Proč nemáme hřešit, a co se stane, když zhřešíme?

Karel Trnka, Praha 4. prosince 2022

V dnešním kázání se podíváme znovu do 1. listu Janova a tentokrát půjdeme do 2. kapitoly, kde se zastavíme u prvních dvou veršů. Dnešní text navazuje částečně na předchozí text z 1. kapitoly, kde jsme posledně rozebírali rozdíl mezi pravým a falešným vyznáním člověka. Jen pro připomenutí: Opravdová víra v Pána Ježíše Krista se projevuje i v praktickém životě. A to zejména s ohledem na hřích. Zkrátka a jednoduše: kdo tvrdí, že zná Pána, a přesto žije dlouhodobě v hříchu a nečiní pokání, je podle Jana lhář, a pravda v něm není. Stejně ale jako i ten, kdo o sobě tvrdí, že žádný hřích nemá. Opravdová víra v životě křesťana vypadá tak, že usiluje o to chodit ve světle (žít ve svatosti a podle vůle našeho Pána) a také vyznává své hříchy, když se nějakého dopustí. Dnes se ale postoupíme trochu dál a podíváme se na další otázky.   

Text: „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.

On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ (1 Janův 1:5-10; 2:1-2).

V prvním bodě se zaměříme na Janův apel na nás, že nemáme hřešit. A odpovíme si na obvyklou námitku vůči evangeliu: Jestliže věříme, že za nás bylo zcela zaplaceno, proč tedy nemáme hřešit? Spolu s tím se podíváme i na důsledky hříchu v našem životě. Ve 2. bodě ale budeme hledat více ujištění. Co se tedy stane, když zhřešíme? Ukážeme si, že jako křesťané máme toho nejlepšího Obhájce v nebesích, Ježíše Krista, toho spravedlivého! A v posledním bodě se podíváme hlouběji na koncept smírčí oběti. Poznáme, že Kristova oběť je dokonalá a nelze k ní nic přidat, ani z ní nic odebrat. A je to právě Jeho dokonalá, neopakovatelná oběť, která nás jednou provždy smířila s Bohem.

Pojďme k 1. bodu našeho kázání.

1. Abyste nezhřešili

V 1. verši čteme: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“

Náš text začíná slovy: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili...“ Tato fráze („Toto vám píšu“) nám nyní musí být již povědomá. Jan jí použil v předchozí, první kapitole, když ukončoval úvodní sekci našeho dopisu, kde, připomeňme si, jsme se dříve dozvěděli od apoštola jakožto důvěrného svědka Slova života, že máme věčný život (verš 2) a jako církev (i jednotlivci) máme také společenství s Otcem a Jeho Synem, Ježíšem Kristem (verš 3). Ve 4. verši pak Jan píše tato slova: „To píšeme, aby naše radost byla úplná.“ (1 Janův 1:4). Nyní však čteme znovu obdobná slova – a stejně tehdy jako i nyní, jde o jakési uzavření i vysvětlení předchozího myšlenkového celku.

Jak už jsme si v úvodu lehce nastínili: Posledně jsme rozebírali rozdíl mezi pravým a falešným vyznáním víry. Předchozí myšlenkový celek začínal sdělením apoštola v 5. verši: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“ (1 Janův 1:5). Následuje dále série podmínek, v češtině máme 3x říkáme-li a 2x jestliže, které nám vykreslují jakýsi portrét pravého a falešného křesťana. Nyní ale vidíme další důvod, proč Jan psal tato slova. „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. “ Jan píše s ohledem na nás, abychom nehřešili (studijní překlad: nezhřešili).

Apoštol Jan k nám tedy hovořil o Bohu jako o dokonalém světle i proto, aby nás odradil od hříchu. Položme si ale zásadní otázku! Proč to dělá? Proč vlastně nechce, abychom hřešili? Je dost pravděpodobné, že jste se s tím již setkali... Někdo vám, v souvislosti s evangeliem, řekl: „Pokud tedy věříš, že Pán Ježíš zaplatil za všechny tvé hříchy, znamená to, že si můžeš dál směle hřešit, jak chceš?“ A nebo: „Pokud tedy věříš, že je ti všechno odpuštěno, tak si můžeš dělat, co chceš, že?“ Obvykle podobné otázky pokládají lidé, kteří věří jinému evangeliu (obvykle jde o zákonictví). V zásadě se jedná i o typickou námitku Římského katolicismu, ale slyšel jsem něco podobného i od muslimů. Vlastně od velké škály nevěřících lidí! Jak bychom ale odpověděli my, křesťané? Co bychom řekli někomu, kdo se nás ptá, proč tedy nemáme hřešit, pakliže, jak věříme, je za nás zcela zaplaceno? A proč nám to píše apoštol Jan? Na to si nyní odpovíme.

Na prvním místě musíme jasně prohlásit, že odmítáme jakoukoliv odpověď, která vede k záslužnictví. To je totiž obvyklý problém lidí, kteří vznášejí podobné otázky. Vycházejí totiž z předpokladu, že spasení si lze zasloužit. A nemusejí to nutně vyznávat svými slovy, stačí, že to vyznávají svým životem. A přistupují tímto způsobem k Bohu, pakliže jde o věřícího člověka. Obvykle je zde takový ten začarovaný kruh: „Zhřešil jsem, tím jsem ztratil spasení, teď musím svůj hřích rychle vyznat, abych své spasení znovu získal zpátky.“ To je ovšem „spasení“, které má s milostí jen velmi málo společného. Spíše to připomíná středověké nevolnictví. Člověk celý den dře na poli, jen aby měl večer skývu chleba. Je snad toto zaslíbení evangelia? Není!

Evangelium bere člověku jakoukoliv možnost se vychloubat! Říká nám, že bez Boha a Jeho milosti nemáme nic, a na druhou stranu platí rovnocenně obráceně: S Boží milostí máme již všechno! Nelze k ní nic přidat, ani z ní nic odebrat! Taková je Boží milost!

Důvod proč nemáme hřešit nemá tedy nic společného s tím, že bychom se nehřešením či opakovaným vyznáváním hříchu znovu zachraňovali! To je potřeba jasně podtrhnout!

Začneme ale od toho nejzákladnějšího... Musíme si uvědomit tuto zásadní skutečnost: Fakt, že je za nás zaplaceno, nic přece nemění na tom, že Bůh je stále tentýž: Dokonale svatý, spravedlivý, milující dobro, trestající zlo!

Nakonec – toto nám sdělil apoštol v 1. kapitole a náš důraz musí být stejný: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy!“ I s ohledem jen na tuto skutečnost, když víme, kdo je náš Bůh, máme-li k Němu úctu (a lásku), jsme přirozeně vázáni žít v souladu s Jeho vůlí. Tak jako dítě, které miluje své rodiče, chce přirozeně žít tak, aby je ve světě dobře reprezentovalo.

Náš vztah k Bohu jde ale dál. Nejde jen o úctu! Ale o úctu spojenou s určitou bázní (až strachem), to vše lze připodobnit tomu, když se člověk ocitne například na rozbouřeném oceánu a vnímá svou naprostou nicotnost a odevzdanost vyššímu živlu než je on sám! I kdybychom věděli, že nás onen oceán nemůže zranit, pohltit a zabít, přesto jen z prosté skutečnosti pramenící z jeho velikosti, síle a moci, a naší zanedbatelnosti, budeme mít respekt a bázeň! A tak je to i s naším vztahem k Hospodinu!

Poznali jsme velikost Boží milosti vůči nám, ale poznali jsme i velikost našeho Boha! A proto je vděk, pokoj a láska v naprosté harmonii s bázní a chvěním, a dohromady tvoří nádherné dílo Božího posvěcování. A každá tato vlastnost pracuje svým způsobem, aby nás vedla k poslušnosti vůči Bohu. A tak to přesně Bůh chtěl!

Musíme si ale uvědomit další skutečnost: Bůh udělá cokoliv jiného, ale nikdy nebude kompromitovat svou svatost!

Více než na existenci celého světa a všeho, co (i kdo) je v něm, bere Bůh ohled sám na sebe a svou svatost. A nemůže to být ani jinak! Nejde však o sobeckost jako v případě člověka. Kdepak! Jde naopak o přisouzení té nejvyšší pocty tomu, co je hodno té nejvyšší poctě! Není to ani tak Jeho volba jako když my činíme volby, ale jde o projev Jeho neměnné podstaty: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy!“ Bůh tedy bere vždy předně ohled na svou svatost. I naše povolání k věčnému životu, byť jsme ospravedlněni pouhou vírou bez skutků zákona (Řím. 3:28), je i svatým povoláním (2 Tim. 1:9) k životu, jenž si klade za cíl připodobňovat se vůli našeho nebeského Otce. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mat. 5:48). Volá k nám Ježíš ve svém kázání na hoře!

Začínáme více rozumět tomu, že osobní praktická svatost není cosi dobrovolného? Bůh udělá cokoliv jiného, ale nikdy nebude kompromitovat svou svatost! Proto ani jen tak neodpustil hříchy lidem a nezametl je, po lidsku řečeno, pod koberec. Ale s odpuštěním musel přijít i trest. Trest, který dopadl na Pána Ježíše Krista na kříži, kde nesl naše viny, abychom se my v něm mohli stát Boží spravedlností (2 Kor. 5:21).

A proto i Evangelium o milosti je doprovázeno povoláním k životu ve svatosti. Když apoštol Pavel mluví o zákoně v 1. listu Timoteovi, dělá zajímavou a pro nás důležitou odbočku k evangeliu. Říká Timoteovi tato důležitá slova: „Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno.“ (1 Tim. 1:8-11). Apoštol zde neříká, že zákon je evangelium. Pozor! Poznání zákona není ani cestou ke spravedlnosti. Ze zákona, jak dobře víme, plyne poznání hříchu (Řím. 3:19-22). Ovšem naznačuje to, o čem jsme mluvili: Evangelium, které ospravedlňuje na základě víry, je doprovázeno naším povoláním ke svatému životu! Evangelium nás tedy vede ke zbožnému životu.

Apoštol Jan tomu dobře rozumí, a proto klade důraz na to, abychom nehřešili. „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. “ Čteme v našem textu.

Je tu ale ještě jedna podstatná skutečnost: Hříchy mají  stále dopad i v životě křesťanů.

I když jsou nám odpuštěny všechny hříchy pro Kristovu oběť, hřích bude mít dopad v našem životě, pakliže se mu budeme oddávat. Není to ale protimluv? Není. Evangelium zachraňuje před věčnými důsledky hříchu: Před věčným trestem v ohnivém jezeře (Gehenně). Nicméně můžeme být stále vystaveni časným, a teď je potřeba zdůraznit, výchovným soudům zde na zemi. Pakliže budeme neposlušní, poneseme si důsledky! A tyto důsledky mohou mít nakonec vliv i na náš duchovní život. Uveďme jeden příklad: Apoštol Petr, ve svém 1. listu, varuje muže, aby svým ženám prokazovali úctu jako spoludědičkám milosti, a pak říká tato varovná slova: „aby vaše modlitby neměly překážku.“ (1 Petrův 3:7). Vidíme tedy, že hřích může (a bude) mít dopad na naše životy. Dokonce i na tu duchovní oblast!

Rozumíme tomu, křesťané? Apoštol Jan nám píše, abychom nehřešili z dobrého důvodu. I v našem životě budou mít hříchy své dopady. Jedním z takových důsledků mohou být i nemoci. Známe příklad církve v Korintu, kde bylo mnoho nemocných a někteří dokonce odešli k Pánu. To vše byl důsledek hříšného jednání v kontextu slavení večeře Páně. A apoštol Jasně říká a varuje: „Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ (1 Kor. 11:30-32, ČSP). Vidíme, že i tento soud měl pro církev výchovný účel. Bůh tímto způsobem přivedl církev v Korintu nakonec k pokání.

V listě Jakubově máme také povzbuzení, abychom své hříchy vyznávali jeden druhému a modlili se za sebe navzájem: tímto způsobem můžeme dospět k odpuštění a uzdravení. „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.“ (Jakubův 5:16, ČSP).

Hříchy budou mít dopad v našem životě, pakliže nebudeme činit pokání. A jestliže náš život vypadá tak, že nás to ani nezajímá a žijeme v blízkém přátelství s hříchem, vzpomeňme na to, co nám řekl apoštol Jan v předchozí kapitole: Jsme lháři a pravda v nás není!

Evangelium není v souladu s bezzákonictvím! Jak vypadá a mluví bezzákonictví? Asi takto: „Protože mi bylo mnoho odpuštěno, tak si teď budu dělat, co chci!“ Boží Slovo říká ale v zásadě přesný opak: „Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.“ (1 Kor. 6:20). Není to zvláštní? Logika Božího Slova vede k naprosto jiným závěrům než myšlení přirozeného člověka. Přirozený člověk vidí „smazaný dluh“ a vidí v něm jakýsi Bianko šek, takže hned pospíchá, aby si užil, co tělo ráčí. Opravdové spasení ale vede Boží dítě i k jakési vyšší úctě, neboť je doprovázené hlubokým poznáním toho, co mu bylo odpuštěno a chce tak svým životem oslavovat Boha!

A my se musíme ptát sami sebe: Zda také usilujeme o to oslavovat Boha našimi životy? A nebo si raději zahráváme s ohněm? Nemylme se bratři a sestry, berme varování písma vážně: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Gal. 6:7). To je důležitý princip písma. Bohu se nikdo nebude vysmívat. Proto vyznávejme své hříchy a čiňme pokání.

Když jsme si položili, a již z velké části odpověděli, na otázku: „Proč tedy nemáme hřešit, jestliže je za nás zcela zaplaceno?“ Nemůžeme vynechat list Římanům. V něm se totiž setkáváme  s velmi podobnou námitkou a apoštol nám zde ukazuje na jinou pravdu, které jsme se zatím dotkli jen zlehka. O co jde? O tom, že jsme zemřeli hříchu a byli duchovně vzkříšeni k novému životu s Bohem. O tom, že jsme nová stvoření!

V 6. kapitole Římanům nacházíme hned 2 podobné námitky. Nejprve v 1. verši, kde čteme: „Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ (Řím. 6:1). A potom  v 15. verši spatřujeme obdobně: „Co tedy? Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí?“ (Řím. 6:15).

Všimněme si té roztomilé podobnosti námitky v 15. verši s naší otázkou... Apoštol zde možná reaguje na typické námitky vůči evangeliu, které slýchával. A nebo jen prostě dobře zná myšlení přirozeného člověka a umí předvídat jeho námitky.

Pavel ale nedává podobným myšlenkám žádný prostor a pokračuje v druhé části 15. verše: „Naprosto ne! Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti? Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. “ (Řím. 6:15-18, ČSP).

Boží milost nás osvobozuje od nedobrovolného otročení hříchu. A proto také platí: Buď otročíme hříchu a hřích je náš pán a nebo spravedlnosti a Bůh je náš Pán. To je takový základní popis a podobá tomu, o čem jsme mluvili posledně. Opravdová víra v Pána Ježíše Krista je doprovázená i životem oddaným spravedlnosti. V Pánu Ježíši Kristu jsme totiž zemřeli hříchu a byli duchovně vzkříšeni k novému životu s Bohem. Jsme nová stvoření! Náš vnitřní člověk tak miluje Boha a nenávidí hřích...

Důležitá pravda a součást naší odpovědí může být i to, že hřích je vlastně něco, co je v nesouladu s tím, co v nás učinil Bůh. Nebo-li: My nechceme hřešit. Můžeme podléhat pokušením, můžeme padat, ale! Tak jako nelze dost dlouho sedět na rozpálené peci, nemůže ani křesťan dlouho setrvávat v hříchu, aniž by nebyl terorizován vlastním svědomím a usvědčován Duchem svatým! Neboť jsme Boží děti a patříme Bohu! A ten nenechá své děti dlouho setrvávat v neposlušnosti!

Pojďme dále...

Co ale když zhřešíme? Co potom? Bude nám odpuštěno? Nemůžeme nakonec stejně přece jenom ztratit spasení?

A tím se zabývá druhá část 1. verše a také druhý bod našeho kázání.

2. Zhřeší-li kdo

Připomeňme si 1. verš a zaměřme se na jeho druhou část: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“

Povšimněme si, jak je náš dnešní verš vlastně zvláštní. „...abyste nezhřešili. Avšak zhřeší-li kdo...“ Na první pohled to skoro vypadá jako jakési schizofrenní prohlášení. Trochu to připomíná, jako kdyby někdo řekl: „Neopíjej se, ale až se opiješ...“ Bratři a sestry, milí křesťané, těchto pár slov ale dokonale shrnuje náš život zde na zemi. První část je totiž příkaz, druhá část je realita. První část nám říká: Co bychom měli (respektive neměli) dělat. Druhá popisuje, co budeme dělat. Alespoň tedy: Co často děláme. Jednou nebude potřeba mít ani ten příkaz, až budeme na nové zemi, neboť vše, co budeme dělat, bude v souladu s Boží vůlí.

Do té doby ale se budeme potýkat se zvláštními protiklady tohoto světa: „Nedělej, ale až uděláš...“ Tato slova také tak nějak připomínají, jak náš Pán předpověděl Petrovo zapření. „Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ (Mt. 26:34). Petrovo zapření bylo zcela jisté. Pán o něm věděl během večeře Páně, věděl o něm, když Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha. Věděl o tom ve chvíli, když si Petra vyvolil jako jednoho z 12. apoštolů. Věděl o tom vlastně vždy. A víte co? Nic to nezměnilo na Kristově lásce k Petrovi. Nic!

Petr je exemplární příklad přinejmenším 2. skutečností:

Za prvé, jak čteme v Přísloví, a toto přísloví i zlidovělo, „pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ (Př. 16:18). Bůh nechal Petra padnout, neboť se spoléhal sám na sebe. Pýcha Petra křičí v jeho sebejistém odmítnutí Ježíšových slov: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě.“ (Mt. 26:35). A ano, mimo jiné svým popřením Ježíšových slov, jej Petr také označil za lháře. Jeho selhání začalo už zde, během poslední večeře. Hříšná sebejistota jej vedla k tomu, že z Ježíše začal dělat lháře. Věřil víc sám sobě než samotnému Božímu Synu. Co se stalo dál, známe moc dobře. Zde platí slova apoštola Pavla: „Ale ať je Bůh pravdivý a každý člověk lhář.“ (Řím. 3:4).

Za druhé, Petrův pád nebyl zbytečný.  To, že Petr zhřešil, se nestalo náhodou. Bůh pro to měl svůj účel. A nejen to, že chtěl Petra pokořit, ale jeho vlastní selhání hraje zásadní úlohu ve službě druhým. Podívejme se na začátek předchozího dialogu, jak jej zaznamenal Lukáš. Ježíš zde říká, ještě předtím než mu sdělí, že jej zapře, tato pozoruhodná slova: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Luk. 22:31-32). Nejsou to vskutku zvláštní slova, bratři a sestry? Satan si vyžádal, aby mohl tříbit učedníky? Ano, milí křesťané, satan je Boží nepřítel, stejně jako byl Jidáš zrádcem, ale oba mají své místo a svou roli v Boží ekonomice! Pán Ježíš si nedává páku se satanem, jak můžete na internetu vidět na populárním obrázku, ale Bůh používá aktivně lidské i démonské zlo k docílení svých dobrých plánů. Pro nás to může být těžké uchopit, ale je to jedna z těch věcí, která nás vede k jakémusi úžasu nad Boží moudrostí.

Co je ale podstatnější v daném textu, je závěr Ježíšových slov: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“  Předně je potřeba si uvědomit, a k tomu se více dostaneme dále, že Pán Ježíš nezůstal jakýmsi pasivním pozorovatelem, ale jako dokonalý Obhájce, kterého Otec vždy vyslechne, se přimluvil za Petra, aby Jeho víra neselhala. A tímto způsobem se Pán přimlouvá i za nás. Když zhřešíme, útočí to na naši víru. Hřích a víra jsou dva nepřátelé. Hřích si chce získat dominantní postavení, aby mohl vypudit víru, ale to se mu nikdy nepodaří. Pán Ježíš ho nepustí dál než je třeba. To si musíte uvědomit, křesťané, když chybujeme, selháváme, a třeba i opakovaně... pokud vaše víra dodnes vytrvala a stojíte a jdete dál vstříc vašemu Zachránci, Pánu Ježíši, je to proto, že On se za vás přimlouvá. To si pamatujte!

Mnozí ale padli a zůstali ležet. Nebo se zvedli a změnili evangelium, aby lépe vyhovovalo jejich potřebám. Viděl jsem osobně takové lidi, co dříve vyznávali stejné učení, a když se nezměnili oni, muselo se změnit učení. Mnozí tak třeba dnes popírají, že Bůh posvěcuje svůj lid... že jsme jako Boží lid volání k tomu, abychom usilovali o posvěcení. Takoví lidé ale nikdy nepoznali opravdovou milost. Boží slovo nás před takovými varuje:  „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás.“ (1 Janův 2:19).

Pojďme ale dále...

V závěru říká Pán Petrovi, pro nás velmi důležitá, slova: „a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ Stále platí, že Bůh nenávidí hřích v našem životě. Ale i pro něj má svůj účel, pakliže mu patříme. Může hrát roli v našem pokoření a také k tomu, že budeme moci být později posilou druhým, kteří budou procházet podobnými problémy. Skutečně platí známá slova z listu Římanům: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí.“ (Řím. 8:28). Ještě jen taková poznámka: Nejsou to ty věci, které působí, ale Bůh, jenž působí skrze tyto věci. To je potřeba si uvědomit.

Od Petra se vraťme zpět do našeho textu. Musíme si uvědomit, že Bůh, tak jako v případě Petra, věděl o každém našem selhání. Věděl o tom ještě předtím, než nás povolal. A nic z toho ho nedovedlo k tomu, aby si to rozmyslel. Uvědomujete si sílu těchto slov? Když vás satan bude pokoušet slovy: „Bůh ti již neodpustí. Toto si udělal tolikrát – vždyť jsi hrozné selhání. “ Můžete mu povědět: „Bůh mě ale zná. Zná moje vycházení i vcházení. A zná mé hříchy. A stejně si mě zamiloval. A když mě miloval ještě předtím, když jsem ho ani nebral na zřetel, o to více mě bude milovat nyní, když tak činím, přestože mnohdy selhávám. “ Pamatujme na to, co řekl Pán Ježíš: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.“ (Matouš 9:12-13).

A protože Bůh ví o našich selháních, stejně jako v případě Petra, tak i v případě nás platí: „Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ Studijní překlad uvádí: „máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého.“ Řecké slovo (parakletos), zde přeloženo jako přímluvce (Zastánce), je v novém zákoně použito ještě na dalších dvou místech: Když Pán Ježíš mluví o příchodu Ducha svatého ve 14. a 16. kapitole Janova Evangelia;  české překlady (Studijní a Ekumenický) jej  překládají jedním slovem (přímluvce – zastánce). Bible21 ale dělá výjimku a rozlišuje, podobně jako mnohé anglické překlady.  V našem verši uvádí, stejně jako ekumenický překlad, přímluvce, ale s ohledem na Ducha svatého pak používá slovo Utěšitel, čímž se více podobá anglickým překladům. Dané řecké slovo totiž může znamenat jak pomocník (či utěšitel), tak obhájce (zastánce).

V našem kontextu, podle mého soudu, se více hodí slovo zastánce ve smyslu obhájce, neboť lépe komunikuje účel přímluv Pána Ježíše – a totiž obhajoby svatých. Satan, na druhou stranu, je pak v Božím slově označen jako žalobce. Ve 12. kapitole knihy Zjevení čteme: „A slyšel jsem mocný hlas v nebi: 'Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.'“ (Zjevení 12:10).

Můžeme si tedy představit jakýsi nebesky soud, kde Pán Ježíš stojí jako neprůstřelný obhájce a konstantně obhajuje veškerý Boží lid. Jeho argumentům nelze odolat. Veškerý dluh, který jsme měli, milí svatí, byl totiž zaplacen. Tento Obhájce je totiž i Veleknězem, a je Veleknězem, jenž obětoval sám sebe – za nás! Je obhájcem, který nikdy neprohrál žádný případ. A také nikdy neprohraje! Všechny triumfy ďáblovy jsou předem určeny k prohře!

Všimněme si ovšem, jak apoštol Jan vyzdvihuje jednu důležitou skutečnost, kterou chce, abychom o našem nebeském Obhájci znali. V zásadě jsou zde 2. skutečnosti, ale tou druhou se budeme zabývat až v dalším bodě. V tuto chvíli se spokojíme s 3. slovy. „máme u Otce přímluvce, “ říká apoštol Jan. „Ježíše Krista spravedlivého.“  Zde je úžasný kontrast mezi: „abyste nezhřešili. Avšak zhřeší-li kdo,“ (platí o nás) a tímto mocným „Ježíše Krista spravedlivého.“ Co to to znamená, že Pán je nazván spravedlivým. Neznamená to spravedlivého ve smyslu toho, že Ježíš bude spravedlivě procházet náš případ a potom se rozhodne, zda je spravedlivý, a podle toho se se za nás přimluví či ne. Tomu nevěřím. Ani nevěřím tomu, že by se zde hovořilo o spravedlivé podstatě Kristova Božství: Nebo-li  o tom, že Ježíš jako Bůh je spravedlivý. To se zdá být přece jasné a není potřeba to takto zdůrazňovat.

Když uvážíme ale, že kontext mluví k nám lidem, kteří jsme zde na zemi, věřím, že spravedlivý odkazuje na skutečnost, že Pán Ježíš je spravedlivý i jako člověk. On je tím, kdo dokonale naplnil zákon, nikdy nezhřešil (na rozdíl od nás); a v tomto smyslu je nazván spravedlivým. Nestačilo prostě jít rovnou na kříž, Pán Ježíš je také nazván druhým Adamem a naplnil i původní záměr ze zahrady Eden, avšak pod robustnější Mojžíšovou smlouvou. Žil jako člověk v dokonalé poslušnosti svému Otci (tak jak jsme my měli žít) a zvítězil také jako člověk – jako Bůh v těle! A proto byl také Beránkem bez vady a jeho život měl nekonečnou výkupní hodnotu. Jeho život je nám i přičten jako pozitivní Boží (Kristova) spravedlnost, když jsme v Něj uvěřili. „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2 Kor. 5:21, ČSP).

Apoštol Jan tedy říká, že rozdíl mezi námi a Pánem Ježíšem, pokud jde o náš život a jeho život zde na zemi, je ten, že On jediný je spravedlivý. On jediný je spravedlivý!  A proto je také excelentním Obhájcem, jenž bude vždy vyslyšen! Musíme si ovšem uvědomit i další věc. List Židům nám navíc říká, že není oddělen tak, že by s námi nemohl soucítit. Není jen jakýmsi nebeským šlechticem někde na “Olympu“, ale byl oním Božím otrokem, a ve všem byl zkoušen jako my, akorát bez hříchu. Proto také s námi velmi soucítí. 

„Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ (Židům 4:15-16).

Bratři a sestry, pokud zhřešíme, máme v nebesích Obhájce, Ježíše Krista – toho spravedlivého, a proto, jsme-li v Kristu, On se za nás stále přimlouvá. Přimlouvá se, aby naše víra vytrvala. On je také původcem i dokonavatelem naší víry (Žid. 12:2), který s námi soucítí v našich problémech. Je vskutku dokonalým Zachráncem!

Ale co je vlastně základem Kristovy přímluvy? A také jeho Velekněžské služby? Jeho smírčí oběť.

Pojďme ke 3. bodu našeho kázání.

3. Dokonalá smírčí oběť

Ve 2. verši čteme: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“

Zde se dostáváme k jádru evangelia. K tomu, proč se dnes můžeme chlubit Bohem a věčným životem. Proč můžeme mít jistotu, že jsou naše hříchy smazány. Ke konceptu smírčí oběti.

Jako křesťané bychom měli znát odpovědi na některé základní otázky. Co je to smírčí oběť? Proč bylo potřeba vykonat smírčí oběť? A čeho dosáhla tato oběť? Na všechny tyto otázky nám dává odpověď náš dnešní text. Pojďme se do něj ponořit hlouběji...

Řecké podstatné jméno (hilasmos), které překládáme jako smírnou (smírčí) oběť, nacházíme ještě jednou v Novém zákoně, ve 4. kapitole našeho listu. Tam čteme: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření (hilasmos) za naše hříchy.“ (1 Janův 4:10). Ještě máme v novém zákoně (také v Septuagintě, překladu Starého zákona v řečtině) použito další velmi příbuzné podstatné jméno (hilasterion), které komunikuje v zásadě to samé. Například v Řím. 3:25 napsal apoštol Pavel: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí (hilasterion) pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.“ (Řím. 3:25). Co je tedy smírčí oběť?

Koncept smírčí oběti obsahuje 2. důležité skutečnosti. Za prvé, odstranění hříchu (očištění od hříchu). Za druhé, získání přízně u Boha, což souvisí především s odvrácením Jeho hněvu. Smírčí oběť tedy očišťuje od hříchu a odvrací Boží hněv a staví tak hříšníka do dobrého postavení před Bohem.

Ve starém zákoně můžeme číst o tom, jak zvířecí oběti usmiřovaly časný Boží hněv. Například poté, co Noe vystoupil z archy, spatřujeme, že první věc, kterou udělal, bylo to, že Hospodinu vybudoval oltář a na něm obětoval zápalné oběti. V 8. kapitole knihy Genesis o tom máme záznam. „Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: 'Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.'“ (Gen 8:20-21).

„I ucítil Hospodin libou vůni...“ Zde spatřujeme, že Noemova zápalná oběť byla bohulibá. Proč? Proč byla bohulibá a vedla k přísaze Hospodina, že už nikdy stejným způsobem nezahubí vše živé na zemi? Každá oběť ve starém zákoně je projevem úcty Božího lidu k Hospodinu a ukazuje svým stínem na dokonalou oběť Pána Ježíše Krista. A bez Krista nemají ani zvířecí oběti ve Starém zákoně žádný smysl!

Jeden z nejsilnějších stínů a předobrazů nacházíme v knize Exodus, když tělesný Izrael opouštěl Egypt. Před 10 (a poslední) ránou, kterou chtěl Hospodin pobít vše prvorozené (u lidí i zvířat), promluvil ke svému lidu a dal jim velmi podrobné instrukce, co mají udělat, aby se jim  rána vyhnula. Šlo také o ustanovení svátku, který známe jako Hod Beránka. Jednotlivé domy (rodiny) si měly opatřit beránka bez vady a 14. dne měsíce Abíbu, který se stal i prvním měsícem židovského kalendáře (pro nás březen - duben), se měly večer sejít, beránka obětovat a celého jej do rána sníst. Nic nemělo zůstat, a kdyby něco zůstalo, muselo se to spálit v ohni. Beránka jedli pečeného na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami – a měli jej jíst ve spěchu. Ve všem je množství symbolů, které ukazují na to, co se tehdy stalo během 10. rány v Egyptě, před samotným vysvobozením Izraelců z otroctví Faraona.

I zde ale nádherně vidíme, jak krev obětovaného beránka bez vady, kterou Izraelci v Egyptě měli nanést na veřeje svých dveří u domů, vedla k ochraně před Božím soudem. Hospodin totiž řekl:„Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.“ (Exodus 12:12-13).

I zde spatřujeme skutečnost, že smírčí oběť odvrací Boží hněv. A je celá řada příkladů ze starého zákona, včetně celého obětního systému pod Mojžíšovou smlouvou, které demonstrují tuto skutečnost. Vraťme se ale zpět od stínu k realitě. 

Je zde jeden zásadní rozdíl mezi obětmi Starého a obětí Nového zákona. Dokonalá oběť je totiž jen jedna, nelze jí opakovat, ani k ní nic přidat, ani z ní nic ubrat. Dokonce: Cokoliv se k ní přidá, jí v zásadě znehodnocuje, neboť tím potvrzuje její nedostatečnost. Mnoho různých církví znehodnocuje Kristovu oběť svým učením, neboť k ní právě přidávají lidské zásluhy a nebo jim nestačí jedna oběť, a vymysleli si koncept opakované nekrvavé eucharistické oběti. Přátelé, pakliže potřebujete stále opakovat stejnou oběť, ať už krvavou či nekrvavou, říkáte tím jen to, že smíření není hotové. Podobáte se tak člověku, co stále dokolečka zkouší nastartovat auto, které ale nestartuje. 

Co můžeme ale říct o Kristově oběti, je to, že jí stačilo provést jen jednou. Není možné jí znovu opakovat, ani jí znovu reprezentovat, a jakékoliv jiné teologické gymnastické kousky si člověk vymyslel a vymyslí. Jen se podívejme na kontrast mezi starozákonními oběťmi a tou jedinou novozákonní obětí, který nádherně krystalizuje v 10. kapitole listu Židům. Co čteme o starozákonních opakovaných obětech?

„V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit.“ (Žd. 10:1-4).

Zde spatřujeme velmi jasně, že stále opakovaně přinášené oběti ukazují pouze na to, že hřích nebyl doposud odstraněn. Proto je potřeba odmítnout jakékoliv učení, které něco takového činí.

Podívejme se ale nyní na to, co zde čteme o Kristově oběti (v kontrastu s tím, co jsme četli o obětech pod Mojžíšovou smlouvou). „Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ (Žd. 10:11-14).

Spatřujeme nyní více ten rozdíl? Vidíme více slávu Kristovy jediné neopakovatelné oběti?

Podívejme se ještě na takovou válečnou analogii. Oběti pod starou smlouvou jsou jako kulomet, který vystřílel mnoho nábojů a v podstatě netrefil pořádně žádný cíl. Kristova oběť ale jedním „nábojem“ trefila všechny cíle naráz! Taková je sláva Kristovy jediné, neopakovatelné oběti!

Vraťme se zpět do 2. verše a zaměřme se nyní na jeho 2. část. „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“

Co to znamená, když Jan píše, „a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ Řekněme si nejdříve, co to znamenat nemůže. Nemůže to znamenat, že jsou všichni lidé smířeni s Bohem. A ani to, že všichni lidé budou smířeni s Bohem. Něco takového nám tento text nedovoluje (a protiřečí to zbytku písma), neboť je adresován specifické audienci: Těm, co uvěřili v Pána Ježíše Krista (a nikoliv všem lidem).

Jak jsme si řekli: Smírčí oběť očišťuje člověka od hříchu a odvrací Boží hněv. Zkusme si tedy jen pro zajímavost, snad pro lepší pochopení, nahradit slova o smírčí oběti naší definicí smírčí oběti. Pak bychom četli: „On nás očistil od našich hříchů a odvrátil Boží hněv, a nejenom nás, ale i celý svět.“ Pokud by tedy celý svět mělo znamenat všichni lidé, co kdy žili, znamenalo by to totiž, že již vlastně neexistuje žádný Boží hněv, neboť byl utišen! Takovou interpretaci ale musíme jednoznačně odmítnout.

Musíme teď ještě jednou vyzdvihnout skutečnost, komu je text adresován. Když zde čteme „a nejenom za naše“ či v naší parafrázi „a nejenom nás“, kdo jsou ti, co jsou zde zahrnuti? To jsou ti, co uvěřili v Pána Ježíše Krista! Smírčí oběť tedy platí pro nás, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. A to je podmínka, která je obsažena v našem textu. Smíření tedy platí pro každého, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista. Ať už Žida nebo Řeka, což je národnostní rozdíl, ale obecně vzato platí, že kdokoliv kdekoliv by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn (Řím. 10:13). Můžeme ještě jednou tedy doplnit verš naší rozšířenou definicí. „On nás, kteří jsme uvěřili v Ježíše Krista, očistil od našich hříchů a odvrátil Boží hněv, a nejenom nás, ale každého, kdo na kterémkoliv místě vzývá Pánovo jméno. “

Ještě bychom mohli jít dál a argumentovat, že naše víra je ve skutečnosti také Božím darem, a je právě důsledkem Kristovy oběti. Spasení podle Božího Slova je nakonec trojjediné. Bůh Otec předem vyvolil mnohý lid ze všech národů, jazyků a kmenů (Ef. 1:4; Zj. 5:9; 7:9), Pán Ježíš za ně zaplatil na kříži Golgoty svou krví, a Duch svatý je, ve svůj čas, povolal a přivedl k víře. Víra nakonec také nic nepřidává k oběti, je naopak důsledkem Kristovy smírčí oběti.

Pro všechny lidi ale platí to samé: „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Řím. 3:23-24).

Všichni lidé zhřešili. A mají jen jedinou naději. A nejsou to dobré skutky. Ani náboženské ceremonie. Ani to není chození do kostela a morální reforma člověka. Ne!

Jedinou nadějí pro tento svět je Pán Ježíš Kristus!

Jedinou nadějí je důvěra v Něj a jeho jedinou neopakovatelnou a nadmíru dostatečnou smírčí oběť!

Nejdůležitější otázka, kterou si musíme dnes položit, je tato: Věříme? Věříme v Pána Ježíše Krista? Spoléháme na Jeho oběť? Rozumíme tomu, co pro nás Jeho oběť vykonala?

Ať už si odpovíme jakkoliv, musíme vědět toto: že pouze u Pána Ježíše Krista můžeme najít odpuštění a věčný život!

Naše kázání uzavřeme textem, který shrnuje všechno: „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (1 Janův 5:12).

Amen