Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. března 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, milí hosté. Když se společně jako církev scházíme, vykládáme Boží slovo. A když já pravidelně jezdím jednou za čas sem do Ústí, procházíme společně list Efezským. A v posledním roce velmi pomalu jdeme textem ze závěru páté kapitoly tohoto listu, kde se mluví o manželství. Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti vedl věci tak, že dnes máme před sebou 28. verš, který mluví o tom, jak má muž milovat svou manželku a vysvětluje, proč to tak je a jaký je užitek toho, když muž takto miluje svou manželku. Je to velmi příhodný text vzhledem k tomu, že Jakub s Káťou měli včera svatbu a dneska jsme se sešli, abychom se za ně společně modlili. Pojďme nejprve přečíst celý ten oddíl Písma, v jehož kontextu se nachází i náš dnešní text a potom si ukážeme, co to znamená pro nás. Ef 5,17-31.

Chceme a budeme dneska opět mluvit o manželství, a hned na začátku si musíme připomenout, o čem že to vlastně mluvíme. Manželství je svazek jednoho muže a jedné ženy. Žádné jiné spojení nelze manželstvím nazývat. Bible hned v první kapitole mluví o tom, jak Bůh stvořil člověka a stvořil ho jako muže a ženu. Ve druhé kapitole potom rozepisuje detaily tohoto stvoření, k nimž se ještě dneska dostaneme, a mluví o tom, jak Bůh dal muži ženu, kterou pro něj stvořil. Stvořil jednoho muže a jednu ženu a učinil z nich manželský pár. V Novém zákoně je vzorem pro manželství vztah Pána Ježíše Krista a jeho církve – jeden ženich a jedna nevěsta. Přesně o tomto vzoru jsme mluvili v posledních zhruba deseti kázáních. Mluvili jsme o tom, jak má vypadat láska ženy k muži, která je charakterizovaná poddaností, podřízeností muži. A mluvili jsme o tom, jak má vypadat láska muže k ženě – a k tomu se za malou chvilku dostaneme, protože náš dnešní text na to ukazuje.

Minule jsme začali tímto veršem a zůstali jsme jen u několika prvních slov. Dnes se k těmto slovům vrátíme a projdeme celým veršem. V tom verši vidíme, jak má muž milovat svou manželku – vidíme lásku, jakou měl Pán Ježíš Kristus ke své církvi. Dále se podíváme na to, proč má muž takto milovat svou manželku, tedy co to znamená, že jsou jedno tělo a nakonec se dostaneme k tomu, co z toho plyne, když muž miluje svou ženu láskou, jakou si Bůh zamiloval nás. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Jak má muž milovat svou manželku?

• Ef 5,28 Takto jsou tedy muži dlužni milovat své manželky jako svá těla.

První věc, kterou vidíme v tomto verši, je slovo „takto“, které nás odkazuje zpátky k předchozím veršům. K těm veršům, které přikazují mužům milovat své ženy, jako si Kristus zamiloval svou církev. Kristova láska byla naprosto nezištná. Zamiloval si církev a dal sám sebe za ní. To je podstata lásky. Láska není zaměřená dovnitř, k sobě samému, ale ven, na druhé. Proto můžeme říci, že Bůh je láska, protože Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Ježíš miloval a dal sám sebe. Manžel miluje a dává sám sebe. Vydává sám sebe své manželce.

V tom našem verši je trochu zvláštní vyjádření, které říká, že muži jsou dlužni milovat. Bible dobře ví, že každý člověk je svou podstatou sobec – a o nás, mužích, to platí dvojnásobně. Proto to tady Boží slovo opakuje tolikrát, že muž má milovat svou ženu jako Kristus, tedy obětavě, má dávat sám sebe. Ovšem lásku nemůžeme omezit jenom na oběť – láska je hluboké vnitřní pohnutí celé osobnosti, které je zaměřené na prokázání maximálního dobra druhé bytosti. Láska znamená zahrnout toho druhého dobrem. Přesně to udělal Bůh, když poslal svého Syna, aby zachránil hříšníky.

Bible mluví o tom, že každý člověk se rodí jako vzbouřenec proti Bohu. Přicházíme na svět duchovně mrtví v tom slova smyslu, že jsme odděleni od Boha. Nejsme ale odděleni od duchovního světa – člověk byl stvořen jako duchovní bytost, ale svou vzpourou proti Bohu přišel o vztah s tou nejlepší duchovní bytostí, se svým Stvořitelem. Bůh je zdrojem veškerého dobra, je zdrojem skutečného duchovního života a dává smysl našemu bytí. Bez Boha mohou být lidské životy naplněny mnoha věcmi, mnoha aktivitami, mnoha zájmy, které nám možná mohou dávat pocit smyslu, pocit naplnění, pocit sounáležitosti, dokonce i v duchovním slova smyslu, ale bez pravdy, která je v Bohu, je tohle všechno prázdné. A protože nechceme přijít k živému Bohu, nechceme se mu podřídit a raději žijeme ve svém vzdoru, ve své vzpouře, musí Bůh přijít k nám. Není to tak, že by ho něco nutilo, aby nás zachránil, ale je to právě jeho dobrota a láska, která ho vedla k tomu, aby poslal svého Syna, aby se stal zachráncem hříšníků. Víte, musíme pochopit důležitou věc – Bůh je svatý a naprosto spravedlivý. A to znamená, že nemůže nechat nic zlého a nespravedlivého nepotrestaného. Kdyby to tak nebylo, neexistovala by žádná skutečná spravedlnost. Pokud by tu nebyla Boží spravedlnost, zůstala by naprostá většina zla v tomto světě nepotrestaná. Ale Bůh je naprosto spravedlivý soudce a nic neunikne ani jeho soudu, ani jeho spravedlnosti.

A protože je každý člověk hříšník a svou podstatou vzbouřenec proti Bohu, musel by Bůh odsoudit všechny lidi k věčnému trestu. Ale Bůh je také dobrý, proto ustanovil prostředek, jak může člověk uniknout jeho soudu a přesto může Bůh zůstat spravedlivý. Poslal svého Syna, aby na sebe vzal naše hříchy a byl kvůli nim odsouzen místo nás. To se stalo na kříži Golgoty, kde byl Ježíš Kristus ukřižován. Byl odsouzen Římany i Židy ke krutému trestu smrti, ale tato smrt znamenala mnohem víc. Na kříži Bůh Otec vylil na svého Syna všechen svůj hněv a soud, který se obracel proti hříchům všech, kdo v něj věří. Tak Ježíš Kristus zaplatil za hříchy těch, kdo v něj věří. Byl odsouzen místo nás. Boží spravedlnost byla naplněna a prokázala se Boží láska. Ježíš dal svůj život za svou církev, za svou nevěstu.

Když se rychle podíváme do toho oddílu v listu Efezským, vidíme tam několik nádherných charakteristik Kristovy lásky. Vidíme naprostou oddanost církvi (Ef 5,25). Ježíš dal sám sebe za ní. Takto jsou  i muži povinni milovat svou manželku – být jí naprosto oddáni a milovat jí z celého srdce. Vidíme také nepodmíněnou oběť – Pán Ježíš obětoval všechno, co měl – slávu nebe, blízkost svého nebeského Otce, radost i pokoj a místo toho se stal člověkem, aby mohl zaplatit za hříchy svého lidu. Takto i muži dluží lásku svým manželkám – máme obětovat své výsady, své koníčky, své zájmy, svá práva, prostě sebe sama a vydat svůj život své manželce. To je skutečná láska. A všimněte si také, že Kristova láska je zaměřená výhradně na jeho církev. Nepošilhává po žádné jiné, nemiluje žádnou jinou, ale všechno, čím je, dal své jediné. Když Bible mluví o tom, jak máme milovat Boha, říká, že to máme dělat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. Úplně stejně to platí ve vztahu muže a ženy – právě takto má muž milovat svou manželku. Moje srdce, moje tělo, mé city, mé myšlenky, moje aktivity, všechna má síla má patřit jenom Bohu samotného a z lidí jenom mé manželce.

Kazatel a učitel Jan Amos Komenský dobře rozuměl této lásce. Když napsal knihu Přemýšlení o křesťanské dokonalosti, věnoval ji své manželce Magdaléně, od níž byl kvůli událostem na Bílé hoře nuceně odloučen. Věnování začíná slovy: „Manželko má milá, klenote můj po Pánu Bohu nejdražší!“

Když se ještě vrátíme k tomu, jak Ježíš miluje svou církev, vidíme ve v. 26-27 lásku, která očišťuje církev, vidíme aktivní působení lásky, která mění život druhého člověka tím, že dělá to nejlepší, co může pro druhého udělat. Očišťuje, posvěcuje, vede k duchovnímu růstu. Takto má manžel prokazovat lásku své manželce, aby byla stále podobnější Kristu, aby byla stále lepší ženou, lepší křesťankou, lepší manželkou, lepší matkou, lepší babičkou, lepší kamarádkou. My, muži, bychom chtěli udělat něco jednoduchého, koupit krásný dárek nebo možná zaplatit drahou dovolenou a tím to vyřešit, ale tohle je o něčem úplně jiném. Znamená to znát svou manželku, poznávat jí, vcítit se do ní, souznít s ní, a krůček za krůčkem, citlivě a laskavě posilovat její slabosti a povzbuzovat jí v jejích silných stránkách. To je velká oběť, protože to znamená, že nebudu mít čas na sebe a na své kamarády. Ale přesně o tom je manželství, o vydání vlastního života druhému člověku se vším všudy. To nás vede k:

II. Proč má muž takto milovat svou manželku?

Zopakovali jsme si, jak má muž milovat svou manželku – jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ní obětoval. Viděli jsme, že to není láska typu „něco za něco“, což doopravdy není láska. Takto bychom mohli mluvit o spravedlnosti, ale když mluvíme o vztazích a o manželství jako takovém, tak „něco za něco“ je vlastně o sobectví, protože to znamená, že se dívám na prvním místě na sebe a chci z toho druhého něco mít. Když se ale podíváme do našeho textu, neříká ten verš něco takového?

• Ef 5,28 Takto jsou tedy muži dlužni milovat své manželky jako svá těla.

Tady se dostáváme k něčemu vážnému a hlubokému. Ten verš říká, že muž má milovat svou ženu jako své tělo. Jak tomu máme rozumět? Měli bychom tomu rozumět tak, že muž nejvíc miluje sám sebe, takže stejným způsobem by měl milovat svou ženu? Musíme si ujasnit, že sebeláska není láska. Kromě toho jsme pořád v kontextu lásky Pána Ježíše Krista k církvi. Když Boží slovo popisuje, jak mají jednat křesťané v církvi jeden s druhým:

• Ř 15:1-3 My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘

Kristova láska je skutečnou láskou, dávající láskou. Je to láska, která nemá zalíbení v sobě samotném. Taková má být láska muže k manželce. Jak Kristus miloval svou nevěstu? Ve verši 23 čteme, že on je hlava a církev je jeho tělo. A on vydal sám sebe za nás, aby nás očistil od všeho hříchu a posvětil. Právě tak muž je hlavou ženy a tomto smyslu můžeme říci, že ona je jeho tělem, podobně jako je církev tělem Pána Ježíše Krista. To neznamená, že ti dva jsou totéž – nejsou. Neplatí to ani u církve a Krista a neplatí to ani u muže a ženy. Církev se nestává Kristem a žena se nestává mužem ani muž ženou. Ale je tady řeč o duchovní jednotě. Když se muž a žena stanou manželi, stávají se duchovně jedním člověkem. Dochází samozřejmě i k fyzickému spojení, sjednocení. Už samotné fyzické spojení dělá z těch dvou jedno tělo, tedy sjednocuje dva lidi. Proto Písmo tolik varuje před každým nemanželským sexuálním stykem:

• 1 Korintským 6:16 Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘.

V manželství ale nejde jenom o tělesné spojení, ale o duchovní a duševní spojení. Jsou zde dva, kteří jsou spojeni do jednoho těla manželským poutem, tedy naprostou oddaností a vzájemnou vydaností. Když Písmo říká ženám, že se mají podřizovat svým mužům jako Pánu, to znamená, že mají vydat a odevzdat samy sebe každá svému manželovi. Může být větší projev lásky ze strany ženy než toto? Ona zná svého muže, ví dobře, jaký je hříšník, a přece z lásky k Bohu a poslušnosti Kristu vydává sama sebe svému muži. A opačně – může být větší projev lásky ze strany muže, než když vydá sám sebe cele do služby své ženy, aby jí učinil šťastnou – ne podle svých představ a dokonce ani podle jejích představ, ale podle pravdy, která je v Božím slově? Když muž obětuje své zájmy, když pokoří svou pýchu, odloží své sobectví a slouží své ženě, aby rozkvetla a měla se duchovně, duševně i fyzicky dobře. I muž zná svou ženu, zná její nálady, zná její ostrý jazyk, zná dobře její nekompromisní a někdy odmítavé reakce, a přes to jde, a dává sám sebe jí. Sám sebe se vším, čím je, co má, co prožívá, co cítí – a v tom všem zapírá sám sebe, aby mohl sloužit své ženě. Protože přistupuje ke své ženě, jako kdyby byla jeho tělem – jako Kristus přistupuje ke své církvi. Takže to, co tady Bůh říká, jak mají muži milovat své manželky, jenom podtrhuje to, co je řečeno v předchozích verších a vysvětluje to.

Muž dluží své ženě lásku jako svému tělu. To je láska jakou si Kristus zamiloval a miluje svou církev. Je to nepodmíněná láska. Kristus miluje svou církev takovou, jaká je. Zamiloval si nás, když jsme ještě byli vzbouřenci proti němu a zaplatil za nás náš dluh za hřích – tím dluhem je podle Písma smrt. Nic jiného nemůže být adekvátní cenou za vzpouru proti Bohu. A Kristova láska je proměňující – učinil z nás své tělo a proměňuje nás, očišťuje nás, posvěcuje, stará se o nás, koupe nás v lázni svého Slova, stará se o to, aby byly naplněny všechny naše potřeby – jak ty duchovní, tak i ty fyzické a dělá všechno pro to, abychom už dál nežili hříšně, ale žili jsme svatě. Stejně tak muž a žena se stávají jedním tělem a muž je povinen milovat svou manželku stejným způsobem. Tedy takovou, já jaká je. Má ji milovat, jako kdyby byla jeho vlastní tělo – a nemůže mít přece v nenávisti své tělo, ale jak říká další verš, živí ho a stará se o něj (Ef 5,29). To je nepodmíněná láska – neříká: „Když se změníš, když uděláš to nebo ono.“ Je to láska, která stojí toho muže úplně všechno. Kdyby šlo jenom o peníze, tak to by nám možná nedělalo takový problém, ale ono jde o nás samotné, o našeho vnitřního člověka, jde o naší hrdost (jak vznešeně nazýváme sobectví a pýchu), jde o naší slabost, kterou skrýváme před celým světem a dokonce i před svou ženou – to všechno, celého člověka, máme dát své ženě. Protože jsme jedno.

Kdo může takhle milovat? Kdo je toho schopen? Nikdo! Žádný muž není sám o sobě schopen takhle milovat svou ženu. Proto musíme jít ke Kristu. Potřebujeme změnit své tvrdé srdce, obnovit svou natvrdlou mysl, potřebujeme pohnout vůlí, abychom nepodléhali lenosti a pohodlnosti. A to s námi nemůže udělat nikdo jiný než Bůh sám. Proto musíme jít k Pánu Ježíši Kristu. Proto voláme: „Pane, smiluj se nade mnou!“ Proto ho prosíme, aby změnil náš život. Proto se učíme od něj, když jdeme do Písma a čteme, jak on miloval, co on udělal z lásky k nám. Jestliže Ježíš Kristus není tím zdrojem lásky v nás, nebudeme schopni nikdy takhle milovat. Ale to znamená, že nejdřív musíme litovat své vzpoury proti Bohu, poprosit ho o odpuštění této vzpoury a uvěřit, že Ježíš Kristus zaplatil na kříži také za moje hříchy. Teprve potom může začít proměna mého srdce. A s ní přijde také požehnání – a to už je třetí bod dnešního kázání:

III. Co plyne z takové lásky muže k manželce?

Viděli jsme, jak mají muži milovat své manželky – obětavě, nezištně, nepodmíněně, oddaně, cíleně a stále více. Vysvětlili jsme si také, proč: protože jsme spojeni v jedno. Nestali jsme se jedním člověkem, se svou ženou jsme stále dva lidé, přesto jsme spojeni v jedno a v té vydanosti a vzájemné oddanosti jsme spojeni fyzicky, duševně i duchovně a srůstáme spolu stále více. Nyní se ještě musíme podívat na požehnání, které plyne z takové lásky, když manžel miluje svou manželku jako své tělo. Náš text říká:

• Ef 5,28 Takto jsou tedy muži dlužni milovat své manželky jako svá těla. Kdo miluje svou manželku, miluje sebe.

Už jsme si trochu ukázali na to, co to znamená, že jsme jedno tělo. Muž má milovat svou ženu, jako kdyby byla jeho vlastním tělem. A závěr toho verše říká, že kdo miluje manželku, miluje sebe. Tady se znovu potřebujeme trochu zastavit. Mluvíme o lásce, tedy o něčem, co jde směrem ven, co směřuje k druhému, co dává přednost druhému. Nemluvíme o sebelásce, což není láska, ale sobectví. Když se Pána Ježíše ptali, jaké je největší přikázání, řekl:

• Mt 22:37-39 ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Stále se setkávám s tím, jak lidé převracejí Ježíšova slova. Říkají, že máme milovat bližní, jako sebe samotné, a to prý znamená, že musíme nejprve milovat sami sebe. Podobně by se někdo mohl dívat i na náš text, který mluví o lásce muže k ženě. Kdo miluje svou manželku, miluje sebe. Takže musím nejdřív pořádně milovat sebe a pak to nějak půjde i s manželkou. A řekl bych, že dokonce znám muže, kteří si to takhle myslí. Určitě znám muže, kteří tímto způsobem žijí. Ale to je naprosté zneužití toho, co Bible říká. Když Ježíš mluví o přikázání milovat bližního, začíná prvním přikázáním, které říká, že máme milovat Boha. A máme ho milovat vším, čím jsme a co máme. Máme milovat Boha víc než svůj život. Ale nemůžeme mít přece dva standardy pro lásku – jeden vůči Bohu a druhý vůči bližnímu. To by nedávalo smysl. A Písmo samo říká, že existuje jenom jeden standard. Kdo říká, že miluje Boha, kterého nevidí a přitom nenávidí bratra, kterého vidí, lže sám sobě a láska Boží v něm není (1J 4,20). Láska k Bohu a láska k bližnímu je tady spojená v jedno. A stejné je to s oběma přikázáními, o nichž mluví Ježíš. Milovat bližního jako sám sebe znamená milovat ho tak, jak bych miloval sám sebe, kdybych byl na jeho místě. Což neznamená nic jiného, než dát bližnímu přednost před sebou samým, tedy dát všechno, co jsem a co mám do služby svému bližnímu. Láska k Bohu a láska k bližnímu je stejná láska. Totéž platí o lásce manžela k manželce. Vzorem té lásky je Ježíš Kristus. Kdo miluje manželku, miluje sebe. Jak tomu tedy máme rozumět? Miloval Ježíš sebe? Ne. Zapřel sám sebe, aby dal přednost nám. Boží slovo to popisuje takto:

• Fp 2:6-11 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Musíme tedy našemu textu porozumět dobře. Kdo miluje svou ženu, činí dobře sám sobě, miluje sebe. Ale miluje sebe, neboli činí dobře sám sobě jenom tehdy, když miluje svou ženu. Když udělá všechno to, o čem jsme dneska mluvili, když vydá sám sebe pro svou manželku jako oběť. Bez té první půlky – tedy bez toho „kdo miluje svou ženu“, nemá ta druhá půlka – „miluje sebe“, smysl. Kdo by miloval sebe a nemiloval svou ženu, byl by jako odporné sobecké monstrum. Nevím, jestli jste byli někdy v posilovně. Je zjevné, že já nejsem častým hostem posilovny, ale párkrát jsem tam ve svém životě byl. A znám lidi, kteří tam chodí. Stále jsou tam lidé, kteří nosí tílka s velkými výstřihy a stoupají si před zrcadla a prohlížejí si své svaly … To jsou lidé, kteří zjevně milují sebe. Všechno, co ti lidé dělají, dělají jenom pro sebe. Je to přesný opak toho, o čem mluví náš text. Ten mluví o muži, který miluje svou manželku. To je muž, který všechno, co dělá, dělá pro ni, ne pro sebe.

To není muž, který by říkal, že tohle je moje, to je důležité pro mě, do toho ty nemáš co mluvit, to si já udělám, jak sám chci, ale je to muž, který vydává sám sebe své manželce. Ví, že nepatří sám sobě. Na prvním místě patří Kristu, a to je důvod, proč může dát sám sebe své ženě. Proč může říci: „Jestli ti vadí tohle, co dělám, jestli se ti nelíbí tohle, co si držím zuby nehty, tak kvůli Kristu to chci pro tebe dát pryč ze svého života.“ To je láska, jak je popsaná v tomto verši. To je láska, jakou každý muž dluží své ženě. To je láska, jakou žádný muž nemůže dát, pokud nejdřív nedal sám sebe Kristu.

Na začátku jsem zmínil včerejší svatbu Jakuba a Káti. Oni jsou těmi, kdo vydali sami sebe Kristu. Nyní jsou v Kristu spojeni fyzicky, duševně a duchovně. A už se začali učit, co znamená manželská láska, oddanost a odevzdanost. A mnoho učení je stále ještě před nimi. Ale s námi ostatními – ať již jsme v manželství nebo ještě ne nebo už ne – to není jiné. I my se musíme učit, co to znamená milovat své bližní jako sebe. Žádný manželský pár, který tady je, ještě není hotový, ještě není dost vyučený. Protože takhle milovat se budeme učit, až budeme s Bohem, celou věčnost. Pokud věříte v Krista, už jste začali. A dnešní slova jsou povzbuzením k tomu, abyste pokračovali, možná s novou silou, novou nadějí, novým nadšením, ještě více a s větší horlivostí. Začít musíte na kolenou, u Krista, na modlitbách, ve společenství s ním samotným. A pokud nevěříte v Krista, nemyslete si, že byste mohli takto milovat bez něj. Musíte jít k němu. Volat ho, uctívat ho, prosit ho o milost, aby vám dal víru a s ní i lásku a naději, která bude už nyní motorem vašeho života a která vás jednoho dne přenese do věčnosti s ním. Bez něj vás čeká věčnost bez naděje, bez lásky, bez milosti, věčná spravedlnost, věčný trest. Ale v něm je život. Proto věřte v Ježíše Krista a budete žít. Amen.