Jaroslav Kernal, Praha 20. srpna 2017

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Pokračujeme ve studiu Pavlova 1. listu Timoteovi a před námi je začátek šesté kapitoly, z níž se dnes budeme věnovat prvním dvěma veršům. M.

V poslední době jsme se intenzivně zabývali otázkou starších ze všech možných úhlů, takže někteří z vás už vědí o starších v církvi skoro všechno – a to je moc dobře. Přesto i otázka starších patří do většího balíku, kterým se Pavel v tomto listu zabývá především. Tím největším balíkem a jedním z hlavních témat Pavlova listu Timoteovi je zbožnost. Na konci třetí kapitoly byl jeden z vrcholů tohoto tématu.

• 1Tm 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Čtvrtá, pátá i šestá kapitola téma zbožnosti převádějí do praktických rozměrů. Ve čtvrté kapitole je to zbožnosti v kontextu učení falešných učitelů, následovaná zbožností v kontextu sborového života. V páté kapitole a na začátku šesté je zbožnost popsaná v kontextu vztahů – nejprve vzájemných vztahů v církvi obecně, dále je ukázána zbožnost na vztahu k vdovám a k fyzické rodině, kde jsme četli ta tvrdá slova:

• 1 Timoteovi 5:8 Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.

Následuje zbožnost, která se projevuje jak v uspořádaném rodinném životě, tak uspořádaném sborovém životě, zbožnost ve vztahu je starším, která se projevuje jejich podporou – materiální i duchovní, ochranou i kázní a nakonec jsme viděli zbožnost v církvi při ustanovení starších.

Před námi je poslední příklad zbožnosti ve vztazích – a to je zbožnost ilustrovaná na vztahu otroka a jeho pána. Není to poslední text o zbožnosti – ještě před námi zůstává velký oddíl, celá šestá kapitola, ve které se stále budeme zabývat zbožností, ale ve vztahu k bohatství a ve vztahu ke Kristovu druhému příchodu. Dnes zůstaneme u zbožnosti otroků, která se projevuje na vztahu k jejich pánům. Tento vztah velmi dobře ukazuje podstatu pravé zbožnosti a je dobrou ilustrací pro každého křesťana, protože každý křesťan byl vykoupen za cenu a nepatří už sám sobě, ale patří Kristu, kterého nazývá svým Pánem. Než ale půjdeme k vlastnímu textu, musíme zasadit otázku otroctví jak do širšího kontextu Písma, tak do kontextu naší dnešní společnosti – a to je první bod dnešního kázání.

I. Otroctví v Písmu

Dnes se znovu mluví o otroctví, zvláště s ohledem na to, co se děje ve Spojených státech amerických, kde jsou skupiny lidí (a podobné jsou i v Evropě), které se snaží úplně změnit pohled na dějiny a vymazat podstatnou část dějin z učebnic i z povědomí lidí. Naposledy jsme to viděli na dění v Charlottesville na jihu USA. Stává se populárním mluvit o otroctví, především v souvislosti s tím, jak běloši utlačovali jiné rasy. Je to citlivé téma plné emocí, ale také hříchu a my k němu musíme přistupovat stejně jako ke každému jinému tématu – totiž ve světle Písma.

Otroci tvořili velkou část starověké společnosti a byli i součástí starověké církve. Někteří učenci mluví o tom, že v samotném Římě byl v prvním století každý třetí člověk otrokem. A ve zbytku římské říše to byl každý čtvrtý člověk. Dodnes organizace, které se tím zabývají, odhadují, že ve světě je kolem třiceti miliónů otroků – nejvíce v zemích jako je Indie, Čína, Pákistán, Nigérie, Etiopie, Rusko. Naposledy bylo otroctví zakázáno v Mauretánii, a to v roce 1980, přičemž dodnes je Mauretánie zemí, v níž je nejvyšší výskyt otroků v přepočtu na jednoho obyvatele.

Otroctví velmi jasně ukazuje na hloubku lidské zkaženosti, na hříšnost lidského srdce. Je důkazem biblického učení o naprosté zkaženosti člověka. Ukazuje na touhu lidského srdce ovládat a vlastnit druhé lidi – jinými slovy ukazuje na touhu lidského srdce být jako Bůh! Otroctví může být jedním z projevů této zvrácené touhy. Jiným projevem, o němž jsme mluvili nedávno, může být snaha autoritativně vládnout v církvi. Takže musíme rozumět tomu, že Bible otroctví neschvaluje jako něco Bohem daného, protože Bůh nestvořil otroctví. Ale na druhé straně musíme vidět, že Bůh otroctví ani paušálně neodsuzuje jako hřích. Bible je realistická a popisuje život v padlém, hříšném světě, což je důvodem, proč v ní nacházíme také texty – a nejenom ve Starém zákoně, ale i v Novém, které se týkají zacházení s otroky nebo texty, které jsou přímo věnované otrokům. Boží slovo nás nevede k tomu, abychom se bouřili proti společenským řádům – tedy pokud nejsou přímo hříšné, nebrání nám v uctívání Boha a v poslušnosti Písmu, ale vede nás k tomu, abychom se podřizovali vládní autoritě a žili v souladu s Písmem.

Je to podobné, jako když jsou ve Starém zákoně nařízení, která se týkají situace, kdy má muž dvě nebo více manželek, ačkoliv norma pro manželství, kterou Písmo od stvoření jasně stanovuje je trvalý vztah mezi jedním mužem a jednou ženou. Není to návod k mnohoženství, ani nějaké povzbuzení, abychom takto žili, ale ukazuje nám to, jak žít ve společnosti, která je takto uspořádaná.

V prvních církvích bylo mnoho otroků, kteří uvěřili evangeliu a potřebovali vědět, co jejich nová víra znamená pro jejich život. Boží slovo dobře vysvětluje, co pro otroka znamená být křesťanem:

• 1K 7:21-23 Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho použij. Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově. Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!

To platí jak v tom fyzickém, tak také v tom duchovním slova smyslu. Všimněte si, že Písmo nevolá lidi ke změně společenského systému, k revoluci, ani nepřikazuje těm, kdo vlastní otroky, aby je propustili, ale ukazuje, že pokud je to možné, mají ti, kdo jsou otroky, využít příležitostí a možností, aby se mohli z otroctví se dostat. Nemáme být otroky lidí v žádném slova smyslu – ani v tom fyzickém, ani v tom duchovním.

Takže potřebujeme pochopit, že i když samotné otroctví, vlastnění lidí, ukazuje na hloubku lidské zkaženosti, nikde v Písmu nenajdeme, že by otroctví nebo vlastnění otroků bylo samo o sobě hříchem. Pavel napsal Filemonovi, který vlastnil otroky, ale nikde mu neříká, že by byl hříšníkem proto, že vlastní otroky. Dokonce někteří z velkých křesťanů minulosti vlastnili otroky (Jonathan Edwards, George Whitefield). Tohle je důvod, proč jsem řekl, že se na věci musíme dívat z perspektivy Písma. A myslím, že dnes čas, kdy máme tyto věci znovu zdůraznit, protože je mnoho lidí, kteří bojují proti něčemu, co už neexistuje – kdy bílý muž vlastnil černé otroky a vyvyšoval se kvůli barvě své pleti, ale titíž lidé úplně pomíjejí a nechtějí vidět, co existuje – například praktikovanou nadřazenost černé rasy nad bílou ve státech jako je Zimbabwe, nebo proklamovanou náboženskou nadřazenost islámu nad vším ostatním.

Své smýšlení musíme vždy zakládat na Božím slově. Jako křesťané bychom neměli podléhat kulturnímu tlaku (i když mu v mnoha oblastech podléháme a budeme, protože jsme omezení kulturou a společností, ve které žijeme), ale měli bychom vždy nazývat hříchem to, co Bible nazývá hříchem a to, co Bible nenazývá hříchem, hříchem nenazývat. A vždycky se při tom musíme soustředit na to nejdůležitější – na samotnou podstatu hříchu, což je odmítnutí Krista a nevíra v něj, protože jenom toto je samotné jádro evangelia. A nic jiného než evangelium naší, ani žádné jiné společnosti záchranu a proměnu nepřinese. To samozřejmě povede k tomu, že jako křesťané nebudeme vítáni ve své vlastní kultuře. Ale nesmíme se tomu divit – ani Ježíše nevítali, ale pronásledovali ho. Víte proč? Vysvětluje to, když mluví se svými bratry:

• Jan 7:7 Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků.

Pojďme nyní do našeho textu a podívejme se na to, jak má vypadat:

II. Zbožnost otroků

Mluvíme o otrocích a někdy se stává, že křesťané kladou rovnítko mezi otroky a zaměstnance. Ale to je něco, co nemůžeme udělat. Zaměstnanec není otrokem. A otrok nebyl zaměstnanec. Ale máme zde principy, které se týkají práce, podřízenosti a zbožnosti, takže je v pořádku, když vztáhneme tyto principy na sebe a na své životy.

Jak má tedy vypadat zbožnost otroků, kteří jsou součástí Kristovy nevěsty, církve? To první, co má být vidět, je úcta:

• 1Tm 6:1 Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě.

Pavel tady pokračuje v linii, kterou začal na začátku páté kapitoly, kdy mluvil o vzájemných vztazích v církvi a vysvětloval, že to jsou vztahy úcty.

• 1Tm 5:1-2 Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí.

Tuto úctu potom aplikuje na vdovy a následně na starší. Je to úcta, která se prokazuje v chování, ve vzájemné podřízenosti, která se projevuje zájmem o druhé lidi a vzájemnou péčí. Stejnou úctu mají prokazovat otroci svým pánům. V Kristu jsou svobodní, ale tuto svobodu nemají mít za příležitost k nepravosti, nesmí jí využívat hříšným způsobem, ale takovým způsobem, který bude ukazovat na Krista. Mají svým pánům prokazovat úctu. Jedná se o náležitou úctu, takovou, která pánům náleží, patří jim z toho titulu, že jsou vlastníky těchto otroků. Nesmíme zapomenout, že tohle je obecný princip, kterým se má řídit chování všech křesťanů:

• Římanům 13:7 Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.

Jako křesťané musíme prokazovat lidem kolem nás úctu. Základem je, že každý člověk je Božím stvořením, proto máme ke každému přistupovat s úctou. A v případě bratrů a sester v církvi se k úctě připojuje ještě vzájemná bratrská láska. A mimochodem, moji milí, bez úcty nemůžeme o lásce vůbec mluvit. Úcta je tím rozměrem, kde se v lásce ukazuje pravda. Přesně tam také směřuje náš text – podívejte, jak Pavel zdůvodňuje příkaz pro otroky, aby měli své pány v náležité úctě:

• 1Tm 6:1 … aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti.

Špatné chování k lidem, arogantní, povýšené jednání, zpupné, odmítavé chování, vede k tomu, že jméno Boží je pošpiněno, že naše učení má špatnou pověst. Přesně tak to je! Křesťané jsou někdy obviňováni z toho, že jsou netolerantní, tvrdí, úzkoprsí, že jsou to škarohlídové, apod., ale většinou to není kvůli tomu, co říkají nebo dělají, ale kvůli tomu, jak to říkají a dělají. Milí přátelé, myslím, že toto je oblast, kde se máme z Pavlova příkazu otrokům hodně co učit – jak v naší komunikaci v rodinách, mezi manželi i ve vztahu k dětem, děti k rodičům, tak ve všech ostatních vztazích, vztahy v církvi nebo na pracovišti nevyjímaje.

A právě v těch nejbližších vztazích je to někdy tak, že si myslíme, že tam můžeme polevit, protože jsme přece doma, nebo proto, že mluvíme s bratrem nebo se sestrou, nebo možná s mladším nebo méně zkušeným – a právě v takových situacích si potřebujeme připomínat, že musíme jednat s druhými, zvláště s těmi nejbližšími, s náležitou úctou. Pohleďte do textu:

• 1 Timoteovi 6:2 Ti, kdo mají věřící pány, ať k nim nemají menší úctu proto, že jsou jejich bratří, nýbrž ať jsou jim poddáni o to raději, že mohou sloužit věřícím a milovaným.

To, co by v životě otroka mohlo vypadat jako výhoda nebo prostor k úlevě, obrací Boží slovo na příležitost ke službě. Tam, kde by si otrok mohl říci, že když Pán je taky křesťan, tak mu leccos odpustí a přehlédne, Boží slovo říká, že má sloužit s ještě větší horlivostí, radostí a láskou, protože slouží svému milovanému bratrovi v Kristu.

Podívejte se, jaké množství aplikací zde nacházíme! Ten princip zbožnosti, který v těchto verších nacházíme, se opakuje stále dokola. Opravdová zbožnost se bude projevovat ve vztazích s těmi nejbližšími. Opravdová zbožnost se projevuje pokornou a horlivou službou. Jestliže patříte Kristu, ve vaší nové přirozenosti je touha sloužit – sloužit pokorně, s radostí, s láskou a věrně. Sloužit i v těch nejmenších věcech. Sloužit tam, kde to nikdo neuvidí a neocení. Sloužit své manželce, svému manželovi, sloužit svým dětem nebo svým rodičům, sloužit svým bratrům a sestrám v církvi. To je způsob, jak se projevuje opravdová zbožnost a jak se také buduje. Nebuduje se na velikých a viditelných věcech, nebuduje se velkými vítězstvími na veřejnosti, ale buduje se ve skrytosti každodenního života.

Příklad zbožnosti, která se projevuje v životě otroků, je úžasným příkladem. Víte, k čemu měl nějaký člověk otroky? Měl je proto, aby mu sloužili. Jejich úkolem bylo sloužit. Jejich životním posláním bylo sloužit. Otrok tady byl proto, aby sloužil. Věřící otrok sloužil, nevěřící otrok sloužil. Ale Bůh tady ústy Pavlovými říká, že otrok, který se stal křesťanem, který vyznal Ježíše Krista jako Pána svého života, který byl zachráněn z Boží milosti skrze víru, bude sloužit jinak. Poslouchejte, jak to napsal Efezským:

• Efezským 6:5-7 Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu.

To, čím je charakteristická služba křesťanů – a nejenom otroků, ale všech křesťanů, je pokorné srdce, laskavá, oddaná, ochotná a horlivá služba. Vyjádřením naší lásky ke Kristu je služba druhým, služba bratrům a sestrám. Tato služba je vyjádřením poddanosti Kristu i bratrům a sestrám. Písmo to říká jasně – jak bychom mohli milovat Boha, kterého nevidíme, když nemilujeme, tedy s láskou a pokorně nesloužíme bratrům, které máme před sebou (1J 4,20). To je důvod, proč Pavel vyzývá otroky, aby pokorně sloužili svým pánům a pokud jsou to křesťané, tak aby jim sloužili s o to větší láskou a horlivostí. Znovu v listu Efezským čteme o vzájemné podřízenosti křesťanů:

• Efezským 5:21 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.
• Filipským 2:3-4 … v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

Podřízenost, poddanost se bude projevovat vzájemnou službou. Pokorná podřízenost je jedním z řídících principů křesťanského života. Je prvním a nejjasnějším znakem nového srdce, nového narození – pokorná a oddaná služba druhým. Viděli jsme to na péči o vdovy v církvi a v příbuzenstvu, totéž jsme mohli vidět na vztahu starších a církve. Starší musí mít vybudovaný charakter a mají sloužit s horlivou ochotou:

• 1Pt 5:3 ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.

A církev se má horlivě starat o své starší a sloužit jim – po materiální i duchovní stránce, a pokud je to nutné, tak i veřejným napomínáním. To je vzájemná služba, to je vzájemná poddanost, oddanost a podřízenost.

Vidíme tedy, že s podřízeností je bytostně spjatá pokora, služba, ochota – to jsou vlastnosti, které Pán hledá u svých služebníků. To je také důvod, proč zbožnost začíná právě tady. Je to důvod, proč Pavel vybírá mezi mnoha skupinami lidí v církvi právě otroky, aby na nich ukázal pokornou službu. Proto se my všichni, jak jsme tady, musíme učit podřízenosti. Boží slovo nazývá křesťany otroky Ježíše Krista, otroky spravedlnosti – proto musíme být podřízení, proto musíme poslouchat svého Pána. U něj a v něm je ukryté tajemství zbožnosti. On je naší zbožností.

Timoteus měl být zbožný, aby posloužil ke spasení sobě i mnoha dalším (1Tm 4,16). Vdovy měly být zbožné, aby byl Kristus oslaven v Božím lidu (1Tm 5,5). Zbožnost církve bude zjevná na vztahu ke starším ve sboru, na péči o ně (1Tm 5,17-19). A zbožnost otroků povede k tomu, že Bůh bude oslaven a naše učení bude mít dobrou pověst mezi lidmi (1Tm 6,1). Vidíme tedy, že nezáleží jenom na tom, čemu věříme, ale důležité také je, jak svou víru a doktríny, kterým věříme, uvádíme do svého života. Záleží na tom, jak žijeme. Pán Ježíš to jasně říká svým učedníkům:

• Matouš 5:16 Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
• 1Pt 2:12 Žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘.

To jsou slova, která nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Zbožnost Božích otroků

Viděli jsme, že Boží slovo se nestaví proti otroctví jako takovému, ale vždycky se staví proti špatnému jednání – jak na straně pánů, tak na straně otroků. Kromě toho používá otroctví jako ilustraci pro řadu biblických doktrín. Dokonce je to tak, že Písmo mluví o křesťanech jako o otrocích – o otrocích Božích, o otrocích Kristových, o otrocích spravedlnosti.

A můžeme jít ještě o krok dál a uvidíme, že Bible mluví o každém člověku jako o otrokovi. A v tomto smyslu jsou jenom dva druhy otroků.

• J 8:34 Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

Ale teprve když poznáte pravdu, pravda vás osvobodí (J 8,32). Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti (Ř 6,18 ČSP). Milí přátelé, kterému z těchto dvou pánů otročíte? Pro ty, kdo slouží hříchu, je připravena věčná záhuba, ale ti, kdo činí pokání, věří v Krista a ve víře žijí k jeho slávě, budou odměněni a navěky budou žít ve světle Boží tváře a těšit se z Boží přítomnosti.

Otroctví nám tímto způsobem velmi výmluvě svědčí o spasení z milosti. Je důkazem Boží svrchovanosti ve spasení. Vykoupení nikdy nezáleželo na vůli otroka, ale na vůli vykupitele.

Když se vrátíme k našemu textu, otroci mají prokazovat svým pánům náležitou úctu. Tento text můžeme aplikovat duchovním přímo na sebe, do našeho vztahu s Bohem. I my jsme Božími otroky a musíme si položit otázku, zda prokazujeme svému Pánu, svému Stvořiteli, svému Vykupiteli náležitou úctu. Jak přistupujete k Bohu?

Dneska je hodně běžné, že lidé přistupují k Bohu jako k někomu, kdo je stejný jako oni sami. Pán Ježíš je kámoš, Stvořitel nebe i země se zobrazuje jako postarší černoška, která se jmenuje Taťka (jak o tom mluví mezi křesťany velmi populární kniha a dnes i film Chatrč). Je to způsob, jak přistupovat k Bohu s úctou? Nebo lidé poskakují po pódiu a stále dokola vykřikují to vzácné jméno Pána Ježíše – myslíte, že to je způsob, jak přistupovat ke Spasiteli s úctou?

Podívejte se se mnou do Písma, jak můžeme přistupovat k Bohu s úctou. Jeden dobrý příklad uvádí Pán Ježíš v Lukášovi 18, když mluví o dvou mužích, kteří přišli do chrámu a modlili se. Jeden z nich se modlil povýšeně, pyšně, i ve své modlitbě ukazoval na sebe a vypočítával Bohu své dobré skutky, zatímco ten druhý:

• Lukáš 18:13 … stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘

Ježíš říká, že ten druhý byl ospravedlněn a vysvětluje také proč – přistupoval k Bohu s úctou, s bázní, s pokorou. Ježíš říká:

• Lukáš 18:14 Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Bůh je naším Pánem. Prokazujete mu náležitou úctu? Náležitou úctu v tom, jak k němu přistupujete, jak o něm mluvíte, jak s ním mluvíte, jak se k němu modlíte? Milí přátelé, jaké je vaše srdce?

Jiný příklad, který mluví o tom, jak máme přistupovat k Bohu s úctou – a to nejenom v modlitbě, ale v celém svém způsobu života, nám dává prorok Malachiáš, když popisuje odpadnutí Izraele:

• Mal 1:6-8 Syn ctí svého otce a služebník svého pána. „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno. Ptáte se: ‚Čím zlehčujeme tvé jméno?‘ Přinášíte na můj oltář poskvrněný chléb a ptáte se: ‚Čím jsme tě poskvrnili?‘ Tím, že říkáte, že Hospodinův stůl není třeba brát vážně. Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů.“

Přemýšlejte o tom, co napsal Malachiáš. Přemýšlejte o tom, jak přistupujete k Božímu slovu, jak přistupujete k Bohu samotnému – nezlehčujete je svým životem nebo svými slovy? Čím uctíváte Boha? Jak k němu přistupujete? Přicházíte se vší vážností? Dáváte mu to nejlepší, co máte? Dáváte mu sami sebe? Nový zákon velmi dobře a přesně popisuje oběť, kterou je Bůh nejvíce poctěn:

• Římanům 12:1 … abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

To je způsob, jak poctíte Pána. Co to znamená prakticky? Už jsme to dneska četli – nebudete dávat své údy, tedy všechno čím jste a co děláte – za nástroj nepravosti, ale dáte sami sebe do služby Kristu, tedy jeho církvi. Tohle je důvod, proč Jakub popisuje pravou a čistou zbožnost, jako péči o vdovy a sirotky a úsilí o svatost (Jk 1,27). To je způsob, jak sloužíme Kristu, jak rosteme do Kristovy podoby. A to je něco, o čem musíme mluvit.

Jak mohou otroci sloužit Pánu tímto způsobem? Kde vzít sílu k takovému jednání? Nikde jinde než u Ježíše Krista. Tam je totiž tajemství zbožnosti. A nejenom to – podívejte se na Krista:

• Filipským 2:6-8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka [otroka!], stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Kristus se pro vás stal otrokem. Ze své nebeské slávy, kterou měl od věčnosti jako Boží syn, sestoupil do světa, který je propadlý hříchu. Ze světla, čistoty a svatosti přebývání ve společenství s Otcem a s Duchem svatým, sestoupil do temnoty světa, do údolí démonů, mezi hříchem prosáklé lidi, sestoupil na místo lži, vzdoru, tvrdosti a zrady, sestoupil mezi nás! Ze slávy Božího syna na sebe vzal způsob, podobu otroka, stal se jedním z lidí. A co udělal?

V podobě člověka se ponížil, pokorně sloužil. Nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Přišel, aby zachránil hříšníky. Přišel, aby uzdravil nevděčné, aby proměnil svévolní, přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Jako poslední otrok myl nohy svých učedníků, dokonce umyl nohy svému zrádci. Naprosto se ponížil a v poslušnosti podstoupil smrt. Dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Pohleďte na Krista – je to Beránek Boží, který snímá hříchy světa, ale je to také trpící Služebník, pastýř a strážce našich duší. Cele se poddal vůli svého nebeského Otce, dokonale se mu podřídil a poslechl ho ve všem, cele naplnil jeho vůli a vzdal náležitou čest svému Otci – nepřinesl mu dary a oběti zvířat, ale dal sám sebe.

• Židům 9:14 Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.

Proto v něm máme dokonalé vykoupení. Svou obětí nás jednou provždy očistil a uschopnil ke službě našemu Bohu. Je prostředníkem nové smlouvy, skrze něj máme doširoka otevřený přístup k Otci, jeho krev volá naléhavěji, nežli krev Ábelova. Upřete svůj pohled na Ježíše, protože on vede naší víru od počátku až do konce, je původcem naší víry i jejím dokonavatelem. On je tajemstvím naší zbožnosti, proto musíme jít k němu.

Modlitba.