Vděčnost za spasení (1Te 1,1-5)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Znaky opravdových křesťanů

Jaroslav Kernal, Praha 15. listopadu 2015

Pokoj vám a milost, milí křesťané. Sešli jsme se dnes, abychom společně uctívali našeho Boha, a součástí našeho uctívání musí být také slyšení Božího slova, jeho výklad a jeho aplikace do našich životů. Pojďme tedy otevřít Písmo v prvním listu do Tesaloniky a budeme číst první kapitolu tohoto listu. Potom se zaměříme na první polovinu této kapitoly, prvních pět veršů.

Úvod (v. 1)

První kapitola listu do Tesaloniky je v originálním textu tvořena celkem třemi větnými celky – v prvním verši jsou dva a od druhého verše do konce kapitoly máme před sebou jedno dlouhé souvětí. Ale ještě než se pustíme do našeho textu, musíme si říct důležitou věc – a tou je důvod napsání celého listu. Kdykoliv studujeme nějakou knihu Bible, je důležité, abychom rozuměli tomu, proč byla ta kniha napsaná. Když vám přijde dopis od soudu, bude jistě rozdíl, jestli vás předvolávají kvůli svědectví nebo proto, že jste obžalováni.

Podobné je to s Písmem. Bylo by například chybou číst Janovo evangelium s tím, že to návod k tomu, jak si máme počínat v církvi. Nepochybně takové věci v Janovi jsou, ale hlavním důvod, proč Jan napsal evangelium, byl:

  • Jan 20:31 … abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

A podobně první list Timoteovi nemáme číst primárně jako evangelizační text, protože Pavel napsal Timoteovi, že mu napsal tento dopis, aby věděl:

  • 1 Timoteovi 3:15 … jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

Samozřejmě, že i v 1. Timoteovi je evangelium, protože na něm stojí celá stavba Kristovy církve, ale záměrem tohoto Pavlova dopisu je ukázat, jak má církev fungovat, o co v církvi jde a čeho by se církev měla vyvarovat.

Jaký je tedy záměr Pavlova listu Tesalonickým? Viděli jsme, že Pavel založil sbor v Tesalonice, byl to velký sbor, ve kterém byli Židé i pohané – a většina lidí v tom sboru byli obrácení pohané. Viděli jsme také, že od samotného začátku tito noví křesťané museli čelit překážkám, problémům, tlakům a pronásledování. A náš list nám ukazuje, že se nejednalo o krátkodobé těžkosti, ale že církev v Tesalonice byla vystavena trvalému tlaku ze strany světa.

A apoštol Pavel, který musel odejít z Tesaloniky, měl starost o to, jak si tato církev uprostřed všeho soužení vede. Dokonce chtěl několikrát navštívit Tesaloniku, ale – jeho slovy – satan mu v tom vždy zabránil (1Te 2,18). Proto poslal Timotea, aby zjistil, jak se věci mají. Když se Timoteus vrátil, přinesl jenom dobré zprávy. Na základě těchto zpráv Pavel píše svůj první list s cílem povzbudit křesťany v Tesalonice ve víře a v následování Pána, a utvrdit je v jejich víře v Krista. A to je něco, co dělá od samotného začátku listu. Začíná to hned prvním veršem:

  • 1 Tesalonickým 1:1 Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj.

Hned v úvodním pozdravu apoštol Pavel povzbuzuje církev. Mimochodem všimněte si, že v listu do Tesaloniky Pavel nepíše, že je apoštolem. Je to jeden z nemnoha listů, kde to Pavel nepotřebuje zmiňovat. Kromě toho uvádí také spoluautory listu, což jsou bratři, s nimiž společně založili církev v Tesalonice – Silvánus, což je Silas, a Timoteous. Oba bratři spolu s ním kázali evangelium v Tesalonice, podíleli se na práce pro tamní církev a spolu s Pavlem se za tuto církev modlili. To jsou autoři dopisu, ačkoliv – jak ještě uvidíme – tím, kdo měl hlavní slovo v celém listu, byl apoštol Pavel.

Jak Pavel úvodním pozdravem povzbuzuje církev? Podívejte se do Božího slova, jak to tam stojí: „Tesalonické církvi v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu.“ To je trochu zvláštní vyjádření a je určené jenom tesalonické církvi (v prním i ve druhém listě). Odkazuje na to, že tato církev je v Bohu. To je opravdu zvláštní a jedinečné vyjádření. Pavel často mluví o tom, že křesťané jsou v Kristu – je to nejjednodušší popis toho, kdo je křesťan, tedy ten, kdo je v Kristu. Ale nikdy takto nemluví o Bohu – že by člověk byl v Bohu, kromě tohoto místa, kde mluví o církvi.

Je to vyjádření ujištění pro pronásledovanou tesalonickou církev, je to povzbuzení, že jako společenství patří Bohu a jsou skryti v Něm a v Jeho Synu, Ježíši Kristu. Podobná slova napsal Pavel Koloským:

  • Koloským 3:3 Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.

Pro koloské křesťany to byla výzva, aby hledali na prvním místě věci nebeského království. Pro tesalonické křesťany je to povzbuzení, že patří Bohu, že jsou skutečným Božím lidem, že jsou společenstvím vykoupených, a že ačkoliv jsou pronásledovaní a trpí, patří Bohu, jsou v Něm, jsou spolu s Kristem skryti v Bohu. Když Pavel používá „církvi v Bohu“, je to silné vyjádření, které hned na samotném začátku listu má posílit a povzbudit tesalonické křesťany, ujistit je v tom, kým skutečně jsou a kdo je s nimi – je Bůh sám a Pán Ježíš Kristus. K témuž vede i pozdrav, kterým je Pavel, Silvanus a Timoteus zdraví: „Milost vám a pokoj.“

Je to forma požehnání, je pozdrav povzbuzení a ujištění, je to výraz skutečné křesťanské lásky, která přeje tomu druhému to nejlepší, co mu může přát – a tím není nic menšího než Boží milost a pokoj. To je něco, co patří výlučně a výhradně těm, kdo jsou v Kristu, tedy křesťanům. Což nás vede k druhému bodu dnešního kázání, ke druhému verši, kde Pavel vyjadřuje:

I. Vděčnost za spasení (v. 2-3)

  • 1 Tesalonickým 1:2 Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách;

Tady je sloveso, které určuje obsah následujících veršů až do konce kapitoly – vzdáváme za vás díky, děkujeme. Toto sloveso se opakuje ve verších 2,13 a 3,10, takže někteří učenci říkají, že první tři kapitoly listu jsou vlastně takovým úvodem, vyjádřením vděčnosti za tesalonické křesťany.

Myslím si, že to tak úplně není, ale není to nic, co bychom mohli tvrdit s naprostou jistotou. S tou ale můžeme tvrdit, že Pavel byl za církev Tesalonice velmi vděčný a dává tuto svou vděčnost zřetelně najevo. Podívejme se do druhého verše a všimněme si toho, jak Pavel svou vděčnost vyjadřuje.

A. Ustavičnost modlitby (v. 2)

Především autoři listu prohlašují, že se za tesalonické křesťany ustavičně modlí. To neznamenalo, že by se nepřetržitě ve dne v noci modlili za tesalonické křesťany. Myslím, že to dobře vystihuje B21:

  • 1Te 1,2 Neustále za vás všechny děkujeme Bohu a vždycky vás zmiňujeme ve svých modlitbách.

Víme, že Pavlovi ležely na srdci všechny církve a modlil se za ně (2K 11,28). Víme také, že dělal mnoho dalších věcí. Když psal list do Tesaloniky, byl v Korintě (Sk 18). V té době se po určitou dobu musel živit prací vlastních rukou – šil stany společně s Priscillou a Akvilou. Na začátku Sk 18 čteme, že teprve když přišli Timoteus a Silas (Silvánus) z Makedonie, věnoval se zcela kázání. To nám ukazuje, že Pavel byl docela vytížený, takže když mluví o ustavičné modlitbě, rozhodně to neznamená, že nedělal nic jiného, než že by se modlil. Ale ukazuje to, že kdykoliv se modlil, děkoval také za tesalonické křesťany. To je výzva i pro nás – i my se potřebujeme modlit. Potřebujeme se modlit jeden za druhého, potřebujeme se modlit za sbor, potřebujeme se modlit za naši zem, děkovat za bratry a za sestry a prosit o smilování nad touhle zemí i nad církví v této zemi.

A co je velmi důležité, potřebujeme se také modlit společně. V kontextu třetího verše bychom tomu totiž mohli rozumět ještě hlouběji – vypadá to, že se Pavel, Silvanus a Timoteus pravidelně scházeli s jediným cílem, aby se společně modlili. A při té příležitosti vždycky, tedy neustále, děkovali za tesalonické křesťany – a jak říká třetí verš, připomínali si jejich víru. Což nás vede k druhé věci:

B. Připomínka jejich víry

  • 1 Tesalonickým 1:3 před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.

Pavel a jeho spolupracovníci se intenzivně modlili za křesťany v Tesalonice a děkovali Bohu za jejich víru. Byli vděční za jejich spasení. Jak si mohli být jistí jejich spasením? A všimněte si, že si museli být jistí, když je neustále s vděčností přinášeli před Boží tvář. Jejich jistota byla mimo jiné zakotvená v tom, co viděli na životech křesťanů v Tesalonice. V našem textu ve třetím verši Pavel ukazuje tři věci, které bychom mohli označit jako rozlišovací znaky skutečného, opravdového křesťanství. Pavel zde předkládá tři věci, které si připomíná a které mají dosvědčit Tesalonickým křesťanům, že jsou křesťany – jedná se o známou křesťanskou trojici, kterou je víra, láska a naděje.

Tuto trojici opakovaně najdeme na řadě míst Písma – asi nejznámější je:

  • 1K 13:13 A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

Podobná slova opakuje apoštol znovu na konci listu do Tesaloniky:

  • 1 Tesalonickým 5:8 My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu.

A jsou zde další místa, jako je Ř 5,1-5; Gal 5,5nn; Ef 4,2-5; Žd 6,10-12 atd.

Tato tři slova slouží k popisu základní křesťanské zkušenosti. Jde o něco, co je vlastní všem křesťanům, každému, kdo se narodil z Ducha svatého. Každý křesťan má víru, lásku a naději. Bez toho nemůžeme mluvit o křesťanství. My se musíme na ta tři slova podívat trochu blíže a především si všimnout slov, která s nimi souvisí a rozvíjejí je.

1. Činná víra. Je zde popsaná víra, která jedná. Doslova se tady mluví o skutku víry. Jsou zde dvě slova, která někdy – a nikoliv právem – kladou křesťané do protikladu. Nejsme spaseni ze skutků, ale skrze víru.

  • Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Skutky nejsou důvodem našeho spasení. Ale náš text a mnohé další v Písmu nám říká, že skutky jsou důkazem spasení. Nejsme spaseni kvůli dobrým skutkům, ale jsme spaseni k dobrým skutkům. V tomto směru se mi líbí ekumenický překlad, když mluví o činné víře, protože víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,17). Ale živá, opravdová křesťanská víra se bude pojevovat ve skutcích. V Bibli máme velikou kapitolu víry, galerii svědků víry, Židům 11. Je zde dlouhý seznam biblických postav, a o každé z nich je řečeno, že dotyčný věřil nebo věřila Bohu. Např.: Ábel věřil, a přinesl lepší oběť. Noe věřil a připravil koráb. Abraham věřil a vyšel z Uru kaldejského. Sára věřila a přijala moc od Boha stát se matkou… Je tady patrný vzorec – věřil – jednal. Víra, která se projevuje skutky. V našem textu nejsou konkrétní skutky zmíněné a je necháno na čtenářích, aby sami dosadili tyto konkrétní skutky víry. Pavel zmiňuje činnou víru tesalonických křesťanů jako souhrnný pojem, který se projevil na jejich životě – mohli bychom ho vidět v závěru kapitoly, kde čteme:

  • 1 Tesalonickým 1:9 … jak se obrátili od model k Bohu, aby sloužili Bohu živému a skutečnému…

Takže skutek víry, který se zjevně projeví na životě křesťana.

2. Usilovná láska. Znovu je tady spojení, které se nám, moderním křesťanům, může zdát trochu divné. Možná bychom mnohem více uvítali úžasné pocity lásky, ale místo toho čteme o usilovné lásce, o námaze lásky (ČSP), práci lásky (B21). V originálním textu je slovo, které znamená namáhavou, těžkou práci, doslova dřinu. Toto slovo se používá k popisu práce, při které se pořádně zapotíte. A to je něco, co nám úplně nejde dohromady s láskou, viďte.

Obvykle, když mluvíme o lásce, představíme si něco romantického, něco úžasného, kdy se ráno probudíte a celý svět vám září a všechno vám jásá vstříc, a vy se radujete a prožíváte úžasnou lehkost, protože všechno jde samo a vás to tak naplňuje, že musíte říct, že je všechno úžasné a skvělé, a chcete obejmout Pavlíčka a Honzíčka… A ačkoliv se takhle mnozí křesťané na lásku skutečně dívají, musím vás ujistit, že tohle je světská a ďábelská karikatura toho, co znamená skutečná křesťanská láska.

V našem textu skutečnou lásku Duch svatý popisuje slovem dřina. A apoštol Jan, nazývaný také apoštol lásky, popisuje křesťanskou lásku jiným slovem – slovem oběť! To nejsou slova, která bychom běžně s láskou spojovali, že?

  • 1 Janův 4:10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

A jestli chcete porozumět tomu slovu dřina ve spojení s láskou, přečtěte si 1K 13, kde jsou popsané vlastnosti opravdové křesťanské lásky, a bude vám všechno jasné, protože uvidíte, že láska je především o sebeovládání, které nás stojí veliké úsilí, láska je o obětování se ve prospěch druhých, a to je skutečná dřina, láska je o dávání druhým, místo přijímání pro sebe.

A ačkoliv Pavel opět nijak nespecifikuje, v čem konkrétně tkvěla usilovná práce lásky tesalonických křesťanů, je jasné, že tato láska musí být součástí křesťanského života i součástí křesťanského společenství. Posledním znakem pravého křesťanství je podle našeho textu:

3. Vytrvalá naděje. Důležité je jak slovo vytrvalá, kterému musíme rozumět v kontextu toho, co se dělo v Tesalonice, kdy křesťané byli od samého počátku pronásledováni, tak slova, která následují – naděje v našeho Pána Ježíše Krista. Jedná se o naději, která je zakotvená v Kristu. Znovu se jedná o vyjádření ujištění pro křesťany, protože křesťanská naděje není nadějí podle smýšlení světa – kdy naděje = 50:50, tedy že něco buď vyjde, nebo ne. Křesťanská naděje je něco úplně jiného. Křesťanská naděje je zakotvená v Kristu, a upíná se k Němu. Je založená na Kristu. A to znamená, že je naprosto jistá. Jde o něco, co se stane na sto procent, ale zatím se to ještě nestalo. Podívejte se se mnou na několik veršů z listu Židům:

  • Židům 6:17-20 Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.

To je křesťanská naděje. To je jistota. Jenom z takovéto naděje může plynout vytrvalost a síla, která bude prostupovat usilovnou práci lásky a bude se aktivně projevovat ve skutcích víry. Činná víra, usilovná láska, vytrvalá naděje – to je trojice, která popisuje opravdového křesťana. Otázka, kterou si musíme položit, je, zda popisuje také můj život. Jak je to s vámi?

Pavel a jeho spolupracovníci si tyto věci připomínali, a zároveň tyto věci napsali křesťanům do Tesaloniky. Byl to velmi pokorný a nenásilný způsob, jak je ujistit o jejich víře. Pod tlakem těžkostí a pronásledování se do křesťanského života velmi snadno vkradou nejrůznější pochybnosti, slabost, selhání, nedůvěra Bohu a s tím také otázka, zda jsem skutečně křesťanem. Apoštol Pavel na to odpovídá jednoduše – říká: „Podívejte se na své životy! Podívejte se na skutky víry, na usilovnou práci lásky, na vytrvalost naděje v Krista. Podle toho můžete vědět, že jste opravdu křesťané!“

A Pavel nezůstává jenom u toho, ale jde ještě dále, což nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Vděčnost za vyvolení (v. 4)

  • 1Te 1:4 Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným…

Pavel se nebál mluvit o těžkých věcech, nebál se otevřít i velmi těžká témata – jako je třeba otázka vyvolení. Hned v úvodu svého dopisu mladé církvi píše, že je vděčný za tyto křesťany před Bohem, protože ví, že patří k vyvoleným.

Znovu je tady ujištění o tom, že tesaloničtí křesťané patří Bohu. Tentokrát je skrze vyvolení. Patříte k vyvoleným. Nebojte se pronásledování, nebojte se toho, co se kolem vás děje – vždyť patříte k vyvoleným! Byli jste vyvoleni před stvořením světa, abyste se stali Božím lidem, společenstvím svatých, lidem, který cele náleží Bohu a slouží Bohu. Jste skutečným Božím lidem, duchovním Božím lidem, stali jste se křesťany, protože Bůh vás od počátku vyvolil ke spasení. Když Pavel kázal evangelium v Pisidské Antiochii, čteme:

  • Skutky apoštolské 13:48 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

Na jakém základě mohl apoštol říci, že lidé v Tesalonice jsou vyvolení? Jsou tady dvě věci – první je ve verši třetím a druhá ve verši pátém. Pavel a jeho společníci viděli proměněné životy lidí v Tesalonice. Viděli činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději. A to jim bylo dostatečným důkazem jejich vyvolení. Proto děkují Bohu s vědomím, že jsou vyvolení. Bůh je před stvořením světa vyvolil, aby byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří (Ef 1,4-6). Důkaz byl v tom, že tito lidé uvěřili – obrátili se od model k Bohu, Boží láska byla vylita do jejich srdcí, takže s radostí trpěli a obětovali sebe i svůj majetek ve prospěch druhých křesťanů, jak jsme to viděli minule na příkladu Jásona. Pavel viděl jejich vytrvalou naději v Pána Ježíše Krista. To ho vedlo k tomuto naprosto jedinečnému vyjádření.

Tak to byla jedna stránka věci – Boží mocí proměněný život tesalonických křesťanů. Odvrátili se od starých věcí, od model, kterým předtím sloužili a uctívali k Bohu, kterému začali sloužit a kterého začali uctívat. Slyšeli evangelium o Kristově ukřižování a vzkříšení a uvěřili mu. Uvěřili tomu, že Kristus na kříži zaplatil také za jejich hříchy, takže nyní již nežijí oni, ale žije v nich Kristus. Tato jejich víra byla pro Pavla důkazem jejich vyvolení. Proto Pavel může děkovat za tesalonické křesťany, protože ví, že patří k vyvoleným. Bylo jim dáno, aby slyšeli, bylo jim dáno, aby věřili, bylo jim dáno, aby milovali a bylo jim dáno, aby vytrvali. Ale nejenom to – Pavel připomíná ještě poslední věc, která podle něj byla důkazem jejich vyvolení:

III. Vděčnost za moc Božího slova (v. 5)

Podívejte se spolu se mnou do Písma do pátého verše:

  • 1 Tesalonickým 1:5 … neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás.

Pavel tady zmiňuje moc Božího slova, která se s přesvědčivou silou projevila v životech tesalonických křesťanů. Jistě si vzpomenete, jak to probíhalo v Tesalonice, když tam Pavel a jeho společníci přišli:

  • Skutky apoštolské 17:3 … vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“

Pavel vzal Písmo, otevřel ho, vykládal ho a ukazoval z Písma na Ježíše Krista. Vysvětloval evangelium, o které říká, že je to:

  • Římanům 1:16 … moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.

Evangelium je Boží mocí. Boží slovo je evangelium. Celé Boží slovo svědčí o Kristu. Není to jenom o slovech, ale Boží slovo samo o sobě má ohromnou moc. Prorok Izajáš napsal, co Bůh řekl o svém slově:

  • Izajáš 55:11 Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Kdekoliv se otevírá Boží slovo, kdekoliv se toto Slovo vykládá a kdekoliv je z tohoto Slova zvěstován Kristus, tam přichází Boží slovo v moci, v Duchu svatém a v přesvědčivé plnosti. Nejsou to pouhá slova, ale je to meč Ducha svatého. Nejsou to jenom slova, ale je to moc Boží ke spasení. Nejsou to prázdná slova, ale přichází v nich přesvědčivá plnost, která usvědčuje z hříchu, dosvědčuje Krista a přesvědčuje ke spasení. Není to slovo lidské, ale je to slovo Boží. Právě tak tesaloničtí křesťané Boží slovo přijali:

  • 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Tady je důkaz jejich vyvolení, protože Bůh jim otevřel uši i srdce a oni přijako Boží slovo ne jako slovo lidské, ale jako Slovo Boží, jímž skutečně je. Toto slovo přišlo do jejich životů v moci, v Duchu svatém a v přesvědčivé plnosti. Jaký byl výsledek? Činná víra, usilovná láska a vytrvalá naděje.

To jsou znaky opravdových křesťanů. To byl důvod vděčnosti Pavla, Silvána a Timotea. Kdykoliv se sešli k modlitbám, radovali se z tesalonické církve a předkládali ji Bohu.

Toto je povzbuzení i pro nás, milí křesťané. Je tady vzor křesťanského života a je tady také něco, za co musíme být vděční. Doba, ve které žijeme, není jednoduchá. Situace se stává stále složitější. Svět kolem nás se stále více obrací proti křesťanství. Jak ateistický svět, který vyznává své humanistické náboženství, tak svět muslimský. Možná se velmi brzy dočkáme toho samého, co prožívali křesťané v Tesalonice. A potom budou tato slova ujištění a vděčnosti velikou posilou pro naši víru. Pro jednoduchou křesťanskou víru. Je to činná víra, která se projevuje usilovnou láskou a je zakotvená ve vytrvalé naději v Pána Ježíše Krista. To není žádné složité nábožství – to je velmi jednoduché. To není nic komplikovaného ani odtrženého od každodenního života. Křesťanský život je takto snadný. Ale náš text nám ukazuje, že to není lehké. A to je důvod, proč potřebujeme povzbuzení, proč potřebujeme modlitby druhých, proč musíme jít do Božího slova, kde načerpáme sílu a proč musíme jít ke Kristu, ve kterém je to všechno zakotvené a který sám je jediným zdrojem síly v křesťanském životě.

Osnova kázání: