Jaroslav Kernal, Praha 14. dubna 2017

Dobré dopoledne, milovaní svatí, milí přátelé i hosté, pokoj vám a milost ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Dnešního dne jsme se sešli při zvláštní příležitosti – není to setkání jako naše ostatní setkání, kdy se scházíme každou neděli. Dneska je pátek a mnozí lidé v naší kultuře si připomínají den, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus. Je tady určitá tradice, která je do velké míry spojená s katolickou církví, která vyzdvihuje některé dny v roce a dělá z nich něco zvláštního. Já bych chtěl hned na úvod vysvětlit, že tato tradice není základem a důvodem, proč jsme se dnes sešli. Tím hlavním důvodem je, že jsme církví Kristovou a pokud je to možné, máme usilovat o to, abychom byli spolu, abychom se budovali Božím slovem, abychom se povzbuzovali písněmi, modlili se spolu a jeden za druhého, lámali chléb a měli společenství, tedy sdíleli jedni s druhými své životy. Proto můžeme využít i tento den, který naši zákonodárci učinili státním svátkem a můžeme si dnes – možná ještě více než kdy jindy – připomenout tu nejstrašnější událost lidských dějin, což je ukřižování Božího syna. Když se ale díváme na kříž, mluvíme současně také o tom nejvzácnějším okamžiku v dějinách Božího lidu – na kříži Kristus zaplatil za hříchy svého lidu a vysvobodil nás z tohoto zlého věku, vytrhl nás z moci temnoty, vykoupil nás z otroctví hříchu, svým životem za nás zaplatil výkupné, svou obětí se posvětil za svůj vlastní lid horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). Proto křesťané často mluví o kříži, čímž nemají na mysli ten nástroj ukřižování, ale mají na mysli smrt Božího syna a všechno, co je s tím spojené. Proto se na to zaměříme i dnes. Otevřete prosím své Bible v 1K 1. Budeme číst dva verše, které se týkají Kristova kříže:

• 1K 1:17-18 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
  

Před námi jsou dva jednoduché a krátké verše, které Pavel napsal církvi do Korintu. Pavel v nich jednoduchým způsobem odkazuje na evangelium. Ukazuje na nadřazenost evangelia, na jeho výsadní místo, mluví o jednoduchosti evangelia a nakonec zmiňuje dvojsečnost evangelia. To jsou tři body, jimiž se z těchto dvou veršů budeme dneska zabývat. Pojďme hned k prvnímu z nich:

I. Nadřazenost evangelia (v. 17a)

• 1K 1:17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium.

Apoštol reaguje na to, co se dělo v Korintě. Církev, kterou tam založil, byla ve velmi špatném stavu. Křesťané se mezi sebou hádali, povyšovali se jedni nad druhé, označovali se různými nálepkami a podle nich potom posuzovali ostatní. Říkali:

• 1 Korintským 1:12-13 Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?

Pavel byl zarmoucen tím, co se dělo v korintské církvi. Ale hned od začátku svého listu – a doslova od prvních veršů, vede tuto církev na jediné místo, kde najdou pomoc – vede je ke Kristu, který je zjeven v evangeliu. Proto v sedmnáctém verši říká, že ho Kristus neposlal křít, ale zvěstovat evangelium. To neznamená, že Pavel nekřtil – ve čtrnáctém a v šestnáctém verši zmiňuje hned několik lidí, které pokřtil. Ale zdůrazňuje, že jeho posláním nebylo křtít, ale kázat evangelium. Pavel zde ale nemluví jenom o sobě, ale ukazuje na biblický princip, ukazuje na něco mnohem většího, co se za tímto prohlášením skrývá. Ve skutečnosti totiž není nikdo, koho by Kristus poslal jenom křtít. Dokonce ani ten, který byl nazván Křtitelem, se nezabýval pouze křtěním. Vzpomeňte si na to, co dělal Jan Křtitel: Volal lidi k pokání a na znamení toho, že činí pokání, se měli dát pokřtít.

A když Ježíš po svém vzkříšení poslal učedníky do celého světa, přikázal jim:

• Mt 28:19-20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.

A v tom originálním textu je jenom jeden rozkaz v tomto souvětí – a ten rozkaz je činit učedníky. Ostatní slovesa, která tam jsou, jsou přechodníky a rozvíjejí a nějak doplňují to hlavní sloveso – tedy činit učedníky. Když jdete do celého světa, čiňte učedníky ze všech národů, získávejte učedníky, a když uvěří evangeliu, pokřtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, vyučujte je všemu, co Pán přikázal a vychovávejte je k tomu, aby podle toho jednali. Když to uděláte, povede to k tomu, že oni zase půjdou dál a budou získávat učedníky, budou křtít a vyučovat, atd. To je způsob, jak se rozšíří evangelium do celého světa. Právě takto se dostalo evangelium také k nám. Evangelium je to, co dělá z lidí učedníky.

Proto také Pavel mluví o tom, že ho Kristus neposlal křtít, ale kázat evangelium. To byl způsob, jak se z Židů i pohanů v Korintě stali křesťané, jak se z nich stali učedníci. Když uslyšeli evangelium a uvěřili mu, byli pokřtěni. Ale nebyl to křest, co by z nich udělal křesťany, ale bylo to evangelium. Člověk se nestane křesťanem tím, že je pokřtěn, ani se nestane křesťanem tím, že se narodí do křesťanské rodiny, nestane se křesťanem tím, že chodí do sboru nebo je dokonce členem křesťanské církve, nemůže se stát křesťanem tím, že něco udělá, ale může se stát křesťanem jenom tak, že uslyší evangelium o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista a uvěří mu. A to je dílo Boží. Duch svatý používá Boží slovo a dává lidem nové srdce, které je schopné i ochotné věřit v Krista. Bez této operace shůry je zpráva evangelia pro lidi jenom bláznovstvím, hloupostí. Proto také Ježíš říká Nikodémovi, že se musí nejprve narodit znovu, jinak nemůže spatřit Boží království (J 3,3). A Jan vysvětluje, že ti, kdo se narodili znovu, jsou ti, kteří věří (J 1,12), a o těchto lidech říká:

• Jan 1:13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

Jak se to stalo, že se narodili z Boha? Písmo to opakuje stále dokola – člověk slyší slovo pravdy, evangelium o svém spasení a uvěří mu. Proto Pavel mluví o tom, že evangelium musí mít prvenství, musí být nadřazené. Evangelium stojí nade vším ostatním, co bychom mohli nebo chtěli lidem říci. Pěknou ilustraci, jak to může někdy vypadat, najdeme ve čtvrté kapitole Janova evangelia, když Ježíš s učedníky zastavil u Jákobovy studny blízko města Sichar a Ježíš tam mluvil se samařskou ženou. Ta žena byla nábožensky zaměřená, jako ostatně většina lidí v tehdejší i nynější době. Ale stejně jako je to dnes, ani tenkrát ta žena nechtěla poslouchat evangelium. Chtěla řešit nejrůznější jiné věci, které se týkaly náboženství – oddělení Židů od Samařanů (jak to, že ty, Žid, mluvíš se mnou, samařskou ženou), byla ochotná řešit otázky správného místa uctívání (vy Židé uctíváte Boha v Jeruzalémě, my Samařané Boha uctíváme na hoře Gerizím), ale když došlo na hřích, tedy na součást evangelia, tak se snažila přehrát rozhovor jinam. Nejinak je to i dneska, a proto si musíme připomínat důležitost evangelia, prvotnost a nadřazenost evangelia nad jakokoliv jinou náboženskou činností, aktivitou nebo řečí. Není jiný způsob, jak by lidé mohli být spaseni, než je evangelium.

Ale i když zachováme nadřazenost evangelia, může se nám stát, že ho zatemníme. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Jednoduchost evangelia (v. 17b)

Evangelium je jednoduchá zpráva o tom, co Bůh udělal v Kristu pro spasení hříšníků. V sedmnáctém verši Pavel říká, že Kristus ho poslal kázat evangelium:

• 1K 1:17 … ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

Poselství evangelia je velmi jednoduché. Na cestě spasení není nic složitého. Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen. To je vše! To je celé. Takhle jednoduché to je. Člověk nemusí dělat složité náboženské úkony, nemusí se biflovat dlouhé poučky nebo složité teologické texty, nemusí chodit s popelem na hlavě, nemusí vykonat náboženskou pouť ani platit nějaké peníze – jediné co musí, je činit pokání, tedy litovat svých hříchů, své vzpoury proti Bohu a věřit evangeliu, tedy tomu, že Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. Prorok Izajáš osm století před Kristem mluvil o cestě spasení a popisoval ji následujícími slovy:

• Izajáš 35:8 Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci.

Všimněte si, že Izajáš mluví o cestě, která je svatá. Na cestu víry nevstoupí nikdo, kdo nebyl nejprve očištěn Kristovou obětí, jinými slovy, kdo se nejprve nenarodil z Ducha. Proto je řečeno, že ta cesta je jenom pro Boží lid. To říká i náš text – osmnáctý verš mluví o tom, že evangelium je Boží mocí pro ty, kdo jsou zachraňováni, ale je šílenstvím pro ty, kdo jdou do záhuby. A Izajáš slibuje, že ta cesta bude tak jednoduchá, že ani pošetilec, ani hlupák, dokonce ani ten nejhloupější na té cestě nezabloudí. Evangelium je opravdu velmi jednoduché. Stačí jen věřit, nic víc. To je všechno. To je celé. Není potřeba dodávat nic dalšího. Je to jenom víra v tu jednoduchou zprávu, která obsahuje na jedné straně historickou událost, že Bůh se stal člověkem a vzal na sebe hříchy svého lidu, na lidském těle potrestal hřích. Tato událost je popsaná a dosvědčená jednoduchými slovy:

• 1K 15:3-5 Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.

To je událost evangelia, to je slovo kříže. To je zpráva, kterou říkáme lidem. A připojujeme k ní jednoduchou výzvu:

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

To je celé evangelium. Na to nepotřebujete vysokou školu. Na to nepotřebujete žádnou školu, abyste pochopili tuto jednoduchou zprávu. Proto je evangelium univerzální. Proto mohou věřit ženy stejně jako muži. Proto mohou věřit staří i mladí, dospělí i děti. I malé dítě, mnohem menší než to nejmladší, které zde dnes je, může pochopit tuhle zprávu, může v ní uvěřit, vyznat Krista a bude zachráněné.

Ale tato prostota evangelia byla pro mnohé Korinťany nepřijatelná. Totéž platí i dnes. Takto jednoduché evangelium přece nemůže být mocí ke spasení. Něco tak prostého je pro náboženského člověka pohoršením. Vzpomeňte si na syrského vojevůdce Naamána, který byl postižený malomocenstvím a jeho izraelská otrokyně mu pověděla o proroku Elíšovi, který má moc ho malomocenství zbavit. Tento hrdý a mocný muž přijel k obydlí Božího muže, Elíši, a zastavil u vchodu do domu – poslouchejte, jak ten příběh pokračuje:

• 2Kr 5:10-12 Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘ Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel.

To je pýcha náboženského člověka! To je pohrdnutí prostou zprávou evangelia.

Je to tak jednoduché, že to uráží nadutost člověka. Tady byl pan „Někdo“, kdo si myslel, že se všechno musí točit kolem něj. A když už tedy sám Bůh nesestoupí, aby ho uzdravil, tak aspoň jeho prorok přijde k němu a bude tancovat okolo, aby se uspokojily náboženské choutky hříšníka. Ale co se stalo? Prorok se ani sám neobtěžoval, místo toho poslal jenom poslíčka se vzkazem, s jednoduchou zprávou – sedmkrát se namoč v Jordánu a budeš čist.

Ten bohatý a mocný muž přivezl množství darů, přijel s velikou družinou, jednal okázale a čekal, že se bude podobně jednat s ním. Ale dostal jenom jednoduchou zprávu, kterou mu řekl některý z žáků proroka Elíši.

Vy, kdo znáte Písmo, víte, jak ten příběh skončil. Služebníci Naamána měli více víry než jejich pán a prosili ho, aby poslechl prorokova slova. A když to udělal, byl očištěn. A nejnom to – jeho srdce bylo proměněno a místo tvrdého a pyšného muže zde stál pokorný člověk, který toužil uctívat Elíšova Boha, Hospodina. To je moc evangelia. Právě tak evangelium pracuje. Voláme lidi k pokání, dosvědčujeme jim pravost a pravdivost evangelia, prosíme je a domlouváme jim, aby činili pokání a uvěřili dobré zprávě, že Kristus Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. A kdo uvěří, bude spasen.

Ale je tady nebezpečí, o kterém mluví Pavel v našem textu – nebezpečí, že Kristův kříž bude vyprázdněn, že pozbyde smyslu. Co to znamená, že Kristův kříž pozbyde smyslu nebo že bude zmařen, vyprázděn? To vysvětlení není složité – vyprázdnění Kristova kříže znamená, že Kristův kříž pozbyde své moci, svého účinku, ztratí svůj smysl, bude zmařen. Jak se něco takového děje?

Jakmile opustíme jednoduchou zprávu evangelia, a začneme hledat moudrost slov, Kristův kříž bude zastíněn. Pokud chce někdo přesvědčit lidi svou moudrostí, nebo i moudrostí, která vychází z Písma, odsouvá Kristův kříž a staví na jeho místo něco jiného – vlastní moudrost. Pavel není nepřítelem moudrosti, ale všechnu moudrost poměřuje jediným měřítkem, a tím je Kristův kříž, Kristovo dílo na kříži, jeho ukřižování a zmrtvýchvstání se všemi jeho důsledky – jinými slovy evangelium. Evangelium je základ. Evangelium je nadřazené všemu. Proto může říci, že v Kristu:

• Koloským 2:3 … jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.

Nepotřebujete znát žádnou teologii, abyste rozuměli evangeliu. Nepotřebujete používat cizí slova, abyste mohli vysvětlit evangelium. Nemusíte znát taková slova jako je predestinace, předzvědění nebo eschatologie. Ale nutně potřebujete rozumět tomu, co se stalo na kříži. Svatý Boží syn se stal člověkem, a na lidském těle na sebe vzal hříchy svého lidu, a kvůli nim zakusil Boží hněv, byl potrestán za naše nepravosti. Na začátku jsme četli z proroctví Izajášova slova evangelia:

• Izajáš 53:5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

To je o tom, co se stalo na kříži Golgoty. To je o Kristu, to je evangelium. Pokud začneme přinášet lidem jinou moudrost než tuto jedinou, ztrácíme evangelium. Můžeme kázat o zdravém životním stylu – a lidé budou naslouchat, protože to je téma, které oslovuje mnoho lidí. Ale pokud nepřineseme Kristův kříž – jasně a srozumitelně, nebudou spaseni. Můžeme mluvit o sociálních problémech, můžeme mluvit o rodině nebo o výchově dětí a mnoho lidí bude osloveno, protože lidé nevědí, jak řešit problémy v manželství, jak vychovávat své děti, jak se vyrovnat se zjevnou sociální nespravedlností ve světě. Můžeme mluvit o tom, jaká jsou Boží řešení těchto věcí, ale pokud nezačneme u kříže, nepovede to ke spasení. Lidé možná budou žít lepší životy, ale půjdou slušně a vychovaně do věčného odsouzení v ohnivém jezeře. Můžeme mluvit o vesmíru, o inteligentním designu, o stvoření, nebo o čemkoliv dalším, ale bez Kristova kříže, bude naše úsilí marné. Jenom evangelium zachraňuje.

• Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Proto Pavel Korinťanům ve druhé kapitole říká:

• 1 Korintským 2:1-2 Nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Podobná slova napsal církvím v Galácii, kde křesťané řešili problémy ve vztahu k zákonu a vzdalovali od Boží milosti:

• Galatským 3:1 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Ježíš Kristus ukřižovaný – to bylo Pavlovo poselství církvím v Galácii, to bylo Pavlovo poselství v Korintě, to bylo Pavlovo řešení na problémy církve v Galácii i v Korintě, a to je řešení i pro nás. Nehledáme lidskou moudrost, nehledáme nějaké složité věci a komplikovaná vysvětlení, ale musíme hledat Krista ukřižovaného. Proto musíme stavět na tom, co velmi jasně a přímo říká Boží slovo. A to nás vede ke třetímu bodu dnešního kázání, k následujícímu verši v našem textu:

III. Dvojsečnost evangelia (v. 18)

Evangelium je nadřazené všemu ostatnímu, evangelium je také velmi jednoduché. Je možné ho také jednoduše vyprázdnit tím, že ho zkomplikujeme lidskou moudrostí a lidskými přídavky. Kristus ukřižovaný – jistě, ale taky bys měl mít kravatu, a tvářit se dostatečně důstojně, a měl bys chodit učesaný do shromáždění, a taky bys měl být abstinent, a … a najdeme desítky, možná dokonce stovky dalších lidských moudrostí, kterými můžeme snadno vyprázdnit Kristův kříž. Proto se chceme vyhnout moudrosti slov a přinést jednoduchou a prostou zvěst, že kdo věří v Krista, je spasen, ale kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil v jediného Božího syna (J 3,18). Osmnáctý verš našeho textu v 1. listu Korintským říká:

• 1 Korintským 1:18 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Chtěl bych, abyste si v tom verši všimli tří věcí:

A. Slovo o kříži

Pavel mluví o slovu kříže, nebo o slovu o kříži. Je to historická událost, která nám přinesla spasení – Kristovo ukřižování v době Piláta Pontského, jeho smrt a slavné vzkříšení o tři dny později. Tohle je skutečnost, která přinesla spasení Božímu lidu. Ale aby Duch svatý tyto věci na nás aplikoval, museli jsme uslyšet evangelium – a to je to slovo kříže. To slovo je mocí Boží. Za tím slovem stojí ona událost samotná, ale to slovo přináší spásu. To slovo je Boží mocí – slovo o kříži. Znovu jsme u jednoduchého a prostého evangelia. Když jednoduše zvěstujeme evangelium, Duch svatý ho používá, přitahuje tím slovem lidi ke Kristu, otevírá jim oči i srdce, aby v pravdě uviděli skutečnost, která stojí za slovy kříže, a tak zachraňuje muže, ženy i děti, zachraňuje všechny, kteří činí pokání a věří v dokonané dílo Ježíše Krista.

B. Bláznovství pro hynoucí

Ale toto slovo kříže – a to je druhá věc, na kterou chci ukázat, je nepřijatelné pro ty, kdo jdou do zahynutí. Už jsem mluvil o tom, jak lidi uráží jednoduchost Kristova evangelia. Pokořuje to jejich pýchu, proto ho odmítají. Ale kromě jednoduchosti je pobuřuje také obsah evangelia, slovo o kříži.

Pavel tady mluví o tom, že je jim to bláznovstvím. Přirozené lidské mysli to nemůže dávat smysl. Přirozený, tělesný, hříšný člověk je pohoršen nejenom jednoduchostí, ale také obsahem evangelia. Uráží ho skutečnost, že někdo jiný musel zaplatit za jeho hříchy, protože on si přece může za hříchy zaplatit sám. Kromě toho je dost dobrý, aby svými dobrými skutky vyvážil ty zlé ve svém životě. Jak by pro něj mohla být zpráva o smrti jiného člověka dobrou zprávou? A navíc – podívejte se na ta fakta. Nějaký Žid se narodil v zapadlé vesničce Betlému, působil na maličkém kusu země, nebyl to známý vojevůdce, panovník, filozof, vynálezce ani spisovatel. Aktivně působil nějaké tři roky a potom byl popraven. Měl jenom malou hrstku učedníků, protože většina ostatních ho opustila. Byl odsouzen vládnoucími Římany i svým vlastním národem k potupné a bolestivé smrti na kříži. Visel tam nahý, zbitý, zkrvavený, vyčerpaný, do hlavy se mu zabodávaly trny z koruny, kterou mu výsměšně udělali z trní vojáci. Náboženské špičky, vůdcové jeho vlastního národa, velekněží a zákoníci, stáli pod jeho křížem a vysmívali se mu. A potom umřel a byl pohřben. Je to surové, syrové, hloupé. Copak tohle dává nějaký smysl? Vždyť to vypadá naprosto absurdně, směšně, hloupě. Jak by někdo mohl věřit takovým věcem? Jak by někdo mohl věřit tomu, že tohle je cesta ke spasení člověka? Vždyť je to ubohé! – A právě takto uvažuje nevěřící mysl zatvrzelá hříchem.

Lidé se staví na zadní a říkají, že to je naprostá pitomost, které by oni – ti chytří, možná dokonce vzdělaní, ale také pyšní a zatvrzelí hříšníci, nikdy nemohli uvěřit. Copak tohle jsou fakta, která by někomu mohla přinést záchranu?

A tak se lidé posmívají, klepou si na čelo, říkají, že nikdy nebudou věřit, že takovým nesmyslům snad ani nikdo větřit nemůže. Dělají totéž, co zákoníci a farizeové pod Kristovým křížem. Kříž je pro ně pohoršením. Kříž je bláznovstvím. A tady jsou lidé, kteří přece nejsou tak hloupí, aby uvěřili tak bláznivé zvěsti.

 Milí přátelé, byl jsem taky takovým člověkem. Když jsme se seznámili s Alenkou, byl jsem stejně pyšný, hloupý a tvrdý jako lidé, o kterých mluvím. Pohrdal jsem zvěstí evangelia, jeho jednoduchostí i jeho obsahem. Bylo to pro mě bláznovství. Ve své pýše jsem byl přesvědčen, že budu schopen přesvědčit Alenku, aby se vzdala evangelia. Jaká hloupost! Jaká domýšlivost! Jaká pýcha!

Jedině Bohu buď chvála za milost, kterou dává. Jedině Bohu buď chvála za to, že se slitovává nad hloupými hříšníky, jimiž jsme všichni byli a někteří jimi ještě jsou. Jedině Bohu buď chvála za to, že je tak dobrý a smiloval se nad námi, otevřel nám oči, abychom uviděli a uvěřili bláznovské zvěsti. A to nás vede k poslední věci. Evangelium je bláznovstvím pro ty, kdo nevěří, ale:

C. Boží moc pro zachraňované

• 1 Korintským 1:18 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Bůh nám otevřel oči a zazářil nám samotný Kristus, Kristus ukřižovaný. Najednou jsme viděli, že zemřel kvůli nám. Že jeho smrt nebyla hloupou náhodou, nebyla to justiční vražda, nebyl to omyl, ale byl to plán, který Bůh připravil před stvořením světa. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého syna narozeného z ženy a podrobeného zákonu, aby se stal smírnou obětí za nás, kteří věříme.

Bůh nám otevřel oči a my jsme zakusili moc evangelia, moc Kristova kříže. Od té chvíle se na kříž díváme úplně jinak. Od té chvíle je nám kříž vzácný, protože na něm došlo k zaplacení našich hříchů. Tam jsme byli vykoupeni, tam jsme i my spolu s Kristem zemřeli hříchu i zákonu. Kříž je důvodem, proč nás Bůh nyní přijímá, proč už proti nám neplane jeho hněv, proč nebudeme odsouzeni společně se světem. Svým křížem nás Kristus vykoupil. Proto je pro nás kříž Boží mocí. Proto je tím nejvzácnějším, co máme.

Milí přátelé, o Boží moci se v posledních sto padesáti letech mluví víc, než v předchozích patnácti stoletích. Ale většina toho, co se dnes vydává za Boží moc, ukazuje na člověka, nikoliv na Boha. Obvykle jde o věci vnější – zázraky, znamení, uzdravování, proroctví nebo podobné věci. Ale podívejte se do našeho textu, co je skutečnou Boží mocí? Je to slovo kříže. To není populární zvěst. Lidé chtějí moc, která bude vidět tady a teď. Ale moc Kristova kříže je jedinou skutečnou mocí, kterou můžeme mít – je to moc ke spasení, k proměně, moc ke zbožnému životu, moc k přemáhání hříchu, moc k životu v pravdě, je to moc milovat druhé tak, jako si Kristus zamiloval nás. Není větší moci, než jakou nalezneme v slovu kříže.

Je to jednoduché a prosté slovo evangelia, které má moc zachránit duši před ohnivým peklem, je obyčejné evangelium o Ježíši Kristu, které proměňuje lidské životy a z pyšných hlupáků a Božích nepřátel, dělá děti Boží. Je to jednoduché evangelium, které mění životy křesťanů a řeší problémy církve. Tady je Boží moc – nikoliv ve vnějších a viditelných věcech, ale v slovu kříže, v evangeliu.

Pavel používá evangelium k tomu, aby jím budoval Kristovu církev – jak v Korintě, tak v Galácii, tak i na jiných místech. Obvykle v neděli studujeme první list Timotevovi a před námi je nyní text, kterým se budeme zabývat příští neděli – je to text, který popisuje pravou zbožnost. Poslouchejte, o čem přesně ten text je:

• 1 Timoteovi 3:16 Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Ten text je o Kristu, je to shrnutí evangelia. To je pravá zbožnost, to je tajemství zbožnosti. To je pokrm, kterým se mají sytit všichni křesťané. Je to mléko, kterým se sytí nově narozené děti Boží, ale zároveň je to také hutný pokrm, díky kterému rostou Boží děti ve svatosti a zralosti. Není a ani nemůže být hutnější pokrm, než je evangelium. Evangelium přináší světlo do našich životů, vede nás přesně k tomu, o čem je – ke kříži. Učí nás pokoře a závislosti na Kristu. Stále znovu potřebujeme slyšet evangelium, stále znovu si musíme připomínat Kristův kříž. Jestliže přestaneme, vrátí se náš starý přítel – pýcha, a s ní přijde zaslepenost, hloupost, tvrdost a každý další hřích, na který si jen vzpomenete.

Proto musíme jít ke kříži, proto musíme slyšet slovo kříže. Proto si znovu a znovu potřebujeme připomínat, co Kristus udělal na kříži Golgoty. Proto při každém shromáždění lámeme chléb a pijeme víno, protože to je fyzické zobrazení toho, co se stalo na kříži, co Kristus udělal – že položil svůj život za nás.

Milí přátelé, chci vás poprosit, vás, kteří nevěříte v Ježíše Krista, abyste odložili svou pýchu, svou tvrdost, zlobu a zaslepenost a šli ke Kristu. Naléhavě vás prosím, abyste se pokořili před Pánem, abyste vyznali svou tvrdost a svůj vzdor proti Bohu a uvěřili v Ježíše Krista. Musím znovu zopakovat, co jsem už řekl mnohokrát – Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. A kdo v něho věří, bude zachráněn. Je to tak jednoduché. Proto vás prosím, abyste se spolehli na Krista a vydali mu svůj život.

Ale chci naléhat i na vás, kteří věříte, abyste vytrvali ve víře. Prosím vás, abyste pokračovali ve svém křesťanském životě s pohledem upřeným na Ježíše. On vede naší víru od začátku až do konce (Žd 12,2). Milí svatí, milé sestry a milí bratři, prosím vás, pamatujte na jednoduchost evangelia, pamatujte na jeho nadřazenost a prvenství, a neustále si připomínejte moc Kristova kříže. V každé těžkosti, v každém soužení, v každé radosti i v každém potěšení, je Kristův kříž Boží mocí pro nás, kteří věříme. Jedna stará píseň vyznává:

Proto miluji hrubý ten kříž, dokud žití mi trvá zde čas, nikdy nepustím hrubý ten kříž, až jej zaměním v koruny jas.

Kéž je to také naše vyznání, milovaní. Amen.