Svatí na cestě

(Filipským 1:1-2)

Dobré ráno, milost vám a pokoj. Jak jistě, snad, možná, doufám, víte, dnes budeme pokračovat ve výkladu listu, který apoštol Pavel napsal Božím dětem ve Filipech. Jestli jste tu na mé první kázání nebyli, nemusíte se lekat, do listu Filipským jsme se vůbec nedostali. Byli jsme ve Skutcích 15 a 16, kde pro nás Lukáš zaznamenává, jak byl filipský sbor založen, jak zde Ježíš Kristus budoval svou církev, mimo jiné skrze radost v utrpení, jak zde otevíral zatvrzelá lidská srdce a přitahoval k sobě ztracené hříšníky, aby je očistil a jednou provždy je přivedl k Bohu. Pojďme teď tedy otevřít Písmo a přečíst si, co Bůh skrze apoštola Pavla říkal svým dětem ve Filipech...

Filipským 1:1-11

„Pavel a Timoteus, otroci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, a také biskupům a diakonům: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce a Pána Ježíše Krista“ (Fp 1:1-2). Právě na tato slova se dnes zaměříme. Naší první reakcí, ač bychom to třeba nahlas neřekli, dost možná je něco na způsob: „Ale no tak, prostě pozdrav, jedeme dál. Tos to dál nečetl? Viděls, jak výživné věci tam jsou? Šup, šup, jedeme...“ A dost často takový přístup můžeme mít i při našem osobním studiu Písma, zvlášť u pozdravů, rodokmenů... a dohánění našich čtecích plánů. A i proto je potřeba, abychom se zastavili. Abychom si se sklopeným zrakem přiložili ruku na ústa a žasli. Proč? Protože veškeré Písmo je vdechnuté Bohem (2. Tim 3:16). Panovník, Soudce a svrchovaný Vládce tohoto světa se smiloval nad svým stvořením a svým Duchem vedl své služebníky, proroky a apoštoly, aby nám skrze ně poskytl vše, co potřebujeme, abychom jako Boží lid byli takoví, jací máme být, důkladně vystrojení ke každému dobrému skutku (2. Tim 3:17). Když hovoří Pavel na stránkách Písma, hovoří Bůh. A Jeho slova jsou ryzí a obnovují duši, jsou spolehlivá a prostým lidem dávají moudrost, jsou přímá a obšťastňují srdce, jsou vytříbená a dávají očím světlo, jsou čistá, spravedlivá a obstojí navždy, jsou žádoucnější než zlato, než množství ryzího zlata, jsou sladší než med, med tekoucí z plástve, dbát na ně a nechat se jimi varovat přináší hojnou odměnu (Ž 19:8–12). Pojďme se tedy společně přebírat tím nejvzácnějším pokladem, který na tomto světě máme, pojďme se potěšit tím nejsladším, uzdravujícím a životadárným medem.

Kdybych za každým z vás přišel a zeptal se, kým jste, co byste mi řekli? Nebo ještě jinak – co byste si pomysleli? Jaká by byla ta odpověď, kterou si šeptáte v hlavě a nechcete, aby ji věděl kdokoliv jiný? „Jsem jedno velké zklamání.“ „Jsem zbabělec a ubožák.“ „Jsem to nejhorší, co mého manžela mohlo potkat.“ „Sice se snažím a toužím žít jako křesťan, ale kdybys věděl, jak moc jsem zlý...“ „Já už to dál nedokážu...“

A i právě proto tak zoufale potřebujeme dnešní text. Abychom mohli jít dál, abychom mohli nejen přežít tenhle den nebo týden nebo měsíc, abychom mohli být vůní života (2. Kor 2:15) a s díky žít k slávě našeho Boha (1. Kor 10:31), potřebujeme vědět, kým díky Kristu jsme, a potřebujeme si to denně znovu a znovu a znovu kázat. Nepotřebujeme „přijmout sami sebe“, nepotřebujeme „se ohledně sebe cítit lépe“, nepotřebujeme si napsat nad noční stolek, že jsme „jedineční jako sněhová vločka“, protože když se na sebe podíváme, je nám moc dobře jasné, že ta sněhová vločka je shnilá, tak jako ty miliardy ostatních. Právě proto se nepotřebujeme „dívat do svého nitra“, ale potřebujeme se upnout ke Kristu. Jestli hledáme ujištění v sobě, nějaký ten „správný prožitek“, odsuzujeme se tím k zoufalství, protože stavíme svou víru a jistotu a naději na sobě, na svém prožívání, na svých pocitech... Ale my nejsme spaseni pocity, nejsme spaseni prožíváním, jsme spaseni Kristem, a právě k Němu potřebujeme utíkat pro ujištění. Otázka není „Cítím se spaseně?“, ani „Cítil jsem se spaseně před deseti lety při křtu?“. Otázka je „Spoléhám se na Krista jako na mého Zastánce, mého Spasitele, mou jedinou Naději?“ Kristus, Jeho svatost a Jeho spravedlnost, Jeho kříž a Jeho vzkříšení jsou naší jistotou, naší nejpevnější skálou. Slovy apoštola Jana: „Toto je Boží svědectví, protože on sám vydal svědectví o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.“ Naše víra je tedy svědectvím o Božím díle v nás. „Kdo nevěří Bohu, učinil Ho lhářem, protože neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1. Janův 5:9–13).

Písmo se neptá, jak se cítíme, ale kým je Kristus. Protože jestliže v nás pracuje Duch, jestliže nás proměňuje a usvědčuje, často se budeme cítit zdrcení. Michael Horton říká: „Jelikož naší tendencí je stále znovu se spoléhat na sebe a vkládat důvěru v naše obrácení a naše pokání, [Duch] nás skrze zákon znovu a znovu povede k tomu, abychom si zoufali nad naší vlastní spravedlností a nad našimi hříchy a upínali se ke Kristu. Křesťanský život je definovaný takovýmto cyklem neustálého pokání,“ odvracení se od hříšného spoléhání na sebe ke Kristu. Čím více z Boží milosti spatřujeme Boží svatost a dokonalost toho, co po nás Král králů skrze své Slovo vyžaduje, čím oslnivější je záře Jeho nádhery, tím temnější jsou stíny našeho hříchu, naší vlastní nedostatečnosti... a naší zoufalé potřeby Spasitele. A nenechme se mýlit, nejsme v tom sami. Apoštol Pavel moc dobře věděl, proč do listu Římanům napsal: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré; neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Když chci činit dobro, je při mně zlo. Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ (Ř 7:18–19, 21, 24–25, 8:1) Křesťanský růst není růst k nezávislosti na Bohu, k tomu, že bychom potřebovali méně Boží milosti. Je růstem v uvědomění si toho, jak moc potřebujeme Otcovu lásku, Kristovu oběť a proměňující a posilující moc Ducha. Vskutku, Boží království musíme přijímat jako děti (Mk 10:15). Ostatně, posuďte sami... jak bláhová je myšlenka, že sice potřebujeme, aby Bůh milostivě dával našemu srdci bít a naší krvi kolovat a držel atomy našeho těla pohromadě... ale v boji o svatost a na cestě ke spáse to nějak zvládneme sami?

Když jsme teď nahlédli do Pavlovy vděčné zlomenosti, pojďme se podívat, co nám apoštol říká v listu Filipským. V dnešním textu vidíme takový netypicky typický úvod starověkého dopisu. V římsko-řecké kultuře Pavlovy doby měly úvody dopisů obvykle tři části: jméno autora, jméno adresáta a pozdrav. Co tedy čteme v prvním verši? „Pavel a Timoteus...“

Když procházíme list Filipským, všimneme si, že na rozdíl třeba od listů Tesalonickým nebo 2. listu Korintským je list napsaný v první osobě jednotného čísla, je psaný „za Pavla“, ne „za Pavla a Timotea“. I tak je, proti všem pravidlům a zvyklostem své doby, Timoteus uveden jako jeden z autorů. Je možné, že Pavel Timoteovi list diktoval... ale především je jisté, že mezi Timoteem a Filipskými existovalo a existuje silné pouto bratrské lásky. Timoteus byl u založení sboru (Sk 16), brzy měl do Filip sám jít (Fp 2:23), a ve Skutcích 19(:22) a 20(:3–4) vidíme, že se tam opakovaně vracel. Svatí ve Filipech mu byli drazí. Boží svrchovaná milost mezi nimi vytvořila pouto Kristovy krve, proti kterému byly tisíce kilometrů, kulturní rozdíly a čas bezmocné.

A to je první věc, nad kterou chci, abychom se na okamžik zastavili. Jak začíná modlitba, kterou náš Pán učil své učedníky, když za ním přišli s prosbou „Pane, nauč nás modlit se“? „Tatínku můj?“ Ne. „Otče náš.“ Jestliže jsme v Kristu, jestliže jsme byli skrze víru v ukřižovaného a vzkříšeného Syna Božího přijati za Boží děti (Jan 1:12–13), jsme součástí něčeho mnohem většího, než jsou naše každodenní problémy. Jak osvobozující by to bylo, kdybychom na okamžik odhlédnuli od svého pachtění a spatřili alespoň odlesk příběhu, který nám Bible líčí? Příběhu, který nás ubezpečuje, že Bůh nám v Kristu Ježíši předtím, než začal svět, než se rozběhl čas, podle vlastního předsevzetí daroval svou milost, která se ukázala zjevením našeho Zachránce Krista Ježíše. On zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a neporušitelnost (2. Tim 1:9–10). Než začal svět, Otec si nás zamiloval a rozhodl se, že nás daruje svému Synu, že budeme Jeho nevěstou, Jeho lidem, že budeme svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, abychom se z Něj věčně radovali a věčně chválili Jeho milost (Ef 1:4–6), neboť toto je vůle Otcova, aby každý, kdo vidí Syna a věří v Něho, měl život věčný; ten bude v poslední den vzkříšen k věčnému životu (Jan 6:40).

Slovy apoštola Jana: Potom jsem uviděl, a hle, veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni v bílá roucha, palmové ratolesti v rukou, a volají velikým hlasem: „Záchrana náleží našemu Bohu, tomu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé stáli kolem trůnu, kolem starších i těch čtyř živých bytostí, a padli před trůnem na tvář a poklonili se Bohu se slovy: „Amen! Dobrořečení a sláva, moudrost i vděčnost, úcta a moc i síla náleží našemu Bohu na věky věků. Amen.“ Jeden z těch starších na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli tito, kteří jsou oblečeni v bílá roucha?“  Řekl jsem mu: „Můj pane, ty to víš.“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přicházejí z velikého soužení a svá roucha vyprali a vybílili v krvi Beránkově. Proto jsou před Božím trůnem a slouží mu v jeho svatyni dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, nad nimi roztáhne svůj stan. Již nebudou hladovět ani žíznit, neublíží jim slunce ani jiný žár, neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“ (Zj 7:9-17)

To je náš příběh, Boží zaslíbení dané Jeho dětem. Příběh lásky, která je starší než čas a nikdy neskončí, protože náš dokonalý Bůh se nemění. Lásky, která se projevila tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní (Římanům 5:8), že On jednou provždy trpěl za naše hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu (1. Petrův 3:18). Aby nás uspořádal pod jednu hlavu v Kristu (Ef 1:10) jako vykoupený lid, jako tělo Kristovo, jako živý organismus, který potřebuje všechny své části. Trpí-li jedna část, všechny části trpí s ní, a je-li jedna část poctěna, všechny části se s ní radují (1. Kor 12:26). Tak... na to pamatujme, až zase budeme mít tendenci si říkat „Ne, ne, tohle musím sám...“

Pojďme se tedy není společně podívat zpět do našeho textu. „Pavel a Timoteus, otroci Krista Ježíše...“ Většina českých překladů a i řada zahraničních uvádí „služebníci“, ale to ani zdaleka není přesný překlad. V řečtině zde čteme slovo „douloi“, které bychom také mohli přeložit jako „nevolníci“. Nejde tu o služebnictvo, o zaměstnance, kteří si odkroutí svou pevně danou pracovní dobu a pak mají padla. Řeč je o někom, kdo nepatří sám sobě. Však právě to nám říká 1. list Korintským 6:(19–20): „Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.“

Je pravda, že našim dnešním uším zní představa otroctví odpudivě a děsivě. A právem. Nejen, že představa otroctví se příčí našemu západnímu ideálu osobní svobody, ale pokud je majitelem otroka hříšník, často to znamená bolest, utrpení, urážky, ponižování, týrání a někdy i mučení a smrt. Vidíme to napříč historií... a vidíme to i dnes, ať už v dokumentech o obchodování s lidmi, nebo v tom, že jsme sami byli otroky hříchu a ďábla (Ř 6:20, Ef 2:2), a mnozí lidé okolo nás stále ještě patří těmto zvráceným otrokářům. Když jsme byli otroky hříchu, byli jste svobodni od spravedlnosti, avšak nyní, když jsme byli osvobozeni od hříchu a stali jsme se otroky Božími, máme svůj užitek ku posvěcení a naším cílem je věčný život (Ř 6:20, 22). Hřích, náš starý pán, nás mučil a ubíjel a týral a vedl ke smrti... ale to je minulost.

Náš nynější a věčný Pán je dokonalý, milující a svatý. Našemu Pánu patří naprosto vše, patří mu každý náš nádech, každý úder našeho srdce, každý nejposlednější atom našeho bytí. Patří mu naše duše, naše minulost, přítomnost i budoucnost. A nikdy tomu nebylo jinak... a On nás přece koupil. Zaplatil za nás svou vlastní krví (Sk 20:28). Byli jsme koupeni za velikou cenu (1. Kor 7:23). Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím (Ga 3:13). Osvobodil nás od hříchu ke službě Bohu a věčnému životu (Ř 6:20, 22). On nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil (Ti 2:14). Skrze oběť těla Ježíše Krista jsme posvěceni jednou provždy (Židům 10:10). Boží Syn se stal člověkem a prolil za nás vlastní krev, nesl na kříži náš trest, vypil číši Božího hněvu, který patřil nám, do poslední kapky. A v tom je naše jistota. Boží Syn za nás zaplatil svou krví, jednou provždy nás koupil a očistil... a neprodá nás zpět a není, kdo by nás mohl koupit, a není, co by nás v Božích očích mohlo znovu ušpinit, není žádný další kalich, není hřích, který by Kristova krev nedokázala smýt. Kdyby náš hřích byl příliš velký, Kristus by ještě ležel v hrobě. Ale hrob je prázdný a Boží Syn sedí po Otcově pravici a přimlouvá se za nás (Ř 8:34). Je dokonáno (Jan 19:30).

A proto můžeme, tak jako Pavel a Timoteus, směle říci, že jsme Kristovými otroky. Že nejsme sami svoji a ani nechceme být. Že jsme darem Boží milosti byli vykoupeni k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili, vždyť jsme Jeho dílo (Ef 2:10). Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích (Titovi 2:11–14). Jak zde tedy vidíme v listu Efezským a Titovi, Boží milost není náplast na naše selhání, je tím, co nás vychovává ke svatosti, rozvážnosti, spravedlnosti a zbožnosti. Boží milost, tedy nezasloužená přízeň Stvořitele světa, je to, co nás jako Boží lid vede k touze po poslušnosti, k touze po dobrých skutcích. Ne proto, že se snažili zasloužit si Boží přijetí, ale proto, že v Kristu ho jednou provždy máme.

Abraham Kuyper řekl: „V celém vesmíru neexistuje čtvereční centimetr, nad kterým by Kristus, svrchovaný nade vším, nevyhlašoval: 'Je můj!'“ To je něco, co Kristovi otroci s radostí uznávají. Naše peníze, náš čas, naše myšlenky, naše vztahy... nic z toho nepatří nám. Nemáme právo utrácet, za co chceme, nemám právo říkat, co se nám zachce, nemáme právo věřit, čemu se nám zlíbí. Ve všem máme a musíme usilovat o to, abychom se líbili Tomu Jedinému, na kterém záleží (1. Kor 10:31), abychom Ho těšili a ctili. To je ostatně povinnost každého jednoho stvoření. A každý, kdo podle toho nežije, za to právem zaplatí věčným zatracením, pokud se včas nepodřídí podmínkám smíření, které Bůh lidem dal ve svém Synu.

Ale prožít život ve službě Kristu není jen povinnost, především je to ta největší výsada. Otázka zní... stojíme o tu výsadu? Chceme ji? Toužíme se podřizovat Kristu jako Pánu, který má právo na každou vteřinu našeho života? Pokud ne, Písmo říká, že jsme dosud mrtví ve svých hříších, protože Kristův očištěný lid horlí po tom, aby se svému Pánu líbil. Apoštolové Pavel (Fp 1:1), Petr (2. Pt 1:1), Jan (Zj 1:1), Jakub (Jk 1:1) i Juda (Ju 1:1), ano, i Pánovi bratři, se hrdě nazývají Kristovými otroky. Máme snad my pocit, že to je pro nás příliš málo? Bratři a sestry, prosím, zkoumejte se. Až příliš mnohokrát jsem se setkal s tím, že si někdo s radostí osoboval titul spaseného, znovuzrozeného Božího dítěte... a postavení Kristova otroka odmítal. Jak jste na tom vy? Toužíte Boha těšit... nebo se stále ještě chcete především líbit světu okolo?

Jakub, bratr Páně, říká, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem, že kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím (Jk 4:4–5). A právě to nás vede k dalšímu bodu. V našem textu vidíme, že Pavel nazývá křesťany svatými v Kristu Ježíši. Co to ale znamená?

„Svatý“, řecky „hagios“, znamená „oddělený, odříznutý, jiný, rozdílný“. Bůh je svatý, protože je zcela jiný než veškeré stvoření, je nekonečně lepší, větší, slavnější, nádhernější, dokonalejší... je zcela jiný. A právě o tom svědčí svým Svatým Duchem skrze svůj svatý, oddělený lid. Pojďme si s tímhle vědomím přečíst, co nám říká apoštol Petr v 2. kapitole svého 1. listu: „Vy jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy, kdysi ‚Ne-lid‘, jste nyní lid Boží; vy, kdysi ‚Ne-slitovaní‘, jste však nyní došli slitování“ (1. Pt 2:9–10). Petr zde mimo jiné cituje Exodus 19:6, cituje Boží zaslíbení, požehnání, které by přišlo na Izraelce, kdyby bývali dodržovali Boží smlouvu. My však čteme, že toto požehnání patří nám. To znamená, že v Kristu jsme jednou provždy naplnili Boží požadavky, Kristus je naplnil za nás. On nesl prokletí, které jsme si zasloužili my, abychom my získali požehnání, které patřilo Jemu. Ten, který hřích nepoznal, se stal hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností (2. Kor 5:21). Kristus na sebe vzal naše špinavé, odporné a smradlavé hadry a dal nám svou spravedlnost, poslušnost a svatost. Díky Kristově oběti za nás jsme teď jednou provždy došli slitování, stali jsme se vyvoleným lidem, královským kněžstvem, lidem odděleným ze světa k tomu, abychom zvěstovali mocné skutky toho, který nás ve své milosti povolal ze smrti do života (Ef 2:1–3), který nás svou krví obmyl tak, že jsme bělejší než sníh (Ž 51:9).

Ti, kdo jsou v Kristu, jsou jiní, rozdílní, oddělení, odříznutí. Kristus nás odřízl od našeho starého života a naší minulé, současné i budoucí špíny. On přeřezal pouta našeho hříchu, oddělil nás pro sebe. Když proto dnešní „církev“ vypadá a mluví a zapáchá a chová se jako svět, není to „relevantní“, je to nesvaté. Dnešní „církevní“ trendy nepřestávají hovořit o tom, že se máme přiblížit světu... ale Písmo říká pravý opak. Písmo nás volá k tomu, abychom byli jiní, odříznutí, oddělení. A... jak by skuteční křesťané mohli nebýt?

Jak už jsme dnes četli v listu Titovi, tam, kde je spásná milost, je více a více zříkání se bezbožnosti a světskosti, více a více rozvahy, spravedlnosti, zbožnosti a horlivosti k dobrému (Titovi 2:11–14). A jak by mohlo nebýt? Mezi ďáblovými (Jan 8:44) a Božími dětmi (Jan 1:12–13) byl, je a bude rozdíl. Je nad slunce jasnější, že mezi těmi, kdo jsou mrtví v hříchu (Ef 2:1) a těmi, kdo jsou živí Kristovým životem (Ga 2:20) musí být rozdíl. Ti, kdo jsou živí v Kristu, už nejsou mrtví v Adamovi (Ř 5). Ano, pravda, ani v nejmenším nejsou dokonalí, ale jsou v Bohem vedeném, Božím Duchem poháněném a evangeliem prodchnutém procesu proměny (Fp 2:13). Ano, mají staré zvyky starého člověka, ale Boží milost je vede, aby je odkládali, aby byli proměňováni obnovou své mysli, aby oblékali nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy, aby tak mohli zkoumat, co je dobré, přijatelné a dokonalé (Ef 4:21–24, Ř 12:2). Milovaní, nenechte se oklamat prázdným chytračením. Abyste mohli být věrnými Kristovými svědky, nepotřebujete znát světskou filozofii, momentálně moderní psychologii, nejnovější filmy a populární hudbu a denně číst troje noviny. Ne. Potřebujete znát Boží Slovo a Boha toho Slova. Nepotřebujete se snažit zakrývat, že přízvuk vašeho života, nezní jako to, jak žijí ostatní. My jsme jiní. My jsme cizinci a vždy jimi budeme. A díky Bohu za to.

Díky Bohu a Otci, který nás učinil způsobilými k účasti na podílu svatých ve světle. On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v němž máme skrze jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů (Kol 1:13-14). My, kdo jsme v Kristu, jsme jednou provždy přeneseni do království Božího Syna. Slovy listu Efezským, jsme v Kristu usazeni v nebeských místech... a přece jsme v Praze, tak jako svatí, kterým Pavel píše, byli ve Filipech. V listu Koloským se dozvídáme, která z těchto skutečností je přednější: „Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu“ (Ko 3:2–3). A to samé slyšíme i v 3. kapitole listu Filipským: „Naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla Jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit“ (3:20–21). Bůh nás vyzývá, ať se upínáme k nebeským věcem, k Božím pravdám, protože jsou mnohem jistější a trvalejší než svět okolo nás. Tento svět totiž pomine, ale Pánovo Slovo zůstává na věčnost (1. Pt 1:25). Čím více se budeme upínat k našemu skutečnému domovu, tím více se v našich životech bude projevovat jeho „folklór“, tím více v našich životech bude platit „staň se Tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“.

A tak, milí a Bohem milovaní svatí, je v pořádku, když světu okolo nás nerozumíme, když se nám zdá zlý, když v něm nedokážejeme najít spočinutí, když voláme po domovu... Už na začátku jsme si připomínali, že jsme součástí mnohem většího příběhu, než je náš život sám... a tak chci, abychom mohli najít útěchu a povzbuzení ve vzkazu těch, kteří šli před námi. V jedenácté kapitole listu Židům čteme: „Tito všichni“, míněn je Ábel, Noe, Enoch, Abraham a další, „Tito všichni zemřeli podle víry, aniž v plnosti přijali zaslíbení; jen zdaleka je zahlédli a pozdravili, a vyznali, že jsou cizinci a příchozí na zemi. Neboť ti, kdo to říkají, dávají najevo, že vyhlížejí vlast. Kdyby totiž myslili na tu, z níž vyšli, měli by čas se navrátit. Avšak touží po lepší vlasti, to jest po vlasti nebeské. Proto se Bůh za ně nestydí, je-li nazýván jejich Bohem, neboť jim připravil město“ (Židům 11:13-16). Bůh není zklamaný, že je nám na světě těžko, že vzdycháme a prahneme po domově, že tu úpíme a pláčeme a trpíme. Naopak. Poslouchejte... Oni „touží po vlasti nebeské, a proto se Bůh za ně nestydí“. Touha po domově, to, že jsme na tomto světě jen tuláky a cizinci... že jsme jiní a odmítaní a nepochopení... je Bohu k radosti a slávě. Čeká nás s úsměvem a otevřenou náručí, s věčnou radostí a útěchou, kdy navždycky utře každičkou z našich slz.

Ale... na cestě domů nejsme sami. Když se podíváme do dnešního textu, naše karavana Božích dětí, karavna těla Kristova, čítá i biskupy a diákony... což jsou slova, která mnohým z vás asi vůbec nic neřeknou. Biskupové a diákoni. Pavlíkův překlad říká „dohlížitelé a pečovatelé“, což už nám může napovědět více. Biskup je překladem řeckého „episkopos“, což je označení pro dohlížitele či správce. Stejné slovo vidíme ve Skutcích 20:28, kde ho většina českých překladů uvádí jako „strážce“. Když se podíváme do Skutků 20:17, vidíme, že stejná skupina lidí je označena jako „presbyterous“, tedy „starší“. Vidíme tedy, že presbyter = biskup = starší = správce = pastor. Třetí kapitola 1. listu Timoteovi a 1. kapitola listu Titovi nám říkají, že takovýto muž, a zdůrazňuji – muž –, má být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností (1. Tim 3:2-4), má být bez úhony jako Boží správce; ne samolibý, ne popudlivý, ne zištný, milující dobro, rozvážný, spravedlivý, zbožný, ukázněný, musí se pevně držet spolehlivého slova, jak bylo vyučováno, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce (Ti 1:7–9). Vidíme, že na těchto mužích, kteří jsou skutečným Božím darem církvi, leží vedení církve a její ochrana, vyučování, obrana čistého učení, povzbuzování a podepírání duchovně slabších. První list Timoteovi nám dává podobný seznam i pro diákony. Diákon, řecky „diakonos“ je běžný výraz pro sloužícího, pro služebníka, přičemž první církví ustanovené diákony vidíme ve Skutcích 6, kde se účastní praktické služby a pomoci potřebným.

Co to ale znamená pro nás? Že Bůh křísí z duchovní smrti jednotlivce, ale nenechává je žít jako jednotlivce – formuje z nich Kristovo tělo, církev, ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví (1. Pt 2:9). Řecké vyjádření, na které se zde díváme, nejlépe vystihuje opět Pavlík: „všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filippech, s dohližiteli a pečovateli“. „Všem svatým, kteří jsou ve Filippech, s dohližiteli a pečovateli.“ Pavlovi vůbec nejde do hlavy, že by ve Filippech mohli být svatí, kteří by nebyli součástí místní církve, která je pod dohledem starších. Představa křesťanských osamělých vlků je pro něj oxymoron. A právem. Jestliže křesťané jsou, jak nám Písmo jasně dosvědčuje (1. Kor 12) Kristovo tělo, křesťan, který si myslí, že je v pořádku, že neusiluje o společenství, že nepodléhá duchovní autoritě, že nejde životem společně s dalšími Božími dětmi, že proplouvá životem bez vykazatelnosti, kázání Slova a vysluhování svátostí... Takový křesťan se velmi podobá oku, které se zakutálelo pod postel a hoví si, že takhle by to přesně mělo být. Posouzení toho, jestli je taková představa směšná nebo děsivá, už nechám na vás. Nebo ne, nenenechám – je směšná, děsivá a především hříšná.

Poslední, čeho bych chtěl, abychom si na tomto vyjádření všimli – svatí jdou životem s dohlížiteli. Ne pod nimi, ale s nimi. Vedle nich. Bok po boku. Starší nejsou dokonalí, bezchybní, bezhříšní superkřesťané. Ale jsou dobrým a milostivým darem, který Bůh dává své církvi. A my se za ně potřebujeme modlit, tak jako za služebníky, za diákony. Potřebujeme je podpírat, potřebujeme prosit za moudrost, vytrvalost, pokoru, lásku a radost pro ně, potřebujeme se jim podřizovat a držet je proti standardu Písma, potřebujeme se modlit, aby nám Bůh přidával další a aby formoval naše srdce a vedl i nás k pokoře a službě, kterou Ho máme oslavovat. Potřebujeme, aby nám dával lásku k místní církvi, aby nám dával otevřenost, poslušnost, vděčnost, růst, věrnost a radost z toho, čím pro nás je církev, a kým pro nás v Kristu je On sám... a že On sám je tím, kdo nás i skrze lidi vede pustinou tohoto světa a dovede nás domů.

„Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce a Pána Ježíše Krista.“ Pavlův obvyklý pozdrav. Ale zastavili jsme se někdy nad tím, kolik dechberoucích a život proměňujících pravd v něm je? Pavel neříká jen „Zdravím vás“. Tak jako v každém ze svých listů nám přeje milost a pokoj. Když otočíme na konec listu Filipským, zjistíme, že Pavel končí „Milost … s vaším duchem“, jinde „Milost s vámi“. Pavel si dobře uvědomuje, že jeho dopisy jsou v mnohém jako naše modlitby, jako kázání Slova, jako svátosti křtu a Večeře Páně. Jsou Božími nadpřirozenými prostředky, jak darovat a zprostředkovat Božím dětem milost. Pavel svými dopisy „předává“ milost, která pak „zůstává“ s místními sbory. Bůh zázračně a milostivě koná často skrze ty nejmenší věci... a věřím, že to můžeme v našem společenství zažívat, že vidíme, jak nás Bůh ke své slávě buduje a proměňuje naše srdce svým Duchem a mění nás do podoby svého Syna.

Když zmiňuji působení Ducha... Povšimněte si, že apoštol Pavel nám přeje milost a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Zdá se, jako by Ducha opomíjel. Opak je však pravdou. Pán Ježíš v Janovi 16(14–15) říká: „Až přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe... On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je mé; proto jsem řekl, že z mého bere a vám to oznámí.“ Vše, co má Otec, je Synovo, a Duch je tím, kdo to předává učedníkům. To tedy znamená, že milost a pokoj od Otce a Krista, o kterých Pavel v dnešní pasáži hovoří, k nám přicházejí skrze Ducha. Apoštol Pavel do svého pozdravu tedy zjevně dokázal vměstnat nejen evangelium a učení o církvi, ale i nauku o Boží trojjedinosti. … Co ale vlastně přseněji znamená ono Pavlovo časté přání: „Milost vám a pokoj“? Co nám Pavel na naši cestu pustinou tímto světem přeje?

Steve Lawson řekl: „Milost nám zdarma dává to, co peníze nedokáží koupit, co si dobré skutky nedokáží zasloužit... a co nám smrt nemůže vzít.“ Boží milost, Boží nezasloužená přízeň je to, co nám dává dívat se do budoucna s nadějí. Slovy 2. listu Korintským (8:9): „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: ačkoli byl bohatý, stal se kvůli vám chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ Náš Pán se ponížil až k smrti, abychom v Něm my mohli žít. Náš Pán plakal a hladověl, abychom se my mohli s Ním navěky radovat a hodovat. Náš Pán byl zavržen, abychom v Něm byli přijati. Kristův kříž skutečně mění naprosto vše.

Vzpomeňte si, jak jste se měli ráno, jak se vám vstávalo, co jste snídali, jak se vám sem jelo... Možná s vděčností děkujete. Možná, že si říkáte, že to za moc nestálo... Vše dostává dost jiné kontury, když si uvědomíme, že nebýt Boží milosti, náš dnešní plán bylo hořet v pekle, a to navěky. To je spravedlnost, kterou bychom si zasloužili. Vše nad to... je Boží milost. Vše nad to Kristus draze zaplatil svou krví. Ach, jak málo jsme vděční, jak málo se radujeme z Boží milosti... ale díky Bohu za to, že pramen Jeho milosti nikdy nevysychá. A když říkám „nikdy“, myslím tím: Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. (Římanům 8:31–34, 5:8–10)

V Kristu máme naprostou jistotu Boží milosti. A spojení „naprostá jistota“ ani v nejmenším nevystihuje, jak jistá je přízeň našeho nebeského Otce. Slovy Římanům 5: „[Nyní], když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy“ (5:1–2). Právě díky tomu můžeme mít pokoj, který nám apoštol Pavel přeje, onen proslulý hebrejský „šalom“. Pokoj, který neznamená jen momentální klid zbraní, ale přízeň, jistotu, dobrotu, naději a blahobyt. Právě k těm vede jistota, že nic, ani největší bolest, strach, utrpení, nemoc, vůbec nic, ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Římanům 8:38-39). Jan 17:23 nám říká, že jestli jsme v Kristu, náš nebeský Otec nás miluje tak, jako miluje svého odvěkého, jednorozeného Syna, tedy nekonečnou, bezmeznou, přemáhající, pohlcující a nevystižitelnou láskou.

...Boha, našeho Otce. Právě tak Pavel končí dnešní text. Uzavírá ho tím, že nám připomíná tu neskutečnou a myšlenkami nepojmutelnou pravdu, že Stvořitel a svrchovaný Pán všeho, Soudce a Pán všeho tvorstva, Alfa a Omega, Počátek i Konec... se rozhodl nás adoptovat, abychom se s Ním a z Něj na věky radovali, abychom navěky chválili slávu Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství (Ef 1:3-6). To je něco, s čím můžeme jít do dalších dní. Stvořitel světa si nás vybral, aby na nás zjevil svou nádheru, milost, trpělivost, slávu a svatost. To je to, proč tu jsme.

A tak... nejsme zapomenutí a ztracení. Jsme nalezení, milovaní, oddělení a zachovávaní pro Ježíše Krista jako Jeho krví vykoupený poklad, jako Jeho jednou provždy zachráněná a očištěná nevěsta bez sebemenší vrásečky a poskvrny (Ef 5:27). Nejsme otroci hříchu, ďábla a smrti – patříme Tomu, který je Svatý, který je Vzkříšení a Život (Jan 11:25). Nejsme sami, máme věčnou rodinu napříč světem (1. Kor 12), náš Pastýř a Průvodce nás ani na okamžik neopouští a bezpečně nás dovede domů (Fp 1:6). Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme. Proto nás svět nezná, neboť nepoznal Jeho. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme Mu podobni, protože Ho uvidíme takového, jaký je (1. Janův 3:1–2). Neboť Bůh nás nepostavil k hněvu, nýbrž k získání spasení skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, abychom my žili spolu s Ním (1. Te 5:9–10). A On praví: „Ano, přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše Krista se všemi svatými. Amen. (Zj 22:20–21)