O Boží věrnosti

Jaroslav Kernal, Praha 20. listopadu 2022

Dnes máme před sebou dvacátou první kapitolu, jejíž text jsme slyšeli před chvilkou. Je to poněkud rozmanitá kapitola – je tu narození Izáka, vyhnání Hagary a jejího syna a k tomu smlouva s abímelekem. Je to zvláštní mix mikroscének, který je vklíněn mezi ucelené příběhy – v 18. kapitole Bůh navštívil Abrahama a Abraham se přimlouval za spravedlivé v Sodomě, v 19. kapitole je zničení Sodomy a záchrana Lota, ve 20. kapitole je ucelený příběh o selhání Abrahama v Geraru, ve 22. kapitole je obětování Izáka, následované smrtí Sáry ve 23. kapitole a koupením místa pro její hrob a potom je nejdelší kapitola knihy Genesis opět s jedním příběhem, což je hledání nevěsty pro Izáka. Kdežto v této kapitole je několik několik střihů, které dohromady zahrnují celou řadu let – od konce předchozí kapitoly uplynulo devět měsíců a Sáře se narodil syn, potom je tady doba, dokud syna neodstavila, což bylo pravděpodobně v jeho třech letech a následně doba, kdy roste napětí v rodině, kvůli jednání Izmaela, které vrcholí vyhnáním otrokyně a jejího syna. Následuje další setkání Hagary s Bohem a prostřih do budoucnosti, který mluví o tom, jak chlapec vyrostl a jeho matka mu opatřila manželku z Egypta. A v té době (viz v. 22) abímelek jde za Abrahamem a uzavírá s ním smlouvu. Vše potom vrcholí tím, že Abraham uctívá Boha a zůstává v pelištejské zemi mnoho dní.

Dohromady to všechno vypadá trochu nesourodě, ale když budeme pozorní, uvidíme, že je tady jasný začátek a je tu zřejmý konec – je tu naplnění Božího slibu Sáře na začátku a vzývání Hospodina Abrahamem na konci. A začátek a konec spojuje Boží věrnost. Bůh prokazuje svou věrnost jednotlivým osobám v této kapitole. Bůh je naprosto věrný. David chválí Boha:

• Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích. (Ž 145,13)

Bůh slíbil Sáře syna a splnil své slovo. Bůh slíbil Hagaře, že se o ni a o jejího syna postará a naplnil své slovo. Bůh slíbil Abrahamovi, že v něm dojdou požehnání všechny čeledi země a že kdo mu bude žehnat, tomu Bůh bude žehnat a znovu naplňuje své slovo. A pokud pochopíme tyto projevy Boží věrnosti v této kapitole, bude pro nás mnohem snazší pochopit to, co se děje v té další kapitole, kdy Bůh povolal Abrahama, aby nyní on prokázal svou věrnost Bohu a obětoval svého milovaného syna.

I. Boží věrnost Sáře

Moji milí, podívejte se do toho mocného prvního verše:

• Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. (Gn 21,1)

Používáme takovou frázi, která se týká těhotné ženy – že je v očekávání. To trvá devět měsíců. U Sáry to trvalo dvacet pět let. Byla těhotná devět měsíců, ale čtvrt století čekala na to, až Bůh splní, co slíbil. A možná, když už se tak dlouhou dobu zabýváme Abrahamem a viděli jsme, kolikrát mu Bůh zopakoval svůj slib, čekali bychom, že budeme číst, že Bůh splnil, co slíbil Abrahamovi. Ale na druhé straně ve světle předchozí kapitole zase není až tak překvapující, že čteme o Sáře a nikoliv o Abrahamovi. Hospodin navštívil Sáru přesně tak, jak jí to slíbil. Bůh řekl Abrahamovi (ačkoliv ta slova byla reakcí na Sáru a její smích): „Po obvyklé době se k tobě vrátím a Sára bude mít syna“ (Gn 18,14). Navzdory tomu, že „Sára byla neplodná“ (Gn 11,30), že „Abrahamovi nerodila“ (Gn 16,1), že ona i Abraham „byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský“ (Gn 18,11). Ale je tu ještě kontext 20. kap.:

• I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. (Gn 20,17)

Abímelekovy ženy a otrokyně nerodily. Sára nerodila.

• Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gn 20,18)

Ale! Když se se Abraham modlil, Bůh odvrátil svůj hněv a žehnal abímelekovu domu. Ženy v jeho domě opět rodily a … Sára porodila syna! Je to skutečně zvláštní, že si Bůh vybral právě tuto chvíli pro naplnění svého slibu. Abraham i Sára to měli už o třináct let dříve vymyšlené jinak, ale nebylo to ono. Tohle byl Boží plán. Takhle Bůh ukazuje svou moc a svou milost. Bůh požehnal Sáře a otevřel její lůno. A je možné, že Bůh použil všechny tyto okolnosti, aby probudil víru Sáry, aby se spolehla na Boží slovo, na zaslíbení, která od Boha dostala. Sára se smála, když jí Bůh řekl, že bude mít syna. Ale hned následující den po těchto svých pochybnostech, po to skrytém a zapíraném smíchu, viděla zničená bezbožná města a jenom pár dní potom se její manžel Abraham modlil za pohanské ženy a otrokyně a ony začaly rodit. A v Novém zákoně čteme:

• Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Bůh dává lidem víru. Boží slovo jasně říká, že jsme spaseni z milosti skrze víru, není to z nás, je to Boží dar (Ef 2,8–9). Bůh každému věřícímu, každému křesťanovi udělil určitou, konkrétní a jinou míru víry (Ř 12,3), proto nemáme smýšlet výš, než je nám určeno podle míry víry, kterou nám udělil Bůh. Víra je Božím darem. Ale my ho musíme užívat, my musíme věřit. Bůh za nás nevěří. Když nás Bůh obdaroval vírou, nemůžeme nevěřit, ale můžeme pochybovat, můžeme být slabí ve víře, nemusíme stát pevně a nemusíme růst, ačkoliv v ní růst máme. A Bůh nás vede do nejrůznějších okolností, aby se naše víra upevňovala a rostla, abychom byli stále hlouběji a pevněji zakotveni a zakořeněni v Pánu Ježíši Kristu, který je původce i dokonavatel naší víry (Žd 12,2). To je Boží výchova a tím pádem také naše posvěcení. Sára věřila a Bůh s ní jednal. Všimněte si, do jakých detailů jde Boží slovo, když nám ukazuje Boží věrnost (v. 1–2). Vidíte tu jistotu, která z těchto veršů přímo křičí? Bůh splnil Sáře to, co jí slíbil (v. 1). Syn se jí narodil přesně v tom čase, který Bůh předpověděl (v. 2). Ale není to překvapení, že se narodil syn – protože Bůh to zaslíbil.

Nicméně následující verše jsou jako studená sprcha, nebo jako taková vlažná. Máme tady deset kapitol o tom, že se Abrahamovi a Sáře má narodit syn a když k tomu konečně dojde, je tady suché konstatování, že k tomu došlo, že mu Abraham dal jméno Izák a osmého dne ho obřezal. Já bych asi čekal trochu víc. Vidíme sice Abrahamovu věrnost, když dává jméno svému synu přesně, jak mu to Bůh řekl („bude se jmenovat Izák“ – Gn 17,19). Osmého dne byl obřezán, jak to Bůh přikázal, vidíme znovu Abrahamovu poslušnost, přesto bych asi čekal, že po pětadvaceti letech tady bude nějaký jásot, nadšení, radost, úžas. Ale místo toho je tu spíš takové oznámení toho, že se to stalo. V tomto ohledu bych řekl, že nám to ukazuje, že Abraham pořád myslí na svého prvorozeného, na Izmaela (v. 11). Nicméně Izák byl synem zaslíbení, i když z pohledu Nového zákona, to nakonec nebyl ani on – protože zaslíbení bylo dáno Abrahamovi a jeho potomku, a tím je Kristus (Ga 3,16). To je Boží navštívení, to je ten zaslíbený syn, skrze kterého jsme i my, kteří jsme dříve byli otroky vesmírných mocí, byli vysvobozeni a přijati za syna (Ga 4,3–5). Bůh je naprosto věrný a svou věrnost prokázal i nám.

Sára se radovala. „Bůh mi dopřál, že se mohu smát.“ Sára se směje – a její syn se jmenuje Smíšek (Izák – Gn 17,19). Jak Abraham, tak i Sára se smáli, když jim Bůh řekl, že se jim narodí syn. Jejich smích představoval jejich nevěru, protože ukazoval na to, za jak absurdní považují myšlenku zplození dítěte v tak pokročilém věku. Nyní se Izák stává zdrojem radostného smíchu, protože přes všechnu lidskou nevěru ukazuje na Boží věrnost. Tady je ten laskavý Boží smysl pro humor a současně Boží moudrost a výchova, což můžeme vidět právě v Izákově jménu. Kdykoliv na něj Abraham se Sárou pomysleli, muselo jim to připomenout jejich nevěru, což je trochu zahanbující, ale také současně Boží věrnost, což je nesmírně radostné a povzbuzující. Kolikrát asi Petr přemýšlel nad svým životem a nad Boží láskou, když slyšel kohoutí zakokrhání? A jak se pronásledovanému Pavlovi stále vrací to, že i on byl pronásledovatel církve. To je náš život v tomto světě – je to hořkosladká směs radosti z Božího díla, úžasu nad Boží velikostí, moudrostí, dobrotou a slávou a současně hořká příchuť naší bídy, malé víry, selhání, hříchu atd. Ale o to víc nás to táhne k našemu Spasiteli, s o to větší radostí se těšíme na jeho příchod, na jeho království, na den, kdy dostaneme nová těla a budeme už navždy vysvobozeni z tohoto dočasného a krátkého soužení. Izákovo jméno nás vede k dalšímu bodu kázání.

II. Boží věrnost Hagaře

Velmi rychle se v našem textu posouváme v čase. V osmém verši čteme o tom, že dítě rostlo a bylo odstaveno. Učenci tvrdí, že to mohlo být někdy ve druhém nebo třetím roce života Izáka. V té době to byla událost, která byla určitou rodinnou slavností. A Abraham vystrojil veliké hody. Ale byl tady problém – a tím byl Izákův nevlastní bratr. Všimněte si, že v celé kapitole není ani jednou zmíněn jménem. Byl zmíněn v 16. kap., kdy se narodil, a byl zmíněn v 17. kapitole, kdy ho Abraham tak nějak podbízel Bohu, ačkoliv Bůh mu řekl, že se mu narodí další syn, Izák. A byl zmíněn také v souvislosti s obřízkou. Ale potom je jeho jméno zatlačeno do pozadí. To je způsob, jak Boží slovo, že někdo ztrácí význam, že už se s ním dál moc nepočítá. A i když se o něm mluví poměrně dost v této kapitole, je označován jako syn otrokyně.

Znovu vychází na povrch konflikt, který celou dobu doutnal pod povrchem – napětí mezi Sárou a Hagarou. Do tohoto vstupují ještě další dvě věci: 1. narození Izáka, 2. charakter Izmaela. Nyní je Sára matkou Abrahamova syna, takže může znovu přijít s tím, co už jednou udělal – zapuď otrokyni i jejího syna. A je to v souvislosti s tím, že se ve vztahu Izmaela k Izákovi objevuje nepřátelství, pronásledování. V našem překladu je Izmael popsán jako poštívač, což je archaické slovo, které znamená dráždit, provokovat, popichovat, vyvolávat spory. V ostatních překladech je slovo posměvač. Skutečně je tady slovo, které je použité k tomu, když se Abraham smál pod vousy, když mu Bůh říkal, že se mu narodí syn, totéž slovo je použité o Sáře, totéž slovo je použité o tom, když se Lotovi budoucí zeťové vysmívali Lotově zprávě o tom, že město bude zničeno. Je to totéž slovo, které používá Sára, když říká: „Teď se mohu smát.“ Nyní se posmívá Izmael – možná Izákovu jménu, možná tomu, že on je prvorozený, těžko říct. Ale bylo to tak silné a tak zjevné, že Nový zákon mluví přímo o pronásledování, když říká, že ten, který se narodil z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha (Ga 4,29). Takže Sára říká: „Vyžeň otrokyni i jejího syna.“ Ale najednou bylo Abrahamovi proti mysli poslechnout svou ženu. Když ji neměl poslouchat, tak ji poslouchal, a když měl podle jejích slov jednat, musel přijít Bůh a říct mu, aby poslechl Sáru, protože jeho potomstvo bude povoláno z Izáka (v. 12). Bůh už dříve zaslíbil (jak Hagaře, tak také Abrahamovi) a nyní dodává, že ani Izmaelovi neodepře své požehnání. I když není synem zaslíbení, dostane požehnání. Není však dědicem toho věčného zaslíbení a požehnání, proto má být vyhnán.

Takže Abraham za časného jitra, kdy je na poušti ještě chladno, poslal otrokyni i s chlapcem pryč, propustil ji, což znamená, že jí dal svobodu, stejně jako jejímu synovi. A Hagar je opět ztracená (stejně jako to bylo v 16. kapitole) – bloudí po poušti. Ale Bůh je věrný a stejně jako tehdy, tak i nyní s Hagarou jedná. Podruhé v této kapitole Bůh promlouvá – poprvé k Abrahamovi a nyní k Hagaře. A je tady pár zajímavých věcí – Hagar se rozplakala a zaúpěla (v. 16), protože jim došla voda a chlapec umíral. A co říká další verš? Bůh uslyšel hlas chlapce… Vzpomenete si, co znamená jméno Izmael? „Bůh slyší.“ Bůh slyšel. I nás slyší a dobře o nás ví, i když si myslíme, že naše situace je naprosto beznadějná a zoufalá, i když nám to připadá, že umíráme a jsme ponecháni okolnostem úplně napospas – Bůh o nás ví a Bůh slyší. Trochu mi to připomíná scénu, kdy prorok Elijáš utekl před hněvem královny Jezábel, která ho chtěla zabít. Utekl do pouště a byl úplně vyčerpaný, padl na zem a chtěl umřít. Měl pocit, že zůstal úplně sám. Ale Bůh ho slyšel a Bůh ho posílil, dal mu vodu i pokrm a v síle toho pokrmu šel Elijáš čtyřicet dní a nocí až na horu Choréb, kde se znovu setkal s Bohem. I v našem textu se opět objevuje Boží posel, anděl Hospodinův. Znovu zde můžeme vidět, jak se tento anděl ztotožňuje se samotným Bohem. Na jedné straně tento Boží posel říká, že Bůh uslyšel hlas chlapce, ale vedle toho hned dodává: Já z něj učiním veliký národ (v. 17–18). Bůh sám – druhá osoba Boží trojice před svým vtělením, se znovu ukazuje Hagaře a potvrzuje jí svou věrnost – co Bůh slíbil, to také splní. Bůh je naprosto věrný a postaral se o otrokyni i jejího syna, Izmaela.

Boží slovo říká, že Bůh byl s ním, což znamená, že ho Bůh zajistil vším potřebným, dával mu potřebné zdraví k tomu, aby přežil v poušti, chránil ho před divokými zvířaty i divokými lidmi. Neznamená to, že Izmael znal Boha a uctíval ho tak, jako jeho otec Abraham a později také jeho bratr Izák. Izmael se stal divokým mužem, lučištníkem – jak to o něm řekl Bůh:

• Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím. (Gn 16,12)

Bůh splnil Hagaře všechno, co jí slíbil. Jeho věrnost provází nejen ty, kdo ho milují, ale i ty, kteří jsou jako Izmael a neuctívají ho. Přesto je Bůh věrný. Je věrný svému slovu, je věrný všemu, co slíbil, je věrný svému charakteru. Bůh je nade všechno dobrý a dává slunce i déšť dobrým i zlým, žehná lidem a zahrnuje je svou dobrotou, o které Písmo říká, že je prostředkem, skrze který je Bůh chce přivést k pokání. Tam je řeč o těch, kteří byli vydání napospas Božímu soudu, byli ponecháni ve svých hříších, do nichž se utápějí ještě víc, přesto těmto lidem, kteří jsou zatvrzelí a mají nekající mysl, Bůh říká:

• Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? (Ř 2,4)

A tuto Boží věrnost, dobrotu, shovívavost a velkomyslnost můžeme vidět sami ve svých životech, protože i když jsme byli ne-synové, žili jsme v temnotě a v hříchu, Bůh ze svého velikého milosrdenství, dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný, přivedl nás ke svému Synu a skrze víru v něj z nás učinil své vlastní děti. Tuto Boží dobrotu vidíme i v tom posledním příběhu našeho textu, který jako by se trochu vymykal z dosavadního schématu, protože najednou je jako by o něčem úplně jiném. Ale to hlavní v něm je Boží věrnost.

III. Boží věrnost Abrahamovi

Bůh slíbil abímelekovi, že když se za něj Abraham bude modlit, zůstane abímelek naživu. Když se Abraham modlil, Bůh udělal ještě mnohem více – uzdravil ženy v abímelekově domě, takže rodily. Abímelek nechal Abrahama ve své zemi a mohl se na vlastní oči přesvědčit, že Bůh je skutečně s ním. Abímeleka tento prorok podvedl. Sice se za něj modlil a Bůh se za něj postavil, ale byla tady určitá špatná zkušenost, které tak trochu zaznívá i v tom, jak abímelek mluví s Abrahamem nyní – neoklameš mě ani mého nástupce. Proč tedy abímelek přichází? Protože vidí, že s Abrahamem je skutečně Bůh (v. 22). A přichází k němu s nabídkou přátelství. Je to zajímavé, protože přichází s vrchním velitelem svého vojska a mluví s Abrahamem o vzájemném prokazování si milosrdenství. Co Bůh Abrahamovi zaslíbil?

• Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. (Gn 12,3)

Bůh znovu dává Abrahamovi zakusit svou přízeň a prokazuje mu svou věrnost. Po všech těch otřesech z minulých dvou kapitol a po tom hlubokém pádu v minulé kapitole, Bůh pozvedá oči Abrahama vzhůru, vede jeho oči do Písma, které samozřejmě neměl tak, jak ho máme my, ale měl Boží slovo, měl Boží sliby, které mu Bůh často opakoval. Nyní zakouší naplnění těchto slov – narodil se mu syn zaslíbení, Bůh požehnal synovi tělesnosti, a nyní přicházejí mocní té země a uzavírají s ním spojenectví, protože vidí, že Bůh je s ním. Kdyby to Abraham ještě pořád neviděl, tito nejspíš nevěřící lidé, mu to tady říkají. Žádné Boží slovo se k Bohu nevrátí s prázdnou, ale vykoná přesně to, k čemu je Bůh poslal (Iz 55,11). Abímelek viděl, že Abrahamův Bůh je veliký a mocný a Bůh, ale jak se zdá, tak si nebyl zcela jistý Abrahamem. Proto za ním jde, aby s ním uzavřel smlouvu, že ho Abraham už nepodvede. A nyní je to Abraham, kdo dává abímelekovi brav a skot a uzavírají spolu smlouvu.

Ale byl tam nějaký spor o studnu, o životně důležitou vodu, který však také řeší v pokoji a v moudrosti. Abraham se učí o Boží věrnosti. Mohl si uvědomit, jak pošetilý a hloupý byl jeho strach z lidí, z těch „pohanů“, mezi nimiž nečekal žádnou bázeň Boží. Tito pohané sami přišli za ním, protože viděli, že s ním je Bůh. Abímelek si nevzal Sáru a nyní si nevzal ani životně důležitou studnu, kterou Abraham vykopal. Stále jednal s Abrahamem v bázni před Bohem a čestně, v bezúhonnosti srdce. A my víme, proč – protože Bůh mu nedovolil, aby jednal jinak. A v tom je naše naděje. Bůh je věrný. Byl věrný Sáře, byl věrný Hagaře, byl věrný Izmaelovi, byl věrný Abrahamovi a je věrný také všem svým dětem. Každý, i nevěřící člověk, se může na Boha spolehnout. Stačí vzít Boha za slovo. Své děti nikdy neopustí a nikdy se jich nezřekne. A vůči všem ostatním bude vždycky jednat věrně. Moji milí, máme velkého Boha, který nás stejně jako Abrahama učí, abychom mu důvěřovali ve všem, co děláme. Často jsme svíráni strachem – a zvláště v poslední době. Poslední skoro už tři roky jsou naplněné strachem. Strach z neznámého, strach z nemoci, strach ze smrti – to všechno jsme mohli vidět i mezi věřícími! Strach z represí od svévolných vládců – mnozí jsou jím dodnes svíráni. Strach z války, strach mít vlastní názor, strach říct pravdu, strach o budoucnost, o to, jak vyjdeme, jak to zvládneme, co bude? Abraham se bál propustit Hagaru a Izmaela, ale Bůh mu řekl: Netrap se! Nebuď skleslý (ČSP)! Hagar se bála, protože okolnosti vypadaly děsivě a tragicky. Ale Bůh jí řekl: Neboj se! Bůh ví také o vás, ví o vašich trápeních i bolestech. Bůh dobře zná okolnosti, v nichž se nacházíte. Ale stejně jako pro Sáru a pro Abrahama, tak také pro vás platí Boží zaslíbení – nebojte se! Zpíváme jednu píseň, která je o Boží věrnosti, jejíž text pochází z Božího slova:

• Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43,1–3)

Abraham i Sára se učí důvěřovat Bohu. Po dvaceti pěti letech se stále učí spoléhat na Boha, spoléhat se na jeho věrnost, na jeho dobrotu. Ani po tak dlouhé době, kdy Boha znají a poznávají, nejsou ještě u konce. A dokonce ty největší věci jsou ještě před nimi – rozhodně to můžeme říct o Abrahamovi.

Ale podívejte se, jak končí tato kapitola – chválou, uctíváním, obětí, oltářem, aplikací Božího požehnání do svého vlastního života. Abraham zasadil strom, nebo spíš stromy a vzýval Hospodinovo jméno. Nezasadil nějaký posvátný strom, který by uctíval, ale podle některých rukopisů to vypadá, že spíše vysázel stromy na určitém území – tedy obdělal poušť, zúrodnil půdu a uctíval Boha. Abraham měl rád stromy – když se poprvé zastavil v Kenaánu, bylo to u stromu, Gn 12,6 (E – božiště More, ostatní – dub). Později vybudoval oltář u Mamreho dubů (Gn 13,18), sídlil u stromů. Když ho navštívil Bůh, tak odpočíval ve stínu stromů a pozval své hosty do jejich stínu (Gn 18,1.4).

• I nasázel stromoví v Bersabé, a vzýval tam jméno Hospodina, Boha silného, věčného. (Gn 21,33 KRAL)

Abraham se musel vzdát toho, kterého miloval, Izmaela, aby mohl přijmout toho, který byl zaslíben, Izáka. Bůh mu vzal to, co Abraham považoval za dobré a dal mu to, co Bůh považoval za dobré, co bylo nejlepší. Opět byl konfrontován abímelekem a znovu si tak měl připomenout Boží dobrotu a Boží věrnost. Když abímelek odešel, Abraham vzýval Hospodina. Uctíval ho, radoval se z Boha, chválil ho, vyvyšoval jeho jméno. Porozuměl lekci, kterou mu Bůh dal. Bylo to k jeho růstu a k požehnání. A to všechno byla příprava na to, co uvidíme v další kapitole – aby mohl poslechnout Boha, když ho Bůh požádá o to nejvzácnější, co mu Bůh sám dal – o Izáka. Abraham zakoušel Boží věrnost a naučil se z toho žít věrně pro svého Boha. Je to velká výzva také pro nás! Bůh je věrný a každý z nás se může podívat do svého života a vidět v něm Boží věrnost. K čemu vás to povede? K uctívání? Ke chvále? K věrnému následování našeho velikého Boha? Nic lepšího není! Amen