Abrahamova smlouva ve Staré a v Nové smlouvě

Jaroslav Kernal, Praha 9. října 2022

Jsme stále ještě v sedmnácté kapitole Genesis. V minulých dvou kázáních jsme tuto kapitolu prošli a ukázali jsme si, jak Bůh promlouval k Abrahamovi, jak znovu potvrdil smlouvu, kterou s ním uzavřel v patnácté kapitole, což se stalo minimálně o čtrnáct let dříve, jak Bůh přikázal Abrahamovi, aby na znamení smlouvy obřezal své neobřezané tělo a obřezal všechny, kteří byli v jeho domě. Mimochodem ve čtrnácté kapitole (Gn 14,14) jsme četli o tom, že Abraham měl ve svém domě 318 zasvěcenců, s nimiž porazil vojsko čtyř králů z východu. O patnáct let později to jistě nebylo méně mužů, ale více, plus všichni ti chlapci, synové těchto 318 bojovníků, kteří ještě nemohli bojovat. To uvádím jen pro představu, abychom viděli trochu více, jak to asi vypadalo, když Abraham obřezal všechny mužského pohlaví ze svého domu. Dnes a i příště ještě zůstaneme v sedmnácté kapitole knihy Genesis.

Dnes ani příště už se nebudeme soustřeďovat na to, co přesně se děje v této kapitole, ale podíváme trochu dál a v jistém slova smyslu hlouběji – dnes se podíváme na smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a na to, jak se promítá jednak do Staré smlouvy a následně do Nové, a příště se podíváme na to, jak souvisí obřízka, kterou Bůh dal Abrahamovi, resp. Izraeli se křtem. Abraham byl dědečkem Jákoba, který dostal od Boha jméno Izrael (a po něm celý národ) a je tak praotcem Izraele, ale současně je Abraham také praotcem všech věřících, protože byl zachráněn z milosti skrze víru (Gn 15,6) a tak se stal otcem všech věřících, Židů i pohanů. Dneska se musíme ponořit do Písma, stát se Berojskými, kteří zkoumali Písmo, aby si ověřili, že všechno, co jim Pavel kázal, bylo opravdu založené na tom, co Bůh řekl ve svém Slově. To je naprostý základ.

Jsem vděčný za různé historické katechismy (Westminsterský, Heidelberský) i vyznání víry (tzv. apoštolské z konce 1. st., Nicejsko-konstaninopolské z r. 381, Chalcedonské z r. 451, trojiční Athanásiovo ze 6. st., Bratrské z r. 1535, Helvétské z r. 1564 nebo České z r. 1575, baptistické z r. 1647 nebo 1689) – můžeme v nich vidět, jak křesťané v různých dobách rostli v poznání Boha a jeho díla, jak rozuměli Božímu slovu, jak ho vykládali a snažili se ho držet. Věřím, že takové věci mají místo v životě křesťanů a mohou být v mnoha směrech užitečné. Ale musíme rozumět tomu, že to jsou lidská vyznání víry a jako taková jsou omylná. Jediný neomylný zdroj pravdy v tomto světě je Boží slovo, Bible. Je dobré mít vyznání víry a i my jako sbor máme jednoduché vyznání víry a potom to rozvinutější, v němž se snažíme postihnout, co v tomto sboru učíme, ale přesto se musíme stále znovu obracet do Písma a na něm stavět.

Budeme mluvit o smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a o tom, jak se promítá do Staré i Nové smlouvy, a to je téma, které obalené mnoha nejrůznějšími nánosy lidských tradic. O to víc potřebujeme jasné slovo Boží, abychom se drželi pravdy a nestavěli na učení lidské moudrosti. Zopakujeme si, co bylo jádrem této smlouvy s Abrahamem a potom se podíváme na to, jak souvisí nejprve se Starou smlouvou uzavřenou s Izraelem skrze Mojžíše a potom s Novou, zpečetěnou krví Ježíše Krista.

I. Pilíře Abrahamovy smlouvy

Musíme se vrátit do dvanácté kapitoly k povolání Abrahama. Bůh k němu promluvil ještě v Uru a potom nejspíš znovu v Cháranu a povolal ho do země, kterou mu chtěl dát za dědictví. A ve dvanácté kapitole máme čtyři zaslíbení, která Abraham dostal, která souvisejí se smlouvou, kterou s ním Bůh následně uzavřel. Je to 1. zaslíbení země, 2. zaslíbení potomstva, 3. zaslíbení velkého jména, 4. zaslíbení požehnání:

• V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. (Gn 12,3)

V těch následujících kapitolách se tato zaslíbení opakují a nakonec v patnácté kapitole Bůh uzavírá s Abrahamem smlouvu – je to smlouva krve a je to také jednostranná, nepodmíněná smlouva. Dva hlavní pilíře této smlouvy jsou potomstvo a země. O dvě kapitoly dále Bůh smlouvu připomíná s tím, že také mění Abrahamovi jméno a dodává některé významné detaily týkající se potomstva – zaslíbené potomstvo bude pocházet ze Sáry a vzejdou z něj králové. Kromě toho Bůh přidává ke smlouvě znamení smlouvy, obřízku, jejímž smyslem a především duchovním významem se budeme zabývat příště.

To nejdůležitější, o co nakonec jde – a zjevně to vyplývá z celého Abrahamova příběhu s vrcholem ve 22. kapitole – je potomek, zaslíbený potomek. Ale to přece není v knize Genesis nic nového, že? Kam až sahá zaslíbení potomka v Genesis? Sahá do třetí kapitoly, kde je zaslíben potomek ženy, který přemůže ďábla. A ke komu vede? Z hlediska Nového zákona je to zcela jednoznačné – vede k Pánu Ježíši Kristu. Ale to nasměrování je zjevné už v knize Genesis. Pán Ježíš je alfou i omegou, je skutečně hlavní postavou celého Písma, jde o něj a především o něj. Celý ten okolní příběh jsou v jistém slova smyslu jenom kulisy. Ale jenom v určitém slova smyslu, protože jsou zde také lidské postavy, příběhy konkrétních lidí, skrze které nás Bůh učí, jak o nás samotných, tak o něm samotném.

A tak tady máme nejenom zaslíbení Pána Ježíše Krista a tu dlouhou cestu, kdy byl krok za krokem zjevován, dokud se nestal tělem a nepřebýval mezi námi, abychom na něm viděli, jaký je Bůh a jaká je jeho láska k nám, ale je tady také příběh Abrahama a smlouvy, kterou s ním Bůh uzavřel. Na Abrahamově životě můžeme vidět, co to znamená víra, jak se projevuje v životě člověka, co to znamená poslouchat Boha a jeho Slovo, protože Abraham nikdy neřekl Bohu „ne“, na rozdíl třeba od Mojžíše, který se dohadoval s Bohem, který mu odmlouval, nebo od mnoha jiných, jako byl třeba Petr, který chtěl zase Pánu Ježíši radit, co a jak by měl dělat, že nemá chodit do Jeruzaléma, že nemůže dát svůj život … Abraham poslouchal Boha. To je vzor víry. Je to ukázka toho, co to znamená nové narození z Ducha svatého, a to hned na začátku Starého zákona. I to je důvod, proč je Abraham nazván „otcem věřících“ (Ř 4,16–18). Kromě této poslušnosti víry vidíme také věrnost a vytrvalost víry, což jsou opět věci, které nás povzbuzují.

A z Boží strany vidíme Boží věrnost. To že Bůh uzavírá smlouvu, ukazuje na to, že Bůh se zavazuje. Bůh se zavázal Abrahamovi a svůj slib potvrdil smlouvou. Bůh se zavazuje smlouvou, že splní všechno, co slíbil. Bůh nepotřebuje smlouvu k tomu, aby splnil, co řekl. Bůh nemůže lhát (Žd 6,18). Když Bůh řekne, že něco udělá, tak to také udělá, protože má moc i vůli to udělat. Ale uzavírá smlouvu, aby bylo jasné také nám, že je naprosto věrný, abychom se měli na co postavit a čemu věřit, na co se spoléhat. Smlouva nám připomíná Boží sliby a vede nás k tomu, abychom se jich dovolávali, abychom na nich stavěli, povzbuzovali se jimi a radovali se z nich. Bůh s námi ustanovil svou smlouvu, kterou zpečetil krví vlastního Syna. V této smlouvě Bůh zaslíbil, že nás očistí svým Duchem a skrze pokropení krví nám odpustí všechny naše hříchy, že z nás učiní svůj lid, s nímž bude mít společenství, že nám dá nové srdce, které nebude zatvrzelé, ale bude poslušné a pokorné, bude milovat Boha a jeho Syna a také jeho Slovo a Boží lid (Jer 31,31–35; Ez 36,24–28). To je nová smlouva v kostce.

Smlouva s Abrahamem má dvě roviny, dvojí naplnění, dvě stránky – fyzickou a duchovní. Tyto stránky souvisí s Božím zjevením – je tu nejprve fyzické a potom duchovní. Bůh stvořil tělo a do něho vdechl ducha života. Bůh stvořil fyzický Izrael, aby z něj učinil duchovní Izrael. Bůh stvořil fyzický, tělesný národ, aby následně z něj a ze všech dalších národů stvořil duchovní národ. Je tady starozákonní Izrael jako dočasný nevěřící fyzický obraz pravého Božího lidu a je tu novozákonní Izrael, skutečný duchovní Boží lid, lid víry, děti Boží a dědicové zaslíbení, které se na nich v plnosti naplňuje v duchovním slova smyslu, v tom plném a pravém smyslu, kam vždycky mířila smlouva, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem.

Tato smlouva má své tělesné naplnění ve fyzickém národě, v potomcích Abrahama, v Izraeli, v zemi, kterou Izraelci obdrželi, v zákoně, který jim Bůh dal skrze Mojžíše, v němž zaslíbil, že když ho budou dodržovat, bude jim Bohem. Tady se promítá do Staré smlouvy, která vyrůstá z této smlouvy s Abrahamem a skutečně fyzickým naplněním této smlouvy.

II. Abrahamova smlouva ve Staré smlouvě

Abraham dostal slib nespočetného potomstva, slib země, kterou nakonec nedostane on sám, ale obdrží ji ve svých potomcích (Gn 15,16). I když měl být obřezán celý Abrahamův dům, zaslíbené potomstvo mělo být ze Sáry. A i když už v té době, měl Abraham syna s Hagarou, mělo být jasné, že nejde o toho zaslíbeného potomka, protože nebyl ze Sáry a ani nebyl počat obřezaným Abrahamem. Boží slovo k tomu říká:

• Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘ (Ř 9,9)

Neplodná bude rodit. Ta, která už nemůže mít děti, bude mít syna. Tato slova z Genesis 18,10.14 ukazují už zde, že nemá jít jen o fyzické potomstvo, ale že tu bude určitý duchovní přesah. Ještě není zjevné, jak veliký, není jasné, o co půjde a jak to asi bude vypadat, ale už to tady je. Zplození Izáka bude nadpřirozeně přirozené, bude to dílo Boží, nadpřirozený zásah do přirozeného způsobu plození potomků. A současně s tím je také zřejmé, že Bůh učiní z Abrahama veliký národ. Což se naplnilo až o pár století později, když se Jákobova sedmdesátičlenná rodina přestěhovala do Egypta a zde se rozplodili a stal se z nich veliký národ, takže z Egypta odchází šest set tisíc mužů, kromě žen a dětí. Tady dochází k fyzickému naplnění Boží slib, že Bůh rozmnoží Abrahama a učiní z něj veliký národ.

Kam Bůh vede tento národ? Do země, kterou zaslíbil dát Abrahamovi. Obdrželi Izraelci tu zemi? Boží slovo je v tom naprosto jasné a říká, že ano. Bůh jim ji dal a oni ji obsadili. A Bůh s nimi uzavřel smlouvu na hoře Sinaj, která byla postavená na těchto slibech daných Abrahamovi. Týkala se národa, týkala se země a týkala se toho, že Bůh bude jejich Bohem – s jedním háčkem – pokud budou poslouchat Boha a plnit jeho příkazy.

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,5–6)

Museli zachovávat znamení smlouvy, obřízku – kdo by nebyl obřezán, neměl místo v Izraeli. Museli zachovávat znamení sinajské smlouvy – sabat, den odpočinku. Museli zachovávat další nařízení a přikázání, slavnosti, svátky, bohoslužby. To je Stará smlouva postavená na smlouvě s Abrahamem. Jde o potomstvo, jde o zemi. Abrahamova smlouva je takto vtělena do sinajské smlouvy, Mojžíšovy, takže když mluvíme o Staré smlouvě, zahrnuje to obě tyto smlouvy. Ale jak Nový zákon, tak i Starý ukazují, že to tady nekončí, že všechno směřuje ještě dál – už jsme to viděli v Genesis 3 – jde o toho potomka, jde o krále, který byl zjeven v další smlouvě – smlouvě s Davidem, o pomazaného, tedy o Mesiáše. On má být vyvrcholením smlouvy. O něj jde. V listu Galatským 3,16 Pavel říká, že slib byl dán Abrahamovi a jeho potomku, nemluví se o potomcích, ale potomku, jímž je Kristus. Kristus má být tím definitivním naplněním slibů, které Bůh dal Abrahamovi.

Proto také musela přijít Stará smlouva, která oddělila Izrael od ostatních národů, která velmi jasně definovala, kdo patří do Izraele a kdo nikoliv, protože jenom tak mohla být zachována ta zaslíbená linie – od Abrahama k Davidovi a následně ke Kristu. Proto Matouš, který napsal evangelium zaměřené na židovské čtenáře, začíná toto evangelium slovy:

• Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. (Mt 1,1)

Je potomek Davidův, je potomek Abrahamův. A Lukáš jde ve svém rodokmenu až k Adamovi, aby ukázal, že jde o toho syna zaslíbeného v zahradě Edenu potom, co Adam s Evou neposlechli Boha. Proto tady musel být zákon, který držel národ odděleně od pohanů, proto tu byla země, bohoslužby, řády, zaslíbení, smlouvy. Proto také Pavel vysvětluje Galatským, že zákon byl přidán jen do doby, než přijde zaslíbený potomek (Ga 3,19), než se naplní zaslíbení dané Abrahamovi. Tento zaslíbený potomek, Mesiáš, Spasitel, král, prorok i kněz v jedné osobě, je definitivním naplněním Abrahamovy smlouvy, stejně jako Staré smlouvy. Skrze něj dochází Abrahamova smlouva duchovního naplnění. A to je něco, co je zaslíbeno už ve Starém zákoně. Už jsme viděli náznak v Genesis. Ale jde to dál. Co říká Starý zákon o potomcích Mesiáše? Bude mít nějaké?

• Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. (Iz 53,9–10)

Co se tady říká? Že zaslíbený potomek Abrahama zemře, položí život za vinu. A co bude potom? Spatří potomstvo! O jaké potomstvo se jedná? Hned další verš v Izajášovi to vysvětluje:

• Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.“ (Iz 53,11)

Proto Pavel vysvětluje Galatským, že pokud jste Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo. Jestliže jste uvěřili v Pána Ježíše Krista, jestliže jste znovuzrození z Ducha svatého, jste potomci Mesiáše, jste dědicové Abrahamova zaslíbení. A vidíte, že Pavel ty věci neříká proto, že by si je vymyslel, nebo že by stavěl na nějakém zvláštním zjevení, které by měl jako apoštol, ale proto, že jsou ve Starém zákoně, v Božím slově. Vede lidi do Písma!

III. Abrahamova smlouva v Nové smlouvě

Vidíme, že jsou tady dvě roviny, dva způsoby naplnění smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. Ten fyzický způsob jsme viděli – byl spojený s národem, se zemí, kterou ten národ dostal, ale to konečné naplnění této smlouvy bylo v zaslíbeném potomku, v Mesiáši, který odstraní prokletí ze zahrady Edenu. V něm a skrze něj se naplňuje tato Abrahama smlouva v tom nejširším a nejhlubším měřítku. Nezůstává jenom u národa a země, u národa, který, ač je nazván Božím lidem, je jím jenom po té vnější stránce, jenom fyzicky, protože Bůh je pro sebe oddělil – fyzicky – od ostatních národů a jednal s nimi, jako nejednal s žádným jiným národem. Přesto tento národ ve své většině zůstal nevěřícím národem, počínaje vyvedením z Egypta – všichni od dvacetiletých výše zůstali na poušti. A spolu s nimi podlehli časnému Božímu soudu i někteří věřící – jako byl Mojžíš a jeho sourozenci, nebo Chúr, který držel Mojžíšovy ruce, když Izraelci v čele s Jozuem bojovali s Amálekem (Ex 17). Kolik z těch stovek tisíc lidí starších dvaceti let bylo tak věrných, že je Bůh dovedl do zaslíbené země? Dva! Jozue a Káleb. Jak to bylo v další generaci po dobytí zaslíbené země? O tom mluví kniha Soudců – každý dělal, co uznal za správné (Sd 17,6; 21,25):

• Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě. (Sd 2,11–13)

A potom dostali krále. Jak to bylo s prvním králem? Neposlouchal Hospodina a nakonec skončil jako ten, kdo se doptává duchů zemřelých. Z dalších 22 panovníků můžeme možná o deseti říct, že byli zbožní, ale všichni ostatní se dopouštěli toho, co bylo zlé v Hospodinových očích, byli to lidé bezbožní a zlí, modláři a svévolníci a úplně stejně to vypadalo mezi lidmi v celé zemi (ale 170 let bezbožných vs. 293 zbožných). A severní Izrael žil v bezbožnosti a modlářství stále. Izrael byl dočasným nevěřícím fyzickým obrazem Božího lidu.

• Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Ř 9,6–8)

Slyšíte, co Pavel říká? Není Izrael jako Izrael. Je tady Izrael jako tělesný národ, který byl dočasným Božím lidem a je Izrael Boží, tedy skutečný lid Boží, lidé věřící, děti víry, lidé, kteří jsou navěky Božím lidem, Božími dětmi. Součástí národa Izraele byl vždy ostatek těchto věřících, Božích dětí, ale nikdy to nebyl celý Izrael. V každé generaci i v těch nejhorších dobách si Bůh vždy zachoval skupinu věřících uvnitř Izraele. Ale nyní jsou Božími dětmi i pohané, kteří neměli právo synovství, ani slávu, smlouvy, nebyl jim svěřen zákon ani bohoslužba a neměli zaslíbení.

Pavel začíná ten text otázkou: Selhalo snad Boží slovo? Proč tato otázka? Do osmé kapitoly mluví o mocném evangeliu, které Bůh dal lidem skrze svého Syna, potomka Abrahama, ale jeho vlastní lid toto evangelium a s ním i Mesiáše odmítli. Jak se to mohlo stát? Selhalo Boží slovo? Nikoliv! Boží slovo neselhalo, ale byl to odvěký Boží plán, který byl do Kristova příchodu zahalený, ale nyní je odhalený, a který říká, že jsou tady děti tělesné a jsou tady děti zaslíbení, děti víry, mezi které patří jak etničtí Židé, tak také pohané ze všech národů, jazyků, kmenů i ras. A tak se naplňuje zaslíbení dané Abrahamovi, že skrze něj dojdou požehnání všechny čeledi země.

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. (Ga 3,7–9)

Jsme těmi, o kom se mluví v Genesis 12, v Gn 15 a Gn 17. Jestliže jste uvěřili v Pána Ježíše Krista, jste dědicové toho, co Bůh zaslíbil (Ga 3,29). Jestliže jste v Kristu … – a to je zásadní otázka, na kterou potřebujeme mít jasnou odpověď a tu odpověď můžete mít jenom od samotného Boha, i když jsou tady i vnější věci, které mohou ukázat na to, zda jste v Kristu, zda mu patříte či nikoliv. Karel o tom mluvil více minulý týden, já připomenu jen:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. (J 14,23)

To je nová smlouva – dám jim nové srdce a oni budou poslouchat můj zákon, budou se řídit mými nařízeními. Jestliže jste v Kristu, Bůh z vás učinil svůj lid. Nikoliv dočasný tělesný lid, ale skutečný lid, který bude s Bohem na věky. Bůh vás zapečetil svým Duchem, který s vámi bude na věky (J 14,16). Vyučil vás, tzn., že vám dal nové srdce, které miluje Boha, poznali jste pravdu, narodili jste se z Ducha svatého, jste spojeni s Bohem a s jeho lidem, a tím, co vás spojuje je krev jeho Syna – nazval nás nejenom svými přáteli a svými dětmi, ale také svými sourozenci (Žd 2,14). Skrze znovuzrození jsme se stali novým stvořením a jako nová stvoření jsme se stali novým lidem, národem svatým, lidem vyvoleným, který náleží Bohu (1Pt 2,9).

• Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování. (1Pt 2,10)

Moji milí, jste zaslíbeným národem a nepatrná část vašeho dědictví je země, kterou vám Bůh zaslíbil. Není to tato země. Není to žádné území na této zemi. Bůh zaslíbil Abrahamovi a jeho potomkům zemi do dědičného, trvalého věčného vlastnictví (Gn 17,7–8). Tomu fyzickému potomstvu dal zemi přesně v tom rozsahu, jak to zaslíbil, ale dostali ji s podmínkou, že budou zachovávat všechno, co jim Bůh přikázal. Tato podmínka a také skutečnost, že tato země jednoho dne shoří v žáru Boží svatosti a Božího soudu ukazují, že se nejedná o zaslíbení tělesné, ale že naplnění tohoto zaslíbení máme hledat v duchovní rovině. Nakonec sám Abraham nehleděl k fyzické zemi, ale k městu s pevnými základy, jehož stavitelem je Bůh (Žd 11,10).

Vaše občanství je nebeské, odkud očekáváte příchod svého Spasitele a Soudce, který bude soudit spravedlivě, a odkud očekáváte příchod nového nebe a … nové země! Tato nová země bude celá naplněná Boží slávou, bude naplněná Božími obrazy, tedy Božími dětmi, které budou proměněné do slávy a podoby Božího Syna a tuto zemi obdrží navěky! Na této zemi budou věčně žít v Boží přítomnosti, Bůh bude jejich Bohem a bude přebývat uprostřed svého lidu a už nikdy tam nebude nic nesvatého, nečistého, hříšného, bezbožného. A navěky se budeme radovat z Boží blízkosti a oslavovat svého Krále. Amen.