Bůh skrze evangelium zachraňuje, posvěcuje, oslavuje

Jaroslav Kernal, Praha 9. února 2025

Dnes se zase po delší době vracíme k našemu studiu druhého listu do Tesaloniky. Už se pomalu přesouváme do druhé části tohoto listu. V té první části se Pavel poměrně hodně věnoval eschatologii, tedy druhému příchodu Pána Ježíše Krista, Božímu soudu a našemu slavnému vykoupení. Nyní postupně přechází k praktickým důsledkům tohoto učení. Naprostá většina křesťanského učení, ne úplně všechno, ale skoro všechno, by mělo ústit do našeho každodenního života s Bohem. Nevěříme nějaké prázdné teorii, nějaké filozofii, nebo nějakým věcem, které jsou mimo náš dosah – naše víra je praktická a zasahuje celý náš život. Nestojí na vymyšlených bájích, ale na historických událostech – a to počínaje stvořením světa a člověka, pádem Adama a Evy, přes všechno, co následuje až k Pánu Ježíši Kristu a první církvi. To je historie, na které stavíme, o kterou se opíráme. A do našich životů se promítá konkrétními věcmi:

• Rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Přesně k tomu nás vede druhá polovina tohoto listu. A podobné schéma najdeme ve všech Pavlových listech – v úvodní části se zabývá evangeliem a následně jde k praktickým věcem, které z evangelia vyplývají (Ř 1–11 a 12–16; Ef 1–3 a 4–6). Náš dnešní text, v. 13–14 je takovým přechodem, mezi oběma částmi, v nichž Pavel a jeho společníci vzdávají Bohu chválu za Tesalonické křesťany a za to, co v jejich životech způsobilo evangelium. Pojďme nejprve přečíst celou druhou kapitolu. 

V předchozím kázání z tohoto textu jsme se už zabývali první polovinou třináctého verše, kdy jsme si ukazovali, že Bůh vyvolil ke spasení, že vyvolil od počátku, tedy před stvořením světa a vyvolil ty, které si zamiloval – bratry milované od Pána. Dnes trochu odtáhneme zoom a podíváme se na to znovu z větší výšky. Uvidíme tak moc evangelia, které stojí za spasením, posvěcením a oslavením. To je jednoduchá osnova dnešního kázání, jak ji nacházíme v samotném textu. Čteme tady o tom, že jsme byli povoláni evangeliem. Musíme si stále připomínat, že evangelium Kristovo je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16). Lidé, a dokonce i ti, kdo se hlásí k Pánu Ježíši Kristu, dnes hledají Boží moc všude možně, ale jen málokdy jdou tam, kde skutečně je – k evangeliu, tedy k Pánu Ježíši Kristu samotnému. On je naším evangeliem. On je tou dobrou zprávou – takto to můžeme skutečně shrnout. Ale samozřejmě je potřeba to ještě více vysvětlit. Je to osoba dílo Pána Ježíše Krista – to je naše evangelium. Když Pavel psal svému synovi ve víře, Timoteovi, napsal mu:

• Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)

A v listu do Korintu začíná tím, že jim připomíná, že u nich kázal Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného (1K 2,2), a v závěru dopisu jim znovu připomíná evangelium, které jim zvěstoval: 

• Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. (1K 15,3–4)

To je evangelium ve zkratce. A kdybychom chtěli vzít celé evangelium v plnosti, jak nám bylo zjevené, museli bychom vzít celou Bibli od první kapitoly Genesis po poslední kapitolu Zjevení – to je celé evangelium, protože celé Písmo svědčí o Kristu. 

I. Boží moc ke spasení

• Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse … (2Te 2,13)

K této spáse jste byli povoláni slavným Kristovým evangeliem. To byla ta moc, která vás přitáhla ke Kristu, která vám otevřela duchovní oči, abyste viděli a uši, abyste slyšeli. Bůh použil tento nástroj, evangelium, aby otevřel vaše srdce a proměnil ho, aby s vámi udělal to, co zamýšlel od věčnosti, kdy vás vyvolil ke spáse. To byl plán od samotného počátku. Ještě tady nebylo žádné stvoření, ale byl tu Boží plán záchrany, bylo tu Boží vyvolení. Ale aby k tomu mohlo dojít, musel být nejdříve připraven nástroj spasení – a to je Pán Ježíš Kristus a jeho kříž. Nejdřív musel přijít on a zaplatit za naše hříchy. Když toto říkám, nemyslím si, že by Bůh v době před prvním příchodem Pána Ježíše Krista nezachraňoval. Zachraňoval. I v době Starého zákona byli lidé, kteří byli spaseni. A nebyli spaseni nijak jinak než my – jenom z milosti a jenom skrze víru, a to skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale na rozdíl od nás to bylo skrze víru v Krista zaslíbeného, v Krista prorokovaného, v Krista vyhlíženého. Vzpomeňte si na stařičkého Simeona v chrámu, který byl nadšený z toho, že jeho oči viděly spasení, protože viděl několikadenní miminko, právě narozeného Pána Ježíše – ale radoval se ze spasení. A byl spasen z milosti skrze víru v Krista – pohledem na Krista upřeným dopředu. Stejně byl zachráněn Abraham, Izák, Jákob a mnoho dalších v době před vtělením Pána Ježíše Krista. My jsme dnes zachraňováni pohledem zpět, kdy se díváme na dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Před jeho příchodem se to vše jen mlhavě a nezřetelně formovalo před očima těch, kteří byli spaseni, jejich oči a mysl zakrýval závoj, opona, která byla roztržena při Pánově ukřižování. Nyní vidíme jasně, navzdory tomu, že naše poznání je stále jen částečné (1K 13,9). Ale přijde chvíle, kdy všichni vykoupení „uzříme tváří v tvář“ (1K 13,12).

K tomuto spasení jsou nyní lidé povoláváni evangeliem. To je tím nástrojem, jímž jsou vytahovány ryby z bažiny hříchu. Je to nástroj, který sice držíme ve svých rukou my, resp. ve svých ústech, protože evangelium musí být zvěstováno a víra přichází skrze slyšení, ne skrze dívání se nebo nějaké pocity, přesto je to Duch svatý, kdo tomuto evangeliu dává moc. Jen díky němu evangelium zasáhne lidské srdce a člověk je spasen. A tady bych chtěl říct jednu důležitou věc, kterou potřebujeme pochopit – a to je rozdělení úkolů. Naším úkolem je rozsévat, rozhlašovat evangelium, úkolem, prací Ducha svatého, je nacházet ty, kteří mají být zachráněni, tedy ony vyvolené od počátku. Proto máme říkat evangelium všem lidem bez rozdílu – s jednou jedinou výjimkou (a nezapomeňte na to, že výjimka není pravidlo!), totiž nemáme házet perly sviním a psům to, co je svaté. To samozřejmě vyžaduje duchovní rozlišování, ale můžeme si být jisti, že psi a svině se dříve nebo později velmi jasně projeví, což je ten jednoznačný okamžik, kdy je čas přestat házet perly a otočit se jinam. Jestliže někdo reaguje na evangelium arogantně, vzdorovitě, vzpurně, rouhá se a vysmívá se Bohu, je nejvyšší čas jít se s evangeliem k někomu dalšímu. Když nebudeme moudří, psi a svině nás mohou roztrhat (Mt 7,6).

Toto evangelium je cele dílem Boží milosti. Není v něm žádné místo pro lidskou chloubu, pro skutky zásluh. Ne že by zde nebylo žádné místo pro skutky, to je, ale jsou to skutky, které vyplývají z evangelia, jsou to dobré skutky, které nám Pán připravil (Ef 2,10). Ale když se podíváte do toho našeho dnešního textu, co tam čtete? Musíme děkovat Bohu za vás, protože Bůh vás vyvolil a Bůh vás povolal evangeliem ke spasení. Vaše spasení je Boží dílo od začátku až do konce. Znamená to tedy, že bychom měli být pasivní, nějak pasivně čekat na cosi? Rozhodně ne! Co říká evangelium? Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen (Sk 16,31)! Čiň pokání, věř evangeliu, dej se pokřtít na potvrzení vyznání své víry. Pán Ježíš nás vybízí, abychom hledali, prosili, tloukli (Mt 7,7–8). Já musím věřit, já musím činit pokání, já se musím nechat pokřtít – ale to všechno mohu jenom na základě Boží milosti a z její moci, která ke mně přišla skrze evangelium. Je to evangelium, které zachraňuje, není to moje rozhodnutí, moje modlitba, moje víra nebo moje pokání. 

A pokud budu úplně přesný, je to Kristův kříž, jeho dokonané dílo na kříži Golgoty, které zachraňuje. Není to tak, že by to dílo umožňovalo spasení, ale skutečně zachraňuje. To je ohromný rozdíl. Přemýšlejte o tom. Když mě bratr pozve do restaurace na oběd a zaplatí ho – umožnil mi přijmout oběd zadarmo nebo ho prostě zaplatil? Mohu se rozhodnout jít znovu za číšníkem a dožadovat zaplacení vlastního oběda? Nebo už bylo zaplaceno? Je evangelium možností ke spasení nebo mocí ke spasení? Skutečně evangelium zachraňuje? Boží slovo říká, že přesně tak to je. Jsme spaseni milostí – to není z nás, je to Boží dar. Je to Boží dílo a my můžeme udělat jenom to, co dělá Pavel se Silasem a Timoteem v našem textu: Neustále děkovat Bohu, který nás ze své milosti zachránil a děkovat i za bratry a sestry, které zachránil spolu s námi.  

II. Boží moc k posvěcení

Bůh nás ze své milosti zachránil. Vybral si nás ke spasení a – jak to je doslova v našem textu – učinil to skrze posvěcení Duchem svatým. V těch dvou verších, které máme dnes před sebou, máme nahromaděnou celou řadu klíčových doktrín, kterými bychom se měli zabývat mnohem hlouběji, než jak to dneska děláme. A, dá-li Pán, snad na to také někdy dojde. A to, na co se nyní zaměříme, je posvěcení Duchem svatým, posvěcení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

S ohledem na dílo Boží trojice bychom mohli mluvit o tom, jak se jednotlivé osoby Boží trojice podílejí na spasení – a musíme to samozřejmě dělat s určitou rezervou, protože potřebujeme mít neustále na paměti, že Bůh je jeden a v určitém slova smyslu se všechny osoby Boží trojice nějak podílejí na všem, co Bůh dělá. Ale nemůžeme například říci, že Bůh Otec nebo Bůh Duch svatý za nás zemřeli na kříži. To mohl udělat jenom Boží syn, který se stal člověkem. A právě v tomto smyslu můžeme říci, že Bůh Otec naplánoval spasení, Boží syn ho realizoval – o tom jsem mluvil před chvilkou – stal se člověkem a na lidském těle jako má hříšný člověk, zaplatil za hříchy svého lidu. A Duch svatý toto slavné spasení, toto hotové dílo Kristovo, aplikuje do našich životů. Pán Ježíš za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Nyní, o dva tisíce let později, Duch svatý toto jeho dílo vkládá do našich životů – dává nám nové srdce, činí si z nás svůj chrám, kde přebývá, dává nám víru a proměňuje nás do podoby Božího syna, Pána Ježíše Krista. To je spasení z milosti skrze víru. To je to, čemu věří tzv. evangelikální křesťané. A máme za to, že pokud tomu nevěří, nejsou ani evangelikální a ani křesťané. Spasení z milosti je naprostý základ, bez něhož se nehneme, bez něhož jenom těžko můžeme mluvit o skutečném spasení. 

Nicméně když se posuneme o něco blíž k našemu textu a začneme mluvit o posvěcení, začne mnoho evangelikálů mluvit o tom, že to je místo, kde musíme aktivně spolupracovat s Bohem, kde to je prostě tak nějak půl na půl, tedy že my odmakáme kus a Pán Bůh si na nás odpracuje také svoje. Ale myslím, že se jedná o velké neporozumění díla Ducha svatého. Na rozdíl od toho, co jsem říkal o spasení, tak ohledně lidského podílu na posvěcení nemůžeme mluvit o jiném evangeliu. Pokud se shodneme na spasení jenom z milosti, jenom skrze víru a jenom skrze Krista, musíme trvat na tom, že před sebou máme bratra v Kristu. A podle toho s ním musíme jednat i mluvit. Ale pokud mluvíme o otázce posvěcení, situace je trochu jiná. Když před sebou máme bratra nebo sestru, kteří mluví o tom, že musíme aktivně spolupracovat s Bohem na svém posvěcení, měli bychom si určitě nejprve vyjasnit, co tím myslí, ale i když se neshodneme, tak přestože se to týká evangelia, nejde o podstatu spasení a povinností obou stran je zůstat v Kristově lásce. Toto je místo, kde vidím velkou slabost současného křesťanství, včetně toho vlastního. Jsme tak rychlí k povrchnímu odsouzení bratra. Obávám se, že to je přesně to, co zarmucuje Ducha svatého a z nás to dělá sektáře, tedy lidi, kteří rozvracejí společenství. 

Co tedy říká náš text? Podívejte se do něj! Bůh nás vyvolil ke spasení a povolal nás k němu skrze posvěcení Duchem svatým. Čí dílo je posvěcení? Dílo Ducha svatého. Když se Pán Ježíš modlí za své učedníky v horní místnosti, co říká? Vzpomínáte?

• Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,17)

Všimněte si, že neříká: „Posvěťte se pravdou, protože Boží slovo je pravda“, ale říká: „Otče, posvěť je pravdou, posvěť je svým Slovem.“ A žalmista v Žalmu 119,160 říká: „To hlavní v tvém slovu je pravda.“ Proto jsme vybízeni k tomu, aby v nás Slovo Kristovo přebývalo v celém svém bohatství (Ko 3,16). 

• Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří … byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví. (1Pt 1,1–2)

Podobně jako Pán Ježíš Kristus naším spasením, je také naším posvěcením. Pavel napsal Korintským o tom, že je Bůh vyvolil, aby se žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem (1K 1,28–29). 

• Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘. (1K 1,30–31)

Bůh nás ze své milosti zachránil skrze evangelium a Bůh nás ze své milosti posvěcuje skrze evangelium. A evangelium je Pán Ježíš Kristus a jeho dílo – v nejužším slova smyslu a v tom nejširším je to všechno od Genesis po Zjevení, celé Boží slovo, jímž jsme posvěceni. A znovu – znamená to, že bychom měli být úplně pasivní? Rozhodně ne. Ale důležité je to, na co se zaměříme, co bude v tom středu našeho života – snaha posvětit se, tedy zaměření na nějaké skutky, výkon, odříkání, hlídání toho nebo tamtoho, abych se neposkvrnil … nebo se zaměříme na Pána Ježíše Krista a na to, abychom byli v něm a on žil svůj život v nás? To je zásadní rozdíl. Když se Židé ptali Pána Ježíše, co mají dělat, aby konali Boží skutky, co jim odpověděl (J 6,29–30)?

• Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.

III. Boží moc k oslavení

Bůh nás ze své milosti povolal svým evangeliem ke spasení skrze víru v pravdu a skrze posvěcení Duchem svatým, abychom – skrze moc evangelia – došli slávy našeho Pána Ježíše Krista. Evangelium je Boží mocí ke spasení, Boží mocí k posvěcení a Boží mocí k oslavení. Potřebujeme slyšet o Pánu Ježíši Kristu a přijmout jeho dílo, abychom byli spaseni, potřebujeme slyšet o Pánu Ježíši Kristu a rozjímat o jeho díle, abychom byli posvěcováni Duchem svatým, a musíme také zůstávat v Kristu, tedy soustřeďovat se na Pána Ježíše Krista, abychom jednoho dne byli oslaveni. To je dílo evangelia a jeho moc. Moc pěkně tyto pravdy Pavel shrnul v listu Titovi:

• Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (Tt 2,11–13)

Abychom očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy našeho Spasitele – a náš text říká: „abychom měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista.“ Bůh nás povolal mocí evangelia k tomu, abychom měli účast na slávě Pána Ježíše. A nemylme se, moji milí, to je ta sláva, o níž v Izajášovi říká, že ji nikomu nedá (Iz 42,8; 48,11). Ale skrze Syna už jsme touto slávou zahrnuti. V horní místnosti se Ježíš modlil (J 17,22):

• Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.

Byli jsme učiněni Kristovým tělem a on je naší hlavou. Jsme jeho nevěstou a jsme s ním jedno. Spolu s ním jsme byli posazeni na nebeských místech, „aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši“ (Ef 2,6–7). Jsme s ním sjednoceni, jsme jeho tělem. Když Pavel před svým obrácením pronásledoval Kristovu církev, Kristovo tělo, slyšel od Pána Ježíše na cestě do Damašku: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ (Sk 9,4). A později tentýž Pavel připomíná – znovu Korintským a skrze ně i nám:

• Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. (1K 3,16–17) 

Duch Boží ve vás přebývá! Už je tady Boží sláva. Byli jste očištěni od hříchu, byli jste přijati jako Boží děti, jste obdarováváni milostí za milostí. Bůh nás spojil do jednoho těla, jsme součástí jedné místní církve, kde můžeme společně růst v poznání Pána Ježíše Krista, kde můžeme sloužit jedni druhým, kde se navzájem obrušujeme a kde otupujeme své ostré hrany, kde jsme Bohem proměňováni do zralého lidství podle míry Kristovy plnosti. To je sláva! Tuto slávu nemůže zakusit žádný nevěřící člověk a o tuto slávu se ochuzuje každý věřící člověk, který není součástí místního společenství věřících a není do toho společenství zapojen. A tato sláva jde ještě dál, protože Pán Ježíš říká:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

Moji milí, tady musíme odložit svůj rozum, protože nikdo z nás a ani všichni společně dohromady nemáme kapacitu na to, abychom do hloubky pochopili a přijali to, co se tady říká. Prostě proto, že Boží láska byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán, milujeme Pána Ježíše Krista a chceme zachovávat jeho Slovo. A on slibuje, že bude žít v nás – a nejenom on, ale také jeho a náš nebeský Otec. Tohle je něco, na co skutečně rozum nestačí a musíme to přijmout vírou. Nekonečný trojjediný Bůh z nás činí místo svého přebývání. Kéž bychom tomu více věřili! Myslím, že potřebujeme volat jako onen nešťastný otec posedlého chlapce: „Pane, věřím. Pomoz mé nedověře!“ Tohle je moc evangelia. To je důvod, proč vám chci každou neděli vykládat Boží slovo a říkat vám evangelium, ukazovat vám z Písma na Pána Ježíše Krista. Proto potřebujeme neustále slyšet evangelium. 

Jistě je povzbuzením slyšet od bratra nebo sestry o tom, co prožívají s Pánem Ježíšem, ale jenom evangelium je Boží mocí. Kdybych vám tady vyprávěl o sobě, o tom, jak mě lidé chválí nebo naopak nenávidí, o tom, co všechno jsem udělal nebo naopak co špatného jsem neudělal, nemělo by to žádnou moc proměnit život jediného člověka. Tato moc je jenom v Kristu, v jeho evangeliu. Tato moc k nám přichází skrze Boží slovo, které Bůh používá skrze Ducha svatého v našich životech. Použil ho k našemu spasení, používá ho k našemu posvěcení, když chodíme s Pánem Ježíšem Kristem a používá ho k tomu, aby nás uváděl do své slávy. A až přijde onen den, jeho den, den jeho slavného příchodu, budeme do jeho slávy dokonale proměněni. A do té doby se máme těšit z nádhery a slávy evangelia, radovat se v Pánu Ježíši Kristu, hledat každý den jeho samotného. Nemusíme řešit, zda tohle budu dělat nebo nebudu dělat – stačí se zaměřit na něj a on to bude dělat v našich životech. On povede naše kroky i naše rozhodnutí a my budeme jenom žasnout, jak velký je náš Pán, jak nádherné, slavné a mocné je evangelium, které nám svěřil a s radostí ho budeme šířit dál. To je Boží moc, která nás zachraňuje, posvěcuje a uvádí do slávy.

Závěr

Podívejme se ještě na několik aplikací na závěr. Naše spasení bychom mohli rozparcelovat na ospravedlnění, posvěcení a oslavení. A všechny tyto části jsou dílem Boží milosti. Bůh nás ospravedlnil, Bůh nás posvěcuje, Bůh nás oslaví. Bůh to dělá ze své milosti a my to přijímáme jenom skrze víru. U ospravedlnění se to snažíme pochopit, i když se tomu naše stará přirozenost vzpírá, u oslavení to přijímáme, protože to je něco, co naši představivost nesmírně přesahuje, ale v otázce posvěcení se do toho snažíme vložit všechno. Ale myslím, že to je nepochopení Boží milosti nebo vztahu Boží milosti a skutků. V Titovi čteme:

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Všimněte si – on se za nás obětoval, on nás vykoupil, on se za nás posvětil! A teprve potom jsou tady skutky, které z tohoto díla Boží milosti vycházejí. V dětské důvěře se máme spolehnout na Pána Ježíše Krista, zaměřit se na něj, spočinout v něm, odložit své vlastní snažení a nechat jeho samotného, aby nás použil jako svůj nástroj. A můžete si být jisti, že když budete hledat to, co je nad vámi, kde Kristus sedí po pravici Boží a ne pozemské věci, budete umrtvovat své pozemské sklony, resp. on je bude mocí Ducha umrtvovat, budete odhazovat zlobu, hněv, špatnost, pomluvy a budete se obnovovat podle obrazu svého Stvořitele (Ko 3,1–10). Ježíš nás volá, abychom šli k němu:

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. (Mt 11,28–29)