Jsme nejubožejší ze všech lidí

Jaroslav Kernal, Praha 17. dubna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Znovu se scházíme ke společnému uctívání. Jsme tedy, protože milujeme Pána Ježíše Krista a chceme ho uctívat a poznávat ve společenství dalších křesťanů. Jsme tady, protože k nám předtím přišlo evangelium, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří, a změnilo naše životy. Chceme vyjádřit svou vděčnost Pánu, chceme dát Bohu svou chválu a chceme se radovat s Krista ve společenství s ostatními bratry a sestrami.

Scházíme se pravidelně každou neděli, abychom společně uctívali Pána, abychom byli spolu, abychom se modlili a povzbuzovali se navzájem, abychom si při Památce Páně připomínali oběť Pána Ježíše Krista a celé jeho dílo vykoupení a také jeho druhý příchod. I dneska jsme se sešli z těchto důvodů. Ale kromě toho tady máme ještě jednu událost, kterou slaví svět kolem nás a také mnoho křesťanů – jsou Velikonoce. Nový zákon nás nikde nevede k tomu, abychom slavili jakýkoliv svátek – nevidíme, že by první křesťané, zvláště ti z pohanů, slavili nebo zachovávali Velikonoce nebo letnice nebo nějaký jiný svátek. Nedělali to. Na druhé straně ale ani nevidíme, že by Písmo nazývalo hříchem zachovávání nějakých svátků. Moc evangelia je naprosto úžasná, protože osvobozuje člověka z pout hříchu, smrti, ale také z pout pověr a tradic, ale současně nám dává svobodu uctívat Boha uprostřed vlastní kultury, uprostřed vlastních tradic, pokud tedy nejsou přímo hříšné. Proto si můžeme i my dneska připomínat Velikonoce, i když to nemá žádnou oporu v Písmu a můžeme se zaměřit na událost těch jediných pravých Velikonoc, kdy byl obětován Beránek, který snímá hříchy světa, Pán Ježíš Kristus. V pátek jsme mluvili o smrti Pána Ježíše Krista a o tom, že svou smrtí zasadil smrtelnou ránu smrti, že svou obětí na kříži přemohl smrt. Dnes se zaměříme na jeho vzkříšení a konkrétně se podíváme na několik skutečností, které úzce souvisejí se vzkříšením Pána Ježíše. Pavel o nich psal církvi do Korintu, kde byli lidé, kteří popírali tělesné vzkříšení lidí a Pavel jako argument používá zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista, aby na něm ukázal, jak moc se mýlí ti, kteří říkají, že není vzkříšení z mrtvých.

V celé patnácté kapitole se Pavel zabývá Pánovým vzkříšením z mrtvých. Je to součást evangelia, které apoštol připomíná zmateným a z cesty scházejícím křesťanům v Korintu:

• 1K 15:1–6 Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.

Byl vzkříšen třetího dne! Pán Ježíš vstal z mrtvých a žije. Haleluja! Musíme chválit Boha, protože jeho zmrtvýchvstání je důkazem toho, že Bůh přijal jeho oběť za naše hříchy, že jsou naše hříchy odpuštěné a my jsme přijati Bohem jako jeho děti, máme doširoka otevřený přístup k Bohu a můžeme k němu přicházet jako ke svému nebeskému Otci. Už jenom u těchto věcí bychom mohli zůstat a žasnout nad nimi, ale chtěl bych nás vést o něco dál, k textu, který jsme přečetli. Je v nich minimálně sedm věcí, které vyplývají z Kristova vzkříšení, resp. Pavel ukazuje, co by to znamenalo, kdyby Kristus nebyl vzkříšen, takže je tu sedm věcí, které by vyplývaly z Kristova ne-vzkříšení. A je to odpověď na pochyby o tom, jestli je nějaké budoucí vzkříšení z mrtvých.

Pavlova logika je neúprosná – jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestli Kristus nebyl vzkříšen:

I. Je zvěst evangelia prázdná (v. 14)

Pavlovo kázání je bez jakéhokoliv smyslu a významu, protože to není nic víc než pohádka nebo vymyšlený příběh. Doslova je v tom textu, že „naše zvěst je prázdná“. Je tam slovo, které se dá přeložit jako „prázdný, marný, zbytečný, neúspěšný, jalový; ješitný; bláhový, pošetilý“. Jestli Pán Ježíš nevstal z mrtvých, je naše zvěst, naše kázání evangelia, bez smysluplného obsahu. Kážeme Krista, který zemřel, byl dán do hrobu a zůstal v něm. To úplně nezní ani jako dobrá zpráva, že? Mohli bychom říci, že zaplatil za naše hříchy, ale jak bychom věděli, že to je pravda? Nedávalo by to velký smysl.

Naše zvěst by kromě toho, že je prázdná, co se týče obsahu, byla také prázdná, co se týče moci. Jaká by v tom mohla být moc, jestliže Pán Ježíš nevstal z mrtvých a my nevstaneme z mrtvých. Evangelium je Boží mocí, ale jestliže ani sám Kristus nevstal z mrtvých, jaká je tady moc? Co zmůže takové evangelium? Nemusíme chodit úplně daleko, abychom to zjistili. Od 19. století se takové „evangelium“ káže v západním křesťanství. Tehdy přišli lidé, kteří řekli, že všechno v Bibli musí být racionální a vzkříšení z mrtvých není racionální, proto je to podle nich jenom lidský výmysl, který do Bible napsali smutní učedníci, kteří nevěděli, co se sebou. Dodnes tomu někteří lidé věří, a ačkoliv se prohlašují za křesťany, musíme jasně říct, že nejsou. Jejich zvěst je prázdná, a i když je mnohdy plná intelektuálních a rádoby duchovně znějících frází, je bez obsahu a je bez moci ke spasení.

Pán Ježíš vstal z mrtvých, proto kážeme evangelium, které je plné. Jsme církví plného evangelia! Takhle se někdy nazývají církve, které kladou důraz na zázraky a uzdravování, ale to je zase jiná kapitolu, k tomu se dostaneme v šestém bodu. Slovy Písma je plné evangelium kázání samotného Krista, a to Krista ukřižovaného (1K 2,2). Ve svém listu církvím do Galacie připomínal Pavel tamním křesťanům, že jim doslova „vymaloval před oči Ježíše Krista ukřižovaného“. Zaslíbený Ježíš Kristus, který byl ukřižován a vstal z mrtvých – to je naše evangelium. To je evangelium plné obsahu a plné moci.

• Efezským 1:20–21 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.

To souvisí s dalším bodem kázání. Jestliže Kristus nebyl vzkříšen:

II. Je naše víra prázdná (v. 14)

Je tam stejné slovo, jak v předchozím případě – je v tomto verši hned dvakrát. Prázdná zvěst znamená prázdnou víru, marnou, bezvýznamnou, nesmyslnou. Jestliže Pán Ježíš nevstal z mrtvých, žijeme ve lži – naše víra a všechno, co z ní vyplývá, tedy celý náš život, naše postoje, naše myšlenky, naše skutky, naše naděje, naše doktríny – to všechno je lež. To všechno stojí a padá s tím, jestli Kristus vstal z mrtvých nebo ne. A jestliže nevstal z mrtvých, naše víra se nemá čeho chytit. V takovém případě je naše víra slepá. Nemá žádný základ, nemá žádný pevný bod, nemá žádnou naději. Obsah víry je vyprázdněn – jestliže Pán Ježíš zůstal v hrobě, na čem bychom tuto víru postavili? Co by bylo jejím obsahem? Příběh o muži, který zemřel? Jsou lidé, kteří mají takovou víru – věří v Mohameda, Buddhu, Krišnu, Josepha Smithe (mormoni). A Písmo nám tady říká, že taková víra je prázdná, je o ničem, je marná, zbytečná, neužitečná, protože taková víra nemá žádnou moc. Mohu stejně věřit v Červenou Karkulku nebo v Járu Cimrmana. Co mi to přinese? Vůbec nic! Vůbec nic! Jestli je někdo mrtvý nebo není skutečný, není v tom žádný rozdíl – nemá to žádný skutečný dopad na nitro člověka, na to, jak vyřešit problém hříchu, jak mít vztah s Bohem, jak žít život ve svatosti a v lásce. Ale Pán Ježíš vstal z mrtvých a žije! Věříme ve Spasitele, který je živý. To dává naší víře obsah. A to má také své důsledky:

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Tohle je víra, která má moc, která není prázdná, ale staví na živém Spasiteli. Je to víra, která má naději, která je zakotvená v nebesích, kde Kristus sedí po pravici Boží. Víra ve vzkříšeného Krista vysvobozuje z přicházejícího Božího hněvu. Proto byla zvěst apoštolů Kristus ukřižovaný a vzkříšený z mrtvých. Ale jestli Pán Ježíš nevstal z mrtvých:

III. Apoštolové byli lháři (v. 15)

Pán Ježíš se po svém vzkříšení zjevil Petrovi, potom dvanácti, potom pěti stům bratřím, pak Jakubovi a všem apoštolům a naposledy ze všech (což znamená také ze všech apoštolů, jinými slovy Pavel byl poslední apoštol, a ani neměl být hoden jména apoštol) se ukázal Pavlovi (1K 15,5–9). Všichni apoštolové – tedy dvanáct (tj. od Petra po Matěje) plus všichni (tedy všichni další, které Pán obdaroval darem apoštolství) plus Pavel – svědčili o tom, že Pán Ježíš vstal z mrtvých a oni se s ním setkali. Proto když Pán Ježíš vystoupil na nebesa a apoštolové vybírali náhradníka za Jidáše, který zradil Pána a pak se zabil, musel to být někdo, kdo byl s učedníky od Pánova křtu až do dne, kdy byl od učedníků vzat (Sk 1,21–22). Jeho úkolem bylo dosvědčit, že Ježíš vstal z mrtvých. Ale pokud nevstal z mrtvých, potom byli apoštolové lháři, když přísahali, že Ježíš vstal z mrtvých (Sk 2,32), když tvrdili, že čtyřicet dní po jeho vzkříšení s ním jedli a pili (Sk 10,39-41). Není možné, že by se mýlili, nebo byli oklamáni, ale znamená to jediné – buď mluvili pravdu, nebo byli těmi největšími lháři a podvodníky.

Pavel používá Kristovo vzkříšení jako argument pro dokázání vzkříšení obecně. Dosvědčili jsme, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, ale jestli není vzkříšení z mrtvých, potom ani Krista nevzkřísil Bůh z mrtvých a my jsme lháři a křiví svědkové. Ale Pán Ježíš vstal z mrtvých a apoštolové byli svědkové. Tomášovi Pán řekl, aby vložil prst do ran po hřebech na jeho rukou a svou ruku do rány po kopí na jeho boku (J 20,27). Jan, který to zapsal, svědčí:

• 1J 1:1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.

Jan tady nemluví přímo o vzkříšeném Pánu, ale o Pánu, který přišel v těle, nicméně byl svědkem jeho vzkříšení a ve svém listu o něco dále dosvědčuje, že máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého (1J 2,1), který byl smírnou obětí za naše hříchy, ale nyní je u Otce, což neznamená nic jiného, než že je živý, vzkříšený. A něco dále Jan píše o Pánově druhém příchodu, což znovu ukazuje na vzkříšeného Krista (1J 2,28). Jan říká pravdu, Pavel kázal pravdu, Petr dosvědčoval pravdu o Kristově vzkříšení – na jejich slova se můžeme spolehnout. Ale kdyby to byli lháři a Pán Ježíš Kristus nevstal z mrtvých:

IV. Jsme ztraceni ve svých hříších (v. 17)

• 1K 15:17 Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.

Pavel tady znovu opakuje, co řekl před okamžikem, když mluvil o víře. Ale nyní k jejímu popisu, používá trochu jiné slovo, které zase mluví o marnosti, ale tentokrát směřuje spíš k moci, k účinku, dopadu nebo užitku víry – vaše víra je bezmocná, neužitečná, je k ničemu a vy jste ztraceni ve svých hříších. Doslova je tam, že „jsou ve svých hříších“. Pokud Kristus nevstal z mrtvých, není žádné odpuštění hříchů, není tady taková víra, která by mohla toto odpuštění uchopit a vztáhnout ho na sebe. Pokud Kristus nevstal z mrtvých, jeho oběť nebyla dostatečná a moc hříchu nebyla zlomena. Ten, kdo zemřel na kříži, na tom byl úplně stejně jako ti dva, kteří umírali po jeho levici a pravici. Jestliže nevstal z mrtvých, byl to ubohý zoufalec, blázen nebo lhář, jehož čin nemá žádnou hodnotu a už vůbec není schopen přinést odpuštění hříchů. Věřit v takového „spasitele“ je stejné jako věřit, že moje hříchy budou odpuštěné, když kněz řekne abrakadabra a potom mi řekne, že mi hříchy odpustil, nebo věřit tomu, že můžu dosáhnout odpuštění svými skutky nebo svým hezkým životem nebo naopak svým utrpením, nebo tím, že se vypnu a budu v nirváně nebo tím, že se vyhodím do povětří spolu s nějakými nevěřícími. Neznamená to vůbec nic pro náš hřích – a možná to v některých, ne-li ve všech, případech k našemu hříchu ještě přidává. Pavel o něčem podobném napsal křesťanům do Kolos, kteří si nebyli jistí dostatečností Pána:

• Ko 2:22–23 Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní.

Jsou to vnější věci, které nemohou nic udělat s naším hříchem, který je vnitřní, který je problémem srdce, přirozenosti. Jak tedy můžeme přemoci hřích, jak můžeme dojít odpuštění hříchů?

• 1J 5:3–5 V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?

Je to víra v Pána Ježíše Krista, která přemáhá svět, přemáhá hřích, přináší odpuštění hříchů a věčný život. Víra, jejímž předmětem je Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený z mrtvých. Není to víra ve mně samotného, není to víra v něco, není to víra v moje představy, které se stanou, když tomu budu věřit, není to dokonce ani víra v odpuštění hříchů, i když vyznáváme, že věříme v odpuštění hříchů, ale je to víra v Krista, protože jenom taková víra přináší odpuštění hříchů a moc ke svatému životu. Jestli pán nevstal z mrtvých, nejenom že jsme v hříších, ale také:

V. Věřící budou pohlceni smrtí (v. 18)

Ti, kdo zesnuli v Kristu, jsou ztraceni, dosl. zahubeni, zničeni. Mluví se tady o věčném zničení, zatracení. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, potom se ti, kdo v něj uvěřili, spolehli na falešného mesiáše, jejich hříchy nebyly odpuštěny, nemají žádnou naději a jsou ztraceni, pohlceni smrtí na věky. Smrt má stále všechnu moc, vládne nad životy lidí a nikdo nemůže říci, že už přešel ze smrti do života. Pro ty, kteří zesnuli v Kristu, není žádná naděje, pro ty, kteří tu zůstali, není žádná útěcha, žádné povzbuzení, žádná radost. Jestli Kristus nevstal z mrtvých, je křesťanství temné a depresivní náboženství.

Ale Pán žije! A my se nemusíme obávat o osud těch, kteří nás předešli v Pánu. Písmo říká, že my živí je nepředejdeme, ale až zazní hlas archanděla a ozve se zvuk polnice, až se objeví Pán Ježíš ve své slávě při svém druhém příchodu, potom mrtví vstanou nejdřív a dostanou oslavená těla. A my živí půjdeme Pánu vstříc do oblak a přes svá smrtelná těla oblékneme tělo neporušitelné, oslavené, duchovní. A Boží slovo nám dosvědčuje, že pak už budeme navždy s Pánem (1Te 4,17). Už nyní nás nic nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,38). Je to naprosto jisté, protože Pán žije, protože přemohl smrt a slavně nad ní zvítězil. Důkazem je to, že vstal z mrtvých. Už se nemusíme nijak strachovat, protože máme živého Spasitele. Naše naděje je pevně zakotvena v nebesích, odkud očekáváme příchod našeho Pána. A i kdybychom se ho nedočkali, máme jistotu, že další nadechnutí po našem posledním vydechnutí v tomto světě, bude v přítomnosti našeho Pána Ježíše Krista, v jeho slávě, v jeho lásce, v jeho království. Protože on žije, i my, kteří jsme v něj složili svou naději, budeme žít, a to navěky. V toku Pavlových argumentů, jimiž reaguje na pochyby o tom, že věřící budou vzkříšeni a dostanou nová těla, se pomalu dostáváme k závěrečným myšlenkám. Jestliže není vzkříšení z mrtvých, potom nevstal ani Kristus a zvěst evangelia je prázdná, naše víra je prázdná, apoštolové byli lháři, jsme stále ve svých hříších, ti, kdo zesnuli, byli provždy pohlceni smrtí a my:

VI. Máme naději jen pro tento život (v. 19)

Jestliže Pán Ježíš nevstal z mrtvých, není žádné potom. No, možná by mohlo být, ale kdo to může říct? Možná ano, možná ne. Možná je tady převtělování duší, možná je tu věčná nicota nebo je tady možná nějaký život po životě. Ale kdo by o tom mohl říct pravdu? A jestli Ježíš nevstal z mrtvých, nemáme žádný důkaz o tom, že je nějaký život po smrti. A to znamená, že nemáme žádnou naději ohledně toho, co bude po smrti, takže veškerá naše naděje je tady jenom pro tento život. Potom:

• 1K 15:32 Jestliže mrtví nevstanou, pak ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘.

Jestliže není věčný život, potom je potřeba užít si co nejvíc tento život. Jestliže není naděje pro život po smrti, potom je potřeba se co nejvíc soustředit na sebe a na přítomný okamžik. Proto Pavel říká „jezme, pijme“. Užij den, snaž se pro sebe vytěžit maximum toho, co můžeš. Možná už nebude žádné zítra a to znamená, že nebude nic. A jak daleko sahá „naděje“ tohoto života? Rok? Dva? Deset? Dvacet let? Třicet nebo možná padesát let? Nikdo to neví! Proto je potřeba žít naprosto bezohledně a jako utržený ze řetězu.

Ale jestli Pán vstal z mrtvých, potom je tady věčný život a potom to znamená, že člověk jenom jednou umírá a potom bude soud (Žd 9,27). Potom to znamená, že nežiju pro dnešek, navzdory tomu, že budu dnešek žít tak naplno, jak jen můžu, ale nežiju pro něj, žiju pro to, co přijde, žiju pro budoucnost. Žiju tak, abych se mohl jednoho dne postavit před svého Stvořitele a vydat mu počet ze svého života. Žiju tak, aby on – ne já – byl oslaven ve všem, co dělám a čím jsem. To ze mě dělá úplně jiného člověka. Už nechci žít já, ale chci, aby ve mně žil Kristus, aby on žil svůj život skrze mne k Boží slávě. Takže nevstal-li z mrtvých:

VII. Jsme nejubožejší ze všech lidí (v. 19)

Děláme si naděje, které jsou marné, hlásáme zvěst, která je prázdná, naše víra je ubohá, protože nemá žádný obsah ani žádnou moc, uvěřili jsme lžím apoštolů, nechali jsme se svést zvrácenými rybáři, a tak hromadíme hřích na hřích a vinu na vinu, nemáme žádnou naději pro život po smrti, jsme odsouzeni k tomu, abychom se soustředili jenom na tady a teď. Naše víra v mrtvého Krista nás odvádí od radostí a požitků tohoto světa a jsme jako hlupáci, kteří si nechají posmívat kvůli něčemu tak nicotnému, jako je mrtvý spasitel. Moji milí, jestli Pán Ježíš nevstal z mrtvých, jsme naprostí zoufalci a ztroskotanci.

Ale nic není dál od pravdy – prvního dne po sobotě přišly ženy ke hrobu a hrob byl otevřený a prázdný. Andělé jim řekli, že Pán vstal z mrtvých (Mk 16,6). Potom se zjevil apoštolům. Potom se jim zjevoval dalších čtyřicet dní, vyučoval je a dokonce s nimi jedl. A potom byl před jejich očima vzat vzhůru, byl vyvýšen a sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. To je naše naděje! Není prázdná, není marná, není zbytečná ani ubohá, není lživá ani zavádějící, ale je pravdivá a plná moci. A my jsme zakusili tuto moc vzkříšeného Krista, protože jsme skrze víru v něj zakusili odpuštění hříchů, obnovu života, lásku Boží, moc a přítomnost Ducha svatého. Nejsme ubozí, i když jsme pronásledovaní, ale kralujeme společně s Kristem a vítězíme nad tímto světem, nad hříchem i nad sebou skrze víru v něj, toho, který byl mrtev a žije!

Moji milí, vzkříšení je jádrem křesťanské víry. Jestliže Ježíš nevstal z mrtvých, potom nemůžeme být křesťané. Je pro nás klíčovou událostí v dějinách a nikdy by neměli odvrátit svůj pohled od této skutečnosti. A důsledky vzkříšení by se měly být zjevné v našich životech – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání. Ukazuje tedy náš život na to, že sloužíme vzkříšenému Pánu a Spasiteli? Jsme plni naděje, pokoje a síly, která je dána křesťanům právě díky skutečnosti a moci vzkříšení Krista?

Vzkříšení je důkazem Ježíšova Božství a jeho moci, ukazuje na to, že má všechnu moc a autoritu (Mt 28,19). Je známkou pravdivosti všeho, co Ježíš vyučoval. On sám je obsahem, plností naší zvěsti, evangelia, které kážeme. On sám je předmětem, mocí a plností naší víry. On je samotná Pravda, která osvobozuje. Jeho krev byla prolita na odpuštění našich hříchů. V jeho vzkříšení je plnost života, a jde o takový život, jaký není možné zakusit v tomto světě, který se řítí do záhuby. Jeho vzkříšení je důkazem Boží spravedlnosti, což mimo jiné znamená, že Bůh bude soudit tento svět. Jeho vzkříšení je důkazem jeho druhého příchodu, kdy se vrátí pro svou církev a bude soudit svět. Jeho vzkříšení je důkazem nového světa, v němž pro nás připravuje příbytky. A tak pojďte ke vzkříšenému Kristu, chyťte se ho vírou a pevně se ho držte, vyhlížejte jeho druhý příchod a v jeho světle žijte své nynější životy k jeho slávě. Amen.