Vítězství evangelia v těžkostech života

Jaroslav Kernal, Praha 11. dubna 2021

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Jsem rád, že se po týdnu znovu setkáváme a společně uctíváme našeho Pána Ježíše Krista. Pokračujeme ve výkladu knihy Skutků, jsme v patnácté kapitole, a mluvili jsme o těžkých věcech, které musela vyřešit první církev. Museli se vyrovnat s židovstvím, s mojžíšovým zákonem a s obřízkou – a to především ve vztahu k pohanům. Nicméně všechny problémy tím ani zdaleka neskončili. Dneska máme před sebou další část Skutků, ve které jsou před námi tři situace, které vzbuzují celou řadu otázek a žádají si odpovědi. Jako první je tu hádka mezi Pavlem a Barnabášem, dále obřezání Timotea a nakonec zajímavé hledání cesty vpřed. Přečteme Sk 15,35-16,10.

Dneska máme před sebou tři příběhy, každý z nich je trochu jiný, v každém z nich se setkáme s úplně jinými otázkami, v každém z nich jsou nějaké rozpory, každý z nich volá po vysvětlení a v každém z nich nakonec vítězí evangelium.

I. Evangelium vítězí nad osobními spory (Sk 15,35-42)

Po Pavlově obrácení to byl právě Barnabáš, kdo ho uvedl k apoštolům v Jeruzalémě. Později to byl znovu Barnabáš, kdo ho vyhledal v Tarsu a přivedl ho do Syrské Antiochie. Tam spolu sloužili minimálně jeden rok. Spolu potom nesli sbírku do Jeruzaléma, kde byli svědky Petrova vysvobození z vězení a možná i popravy Jakuba. Setkali se tam s falešnými bratry, kteří tlačili na Tita, aby se dal obřezat, ale neuhnuli jim ani na okamžik, aby nám byla zachována pravda evangelia (Ga 2,5). Vrátili se Antiochie a vedli církev společně s dalšími vedoucími. Byli vysláni Duchem svatým na misii a strávili řadu měsíců, možná skoro rok na misijní cestě (Sk 13-14) – Kypr, Pisidská Antiochie, Ikonium, Lystra, Derbe, Perge, Attalie. Když se vrátili, byli chvíli v Antiochii, ale falešní učitelé jim nedopřáli klidu a nakonec šli do Jeruzaléma. Tady bojovali za evangelium a vrátili se zpět do Antiochie s dopisem pro církve z obrácených pohanů.

• Sk 15:35-36 Pavel a Barnabáš zůstali ještě v Antiochii a s mnoha jinými tam učili a zvěstovali slovo Páně. Po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří.“

Pavel s Barnabášem se znali nějakých 13 let a z toho možná polovinu strávili ve společné intenzivní službě. Nyní Pavel navrhuje, aby znovu navšítili ta místa, kde kázali evangelium. A Barnabáš nebyl proti. Ale chtěl s sebou vzít Jana Marka (v. 37), svého bratrance (Ko 4,10), který s nimi byl na první misijní cestě, ale po odplutí z Kypru se od nich oddělil a vrátil se do Jeruzaléma (Sk 13,13). Ale Pavel s tím nesouhlasil. Lukáš říká:

• Sk 15:38-39 Pavel však nepokládal za správné vzít ho s sebou, poněvadž je opustil v Pamfylii a v práci s nimi nepokračoval. Vznikla z toho taková neshoda, že se spolu rozešli.

Lukáš mluví o velké neshodě, ale nepopisuje žádné detaily. Nejsou potřeba. To, co tady máme, stačí: spor dvou mužů, sice zbožných, ale jen mužů. Když jim v Lystře chtěli obětovat býky jako bohům, Pavel s Barnabášem vběhli do davu s roztrženým oděvem a volali, že jsou smrtelní lidé stejně jako ti lidé v davu (Sk 14,15). Tady máme potvrzení jejich slov. Vyvstal problém, zda je Jan Marek dostatečně způsobilý k tomu, aby šel s nimi na misijní cestu a ti dva muži, bratři v Kristu se kvůli tomu rozešli. Pavlovi se zdálo neospravedlnitelné, že Jan Marek je opustil při jejich první cestě. Lukáš neříká, proč k tomu došlo, ale je zjevné, že Pavel na to měl velmi vyhraněný názor. Naproti tomu Barnabáš byl nazván „Syn útěchy“ a byl ochotný sloužit tam, kam jiní nechtěli jít – sloužil Pavlovi, kterého se všichni báli (Sk 9), šel do Antiochie, kde byla církev složená z podstatné části z obrácených pohanů (Sk 11), vyhledal Pavla v Tarsu, šel kázat evangelium pohanům s Pavlem. Měl za to, že je dobré, aby Marek šel s nimi.

Z vnějšího pohledu se zdá, že důvod rozkolu mezi oběma bratry byl docela malicherný. Žádal Pavel příliš mnoho? Byl Barnabáš příliš benevolentní? Obojí je možné. Boží slovo nám tady neříká, co přesně bylo správné. Jen popisuje situaci. Neshodli se na relativní maličkosti, která možná v očích jednoho mohla mít v budoucnu fatální důsledky (ale také nemusela), zatímco v očích druhého to mohla být další dobrá příležitost pro to, aby se jeden z křesťanů osvědčil ve službě. Takže se neshodli a rozešli se. Ale chtěl bych, abychom si uvědomili důležitou věc. Víte, je dost možné, že se na celou tu situaci díváme zbytečně dramaticky. Jejich rozchod totiž nebyl projevem sektářství a nevedl ani k rozdělení církve, ani k tomu, že by jeden druhého začali prohlašovat za falešného učitele nebo se od sebe začali oddělovat a povyšovat se jeden nad druhého. Nic takového tady není. Pravdou je, že o Barnabášovi už víc neuslyšíme, ale bál bych se z toho vyvozovat jakékoliv závěry, protože o takovém Petrovi ve Skutcích už také neuslyšíme.

Kromě toho Pavel o čtyři či pět let později zmiňuje Barnabáše v 1K 9,6, kde to vypadá, jako by Korinťané Barnabáše znali, nebo o něm minimálně věděli a Pavel ho zmiňuje bez jakéhokoliv náznaku hořkosti nebo nepřátelství. Podobně píše ještě o něco později o Markovi, kterého uvádí mezi svými spolupracovníky a doporučuje ho církvím (Ko 4,10; 2Tm 4,11). S Markem pracoval také Petr (1Pt 5,13), který ho nazývá svým synem (podobně jako Pavel Timotea), takže nejspíš uvěřil skrze Petra. Markovi je také tradičně připisováno autorství evangelia. Ať to tedy bylo jakkoliv, Marek se nakonec osvědčil. Přispěl k tomu Barnabáš? Nevíme, nemůžeme to říct jistě, ale zdá se, že ano. Vzal Marka s sebou na Kypr a navštívili místa, kde zvěstovali evangelium, když byli společně i s Pavlem na Kypru poprvé.

Pavel si vybral za společníka Silase, Silvána, což byl jeden ze starších církve v Jeruzalémě. A když je bratři poručili milosti Páně, vydali se na cestu (Sk 15,40). Procházel Sýrií a Kilikií a všude posiloval církve. Tady je výsledek celé neshody – místo jednoho týmu, který se chtěl podívat na to, jak se daří křesťanům na místech, kde kázali evangelium, jsou tady týmy dva, z nichž o jednom můžeme zcela jistě říci (a druhém to můžeme předpokládat), že stal novým týmem misijním, protože bratři pokračovali v šíření evangelia na další místa. Bůh použil tuto situaci, aby znásobil celou práci. To nebyla lidská zásluha, ani důsledek konfliktu, který vznikl, ale dílo Boží milosti a prozřetelnosti. Bůh ve své velikosti používá naše chyby, naše slabosti, naše selhání a dokonce i naše hříchy, aby se na nás a skrze nás oslavil.

Bůh použil lidskou hříšnost, aby jeho Syn byl ukřižován. Ale byl to jeho plán, aby Boží syn zaplatil na kříži za hříchy svého lidu. Vynesl na kříž naše hříchy, byl potrestán na našem místě, svou prolitou krví nás očistil a smířil s Bohem. Bůh použil lidskou krutost, závist, nenávist, zaslepenost, pýchu, hněv a vůbec mnoho dalších špatných lidských vlastností, abychom došli spasení skrze dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Úplně stejně Bůh použil neshodu bratrů Pavla a Barnabáše, jejich odlišný pohled na to, kdo může sloužit na Božím díle a v církvi, aby se oslavil a aby se evangelium ještě více rozšířilo.

Boží plány, které neznáme, nikdy nemohou být výmluvou pro to, abychom jednali špatně, nikdy si nesmíme říct, že nezáleží na tom, jestli zhřeším nebo nebudu jednat správně, protože Bůh si to přece může použít – takové jednání je pokoušení Boha. A Bohu se nikdo nebude beztrestně vysmívat ani ho nikdo nebude pokoušet. Ale současně můžeme důvěřovat Bohu a jeho milosti a nemusíme se úzkostlivě třást, zda ten krok, který je před námi, a o kterém si nejsme stoprocentně jistí, bude správný či nikoliv.

II. Evangelium vítězí nad předsudky (Sk 16,1-5)

Z Boží milosti se vítězem v situaci mezi bratry stalo evangelium. A evangelium vítězí také v další situaci, kterou máme popsanou na začátku šestnácté kapitoly. Evangelium zvítězilo nad osobními spory a nyní uvidíme, jak vítězí nad předsudky. Před námi je druhý kontroverzní příběh. Pavel se Silasem procházeli krajem a posilovali církve. Dostali se i do Derba a do Lystry. A tady byl Timoteus. Pavel se nechtěl vydat na cestu s Janem Markem, ale rozhodl se vzít na cestu Timotea. Ve druhém verši o něm čteme, že mu bratři vydávali dobré svědectví. Z předchozích kapitol toho nevíme mnoho o Židech v Lystře a Derbe. Víme, že Pavla pronásledovali Židé z Ikonia a v Pisidské Antiochii proti němu podnítili pohany, aby jeho a Barnabáše vyhnali z krajiny. To byly místa, kam se nyní Pavel chystal jít. Proto – z ohledu na tamnější Židy – a řeč je o Židech v Lystře, Derbe, Ikoniu a Pisidské Antiochii – nechal Pavel Timotea obřezat. A tady nastává problém. Když přišli do Syrské Antiochie učitelé, kteří tvrdili, že pohané se musí obřezat a poslouchat Mojžíšův zákon, Pavel se postavil proti nim. V listu Galatským dokonce napsal, že když se pohané nechají obřezat, Kristus jim nic neprospěje (Ga 5,2). Když chtěli obřezat Tita, Pavel napsal, že necouvli ani o kousek. Tak co teď? Co se stalo?

Musíme rozlišit pár věcí. První věc je původ. Jsem naprosto přesvědčený o tom, že by Pavel nenechal obřezat žádného pohana. Timoteus byl ale po matce židovského původu a to rozhodovalo. I když byl jeho otec pohan, po matce byl Židem. Ale aby byl také jinými Židy přijímaný jako Žid, musel by být obřezaný. A to nebyl, takže se k němu Židé stavěli jako k pohanovi a odmítli by s ním jíst, odmítli by s ním mít společenství, podat mu ruku a možná ho i poslouchat, kdyby jim něco říkal. Timoteus byl vychováván jako Žid, od dětství znal svatá Písma (2Tm 3,15), v nichž ho vyučovala jeho matka a jeho babička (2Tm 1,5). Ale pro Židy byl neobřezanec. A i když byl Pavel poslán k pohanům, na jeho vlastním národě mu vždycky velmi záleželo, takže kamkoliv šel, vyhledal nejprve Židy a jim jako prvním kázal evangelium. Teď chtěl s sebou vzít Timotea, ale s ním by nemohl jít mezi Židy. Bylo by to pro ně pohoršení. Proto ho nechal obřezat. A to je další věc, kterou musíme rozlišit – a to jsou Pavlovy motivy, proč to udělal.

Pavel napsal křesťanům do Galacie, že obřízka jim neprospěje, protože kdo se nechá obřezat, je povinen zachovávat celý zákon (Ga 5,3). Ale potřebujeme pochopit, že Pavel psal lidem, kteří nebyli obřezaní a chtěli se nechat obřezat proto, aby získali spasení. Židé se obřezávali osmého dne po narození. Nezdá se, že by si mysleli, že protože jsou obřezaní, budou spasení. Ale někteří pohané si to možná mysleli, a proto jim Pavel napsal tak tvrdá slova, že jestli se nechají obřezat, Kristus jim nic neprospěje. Kdyby se totiž nechali obřezat kvůli tomu, aby získali spasení, jejich nadějí už nebude Pán Ježíš Kristus, ale obřízka. Už nebudou doufat v to, co udělal Pán, ale v to, co udělali oni. A v takovém případě jim Kristus nic neprospěje.

To platí i dneska. Mohou to být dobré skutky, může to být křest, může to být navštěvování církve – nic z toho samo o sobě není špatné, ale pokud je to něčí naděje, že kvůli tomu ho Bůh přijme, že kvůli tomu bude zachráněn, potom je takový člověk ztracen a Kristus mu nic neprospěje. Pokud člověk nevěří, že sám o sobě nemůže udělat pro své spasení vůbec nic, potom nebude schopen porozumět Boží milosti, která přináší spasení. Bude se pořád spoléhat na svou vlastní spravedlnost, která je ze skutků, a ne na Kristovu spravedlnost, která je z víry. Tohle je důvod, proč jsem přesvědčený o tom, že by Pavel neobřezal žádného pohana – aby mu nenabídl falešnou jistotu, něco, na čem by mohl stavět mimo Pána Ježíše Krista.

Ale je tady ještě druhá stránka motivace. Timoteus byl po matce Žid a pokud bude obřezán, budou ho Židé brát jako jednoho ze svých. Timoteus je učedník Pána Ježíše Krista – Pavel ho nazývá synem ve víře (1Tm 1,2). Uvěřil nejspíš skrze Pavla při předchozí Pavlově návštěvě Derbe. To je zajímavé ve vztahu k předchozímu textu, kdy Pavel odmítl Jana Marka, ale nyní s sebou bere Timotea. Mezi oběma návštěvami Derbe mohlo uplynout maximálně dva roky, spíš méně. Bratři vydávali o Timoteovi dobré svědectví, ale asi nebyl úplně dlouho obrácený. Ale když se vrátíme k jeho obřízce – Pavel ho obřezal ne proto, aby byl Timoteus spasený, ale aby nebyl kamenem úrazu pro Židy, kterým chtěli zvěstovat evangelium. To je přesně v souladu s Pavlovým postojem, který popisuje v dopise církvi do Korintu.

• 1K 9:19-23 Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

Pavel nechal obřezat Timotea, aby získal některé Židy, kteří byli pod zákonem. Aby mohl přijít k nim a kázat jim Krista. Příště a v další kapitole ještě víc uvidíme, jak to dělal:

• Sk 17:3 … vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“

Pavel neudělal kompromis, ale jednal ve prospěch evangelia. Díky tomu mohl navštívit ty sbory, kde bylo mnoho Židů a pohanů a všude předávali dopis od apoštolů a starších v Jeruzalémě.

• Sk 16:5 A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem.

Dobrá zpráva o Pánu Ježíši Kristu se šířila dál a Bůh přidával ke své církvi ty, které povolával k víře. Evangelium zvítězilo nad spory mezi bratry, evangelium bylo silnější než lidské předsudky, evangelium je Boží mocí ke spasení i ke každodennímu životu.

III. Evangelium vítězí v hledání cesty (Sk 16,6-10)

Máme před sebou poslední bod kázání, poslední příběh. Pavlův tým se rozrostl o nového člena, prošli sbory, které předtím založili. Vypadá to, že z Pisidské Antiochie, která byla v centru Frygie, se pokoušeli dostat jihozápadním směrem do provincie Asie. Byla tam stará cesta, která vedla do Kolos a dál do Efezu.

• Sk 16:6 Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii, procházeli Frygií a krajinou galatskou.

Po pokusu jít do provincie Asie se Pavel a jeho společníci otočili na sever, znovu prošli Frygií a procházeli krajinou galatskou. Další verš říká, že se chtěli dostat do Bithynie, což je oblast na jihu Černého moře. Ale znovu se něco stalo:

• Skutky apoštolské 16:7 Duch Ježíšův jim to nedovolil.

Takže se vydali na západ a prošli Mysií, což nebyla provincie, ale historické území na jihu Marmarského moře a došli do Troady, což je oblast, kde se nacházelo město Trója, kterou na konci 19. století vykopal Heinrich Schliemann.

Je velmi zajímavé, co tady Lukáš píše. Ve v. 6 říká, že Duch svatý jim zabránil zvěstovat Slovo a v následujícím verši, že jim Ježíšův Duch, tedy Duch svatý nedovolil, aby se dostali do Bithynie, kde chtěli kázat evangelium. Lukáš víc nerozebírá, co se stalo, ale i toto je zajímavé. Duch svatý směroval Pavla a jeho přátele. Nebylo to asi úplně jednoduché a snadné. Jenom po cestě z Pisidské Antiochie do Troady nachodili víc než tisíc kilometrů. To znamenalo fyzické úsilí a dost času. K tomu připočtěte dalších pět set ze Syrské Antiochie do Pisidské. Duch svatý jim zabránil v kázání evangelia. Jednoduché vysvětlení je, že ještě nebyl čas, aby tam kázáli evangelium. O pět let později zůstal Pavel tři roky v Efezu a naplnil celou oblast, tedy pronincii Asii, evangeliem. Bylo tam velké probuzení a mnoho lidí se obrátilo k Pánu. V Bithynii kázal Petr. Možná proto Duch nedovolil Pavlovi, aby tam šel. Pavlovou chloubou bylo, že kázal tam, kde jiní ještě nekázali evangelium (Ř 15,20).

Ale jak přesně vypadalo to, že jim Duch zabránil kázat a nedovolil vstoupit? Můžeme se jenom dohadovat – mohly to být přírodní podmínky, mohly to být politické důvody, mohlo jít o lupiče na cestě, nebo mohli mít nějaké zjevení. Jsou to jenom dohady. Ale víme, že když Pán otevře dveře, nikdo je nemůže zavřít, a když dveře zavře, nikdo je neotevře (Zj 3,7). Víme také, že Pavel napsal tesalonické církvi, že satan mu více než jednou zabránil přijít do Tesaloniky (1Te 2,18). Asi rozumíme mnohem lépe tomu, že satan bude bránit tomu, aby se církev posilovala Božím slovem, a mnohem méně chápeme, když Duch svatý zabrání někomu někde kázat evangelium. Ale zjevně je možné obojí. V našem případě to bylo Boží vedení, které mělo Pavla a jeho společníky přivést do Troady a odtud do Evropy. V Troadě:

• Sk 16:9 … měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“

Tady přichází první potvrzení Božího vedení. Duch svatý je směroval na toto místo a nyní vedl Pavla a ostatní ještě dál.

• Sk 16:10 Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium.

Tři poznámky k tomuto verši a budeme směřovat k závěru. Všimněte si, že se mění osoba, ve které je příběh přestavován. Dosud jsme četli o tom, co dělal Petr, Štěpán, Filip, Pavel. Nyní je tady napsáno MY – chystali jsme se, usoudili jsme, abychom kázali. Osoba pisatele Skutků vstupuje do děje. V Troadě se k Pavlovi připojil jeho „milovaný lékař Lukáš“ (Ko 4,14), autor Evangelia a knihy Skutků a možná také autor listu Židům. Nevíme o něm vůbec nic dalšího kromě toho, že se připojil k Pavlovi. Ve světle Pavlova pohledu na Jana Marka to je přinejmenším zajímavé.

Druhá věc, které bych chtěl, abychom si všimli, je, že všichni usoudili, byli ujištěni (KRAL), nabyli přesvědčení (ČSP), což je zajímavé slovo v tomto kontextu. Slovo, které je tam použité, mluví o logickém úsudku, o výsledném rozhodnutí, které založené na zvážení důkazů. Vedle toho je tam slovo ihned (bez váhání). Po Pavlově vidění se všechno poskládalo a zapadlo dohromady, poslední díl skládačky byl vložen na správné místo, takže bylo všem jasné, zřejmé, co mají udělat. Duch je vedl tak, že jim zabránil v nějaké činnosti a dovedl je na místo, kde je chtěl mít. Nebylo to jednoduché, asi to vůbec nebylo příjemné. Když přišli do Troady, nejspíš si říkali, co tady máme dělat, proč jsme právě tady? Co nám tím Bůh chce říct. A potom přišla pobídka, Bůh ukázal směr a otevřel dveře. Jak poznali, že jsou otevřené dveře? Pro ně bylo tím důkazem to, že je tu místo, kde se má kázat evangelium a kde ještě nikdy předtím evangelium nezaznělo, kde ho nikdy nikdo nekázal.

A to je třetí a poslední postřeh z tohoto verše. Šli kázat evangelium. To je hnalo dopředu. To bylo měřítkem. Bylo to Božím dílem, když se Pavel s Barnabášem rozešli – posilovali církve. Bylo to Božím dílem, když Pavel nechal obřezat Timotea a církve se díky jejich kázání, vyučování a povzbuzování upevňovaly ve víře a počet učedníků rostl každým dnem. Bylo to Boží dílo, že Bůh otevřel dveře a po týdnech těžkého a dlouhého tápání a hledání cesty se evangelium mohlo rozběhnout do Evropy. A jedno z prvních míst, kam se dostalo, byla Tesalonika, Soluň, odkud přišlo v moci také k nám, na naše území. Bůh použil celou řadu věcí na cestě k tomu, aby apoštoly vedl, a nakonec přišla chvíle, kdy všechno bylo jasné. Evangelium mohlo zazářit jako maják dalším národům a od nich se rozšířit zase dál. A to je něco, co platí dodnes.

Evangelium se šíří od úst k ústům, od jednoho člověka k druhému, z jednoho místa na další a další a další. To platilo tehdy a platí to i dneska. Dnes se nám možná zdát, že už nejsou žádná další místa, kde by už někdy evangelium nezaznělo, ale nejde o místo! Jde o lidi. A každá další generace, která přichází na svět, přichází ve své bídě, ve stejné temnotě, v jaké byli Makedonci v době Pavla. Žili jenom pro své hříchy, a pokud nečinili pokání, zemřeli v těchto svých hříších. Bez toho, že by mohli zakusit milost, že by mohli mít podíl na věčném životě skrze víru v Pána Ježíše Krista. Každý z nás je povolán k tomu, aby nesl evangelium dál. Není tu nikdo, kdo by nebyl. Každá křesťan je svědkem Pána Ježíše Krista. A každý bude svědčit o Pánu na místě, které mu Bůh určil. Někdo bude kázat zástupům, jiný bude svědčit svými ústy a svým životem těm, které mu Bůh postavil do cesty, ať už v rodině, nebo ve škole nebo v práci nebo kdekoliv jinde. Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří! Jediný problém je tam, kde lidé ještě neslyšeli.

• Římanům 1:16 Nestydím se za evangelium …

Evangelium vítězí. Kéž i vám, moji milí, Bůh dá, abyste byli věrnými svědky Pána Ježíše Krista a nesli jeho evangelium v moci Ducha svatého až na sám konec země. Amen.