristovy podoby.

Pokud jste zaměstnaní, jste vzorem pro své kolegy, pokud studujete, jste vzorem pro své spolužáky, pokud zaměstnáváte lidi, jste pro ně vzorem. Vaši sousedé, obchodní partneři nebo zákazníci se dívají na to, jaký život žijete. Svým životem jim ukazujete, co je to křesťanství, jak vypadá křesťan, a co mohou očekávat od církve. A mějte na paměti, že pro naprostou většinu nevěřících lidí, budete nejspíš jedinými křesťany, které osobně znají. Taková je situace v naší zemi.

Ale když se podíváte do našeho textu, všimněte si, komu je to svědectví, onen vzor křesťanského života, určen na prvním místě? Je to určeno těm, kdo věří, křesťanům. Buď vzorem pro křesťany!

Na jedné straně je to tak, že je zde učitel, kazatel, starší, resp. ten, kdo stojí na místě staršího sboru, Timoteus, a proto má být vzorem. Ale viděli jsme dobře, když jsme procházeli třetí kapitolou, že všechny vlastnosti, které mají být vlastní starším církve, mají být vlastní také všem ostatním křesťanům. Žádný křesťan nemá být člověk špatné pověsti, nevěrný manžel, rváč, pijan, nestřídmý, nevlídný, nepořádný, nerozvážný, sobecký, nesmířlivý nebo zištný. Křesťan nemá být ani pyšný ani bezohledný člověk, který se nestará o svou rodinu. Dokonce v páté kapitole uvidíme, že kdo se nestará o své blízké, a o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící (1Tm 5,8). Proto i ten vzor, který je zde, platí pro všechny křesťany.

Pro ty, kteří učí, musí toto být zjevně žitou normou. Jsou to lidé, kteří vedou svým slovem, a mají vést i svým životem. Jejich život a jejich slova musí být souladu. Pokud slova a život nejsou v souladu, je to vždycky problém a ukazuje to na to, že někde uvnitř je něco v nepořádku.

Jaké tedy má být svědectví křesťanů? Je zajímavé si všimnout, v čem má být Timoteus vzorem. Nemá být vzorem v tom, jak pěkně bude chodit oblékaný do shromáždění, nemá být vzorem ve vnějších věcech, nejde o jeho zdraví ani prosperitu, nejde o množství zázraků, které bude dělat ani o jeho vzhled a o to, jak atletickou má postavu, ale všechny ty věci, v nichž má být vzorem, jsou vnitřní, začínají uvnitř člověka a projevují se navenek.

Je tady pět věcí – jedna dvojice a jedna trojice věcí, které patří k sobě.

Nejprve – a toho si všimněte, má být vzorem v řeči a v jednání. To jsou dvě věci, které patří k sobě. Mluvení a jednání musí být v souladu.

• Lukáš 6:46 Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?

Pokud slova a činy mluví každý jinou řečí, máte před sebou pokrytce. Rozumím tomu, že život není černobílý a rozuměl tomu i Pán Ježíš. Proto vyprávěl farizeům následující příběh:

• Mt 21:28-31 Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?

Buď vzorem v řeči a v chování. To je o srdci člověka. To je o tom, že naše slovo je ano, ano, ne, ne. A o srdci je i následující trojice – buď vzorem v lásce, ve víře a v čistotě, tedy ve svatosti. Musí být vidět, jak miluješ své bližní, jak důvěřuješ Bohu a jak žiješ ve svatosti. To je o každodenním křesťanském životě, o životě, který je podřízený Kristu. O životě, na kterém je zjevný Kristus. Láska k bližním, která začíná u těch nejbližších, doma, v rodině, mezi nejbližšími přáteli, víra v Boha, která ukazuje naší závislost na Bohu a jeho milosti, tedy že křesťan nebude v praxi žít jako ateista, ale bude neustále vzdávat Bohu chválu za všechno dobrodiní, kterého se mu dostává. Čistota, svatost – slovo, které je tady použité v sobě nese podtext sexuální čistoty. Ale není to jenom o sexuální čistotě. Je to o tom, že křesťan není tím, kdo hledá, kam až může zajít, aby to ještě nebyl hřích, ale ze všech sil usiluje o to, aby se vyhnul i takovým věcem, které možná hřích nejsou, ale mohly by být špatným svědectvím, nebo by je někdo mohl za hřích pokládat a tím by život takového křesťana byl špatným svědectvím. Timoteus měl být vzorem na této osobní rovině.

Ale měl být vzorem i v rovině veřejné služby. A toho se týká další verš:

• 1 Timoteovi 4:13 Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.

Tady je jednoduchý návod pro křesťanská shromáždění. Číst Boží Slovo, vykládat Slovo a aplikovat ho do života křesťanů. Předčítání mělo v životě první církve ještě hlubší význam, protože naprostá většina křesťanů neměla Boží slovo tak, jak ho máme dneska my. Proto najdeme v Písmu takové výzvy, jako např.:

• Koloským 4:16 Až tento list u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodikejské církvi a abyste vy četli list Laodikejským.
• 1Te 5:27 Zavazuji vás v Pánu, abyste tento list dali přečíst všem bratřím.

Křesťané měli číst Boží slovo, vykládat ho, napomínat se a povzbuzovat Božím slovem a vyučovat se. Timoteus měl učit Boží slovo. To je důvod, proč jsme dneska tady – abychom slyšeli Boží slovo, když ho čteme, abychom ho vykládali, povzbuzovali se Božím slovem a napomínali se jím, abychom se vyučovali pravdám a doktrínám Písma.

Timoteus měl být vzorem člověka, který takto jedná. Jeho život i jeho služba měly tímto způsobem ukazovat na Krista. Měly být svědectvím evangelia, svědectvím o tom, jak Kristus proměnil celý život Timotea. Je na vašem životě vidět stejná proměna? Je váš život takovým vzorem?

Potřebujeme, aby Pán Ježíš Kristus proměňoval naše životy, aby on žil svůj život skrze ten náš. To je jediný způsob, jak může být oslaven. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Obdarovaná služba

• 1 Timoteovi 4:14 Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce.

Timoteus byl obdarován ke službě, kterou dělal. Podle druhého listu Timoteovi je možné, že se jednalo o obdarování evangelisty, ale stejně tak je možné, že se jednalo o dar vyučování a vedení. Nemůžeme to říci s jistotou, ale vidíme, že Pavel připomíná Timoteovi toto obdarování v okamžiku, kdy musel čelit opozici jak z řad falešných učitelů, tak z řad pyšných křesťanů. Je to povzbuzení k věrné službě, jak uvidíme za chvíli. Říká mu, aby se rozpomenul na to, že se nejedná o jeho vlastní ambice nebo zájmy, ale že je na místě, kam ho povolal sám Bůh skrze proroctví a skrze staršovstvo jeho domácího sboru.

Timoteus je v situaci, kdy musí konfrontovat falešné učitele, kdy musí napomínat bratry, kteří jsou starší věkem a dost možná i ve víře, kdy musí káznit a vyučovat starší sboru, kteří dělali špatně svou práci. Je jisté, že se cítil naprosto nedostatečný k takovému úkolu, nepřipravený, slabý, osamocený. Ale Pavel mu připomíná, že to není jeho výmysl, ale že se jedná o Boží dílo v jeho životě. A to jsou v danou chvíli zjevné věci, o které se Timoteus může opřít. Podobně to funguje se křtem ve vodě. Když přicházejí těžké chvíle pochybností a pokušení, křesťan si může připomenout ten fyzický akt, jímž vyznal Krista před svědky, jímž se přiznal ke svému Pánu veřejně, jímž dosvědčil svou víru – a křest se mu stává oporou a posilou.

Podobně to bylo s Timoteem a jeho obdarováním. Ale i tady platí, že každý křesťan byl obdarován ke společné službě.

• 1K 12:7 Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

Všimněte si – nebyli jste obdarováni k vlastnímu potěšení nebo k osobnímu užitku, ale ke společnému prospěchu. Každý křesťan byl obdarován k tomu, aby budoval tělo Kristovo církev. Neexistuje žádný dar, který by Bůh zamýšlel dát věřícím pro jejich soukromé použití, k budování jich samotných. Možná řeknete, a co ta slova v 1K 14, kde Pavel mluví o tom, že kdo mluví v jazycích  bez výkladu, buduje sám sebe? Věřím tomu, že ta slova máme číst teprve potom, co jsme četli 1K 12,7. Proto je chápu jako Pavlův sarkasmus, kterým říká – podívejte se na to – byli jste obdarováni k tomu, abyste sloužili druhým, ale vy chcete budovat sami sebe! Chcete být v centru, chcete vyvýšit sebe sama a ostatní jsou vám ukradení. Proto také do Efezu Pavel napsal:

• Ef 4:7 Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

A dále mluví o darech, které Bůh dal svému lidu, církvi. K čemu?

• Efezským 4:12 … aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla.

Ke společnému prospěchu. Proto mluvíme o tom, že každý křesťan je služebník a slouží druhým. Proto máme mít na prvním místě na mysli ne to, co slouží nám samotným, ale to, co slouží druhým. Proto je charakteristickým rysem křesťanů a křesťanské církve láska – láska, která má druhého přednějšího než sebe!

Ještě jednu myšlenku mám ke službě podle obdarování, a potom už musíme spěchat dále. Jak poznáme takovou službu, která je založená na obdarování? Jak ji odlišíme od služby, která je založená jenom na ambicích člověka? Víte, dnes je celá řada těch, kteří mají nějaký zájem, nějakou touhu, mají vizi, a chtějí, aby ostatní posloužili jejich zájmům, aby naplnili jejich vizi. Já chci „sloužit“, tedy dělat to, co mě baví, a vy mi to zaplaťte. To je přece ideální, ne? Ale to není služba podle obdarování, to není služba, která přinese Bohu slávu. V našem textu vidíme, že Timoteus byl rozpoznán staršími svého sboru, jako ten, koho Duch svatý povolal k určité službě. Jak se to pozná, že někdo povolán k nějaké službě? Že tu službu už dělá! Nečeká, až ho někdo vyzve, aby něco dělal, nečeká, až ho někdo posadí dopředu, nečeká, až ho někdo za to zaplatí, ale už slouží, protože byl obdarován a povolán Duchem svatým. V následující kapitole uvidíme, že především služba starších sboru má být finančně zajištěná sborem, ale i kdyby tomu tak nebylo, ti, kdo jsou povoláni k takové službě, ji stejně budou dělat. Budou studovat Boží slovo, aby mohli sytit Boží lid dobrou stravou, budou pást stádo a starat se o ovce. Budou se starat o to, aby zajistili svou rodinu, ale hned následující starost bude věnovaná Božímu lidu. To je služba na základě obdarování. Pokud člověk slouží a církev rozpoznává užitek jeho služby – a je jedno jestli je to služba staršího sboru, nebo služba diakona, služnba bezdomovcům nebo služba ženám, či služba zvěstování evangelia. Na začátku bude vždycky služba samotná. A bude následovat rozpoznání církve, a teprve potom povolání a oddělení ke službě. Takto funguje služba podle obdarování ve všech rovinách, v každém křesťanském životě. Nečeká, až mě pozvou, až mě ocení, až si mě všimnou, ale slouží. Teprve taková služba bude skutečně:

III. Vytrvalá služba

• 1 Timoteovi 4:15-16 Na to mysli, v tom žij, aby tvůj pokrok byl všem patrný. Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.

Taková služba ponese zjevné ovoce. Nemusí to být nutně jenom pozitivní ovoce, jak mu někdy rozumíme. Jeden z velkých anglických kazatelů 19. století, Archibald Brown, nejbližší přítel Charlese Spurgeona a později kazatel druhého největšího sboru v Londýně, začínal svou službu v tom sboru tak, že tam kázal evangelium. Ve východním Londýně byl sbor, kde bylo asi šedesát lidí, kteří neměli kazatele a Browna tam poslal Spurgeon, aby tam kázal. Brown kázal šedesáti lidem, ale následující neděli jich přišlo jenom čtyřicet. A další neděli po dalším Brownovu kázání už jenom dvacet. Po měsíci Brownovi služby byl sbor uzavřen. To bylo ovoce věrného kázání evangelia, jak to popsal Spurgeon ve svém časopise. O pár let později na stejném místě vyrostl sbor, který měl 3500 členů a kde Brown kázal následujících pětadvacet let. To byl pokrok, který byl všem patrný.

Pavel v našem textu Timotea nabádá, aby se soustředil na osobní zbožnost i na věrnou službu ve sboru. Ukazuje mu, že musí dávat pozor na své jednání i na své učení. Už jsme o tom mluvili – slova a skutky musí jít ruku v ruce, musí mluvit stejnou řečí. A faktem je, že naše skutky ukazují na to, čemu doopravdy věříme. Naše skutky vycházejí z naší teologie. Proto potřebujeme dávat pozor na své jednání i na své učení.

Ale nestačí ho jen střežit – křesťan musí být také vytrvalý. Známé rčení říká, že trpělivost přináší růže. Vytrvalost je aktivní trpělivost. Pavel tady říká Timoteovi, že vytrvalostí dosáhne jak spasení vlastní duše, tak pomůže ke spasení svým posluchačům. Pokud člověk odejde od rozdělané práce, pokud opustí své místo, kam ho Bůh postavil v čase, kdy tam má zůstat, dává tím najevo, že mu ona práce za to nestála. Pokud křesťan není ve své službě vytrvalý, přinese to jenom velmi malé, často však vůbec žádné ovoce. Proto také Pavel povzbuzoval Timotea ve druhém listě, který také směřovat do Efezu:

• 2 Timoteovi 2:24-26 Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli.

Se vší trpělivostí má vlídně poučovat odpůrce a spoléhat na Boha, že Bůh bude jednat. To je vytvalost. V roce 1782 se stal Charles Simeon kazatelem anglikánské církvi v kostele sv. Trojice v Cambridgi. Ale farníci nebyli spokojení s tím, že biskup ustanovil právě tohoto kazatele. Chtěli kazatele, který by je spíš pobavil a potěšil, a ne někoho, kdo vykládal Písmo a velmi vážně je napomínal a vedl k pokání a k víře, jako to dělal Simeon. Proto se mu velmi protivili. Po celé roky odmítali poslouchat jeho kázání, a dokonce zamykali lavice, aby nemohl přijít nikdo jiný a jeho kázání poslouchat. Dvanáct let mu nedovolili kázat v neděli večer. Až v roce 1816, po 34 letech se situace ve sboru změnila a Simeon si zapsal: „Konečně nastal klid a do sboru chodí mnohem více lidí než kdy dříve.“ To je vytrvalá služba. Simeonova služba přinesla hojné ovoce a přináší ho dodnes. A právě tak Timotea Pavel povzbuzoval, aby byl vytrvalý. Tak přinese užitek nejenom sobě, ale i svým posluchačům. Ale kdo je schopen takto sloužit Kristu?

Na takovou otázku máme jednoduchou odpověď – nikdo! Žádný člověk není sám o sobě schopen takto Bohu sloužit. Jenom Kristus k tomu může člověka uschopnit, jenom Kristus může člověka obdarovat, jenom Kristus může dát člověku sílu a vytrvalost. A to jsme zpátku u skutečné zbožnosti, jsme zpátky u soustředění se na Krista.

Pokud chceme být sborem, který bude světlem tomuto světu, musíme mít na zřeteli slova, která jsme dnes probírali. Ale zároveň potřebujeme rozumět tomu, že jenom s Kristem a v Kristu jsme schopní takto žít a takto Bohu sloužit. Jenom zbožnost postavená na Kristu může oslavit Boha.

Jenom život zakotvený v Kristu může být vzorem zbožnosti.

Jenom život závislý na Kristu bude naplněný Kristovými dary ke službě.

Jenom život odevzdaný Kristu bude vytrvalý až do konce. Vždyť tam, kde Kristus začal dobré dílo, dovede ho až do dne Kristova příchodu (Fp 1,6). Pán je věrný a drží nás pevně ve své ruce. Nikdy své ovečky neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5).

• Římanům 8:35-39 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Milí svatí, i vy, milí přátelé, kteří jste ještě nepodřídili své životy Kristu, pojďte ke Kristu nyní. Dnes je den spasení. Dnes je den milosti. Dnes je den Kristovy slávy. Nyní je čas, aby On žil svůj život skrze nás. Amen.