Křesťanská zralost II.

Jaroslav Kernal, Praha 29. září 2019

Pokoj vám a milost, milí v Kristu, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Znovu otevíráme Boží slovo a pokračujeme v naší sérii o křesťanské zralosti. Začali jsme tam, kde zralost musíme očekávat a vyžadovat, u starších církve. Jsme ve Skutcích 20, kde čteme o tom, jak se Pavel setkal se staršími církve v Efezu. Mezi mnoha jinými věcmi jim řekl:

Ÿ  Sk 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si Bůh získal vlastní krví.

Minule jsme se dívali na to, jak se Pán stará o svou církev. Mluvili jsme o pastýřích, kteří dohlížejí na církev, dávají pozor na sebe i na celé stádo a pasou Kristovy beránky Božím slovem, sytí je zdravým učením Písma a napomínají je podle Písma. Viděli jsme také, že to je úkol pro každého křesťana, aby dával pozor na sebe i na celé stádo, aby střežil Boží lid a sytil Božím slovem sebe i druhé, aby šířil Boží slovo a zvěstoval evangelium všem lidem. Dneska půjdeme v našem textu dál a podíváme se na to, jak Pán vládne ve své církvi. Duch svatý v Božím lidu ustanovuje starší i všechny ostatní služebníky, Duch svatý obdarovává a také vede církev pomocí Božího slova, které je svědectvím o ustanovené hlavě církve, Pánu Ježíši Kristu.

I. Duch ustanovuje

V našem textu čteme, že to byl Duch svatý, kdo ustanovil starší církve v Efezu. Pavel to těmto starším připomíná, když se s nimi loučí. Přitom to byl nejspíš Pavel, kdo tyto starší v Efezu ustanovil, podobně jako to předtím udělal v dalších církvích, které založil společně s Barnabášem na své první misijní cestě:

• Sk 14:23 V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.

Pavel se jistě neztotožňoval s Duchem svatým, ale jeho slova nám ukazují, že Bůh používá lidi k tomu, aby pracoval ve své církvi. Bůh ustanovuje a lidé potvrzují Boží dílo, které vidí na daném člověku. Je to Bůh, kdo povolává nějakého bratra ke službě pastýře, dohlížitele, staršího (to všechno jsou synonyma). Je to Duch svatý, kdo dává tomuto bratrovi touhu sloužit Kristově církvi, je to Duch svatý, kdo tohoto bratra uschopňuje ke službě a obdarovává ho ke službě. V Písmu nečteme nic o tom, že by starší měl být nějak speciálně obdarovaný – kromě řady charakterových vlastností má mít jednu jedinou schopnost, musí být schopný učit. To znamená, že musí být schopný dobře vysvětlit evangelium, musí se dobře orientovat ve zdravém učení, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak napomínat odpůrce. Ale to je něco, co bude charakteristické pro každého zralého křesťana. Znakem zralého křesťane je, že je schopen správně používat Boží slovo. Nejenom že má Boží slovo přečtené, nejenom že ví, kde co najde, ale umí to také správně použít. To je zralost. Souvisí s promýšlením Božího slova a s jeho aplikací do vlastního života. Jsou lidé, kteří přečetli Bibli mnohokrát, mnozí Židé v době Pána Ježíše znali celý Starý zákon zpaměti, ale jejich srdce byla zatvrzelá, protože se odmítali pokořit před Kristem, nepromýšleli Boží slovo do hloubky, zůstávali na povrchu. Poznal jsem řadu takto povrchních křesťanů – jejich Bible byla často hodně opotřebovaná, od začátku až do konce podtrhaná, vybarvená a plná poznámek, a přece byli pořád tak nějak na začátku. Nebyli schopní rozlišovat, jejich rozhodnutí stála často víc na emocích, než na Božím slově, protože nepromýšleli Boží slovo do hloubky, protože jejich mysl nebyla Božím slovem proměněná. Je to jako když si ušpiníte ruce od šmíru a máte tu špínu zažranou do kůže. Nestačí je opláchnout vodou. I kdybyste ty ruce naložili do vody na několik hodin, nic se nestane – vyndáte je ven stejně špinavé. Musíte vzít kartáč a každý jednotlivý prst na ruce vydrbat kartáčem, vyčistit ho do hloubky. Stejné je to s naší myslí. Potřebuje obnovit od základu. Jít do hloubky, rozjímat nad Božím slovem a správně ho používat ve svém vlastním životě. To je cesta ke zralosti. Zralost není vázaná na věk, není vázaná ani na to, kolikrát člověk přečetl Bibli, není vázaná ani na to, jak dlouho každý den člověk Bibli studuje, ale jde jednoduše o to, jak dobře ten člověk Bibli používá ve svém životě. Můžete číst Bibli celý den, ale pokud všechno skončí zavřením té knihy, potom nemůžeme mluvit o žádné zralosti.

Zralost je soulad toho, čemu věříme, co říkám a co děláme. Pokud jsou tyto oblasti v nesouladu, nemůžeme mluvit o zralosti, nelze mluvit o připravenosti ke službě a rozhodně ne o ustanovení. Člověk může být povolán ke službě velmi záhy po svém obrácení, ale povolání a ustanovení jsou dvě rozdílné věci.

Někteří lidé mohou být povoláni ke službě už v dětství, ale může to trvat ještě dlouhé roky nebo i desetiletí, než jsou připraveni sloužit a jsou Duchem svatým ustanoveni jako služebníci církve. V Písmu je řada příkladů. Mojžíše Bůh povolal ke službě ve  čtyřiceti letech. Mojžíš viděl nespravedlnost páchanou na nějakém Izraelci a musel zasáhnout. Ale jak zasáhl? Zavraždil Egypťana! Bůh už nepochybně pracoval v jeho srdci, ale trvalo to ještě dalších čtyřicet let, než byl ustanoven k tomu, aby vyvedl Boží lid z Egypta.  Bůh ho čtyřicet let vychovával jako pastýře a potom mu řekl: „Jdi! Chci vyvést svůj lid z Egypta!“ A Mojžíš musel jít. To bylo jeho ustanovení.

Nebo se podívejte na Davida. Kdy byl pomazán za krále Izraele? Jako mladíček. Písmo nemluví o jeho věku, ale byl to ještě teenager, když ho Samuel pomazal za krále uprostřed jeho bratrů. Kdy byl ustanoven jako král? Když mu bylo třicet let (2S 5,4-5)! A prvních sedm let svého kralování kraloval jenom nad Judou v Chebrónu. Zatímco Mojžíš byl nezralý a musel růst v midjánské zemi, David byl zbožný od svého mládí. Sloužil svému králi, neodvážil se vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného, ačkoliv věděl, že království bylo od Saula odňato a bylo dáno jemu. Byl pokorný a trpělivý. Čekal, až ho Bůh ustanoví jako krále. A Bůh to ve svém čase udělal.

Na cestě do Damašku Pán povolal Pavla, aby byl jeho nástrojem, zjevil se mu, aby byl jeho apoštolem, poslal ho k pohanským národům, aby byl apoštolem pohanů a vydal svědectví o Kristu i před vládci tohoto světa. Pavel hned začal kázat. Jak to dopadlo? Musel utéct z Damašku, protože vládce Damašku ho chtěl zabít. Šel do Jeruzaléma. Co se dělo tam? Všichni se ho báli. Barnabáš se o něj postaral, ale Pavel působil takové problémy, že ho Židé chtěli zabít, proto ho bratři poslali domů, do Tarsu. Podívejte se na ta výmluvná slova z knihy Skutků, která zapsal Lukáš:

• Sk 9:31  A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.

Až po letech, které zahrnují tři roky v Arábii i několik let v Tarsu, Pavla vyhledal Barnabáš a přivedl ho do Antiochie, kde vyučovali velké množství lidí (Sk 11,26). Zde je Pavel uveden mezi vedoucími církve (Sk 13,1). Duch svatý ho ustanovil a oddělil k úkolu, ke kterému ho povolal (Sk 13,2).        

Duch svatý ustanovuje, tedy odděluje člověka pro službu, ke které dotyčného povolal. Součástí ustanovení musí být na straně takového člověka zralost. Pokud tato zralost chybí, vede to ke katastrofě. Mojžíšova horlivost vedla k vraždě. Pavlova nezralá horlivost vedla k tomu, že první církev měla zbytečné problémy. Zralost vedla mladého Šalomouna k tomu, že žádal Boha o moudrost. Nezralost vedla jeho syna Rechabeáma k tomu, že neposlouchal rady moudrých mužů, a jeho království bylo rozděleno. Byl povolán, ale nebyl ustanoven ve správný čas. Mnozí lidé mohou být povoláni ke službě v církvi, ale pokud nejsou ustanoveni ve správný čas, tedy Duchem svatým stanovený čas, potom jejich služba přinese mnohem více škody než užitku. Proto musíme rozlišovat mezi povoláním a ustanovením, což obojí je dílo Ducha svatého. A musíme mít na paměti to, že Duch svatý bude vždycky pracovat v souladu se Slovem, které inspiroval a které nám dal. Celé Písmo je vdechnuté Duchem svatým a on nemůže jít proti tomu, co sám skrze jednotlivé lidské pisatele zapsal. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, které mluví o tom, že:

II. Duch ustanovuje v církvi

Duch svatý ustanovuje, a je to jeho nadpřirozené dílo v životě člověka, kterým dává člověku jistotu a pokoj o tom, že stojí na místě, které pro něj Duch svatý připravil. Ale všimněte si také toho, co říká náš text – Duch svatý ustanovuje v církvi. Nejedná bez církve a nejedná ani mimo církev. Jedná v církvi a jedná skrze církev. Pavel říká starším, že je Duch svatý ustanovil v Božím stádu, v církvi. Na tomto místě se střetává nadpřirozené dílo Ducha svatého s tím, co bychom mohli nazvat „přirozeným“ dílem. Tohle je místo, kde Duch svatý vede Kristovu církev k tomu, aby aktivně aplikovala Boží slovo – to Slovo, které je vdechnuté Duchem svatým – do svého života. Církev zde musí použít nástroj, který jí Duch svatý dal, aby se Kristova vláda jasně projevovala v církvi skrze muže, které k tomu Duch svatý povolal a takto je ustanovuje. Je to ohromné, milovaní, protože Pán Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že na ně sestoupí Duch svatý a bude v nich přebývat. To se stalo v den letnic, kdy byl Duch svatý vylit na všeliké tělo. Duch svatý působí ve světě tak, jak nepůsobil před letnicemi. Ukazuje světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8-11). Hřích je v tom, že svět nevěří v Krista, spravedlnost v tom, že Pán Ježíš odešel k Otci, což znamená, že dokonal dílo spasení a spravedlnosti bylo tímto dílem učiněno zadost, a soud je v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.

Takové svědectví nemohl Duch svatý před letnicemi vydávat, protože Kristovo dílo ještě nebylo dokonáno. Dokud Kristus nebyl zjeven, dokud se nestal člověkem a nevydal sám sebe jako dokonalou a svatou oběť smíření za naše hříchy, dokud nebyl ukřižován a dokud nevstal z mrtvých, čímž zlomil moc smrti, nemohl o něm Duch svatý vydávat svědectví. Nyní toto svědectví vydává nevěřícímu světu. Ale ve věřících Duch svatý přebývá. Bůh Duch svatý má svůj chrám v těle každého Božího dítěte. A Písmo říká, že s námi bude navěky.

Duch svatý nás spojuje do jednoho těla, do Kristova těla, Duch svatý nám svědčí o Kristu a oslavuje ho v nás, na nás i skrze nás. Duch svatý nás používá v souladu se svým Slovem, aby byl Kristus vyvýšen a oslaven uprostřed církve. Vede nás k tomu, abychom používali jeho Slovo, abychom se sytili tímto Slovem, abychom se jím napomínali a povzbuzovali, jak jsme to viděli minule, abychom se podřizovali jeho Slovu, takže na nás bude zjevná Kristova vláda. Kde se jednotliví křesťané i celý sbor podřizují Božímu slovu, kde – mohli bychom říci – vládne Písmo, tam vládne Kristus, tam je zjevná Kristova vláda. Tam je také zjevná Pánova přítomnost. Všude tam, kde jde Písmo stranou, tam jde stranou i Kristova vláda, tam je vzpoura proti Kristově vládě. Kdo se nepodřizuje Božímu slovu, nepodřizuje se Kristu samotnému. Ale Boží děti vede Duch svatý k poslušnosti Písmu a v kontextu ustanovení to má své velmi důležité místo.

Církev je Kristovo tělo, je tím jediným místem v tomto světě, kde má být zjevná Kristova přítomnost. A v církvi Duch svatý ustanovuje služebníky Kristovy. Neustanovuje mimo církev, neustanovuje bez církve, neustanovuje nezávisle. Duch svatý neustanovuje žádné sólisty nezávislé služebníky, ale k ustanovení služebníků používá místní církev, které dal do rukou nástroj k rozlišování. Milovaní, jsme na místě, kde je zralost bezpodmínečně nutná, a to na všech stranách.

Už jsme mluvili o tom, k čemu to vede, pokud jsou ustanoveni nekvalifikovaní služebníci. Je to podobné, jako když někdo ustanoví sám sebe – prostě si vymyslí svou službu, neptá se na názor Kristova těla, nehledá radu zralých křesťanů, a to znamená, že se nepodřizuje Kristu a jeho Slovu. Ale tohle se může dít i v církvi, když je církev nezralá nebo lhostejná k tomu, co Bůh říká ve svém Slově. Tady mluvíme konkrétně o starších církve, a v Bibli máme několik míst, kde je popsaná kvalifikace starších – týká se především jejich charakteru. Ale pokud zde nebudou zralí křesťané, kdo rozsoudí, zda je ten muž povolaný být starším nebo není? Konečné rozhodnutí vždy leží na stávajících starších, ale neobejde se to bez těla Kristova. Podívejte se do šesté kapitoly Skutků. Je tam popsaná situace, která nastala v Jeruzalémě, kde uvěřilo velké množství lidí a v církvi byla také řada vdov. A některým vdovám se nedostalo péče, které se jim jako osamělým vdovám mělo dostat. Apoštolové, kteří byli v tu dobu v jeruzalémské církvi na místě starších, řekli, že by se Bohu nelíbilo, kdyby opustili Boží slovo a modlitbu a sloužili vdovám (Sk 6,2). To nebyla jejich pýcha, ale to bylo správné pochopení toho, co od nich Bůh žádá. Přesně totéž Bůh žádá od starších. Pokud budou zanedbávat Boží slovo a modlitbu kvůli jakékoliv jiné službě, Bohu se to nebude líbit. A všimněte si, jak pod vedením Ducha svatého apoštolové jednali – neřekli: „Ty, ty a ty to uděláte. No, vlastně ty ne, ale on.“ Nic takového. Shromáždili církev, dali jí jednoduchý nástroj na rozlišování (pamatujme, že ještě neměli Nový zákon) a řekli:

• Sk 6:3 Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.

Byla stanovena kvalifikace, kterou máme ještě více rozvedenou v listech Timoteovi a Titovi a Boží lid měl zodpovědně jednat. Nezeptali se, kdo to chce dělat, kdo je nadšený nebo horlivý, ale chtěli, aby církev vybrala muže, kteří budou plní Ducha a moudrosti. Budou plní Ducha svatého, což bude vidět na jejich charakteru a budou plní moudrosti, což bude svědectvím o jejich víře, o jejich postojích, názorech i způsobu života. Potom ty muže přivedli k apoštolům, ti na ně vložili ruce a oddělili je k dílu, k němuž je Duch svatý v církvi povolal a ustanovil. A podívejte se, jaký byl výsledek:

• Sk 6:7 Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.

Kristova církev jednala v bázni Boží, jednala podle Božího slova v jednotě Ducha svatého a ke slávě Pána Ježíše Krista. Mezi těmito ustanovenými služebníky byl první křesťanský mučedník, Štěpán, který zemřel pro svou víru v Pána Ježíše Krista. Další z těchto mužů, Filip, se stal evangelistou, přinesl evangelium do Samaří a zvěstoval dobrou zprávu o Boží milosti v Kristu etiopskému dvořanovi. Bůh použil tyto muže k tomu, aby se oslavil a aby se Kristova církev rozšířila z Jeruzaléma do celého Judska, Samařska a až na sám konec země. Bůh hledá věrné služebníky, muže i ženy, kteří porostou v poznání Pána Ježíše Krista, ve zralosti a v lásce, ve službě Kristově církvi, v pokoře a v Boží bázni. Jsou to lidé, kteří jsou zakotveni nejenom v Božím slově, ale také v místním sboru. Takové Bůh povolává a ustanovuje ke službě, kterou jim připravil. Jak jste na tom vy? Jste takovými lidmi? To je otázka pro každého z nás. Každý z nás musí zkoumat svůj život a ptát se, zda stojí na místě, kam ho Bůh postavil, ne které si zrovna vybral on sám, zda jeho služba vede k budování Kristovy církvi, místního těla, do kterého ho Bůh postavil, nebo zda vede k oslavení jeho samotného, protože tělo Kristovo je nevýznamné. A musíme se modlit za to, abychom měli moudrost a ustanovili takové muže, kteří budou kvalifikovaní podle Písma, povolaní Duchem svatým a v tomto sboru ustanovení Duchem svatým. Vidíme, že to je naše zodpovědnost jako sboru i jako jednotlivců. To není něco, o čem by kdokoliv z nás mohl říct, že se ho to netýká. Týká se to úplně všech. Jsme Kristovo tělo, jsme Boží církev, jedno stádo, nikdo tady nemůže být divákem nebo pouhým konzumentem. To je postoj nevěřícího světa, ale ne postoj Božích dětí.

Pojďme teď k poslednímu bodu dnešního kázání. Viděli jsme, že Duch svatý ustanovuje, že on sám dělá to dílo v životech jednotlivých křesťanů, viděli jsme také, že ustanovuje v církvi a že veřejné uvedení do služby je dílem celého Kristova těla, které je sjednocené v Duchu svatém. A nakonec se podíváme na to, že:

III. Duch ustanovuje pro Krista

Pán Ježíš Kristus je ustanovenou hlavou církve, Pán vládne ve své církvi jako svrchovaný vládce. Je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Bůh všechno podrobil pod jeho nohy:

• Ef 1:22-23 … a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Církev má jedinou hlavu a tou je Kristus. Církev má jediného manžela, jímž je Kristus, církev má jediného vlastníka, jímž je Kristus. V našem textu čteme, že Bůh si získal církev svou vlastní krví! Církev je získaná, vydobytá, vykoupená. Za církev bylo zaplaceno.

Pán Ježíš Kristus se stal člověkem a na lidském těle odsoudil hřích svého lidu. Ačkoliv byl bez viny, byl odsouzen jako zločinec, aby na sebe mohl vzít hříchy vyvolených Božích. Byl přibit na kříž, aby tam na lidském těle snášel Boží hněv, který byl namířený nikoliv proti jeho hříchu, ale proti našim hříchům, které on na sebe vzal. Vypil kalich Božího spravedlivého hněvu až do dna, zaplatil za nás svou vlastní smrtí. Ale třetího dne vstal z mrtvých a každý, kdo v něho věří, má život věčný. Každý, kdo v něho věří, je Božím dítětem, které se narodilo z Ducha svatého a nyní roste v poznání Pána. Z těchto Božích dětí Duch svatý povolává starší.

Starší z Efezu nebyli křesťany déle než tři roky, když je Pavel ustanovil za starší. V církvích, které Pavel založil při své první misijní cestě, byli starší, kteří byli křesťany jen pár měsíců. Jak to mohl Duch svatý dopustit? A co Pavel? Nebál se, že to špatně dopadne? Bál. Podívejte se do našeho textu, co říká Pavel efezským starším:

• Sk 20:29-30 Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.

Tady jsou lidé, které Pavel ustanovil jako starší, kterým říká, že je ustanovil Duch svatý, a přece stejným lidem říká, že někteří z nich povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Jak je to možné? Neměl to Pavel rozlišit dřív? Pavel sám nám dává odpověď – a hned dvojího druhu. V listu Timoteovi povzbuzuje svého učedníka, aby na nikoho nevkládal ruce ukvapeně (1Tm 5,22), tedy aby neustanovil nikoho bez patřičného prozkoumání a prověření. Pokud se toho Timoteus bude držet, nebude mít podíl na cizím hříchu. Ale kdyby ukvapeně ustanovil člověka, který by nebyl zralý, připravený nebo kvalifikovaný, podílel by se tím ustanovením na hříších toho člověka, když ten člověk začne zneužívat své postavení, své pravomoci nebo i když prostě bude žít v hříchu. Ale na druhé straně Pavel Timotea povzbuzuje, protože mu říká, že může udělat z lidského pohledu všechno správně, a přece bude výsledek špatný:

• 1Tm 5:24-25 Hříchy některých lidí jsou zjevné, ještě než dojde k soudu; u jiných vyjdou najevo až na soudu. Právě tak jsou zjevné dobré skutky; a pokud ještě nejsou zjevné, nezůstanou skryty.

Na nás je, abychom udělali to, co máme udělat podle Písma. Na Bohu je, jak bude odhalovat lidská srdce. Bůh je věrný. Nikoho nepovolává k pokrytectví, přesto nám ukazuje, že v Božím lidu budou pokrytci, jejichž hříchy vyjdou najevo až na soudu. Říká nám to proto, abychom se netrápili. A to nás vede k té druhé věci.

Pavel stále znovu zdůrazňuje, že hlavou církve je Pán Ježíš Kristus. On je svrchovaný vládce. Na něm jsme cele závislí. Nejsme závislí na lidech. Pokud jsme závislí na Kristu a nejsme závislí na lidech, potom nás lidé nemohou zklamat. Potom naše víra obstojí ve víru zkoušek. I když se ukáže v Božím lidu nějaký pokrytec, i když najednou někdo, koho jsme poznali jako křesťana, začne vystupovat proti Kristu nebo proti jeho Slovu, naší vírou to neotřese. Zarmoutí nás to, to nepochybně, ale nebude to znamenat katastrofu pro naši víru. Proto také Pavel svěřuje efezské starší Bohu a slovu jeho milosti (Sk 20,32).

Pán Ježíš používá starší jako nástroj své vlády v Kristově církvi. Kde jsou starší podřízeni Božímu slovu, kde jsou ustanoveni v souladu se Slovem pravdy, tam jsou skutečným nástrojem v Pánově ruce a skrze ně a na nich se zjevuje Kristova vláda v církvi. Jsou to muži cele oddaní Božímu slovu, Božímu lidu a především Božímu Synu. Ale i ti nejlepší starší jsou jenom lidé. A lidé mohou zklamat a zklamou. Ovšem naše víra nestojí na lidech. Nemůže stát na lidech. Pokud by se naše víra opírala o lidi, nebyla by ničím víc, než modlářstvím. Konečnou autoritou každého křesťana není člověk, ale Boží slovo a skrze něj Kristus sám. K němu se vztahuje naší víra, na něm je závislá, s ním stojí a padá. Ne s lidmi. To je zralá víra, to je zralý křesťanský život, který je cele závislý na Pánu Ježíši Kristu. Kde je taková křesťanská zralost, potom může i dojít k selhání člověka (čímž neříkám, že by to mělo být žádoucí, ale je to možné), ale víra ani zbožnost křesťana tím nebude ohrožena.

Věříme, že Duch svatý ustanovuje služebníky v Kristově církvi tak, aby z toho Kristu vzešla sláva a aby byla jeho vláda v církvi zjevná. Povolává zralé muže a skrze ně volá celé Boží stádo ke zralosti, tedy k naprosté závislosti na Pánu Ježíši Kristu. Jeho dokonané dílo na kříži Golgoty je naprosto dostatečné pro každého křesťana. Jeho kříž je cele uspokojující. Co víc bychom si mohli přát? V Kristu máme úplně všechno, a čím více ho budeme znát, tím více nás povede do služby jeho tělu, k oddanosti jeho tělu, církvi.

Evangelium Kristovo je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16). Věříte v něj? Věříte Kristu? Spoléháte na něj? Je Pán Ježíš tím, kdo drží vaší víru, na kom stojí vaše víra? Nebo jsou to stále ještě lidé? Jenom Ježíš je úhelným kamenem, jenom na něm je možné postavit stavbu, kterou nic neotřese, proto neváhejte, a pojďte k němu, vložte svůj život do jeho rukou, podřiďte se jeho Slovu a porostete v milosti i v poznání Boha a toho, kterého poslal, Pána Ježíše Krista. Amen.