Úvod do listu Jakubova

Pavel Růžička, Praha, 30. srpna 2020

Zdravím vás, bratři a sestry, mám dnes výsadu a zodpovědnost přinést vám Boží slovo. Úkol je to nesnadný, proto dovolte, abych se ještě krátce pomodlil

Ke svým kázáním, která budu, dá-li Pán, dál připravovat, jsem si zvolil list Jakubův. Udělal jsem to z několika důvodů:

Zaprvé, list obsahuje velmi palčivá a závažná témata dotýkající se mě osobně a také, jak věřím i mnohých z vás. Věřím, že nás nasytí s Boží pomocí, stravou Slova.

Zadruhé, list Jakubův je kázání, takže vyrobit z něj kázání zvládnu s Boží pomocí i já.

Zatřetí, list Jakubův mě už v minulosti přitahoval, rád ho čtu, a stále jsem se k němu vracel, a tedy, jeho hlubší studium je mou touhou a chci z něj vytěžit užitek ideálně pro nás všechny. List mě přitahuje především proto, že bez obalu a na můj vkus syrově sděluje pravdu o nás. List Jakubův je praktický, jasně cílený a mluví o životě víry. To je jeho hlavní téma: Jak se víra projevuje navenek-prakticky-jak jí poznat. Sděluje nekompromisně, jak se projevuje víra v životech lidí. V listu se například píše sebevědomě a překvapivě stručně, co je pravá zbožnost. (Jakubův 1:27) To mi přijde velmi smělé. Pokládám taková tvrzení v Božím slově velmi závažná, a je velmi důležité, životně důležité, je řádně prozkoumat. Prozkoumat proto, že to doporučení je skutečně prosté a vynoří se více otázek. -Jak máme pamatovat na chudé?, před čím přesně se máme chránit? A spousty dalších, které by byly umlčeny, kdybychom pokračovali v textu, četli dál a pro nová a nová prohlášení potom zapomněli na vysvětlení. Proto půjdeme pomalu a společně budeme sledovat a rozvažovat tento list.

Nyní přečtu první verš, kterému se dnes budeme věnovat. (Jakubův 1:1) Je velmi správné, bratři  sestry, zmínit se na začátku naší cesty tímto listem, ještě než přistoupíme k samotným slovům, o autorovi listu.

Autor listu

Jakub, řecky Jákobos (ιακωβος), se představuje jako služebník, nebo též otrok Páně. O koho se vlastně jedná? Pravděpodobně se jedná o Jakuba, „bratra Páně“, kterého známe podle jména z Matouše 13:55 a potom z listu 1 Korintským 9:5, kdy na těchto místech je vyjmenován mezi ostatními pokrevními sourozenci Krista, a dozvídáme se, že tito, měli v prvotní církvi zřejmě postavení podobné apoštolům (Galatským 1:19), tak, že bylo pro Pavla na místě, vyjmenovat je zvlášť jako ty, kteří jsou oprávněni být uvolnění od světských povinností pro službu církve. Mimochodem, jak složité si myslíte, že bylo uvěřit pro Ježíšovy bratry, že jejich bratr je Bůh? Postavení bratra Páně je v mých očích něčím velmi záhadným. To proto, jak se domnívám, že mám za bratry čtyři hříšníky. Ani jeden z nich není Bohem. I kdybych dal dohromady jen ty jejich nejlepší vlastnosti, pořád by to zdaleka nebylo ono. Tohle nám ukazuje hlubokou pravdu o evangeliu, o jeho moci. Je, řekl bych psychologicky a zkušeností ověřeným faktem, že lidé vyrůstající bok po boku jako sourozenci mají jasně omezenou autoritu jedni u druhých. Zjednodušeně by šlo říci, že vidíte-li někoho v jednu chvíli močit z balkónu na sousedovic kočku, nebo brečet protože jste mu rozbili hračku, je pro vás poněkud obtížnější, respektovat jeho autoritu když se později stane třeba v práci vaším nadřízeným. O tomto mluví nakonec sám Ježíš v Markově evangeliu (Marek 6:1-4) A tohle je po pravdě mnohem radikálnější, Jakubův sourozenec se stal nikoliv nadřízeným v práci, ani se nestal prorokem, ale „stal se“ Bohem. Tato představa a samotné události z Marka 6, nám dává na mysl to, že náš Pán, je člověkem, který se setkal s lidským předsudkem a rozumí mu. A zároveň je Bohem, který, když se zastavíme u otázky z druhého verše (odkud to má?) a nezačneme spekulovat o jeho lidském životě a původu, nám dá neuvěřitelnou odpověď. Já nejsem jen tvůj Bratr, nejsem jen člověk, jsem tvůj Bůh a vím všechno – odtud to mám! Jakub nakonec, je biblickým důkazem, že Ježíšova slova, která u nás známe jako přísloví, že doma není nikdo prorokem, platí jen pro proroky a další lidi, a ne pro Boha. Protože Pán si Jakuba, svého nevlastního bratra vyvolil, on tak uvěřil a dnes můžeme číst jeho poučná slova. Pán má moc nad lidskými předsudky, tak velmi je mocný. Přemýšlejme o tom – tak velmi je mocný.  Sám Jakub, se označuje za služebníka Božího v ekumenickém překladu, ale pravý význam použitého řeckého slova, je otrok. Tedy, ten kdo slouží, protože nemá jinou možnost, ten, jehož život leží v rukou jeho Pána. Ten, který se vzdává vlastní vůle ve prospěch vůle svého majitele. A tak nás hned na začátku Jakub příkladem pokory učí, že naše vůle má být Boží vůlí, jak se píše v Matoušouvi: (Matouš 7:21)  

Adresát listu

S autorem jsme se krátce seznámili, a nyní: Komu vlastně Jakub píše? V listu stojí doslova dvanácti pokolením, nebo kmenům v diaspoře. Bezpochyby se jedná o odkaz na dvanáct rodů židovských praotců, synů Jákobových z knihy Genesis.Ovšem domnívat se, že adresátem jsou etničtí židé z řad křesťanů, by bylo slabomyslné. List obsahuje poučení týkající se zjevně obecně celého společenství křesťanů, ne jen obrácených židů a doslova varuje před děláním rozdílů mezi sebou! (Jakubův 2:1) Z těchto důvodů je třeba soudit, že autor Jakub jednoduše využíval podobenství Pavla o plané a ušlechtilé olivě (Římanům 11:24) a sdílel jeho názor na dědictví Abrahamovy smlouvy. (Galatským 3:8; Galatským 3:29; Římanům 9:22-26) Nakonec I sám Ježíš o potomstvu Abrahama mluví a naznačuje jasně tuto skutečnost. (Lukáš 3:8) Tedy autor považoval všechny obrácené křesťany za potomky Abrahamovy smlouvy, tudíž za potomky duchovního praotce Abrahama, což symbolizuje zde v adrese Jakubova listu použití označení dvanáct pokolení. A proto je list adresován křesťanským církvím žijícím mezi nevěřícími, tedy logicky všem církvím. Nejsou žádné církve, které by nebyly v kontaktu se světem. Takové církve by byly neposlušné podle písma, jelikož máme přinášet evangelium, zvěst o smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána-ne jen mezi sebe, ne jen živit se slovem mezi sebou, ale jít ven- je to příkaz. (Marek 16:15) Z tohoto označení adresáta mimochodem musíme vyvodit závěr, že list je určen i pro nás. My žijeme mezi pohany, takzvaně v diaspoře- Slovo diaspora (διασπορα) se skládá z předpony dia (mezi) a kořene slova sporás (setí). Často se používá termín rozptýlená církev, ovšem rozptýlená je ve skutečnosti řecky diásparta (διάσπαρτα = vmezeřená částice doslova). Mnohem přesnější překlad dle mého je rozesetá církev, což nám sděluje v češtině nikoliv negativní představu rozbití většího celku a rozehnání, ale naopak rozplození a šíření víry-tento výraz mluví lépe o tom, že sebenepatrnější společenství víry či částice života v nehostinném prostředí není jen netečnou pasivní pevností žárlivě střežící svoje opevnění, ale že je živá, a připravená klíčit, růst a vydat další úrodu jako v podobenství o rozsévači. Bez zajímavosti není, že biologie si vypůjčila kořen slova rovněž a tak máme sporia (σπόρια=spóry). To jsou částice, které vytvářejí některé bakterie. Spora je forma existence určená pro pobyt v nepřátelském prostředí, je to velmi odolná částice, netečná na mnoho podnětů, nevadí jí žíznit, nevadí jí nedostatek stavebních látek a čeká trpělivě na výhodnější podmínky k životu. Nechvalně známé jsou například spory anthraxu, jež čekají na plíce člověka. Toto můžeme vztáhnout v podstatě na dnešní církev – jednotlivá křesťanská společenství jsou čekající spory, nebo semena velkého organismu, který představuje nebeské království a po příchodu Krista zpět na zem se stejně jako spory bakteriální v příznivém prostředí rozvinou opět v plně funkční buňky. I my se rozvineme v dokonalé stvoření, kterým nyní nejsme. To nám připomíná jednu moudrost, kterou si musím často připomínat, zvlášť když mám vztek na tento svět a potažmo sám na sebe – ještě nejsem doma. Stále jsme tu na návštěvě a jsme nanicovatá znět organické matérie, mrňavá spora, semínko. Naše sláva, nás teprve čeká. Zde trouchnivíme a rozpadáme se, ještě nejsme doma. Až přijdeme domů, rozkveteme. Závěr je, že dopis je určen obecně církvi v nepřátelském prostředí - tedy nám všem, tedy měli bychom pozorně číst.

Důvod sepsání listu

Odpovědí na otázku účelu a příčiny existence listu Jakubova si musíme evidentně vystačit se samotným obsahem, o důvodech sepsání listu autor nic nepíše jak je tomu v jiných listech nového zákona. Text, jak jsem v úvodu naznačil, hovoří o životě ve víře a zvláště o tom, jak se pravá víra projevuje, jak vypadá. List se dobře a rychle čte, uvádí se, že se jedná o volně psané kázání. Můžeme se domnívat, a víme, že takových listů jako byl Jakubův, bylo napsáno více a nejspíše mnoho. Vždyť i dnes naše vlastní společenství, rádo vítá kazatele jiných sborů, aby dostalo více slova do srdce. (Matouš 4:4) Dnes, v době kdy stačí chvíle jízdy autem po dálnici a dostanete se v naší zemi prakticky kamkoliv, samozřejmě nemáme potřebu psát si navzájem dopisy k předčítání. V prvních stoletích ale bylo něco takového v případě, že jste chtěli svým kázáním posloužit vzdáleným bratřím, zcela nejjednodušší cestou. A díky Bohu za to. Vznikly by vůbec například nějaké Pavlovy dopisy, kdyby měl v garáži doma Mercedes a novou dálnici o šesti pruzích na trase svojí misijní cesty, a mohl kdykoliv dojet na veliké vzdálenosti od domova? (2 Tesalonickým 2:15)

A správné je, vzít si příklad z Jakuba a všech, kteří myslí svojí službou na ostatní. I ze starších v našich sborech si musíme vzít příklad. Oni jsou ochotní přijet, a kdyby nemohli přijet, dálnici by byla rozebraná a mercedesy na šrotišti, psali by dopisy, nebo jeli vlakem, že. O tom jsem přesvědčen. Já sám mám velmi černé svědomí. Málo se modlím za ostatní, málo na ostatní myslím, i na ty nejbližší, musím se nutit k modlitbám. Jakub je mi v tomto vzorem- píše mnoha neznámým a velmi vzdáleným lidem. Píše jim velmi intimní a důležité věci – intimní věci ve smyslu, že odhaluje roušku lidským slabostem – ukazuje na nepříjemné věci, hříchy které máme. Mohl by se soustředit, v uvozovkách, na počasí a na výsledky fotbalu, ale nedělá to. Mimochodem, ten úkol psát otevřeně velkému množství neznámých, je velice obtížný a nezáviděníhodný. Víte, že se všem lidem nikdy nezavděčíte. Mohl by se soustředit samozřejmě na důležitější věci než je počasí, jako služba ve sboru a další dobře vypadající témata, tak jako to nakonec dělá, ale mohl by je podat tak obecně, že by se vytratila jasná ostrost poučení a všichni, které z lásky kárá a napomíná, by mohli pokývat hlavou a pokračovat v životě jako předtím, ale nikdo by se nezamyslel a nevyjmul bolestivý kus dřeva z vlastního oka. Řekli by, ano, ten Jakub to umí tak hezky napsat a shrnout, moc hezky píše o tom, jak jsme lepší než okolní svět. Dopisy, které nás usvědčují, ale nejsou hezké, i když jsou psány krásnou řečtinou jako list Jakubův. Jarda mě upozornil na jeden zvláštní jev tohoto listu a ten s tím souvisí: Jakub píše jedněm lidem, nebo jedné skupině lidí a oslovuje je přímo. Asi třináctkrát je v dopise nazve bratři, milovaní bratři, moji bratři. Ale s významnou frekvencí používá i jiných výrazů: Lidé dvojí tváře, hříšníci, proradná stvoření (To když bratrům vyčítá přilnutí k tomuto světu – světské marné touhy). A pořád mluví k jedněm a těm samým milovaným bratrům. Ovšem Jakub se nechtěl zavděčit lidem, I kdyby byli milovanými bratry, natož všem lidem, nebo jen většině, Chtěl se zalíbit Bohu. Jak o tom píše Pavel. (Galatským 1:10) A z lásky k Boží církvi se toho úkolu, psát nepříjemně přímé kázání formou dopisu, ujal. Posloužil ve své poslušnosti bratrům a sestrám, i Bohu.

Na konkrétní témata, kterým se Jakub věnuje, na konkrétní poučení a jejich aplikaci, se postupně zaměříme při cestě samotným listem. Jen chci ještě dodat myšlenku, že právě obecné epištoly jsou cenným studijním materiálem a studnicí slova pro aplikaci, neboť jejich určení nebo poselství je svojí obecností přeneseně platné napříč končinami i staletími. Což samozřejmě platí I o zbytku Písma a dopis konkrétní církvi, nám může posloužit stejným způsobem. Zvláště pokud prožíváme paralelní problémy jako dotyčná církev a přirozeně i tyto konkrétně adresované listy, byly předčítány ve více církvích. (Koloským 4:16) Nakonec proto máme v písmu tolik dopisů s konkrétním adresátem – jejich obsah byl očividně obecně znám, když se sestavovalo písmo. Avšak epištola pro všechny církve, a to je třeba rozvážit, byla již v prvopočátku inspirována jako zpráva „pro všechny“ a proto u ní předpokládáme jakousi lepší čitelnost, větší obecnou srozumitelnost, protože to byl její záměr. Myslím, že list Jakubův je toho dobrým příkladem.

Některé oddíly z písma, zvláště ty které se nehodí naší hříšné ctižádosti a pohodlnosti, má svět tendenci přisuzovat historickému a společensko-právnímu systému doby, ve které text vznikl, jakoby svést necitlivost a nekorektnost sdělení na neotesanost či neinformovanost autora. To je dnes velmi moderní. Domnívám se, že nejpodstatnější problémy člověka, které zpravidla vycházejí z lidské, veskrze zlé přirozenosti, jsou neustále se opakující vzorce, jež v jednotlivých dobových kontextech dostávají nové zevní podoby. A jsem přesvědčen, že právě to trápilo moudrého autora knihy Kazatel (Kazatel 1:9-10).Je třeba prosit o moudrost, jak Jakub píše, (Jakubův 1:5) i proto, abychom rozeznali co v Písmu je „historie“ a co má jasnou analogii s dnešním životem církve a křesťana. List Jakubův je těmito nepříjemnými oddíly naplněn až po okraj. Odhaluje nás Jako hříšníky, napomíná nás. Ano, jsme hříšníci. Ale díky Bohu, máme slovo a díky Bohu se je nezdráháme otevírat. A přestože nás Písmo usvědčuje, nezavíráme ho s hořkostí, ale s pokorou. To je ovšem moudrost jen z Boží milosti, jak říká také kazatel a jiná místa Písma. (Kazatel 2:26) Nakonec máme jako hříšníci veliké povzbuzení v Písmu a konkrétně v Kristu Ježíši. On to říká jasně: Nepřišel volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky, jak se píše v Lukášovi 5. kapitole. Pán nás volá k pokání a napomíná hříšníky. On napomíná a volá. Přišel kvůli nám, přišel kvůli mně. Já jsem hříšník. Je dobře, že jsem hříšník – respektive je dobře, že to vím, že si to uvědomuji. Protože to ukazuje na to, že moje srdce je Jeho a v ten okamžik vyznávám svojí potřebu odložit na někoho většího, než jsem já, mé jho, to co mě tíží jako balvan a táhne mě ke dnu. A On, náš Pán, ochotně nastavuje záda – záda pokrytá rány od bičování, a svýma rukama s ranami po hřebech přebírá mé břemeno. Slyší moje vyznání, vidí mojí lítost a pokání, a sklání se. Jak cize slovo pokání zní pro tento nám známý svět. Bude snad někdo ze světa dobrovolně následovat někoho, kdo ho napomíná? Vždyť to je nepohodlné – není lepší najít si někoho, kdo mě bude jen chválit? To je přece mnohem příjemnější než vzít si Bibli a dozvědět se že jsem člověk dvojí tváře, hříšník a proradné stvoření. Ale nemusíme být král Šalamoun, abychom domysleli, že upřímná výtka v lásce k mému prospěchu, je nakonec mnohem lepší než tisíce obdivovatelů a pochlebovačů s neupřímnými motivy. (Kazatel 7:5) Pán napomíná a volá. A Jakub po jeho vzoru také napomíná a volá: (Jakubův 4:8) Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! A i my musíme volat a napomínat. V lásce, s modlitbou, s vědomím, že jsme hříšníci. S vděčností, že pro nás někdo sestoupil do podsvětí, aby nás očistil. A Boží slovo se pak nevrátí s prázdnou, udělá svou práci a přinese ovoce.

Odkazy

Jakubův 1:27  Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

Jakubův 1:1  Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře.

Matouš 13:55  Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda?

1 Korintským 9:5  Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr?

Galatským 1:19  Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně.

Marek 6:1-4 Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: "Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" A byl jim kamenem úrazu. Tu jim Ježíš řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě."

Matouš 7:21  Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Jakubův 2:1  Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.

Římanům 11:24  Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!

Galatským 3:8  Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: `V tobě dojdou požehnání všechny národy.´

Galatským 3:29  Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.

Římanům 9:22-26  Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě - na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: `Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.´

Lukáš 3:8  Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.

Marek 16:15  A řekl jim: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

Matouš 4:4  On však odpověděl: "Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´"

2 Tesalonickým 2:15  Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.

Galatským 1:10  Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Koloským 4:16  Až tento list u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodikejské církvi a abyste vy četli list Laodikejským.

Kazatel 1:9-10  Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.

Jakubův 1:5  Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.

Kazatel 2:26  Bůh dal člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

Kazatel 7:5  Je lepší poslouchat napomenutí moudrého, než když člověk poslouchá zpěv hlupáků.

Jakubův 4:8  Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře!