Sloup a opora pravdy (1Tm 3,8-15)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Ustanovení služebníci v církvi

Jaroslav Kernal, Praha 2. dubna 2017

Dobré dopoledne, milovaní svatí, milí přátelé i hosté, pokoj vám a milost ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Otevíráme Boží slovo v prvním Pavlově listu Timoteovi a budeme pokračovat v našem studiu ve druhé polovině třetí kapitoly. Budeme číst od osmého verše do konce kapitoly (1Tm 3,8-16).

Máme před sebou text, který se zabývá další skupinou lidí v církvi. Jedná se o ustanovené služebníky. Hlavní řecké slovo, kolem kterého se všechno v našem textu točí, je slovo diakonoj, což se přepisuje, nikoliv překládá jako diákon, nebo také jáhen. Slovo jáhen vzniklo z toho slova diákon. Ale obojí je jenom přepis řeckého slova diakonos. Když se dnes řekne diákon, nebo jáhen, lidé si obvykle představí nějakou církevní funkci. Je to podobné jako se slovem biskup, které je přepisem řeckého slova episkopos. Ale říkali jsme si, že slovo episkopos má svůj význam a je nejlepší ho překládat slovem dohlížitel nebo strážce. Vyhneme se tak tradičnímu náboženskému významu, který je nabalený na slovo biskup. Úplně stejně je to se slovem diákon. Řecké slovo diákonos znamená jednoduše služebník a vyskytuje se ve tvaru služebník nebo služba nebo jako sloveso sloužit více než stokrát v Novém zákoně. Je to velmi obecné slovo, které mluví o službě. Vláda je Božím služebníkem (Ř 13,4). Na svatbě v Káni Galilejské služebníci nanosili vodu do nádob a potom ji odnesli správci hostiny (J 2,5.9). Apoštolové sloužili Slovem a modlitbou (Sk 6,4).

Je zcela zjevné, že pro pisatele Písma nemělo slovo diákonos náboženský význam. Bylo to běžné slovo pro služebníka. Náboženský význam toto slovo dostalo až později a je spojen nikoliv s jasným vysvětlením z Písma, ale s lidmi vytvořenou tradicí. A proto bych byl moc rád, abychom odsunuli tuto tradici a dívali se na toto slovo v jeho přirozeném a jednoduchém významu, abychom nepoužívali slovo diákon nebo jáhen, ale abychom mluvili o služebnících. Právě o nic je řeč v našem textu. Musíme však porozumět dvěma stránkám služby v církvi.

Na jedné straně je to tak, že všichni křesťané jsou služebníci. Každý křesťan má sloužit, každý křesťan musí růst ve službě, cvičit se v ní, každý křesťan je služebníkem ostatních křesťanů. V církvi není nikdo, kdo by byl povolán jenom k tomu, aby mu ostatní sloužili. Ale všichni musíme sloužit druhým, abychom rostli v pokoře a ve svatosti, a každý z nás potřebuje, aby mu druzí sloužili, protože jenom tak může dobře růst v pokoře a ve svatosti. Církev je složená z jednotlivých údů, které se navzájem podpírají a budují se v lásce (Ef 4,15-16). Každý je služebník:

  • 1 Petrův 4:10-11 Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků.

Každý ať slouží! Církev není divadlo, i když se třeba schází v divadle. V církvi nejsou herci a diváci, nejsou zde profesionálové a laici. Křesťané jsou královským kněžstvem, a proto musí sloužit. Každý tím darem milosti, který přijal. Každý bude sloužit jinak, ale nikdo není jenom divák, nikdo není jenom tím, komu druzí slouží. Pokud by to tak bylo, je velmi pravděpodobné, že takový člověk ještě nebyl vysvobozen ze svého sobectví, tedy ze svého hříchu, ještě nemá nové srdce, které miluje Boha a jeho děti, protože skutečná láska vždycky dává.

Služba může být nejrůznějšího typu – neexistují malé a velké služby. Každá služba je darem Boží milosti a Boží milost nelze označit jako velkou nebo malou, důležitou nebo méně důležitou. Každá služba je Božím darem Kristovu tělu a proto si musíme každé služby velmi vážit. Jsou služby, které jsou více vidět a jsou služby, které jsou méně vidět, ale to je něco, co by nás nemělo příliš trápit. Možná se nikdy mnoho lidí nedozví o mé službě, které se odehrává tváří tvář jednotlivcům – může jít o návštěvy nemocných, uvaření jídla nemohoucím, povzbuzení trpících nebo cokoliv dalšího. Ale možná Bůh sám vyzdvihne takovou službu a udělá něco podobného, co udělal Lukášovi, který napsal Evangelium a Skutky. Lukáš chtěl sloužit jednomu jedinému člověku – Theofilovi. Kvůli němu navštívil řadu lidí a míst, kvůli němu vyslechl množství očitých svědků, kvůli němu popsal dva dlouhé svitky papyru, aby mu v pravém sledu všechno vypsal, aby Theofilos poznal hodnověrnost toho, v čem byl vyučován (Lk 1,2-4). A Bůh to mocně použil ke své slávě, takže miliardy lidí mají dodnes užitek z této Lukášovy věrné služby. Také proto Pavel povzbuzuje křesťany, aby sloužili podle svého obdarování, tím nejrůznějším způsobem.

  • Římanům 12:7-8 Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Každý křesťan je služebník! Ale vedle toho máme v našem textu služebníky, kteří mají být v církvi ustanoveni, mají tedy nějaký specifický úkol, zvláštní poslání. Jsou to pořád jenom služebníci, nicméně byli odděleni pro nějakou konkrétní službu. A my se dnes z našeho textu podíváme na tři věci, které se týkají těchto služebníků – podíváme se na předpoklady takové služby, posouzení služebníků a jejich postavení.

I. Předpoklady služebníků

  • 1 Timoteovi 3:8-9 Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí… Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu.

Pavel začíná osmý verš malým slovem – rovněž, nebo stejně tak… Už nemluví o dohlížitelích, ale mluví o služebnících. Zcela zjevně zde jmenuje další skupinu lidí. A také nemluví o dohlížení, o střežení církve, ale službě v církvi. I dohlížení je služba, ale je velmi jasně vymezená a specifikovaná. Dohlížitel, pastýř, starší (synonyma) je ten, kdo učí, kdo vede Boží lid, dohlíží na něj a stará se o něj. Je to služba, kterou Bůh dává některým mužům. Vedle ní je tady další oblast služby – a o ní se mluví od osmého verše. To slovo rovněž na začátku osmého verše přímo navazuje na sloveso v předchozím verši – je tam napsáno, že musí být.

A na toto sloveso, na tento důraz – „musí být“ – navazuje osmý verš slovíčkem rovněž. V originálním textu totiž to sloveso v osmém verši není, ale je nahrazené tím slovíčkem rovněž. Úplně stejně je to v jedenáctém verši, kde je odkaz na předchozí sloveso, ale je tam znovu odlišnost od předchozího textu, protože je tam řeč o další skupině lidí – o ženách. Rovněž ženy – tedy rovněž ženy musí být… A dvanáctý verš navazuje, ale tentokrát již se slovesem, které je v rozkazovacím způsobu: Služebníci ať jsou…

Každý křesťan je služebník, každý křesťan roste ve službě druhým a každý křesťan musí také růst v bezúhonnosti, tedy ve svatosti. Každý křesťan se posvěcuje. Prakticky to znamená, že stále více rozumí tomu, co je to hřích (především ten vlastní), a stále více rozumí tomu, kdo je to Bůh, což vede k rostoucímu úžasu nad Boží velikostí. Toto porozumění se v praxi bude projevovat stále většímu připodobnění se k Pánu Ježíši Kristu.

  • Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

V našem textu je řeč o služebnících, kteří jsou, podobně jako starší, ustanovení pro praktickou službu v církvi. Příklad ustanovení takových služebníků nacházíme v šesté kapitole Skutků, a na tomto příkladu si také můžeme ukázat rozdíl mezi službou starších a služebníků:

  • Skutky apoštolské 6:1-6 V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.

Několik let po svém vzniku se církev dostala do prvních vážnějších problémů. Šlo o problém uvnitř církve. Problémy v církvi nejsou ničím tragickým – je to přirozená součást života církve na zemi. Ale jde o to, jak je budeme řešit. Všimněte si, jak jednali apoštolové, když hrozilo skutečně rozdělení a konflikt v církvi v Jeruzalémě. V tomto textu jsou apoštolové na místě starších sboru. Situace ve Sk 6 se odehrává asi pět let po letnicích. V tuto chvíli to byli ještě apoštolové, kdo vedli sbor v Jeruzalémě, ale už ve Sk 15 (cca 20 let po letnicích) vidíme také starší. Apoštolové už v té době byli všude jinde (a někteří z nich již byli mrtví – třeba Jakub, bratr Jana), a starší vedli sbor v Jeruzalémě. Podívejte se, jaká byla první reakce apoštolů, když uslyšeli o problémech. Bohu se nebude líbit… Tohle bylo něco, co cele ovládalo myšlení, jednání i postoje apoštolů. Všimněte si, že předtím nebyli nijak zapojeni do té práce mezi vdovami. Dozvěděli se o problému od dalších osob. Ta slova – Bohu se nebude líbit… – velmi jasně ukazují, že hledali, co se líbí Pánu. Tohle, milí křesťané, musí být začátek každého opravdového duchovního růstu. Co se bude Bohu líbit?

Je to opravdu zajímavé, protože apoštolové neřekli: „Bohu se nelíbí, když vdovy nedostávají svůj podíl.“ Můžeme si být naprosto jistí, že se to Bohu nelíbí, ale v žebříčku priorit sboru – a sbor musí mít svůj žebříček priorit, podle kterého se bude rozhodovat – není péče o vdovy na prvním místě. Dokonce není ani na druhém. Proto apoštolové říkají to, co říkají:

  • Sk 6:2 Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo…

To nebyla žádná výmluva, to nebyla lenost, nebyla to snaha tvářit se, že ten problém neexistuje nebo ho nějak odsunout stranou a ukázat, že jsou důležitější věci, ale to byla touha oslavit Boha tak, jak se to bude líbit Bohu samotnému a nikoliv lidem. A právě to musí stát na prvním místě v našem hledání sborového růstu a budování církve. Všechno musíme dělat s ohledem na Boží slávu, tedy tak, abychom se líbili Bohu. Apoštolové nepochybovali o tom, že je nutné sloužit vdovám. Ten text to ukazuje – oni vyřešili problém, který tam vznikl, a vyřešili ho k Boží slávě. Ale bylo jim naprosto jasné, že nemohou ani o milimetr uhnout od povinnosti, kterou jim Bůh svěřil na prvním místě. A je to snadné a často i lákavé. Pro každého staršího je to pokušení. Často se zdá, že je mnoho důležitějších a naléhavějších věcí, které starší sboru musí udělat. Ale pokud by ho měli odvést od Božího slova, je třeba je odmítnout.

Zde tedy můžeme vidět rozdíl mezi ustanovenými služebníky a staršími. Hlavním úkolem starších je sloužit Slovem, starat se o církev a modlit se za ní. Proto jsou primárně nazýváni dohlížiteli a pastýři, protože pasou Boží lid. Ale tito ustanovené služebníci nemají zodpovědnost starat se o Boží stádo, nýbrž mají naplňovat konkrétní praktické úkoly – měli se postarat o to, aby se zapsaným vdovám dostalo spravedlivého podílu. Měli na starosti konkrétní praktickou službu ve sboru, k této službě byli vybráni a ustanoveni. Byla to služba, která svým rozsahem vyžadovala, aby zde byli lidé, kteří se budou starat primárně o tuto danou věc. Kdybychom četli dál Skutky, viděli bychom, že to nebyla jediná služba, kterou tito bratři dělali. Vidíme, že se horlivě zapojovali do evangelizace a můžeme předpokládat, že sloužili i dalšími způsoby. Ale byli odděleni pro službu u stolů. Někteří lidé předpokládají, že se to netýkalo konkrétní služby samotné, ale že se jednalo o vedení, management celé té služby. Argumentují především velikostí církve v Jeruzalémě, kde bylo několik tisíc učedníků. Nicméně onen cílový segment vdov z řecky mluvícího prostředí nemohl být příliš velký – řecky mluvících křesťanů v jeruzalémském sboru rozhodně nebyla většina. Kolik mezi nimi bylo vdov, můžeme jenom odhadovat, ale i kdyby zde bylo tisíc řecky mluvících křesťanů, opět jenom menší část z toho by byly vdovy. A i kdyby to byla celá třetina, opět jenom část z těchto vdov měla být podporovaná církví. Písmo nás učí, že církev se má starat jenom o vdovu, která je starší šedesáti let, je osamělá, tedy nemá nikoho, kdo se o ni mohl starat a kromě toho splňuje další kvalifikaci (viz 1Tm 5,3-16). Nezdá se tedy, že by šlo o stovky vdov, ale maximálně o desítky. A to je jistě počet, o který se sedm mužů dokáže postarat. Také si můžeme všimnout, že apoštolové mluví o službě u stolů. Ne o tom, že budou vést ostatní ve službě, ale že budou sloužit u stolů.

To ukazuje, že služba těchto ustanovených služebníků, je praktická služba, která má za cíl naplnit takové praktické potřeby církve, které vyplývají z Božího slova (v tomto případě postarat se o vdovy, které jsou opravdu osamělé). Ale služba těchto ustanovených služebníků není jenom o tomto. Ze šesté kapitoly Skutků vyplývají ještě další věci. Tato služba vede k tomu, že se starší mohou zabývat Božím slovem a modlit se. Je to služba, která podporuje službu Slova v církvi. To je přímo vidět na Petrových slovech:

  • Sk 6:4 My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

Kromě naplňování praktických potřeb církve, které vyplývají z požadavků Písma a kromě podpory služby Slova, můžeme vidět ještě další rozsah služby ustanovených služebníků – sjednocují církev kolem Božího slova. Jeruzalémské církvi hrozilo rozdělení, které by vzniklo kvůli zanedbání „obyčejných“ praktických věcí. Proto byli ustanoveni tito služebníci a tak zajistili jednotu Kristova těla, které se mohlo i nadále pokojně věnovat Božímu slovu. Všimněte si verše 7 ve Skutcích 6 – to je výsledek oddělení služebníků k praktické službě:

  • Skutky apoštolské 6:7 Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.

To se děje, když každý v církvi slouží tím darem milosti, který přijal od Pána, když se církev soustředí na Boží slovo, když je jednotná, když komunikuje o problémech, které vznikají, a řeší je správným způsobem. To je církev, která svým životem oslavuje Ježíše Krista. To je církev, která roste jako tělo a navzájem se buduje v lásce. To je církev, která dobře spravuje to, co jí Pán svěřil.

Když se ale vrátíme k ustanoveným služebníkům církve, vidíme, že aby mohli být odděleni a ustanoveni pro svou službu, museli být kvalifikovaní. Ve Skutcích apoštolové říkají: „Vyberte mezi sebou muže, kteří mají určitou kvalifikaci…“ To nemohl být kdokoliv! Tu službu nemohl dělat někdo jenom proto, že jí dělat chtěl a že se mu taková služba zrovna líbí. Nejprve zde musela být kvalifikace. A když se podíváme zpátky do listu Timoteovi, vidíme, že kvalifikace těchto ustanovených služebníků, je velmi podobná kvalifikaci starších. Mohli bychom říci, že kromě schopnosti učit, bez které nelze být starším, je všechno ostatní stejné. Ve Skutcích je celá kvalifikace shrnuta do dvou, resp. do tří bodů: 1. mají být plní Ducha svatého, 2. mají být plní moudrosti a ke třetímu bodu se dostaneme za chvilku. Nyní se zastavme u těchto dvou. Plný Ducha svatého a plný moudrosti je člověk, který je ve svém charakteru zralý. Je to člověk, který je věrný. Nemělo jít o nějaká nadšená třeštidla, která už třetí den nebudou vědět, co se sebou.

  • 1 Timoteovi 3:8-9 … mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí.

To jsou zralí lidé, kteří jsou věrní Bohu i lidem. Uchovávají tajemství víry, tedy evangelium ve svědomí, které není porušené nejrůznějšími kompromisy. Nejsou jako Hymenaios a Alexandr, kteří pohrdli dobrým svědomím a tak ztroskotali ve víře (1Tm 1,19-20), ale jsou to lidé, kteří vedou boj o to, aby si zachovali dobré svědomí, aby žili v lásce, která vychází z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry. Jsou to lidé, o nichž říká Pavel Timoteovi, když ho povzbuzuje:

  • 2Tm 2:1-2 A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

To nás vede k otázkám, které si můžeme položit: Je to čestný člověk? Je opravdový? Ovládá se? Je střízlivý? Je obětavý? Je to ochotný dárce? Je odevzdaný Božímu slovu? Je to člověk, který je věrný? Znovu zde musím připomenout, že nejde o dokonalost, ale o prokazovanou vytrvalost v charakteru. Je to člověk, který ve své domácnosti, ve svém domově vyvyšuje Krista? A nakonec přichází zlatý hřeb – a jak je to s ženami v této službě?

To je otázka, která vůbec není jednoduchá. Pavel jistě nechtěl, aby Timoteus byl zmatený, nebo aby efezská církev nevěděla, co má dělat. Dal mu návod (viz v. 15), v němž mu ukázal, jak si má počínat. Koho má a koho nemá ustanovit. Na co se má soustředit. Ale musíme začít trochu ze široka.

Nesmíme totiž zapomenout, odkud jsme přišli do třetí kapitoly Pavlova listu Timoteovi. Dostali jsme se sem z druhé kapitoly. Tam začíná celý oddíl, který se věnuje mužům a ženám v církvi (1Tm 2,8). „Chci, aby se muži modlili…“ „Rovněž ženy…“ A ve třetí kapitole se dále věnuje mužům, kteří mají vést Kristovu církev a starat se o ní jako dohlížitelé. Jaká je hlavní myšlenka celého tohoto oddílu? Hlavní myšlenkou od 1Tm 2,8 není nic jiného než zbožnost a zdravé fungování církve:

  • 1Tm 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Na co se Pavel soustředí? Soustředí se na zbožnost mužů a žen. Mluví o službě mužů a žen. Nejinak je tomu také v našem oddíle. Jedenáctý verš, který mluví o ženách je trochu zvláštní. Řada překladů nám nabízí spíše výklad, když mluví buď „manželkách“ nebo „jejich ženách“ nebo o „ženách v této službě“, ale ten text prostě říká, „rovněž ženy musí být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.“ Nemluví přímo o diákonkách, nemluví ani o manželkách. Mluví o ženách. Jak to ale všechno patří dohromady? Mají být ženy diákonky? Myslím, že tento text nám neposkytuje jednoznačný důkaz. Mohli bychom se tedy podívat na službu, kterou ustanovení služebníci konají. Je to praktická služba, která má podporovat službu Slova a zajišťovat jednotu církve. A to jistě není služba, ze které by ženy měly být vyloučeny. To je služba, kterou má v církvi dělat úplně každý! Nicméně pro nás musí být zásadní prohlášení ve dvanáctém verši našeho textu:

  • 1Tm 3:12 Služebníci ať jsou jedné ženy muži, kteří dobře vedou děti i vlastní dům.

Tento verš říká totéž, co říká druhý verš třetí kapitoly o starších. Stojí tady, že starší musí být muž a důraz originálního textu je položen právě na slově muž. Úplně stejně je to v případě ustanovených služebníků. Ten text je identický, a i když obsah služby je úplně jiný, toto vyjádření je jasné. Změnit ho podle mě znamená otevřít cestu k tomu, aby církev vedly ženy. Ale vraťme se zpátky ke kontextu:

  • 1 Timoteovi 2:12 Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.

To je bezprostřední kontext našeho textu. Je to o fungování církve. Muž je zodpovědný za to, aby vedl – doma i v církvi. Je zodpovědný za to, aby učil Boží slovo, aby ho studoval, aby ho vysvětloval své manželce, svým dětem, celé své domácnosti. Proč tedy Pavel mluví o ženách v 1Tm 3,11? V celé třetí kapitole Pavel mluví o charakteru. O ženách naposledy mluvil v druhé polovině druhé kapitoly, kde zmínil několik věcí, které zdůrazňují zbožnost. Moje vysvětlení je potom takové, že nechce pominout charakter žen, a proto připojuje jedenáctý verš, v němž zdůrazňuje, že rovněž žena musí mít zbožný charakter, že musí být právě tak čestná, střídmá, věrná a nemít pomlouvačný jazyk, jako to platí pro muže – ať již pro toho, který touží po tom být starším, nebo pro toho, který má být ustanoven jako služebník v církvi. Ale aby nedošlo k nějakým pochybnostem, jak to s ustanovenými služebníky myslel, připojuje ještě dvanáctý verš, v němž jasně říká, že ustanovený má být muž, ne žena. Zbožný muž, který vede své děti i celý svůj dům. Vylučuje to ženy ze služby? Naprosto ne! Ženy mají sloužit stejně jako muži. Každý křesťan je služebník. To je důkaz nového narození. Nové srdce, které miluje Boha a jeho děti, které chce sloužit Bohu i jeho dětem. Mohou tedy ženy sloužit vdovám? Ano. Musí! Je to příkaz:

  • Jk 1:27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

To platí stejně pro muže, jako pro ženy. A poslouchejte, jak Písmo mluví o osamělých vdovách, které mají být zapsané mezi ty, o které se stará církev. Má být:

  • 1 Timoteovi 5:10 … známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.

V Titovi Pavel přikazuje starším ženám, aby vyučovaly mladší, jak vést domácnost, jak milovat své muže, jak vychovávat své děti, jak žít střídmě, pokorně a zbožně. Ve Filipským Pavel připomíná Euodii a Syntyché, které s ním a s ostatními vedly zápas za evangelium (Fp 4,2-3). Lukáš mluví o mnoha ženách, které podporovaly Pána Ježíše Krista a jeho učedníky ze svých prostředků (Lk 8,1-3). Ve Skutcích zmiňuje Lydii, která dala svůj dům k dispozici apoštolům a církvi. Máme tam Priscilu, která s mužem šila stany, šířila evangelium a se svým mužem dala k dispozici svůj dům církvi (1K 16,19). Dát dům k dispozici je pro ženu vždy větší zátěž a znamená to pro ni mnohem víc práce než pro muže. To je služba žen. A mohli bychom pokračovat dál a dál. Ženy v církvi mají sloužit. Mají sloužit podle svého obdarování a tak, jak je k tomu vede Písmo – ne jak je k tomu vedou jejich choutky. Ale neměly by být ustanovovány a oddělovány pro nějakou specifickou službu. Dokonce i tehdy, když šlo o službu ženám (vdovám) v jeruzalémské církvi, byli k této službě ustanoveni muži. Ale musíme ještě zmínit dvě věci, než skončíme:

II. Posouzení služebníků

Ustanovení služebníci mají být nejprve vyzkoušeni. Slovo, které je použité v našem textu, ukazuje na důkladné prozkoumání. Mohli bychom říci, že život těchto služebníků má být nejprve vystaven všem, aby všichni mohli posoudit jejich duchovní zralost a způsobilost ke službě. Teprve když jsou shledáni bezúhonnými, mají být ustanoveni ke službě. Právě na to ukazují Skutky 6. Apoštolové tam říkají křesťanům, aby vybrali sedm mužů, kteří jsou způsobilí k této službě. Tito muži byli následně ustanoveni. Bylo zde sedm mužů, které všichni znali, vědělo se o nich, že jsou plni Ducha svatého a moudrosti.

V církvi nemá být ustanoven kdokoliv – ani jako starší, jak uvidíme ještě v páté kapitole, ani jako služebník, diákon. Jde o charakter. Jde o zbožnost, jde o zralost. Bůh má jasné požadavky a ten důvod, proč to tak je v patnáctém verši – církev je sloupem a oporou pravdy. To je možné jen tehdy, pokud lidé hledají Boží slávu, hledají to, co se bude líbit Bohu a ne nám.

Je pochopitelné, že prozkoušení u služebníků, bude mnohem kratší, než u starších. Jsou to lidé, kteří naplňují praktické potřeby, zatímco starší naplňují duchovní potřeby. Ty vdovy ve Sk 6 musely jíst. Proto církev musela jednat akčně. Ale v případě starších nás Boží slovo jasně vyzývá k tomu, abychom nikoho neustanovili ukvapeně. To by byla zhouba jak pro daného člověk, tak pro církev.

Pavel připomíná Timoteovi, že tito ustanovení služebníci uchovávají tajemství víry v čistém svědomí. Jsou to lidé věrní a jejich věrnost je všem známá. Nejsou to známí defraudanti, ale jsou známí svou věrností Bohu, rodině, církvi. Co by se stalo, kdyby církev nedbala na tento pokyn prověřit starší i ustanovené služebníky? Církev by přestala být sloupem a oporou pravdy. Jakmile začneme snižovat kritéria, ocitli jsme se na šikmé ploše a standardy evangelia se dávají všanc. Pravda už nehraje tak zásadní roli a církev se bude stávat mnohem podobnější světu než Bohu. Proto k ustanovení patří také prověření. A důraz je kladne na charakter. Charakter je jinými slovy plnost Ducha, ovoce Ducha svatého, které je zjevné na daném člověku.

Musíme se ptát, zda je zde služebník, na kterém je vidět Kristus. Který zrcadlí charakter Pána Ježíše. Je vidět jeho láska, milost, jeho odvaha i věrnost? Je to člověk, který už v dané oblasti slouží? Je-li tomu tak, máme práci velmi usnadněnou. A takový člověk má otevřené dveře pro práci v Božím lidu. Což nás vede k poslednímu bodu.

III. Postavení služebníků

  • 1Timoteovi 3,13 Kteří pak dobře slouží, získávají si dobré postavení a mnohou neohroženost ve víře v Krista Ježíše.

Tady máme trochu zvláštní slova, nicméně jsou to slova pravá a pravdivá.

Čím více člověk slouží, tím si je ve službě jistější. To platí o každé oblasti služby, to konec konců platí o každé věci, kterou děláme. Ale Pavel zde zmiňuje ještě více – mluví o dobrém postavení. Co to znamená? Ukazuje to, že člověk, který je ustanovený a dělá dobře svou práci, získává vážnost a přirozenou autoritu. Stává se vzorem pro druhé lidi. Pavel napsal církvi do Tesaloniky:

  • 1 Tesalonickým 5:12-13 Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo.

Můžeme připomenout také prvního křesťanského mučedníka, Štěpána. Štěpán byl ustanoven jako služebník pro vdovy v církvi v Jeruzalémě. A svou práci dělal opravdu dobře. Bůh mu otevíral dveře a on mohl zvěstovat evangelium nejenom vdovám samotným, ale mnoha dalším lidem. Získal neohroženost ve víře v Krista. Šlo to až tak daleko, že směle vystoupil na obranu evangelia a zaplatil za to svým životem. To byl důsledek jeho věrné služby. A v tom je pro nás vzorem.

Chcete i vy, moji milí, sloužit neohroženě jako Štěpán? Jste připraveni mýt nohy svatých, jako Pán Ježíš myl nohy svých učedníků? Budujete svůj charakter tím, že se cele upínáte ke Kristu? Je Ježíš vaší normou, vzorem, je tím, kdo žije svůj život skrze ten váš? Jenom to je totiž křesťanský život. Umíráme sobě, umíráme světu, ale žijeme Kristu, žijeme pro jeho slávu.

  • Titovi 2:14 On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Milovaní, kéž s námi Bůh dělá veliké věci, abychom sloužili Kristu, abychom sloužili ze síly, kterou dává, abychom sloužili dary, které dává. Potom budeme krásnou církví, která bude zářit jako město ležící na hoře a bude ze široka přitahovat množství nevěřících. Jedněm to bude ke spasení, druhým – kteří pohrdnou slovem milosti, evangeliem, k odsouzení. Modleme se. 

Osnova kázání: