U tebe je odpuštění a hojné milosrdenství

Jaroslav Kernal, Praha 31. května 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu dnes, ještě jednou, společně otevřeme knihu Žalmů. Máme za sebou koronavirové období a před sebou pravděpodobně ekonomickou krizi, ale jako sbor také procházíme určitou krizí. Pán na nás dopouští mnohé věci, aby nám ukázal, jaké je naše srdce, na co spoléháme, na čem doopravdy stavíme – jestli na něm samotném nebo na lidech, jestli stavíme na sobě a na svých zásluhách nebo na Kristu a na jeho zásluhách. Bůh nepotřebuje nic takového, jako jsou různé krize, protože on zná velmi dobře naše srdce. On zná každý, i ten nejjemnější záhyb našeho srdce, on dobře zná každou naši myšlenku, každičký motiv v celé jeho pestrosti a provázanosti.

• Ž 139:3-4 Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.

On ví, kdo jsme, a jací jsme. My to nevíme. My si sice myslíme, že to víme, ale ve skutečnosti nejsme schopni pohlédnout sami na sebe z nadhledu, vidět se objektivně, nedokážeme ani porozumět sami sobě a svému srdci, správně rozsoudit své motivy. Je to proto, že lidské srdce je skutečně nejúskočnější ze všeho a nikdo, kromě Boha samotného, ho nezná. Proto Pán přichází s různými zkouškami, uvádí nás do nejrůznějších situací a vztahů, aby nám ukázal, jak na tom doopravdy jsme, jak si stojíme, jaká je naše víra a jaké je naše srdce. Žalm, který dnes máme před sebou, není o zkouškách, ale je o jejich řešení. Je to žalm o našem srdci a ukazuje nám cestu. Celé Boží slovo je světlem pro naše nohy, vede nás v našem životě, a tento žalm je takovým krátkým, zhuštěným průvodcem, je světlem, které svítí z nejhlubších hlubin naší propasti až do nejvyšších výšin Božího nebe. Podívejme se do tohoto zrcadla a nechme se ozářit uzdravujícím světlem Božího slova.

Podíváme se na čtyři věci z tohoto žalmu, na čtyři kroky na cestě za Pánem. V prvních dvou verších je vyjádřeno volání buď Duchem svatým probuzené duše, nebo prostě věřícího, který volá v těžké, zoufalé situaci k Bohu. V dalších dvou verších je potom vyznání zoufalé duše, které ukazuje na velikost Boží, Boží svatost i dokonalost odpuštění. To vede k dalším dvěma veršům, k čekání na Boha a na jeho Slovo, které ujišťuje věřící o Boží věrnosti, o Božím milosrdenství a hojném vykoupení, jak to čteme v samotném závěru. Pojďme tedy do našeho textu:

I. Pronikavé volání (v. 1-2)

• Ž 130:1-2 Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby.

Z nejhlubších hlubin se ozývá zoufalý hlas. Je tady probuzená duše, která zjišťuje svůj bídný stav před Bohem. Je tady duše člověka tísněného životem, okolnostmi, problémy, lidmi, prací, nebo čímkoliv jiným. Je tady člověk, který si připadá, že je úplně na dně, na nejhlubším dně. Možná je to ještě horší, protože ten text doslova mluví jenom o hlubině, a náš překlad ke zdůraznění této hlubiny připojuje její popis – je bezedná.

Na tomto místě je volání žalmisty, Davida, tedy obráceného člověka, který se ocitá v temnotě, v zoufalství. Není tady vysvětlený důvod, proč je v hlubině – a není to ani potřeba. Je mnoho způsobů, jak se člověk dostane do temné a hluboké jámy. Může to být jeho hřích – a proto jsem mluvil o probuzené duši, protože tohle může být něco, co zakouší člověk, kterého Bůh přitahuje k sobě. Najednou zjišťuje, že nemá pevnou půdu pod nohama, že nestojí na skále, ale staví svůj dům na písku, co na písku, uprostřed rašeliniště. A v tu chvíli začíná chápat, že potřebuje zachránit a volá k Bohu. V případě žalmisty jde o člověka, který je už znovuzrozený, který chodí s Bohem a zná Boha – proto k němu také volá. Je to člověk, který volá k Bohu pořád – ať je na tom dobře nebo zle. Volá k Bohu, když se mu daří, volá k němu i v zoufalství a v temnotě. Jak to napsal Jakub:

• Jakubův 5:13 Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu!

To je život skutečně obráceného člověka, to je duše, která miluje Boha. Náboženský člověk (což je ve skutečnosti úplně každý člověk) volá k Bohu jenom tehdy, když se mu zdá, že ho potřebuje. Obvykle vůbec nemyslí na Boha, když je mu dobře, když se mu daří, když jde všechno podle jeho plánů. Ani když mu teče do bot, se neobrací na Boha, spíš mu hrozí a říká, jak to Bůh může dopustit. Ale žalmista je člověkem, který volá k Bohu pořád. I když je v hlubině, volá, doslova křičí k Bohu. Duše toho, kdo miluje Boha, volá k Bohu. Modlitba je prvním křikem duchovního novorozence. Volání k Bohu: „Bože zachraň mne!“ „Bože, vyslyš mě!“ I když se topíme v hlubině, i když nás přemáhají těžkosti, i když se nám vede zle, voláme k Bohu. Spurgeon ve svém komentáři k tomuto verši říká, že „modlitba z hlubokosti přináší Bohu slávu na výsostech“. Přesně tak to je. V temných hlubinách pod velikým tlakem se formují diamanty opravdové víry, klenoty spoléhání se na Hospodina. Ti nejlepší křesťané minulosti volali z hlubokosti. Podívejte se do Židům 11 na galerii svědků víry – první z nich byl zavražděn svým bratrem, další sto dvacet let stavěl koráb a Bůh ho provedl potopou světa, další žil skoro čtyřicet let se slibem, že Bůh z něj učiní otce národů a teprve, když mu bylo sto let, narodil se mu zaslíbený syn. A nadšenému otci po letech Bůh řekl, aby mu svého jediného syna Izáka obětoval. Z jaké hlubokosti se musel modlit Abraham, když se svým synem vystupoval na horu Mória? Z jaké hlubokosti volal Josef, když seděl v egyptském vězení kvůli tomu, že chtěl být věrný svému Bohu a i když byl otrok, odmítl spát s ženou svého majitele, ačkoliv na něj naléhala? Z jaké hlubokosti duše volali k Bohu tři mládenci, kteří odmítli pokleknout před zlatou sochou a byli vhozeni do ohnivé pece? Z jaké hlubokosti volal Daniel hozený do lví jámy?

Bohatý právník a majitel mnoha nemovitostí Horatio Spafford žil v Chigacu v 19. století. V roce 1870 zemřel na spálu jeho čtyřletý syn. V roce 1871 vypukl v Chicagu veliký požár, který připravil rodinu o mnoho majetku. O dva roky později se manželé se svými čtyřmi dcerami rozhodli, že stráví dovolenou v Anglii. Ale Horatio musel kvůli obchodním záležitostem zůstat o dva týdny déle, ale poslal ženu s dětmi napřed. Během plavby Atlantikem jejich loď ztroskotala a zachránila se jen Horatiova žena. Když za ní Horatio plul, složil v místech, kde jejich loď ztroskotala píseň „It is Well“: Když nebeský duši mou proniká mír, ať hrozí mi lest ze všech stran, mé nitro už nestrhne bouřlivý vír, vždyť je bezpečnou kotvou můj Pán! Šťasten jsem v Bohu svém, šťasten jsem, šťasten jsem v Bohu svém. Z jaké hlubokosti duše Horatio volal!

Panovníku, vyslyš můj hlas! Pozorně vyslechni moje prosby. Bože, zastaň se mne. Věnuj mi pozornost. Nakloň své uši k mým prosbám. Jaký by byl užitek modlitby, kdyby nás Bůh neslyšel? Kdyby nevyslýchal naše modlitby? Nebylo by to nic jiného, než náboženské cvičení. Jenom slova, která nemají svůj cíl. Úplně stejně bychom mohli točit buddhistickými modlitebními mlýnky. Ale náš Bůh nás slyší. A k tomu patří vyznání z dalších dvou veršů:

II. Pokorné vyznání (v. 3-4)

• Ž 130:3 Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?

To není řečnické cvičení, to je vyznání víry. Je to vyznání srdce, které dobře zná Boha, které ví, komu uvěřilo. Vyznání víry je a musí být součástí našich modliteb. Vyznáváme, kdo je náš Bůh, vyznáváme, komu jsme uvěřili a ke komu voláme. Co všechno jen stojí za touto krátkou větou! Svatý a dokonalý Bůh. Bůh, který se hněvá, protože vidí hřích a nemůže odvrátit svou tvář. V Žalmu 7,12 David vyznává, že Bůh má každý den proč vzplanout hněvem. A když se zamyslíme nad Boží svatostí a podíváme se na své vlastní životy, musíme vyznat, že Bůh má v každém jediném okamžiku proč vzplanout hněvem, kvůli hříchu v našem vlastním životě, v mém životě, ve tvém životě, bratře, sestro. Bůh je spravedlivý soudce a David to velmi dobře ví. Kdo obstojí, když se Bůh bude dívat jenom na náš hřích, když Bůh bude sedět na svém trůnu jenom jako spravedlivý soudce? Neobstojí nikdo. Nemůže obstát. Celé lidské pokolení upadlo do hříchu, rodí se do hříchu a žije v hříchu. A dokonce ani ti, kdo už byli Hospodinem vykoupeni, ještě neoblékli plnost svatosti a nejsou dokonale proměněni. Každý křesťan, který jen trochu zná svého Boha, tomu dobře rozumí. Čím déle žiju s Bohem, tím více vidím, jak strašný je hřích, jak rozlezlý je po celém mém životě. A proto musím volat stejně jako David, že pokud by se Bůh měl dívat jenom na mé nepravosti, není jediná šance, abych někdy před Bohem obstál. Ale všimněte si toho, že David říká „budeš-li, Hospodine“. David zná svého Boha. Ví, že Bůh je spravedlivý soudce. Ale zná také Boží milosrdenství a zakusil Boží milost.

Kniha mých hříchů, mého hříšného jednání, mého hříšného mluvení, mého hříšného poslouchání a dívání se, mého hříšného přemýšlení, je neuvěřitelně tlustá. A každý den v ní přibývají další a další strany. A přece se Bůh ve svém slitování rozhodl, že se nebude dívat na mé nepravosti. David pokračuje:

• Ž 130:4 Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

David vyznává, že Bůh je milosrdný, Bůh odpouští. A my se musíme podívat na několik věcí – na to, jak nám Bůh odpouští, co nám Bůh odpouští a proč nám Bůh odpouští.

Když se ptám, jak nám Bůh odpouští, mám tím na mysli proces odpuštění. Co se vlastně děje, když nám Bůh odpouští? Znamená to, že Bůh zamete naše hříchy pod koberec? Rozhodně ne. Bůh je naprosto spravedlivý a nemůže zakrýt oči a dělat, že hřích nevidí, že hřích není. Přesto Bůh hříchy odpouští, což znamená:

• Jr 31:34 Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.

Bůh nám naše hříchy nepřipomíná. Bůh ve své lásce přikryl všechny naše hříchy. To znamená, že mi mé hříchy už nebude připomínat, že je už nikdy nevytáhne proti mně. Nečeká na vhodnou příležitost, aby mě dostal, protože řekne: „Podívej se, co jsi dělal …“ Nevzal tu tlustou knihu mých hříchů a neotloukl mi jí o hlavu. On všechny ty hříchy odpustil. Nepostavil přede mě dlouhý seznam mých hříchů a neřekl mi, že dokud nebudu prosit o odpuštění za každý jeden z nich, tak mi neodpustí. Nic takového. Bůh mi řekl: „Věř v Pána Ježíše Krista a tvé hříchy budou odpuštěny.“ To je všechno. Všechny viny nám odpustil skrze jedinou oběť svého Syna (Ko 2,13). Na kříži nám Bůh odpustil všechny hříchy – ty minulé, ty přítomné i ty budoucí. Ty vědomé i ty, o kterých ani netušíme. A to je odpověď na otázku, co nám odpustil. Všechno. A proč? Kvůli svému Synu a jeho dílu kříže. Bůh přikryl mé hříchy krví Pána Ježíše Krista. Prolil krev vlastního Syna, aby mi odpustil. David žil skoro tisíc let před tím, než přišel Pán Ježíš, než se Slovo stalo tělem. A přece Bůh nikdy nikomu nedal své odpuštění jinak než kvůli dílu kříže Pána Ježíše Krista. Před jeho vtělením skrze víru v zaslíbeného Spasitele, po jeho vtělení skrze víru v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Ježíš Kristus je tím jediným důvodem, proč nám Bůh odpouští naše hříchy. Tím důvodem není naše pokání, tím důvodem není, že vyznáváme své hříchy, tím důvodem není, že si uvědomujeme své hříchy – tím jediným důvodem je prolitá krev Božího syna na kříži. Tímto jediným činem jsme ospravedlněni a naše hříchy jsou nám jednou provždy odpuštěny. U Boha je odpuštění. Když toto chápeme, rozumíme tomu, proč odpuštění vzbuzuje bázeň. Proč odpuštění nevede k ještě větší hříšnosti, ale vede nás naopak ke svatosti a k bázni.

Žalmista volá z hlubokosti. Z temné propasti zní jeho hlas. Vyznává, kdo je jeho Bůh a dovolává se jeho odpovědi. Z nejhlubší hlubiny stoupá krok za krokem k výšinám nebes. Volá k Bohu, aby sestoupil dolů a vytáhl ho k sobě nahoru. A vyhlíží Boží jednání, čeká na Boží slovo. A to je další bod:

III. Pozorné vyhlížení (v. 5-6)

• Ž 130:5-6 Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru.

Davidova duše byla v hlubině. David volal k Bohu a vyznával Boží velikost, svatost, milosrdenství, odpuštění. A jeho duše se pomalu pozvedá vzhůru. Nyní se dostává z hlubiny na hladinu, protože už skládá svou naději v Hospodina, čeká na jeho slovo a vyhlíží jeho jednání. Když si připomínáme, kdo je náš Bůh, naše duše je upevňovaná a posilovaná. Když si připomínáme velikost a dokonalost Božího odpuštění, jsme posilováni nadějí, kterou v Pánu máme a vede nás to k větší víře a ke spoléhání se na Pána. Proto David říká, že skládá svou naději v něho. Neskládá svou naději v člověka, nezakládá svou naději v sobě. Ví, že je jenom prach, je jenom hříšník, který nemůže před Bohem obstát. Ale protože Bůh odpouští, může spočinout v Bohu, může se položit do Božího odpočinutí, jak o tom mluví Pán Ježíš:

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Jenom u Boha je skutečné a dokonalé odpočinutí pro zoufalou duši. Když je naše duše tlačená hříchem, když je utiskovaná okolnostmi, když je sužovaná lidmi nebo problémy, které do našich životů přicházejí, když nenachází pokoj ani radost, musí spěchat ke Kristu, protože jenom u něj je odpočinutí. Když spočineme v něm, nacházíme nejenom odpočinek, ale také pravdu, spravedlnost, odpuštění hříchů, radost a pokoj pro naši duši. Je to pokoj, který znamená, že všechna svá břemena jsme vložili na Pána. Naše naděje je v něm samotném.

Křesťanská naděje není o tom, že se něco možná stane, ale možná také nestane. To je světská naděje. Křesťanova naděje je zcela jistá, protože je pevně spojená s Pánem. Naděje je to, co Bůh zaslíbil, že to udělá, ale ještě to není vidět. Je to Boží slovo, které je pravdivé a spolehlivé, i když ještě není naplněné. V tom nejpřísnějším slova smyslu je to Pán Ježíš Kristus sám. Ale jsou to také všechny jeho sliby, jimž bylo v něm řečeno „ano“. Pán Ježíš je naší kotvou, která je upevněná v nebeském přístavu a pevně nás drží, nikdy nás nepustí, nikdy nás neopustí a nikdy se nás nezřekne. V něm jsme již posazeni na nebesích, v něm již kralujeme, v něm jsme doplněni k dokonalosti, v něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, v něm máme úplně všechno, co bychom si jen mohli přát.

• Ř 8:32-34 On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

K tomu nakonec směřuje i náš text. Směřuje ke Kristu, kterého David vyhlíží. On mluví o Božím slovu a nejspíš mluví o něčem konkrétním, o Božím vysvobození z hlubiny, z temnoty. Ale ve finále mluví o tom Slovu, o Slovu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, o Pánu Ježíši Kristu. Jeho David vyhlížel. Byl to přece Davidův potomek, kterého Bůh zaslíbil, a který bude kralovat navěky. Davidova duše byla hladová a vyhlížela Pána jako strážní jitro. Stráž na hradbách dávnověkého města vyhlížela jitro, protože tma noci znamenala skutečné nebezpečí. V temnotě noci nebylo vidět nepřítele. Neviděli jste, že už je před hradbami, neviděli jste, jak leze nahoru na hradby po žebříku, neviděli jste, že už pár metrů od vás překonal hradbu a chystá se zaútočit. Strážní vyhlíželi jitro, protože jitro přineslo světlo, přineslo určité bezpečí, přineslo jistotu, předvídatelnost. Těšili se na jitro a radovali se z něj. A David tady mluví o tom jitru, kterým je Pán Ježíš Kristus. On je světlem světa (J 8,12). On je Vycházející z výsosti (Lk 1,78), je Rozbřesk, je Sláva a Záře. Jenom on přináší bezpečí a pokoj. I když budete uprostřed bitvy na hradbě města své duše, ale budete s ním, budete v bezpečí, budete zakoušet pokoj a budete se radovat, protože budete mít naprostou jistotu v něm samotném. Proč? To nás vede k posledním dvěma veršům a k poslednímu bodu dnešního kázání – protože Pán Ježíš Kristus přináší:

IV. Plnost vykoupení (v. 7-8)

Proto David volá v těch závěrečných dvou verších:

• Ž 130:7-8 Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

Už jsme to viděli mnohokrát v Žalmech, jak se osobní zkušenost Davida promítá do jeho vztahu k Božímu lidu a jak skrze tuto zkušenost vede Boží lid. A je to stejné i tady. David čeká na Hospodina, čeká na jeho slovo. A volá celý Izrael, volá Hospodinovy vykoupené k tomu, aby čekali na Hospodina, aby se cele spolehli na Pána. Z těch nejhlubších míst, v nichž se topil na začátku žalmu, nás vede až k výšinám, k čekání na Pána slávy a k jeho vykoupení. Z hlubiny zoufalství nás vede až do slávy nebe. Na začátku žalmu jsme byli v hlubině bezedné, ale na konci jsme ve slávě nekonečné. Jsme na prahu nekonečna, jsme u plnosti Božího milosrdenství a hojnosti vykoupení.

Žádný lidský jazyk nemá slova, jimiž by mohl obsáhnout velikost Božího milosrdenství a plnost Božího vykoupení. David se znovu vrací ke všem nevěrnostem Izraele. Mluví tady o Božím lidu, o vykoupeném Božím lidu. Jenom ten lid, který je vykoupený ze svých nevěrností, je skutečným Izraelem. Starozákonní Izrael byl jenom tělesným nevěřícím obrazem skutečného Izraele, jímž je Kristova církev. Jenom těm, kdo jsou v Kristu, byly odpuštěny jejich nevěrnosti a jejich hříchy byly sňaty. Nikdo jiný není Izraelem. Nikdo jiný nemá právo nazývat se Božím lidem. Jenom ten, kdo ve svém srdci zakusil odpuštění hříchů, má právo nazývat se Božím dítětem, Božím Izraelem:

• 1 Petrův 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Moji milí, náš text nás nemůže vést jinam, než k otázce, zda jste těmi, kdo mají zkušenost odpuštění hříchů, kdo nestaví na sobě a svých vlastních skutcích, svých vlastních zásluhách, ale kdo spočinul v samotném Pánu. Možná jste dneska v hlubokosti. Možná vás svírají okolnosti života, možná jste v úzkosti ze zkoušek, které jsou před vámi, nebo na vás doléhá trápení nemoci, nebo bolesti vztahů, těžkosti, které tento život přináší. Každý z nás nese své břemeno ve svém životě. Nikdo není bez břemena. Možná nejste v bezedné hlubině, ale je klidně možné, že to také jenom nevidíte. Ať už je to jakkoliv, chci vás povzbudit k tomu, abyste volali k Pánu ze své hlubokosti, abyste se spolehli na hojnost jeho vykoupení. Bůh není žádný troškař, Bůh na nás nešetří ani to nechce udělat tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bůh dal svého Syna, aby byl spasitelem světa. Každý, kdo v něho věří, bude spasen. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven. Naší jedinou nadějí, je jít ke Kristu. Jenom u něj je hojné vykoupení. David volá celý Boží lid, Boží Izrael, aby se spolehl na Pána a vložil svou naději v něj. Ke stejné věci vás chci povzbudit i já. Spěchejte ke Kristu, vložte svou naději na něj:

• 1Pt 5:7 Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.

Ať už procházíte čímkoliv, ať už vás svírá cokoliv, volejte k Pánu a vložte své životy do jeho rukou. Důvěřujte Bohu, protože on sám bude jednat. Máme Boha, který odpovídá na modlitby svého lidu. Náš Bůh je živý, nemlčí, jedná. Jenom u Boha najdete odpuštění hříchů, jenom u něj najdete hojnost, plnost vykoupení. Jenom Bůh dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Proto bychom neměli čekat ani okamžik, a měli bychom spěchat k němu.

Máme tady schody, žebřík, který vede z bezedných hlubin do nekonečných výšin, z bídy lidského hříchu a z temnoty propasti až do prosvětlených výšin a do slávy nebes. Je tady volání k Bohu, vyznání o Bohu, vyhlížení Boha a vykoupení od Boha. Na začátku je temnota lidského zoufalství, ale na konci je sláva a radost Božího vykoupení. Milovaní, jenom Bůh zachraňuje. Proto pojďme k němu, a když u něj najdeme svou radost, nesme ji dál jako věrní svědkové Pána Ježíše Krista. David volá celý Izrael k čekání na Hospodina. Stejně tak každý z nás má dosvědčovat Boží svatost, Boží věrnost, odpuštění hříchů a hojnost vykoupení všude tam, kam nás Bůh staví. Jestliže jste okusili, jak je Pán dobrý, neste dobrou zprávu o Božím milosrdenství, těm, kteří jsou ještě v bezedných hlubinách, kteří tápou a topí se ve vlastním hříchu. Ukažte jim na Krista, který je světlem světa a zachráncem hříšníků!