Zbožnost není na prodej (1Tm 6,3-9)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Nezměrná cena opravdové zbožnosti

Jaroslav Kernal, Praha 3. září 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu otevíráme Pavlův první list Timoteovi a budeme pokračovat v našem výkladu tohoto listu. Před námi první polovina poslední kapitoly. Budeme číst od druhé poloviny druhého verše až do desátého verše.

Máme před sebou další text, který mluví o zbožnosti. Minule jsme mluvili o zbožnosti otroků a ukazovali, jak velkým příkladem je pro nás jejich zbožnost. Dneska se podíváme na jiný aspekt křesťanské zbožnosti – na zbožnost ve vztahu k majetku. Pavel varuje Timotea před lidmi, kteří zbožnost pokládají za prostředek k obohacení, a ukazuje mu, jak nezměrnou cenu má zbožnost, která se spokojí s tím, co má. V závěru tohoto oddílu jde přímo ke kořeni zla – nikoliv zla jako takového, ale zla v této oblasti života člověka – tím kořenem je láska k penězům, což odkazuje na jediné místo, odkud toto zlo pramení, a tím je hříšné, prohnilé, převrácené lidské srdce. Když prorok popisoval lidské srdce, řekl:

  • Jer 17:9 Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?

Lidské srdce – tím není myšlen orgán v našem těle, sval, který rozhání krev po našem těle, ale tím je myšlena samotná podstata člověka, vnitřní člověk, jádro, střed člověka. A o srdce jde i v našem textu. Pojďme nyní k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Výzva zbožnosti (v. 2b-5)

Náš text začíná ve druhé polovině druhého verše příkazem:

  • 1 Timoteovi 6:2b Tomu všemu uč a to přikazuj.

Co měl Timoteus učit? Ten text zřetelně odkazuje k předchozím veršům – nejenom k těm bezprostředním, které se týkají otroků, ale k tomu, jak se bude projevovat pravá zbožnost v kontextu mezilidských vztahů.

Skoro stejná slova jsme viděli ve čtvrté kapitole:

  • 1 Timoteovi 4:11 To přikazuj a tomu uč.

Tam to odkazovalo ke zbožnosti v kontextu falešného učení, učení démonů, které přinášeli někteří lidé do církve. Ale Timoteus – a spolu s ním všichni starší – má přinášet zdravé učení, učení pravé zbožnosti. Její tajemství jsme viděli na konci třetí kapitoly:

  • 1 Timoteovi 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Tajemstvím pravé zbožnosti je samotný Ježíš Kristus. On je naší spravedlností, on je naší svatostí, naším posvěcení. Dílo Ježíše Krista na kříži Golgoty je to, co nás zachraňuje, co nás posvěcuje, co buduje naší zbožnost den za dnem. Pohleďte na Krista a budete spaseni! Dívejte se na Krista a budete žít svatě a zbožně v tomto věku. Žijte v těsné blízkosti Ježíše Krista, v závislosti, zavěšeni na něm samotném a budete žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. A právě sem nás znovu vede náš text. Tomu všemu uč a to přikazuj.

To nás odkazuje do páté kapitoly a na začátek šesté, kde jsme se důkladně věnovali zbožnosti v kontextu vztahů. Zbožnost se bude projevovat vzájemnou úctou (1Tm 5,1-2). Zbožnost se bude projevovat péčí o vlastní rodinu, vždyť kdo se nestará o své blízké, zapřel víru a je horší než nevěřící (1Tm 5,8). Je tak snadné dávat sám sebe a svou „zbožnost“ na odiv na internetu, v nejrůznějších diskuzích a článcích, když nikdo nevidí můj život… Ale je tak těžké projevovat zbožnost v kontextu vlastní rodiny, kde všichni vidí pod pokličku, ve vztahu k nevěřícímu manželovi nebo manželce, ve vztazích k nevěřícím dětem, rodičům nebo sourozencům. To jde na dřeň. Tady se nic neschová. Tohle není místo, kde bychom si mohli na něco hrát. Tady se jasně projeví tvrdost srdce nebo naopak pokora Kristovy lásky. Proto je v páté kapitole tak obsáhlý oddíl věnovaný vztahům, které se z nejbližšího kruhu rodiny přelévají do nejbližšího kruhu duchovní rodiny – do církve. A důraz je v obou případech položen na ty nejslabší a nejzranitelnější – na zbožné vdovy a – jak můžeme dodat z jiných míst Písma – na sirotky.

Zbožnost ve vztazích v církvi se nutně musí projevit na vztahu starších sboru a církve – na jejich podpoře, ochraně, kázni, výběru a ustanovení. Jestliže jsou křesťané v této oblasti lhostejní, potom nežijí zbožně, a ať již říkají cokoliv, nejsou ve své zbožnosti závislí na samotném Kristu.

A nakonec jsme viděli zbožnost na vztahu otroků a jejich pánů a viděli jsme, jak mnoho to má co říci do našich vlastních životů a do našeho vztahu s Bohem. Proto má Timoteus tyto věci vyučovat v církvi v Efezu. Proto musíme tyto věci slyšet i my v našem sboru. A Bůh nám zde ve svém Slově také dobře ukazuje, kam to povede, pokud tyto věci neuslyšíme.

  • 1Tm 6:3-5 Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení.

Všimněte si především ve třetím verši, jak moc opravdová zbožnost souvisí se zdravým učením. To zdravé učení jsem popsal před chviličkou a týká se mezilidských vztahů. Je to velmi zajímavé, protože podle tohoto textu můžete klidně vyznávat dobré a pravdivé doktríny, které se týkají Krista a spasení, a přesto můžete být mimo, protože nevidíte jejich aplikaci do zbožných vztahů k lidem. A pátý verš říká, že takoví lidé jsou zbaveni pravdy. Nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista, nedrží se učení pravé zbožnosti, která se projevuje v mezilidských vztazích, a místo toho jsou nadutí, nerozumní, hádaví a libují si v nekonečných diskuzích na internetu, tedy ve slovních potyčkách a neustálých hádkách.

Ale všimněte si, že Bůh nás nepovolal k tomu, abychom vyhráli každou diskuzi a každý slovní spor, ale abychom se v lásce podřizovali jeden druhému – to je možné jenom v kontextu místního sboru, v kontextu zbožných vztahů. Špatné učení o zbožnosti, ale i špatné učení o Kristu, povede vždycky ke špatným postojům k lidem. Povede k pohrdnutí některými lidmi, tedy jinými slovy k pýše, k nadutosti, k závisti, sporům, urážkám, hádkám, podezírání.

Podívejte se do toho textu, co je řečeno o lidech, kteří takto jednají – oni si v tom libují! V originále je zajímavé slovo, které doslova říká, že tito lidé jsou nemocní, mají nezdravou touhu, onemocněli potřebou neustále se dohadovat, něco někomu dokazovat, vysvětlovat. Nedají si ani chvilku pokoj. A v následujícím verši je slovo, které znamená nepřetržité, ustavičné třenice, hádky. Nikdy neskončí, nikdy s nimi nedojdete na místo pokoje, nikdy si v jejich přítomnosti neodpočinete, nikdy nebudete jen tak pokojně uctívat Krista a radovat z jeho přítomnosti. Písmo tyto lidi popisuje jako ty, kdo mají zkaženou nebo zvrácenou mysl, porušenou a zničenou. Jsou to lidé, kteří nepůsobí pokoj a nevedou druhé k pokoji, ale neustále musí něco rozkrývat, odhalovat, prozkoumávat. Nespokojí se s jednoduchou, prostou zprávou evangelia, které je základem zbožnosti, ale jdou dále, takže jsou nakonec doslova oloupeni o pravdu a domnívají se, že zbožnost bude zdrojem jejich zisku – a je jedno, zda materiálního nebo nehmotného.

Lidé, které zde Pavel popisuje, jsou ti, o nichž mluvil ve čtvrté kapitole, kteří svádějí démonskými naukami a kladou důraz na vnější věci, na zbožnosti, která se projevuje tím, co jíte nebo čeho se dotýkáte. Jsou to lidé, před nimiž varuje hned v první kapitole, když o nich říká, že se zabývají bájemi a nekonečnými rodokmeny a vedou lidi k jalovému hloubání. Odchýlili se a dali se na prázdné řeči.

  • 1 Timoteovi 1:7 Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví.

 Máme tu výzvu k tomu, abychom se drželi opravdové zbožnosti. V negativním slova smyslu, tedy tím, že nás varuje před tím, co nemáme dělat, jak to nemá vypadat, nám náš text podává návod, vyzývá nás k opravdové zbožnosti. Je to zbožnost, která je bytostně spojená se zdravým učením, s důrazem na evangelium, zbožnost, která směřuje k Ježíši Kristu, která oslavuje Krista, která ho vyvyšuje, jak v lidském životě, tak ve všech vztazích – v rodině, v církvi i všude dále. Je to zbožnost, za kterou se máme modlit a která vede k tomu, že budeme žít tichým a klidným životem. Je to zbožnost, na které je zjevné ovoce Ducha svatého:

  • Galatským 5:22-23 … láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Tato zbožnost začíná u jednoduchého evangelia, u slova kříže, které říká, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Opravdová zbožnost pokračuje ve víře v toto prosté evangelium, protože v něm se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře (Ř 1,16-17). Je to zbožnost, která vede k jednoduchému a prostému způsobu života, který je popsán v následujících verších – a je to druhý bod dnešního kázání:

II. Vysvětlení zbožnosti (v. 6-8)

  • 1 Timoteovi 6:6-8 Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.

Máme před sebou popis křesťanské zbožnosti, popis jednoduchého křesťanského života. To je život, který oslavuje Boha, život, který je tichý a klidný, bez hektického pobíhání sem a tam, život oprostěný od křesťanského aktivismu, který je mnohdy jenom tzv. křesťanskou náhražkou za světskou zábavu.

Pavel mluví o učitelích, kteří zbožnost pokládají za prostředek k obohacení, náboženství za zdroj svého zisku. Náboženství vždycky bylo a bude velkým byznysem. A nejde jenom o prodej soch, obrazů, amuletů, nejrůznějších náboženských předmětů a pomůcek – lidé v Efezu, kam mířil dopis, který máme před sebou, tyto věci znali velmi dobře. Vzpomeňte si na srocení v efezském divadle, které vyvolal pokles prodeje sošek Artemidy – mimochodem, ačkoliv Efez již neexistuje a chrám veliké Artemis už je stovky let v troskách, obchod se soškami Artemis Efezské stále kvete. Ale nejde jenom o tyto věci.

Mluvíme o křesťanské víře a zbožnosti, která nepotřebuje sochy, obrazy, roucha, amulety, nebo nějaké jiné předměty. To jsou věci, které patří k pohanským kultům. Ale i v kontextu toho, co nazýváme křesťanstvím, se najdou nejrůznější „učitelé“, podobní těm, o nichž mluví první list Timoteovi, kteří míří na lidské touhy, na lidskou zvědavost, kteří vedou k hádkám a třenicím a kteří se snaží vyniknout, uspět, prodat. „Chtějí být učiteli zákona…“ Chtějí být známí, slavní a používají to, co nazývají zbožností ke svému prospěchu, k osobnímu obohacení. Ale jaká je opravdová křesťanská zbožnost?

Podívejte se do šestého verše, který nám v Ekumenickém překladu nabízí přímo výklad originálního textu, protože v řečtině je tu doslova zbožnost se spokojeností. Zbožnost se spokojeností je zdrojem velkého zisku. Zbožnost, která má dost na tom, co má, zbožnost, která je spokojená s tím, co má. Zbožnost, která je spokojená, která nereptá a nestěžuje si stále dokola. Zbožnost, která nehledá všechny možné způsoby obohacení, bohatství jako takové – ať již v té materiální nebo nemateriální podobě. Prostě zbožnost se spokojeností, nebo zbožnost, která se spokojí s tím, co má. Milovaní, taková zbožnost je velikým bohatstvím. Taková zbožnost má více, než má Bill Gates nebo Andrej Babiš. Vysvětlení najdeme v následujících verších, které nás vedou k srdci zbožnosti – k věčnosti.

Sedmý verš směřuje naší pozornost mimo nás a vede nás přímo před Boží tvář, vede nás k tomu, abychom zkoumali své životy ve světle věčnosti, abychom se dívali na Boha a viděli ho jako Stvořitele a Soudce. Náš život není nějaké v podstatě bezvýznamné něco, které je natažené mezi dvěma nic. Náš život má svůj počátek a svůj konec. Náš život směřuje k věčnosti, natahuje se po ní, a to i přes to, že jí často nedosahuje. A tento text nám ukazuje, že jsme odněkud přišli – a nic jsme si s sebou nepřinesli, a někam směřujeme – a nic si s sebou nevezmeme. Navzdory víře některých lidí, kteří si představují, že mohou odejít z tohoto světa s bohatstvím nebo slávou, se zásluhami nebo s majetkem, je nakonec naprosté většině lidí naprosto jasné, že si s sebou na onen svět nic nemohou vzít. Není nic, co bychom mohli pronést údolím stínu smrti. Jób uprostřed utrpení vyznává:

  • Jób 1:21 Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím.

Mnohdy je to právě utrpení, které člověku otevírá oči, aby viděl tyto skutečnosti, které se týkají lidského života. Aby uviděl syrovou realitu lidského života, aby uviděl prázdnotu, marnost a nesmyslnost všeho lidského pachtění. Ale člověk nemusí nutně procházet utrpením jako Jób, aby k takovým věcem dospěl. Často stačí, když člověk „jenom“ přemýšlí o smyslu života, jako to dělal moudrý král Šalomoun, a potom vidí člověka:

  • Kazatel 5:14 Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo.

Prach jsi a v prach se obrátíš. Sem nás Boží slovo směřuje. Máme přemýšlet o věčnosti, máme žít své životy ve světle věčnosti. To je vítr, který žene naši chatrnou bárku přímo do toho nejklidnějšího přístavu, který bychom mohli kdy najít – do náručí Pána Ježíše Krista. Tváří v tvář věčnosti vidíme, že tak, jak jsme, nikdy nemůžeme obstát. Jsme jenom prach a v prach se obrátíme. A duše? Ta se postaví se všemi svými skutky, slovy, myšlenkami i postoji před Boží tvář. Jak bychom mohli obstát. Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si nemůžeme odnést. Jestli je to tak, potom je před člověkem jenom velmi temná budoucnost, protože člověk jak je, nemá žádnou naději.

Milí přátelé, toto je důvod, proč je pro mnoho lidí tolik přitažlivý ateismus se svou vírou, že po smrti nebude nic. Všechno v nás se tomu brání, všechno tomu vzdoruje, protože každý člověk v hloubi své duše ví, že se bude muset jednoho dne postavit před tvář svého Stvořitele, ale je tak lákavé umlčet své svědomí vírou, že po smrti bude… Co? NIC! Temné, prázdné, depresivní nic. Ale převrácené lidské srdce se raději spokojí s tímto nic, přestože se to vzpírá lidskému intelektu, přestože to znamená mnoho kompromisů, přestože potřebujete mnohem větší víru, abyste mohl být ateistou, než jakou potřebujete, abyste věřili v Krista. Je to lákavé právě z tohoto jediného důvodu – protože člověk může pokračovat ve své vzpouře proti Stvořiteli.

Proto jsou pro přirozeného člověka tato slova tak zneklidňující. Proto člověk bez Krista nechce moc přemýšlet o smrti a o tom, co je po ní. Proto nás k tomu Písmo vede, protože to je nejjistější způsob, jak nás doslova vehnat do náruče našeho Spasitele. Přemýšlejte o věčnosti!

Přemýšlejte o tom, co říká Boží slovo na tomto místě, a uvidíte, jak žijete. Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si také neodneseme. To je dobrý způsob, jak se dívat na svůj život. Jak budete hodnotit to, co teď děláte a jak teď žijete za 100 let? A jak se na to budete dívat za 500 let? Bude to dávat smysl i z tohoto odstupu? Tady skutečně krystalizuje opravdová zbožnost. Proto Pavel může napsat, že když máme jídlo a oděv, jsme spokojení.

Je to opravdu tak? Platí to i pro vás a o vás? Jste spokojeni s tím, co máte? Možná můžete říct: „Ale ty nevíš, jak to v mém životě vypadá…“ „Ty nevíš, jaká je to bída…“ „Ty nevíš, o mém stavu, nebo vztahu, nebo o tom, jak to vypadá v práci…“ Ty nevíš, jak blbě se mi žije…“ Ano, je to tak – nevím. Ale, milá duše, Bůh to ví. Bůh je autorem těchto slov, ne já. Bůh zná náš život velmi dobře. Jsem velmi vděčný za jednoho bratra, který je vážně a bolestivě nemocný, musí pracovat víc než jiní, a ani jeho vztahy nejsou úplně uspokojivé – on mi vždycky říká: „Bůh ví dobře, co dělá, a velmi dobře ví, co přesně potřebuju.“ Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je sama o sobě velikým bohatstvím.

Myslím, že všichni máme v této oblasti co dohánět. Je to přirozený lidský sklon stěžovat si, reptat, nebýt spokojený – s manželem, s manželkou, s dětmi, s rodiči, s příbuznými, nebo s příjmem, s bydlením, s autem, se šéfem, s prací, se spolupracovníky, se svým vzhledem, se zdravotním stavem, se svou kondičkou, se sborem, s bratrem nebo se sestrou… mohli bychom pokračovat skoro donekonečna. Znalec lidských duší, Jan Amos Komenský to vyjádřil pěkně, když napsal: „Také se víc, než by bylo zdrávo, zaobíráme různými prostředky, buď že je máme, nebo že nemáme.“ Ale zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je sama o sobě velikým bohatstvím.

  • 1 Timoteovi 6:8 Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.

Doslova je tam ‚spokojíme se s tím‘, ‚budeme s tím spokojení‘. Proč to tak může být? Jak se něco takového může stát? Kdo může být takto spokojený? Jenom ten, kdo svůj poklad uložil v nebi. Jenom ten, kdo ví, že jsme na zemi jenom poutníci a hosté. Jenom ten, kdo celým svým srdcem hledá na prvním místě Boží království a jeho spravedlnost. To je jenom ten, kdo složil všechnu svou důvěru v Krista a v jeho dílo. Nikde jinde spokojenost nenalezneme. David napsal:

  • Žalm 62:2-3 Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.
  • Žalm 16:11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

To je zbožnost, která se spokojí s tím, co má. To je zbožnost, která všechnu svou rozkoš, veškeré své blaho nachází v Bohu. Kde je tvoje blaho, milá duše? Kde nacházíš rozkoš, milý křesťane, křesťanko? Je to skutečně u samotného Krista? Nebo potřebuješ slyšet varování před falešnou zbožností? Potom naslouchej poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Varování před falešnou zbožností (v. 9-10)

Pavel pokračuje ve svém listu Timoteovi a přidává ještě varování:

  • 1 Timoteovi 6:9-10 Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.

Kdo chce být bohatý… Možná si dnes spíš klademe otázku, kdo by nechtěl být bohatý? Copak je někdo takový blázen, že by nechtěl být bohatý? Dokonce tady máme celou obrovskou skupinu lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané a kteří vyučují, že každý křesťan má od Boha dané právo na to, aby byl bohatý. Ale co na to říká náš text?

Náš text dává dobrou odpověď – kdo chce být bohatý – a je to v protikladu k tomu, kdo se spokojí s tím, co má – upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb.

Všimněte si, moji milí, co přesně ten text říká. Neříká, že kdo je bohatý, upadá do pokušení a škodlivých tužeb, ale říká, že kdo chce být bohatý… Možná to vypadá jako drobná nuance, ale ve skutečnosti je to obrovský rozdíl. Na jedné straně je srdce, které je spokojené s tím, co má, a na druhé straně je srdce, které touží, chce… Ale jaká je jeho touha? Je to touha po Kristu? Je to touha po Božím království? Je to touha po naplnění života evangeliem? Ne! Je to touha být bohatý… A Bible říká, že to je nerozumná, nerozvážná touha. Agúr, syn Jákeův, prosil Boha o dvě věci:

  • Přísloví 30:8-9 Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.

To je moudrost, která přichází od Boha. To je moudrost, která má svůj kořen v bázni před Hospodinem, a tedy ve skutečné zbožnosti. Nedávej mi chudobu ani bohatství. Nedovol mi, Bože, abych byl spokojený sám v sobě, abych nezapomněl na tebe, abych neselhal, abych nepřestal být závislý na tvé milosti a dobrotě a nedovol, Bože, abych tě zneuctil, protože nebudu mít co do úst a tak se dopustím toho, co nenávidíš.

Moji milí, na tomto nemusíme mluvit jenom o jídle, ale můžeme mluvit o jakékoliv věci v lidském životě. Tak často jsme nespokojení s nejrůznějšími věcmi, a hledáme řešení sami u sebe, hledáme vlastní řešení a nevidíme, ani nechceme vidět to řešení, které nám dává Bůh.

Obvykle je to tak, že to řešení, které nám dává Bůh, příliš zasahuje do našeho pohodlí, které jsme si vytvořili, bere nám naše malé modly, které uctíváme – ať už se jedná o modly peněz, nebo věcí, vztahů, postojů, způsobů jednání, tužeb nebo čehokoliv jiného. Bůh chce naše srdce! A chce ho celé! Nespokojí se s polovinou, nespokojí se ani s 90 %, nespokojí se ani s 99 %, ale chce 100 %. Má totiž nárok na všechno, protože je Bůh.

Lidský život v naší společnosti postupuje od menšího pohodlí k většímu, od méně věcí, k více věcem, od menších příjmů k větším příjmům. Je to logické a na jednu stranu je to přirozené. Rosteme – ve zralosti, ve schopnostech, nabýváme více a více zkušeností a dovedeme je používat, zúročit. To je přirozený chod věcí. Mělo by to tak být v životě každého křesťana – máme růst v moudrosti, což by se mělo odrážet v našem každodenním životě. Ale příliš často je to v životě tak, že jak člověk roste ve zralosti a ve zkušenostech, roste také jeho pýcha a jeho touha po špatných věcech. Už se nespokojí s tím, co měl dosud, ale chce víc. Chce lepší práci, chce větší dům, lepší auto, větší televizi, vyšší příjem, dražší dovolenou, hezčí oblečení. Kde je srdce takového člověka?

  • 1 Timoteovi 6:10 Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.

Touha po bohatství jde ruku v ruce s láskou k penězům. A co způsobuje? Vede k tragédii! Poslouchejte – z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Poslední dva verše našeho oddílu nám odhalují modlu lidského srdce. Dávají nám nahlédnout do nitra člověka a ukazují, že lidské srdce je továrnou na modly.

Jak obrovský je tady kontrast! Spokojenost s tím, co mám a proti tomu chtění být bohatý, láska k penězům, což bychom mohli přeložit také jako lakomství. Koloským 3,5 nazývá hrabivost modloslužbou. Ve třetí kapitole tohoto listu jsme mluvili o starších a viděli, že starší musí být nezištný. Proč? Protože láska k penězům je modloslužba. Láska k penězům vede do záhuby. Odvádí od víry a způsobuje člověku mnohá trápení.

Všimněte si, že problém není v penězích samotných. Kazatel napsal:

  • Kazatel 10:19 K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno; peníze vyřeší všechno.

Peníze samy o sobě nejsou problémem. Potřebujeme peníze, abychom mohli nějak rozumně žít a fungovat. Ale problémem je srdce, které miluje peníze, srdce, které touží po bohatství tohoto světa. To totiž není srdce, které by bylo zbožné, které by na první místo stavělo Pána Ježíše Krista.

Právě takové bylo srdce bohatého mládence, který jednoho přišel za Kristem s touhou po věčném životě. Ježíš se ho zeptal, jestli zná přikázání a zachovává je. A některé vyjmenoval, ale nevyslovil to, které bylo pro tohoto mladého vládce tím zásadním. K němu musel dospět sám:

  • Exodus 20:3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Když ten mladý muž přitakal, že všechna přikázání od mládí plní, Ježíš ho konfrontoval velmi praktickým způsobem:

  • Marek 10:21-22 Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

Jeho bůh byl tady, na zemi. Jeho touha po věčném životě nepřesáhla jeho touhu po bohatství. Nebyl jako Zacheus, který potom, co ho Pán navštívil, rozdal polovinu svého majetku chudým a čtyřnásobně nahradil každému, koho ošidil. To byl muž, který měl svůj poklad v nebi. To je muž, který spatřil skutečnou hodnotu zbožnosti, a byl ochoten obětovat všechno, co měl, aby tento poklad získal. To je dílo Ježíše Krista v srdci člověka. Spolu se srdcem člověka otevírá také jeho dům, jeho prostředky, jeho peněženku, celý jeho život. Celý život křesťana se stává obětí Bohu milou.

Milovaní, kde je váš poklad? Kde je vaše srdce? Kde strávíte věčnost? Co je jádrem vaší zbožnosti? Jestli odpovědí na všechny tyto otázky není osoba a dílo Ježíše Krista na kříži Golgoty, potom musíte hned činit pokání a prosit Boha o slitování a milost! Pojďme sklonit hlavu k modlitbě. 

Osnova kázání: