Pán Ježíš naplnil úřad kněze

Jaroslav Kernal, Praha 15. ledna 2023

Minulý týden jsme se začali věnovat úřadům Pána Ježíše Krista – jedná se o úřady, které vycházejí ze starozákonních úřadů, které byly tři, prorok, kněz a král. Lidé, kteří tyto úřady zastávali, museli být pomazáni k tomu, aby v nich mohli stát. A všechny tyto tři úřady mají zvláštní zaslíbení ve Starém zákoně – obvykle to není něco, co by bylo nějak top, co by lidi hned při prvním čtení čtení tlouklo do očí. Spíš to vypadá jako něco obyčejného nebo někdy trochu zvláštního, nad čím nejspíš lidé ani příliš nepřemýšleli. Minulý týden jsme mluvili o prorockém úřadu Pána Ježíše Krista a o tom, jak se na něm naplnilo zaslíbení dané skrze Mojžíše o prorokovi, který bude jako Mojžíš, ale Boží lid ho bude poslouchat a kdo by ho neposlouchal, bude vyloučen z Božího lidu, nebude mít právo Božího dítěte (Dt 18,15–22).

Dneska se podíváme na úřad kněze. Pán Ježíš naplnil úřad kněze a všechen jeho lid se stal královským kněžstvem. Podívejme se opět na jediné místo ve Starém zákoně, které o tom mluví, a je to jen jeden kratičký verš z Žalmu 110. 

„Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ To je zaslíbení, které v tomto žalmu spojuje krále a kněze. To bylo v Izraeli podle Mojžíšova zákona nemožné. Kněz musel být z rodiny Árona, z kmene Lévi. Král byl podle zaslíbení z kmene Juda, rodiny Davida. David to slyšel výslovně o svém potomku, ale to první zaslíbení nacházíme už v Genesis 49,10, kde Jákob před smrtí žehná svým synům. Judovi řekl:

• Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. (Gn 49,10)

Z Judy bude vládce, kterého budou poslouchat lidská pokolení. Bůh dá lidu proroka, jako byl Mojžíš, kterého budou poslouchat. A bude tady kněz, který bude knězem navěky a jako král a kněz v jedné osobě bude soudit národy a rozdrtí hlavu veliké země.

Prorok zastupoval Boha před lidem a sděloval lidu Boží slovo. Kněz zastupoval lidi před Bohem, byl prostředníkem smíření. A král zastupoval Boha nad lidem a vládl jako pastýř nad Božím lidem. Ježíš naplnil tyto úřady – on je tím Božím slovem, které k nám přišlo a stalo se tělem. On nás zastoupil před Bohem, když na svém těle zaplatil za naše hříchy a nyní nad námi vládne jako král. A my jsme královským kněžstvem, které je spolu s ním posazeno v nebesích a kraluje a zde na zemi vyhlašujeme jeho Slovo, zvěstujeme Krista samotného a jeho dílo. Dnes se zaměříme na úřad kněze a podíváme se na to, že Pán Ježíše je dokonalým veleknězem podle Melchisedechova řádu. Tento dokonalý kněz přinesl dokonalou oběť, dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy, a tak nám přinesl dokonalé spasení, dokonale nás usmířil s Bohem, dokonale nás očistil od našich hříchů a svou obětí nás také dokonale posvětil.

I. Ježíš je dokonalý velekněz

Ježíš byl ustanoven jako kněz podle řádu Melchisedechova. Nemohl být knězem podle svého původu, musel být knězem na základě ustanovení. Bůh ho ustanovil a autor listu Židům říká (Žd 5,10), že to Bůh svým prohlášením v Žalmu 110, v němž krále svého lidu prohlásil také knězem svého lidu. Knězem podle jiného řádu, než byl řád levijský a vyhlásil o něm, že bude knězem navěky. Nikdo jiný nemohl být knězem navěky, než někdo, kdo je věčný. Úřad věčného kněze mohl zaujmout jenom věčný Boží syn. Znovu tady můžeme vidět, jak Bůh všechny věci připravil od věčnosti a postupně je zjevoval po malých kouscích, jsou to doslova střípky, které mnohdy samy o sobě skoro nedávají žádný větší smysl. Před pěti měsíci jsme v knize Genesis mluvili právě o Melchisedechovi a jeho setkání s Abrahamem. Kratičký příběh, pár veršů, postava, která se zjeví a zase zmizí, a ponechává nás s otázkou, proč to tady na tom místě vůbec je?

Ano, můžeme se naučit pár praktických věcí z toho textu, a i to jeden z důvodů, proč Písmo máme, abychom se učili praktické věci z příběhů, které pro nás Bůh nechal zapsat. Ale jádro, podstatu můžeme vidět až na Pánu Ježíši, k němuž to všechno směřuje. On je vrcholem všeho zjevení Božího, je naplněním Písma, je zjevnou, hmatatelnou pravdou, od níž se odvozují všechny ostatní pravdy, především pravda Písma, ale také všechny další pravdy, ať už jde např. o přírodní zákony nebo jakékoliv další pravdy v tomto světě. Teprve v jeho světle všechny dílčí pravdy začínají dávat smysl a věci začínají zapadat na své místo. Proto slovy Jana Husa: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.“ Žijeme v době, kdy je opět více zjevné, že jsme v posledních časech, protože mnohé Bůh vydává do moci klamu, aby věřili lži a neuvěřili pravdě a nemilovali ji (2Te 2,9–12). Jenom pravda může člověku pomoci a vysvobodit ho. Musíme poznat pravdu a žít podle ní, zamilovat se do ní a růst v jejím poznání.

Ta zásadní pravda, která je nyní před námi, je, že Pán Ježíš je náš velekněz. Byl ustanoven jako věčný kněz podle řádu Melchisedechova. Už z té samotné skutečnosti, že je věčným knězem, vyplývá to, že musí být dokonalým knězem. A list Židům nám vysvětluje, jak se to stalo. Boží syn se stal člověkem. Svatý Boží syn přišel do hříšného světa, světlo přišlo do temnoty, narodil se jako každý jiný člověk a žil ve světě, který je plný hříchu, pokušení, zla. Skrze utrpení tohoto světa ho Bůh učinil dokonalým. Ne že by Boží syn nebyl dokonalým, ale jako člověk – jako plně, cele člověk, byl doveden k dokonalosti skrze utrpení. Ježíš byl vystaven každé lidské slabosti – únavě, bolesti, hladu, žízni, zármutku, nedostatku spánku, samotě a všem možným pokušením, jako je neukázněnost, zloba, závist, hněv, křik, žádostivost, hříchy jazyka i hříchy myšlení … ale ve všem obstál. Nikdy nepodlehl pokušení, nikdy se nedopustil hříchu, nikdy neselhal ani v jednání, ani ve slovech, ani v myšlenkách, ani v motivech, ale vždycky, v každém okamžiku svého pozemského života naplno, tedy stoprocentně miloval svého nebeského Otce a miloval své bližní, takže jim vždy prokazoval dobro, což bylo například i tehdy, když vyhnal prodavače z chrámu, protože tady bylo větší dobro, než byl jejich bezprostřední zisk.

Byl Bohem ustanoven jako náš velekněz, tedy jako ten, kdo zastupuje lid před Bohem. A na rozdíl ode všech předchozích knězů, byl dokonalým knězem, protože byl dokonalým člověkem. Adam byl stvořen jako dobrý, a v tomto smyslu dokonalý, nicméně podmíněně dokonalý člověk. Mohl zhřešit, a zhřešil. Všichni jeho potomci už neměli tuto možnost volby. Po pádu byli neschopní nehřešit. Mohli obstát v jednotlivých situacích a nedopustit se nějakého konkrétního hříchu, ale nemohli z celého srdce a z celé své duše a z celé své síly milovat Boha a svého bližního. Ježíš to udělal – jako syn člověka, tedy zrozený z ženy a jako syn Boží, tedy počatý Bohem. Přestože měl tělo jako my, protože byl počat Duchem svatým, nenesl v sobě hříšnou přirozenost jako my, ale byl svatý od svého početí. A tuto svou svatost si zachoval až do úplného konce. Proto je dokonalým veleknězem. Nemusí přinášet oběti za svůj vlastní hřích, protože se hříchu nikdy nedopustil, ale může na sebe vzít hříchy svého lidu a zaplatit za ně.

Ježíš Kristus je dokonalým prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Je dokonalým člověkem, je plně a cele člověkem. Není boho-člověk, není směsí božské a lidské přirozenosti, ale je plně člověkem. Je vzorem dokonalého lidství. Adam, přes svou počáteční nevinnost, nikdy takovým vzorem nebyl. Byl nevinný, svobodný, dobrý, ale o to všechno přišel, když padl. Ale Pán Ježíš jako dokonalý velekněz šel až do úplné krajnosti a přinesl jako oběť sám sebe. A tak se mohl stát dokonalým prostředníkem mezi námi a Bohem. Proto Písmo říká, že je jenom jeden prostředník, člověk, Kristus Ježíš (1Tm 2,5). Tohle je jedinečný důsledek Kristova kněžství, je jediným prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Kromě Pána Ježíše Krista nepotřebujeme nikoho jiného k tomu, abychom mohli mít vztah s Bohem, abychom mohli přistupovat k Bohu. Kdokoliv se staví do této role, kdo by chtěl ovládat nebo nějak řídit vztah člověka s Bohem, staví se na místo, které mu nepřísluší a ve své důsledku se rouhá Bohu, protože říká, že je stejně dobrý, jako Boží Syn. A to není problém jenom římské církve. Mnoho protestantských církví se dnes dostalo do stejné pozice, v jaké je římská církev, kdy farář nebo pastor (prorok nebo apoštol) vám zprostředkují ten správný vztah s Bohem. Místo aby lidi vedli k Pánu Ježíši Kristu, vedou je k sobě nebo k církvi, která by měla být tím prostředníkem. Ale jenom Pán Ježíš je náš velekněz! Takže otázka, která zůstává, je, jestli jdeme k němu, jestli se zaměřujeme na něj, jestli hledáme na prvním místě jeho a jeho spravedlnost.

II. Ježíš je dokonalá oběť

Je tady věčný kněz podle řádu Melchisedechova. Je to dobrý kněz, který přináší skutečné dobro. Podobně jako bylo mnoho falešných proroků a málo těch věrných a pravých, kteří přinášeli čisté Boží slovo, bylo i mnoho špatných kněží a málo těch dobrých, kteří by Božímu lidu přinášeli skuetčné dobro.

Bůh ustanovil Árona, aby byl knězem v Izraeli. Co byla jedna z prvních věcí, kterou Áron udělal? Pro někoho možná trochu překvapivě to bylo zlaté tele, které odlil pro Izraelce, protože chtěli mít viditelného boha, modlu, na kterou si můžou sáhnout. Áronovi synové zemřeli, protože přinesli před Hospodina cizí oheň! Co to bylo za kněze? Nebo Élí, který nechal své syny jednat svévolně, když lidé přinášeli oběti Hospodinu. Ebjátar, který se vzbouřil proti Davidovi a podpořil jeho syna Adónijáše, aby převzal trůn. Podívejte se na kněze v době Pána Ježíše Krista – ten byznys na nádvoří pohanů v chrámu, kde kupci prodávali holuby a ovce, kde penězoměnci měnili peníze – to byla akciová společnost velekněze a jeho rodiny. To byli lidé, kteří řekli, že je lepší obětovat jednoho člověka, aby neztratili celý národ, ale ve skutečnosti jim šlo jenom o jejich pozici a jejich kšefty, jejich náboženský byznys. Místo aby hledali Boží vůli, hledali svůj vlastní prospěch. Kde mohou získat víc, kdo jim víc zaplatí … to je dodnes princip lidského náboženství, nájemných pastýřů, kteří nepracují kvůli lásce k Bohu a k ovcím, ale proto, že za to dostávají mzdu a musí někde vykazovat své skutky. Písmo jasně mluví o tom, že dělník je hoden své mzdy a kdo se namáhá ve Slově, má být živ z evangelia, ale běda tomu, kdo si z evangelia udělá svůj byznys. Jak důležité je na tomto místě rozumět tomu, že Pán Ježíš Kristus je naším pastýřem, naším dokonalým knězem a jediným prostředníkem nezi námi a Bohem. To mi pomáhá rozumět tomu, jaké je moje místo, že jsem jenom ovce, kterou Bůh ze své milosti obdaroval a spolu se svými dary jí dal také mnohem větší zodpovědnost, než jakou dal jiným ovcím.

Ale Pán Ježíš Kristus je dokonalý velekněz, který přináší dokonalou oběť. Nemusí přinášet oběť sám za sebe, protože sám je dokonale svatý, takže může přinést oběť za lid. A nepřináší krev býků a kozlů, ale jako oběť přináší svou vlastní krev, vydává své vlastní tělo, dává sám sebe (Žd 7,26–27). Je dokonalým veleknězem, který přináší dokonalou oběť. On je ten beránek bez vady a bez poskvrny. Může dát sám sebe, protože na něm není žádná vada, nedopustil se žádného hříchu. A, moji milí, s tímhle přichází na svět! „Proto Kristus říká, když přichází na svět: ‚Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.‘“ (Žd 10,5). Byl ustanoven veleknězem, aby přinesl Bohu tu nejvyšší oběť: sám sebe, své tělo. Jako dokonalý velekněz přináší oběť tím nejlepším možným způsobem – kněží před ním mohli přinášet oběti mechanicky, ledabyle, lhostejně nebo dokonce rouhavě a špatně, ale on přinesl oběť takovým způsobem, který nejvíce oslavil Boha, který byl tím nejlepším způsobem, jakým to šlo udělat. A to navzdory tomu, že nám se to ani trochu nepozdává a považujeme to za něco trochu divného a málo srozumitelného. Opravdu musel jít na kříž? Nešlo to zařídit nějak jinak? Kdyby to šlo zařídit jinak, Bůh by to zařídil jinak.

A kromě toho přinesl tu nejlepší možnou oběť, jaká kdy mohla být přinesena. Když Bůh ustanovoval hod beránka, nařídil Izraelcům, aby vybrali beránka bez vady a bez poskvrny, aby vybrali to nejlepší zvíře, které měli. O tom byl mimochodem ten byznys na chrámovém nádvoří. Vy jste vybrali ze svého stáda ten nejlepší kus a přivedli jste ho do chrámu – a tam byli kněží, kteří se na toho beránka podívali a řekli: „Hm … to není úplně dobré zvíře … Ale víš co? My ho od tebe vykoupíme a tady vedle můžeš koupit beránka, který je fakt dobrý, je schválený, má razítko od EU, je ekologický a trvale udržitelný … Stojí sice o trochu víc, než kolik dostaneš za tohodle, ale můžeš mít jistotu, že tenhle bude opravdu ten správný.“ A když jste toho svého beránka prodali a koupili si beránka s přidanou hodnotou a pak ho odnesli do chrámu a obětovali, tak ti kněží vzali toho vašeho beránka a jednoduše ho přesunuli do toho obchodu vedle … Ale Ježíš nebyl takový beránek!

Když Bůh povolal Abrahama, aby obětoval svého milovaného syna, tak čteme ta slova, která jsou odpovědí na otázku Izáka, kde že je beránek k oběti zápalné: „Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné“ (Gn 22,8). A přesně to byl úkol Jana Křtitele, který u Jordánu, kam se shromažďovaly zástupy z celého Izraele, najednou povstal, zvedl ruku a ukázal prstem na Ježíše a zvolal:

• Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (J 1,29)

Ježíš je ten beránek, je tou dokonalou obětí. Je obětí, která byla daná jednou provždy. Už není třeba přinášet stále nové oběti, protože tady byla oběť, která byla naprosto dokonalá. Byl tady samotný Boží syn. Oběť, která měla moc smazat všechny hříchy Božího lidu. A dokonalý velekněz ustanovený k tomu, aby byl navěky veleknězem, přinesl tuto dokonalou oběť, která měla kapacitu jednou provždy přikrýt všechny hříchy Božího lidu. Moji milí, není žádný hřích, na který by tato oběť nestačila. Není žádný hřích, který by nebyl touto obětí zaplacen.

V okamžiku, kdy Pán Ježíš přinesl tuto dokonalou oběť, staly se všechny ostatní oběti zbytečností, ba co víc, staly se rouháním, protože říkaly, že Kristova oběť nestačí. Dodnes chtějí lidé přinést oběť Bohu, aby se mu zalíbili, aby si ho naklonili, aby vykoupili sami sebe, aby nějak zaplatili za své hříchy, aby uspokojili své svědomí. Ale jenom jedna jediná oběť může skutečně utišit Boží hněv a přinést pokoj lidskému svědomí – a to je oběť Pána Ježíše Krista. Jak na ní získáme podíl? Úplně jednoduše! Skrze víru. Jenom tak, že uvěříme, že tato oběť byla obětovaná v náš prospěch. Jenom tak, že se spolehneme na to, že právě tato oběť – a žádná jiná – je naprosto dostatečná k tomu, aby uspokojila Boží hněv a usmířila nás s Bohem.

III. Ježíš přináší dokonalé spasení

Pán Ježíš Kristus je tou obětí, která přináší dokonalé spasení (Žd 7,25) těm, kdo skrze něj přistupují k Bohu. To je souhrnný výrok, ve kterém je toho opravdu hodně. Podívejme se alespoň na pár věcí. Už jsem zmínil, že to je oběť, ke které nelze nic přidat. A to je něco, co si potřebujeme neustále připomínat, protože náš starý člověk, který se v nás pořád dere na povrch, který neustále leze dolů z kříže, kde má být přibit a ukřižován spolu s Kristem, který neustále odsouvá to víko rakve, v níž byl spolu s Pánem Ježíšem pohřben, to je náboženský člověk. A to znamená, že si chce zasloužit své spasení. Že pro své spasení chce něco udělat, že chce něco obětovat, že chce Pánu něco přinést. Tady skuteček, tady záslužičku, támhle nějakou tu drobnůstku … „Pane, Pane, ve tvém jménu jsme prorokovali, ve tvém jménu vymítali zlé duchy, ve tvém jménu činili mnoho mocných činů …“ Znáte ta slova? Vím, že je znáte. A vím, že dobře víte, co Pán řekne takovým lidem v onen den:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. (Mt 7,23)

Ježíš přináší dokonalé spasení. Je to spasení z milosti a je přijímáno skrze víru. Nemůžeme k němu vůbec nic přidat. Ale tito lidé, o kterých Pán Ježíš mluvil, se před ním chtěli blýsknout svými vlastními skutky a zásluhami. Proto slyšeli tak strašná slova. Máme být tedy úplně pasivní? Vůbec ne. Boží slovo říká, že jsme spaseni milostí a jsme Božím dílem a jsme stvořeni – jak nové stvoření – k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám on připravil (Ef 2,10). On nás pro ně stvořil, on nás k nim připravil, on připravil také tyto skutky, a on nám dává sílu k tomu, abychom je konali. Tady není ani špetka místa pro to, co řeknou oni mnozí, které Pán zmiňoval v kázání na hoře. Přesto může říct, že svou obětí vykoupil svůj lid, který je horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). Jeho oběť je úplná.

Jeho oběť také přináší plnou cenu. Je tak veliká, že není žádný hřích, který by se do ní nevešel, není žádný hřích, který by touto obětí nebyl přikryt, odpuštěn. Tato oběť přináší naprosté a úplné odpuštění hříchů. V okamžiku, kdy jsme uvěřili, byly nám odpuštěny všechny naše hříchy – jak ty minulé, tak ty přítomné, tak také ty budoucí, o nichž ještě nevíme, a jichž se naprosto jistě dopustíme. Krev Pána Ježíše Krista je všechny očistila. Bůh už je nikdy nevytáhne proti nám a nebude nám je připomínat ani nám je nebude vyčítat. Ďábel bude přicházet a bude nás osočovat – on je žalobce bratří (Zj 12,10). On bude říkat – ten hřích, kterého ses tenkrát dopustil – pamatuješ na něj?, jo? – ani Jidáš neudělal něco tak hrozného … Ty si myslíš, že by ti Bůh mohl odpustit? Tak hroznou věc? Nepleteš se? A co ten hřích, jehož ses dopustil teď? To si myslíš, že jako budeš dál takhle hřešit? A že ti to Bůh všechno odpustí? … Znovu a znovu mnoha podobnými způsoby bude satan zpochybňovat naši víru – jsou to jeho ohnivé střely, jimiž nás neustále zasypává. Ale co říká Písmo? Že si máme štít víry a všechny tyto šípy zachytit (Ef 6,16). Co je tím štítem? Je to štít víry … takže to bude asi to, že něčemu věříme, ne? A čemu věříme? Božímu slovu, které nám dosvědčuje, že Pán Ježíš …

• nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. (Žd 7,27)

Je tu jeden kněz – navěky. Je tu jedna oběť – navěky. Je tady vykoupení, které je věčné. A je to víra, kterou toto vykoupení přijímáme, je to víra, kterou přemáháme svět i ďábla, je to víra v Pána Ježíše Krista a jeho dokonané dílo, která nám dává sílu vítězit nad hříchem. A určitě je i řada praktických věcí, které nám mohou pomoci vyhnout se pokušení, postavit se hříchu a nepodlehnout mu, ale když nezačneme u Pána Ježíše Krista a jeho oběti, jeho krve a věčného vykoupení, je jakékoliv naše další snažení odsouzené k neúspěchu. K němu musíme směřovat, k němu musíme vést druhé, naše bratry a sestry, kteří potřebují naši pomoc. Na prvním místě je musíme vést k němu a k tomu, aby rostli v poznání Pána, v lásce k němu, ve víře v něj a v jeho Slovo. A potom mohou přijít na řadu i praktické kroky v boji s hříchem a na cestě k našemu posvěcení.

A to je úplně poslední věc, kterou bych chtěl zmínit – jeho obětí jsme posvěceni (Žd 10,8–10). Ježíš jednou provždy obětoval své tělo a touto obětí jsme posvěceni. Jednou z velkých tragédií současné křesťanské církve je učení, že když jsme byli spaseni z milosti, musíme se teď vrátit ke skutkům zákona a žít podle nich, abychom byli posvěceni. Ale Boží slovo říká, že jsme posvěceni Kristovou obětí. Kristovou obětí jsme ospravedlněni, což je věc minulá, jeho obětí jsme posvěceni, což je to, co probíhá nyní a na základě jeho oběti budeme také oslaveni a dostaneme nová těla, což je věc budoucí. Je to jeho dílo, k němuž nemůžeme vůbec nic přidat. Přesto, jak jsem už řekl, to nevylučuje naše skutky, naše rozhodnutí, naši vůli. Bůh je ten, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). On v nás působí, abychom usilovali o pokoj se všemi a o svatost (Žd 12.14), abychom vynaložili všechnu snahu na to, abychom ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost … (2Pt 1,5nn). Ale znovu to vždycky musí začínat u jeho milosti, u jeho osoby, u jeho díla, u jeho oběti. A bude-li to začínat kdekoliv jinde, bude všechno naše úsilí marné.

Máme dokonalého velekněze, který přinesl dokonalou oběť a tak nás jednou provždy smířil s Bohem a získal nám věčné vykoupení. On je náš jediný prostředník, skrze něhož přistupujeme před Boží tvář, a jeho oběť je tou jedinou obětí, která kdy mohla být přinesena pro naše spasení. Cokoliv my obětujeme nyní, je jenom obětí chvály a vděčnosti, a to i v případě, že by touto obětí nemělo být nic menšího než náš vlastní život. Amen.