Bůh sám si najde beránka ...

Jaroslav Kernal, Praha 5. března 2023

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Dnes máme před sebou dalších pár veršů z 22. kapitoly. Už jsme zde potřetí, takže nebudu číst celý ten příběh o obětování Izáka, ale přečtu jenom těch šest veršů, jimiž se dnes budeme zabývat.

Společně se Abrahamem a Izákem jsme se dostali na vrchol hory, na místo, které Bůh Abrahamovi ukázal. Je dost možné, že se jedná o stejné místo, kde se ukázal Hospodinův anděl Davidovi, kde David přinesl Hospodinu oběť a Bůh zastavil svůj soud nad Jeruzalémem. Bylo to, když Bůh chtěl Davida vyzkoušet a nechal satana, aby Davida podnítil k tomu, aby sečetl lid. Kvůli této pošetilosti Bůh Davida potrestal a dal mu na výběr – sedm let hladu v zemi, tři měsíce pronásledování od nepřátel nebo tři dny moru v zemi (2S 24,13; 1Pa 21,12).

• Bůh vyslal k Jeruzalému anděla, aby v něm šířil zkázu. Ale když šířil zkázu, Hospodin shlédl a pojala ho lítost nad tím zlem. Řekl andělu, jenž šířil zkázu: „Dost! Již přestaň!“ Hospodinův anděl stál právě u humna Ornána Jebúsejského. (1Pa 21,15)

David viděl toho anděla a koupil od Ornána to pole, vybudoval tam Hospodinu oltář a přinesl oběť zápalnou a pokojnou a vzýval Hospodina. Ten mu odpověděl ohněm seslaným z nebe na oltář pro zápalné oběti (1Pa 21,26). O něco dále čteme:

• Šalomoun začal budovat v Jeruzalémě Hospodinův dům na hoře Mórija, kde se Hospodin ukázal jeho otci Davidovi, na místě, které připravil David, na humně Ornána Jebúsejského. (2Pa 3,1)

Jsme na místě, které si Bůh vybral, aby tam byl uctíván, aby mu tam byly přinášeny oběti zápalné i pokojné, aby tam bylo vzýváno jeho jméno a byl oslavován. A to jsou věci, které dnes uvidíme v našem textu: Abraham pro Hospodina vybudoval oltář, přinesl mu jako oběť svého jediného syna, ale Bůh tu oběť obrátil v oběť beránka, kterého si sám vyhlédl, a nakonec oslavil Hospodina svou chválou. A Bůh potom oslavil Abrahama, jak vidíme v závěru kapitoly, na což se ale podíváme až příště.

I. Oltář pro Hospodina

Od první chvíle, kdy jsme se setkali s Abrahamem, jsme měli možnost poznat ho jako muže, který buduje oltáře Hospodinu. Když Bůh přivedl Abrahama do Kenaánu, dovedl ho k Šekemu, k posvátným dubům Móre a Abraham tam vybudoval oltář Bohu, který se mu ukázal (Gn 12,7). Potom šel dál a hned v dalším verši čteme, že vybudoval další oltář mezi Bét-elem a Ajem a vzýval Hospodinovo jméno. Když pak sestoupil do Egypta a byl vyhoštěn, vrátil se zase na toto místo a znovu tam vzýval Hospodinovo jménu u oltáře, který předtím postavil. A potom, co se rozešli s Lotem, se usadil u posvátných dubů Mamreho u Chebrónu, kde vybudoval oltář. Abraham, Izák i Jákob stavěli Bohu oltáře a vzývali jeho jméno. Takový oltář to byla vlastně hromada kamenů uspořádaná do tvaru stolu nebo podstavce, aby se na to dalo položit dříví a na to dříví oběť. Nyní Abraham jde a znovu staví další oltář na hoře Mórija. Vzývá Boží jméno, celým svým srdcem i celou svou bytostí uctívá Boha, který ho povolal do této země. Jeho srdce se zjevuje v jeho poslušnosti, se kterou dělá všechno, co mu Bůh přikazuje. Bůh mu přikázal, aby mu přinesl svého jediného syna jako zápalnou oběť a Abraham za časného jitra vyrazil na cestu. Nyní staví oltář. A řekl bych, že stejně jako na cestě sem se s každým dalším krokem musel zamýšlet a obracet k Bohu s otázkou, co se to vlastně děje, nyní si tu otázku kladu s každým dalším kamenem, který přidává ke stavbě oltáře. A co Izák? Stavěl oltář se svým otcem? Nebo se jen díval? Co si asi myslel? Co prožíval? Jistě tušil, kdo asi bude ležet na tom oltáři. Mluvil s Abrahamem? Nebo oba mlčeli a pracovali hluboce pohrouženi do modlitby? Měl Izák stejnou víru jako jeho otec, tu víru, o níž čteme v Židům 11, že v této víře šel obětovat Izáka, protože se spoléhal na to, že Bůh křísí mrtvé? Nevíme nic o těchto věcech a Písmo je nechává zahalené. Nepotřebuje je nijak vynášet na povrch, nepotřebuje se zabývat emocemi a myšlenkami těchto dvou mužů. Myslím si ale, že atmosféra musela být napjatá k prasknutí.

A tato atmosféra silně připomíná atmosféru v Getsemanské zahradě, když tam Ježíš ten poslední večer před ukřižováním přišel se svými učedníky. U večeře jim toho řekl mnoho. Mluvil o smlouvě, která bude zpečetěná jeho krví, mluvil zradě, mluvil o tom, že musí od nich odejít, mluvil o tom, že ho všichni zapřou. A potom se šel modlit. Požádal tři učedníky, s nimiž měl nejbližší vztah, aby se modlili s ním, ale oni byli tak ospalí, že usínali. Ale Ježíš zápasil. Bylo to tak silné, že mu popraskaly kapiláry v kůži a jeho pot se smísil s jeho krví. Jako poslušný syn volal k Otci: „Ne, jak já chci, ale jak ty chceš!“ (Mt 26,39). Možná úplně stejně bojoval i Izák, když se svým otcem stavěl oltář.

Máme před sebou dva nejstrašlivější verše z celé kapitoly. A všimněte si, jak strohý je to popis, zvlášť devátý verš:

• Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. (Gn 22,9)

Je to velmi strohý popis podobný tomu, co čteme v evangeliích o ukřižování Pána Ježíše Krista. Žádné velké detaily tu nejsou. Nic o tom, jak kladivo římského vojáka buší do hřebů a proniká masem Pánových rukou a nohou. To jenom naše fantazie takhle pracuje. Bůh naopak takové věci zakrývá. Během toho nejhoršího Pánova utrpení na kříži se celá scéna na tři hodiny zahalila do tmy. To bylo zjevné znamení od Boha. Podobně jako když potom Pán Ježíš zemřel – nastalo zemětřesení, hroby se otevřely, zesnulí svatí vyšli a chrámová opona se roztrhla od shora dolů. Kdo měl oči k vidění, viděl a uvěřil. Jako římský setník, který vyznal, že ten ukřižovaný muž musel být Boží syn (Mk 15,39). Pán Ježíš byl ve svém lidství položen na dřevo kříže jako zápalná oběť. Otec sám přinesl tuto oběť!

Otec dal svého syna, aby byl obětí smíření za naše hříchy. Otec sám vybudoval oltář, na němž byl Syn člověka obětován za naše hříchy. A stejně jako v případě Abrahama to byl sám Otec, kdo vztáhl ruku po noži. Ale na rozdíl od Abrahama, Bůh Otec také vylil svůj hněv na svého Syna. Nebyl nikdo, kdo by mohl zadržet jeho ruku, jako se to stalo v případě Abrahama. Otec zahalil celou scénu do temnoty, aby se nikdo nemohl dívat na agónii jediného milovaného Syna a potom na něj udeřil svým nožem a vydal ho do spárů smrti. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Ježíš na sebe vzal naše hříchy a zaplatil za ně svou smrtí. Proto každý, kdo v něj věří, nezahyne navěky, ale má život věčný, protože za jeho hříchy bylo zaplaceno člověkem Ježíšem na dřevě kříže na Golgotě. Na lidském těle byl odsouzen náš hřích! Můj hřích! Tvůj hřích! Ježíš už zaplatil. Je dokonáno.

Izákova oběť byla pouhým obrazem toho, co Bůh zamýšlel od věčnosti. Proto Bůh nenechal Abrahama dokonat toto dílo. Izák by nikdy nemohl být takovou obětí, která by uspokojila Boha. A protože byl Abraham zkoušen, Bůh viděl jeho srdce, nechal i Abrahama samotného uvidět jeho vlastní odhodlání, ale zastavil ho, protože Bůh nechce lidské oběti. Bůh chce naše srdce a to mu Abraham cele dal. Bůh chce vidět naší oddanost až do konce, chce, abychom postavili oltář, abychom na něj narovnali dřevo a abychom spálili to, co je nám skutečně nejdražší. Mnohdy zadrží naši ruku s nožem a vrátí nám zpátky to, co jsme mu dali. Ale už to není stejné. Protože naše srdce se změnilo. Už jsme to vydali Bohu. Ale někdy nás také nechá dokonat toto dílo, abychom usekli to, co do našeho života nepatří, to, co tam nemá mít místo.

II. Oběť pro Hospodina

Bůh zavolal na Abrahama hned dvakrát, což ukazuje na naléhavost, která měla Abrahama zadržet. A všimněte si, že Abraham okamžitě reaguje. A nebylo to proto, že na oltáři ležel jeho syn Izák, ale bylo to proto, že Abraham se naučil poslouchat Boha. Bůh mu nemusel vysvětlovat, co po něm vlastně chce, nemusel ho přemlouvat, ale Bůh řekl, a Abraham poslechl. To je poslušnost Božího dítěte. To je mimochodem důvod, proč také křesťané vychovávají své děti a učí je poslušnosti. Také to je možná důvod, proč Izák dělal to, co mu jeho otec řekl. Bůh zastavil Abrahamovu ruku, protože viděl jeho srdce. Bylo to srdce, které bylo odhodlané dát Bohu úplně všechno. To je víra, která jedná. To je víra, která se prokazuje skutky. To je víra, která je skutečná, která je živá. Není to víra, která jenom mluví, spekuluje, představuje si nebo sní. Tohle je křesťanská víra, o které mluví Boží slovo. Bůh říká, já jednám. Je to víra, která přináší oběti. Ale zamysleme se na okamžik, jak to je s tou obětí?

• Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gn 22,13)

Bůh sám připravil oběť, kterou měl Abraham obětovat. Bůh daroval Abrahamovi oběť, kterou měl přinést. A tak to nakonec bylo i s Izákem. I on byl zvláštním Božím darem, nebyl dílem Abrahama, nebyl něčím, co by Abrahamovi Bůh nedal.

Kdykoliv Bůh chce, abychom mu něco dali, musíme nad tím přemýšlet přesně tímto způsobem, protože není nic, co bychom od Boha nedostali. Všechno, co máme, všechno, čím jsme, všechno, co umíme nebo čím jsme obdarovaní, máme jenom od Boha. Kdyby nás tím on sám neobdaroval, neměli bychom nic. Prach jsi a v prach se obrátíš, řekl Bůh Adamovi a totéž platí i o nás. Jsme jenom prach a jednoho dne se v prach obrátíme. Nic z toho, co v tomto světě máme, si nevezmeme na druhý břeh Jordánu, do nebeské vlasti. Takže když nás Bůh vede, abychom mu to dali, neměli bychom váhat. Nepřipravil to Bůh pro nás právě proto, abychom mu to dali?

Pro Abrahama Bůh připravil berana, který uvízl vzadu v houští, chytil se tam svými rohy a nemohl se ani hnout. Ale Abraham nešel na tu horu s očima na stopkách, jestli náhodou neuvidí nějakého berana, kterého by mohl obětovat Bohu místo svého syna Izáka. Ne, dokud ho Bůh nezadržel, Abraham si toho berana ani nevšiml. Navzdory tomu, že tam ten beran byl uvízlý nejspíš už ve chvíli, kdy Abraham na to místo přišel. Ale Abrahamovy oči se soustředily na Boha, jeho srdce bylo odevzdané poslušnosti Bohu, takže místo hledání berana hledal kameny, aby mohl postavit Bohu oltář! Ale Bůh ve své milosti zajistil pro Abrahama všechno, co bylo nakonec potřebné.

Kde to Bůh zajistil? Přesně tam, kde to Abraham potřeboval. Dostal to na místě, které Bůh určil. Abraham šel přesně tam, kam ho Bůh poslal. Byl na správném místě, a tak ho Bůh zaopatřil vším potřebným. Jestli nejsme tam, kde máme být, nemůžeme počítat s tím, že nás Bůh zaopatří.

Kdy Bůh pro Abrahama zajistil toho správného berana? Bylo to přesně podle Božího času. Přesně ve chvíli, kdy to bylo potřeba – ani minutu dřív, ani o minutu později. Boží slovo nás vybízí, abychom přistupovali „směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Žd 4,16). Někdy se nám zdá, že Bůh čeká příliš dlouho, že už je to k nevydržení. Ale Bůh nikdy nepřichází pozdě a často nás nechá, abychom natáhli ruku po obětním noži, než nám ukáže toho svého berana, který uvízl vzadu v houští.

A všimněte si toho, jak Bůh jedná, jak zaopatřil Abrahama. My bychom chtěli vidět zázrak, chtěli bychom něco nadpřirozeného, chtěli bychom vidět, jak se z nebe snese ten beran přímo na ten oltář, ale jak to udělal Bůh? Úplně přirozeně! Prostě jen zařídil, že se v houští zachytil za rohy beran ve chvíli, kdy to Abraham potřeboval. Bylo to na místě, které bylo pro Abrahama dostupné a byl to právě jeden beran, kterého Abraham potřeboval. Nepotřeboval celé stádo, ale jenom jednoho, a Bůh dal jednoho.

Bůh dal toho jednoho beránka, kterého si sám vyhlédl. Toho jediného beránka, toho bez vady a bez poskvrny, si Bůh vyhlédl před stvořením světa a poslal ho kvůli nám na svět na konci časů (1Pt 1,19–20). Jeho převzácnou krví jsme byli vykoupeni z prázdnoty svého způsobu života. Ježíš Kristus je ten beránek, na něhož měla ukázat tato Abrahamova oběť. Abraham třetího dne obětoval svého syna, Bůh třetího dne vzkřísil svého Syna z mrtvých. Pán Ježíš přišel v těle jako milovaný syn svého Otce, a byl vyhlédnutým beránkem, který neuvízl „náhodou“ v houští, ale který přišel proto, aby se sám položil na oltář, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. Jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Tam směřoval. Podobně jako Abraham směřoval na horu Mórija, směřoval Ježíš do Jeruzaléma, aby dokonal dílo, kvůli kterému přišel. Jeho smrt nebyla nešťastnou událostí, nebyla to souhra špatných okolností, ale byl to od samotného začátku Boží plán. Petr to říká velmi jasně – před stvořením světa Bůh vyhlédl Beránka. Dříve než existoval svět, byl tu plán spásy. Dříve než byl stvořen Adam, byl tu plán kříže, plán oběti, plán vtělení, plán spasení. Plán spásy není reakcí na hřích, ale hřích je součástí plánu spasení. Tento plán spásy vede k Boží slávě. Bůh připravil Beránka, svého jediného Syna, kterého tolik miluje, aby byl Boží syn vyvýšen, aby byl Bůh oslaven, aby celé stvoření jásalo nad nádherou a dokonalostí Božího plánu a žaslo nad Božím synem, jeho dílem a radovalo se z jeho nevěsty, z církve. A Abrahamův příběh zapadá do této mozaiky jako dílek puzzle a plní svůj účel, když skrze milovaného syna Izáka a skrze berana uvíznutého v houští ukazuje na Pána Ježíše Krista. Pokud by to ten příběh nedělal, byl by jen divným příběhem o Boží hře s lidmi, o tom, že Bůh zkouší lidská srdce, i když ve skutečnosti dobře ví, co v nich nalezne. Ale pokud ukazuje na Ježíše, je to mocné a silné zjevení, které bylo pradávným ukazatelem, směrovkou, která všechny čtenáře Písma vede přímo do náruče Pána Ježíše, protože mluví o jeho vykoupení.

III. Oslava Hospodina

To je ohromná Boží sláva. Abraham oslavil Boha. Oslavil ho svou neochvějnou vírou, svou poslušností, svou pohotovostí, s níž poslechl každé Boží slovo, které mu Bůh dal. A nakonec ho oslavil tím, že pojmenoval toto temné místo zářivým jménem: „Hospodin vidí!“ Tohle je další způsob, jak Abraham uctívá Boha. Kdyby nás Bůh vedl k takové věci, jako Abrahama, chtěli bychom rychle zapomenout na všechny detaily celého tohoto výletu. Ale tady můžeme na Abrahamovi vidět, jak se skrze poslušnost víry proměňuje lidské srdce. Abraham uctívá Boha, oslavuje ho. Proč? Protože Bůh vidí. Bůh zná každičký detail. On ví o každém vlase na vaší hlavě. Význam tohoto rčení je zcela evidentní – doslova bychom to asi mohli přeložit jako, že Bůh vidí dopředu, Bůh předzvěděl, Bůh se postaral, zaopatřil. Hospodin vidí. Jde o to spolehnout se na něj – nikoliv slepě, ale na základě víry – postavit se na Boží slovo a Boží sliby, být na Božím místě a jednat Božím způsobem. Bůh je věrný a splní každé své zaslíbení.  

Abraham zde byl zcela závislý na Bohu. Jenom na Bohu. Služebníky nechal daleko vzadu, Sára zůstala doma. Když přicházejí zkoušky, tak býváme vděční za přátele, za rodinu, za všechny, kteří nás povzbuzují a případně nám pomohou nést břemena. Ale někdy přicházejí zkoušky, kdy musíme jít úplně sami a cele se spolehnout na to, že Bůh se postará. Jenom tehdy totiž můžeme poznat, co s námi náš nebeský Otec zamýšlí. Abraham se spolehl na Boží sliby. Pravděpodobně neměl žádnou předchozí zkušenost se vzkříšením z mrtvých, přesto počítal s tím, že Bůh křísí mrtvé a že se vrátí zpět se svým synem Izákem. Prokázal tady velikou víru a veliké poznání Boha. A Bůh se o něj postaral.

Bůh se stará o všechny, kteří mu věří a jsou poslušní. Když jednáme podle Boží vůle, můžeme očekávat Boží zaopatření. Když se Boží dílo dělá Božím způsobem, nebude postrádat ani Boží pomoc. Ale neměli bychom si myslet, že Bůh bude žehnat mým představám a plánům, tedy lidským představám a plánům. Bůh chce, abychom hledali jeho vůli a jednali podle jeho plánů. Chce, abychom otevřeli jeho Slovo, Bibli, abychom se dívali do Písma a učili se, co po nás chce – a potom můžeme čekat, že nás zaopatří, že nás uvidí – nebo – jak by se dal tento výrok také přeložit – že se nám dá uvidět, že ho uvidíme. Že na Hospodinově hoře se nám Bůh dá spatřit. Jsme ochotni se tam vydat? Jsme odhodláni dojít až na místo? Čekat na jeho zaopatření? Jít v poslušnosti až do konce? Vzpomeňte si na Pána Ježíše, toho jediného milovaného Božího syna – když se ho učedníci ptali, jestli už jedl, řekl jim, že jeho pokrmem je činit Boží vůli. Ó, moji milí, kéž by to bylo i naším pokrmem! Kéž bychom sytili svou duši plněním Boží vůle. To skutečně sytí duši – kdykoliv jednáme podle Boží vůle, otevírají se nám další dveře a můžeme pokračovat v následování Pána Ježíše Krista s větší smělostí, láskou i odvahou.

Bůh nám poskytuje všechno potřebné, abychom ho uctívali, abychom mu byli vděční, abychom ho oslavovali. To je mimochodem první prosba v modlitbě, kterou učil Pán Ježíše své učedníky: „Posvěť se jméno tvé!" (Mt 6,9-13). Tato první a základní prosba určuje všechny další prosby. Na hoře Mórija byl Bůh oslaven, protože Abraham a Izák konali Boží vůli a oslavili Krista Ježíše. Bůh se postaral o všechno potřebné.

A Bůh se stará i v našem vlastním životě. Pokud něco Bůh odsekne, aniž by to vrátil zpátky, znamená to, že takové věc nemá žádné místo v životě Božího dítěte. Dokonce to jde až na hranice rodiny, které vidíme v tomto oddíle. Je smutné, že tento oddíl bývá zneužíván k hrozným věcem – k tomu, že lidé obětují svou rodinu, své nejbližší, své děti. Ale Bůh nikde nevede své svaté k tomu, aby služba nebo církev byly přednější než rodina.

• Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. (1Tm 5,8)

Muži i ženy v naší společnosti obětují své děti tomu, aby si mohli žít sami pro sebe, pro své sobectví. Obětují jeden druhého pro své vlastní pohodlí, pro své vlastní touhy. Ale takové jednání vždycky nutně vede Božímu soudu. Jenom když jsme ochotní vzdát se dokonce svých nejbližších kvůli Bohu samotnému, kvůli tomu, že to od nás žádá on sám, jenom tehdy Bůh přijde se svým zaopatřením a se svým požehnáním.

• Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. (Lk 12,26–27)

To je oslava Boha. To je křesťanský život, který je životem paradoxu. Bůh chce, abychom mu dali všechno, co máme! Ale my dobře víme, že nemáme nic, co by nám předtím on sám nedal (1K 4,7), co bychom nedostali od něj. Ztratili jsme svůj život pro Krista a tak jsme ho získali. Kdybychom ho chtěli zachránit pro sebe, ztratíme ho navěky. Když mu věrně dáváme to, co on nám svěřil (jako onu hřivnu služebníkům v podobenství), Bůh sám to rozhojňuje a nad to nás ještě odměňuje za naši věrnost. Ale je to jeho věrnost, která to vše působí. Je to on sám, kdo v nás pracuje, takže chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13).

Křesťanský život je životem obětování se. Bůh chce, abychom se kvůli němu vzdali toho, co je pro nás nejvzácnější. A často je to tak, jako v případě Abrahama – nechce nám to vzít, ale chce nás proměnit, chce nám věci ponechat, ale jenom když budeme proměněni ve vztahu k nim. Chce nás dovést k tomu, abychom se spolehli cele na něho samotného a sami se stali živou obětí Bohu. To má být naše každodenní bohoslužba – zapírat sami sebe, umírat sami sobě, ve víře přijímat Pánův život a žít, jako on žil. On, Pán a Stvořitel všeho, nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. My svůj život nemůžeme dát za nikoho jiného, ale máme ho každý den pokládat na oltář Bohu, aby on sám z něj učinil oběť, která pro něj bude libou vůní. A to nejde jinak, než jak to udělal Abraham – že se budeme dívat na Boha, že ho budeme poslouchat a uctívat ho ve svém srdci, ve své mysli, ze vší své síly, celým svým životem. Že budeme pamatovat na to, že Hospodin vidí, že se postará, že své děti nikdy nenechá bez pomoci, ale že jim vždycky poskytne všechno, co po nich chce. Augustin to shrnul slovy: „Dej, co žádáš, a žádej, co chceš.“ Když dáš to, co po nás žádáš, můžeš po nás žádat skutečně všechno, co chceš. Kéž nám Pán dá odvahu a sílu vždy se ho pevně držet, spolehnout se na jeho zaopatření a vytrvat ve věrnosti až do konce. Amen.