Zbožný pořádek v Božím domě (1Tm 5,9-16)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Nedejte protivníku příležitost k pomluvám!

Jaroslav Kernal, Praha 25. června 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Král Šalomoun napsal o moudrosti:

  • Př 9:1-6 Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. Vyslala své dívky, volá na vrcholu městských výšin: „Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí!“ Toho, kdo nemá rozum, zve: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila, nechte prostoduchosti a budete živi, kráčejte cestou rozumnosti!“

Personifikovaná Moudrost nás volá k sobě, tedy do Božího slova, které je slovem moudrosti. Volá nás k tomu, abychom se jím sytili jako chlebem, abychom se jím opájeli jako vínem, abychom se uchýlili do bezpečí Písem, protože jenom to je cesta k opuštění prostoduchosti. Pavel napsal svému synovi ve víře, Timoteovi stejné povzbuzení:

  • 2 Timoteovi 3:15 Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.

Milí přátelé, jsem moc rád, že znovu můžeme ve společenství Božího lidu otevírat Písma a sytit každým slovem, které vychází z Božích úst. Před námi je dnes oddíl, který je plný praktické moudrosti. Budeme číst prvních šestnáct veršů páté kapitoly první Timoteovi a potom se budeme zabývat druhou polovinou tohoto oddílu, v. 9-16.

Dneska máme před sebou pokračování textu o vdovách. Pátá kapitola 1. Timoteovi nám ukazuje církev jako rodinu. Minule jsme mluvili o vzájemných vztazích mezi jednotlivými skupinami lidí v církvi a na příkladu vdov jsme si ukázali, že křesťané jsou povinni se o sebe navzájem starat. Církev není anonymní skupinou lidí, která se občas setkává, ale v podstatě o sobě nic neví. Církev funguje jako rodina. A to je něco, co se bude mimo jiné projevovat velmi praktickým způsobem. Můžeme to vidět na skupině osob v církvi, která je testovací skupinou opravdové zbožnosti – a tou skupinou jsou vdovy, které jsou opravdu osamělé. Jakub říká:

  • Jk 1:27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

Proto mluvím o testovací skupině opravdové zbožnosti. Vztah k vdovám a k sirotkům, obecně řečeno – vztah k bezmocným, ukazuje na to, zda zbožnost je pravá a čistá, nebo pokrytecká a falešná. V době Pána Ježíše existovala jedna skupina lidí, na které Ježíš nenechal nit suchou – byli to farizeové. Neustále je kritizoval kvůli jejich pokrytectví a pro jejich falešnou zbožnost, kterou sice dávali okázale najevo, ale za zbožnou, obílenou fasádou, bylo nitro plné hniloby a zkaženosti.

  • Mt 23:14 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb; proto vás postihne tím přísnější soud.

Místo aby se starali o bezbranné vdovy, zneužívali je kvůli svému prospěchu a ještě to vydávali za projev zbožnosti. Ale v církvi to tak rozhodně být nemá! Kristova církev žije opravdovou zbožností, která je soustředěná na Krista a na jeho slávu – taková zbožnost se bude projevovat promyšlenou a cílenou pomocí potřebným. A to nás vede k prvnímu bodu:

I. Zbožný pořádek v církvi

Náš dnešní text znovu popisuje církev jako rodinu. A jak už jsme v tomto listě viděli, jedná se o rodinu, která je dobře uspořádaná, kde je všechno na svém místě a díky tomu všechno funguje k Boží slávě.

Někdy křesťané mluví o tom, že církev je organismus – a já musím říci, že se s tím plně ztotožňuji. S čím se ale nemohu ztotožnit, je představa, která se tím někdy skrývá – a ta je následující: Jestliže je církev organismus, potom by neměla být příliš, nebo v lepším případě dokonce vůbec, organizovaná. Stojí za tím takový předpoklad, že všechno v církvi by mělo být podřízeno Duchu svatému, a tedy by to nemělo být nijak organizované. Vše by mělo probíhat jaksi impulsivně, na základě jakéhosi nespecifikovatelného a neuchopitelného vedení Duchem svatým. Ale ve skutečnosti je to tak, že jakýkoliv živý organismus je tím nejvíce, nejlépe a maximálně funkčně organizovaným souborem buněk, jaký jen v tomto světě můžeme nalézt. Pokud nejsou buňky organizované, ale rostou chaoticky, je to zjednodušeně řečeno nějaká forma zhoubného bujení. Jestliže mluvíme o církvi jako o organismu, potom musí být organizovaná. A náš dnešní text mluví o vysoké míře organizovanosti:

  • 1Tm 5:9-11 Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle. Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy.

Je tady řeč o zapsaných vdovách. Mezi učenci se vede debata, o co přesně se tu jedná – někteří na základě pozdější tradice mluví o vdovách, které měly určitý dohled nad ženami ve sboru, ale myslím, že kontext našeho textu je úplně jasný – řeč je tu o pomoci vdovám, které jsou osamělé. Proto nejpřirozenější výklad zní, že jde o seznam vdov, které měly být podporované církví. Církev měla mít seznam vdov, na který se mohly dostat jenom takové vdovy, které splňovaly jasná kritéria.

Mluvíme o organizaci, o pořádku, o řádu. Mělo se předejít tomu, co se stalo v církvi v Jeruzalémě, kde byly vdovy, kterým se nedostávalo každodenního spravedlivého dílu. Proto církev vybrala a ustanovila sedm mužů, služebníků (diákonů), kteří měli tuto službu zajistit. Vidíme, že na jedné straně jsou lidé, kteří mají tuto a podobné další praktické služby zajišťovat a na druhé straně je velmi jasně vymezený okruh těch, kterým je takto slouženo.

Tento text nám ukazuje, že církev není charitativní organizací, ale je společenstvím lidí, kteří se starají o sebe navzájem. Církev má i sociální funkci, ale ta je směřována primárně, a dost možná dokonce výlučně do církve samotné. Tato sociální služba, pomoc potřebným, se týká těch, kteří jsou v církvi, tedy křesťanů, bratří a sester, kteří se ocitnou v nouzi, a kteří nemají nikoho dalšího, kdo by jim mohl pomoci.

Musíme si na tomto místě připomenout, že v prvním století byly dvě velké skupiny lidí ve společnosti, které stály na samotném okraji společnosti. Jednak to byli sirotci, děti, jimž zemřeli jejich rodiče, nebo je jejich rodiče odložili (což se také stávalo) a jednak to byly chudé vdovy, tedy takové, které neměly žádné zaopatření od zesnulého manžela a neměly ani děti nebo vnuky, případně další příbuzné, kteří by se o ně mohli postarat. Tyto dvě skupiny lidí byly zcela odkázané na pomoc druhých. Římská říše neměla žádný sociální systém, sirotčince, starobince nebo podobná zařízení. Vdovy a sirotci byli vždy těmi nejslabšími ve společnosti. Je to tak v každé společnosti, dokonce i v té naší, která nabízí velkou sociální podporu pro všechny možné skupiny lidí, včetně těch, kteří by podporovaní být neměli. Učení Písma je jasné:

  • 2Te 3:10-11 Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není.

Bůh se stará o bezmocné, ale nikdy ne tak, že by jim za nic létali pečení holubi přímo do úst. Dobře je to v Písmu ilustrováno například v knize Rút. Je to zajímavé, že Bůh nikde neříká, že by ti, kdo jsou bohatí, měli prostě dát část svého bohatství těm, kdo jsou chudí nebo nemají nic. Místo toho vidíme, že ti, kdo měli pole, neměli posekat úplně všechno obilí, ale měli na okrajích, kde obilí není tak husté, nechat obilí stát, aby mohli přijít ti, kdo žádné pole neměli a mohli sklidit tyto zbytky. Takto to dělala i Rút – služebník Boáze, majitele pole o ní řekl Boázovi:

  • Rút 2:7 Optala se: „Mohla bych sbírat a paběrkovat za ženci mezi snopy?“ Jak přišla, zůstala tu od samého rána až do této chvíle. Jen trochu si tady oddechla."

Rút byla vdova, která nikoho neměla, a kromě toho se starala o další vdovu, svou tchyni, Noemi. Ale nepřišla jenom s nataženou rukou a očekáváním nějaké pomoci. Přišla a pracovala od rána do večera. To je způsob, jak Bůh zaopatřuje bezmocné. Přesně totéž vidíme v našem textu.

Náš text začíná kritériem, které se úplně netýká zbožnosti, ale věku. Vdově má být nejméně šedesát let. Mladší vdovy na seznamu být nemají. Proč? Pavel na to odpovídá o několik veršů dále:

  • 1 Timoteovi 5:14 Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, měly děti, vedly domácnost a nedávaly protivníku příležitost k pomluvám.

Tady je nařízení pro mladší ženy, aby se vdávaly, aby měly děti, aby se staraly o domácnost a žili zbožně, tedy nedaly protivníku příležitost k pomluvám. Tento verš, ale v podstatě celý tento oddíl, velmi ostře útočí na současnou kulturu. Mnoho mladých lidí se dnes nechce vázat sňatkem – a vidíme, jak je to čím dál běžnější i mezi těmi, kdo si říkají křesťané.

Mladí lidé chtějí žít svůj život pro sebe. Chtějí si užívat, nechtějí se starat – ani o manželku nebo manžela, natož o děti. Napřed si užít, něco vidět, něco zažít, pocestovat si, nabrat nějaké zkušenosti, vybudovat si nějaké zázemí – ale hlavně na sebe nebrat příliš mnoho zodpovědnosti. Ale podívejte se, co říká čtrnáctý verš o ženách – je sice určený mladším vdovám, ale platí pro ženy obecně. Podobný verš najdeme v listu Titovi, kde Pavel přikazuje starším ženám, aby vyučovaly ty mladší. Čemu?

  • Tt 2:3-5 Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.

Ženy se mají vdát, mít děti, vychovávat je, starat se o domácnost. Mají žít zbožně a pokorně, aby Boží slovo nebylo zneváženo. Nemyslím si, že Písmo tady učí, že žena musí zůstat doma s dětmi a nesmí pracovat, jak to někdy od křesťanů můžete slyšet. Podívejte se na ženu, která se dobře stará o svou domácnost do Př 31, kde je chvála zbožné ženy:

  • Přísloví 31:15-18 Ještě za noci vstává dát potravu svému domu a příkazy služkám. Vyhlédne si pole a získá je, z ovoce svých rukou vysází vinici. Bedra si opáše silou a posílí své paže. Okusí, jak je dobré její podnikání.

A dále se mluví o tom, jak pracuje pro svou domácnost. O několik veršů dál je klíč k celému oddílu a k  jednání ženy, ať již podniká či nikoliv:

  • Přísloví 31:27 Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí.

Soustředí na svou domácnost, na svou rodinu. Pozorně sleduje chod svého domova a vyhýbá se zahálce, lenosti. To je stejné varování, jaké je i v našem textu. Ještě se k tomu za chvilku vrátíme.

Nyní zpět k tomu, že vdovy, které měly být podporované, měly být osamělé, které se rozhodly zůstat po zbytek života samy. Písmo nikde neříká, že by se po šedesátém roku vdova neměla vdávat. Není žádný důvod proč ne. Lépe je dvěma než jednomu (Kaz 4,9). Pokud se ale vdova po šedesátém roce rozhodla, že už se nevdá, a neměla žádnou oporu v rodině, měla být podporovaná církví.

Nicméně věk je jenom prvním z kritérií, která určují, zda vdova bude zapsaná na seznamu podporovaných vdov. Když se podíváme dále na ona kritéria, která mají naplňovat tyto vdovy, dostaneme ještě lepší obrázek toho, jak funguje církev – není to jenom rodina, ale je to zbožná rodina, není jenom organizovaná, ale je svatě organizovaná. Vdova, která má být podporovaná musí být zbožnou vdovou. A na zbožnosti vdovy, jak je popsaná v našem textu, se můžeme hodně naučit o zbožnosti obecně, zbožnosti žen, ale i mužů.

II. Zbožnost žen (i mužů)

  • 1 Timoteovi 5:9-10 Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.

Jsou zde další kritéria, která už cele poukazují na zbožnost. Už jsme to viděli v minulém oddíle, který říkal, že osamělá vdova:

  • 1Tm 5:5 … doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci.

Je to zbožná žena, která nemyslí na zábavu, na své vlastní choutky, ale jde jí v první řadě o Boží království, jde jí o Krista samotného. Náš dnešní text to ještě rozvíjí a jde mnohem, mnohem dál, protože ukazuje, že zbožný život vdovy nezačíná tehdy, když se stane vdovou, ale začíná jejím obrácením ke Kristu. U žen, které jsou popisované v našem textu, začíná zbožný život už v jejich mládí. Podívejte se do těch veršů! Mluví o tom, že ta žena byla doslova ženou jednoho muže, tedy byla věrná svému manželovi. Je známá svými dobrými skutky – a jaké to jsou skutky podle těch veršů? Vychovala děti, prokazovala pohostinnost, umývala věřícím nohy, byla to žena, která pokorně a ochotně sloužila druhým, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém díle.

O jaké etapě života té ženy se tady mluví? Věrnost manželovi, výchova dětí, zbožná služba druhým? Ten text mluví o tom, že kritériem pro zařazení vdovy do seznamu vdov je, jak žila, když byla mladá a vdaná, jak zbožně žila za života svého manžela, jak zbožně vychovávala své děti! Máme tady vzor zbožnosti pro mladé ženy a dívky. A nejenom pro ně – když jsme mluvili o starších ve třetí kapitole, viděli jsme vzor zbožnosti na starších mužích – vzor pro muže i ženy, mladší muži i mladší ženy, starší muže i starší ženy. Všichni musíme růst ve zbožnosti a v poznání Pána. A i zde je vzor zbožnosti pro každého z nás.

Vdovám jsou řečené podobné věci jako starším. I starší má být mužem, který je věrný své ženě, má vychovávat děti, vést svůj dům a starat se o něj (1Tm 3,4-5), totéž bylo řečeno o diákonech. Mimochodem, někdy lidé mluví o tom, že když má žena vychovávat své děti, znamená to, že má zůstat doma s dětmi a nechodit do práce. Ale takový pohled je spíš kulturní než biblický. Víte, ještě jsem neslyšel, že by někdo vykládal slova, že muž má vychovávat své děti v kázni a v napomenutích Páně (Ef 6,4), kde je v originále sloveso se stejným kořenem jako je tady, že muž má zůstat doma a nemá pracovat, aby se mohl starat o děti. Je zodpovědností muže i ženy vychovávat své děti, káznit je a napomínat. A protože muž je hlavou ženy, tíha zodpovědnosti za tento úkol, leží na bedrech muže. Nicméně žena není z tohoto úkolu vyňatá.

Zbožný muž je takový muž, který se dobře stará o svou rodinu po praktické i duchovní stránce a vede celou rodinu, tedy svou manželku i své děti ke Kristu. Jenom takový muž může být starším církve.

Zbožná žena je taková žena, která se stará o svou rodinu, dobře vede svou domácnost, vede své děti ke Kristu a společně s manželem oslavuje svým životem Boha. Žena, která takto žila, následně ovdověla a zůstala úplně osamocená, a jako vdova cele doufá v Boha, taková žena má být podporovaná církví, má být zapsaná do seznamu vdov, o které se církev stará. Ale pokud má taková žena příbuzné, je jejich povinností postarat se o ni. Podívejte se do šestnáctého verše:

  • 1Tm 5:16 Má-li některá věřící žena vdovy v příbuzenstvu, ať jim pomáhá, aby nebyla zatěžována církev, která má pomáhat osamělým vdovám.

Tento verš znovu mluví o zbožných ženách. Tady je další z dobrých skutků, kterými zbožné ženy mají zdobit své životy – a to je skutečnost, že se starají o své příbuzné, že jim prakticky pomáhají. Vzpomeňte si na Tabitu, kterou Petr vzkřísil z mrtvých:

  • Sk 9:36.39  V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. … Když přišli do Joppe, zavedli jej [Petra] do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu.

Žena, která je učednicí Ježíše Krista, oslavuje Krista svým životem, svými dobrými skutky, svou službou nejbližším. Všimněte si toho, jak zbožná následuje Krista, všimněte si toho, na co je položen důraz – důraz je položen na to nejjednodušší, na to nejobyčejnější – na službu těm nejbližším, na věrnost v práci – v našem textu je pohostinnost a umývání nohou věřících – to je obyčejná, jednoduchá služba. Pavel nenapsal, že by ta žena měla dělat zázraky a křísit mrtvé, že by každý den měla svědčit alespoň dvě hodiny na ulici nevěřícím o Kristu, ani nenapsal, že musí odjet do cizí země kázat evangelium. Ale napsal, že má být věrná svému muži, vychovávat děti, starat se o domácnost a sloužit svatým. Tohle je nejlepší svědectví o Kristu, jaké žena může dát druhým lidem, protože takový život ukazuje na velikost Boží moci, na moc evangelia, které proměňuje život. Je to přesně v souladu s Pavlovými slovy z druhé kapitoly, kde napsal, jaké modlitby se líbí našemu nebeskému Otci – za všechny lidi i za vládce, kteří mají v rukou moc. A co je cílem takových modliteb? Pamatujete?

  • 1 Timoteovi 2:2 … abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

To je popis opravdové zbožnosti. Tohle je způsob, jak jsem četl z listu Titovi, jak Boží slovo nebude zneváženo. Takový život je životem, který Kristus žije skrze nás. Když se žena cele soustředí na Krista a jeho slávu, na jeho dílo na kříži Golgoty, na vykoupení, na velikost Kristovy oběti.

  • Titovi 2:14 On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Tato opravdová zbožnost vynikne ještě více, když se podíváme zpátky do našeho textu a všimneme si protikladu, který Pavel popisuje. Pavel mluví o tom, jak vypadá bezbožnost.

III. Bezbožnost žen (i mužů)

  • 1 Timoteovi 5:11-15 Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy. Neboť jakmile je smyslnost odvrátí od Krista, chtějí se opět vdávat; tak propadají odsouzení, protože porušily slíbenou věrnost. Zároveň si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, měly děti, vedly domácnost a nedávaly protivníku příležitost k pomluvám. Některé totiž se již daly na satanovu cestu.

Doslova jedenáctý verš říká, že se nechají svými žádosti ovládat tak, že stojí proti Kristu. Písmo tady mluví o závazku vůči Kristu, který musí stát na prvním místě. Nejde o to, že by Bůh zapovídal vdovám nebo vdovcům znovu se oženit nebo vdát, ale jde o věrnost Kristu. Na tomto místě jde o to, že zde byly ženy, které postavily své vášně na první místo ve svém životě. Už jsme to viděli na začátku kapitoly, kde Pavel popisoval osamělou vdovu a kde jsme četli ta tvrdá slova:

  • 1 Timoteovi 5:6 Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije.

Je tam řeč o zábavě, rozmařilosti, o rozkoších – to je smyslnost, která odvrací od Krista. A na druhé straně je oddanost Kristu. Znovu tu Pavel staví do protikladu dva životy – mluví o smyslnosti v kontextu opětovného sňatku a v této souvislosti o porušení věrnosti Kristu. Je možné, že mluví o sňatku s nevěřícím člověkem, nebo o špatných důvodech sňatku, tedy kvůli smyslnosti nebo materiálnímu zabezpečení. O tom, že není problém v tom, aby se žena opět vdala, mluví Pavel v listu do Korintu:

  • 1 Korintským 7:39 Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Jestliže muž umře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Kristu.

Jestliže se nevdává v Kristu (a totéž platí i pro muže – jestliže si věřící muž nebere křesťanku), je to smyslnost, která žene takového člověka do sňatku, a tato smyslnost je namířena proti Kristu. Písmo velmi jasně mluví o tom, že křesťan se má oženit nebo vdát jenom za křesťana nebo křesťanku. Vzít si nevěřícího je hřích. A náš text v tom jde ještě dál – ukazuje, že kdo si záměrně bere nevěřícího, ve skutečnosti opustil cestu následování Krista a staví se proti Kristu. Tak na sebe uvaluje  odsouzení. Takový člověk opustil první věrnost, opustil svůj závazek vůči Kristu. Okolnosti jeho života, touhy jeho přirozenosti nebo tlak světa ho dovedly k tomu, že jedná přímo proti Božímu slovu. A Boží slovo – na rozdíl od mnoha současných kazatelů – nemá příliš mnoho pochopení pro takové jednání. Mluví tu o soudu, mluví tu o opuštění víry nebo věrnosti, mluví tu o odvrácení se od Krista. To je velké varování. Pavel tady směřuje k tomu, že vztah postavený na špatném základě, je důkazem neznovuzrozeného srdce.

Samozřejmě úplně jiná je situace, kdy jeden z manželů uvěří a druhý nikoliv. Nebo taková situace, kdy lidé předpokládají, že si berou křesťana, ale nakonec se prokáže, že to tak vlastně není. Že ten člověk, který vypadal jako křesťan, jím nikdy nebyl. V takových případech volá Písmo muže i ženy k věrnosti a k oddanosti nevěřícímu partnerovi. Bůh nikde nezaslibuje, že se ten druhý obrátí, ale volá věřícího k tomu, aby svou věrností a oddaností, aby svou trpělivou a ochotnou službou nevěřícímu partnerovi, byl dobrým svědectvím pro svého partnera i pro okolní svět.

Pojďme zpátky do našeho textu a podívejte se na to, s čím Pavel spojuje nevěrnost vůči Kristu: je tady zahálka, klevety, strkání nosu do cizích věcí, pomluvy, chození po návštěvách. To je přesný opak zbožnosti, která se soustředí na Krista a projevuje se praktickou a starostlivou péčí o nejbližší jak doma, tak v církvi, starostí o svou domácnost, tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Pomluvy, klevety, drby, strkání nosu do cizích věcí – to jsou věci, které mohou velmi snadno zničit vztahy, rozbít rodiny, rozdělit církev. Přesně tyto věci jsou nástroje satana, které používá k tomu, aby ničil, zabíjel a trhal. Falešné učení na straně jedné a nemorálnost na straně druhé – a může se jednat o tělesnou nemorálnost, jako je smilstvo nebo chamtivost, ale může se jednat také o nemorálnost jazyka – a sem patří pomluvy, klevety, drby. Takové věci jsou hříchem, který zabíjí vztahy. Proto musíme být na stráži a dávat dobrý pozor, abychom na těchto věcech neměli podíl.

A věřte mi, že to není problém jenom vdov. Ženy jsou jistě dobré v roznášení nejrůznějších drbů, ale většina mužů se s nimi v tomto ohledu může směle rovnat. Problémy a hříchy jazyka jsou hříchem mužů i žen. Právě proto Jakub napsal ona známá slova:

  • Jakubův 3:2.6 Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. … I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.

Proto také Pavel v našem textu s lítostí dodává, že:

  • 1 Timoteovi 5:15 Některé totiž se již daly na satanovu cestu.

To je totéž, co jsme viděli minule, když Pavel psal o zbožné vdově:

  • 1 Timoteovi 5:6 Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije.

Jedinou cestou, jak se nedostat na takové místo, je zaměřit se na Krista. On sám je jádrem křesťanské zbožnosti. V něm je spasení i život.

  • Jan 3:36 Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Jediná naděje pro ženy i muže je u Krista. Jenom u něj. Jediná cesta zbožnosti je skrze Krista. Pavel napsal Titovi na Krétu:

  • Titovi 3:14 Ať se učí i naši lidé vynikat v dobrých skutcích, kde je jich naléhavě potřebí, aby nebyli neužiteční.

Proto se mají věřící ženy starat o zbožné vdovy, proto se mají věřící muži starat o své ženy a své děti. Mají vynikat v dobrých skutcích, aby nebyli neužiteční. Pro mladé ženy to znamená, že se mají vdát, mít děti a starat se o domácnost – to je způsob, jak Boží slovo nebude zneváženo, jak protivník nebude mít žádnou příležitost k pomluvám.

Život jednotlivých křesťanů ani život církve jako celku nemá být chaotický nebo nahodilý, ale musí být naplněný zbožným řádem, pořádkem, aby ukazoval, jak velký je náš Bůh, jak moc proměnil naše životy evangeliem a jakou má radost z toho, když křesťan i církev žijí k jeho slávě. Znovu je to důvod, abychom šli ke svému Spasiteli, abychom šli ke Kristu a upnuli se na něj, aby se stal naší silou i naším životem.

Možná si říkáte, že je nemožné žít takovým životem, o kterém jsme mluvili. A máte pravdu. Nemůžeme žít takový život. Nejsme toho schopní. Proto potřebujeme Krista, proto musíme jít k němu a svou sílu hledat v jeho veliké moci. Bez něho nemůžeme udělat nic. Bez něho zůstaneme mrtví ve svých vinách a hříších. Proto pojďte k němu a on dá odpočinutí vašim duším. Amen. 

Osnova kázání: