S rostoucím počtem případů koronaviru mimo Čínu se mnoho věřících ptá, jak reagovat na rostoucí paniku. Co Bůh chce, abychom dělali v narůstající mezinárodní zdravotní krizi? Měli by naše církve zavřít dveře ze strachu z šíření nemoci? Měli bychom přestat žít normální životy? Jak můžeme pomoci světu, který se pomalu utápí do panické hrůzy?
Připomeňme si, co víme
Na prvním místě je důležité, abychom si připomínali, co už víme. Obavy nejsou naším přítelem a panika není naší cestou. Šalomoun nám připomíná: „Budeš-li v čas soužení liknavý [ČSP: skleslý, KRAL: líný], budeš se svou silou v úzkých“ (Př 24,10). Kéž by nikdy nemohl nikdo namítnout, že Boží lid je ovládán obavami, nikoliv vírou.
Corrie ten Boom spolu s dalšími věřícími z různých národů odvážně čelila nacistům – jiné formě smrtícího viru. A připomíná nám: „Obavy nás nezbaví trápení zítřejšího dne, ale vezmou nám sílu, kterou potřebujeme pro dnešní den.“
V době krize potřebuje svět pevné lidi, kteří jsou posilováni Boží milostí a z Boží moci jednají nesobecky. Obavami nedosáhneme ničeho, pouze bude oslabeno naše srdce i naše mysl. Pravdou je, že devadesát procent toho, čeho se obáváme nebo z čeho máme hrůzu, se nikdy nestane a těch dalších deset procent nemůžeme nijak ovlivnit.
I když budeme na stráži před viry nebo nemocemi, obavy nezmění okolnosti, v nichž se nacházíme, ani nesníží naši šanci na nakažení. Nijak nám nepomohou v boji s nemocí, ani nás nepohnou k jednání. Obavy z viru COVID-19 (nebo z čehokoli jiného) jen zvýší potíže. Místo toho, abychom se báli a byli jsme nervózní, volá nás Ježíš k tomu, abychom se modlili a spoléhali na něj (Mt 6,33–34; Fp 4,6). A bát se skutečně nemusíme, protože známe toho, který porazil hřích a smrt (1K 15,55–57).
Neustále si připomínejte, že obavy vyžadují stejné množství energie, jako modlitba. Ale zatímco modlitba vede k pokoji, obavy vedou k panice. Proto volte moudře.
Milujte lidi a důvěřujte Bohu
Jestli nás Bůh volá k tomu, abychom se o něco starali, máme se starat o to, jak budeme správným způsobem milovat lidi. Žalmista nás povzbuzuje: „Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost“ (Ž 37,3). Petr nás povzbuzuje k vytrvalosti navzdory každému zlu. Ať už se jedná o pronásledování nebo o pandemii, můžeme se spolehnout na Pána, protože víme, že „je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy“ (1Pt 3,17).
Všichni máme nějaké obavy. Ale Bůh nás povolal k tomu, abychom s odvahou čelili problémům a hrozbám a vkládali své starosti na něj.
V celé historii se křesťané často lišili od ostatních tím, že byli ochotní pomáhat nemocným i během moru, pandemií a uprostřed pronásledování. Milovali lidi a nebáli se smrti, protože pochopili, že „život je Kristus a smrt je zisk“ (Fp 1,21). Tím, že vstoupili do zmatku nemoci a nákazy, byli schopni ukázat svou víru okolnímu světu, který je sledoval. Než abychom se tedy ptali na to, jak zůstat zdraví, měli bychom se spíš ptát na to, jak můžeme pomoci nemocným? Buďme rychlí k pomoci a pomalí ke schovávání se do úkrytů.
Způsob, jakým mluvíme o koronaviru, by měl být charakterizován důvěrou založenou na modlitbách, soucitem a nezištnou láskou. Proč? Protože náš Spasitel na sebe oblékl tělo (J 1,14) a vstoupil do naší nemoci, hříchu a smrti. Uzdravoval nemocné a staral se o zraněné. A my to musíme udělat také.
Můžeme být opatrní až příliš
Nic z toho neznamená, že bychom měli být lehkomyslní. Ani Kristova láska ani Boží Slovo nepodporují neopatrné riskování, ale vedou nás k poslušnosti. Milovat nemocné neznamená, že se máme sami nakazit (Př 22,3). Pokud se infekce rozšíří a stane se vážným problémem, měli bychom jednat moudře a důsledně trvat na takových praktických drobností, jako je např. mytí rukou, omezení fyzického kontaktu nebo setrvání doma pokud jsme oslabení či dokonce nemocní.
Ale než začnete uvažovat o zrušení bohoslužeb, měli byste se nejprve ptát, jak se budete starat o nemocné. Pokud ostatní onemocní, máte se o ně postarat. Je většina z vás stále zdravá? To je dost dobrý důvod ke společnému shromáždění k díkůvzdání a modlitbám. Jakmile se objeví příznaky, vyhledejte lékařskou pomoc, a pečujte jeden o druhého.
Postupujte podle příkladu těch, kteří jednali věrně v minulosti. V Anglii v 19. století, kdy tisíce lidí umíraly na choleru, navštěvoval Charles Spurgeon domy nemocných a staral se o lidi. Ježíšova církev ve Wu-chanu v Číně, v epicentru viru, dělá totéž i dnes.
A konečně, když vidíte, jak svět reaguje na tuto krizi – která je sama o sobě jasnou připomínkou naší smrtelnosti – nezanedbávejte sdílení naděje, kterou máte v Ježíši (1Pt 3,15). Mluvte o tom, jak vás zachránil před univerzální epidemií hříchu a trestem smrti. Mluvte o tom, že vaše naděje se nenachází v tom, že zůstanete zdraví na této straně nebe.
Nakonec budeme všichni čelit smrti. Díky Ježíši můžeme tomu dni čelit s důvěrou. Spolu s Pavlem si můžeme připomínat, že život je Kristus, ale smrt je zisk (Fp 1,21). Opravdu zde není nic takového, čeho bychom se měli bát – ani koronavis, ani ebola, ani přírodní katastrofy, ani nic podobného.
Vytrvejte, přátelé. Modlete se za nemocné. Choďte v Boží síle. Milujte bratry. Čiňte dobře všem lidem. Použijte své zdraví k tomu, abyste sloužili, ne k tomu, abyste se schovávali. Ježíš je nad tím vším svrchovaný. A my jsme nesmrtelní, dokud v nás Bůh nedovede své dílo až do konce.
Článek byl publikován na stránkách The Gospel Coalition.