Dar Ducha svatého

Jaroslav Kernal, Praha 12. května 2024

Dnes máme před sebou úžasné téma v našem studiu osoby a díla Ducha svatého. Čím více nad tím přemýšlím, tím více si myslím, že se jedná o jedno z nejdůležitějších a možná také nejvíce opomíjených témat celé této série. Zaslíbení Ducha svatého ve Starém zákoně a smysl tohoto zaslíbení. V tomto bodě se totiž dostáváme k celkovému Božímu záměru v dějinách, což je něco, čemu se jako křesťané příliš často nevěnujeme. A to je docela problém, protože potom můžeme úplně snadno minout podstatu věci. Pro samé stromy nevidíme les. Bůh nám dal les a chce, abychom rozuměli lesu – tím lesem je jeho věčný plán, který připravil před stvořením světa. Pár veršů z listu Efezským o tom mluví velmi jasně:

• V něm [Kristu] jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Ef 1,7–10)

Co nám říká tento text? Že odpuštění hříchů je jenom jednou součástí Božího plánu, není tím nejdůležitějším a není to cílem – tím cílem je přivedení všeho na nebi i na zemi do jednoty, do sjednocení, spojení s Kristem. A my, místo abychom se neustále snažili mít v mysli tento cíl, tak se zabýváme jednotlivými stromy, a kdyby jenom stromy – my detailně rozpitváváme jednotlivé jehličky nebo lístečky na poslední větévce jediného stromu a tento jediný lísteček se často stává celým životem křesťana, takže se zaměřuje na to, aby měl ten nejlepší duchovní dar, aby měl nejsvatější život, aby měl dokonalé manželství, aby měl nejlepší sbor na světě, aby dělal věci tak či onak – a ten jediný lísteček se stává celým jeho křesťanským světem, takže zapomíná na to, že na stromě jsou ještě další větve a vedle stromu rostou další stromy a Božím plánem není onen lístek, ani větvička, dokonce ani ojedinělý strom, ale celý les. 

A přesně takto často křesťané přistupují k otázce Ducha svatého. Řešíme dary, zmocnění, svatost, svědectví, adopci, dosvědčování Ducha, že jsme Boží děti atd., ale málokdy se zabýváme tím, co to znamená, že byl vylit Duch svatý a že žijeme v „době Ducha“, jak to nazývali někteří dávní učitelé. Proto dneska začneme u jednoho verše z proroka Izajáše a já se ho pokusím držet, ale projdeme celou škálu veršů, především ze Starého zákona a ukážeme si na nich několik věcí. 

• Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. (Iz 32,15)

Celá tato kapitola mluví o době Ducha a je to úžasná kapitola a chtěl bych vás povzbudit, abyste si ji doma přečetli celou a přemýšleli nad ní, vtiskli si ji do srdce. Dneska ale zůstaneme u toho jediného verše a ukážeme si na něm dílo Ducha svatého před Letnicemi, dále zaslíbení Ducha svatého ve Starém zákoně, které bude charakteristické přítomností Ducha na zemi a spolu s ním – a to je asi nejdůležitější – příchod zaslíbeného Mesiáše, který přinese nebo dá tohoto Ducha. Když jsem viděl velikost bohatství, které nám Písmo v těchto věcech dává, byl jsem opravdu přemožen tou velikostí a nádherou a přál bych si, abychom se tímto tématem zabývali do větší hloubky. A dá-li Pán, jednoho dne k tomu skutečně dojdeme – ať už zde, na zemi, nebo až budeme u Pána. Dnes se jenom dotkneme některých velikých věcí s touhou, aby nám v tom všem zazářil Pán Ježíš Kristus. 

I. Dílo Ducha svatého před Letnicemi

Izajáš říká: … až na vás bude z výše vylit Duch … Je tam to slůvko „až“, které mluví o tom, že to tak ještě není – teď mluvíme o době Izajáše. Izajáš prorokoval v první polovině osmého století před Kristem, tedy zhruba někdy v letech 740 až 700 před Kristem. V té době ještě nebyl vylit Duch. A dokonce ani v době, kdy přišel Pán Ježíš, ještě nebyl vylit Duch:

• „Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (J 7,38–39)

To jsou velmi důležitá slova – Pán Ježíš nebyl oslaven a proto ještě nebyl dán Duch svatý, resp. dar Ducha svatého. To ovšem neznamená, že by Duch svatý neexistoval, že by nepůsobil, že by se neprojevoval. Čteme o Pánu Ježíši, že Duch svatý na něj sestoupil, že ho vedl na poušť a že se vrátil z pouště v moci Ducha svatého. A podobná slova čteme mnohokrát ve Starém zákoně. Poprvé se setkáváme s Duchem svatým hned v první kapitole Bible, ve druhém verši, kde čteme, že se Duch Boží vznášel nad vodami (Gn 1,2). Duch svatý se podílí na stvoření. A můžeme jít dále, protože vidíme, že Duch Boží dává život, že oživuje, dává nové narození. A to je jeden z těch podstatných a velmi důležitých skutků Ducha svatého ve Starém zákoně. Nikdy v celé historii lidstva nebyl nikdo zachráněný jinak než tak, že se narodil z Ducha svatého. Nikdy neexistoval a nebude existovat jiný způsob spasení než z milosti skrze víru. Jak byl zachráněn Noe? Našel u Hospodina milost (Gn 6,8). Jak byl zachráněn Abraham? Uvěřil Hospodinu a on mu to připočetl jako spravedlnost (Gn 15,6). A tak bychom mohli pokračovat až do knihy Zjevení. Nikdy nebyl člověk zachráněn jinak. V době Starého zákona nebyli lidé zachraňováni tím, že přinášeli Bohu oběti – jednak je moc Bohu nepřinášeli a jednak to nebylo dáno jako způsob spasení, ale mělo to ukazovat na onu definitivní oběť, na Pána Ježíše Krista, Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Skrze něho, v něm a jím byli zachraňováni lidé v době staré smlouvy – a to aniž by věděli detaily, které se týkaly tohoto beránka. Byli zachráněni vírou ve slib, který jim Bůh dal. 

A nemůže to být jinak, protože lidské srdce je zatvrzelé, zlé a zvrácené, nehledá Boha, netouží po Bohu, chce spasení, ale podle sebe a podle svých vlastních zásluh, aby se mohlo chlubit. Lidské srdce je v tomto nenapravitelné, a proto s ním musí Duch svatý pracovat, proto je každé spasení svrchovaným dílem Božího Ducha. Duch svatý zachraňoval i před Letnicemi. 

Duch svatý také zmocňoval – byli to vždy spíše jednotlivci, kteří byli zmocněni Duchem svatým. V době Starého zákona nebyl vylit na všeliké tělo. Ale zmocňoval jednotlivce k velikým Božím skutkům. Často to můžeme vidět v knize Soudců, kde čteme např. o tom, že Duch Boží spočinul na některém ze soudců, nebo že ho Duch Boží zmocnil, nebo dokonce, že se ho zmocnil – jako třeba Samsona, který potom oslí čelistí pobil tisíc mužů (Sd 15,14–17). I ve Starém zákoně dával Duch svatý lidem moc konat veliké věci Boží. Zmocňoval lidi, zmocňoval lidi, používal je jako svůj nástroj k vysvobození Božího lidu, sestupoval na ně a naplňoval je. 

V knize Numeri 11 čteme úžasný příběh, prorocký příběh, o tom, jak Bůh sestoupil a odebral z Ducha, kterého vložil na Mojžíše a dal ho sedmdesáti izraelským starším. Izraelci si stěžovali na těžkosti a Bůh vzplanul hněvem proti Izraeli a soudil Izrael přísným soudem. I Mojžíš byl nespokojený a Bůh odpověděl velmi zvláštním způsobem. Řekl Mojžíšovi, aby shromáždil sedmdesát starších z Izraele a odebral Ducha, který spočíval na Mojžíšovi a vložil ho na těchto sedmdesát starších. Ten příběh je úžasný, protože když Bůh odebral Ducha Mojžíšovi, Mojžíšovi nijak neubylo, protože byl stále plný Ducha a sedmdesáti starším přibylo z nuly na sto procent – byli naplněni Duchem a v danou chvíli také prorokovali. Byli tam dva muži, kteří byli zapsaní v seznamu oněch sedmdesáti mužů, kteří se však z nějakých důvodů nemohli dostavit do shromáždění a zůstali mezi ostatními lidmi v táboře. Ale Bůh dobře ví, kdo je jeho a tak sestoupil i na tyto dva muže a oni v táboře mezi ostatními Izraelci prorokovali. Jozue byl tehdy velmi dotčen tímto jejich prorokováním a běžel za Mojžíšem, aby jim to Mojžíš zakázal. Jaká byla Mojžíšova odpověď? 

• Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha! (Nu 11,29)

Stejná slova říká apoštol Pavel na začátku čtrnácté kapitoly prvního listu do Korintu. Kéž by všichni měli dar proroctví. Ale jedno je jisté – Boží lid nové smlouvy jsou ti, kteří přijali Ducha jako závdavek budoucího dědictví. Každé Boží dítě je zapečetěné Duchem svatým a Duch svatý v něm přebývá. V době Mojžíše se to týkalo jenom sedmdesáti starších z nějakých dvou miliónů lidí, kteří vyšli z Egypta. V době Ježíše, resp. v době Ducha se to týká každého Božího dítěte – Boží lid jsou ti, kteří přijali jeho Ducha, v nichž Duch svatý přebývá a bude v nich navěky. To je obrovský rozdíl mezi tehdy a nyní – tehdy to byli jednotlivci, kteří byli zmocněni Duchem, nyní je Duch svatý vylit na všeliké tělo a každé Boží dítě, každý, kdo věří v Pána Ježíše Krista, je obýván Duchem svatým, je jím zapečetěn, je jím naplňován, je jím znovuzrozen, je jim chráněn, je jím budován a veden, je Duchem svatým posvěcován a proměňován do podoby Pána Ježíše Krista. 

II. Zaslíbení Ducha svatého

Duch svatý pracoval ve světě od stvoření světa. Jednal s lidmi, působil v lidech i skrze ně. Ovšem jeho dílo bylo hodně omezené. Používal jednotlivce, ale nepůsobil v celém Božím lidu. Tohle je mimo jiné důvod, proč mluvíme o tom, že v době Starého zákona je Boží lid nevěřícím obrazem skutečného Božího lidu. Boží lid staré smlouvy byl sice Bohem vyvolený, ale jednalo se o tělesné vyvolení, nikoliv vyvolení v duchovním slova smyslu, tedy vyvolení ke spasení. A pokud toto pochopíme, začne nám dávat smysl zaslíbení, které Bůh dává skrze proroky, které se týká Ducha svatého. 

Bůh zaslibuje, že přijde doba, kdy Duch svatý bude přebývat v Božím lidu, kdy bude vylit na Boží lid, kdy každý, kdo se označuje za Boží dítě, bude Božím dítětem v duchovním slova smyslu, tedy bude zachráněný pro věčnost. To je ono Mojžíšovo volání, že by chtěl, aby všichni v Hospodinově lidu byli proroci. Jde o to, že všichni budou naplněni Duchem a budou znát Boha. 

A přesně s tímto souvisí Boží zaslíbení:

• Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. (Iz 32,15) 
• Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. (Iz 44,3)
• A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, (Ez 11,19)

To je zaslíbení nové smlouvy. Stará smlouva neměla toto zaslíbení. Ve staré smlouvě byli lidé, kteří neměli nové srdce. Oni se sice rodili jako ti, kdo patřili do Božího lidu, ale rodili se tak podle těla, nikoliv podle Ducha. Proto mluvím o tělesném obrazu Božího lidu. Rodili se přirozeně, tady jako nevěřící, proto musíme mluvit o tělesném nevěřícím obrazu Božího lidu. Byli to lidé neobráceného srdce. Byli obřezaní na těle, ale nikoliv na srdci. Jejich tělesná obřízka ukazovala na to, že potřebují být obřezáni i na srdci, ale to nemohli sami lidskou rukou udělat. Obřízka srdce je něco, co musí udělat sám Bůh. A je to něco, co dělá v době staré i nové smlouvy jenom on sám. Ale v době staré smlouvy se to týkalo jednotlivců uprostřed skupiny lidí, kteří se nazývali Božím lidem, v době nové smlouvy se to bude týkat všech, kteří jsou Božím lidem. Uprostřed Božího lidu staré smlouvy byl vždycky zaslíbený duchovní ostatek – což byli ti, kdo byli znovuzrození, kdo měli Ducha svatého, kdo měli nové srdce z masa, v nichž přebýval Duch svatý. Ale byl to ostatek, byli to jednotlivci. Ale zaslíbení nové smlouvy se týká úplně každého v Božím lidu. Kdokoliv bude zván Božím lidem, bude tím, kdo má nové srdce, kdo věří Bohu a spoléhá se na něj. To je slib nové smlouvy:

• A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26–27)
• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jr 31,31–34)

Toto jsou naprosto zásadní zaslíbení, která se týkají nové smlouvy. Je to něco, co tady do té doby nebylo. Respektive bylo to tady jenom skrytě a týkalo se to jenom vyvoleného ostatku Božího lidu. Ale v době nové smlouvy se to bude zjevně týkat veškerého Božího lidu. Boží lid je tím, kdo má nové srdce. Boží lid není někdo, kdo se fyzicky, přirozeně rodí do Boží rodiny, ale je to jenom ten, kdo se rodí z Ducha svatého, kdo je znovuzrozený. Tohle je důvod, proč Pán Ježíš říká Nikodémovi, že se musí narodit znovu, jinak nespatří Boží království. Bez duchovního znovuzrození nemůžeme mluvit o Božím lidu. A duchovní znovuzrození znamená vyučení od Boha, tedy poznání toho, kdo je Bůh, kdo je Pán Ježíš Kristus, co je jeho dílo. A toto duchovní znovuzrození nemohlo v plnosti přijít dřív, než byl zjeven Boží syn v těle, než se Pán Ježíš stal člověkem. 

I svatí staré smlouvy byli znovuzrození, ale nebylo to na základě pochopení toho, kdo je Ježíš. Bylo to na základě slibu, že Bůh pošle svého mesiáše, spasitele, který lidi vysvobodí. Tomu lidé věřili, a byli zachráněni. Byli znovuzrozeni. Ale nyní byl mesiáš zjeven a Duch svatý byl vylit. Ti, kdo věří, věří na základě jasného zjevení Pána Ježíše Krista, jeho ukřižování a vzkříšení. To jsou ti, kdo jsou ke Kristu přitaženi Duchem svatým, kdo jsou obnoveni, obmyti, znovuzrozeni Duchem. 

III. Duch svatý je darem od mesiáše

• Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. (Iz 32,15) 

Byla tady poušť. My jsme byli poušť. Byli jsme mrtví ve svých vinách a přestoupeních. Nebyli jsme lidem, natož abychom byli Božím lidem. Neměli jsme smlouvy, neměli jsme zaslíbení, neměli jsme Krista, neměli jsme nic. To si máme připomínat:

• [Pamatujte,] že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Ef 2,12)

Toto pamatování je jediným příkazem první poloviny listu Efezským. Byli jsme tmou, ale Bůh nás učinil světlem. Byli ne-lidem, ale Bůh nás učinil lidem. Byli jsme Božími nepřáteli, ale Bůh z nás udělal své děti. Neměli jsme zaslíbení, protože jsme jako pohané neměli žádné Boží slovo, ale Bůh nás k sobě povolal svým Duchem a stali jsme se zaslíbeným Božím lidem, který zná Boha. A tady musíme zdůraznit, že všechna tato zaslíbení jsou spojená s mesiášem. Až přijde mesiáš, bude křtít Duchem svatým, vyleje na svůj lid Ducha svatého, jeho lid ho bude znát, jak ho Boží lid do té doby neznal. Toto je ten důvod, proč Petr o Letnicích cituje slova proroka Joela:

• I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha. (Jl 3,1–2)

A Petr jasně říká, že se toto slovo naplnilo. Duch svatý byl dán. A to znamená, že mesiáš už přišel. Už je možné ho pojmenovat, už je možné na něj ukázat. Mesiáš přišel a dal Ducha svatého. To je význam těch slova z Janova evangelia, která jsme četli na začátku, že proudy živé vody poplynou z nitra věřících (J 7,36–38). Věřící budou naplněni Duchem svatým a budou znát Boha, budou mít jasno ohledně zaslíbeného mesiáše – nebudou muset spekulovat, jestli je to ten či onen, ale budou moci velmi jasně a jednoduše ukázat prstem na Pána Ježíše Krista a vyznat, že on je jejich králem, že tento potomek z rodu Davidova je Spasitel a dárce Ducha.

• Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)

Když byl Ježíš zjeven, mohl udělat to, co bylo zaslíbeno – mohl začít křtít Duchem, resp. ponořovat do Ducha, což je správné vyjádření. Skrze jeho dílo, skrze víru v něj, skrze jeho oběť jsme ponořeni do Ducha svatého, což znamená, že jsme naplněni Duchem svatým – je to jako když prázdnou nádobu ponoříte do vody, takže je plně naplněná vodou. Takto jsme ponořeni do Ducha svatého a on v nás přebývá. To je naplnění oněch slov Jana Křtitele, že za ním přichází ten, kdo nás bude křtít Duchem, ponořovat do Ducha. Po svém vystoupení do nebes dostal Ježíš Ducha svatého od Otce jako dar a vylil ho na nás, takže jsme do něj ponořeni, jsme jím pokřtěni. 

S vylitím Ducha začala doba mesiáše – byl dán Duch svatý, takže bylo jasné, že zaslíbený mesiáš už přišel. A to znamená, že už je tady Boží království. Začala nová éra, éra působení Ducha svatého. Nyní Duch svatý osvěcuje a dává poznání každému, kdo přichází do tohoto světa. Svědčí světu o tom, v čem hřích, spravedlnost a soud (J 16,8–11). Ukazuje na Pána Ježíše Krista – a to nebylo možné, dokud se Pán Ježíš nezjevil, dokud se nestal tělem, dokud nezaplatil na kříži za naše hříchy, dokud nevystoupil k Otci, nebyl oslaven a nevylil Ducha svatého na všeliké tělo. Vylití Ducha svatého říká, že Boží království už je mezi námi, že nastala poslední doba, že už jsme jenom krůček od věčnosti. Vidíme, že ten krůček trvá už dva tisíce let, ale je to jenom poslední krok. Pán přišel v těle a přišel jako ten, kdo na sebe vzal hříchy svého lidu, kdo byl ukřižován a zemřel a třetího dne vstal z mrtvých, kdo vystoupil na nebesa a dal dary lidem. Tím darem s velkým „d“ je Duch svatý, kterého vylil na všeliké tělo, abychom ho mohli znát.

Nyní čekáme už jenom na to poslední, že Pán přijde znovu, že se dá ještě jednou poznat – a tentokrát to bude celému světu. A všichni ho poznají jako mocného válečníka, který bude svou železnou berlou drtit národy. Přijde jako Pán, vládce a soudce. Už nepřijde jako beránek, který snímá hříchy světa, ale přijde jako lev, jako král, jako ten, kdo stíhá každou nepravost svým spravedlivým soudem. A celá země se všemi jejími skutky bude postavena před soud. Bude soudit živé i mrtvé. A jenom ti, kdo jsou v Duchu svatém, kdo přijali Ducha, protože přijali Božího syna, budou zachráněni. O těch je řečeno, že na soud už nepřijdou. 

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a neopodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Jsou ponořeni do Ducha a to je oblast, která nemůže být souzena. Duch svatý je Bůh a Bůh nebude souzen. Proto může Pavel napsat, že nyní už není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti (Ř 8,1–2). Takže nezbývá nic jiného, než otázka, kterou Pavel kladl těm, s nimiž se setkal: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ (Sk 19,2). Oni učedníci tehdy řekli, že vůbec neslyšeli, že byl Duch svatý seslán – jinými slovy, ještě neslyšeli, že přišel zaslíbený mesiáš, že se Slovo stalo tělem a Bůh přišel ke svému lidu, že nyní už Bůh přebývá uprostřed svého lidu. On přišel a dostal jméno Immanuel, to je Bůh s námi a nyní dal jiného přímluvce, který s námi bude už navěky. Už navěky budeme součástí Boha samotného jako Kristova nevěsta, která je naplněná Duchem svatým a která se jednoho dne stane jedním tělem se svým ženichem Pánem Ježíšem Kristem. A toto je to, co znamená zaslíbení Ducha svatého. To nejsou na prvním místě zázraky nebo nějaké nadpřirozené věci, ale znamená to podíl na Boží svatosti, znamená to být součástí Krista samotného.