Schopný pastýř (1Tm 3,1-7)

Verze pro tiskSend by emailPDF version
 

Tři nezbytné schopnosti starších

Jaroslav Kernal, Praha 26. března 2017

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Znovu otevíráme Boží slovo a budeme pokračovat v našem studiu 3. kapitoly prvního Pavlova listu Timoteovi (1Tm 3,1-7). Mluvíme o starších církve, mluvíme o touze, která má být charakteristická pro každého, kdo chce tento úkol vykonávat, mluvili jsme také o tom, že samotná touha nestačí, a že člověk musí mít také vybudovaný charakter. Ukázali jsme si celou řadu charakteristik, které starší církve musí mít – a pokud je nemá, nemá právo vést další lidi. A nejenom, že takový člověk nemá právo vést, ale je to přímo škodlivé, aby vedl druhé lidi, protože svým nezralým charakterem bude lidem ubližovat a místo pastýře tady budeme mít vlka. Mluvili jsme o tom, že pastýř stáda musí být milující, bezúhonný, pečující a pokorný. To jsou charakterové vlastnosti, které jsou v našem textu rozvedené do konkrétních aplikací. A ten důraz skutečně leží na charakteru člověka. Kdo nemá vybudovaný charakter, nemůže vést druhé, protože sám bude selhávat a druhé bude svádět. Ale vedle charakteru jsme zmínili také několik schopností. Schopnosti jsou dovednosti, které si člověk může osvojit – někdo ve větší míře a někdo v menší, ale obvykle si nějaké schopnosti dokáže osvojit takřka každý. A s úkolem vedoucího v církvi jsou spojené tři schopnosti, které si muž, který touží po tom, být starší, musí osvojit. Jedná se o schopnost učit, schopnost vést rodinu a schopnost být příkladem.

Jak budeme těmito schopnostmi procházet, uvidíme, že tyto schopnosti jsou souhrným označením pro všechny charakterové vlastnosti, které jsme viděli v našem textu. Přesto je důležité znovu si tyto věci zopakovat a podívat se na ně ještě z tohoto úhlu pohledu. Jak charakter, tak schopnosti jsou věci, které je možné se naučit – vytrvalým úsilím, prací, cvičením. Je to něco, co se dá vypěstovat. Člověk nemusí být nějak speciálně obdarovaný, a přesto může v těchto oblastech dosáhnout vynikajících kvalit.

Když se podíváte na vlastnosti uvedené ve verších dva a tři nebo v listu Titovi 1,7-8, najdete mezi nimi řadu těch, které bychom mohli popsat také jako ovoce Ducha svatého. Pavel v listu Galatským píše:

  • Galatským 5:22-23 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

To není jediné ovoce Ducha v našich životech, ale jsou to ty nejdůležitější věci. A v originálním textu se mluví o plodu Ducha v jednotném čísle. Jeden plod Ducha je těchto devět vlastností. A tyto vlastnosti se skoro přesně kryjí s požadavky na muže, který touží být starším Kristovy církve. Tyto vlastnosti jsou charakteristickými znaky zralého křesťana, ale kromě toho jsou také příkazem. Každý křesťan musí usilovat o to, aby se tyto vlastnosti staly součástí jeho života. Na jedné straně je to ovoce Ducha, což je něco, co působí jenom Duch svatý, a na druhé straně je tady příkaz, což je něco, oč máme usilovat. Úplně stejně je to se schopnostmi starších. V křesťanském životě se tyto dvě věci – tedy vlastní úsilí a dílo Ducha Božího nevylučují. Je to přesně naopak – patří k sobě, ale musíme rozumět jejich správnému vztahu. Známý text říká, že to je:

  • Filipským 2:13 … Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

Úsilí patří ke křesťanskému životu. Ale není to úsilí o spásu, není to snaha získat si u Boha nějaké zásluhy, ale je to úsilí, které ukazuje, že Duch Boží pracuje v mém životě, že už jsem získal všechno, protože mám Krista. Není to něco, co by mi mohlo získat nějaké zásluhy u Boha, ale je to úsilí, které Bůh použije, aby mě přetvořil do podoby svého milovaného Syna. To je důvod, proč musí každý muž, skutečně každý muž v církvi, usilovat o to, aby měl nejenom charakterové vlastnosti zmiňované v našem textu, ale aby se také cvičil v dovednostech, schopnostech, které jsou požadované pro vykonávání práce starších. Možná nikdy nebude toužit po tomto krásném úkolu – a na tom není nic špatného ani zahanbujícího, protože i tato touha, toto chtění musí pocházet od Boha, ale přesto by měl usilovat o to, aby byl schopen vyučovat – protože jenom tak bude schopen žít v manželství a vychovávat děti, musí usilovat o to, aby se naučil vést – protože jenom tak bude schopen žít v manželství, sloužit své ženě, dobře vychovávat své děti a vést svou rodinu, a musí se naučit být příkladem, protože jenom tak bude schopen být dobrým svědectvím o Kristu, jak ve své rodině, tak ve sboru i mezi lidmi mimo církev.

Musím dodat ještě jednu věc – dnešní kázání není jenom o mužích a pro muže. Je především o Kristu, který je dokonalým vzorem toho, kdo učí, toho, kdo vede i toho, kdo je příkladem. A je také určené ženám – ženy sice nemají vést v církvi, protože jim to Písmo zapovídá, ale nemají být pasívní. Křesťané, muži i ženy, jsou královským kněžstvem a každá křesťanka má Ducha svatého. Dá-li Bůh, bude jednoho dne manželkou, matkou, babičkou – a tady jsou jasná měřítka, jasné věci, podle kterých má hledat manžela, jsou tu vlastnosti, k nimž má vést syny, vnuky, které má vyžadovat od starších své domácí církve. Musí ty věci znát a rozumět jim. A jsou to schopnosti, což znamená, že to je něco, co se dá naučit, v čem je možné se cvičit – a musím dodat, že bez cvičení to nepůjde. Pojďme se tedy na ně podívat – starší musí být především:

I. Schopný učit

Ve druhém verši 1Tm 3 jsme četli, že starší má být schopný učit. Je to jediná charakteristika, která odlišuje starší od ustanovených služebníků, o nichž budeme mluvit příště. Ukazuje na to, že charakter je základ a také na to, že starší je ten, kdo stojí v autoritě, kterou mu dává Boží slovo. Tato autorita je spojená s Božím slovem – tato autorita je starším daná pouze do té míry, do jaké se podřizují Božímu slovu, jak ho vykládají a vyučují. Je to jediná autorita, kterou starší mají. Ukazuje nám to také na zodpovědnost, která je spojená s prací starších. Starší je pastýř a musí pást stádo, což na prvním místě znamená, že ho musí sytit Božím slovem. Jak se pozná, že se starší podřizuje Božímu slovu? Nejjednodušší způsob, jak to můžeme poznat, nejjasnější místo, kde to můžeme vidět, je právě kazatelna – pokud starší vykládá Boží slovo, říká to, co je v textu, vysvětluje, co říká text, postupuje tak, jak postupuje text, nic nevynechává ani nic nepřidává, můžeme vidět, že se podřizuje textu, že sám bere text jako autoritu, tedy sám se staví pod autoritu textu. A to je naprosto nezbytná věc, protože to je způsob, jak se buduje víra věřících a jak se z nevěřích stávají křesťané:

  • Římanům 10:17 Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží. (Kral.)

Přesně to dělal Ježíš, když přišel do tohoto světa. Víme, že uzdravoval, dělal zázraky, sytil hladové, vyháněl démony, ale co řekl svým učedníkům, když ho zástupy hledaly, protože všechny uzdravil? Řekl jim:

  • Marek 1:38 Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.

Přišel jsem, abych kázal. Starší jsou podpastýři Kristovi a proto musí dělat to, co dělal Kristus. Znovu je to způsob, jak ukazují na Krista. Podívejte se na to, co dělala první církev v Jeruzalémě?

  • Sk 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Berojští každý den zkoumali v Písmu, jestli je to tak, jak jim Pavel kázal (Sk 17,11). Pavel zůstal v Korintě rok a půl a učil lidi Božímu slovu (Sk 18,11). V Efezu každý den vykládal Boží slovo v přednáškové síni filozofa Tyranna (Sk 19,9). Přesně tohle musíme udělat i my. Potřebujeme učení! Potřebujeme Boží slovo. Ale ne ledajaké učení – potřebujeme zdravé učení. To je rozvedeno v požadavcích na starší, které jsou uvedeny v listu Titovi – starší musí být:

  • Titovi 1:9  pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

V originále jsou v Tt 1,9 celkem tři výrazy, které označují zdravé učení. Mohli bychom přeložit tento verš asi tak, že starší mají přilnout k věrnému slovu podle souhrnu učení, doktrín a povzbuzovat zdravým vyučováním

Je možné položit na něco ještě větší důraz, než je položen zde na zdravé učení? Věrné slovo, to je souhrn učení, doktrín – řecké slovo ukazuje na ucelený soubor, souhrn. To je učení, které vychází z Písma a staví na něm. Je to učení Božího slova – není to učení vlastních nápadů s použitím Božího slova. Jsou kazatelé, kteří přečtou text Písma, použijí ho jako odrazový můstek a potom se vznášejí na vlnách svých nápadů a myšlenek, které „podpírají“ dalšími texty Písma.

Ale zdravé učení znamená vzít text Písma a tento text vyložit jak v jeho bezprostředním kontextu, tak také v kontextu celého Božího slova. Samotný text přitom musí stále dávat smysl. Takové učení je silou starších. Titovi 1,9 doslova říká, že starší má přilnout k věrnému slovu podle učení Písma. Starší má být prosycen zdravou biblickou teologií. To slovo, které popisuje vztah starších ke zdravému učení, znamená držet se, ujmout se, přilnout. Je to, jako když přilepíte dva papíry k sobě. Přilnou k sobě. Už je neoddělíte bez poškození. Právě tak musí starší přilnout k zdravému učení.

To není jednoduchá, snadná ani přirozená záležitost. Podle své staré přirozenosti totiž lneme, lepíme se k hříchu, držíme se falešného učení, lži. Teprve když Bůh změní naše srdce, vkládá do něj lásku k pravdě. Křesťan je ten, kdo je vyučen od Boha (J 6,45). Bůh nikdy nikoho nepovede ke lži. Vydává lidi do moci klamu, aby věřili lži (2Te 2,11), ale nikdy nepůsobí lež ani k ní nevede. Jak je to tedy možné, že je mezi křesťany tolik různých falešných doktrín? J 6,45 je odpovědí – asi ne takovou, která by se nám líbila nebo nám byla příjemná, ale je to pravdivá odpověď od Boha: Kdo se drží falešných doktrín, nebyl vyučen od Boha, jinými slovy, není křesťanem. Rozumějte mi dobře – neříkám, že někoho může spasit zdravé učení. Spaseni jsme jenom z Boží milosti skrze víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Člověk musí litovat svých hříchů a uvěřit v Ježíše Krista – to je jediná cesta spasení. Ale zdravé učení vede ke spasení a k růstu v milosti, zatímco falešné učení nikoho ke spasení nedovede. Falešné učení nemá moc zachránit člověka. Falešné učení zvěstuje falešného Krista, takového Krista, který nezachraňuje. Proto se musí starší tak pevně držet zdravého učení. V 1 Tm 4 Pavel popisuje zdravé a falešné učení a potom dodává:

  • 1 Timoteovi 4:6 Toto bratřím zdůrazňuj a budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše, vychovaným slovy víry a pravého učení, které sis osvojil.

Všimněte si – vychovaný slovy víry. Výchova je dlouhodobá záležitost. Vytrvalá, stabilní, kterou musíte dělat den za dnem. Jde o opakování stále stejných věcí – nemůžete jeden den děti učit, že krást se nemá a druhý den, že je to v pořádku. To není výchova! V tomto verši je ještě slovo ‚osvojil‘. Plně poznal, porozuměl mu, zažil si ho. Je to jak s vyjmenovými slovy – musíte se je naučit zpaměti, musíte trénovat jejich používání, a za nějaký čas už nemusíte přemýšlet nad tím, že ve slově přemýšlet je tvrdé Y, protože je to od slova myslet, které je ve vyjmenovaných slovech. Osvojili jste si znalost vyjmenovaných slov. Právě tak si každý křesťan má osvojovat zdravé učení. A starším může být jenom ten, kdo si ho již osvojil. Přilnul k němu, takže nyní může povzbuzovat ve zdravém učení a usvědčovat odpůrce. Není to tak, že by musel znát každý detail, že by musel znát celou Bibli zpaměti, ale rozhodně musí být schopen dát dobrou odpověď každému – ten text v listu Titovi říká, že má být schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak napomínat odpůrce. Znamená to, že musí vědět, kam v Písmu jít. V té základní rovině je to povinnost celé círke, každého jednotlivého křesťana. Boží slovo jasně říká, že každý křesťan může ukazovat cestu druhým. Pavel napsal křesťanům do Říma:

  • Ř 15:4.14 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. … Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

Často umdléváme pod tíhou boje s hříchem, jsme unavení, jsme zdrcení, když vidíme, jak se rozmáhá hřích a nepravost ve společnosti kolem nás, jak se rozmáhá v rodinách, často v naší vlastní, jak ničí Kristovu církev. Jsme z toho zoufalí a mnohdy nevíme, kam se obrátit a co dělat. Potřebujeme povzbuzení – a to povzbuzení zdravým učením, povzbuzení Božím slovem. To je něco, co potřebujeme úplně všichni, a úplně všichni to také máme dělat. Pro starší církve je to povinnost – je to popis největší části jejich práce, té nejkrásnější a nejjednodušší části – povzbuzovat ve zdravém učení.

Kromě toho musí starší také napomínat Božím slovem a usvědčovat odpůrce. To jsou věci, ke kterým je potřeba znát dobře Boží slovo. Souvisí s vyučováním. Je to základ křesťanského vyučování. A znovu – toto je něco, v čem musí růst úplně každý křesťan. Všichni potřebujeme umět rozlišit zdravé učení od falešného, a i když to každý z nás bude umět v jiné míře, všichni v tom potřebujeme růst. Proto musíme využívat, co nám Bůh dal a růst v tom – číst Boží slovo, systematicky a pravidelně, studovat ho, učit se ho zpaměti, usilovat o to být v neděli ve shromáždění a poslouchat výklad Božího slova a být ve středu na biblické, kde diskutujeme o Božím slově, číst dobré knihy založené na Písmu, poslouchat dobrá kázání. To je minimum, které můžeme bez větších problémů udělat. A je to způsob, jak můžeme všichni začít růst ve schopnosti učit. A pokud bude Bůh chtít, povede nás dál.

Schopnost učit je dovedností, která velmi jasným způsobem oslavuje Krista, protože celé Písmo svědčí o něm. Když tedy studujeme Písmo, když nasloucháme kázání, když svědčíme druhým o Kristu, vede to k vyvýšení Ježíše a oslavě Boha. Ale tohle není jediná schopnost, která má být vlastní mužům, kteří touží po krásném úkolu pást Boží lid. Druhou schopnost jsme viděli ve verši 4:

II. Schopný vést

Biblický obraz pastýře je obrazem toho, kdo vede. Znovu to můžeme dobře vidět na Pánu Ježíši Kristu. Sám sebe popisuje jako dobrého pastýře:

  • Jan 10:14.27-28 Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne… Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

Tady můžeme vidět, jak se vyučování spojuje s vedením. Ovce znají hlas svého pastýře, znají hlas pravdy a jdou za pravdou. Jestliže někdo pravdivě vyučuje Boží slovo, Boží beránci za ním půjdou. Pastýř je ten, kdo jde v čele, tedy vede. Právě tak je to s mužem, který touží po tom, být starším. Je to muž, který vede.

Vést na prvním místě znamená být v čele, tedy být aktivní, ukazovat cestu. Obrázek toho, kdo vede, není obrázek muže, který leží na gauči, a všichni skáčou okolo něj. Je to přesně naopak. Muž, který vede, je muž, který slouží. Slouží aktivně, tedy vyhledává příležitosti, kdy, kde a jak by mohl sloužit. Není pasivní a nečeká, až se věci stanou, až budou věci nevyhnutelné, až se postará někdo jiný, až se to zařídí samo, až se na to bude cítit, až mu bude lépe… a mohli bychom těmito „až“ pokračovat skoro do nekonečna. Muž, který je schopný vést, je mužem činu. Není to mluvka, který jen mluví, ale nejedná.

A jistě si vzpomínáte, že vedení, stejně jako vyučování, začíná doma. Proč právě doma? Musí začínat na místě, kde je to na jedné straně nejjednodušší. Na druhé straně je to zároveň to nejtěžší místo, protože naši nejbližší nás znají nejlépe. Vedení doma je služba doma – je to na prvním místě služba manželce a hned na druhém místě služba dětem. Pokud muž není ženatý, je to služba těm nejbližším. Vedení v tomto smyslu znamená být vždycky o krok napřed. Promýšlet věci, hledat možnosti, vyhledávat příležitosti, jak mohu nejlépe posloužit ostatním. Znamená to být služebníkem všech (Mk 10,44).

Vraťme se ještě k příkladu Pána Ježíše Krista – on říká, že zná své ovce a ovce znají jeho. Ten, kdo vede, se zajímá o životy druhých, chce je poznat, potřebuje je znát, aby jim mohl správně a účinně sloužit. A také dává svůj život druhým, aby druzí poznali jeho. To je to hluboké pouto, které nakonec odlišuje biblické starší od úředníků. Mnohdy jsou starší v církvi podobni spíš úředníkům, kteří řeší nějaké sborové záležitosti, ale jejich přístup je neosobní – stejným způsobem by to dělali, kdyby seděli někde na úřadě a právě tak přistupují k vedení církve. Ale to ve skutečnosti není vedení. Vedení znamená, že ten, kdo vede, se stará. Viděli jsme to na příkladu rodiny, kde jsme četli, že vést rodinu znamená na prvním vychovávat své děti v kázni a napomenutích Pána. A to znamená znát je, být jim na blízku, usilovat o co nejhlubší porozumění. A takto to funguje i v církvi. Když Pavel psal první list do Tesaloniky, byla to ještě velmi mladá církev (existovala maximálně několik měsíců), takže ještě neměla ustanovené starší. Přesto tam již byli bratři, kteří vedli a nepochybně někteří z nich byli časem jako starší ustanoveni. Pavel této církvi napsal:

  • 1Te 5:12-13 Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo.

Pavel popisuje práci starších, ale nenazývá tyto vedoucí staršími. Hlavním důrazem Pavlových slov je postoj církve k vedoucím v církvi. Ale zároveň také Pavel popisuje obsah jejich práce. A ekumenický překlad tady trochu suše mluví o tom, že „mezi vámi pracují“. To je takové velmi zploštělé vyjádření, protože v originále je sloveso, které vyjadřuje usilovnou, namáhavou, vyčerpávající práci, česky řekneme dřinu. Vést je lopotná práce, dřina. To asi není slovo, které by se nám běžně vybavilo, když mluvíme o služebnících církve, že? Přesto je to slovo, které popisuje práci těch, kdo vedou. Mluví se o namáhavé práci. Vedení znamená usilovnou námahu. Znamená to dokonce fyzickou námahu. Odborníci tvrdí, že hodinové kázání se energetickým výdejem rovná šesti až osmi hodinové fyzické práci. A podobné je to s ostatním vyučováním. Ale nejde jenom o fyzickou námahu – s vedením je spojená také duševní zátěž. Vedení je psychicky náročná práce, která vyžaduje množství přemýšlení, plánování, modliteb, studia a osobního nasazení. A kromě toho je to také duchovní práce. Pavel mluví o tom, že na něm spočívá břemeno všech sborů, za které se dnem nocí modlí (2K 11,28). To je vedení. Když se ještě vrátím k tomu, co jsme četli v první Tesalonickým, je tam stejné slovo, jaké používá Duch svatý, když mluví o tom, že někteří ze starších mají být hodni dvojí cti, nebo dvojnásobné odměny – jsou to ti:

  • 1Tm 5:17 kteří svou službu konají dobře [a] nesou břemeno kázání a vyučování.

Doslova tam stojí, že se jedná o ty, kteří těžce pracují ve slovu a ve vyučování. Je zde stejné sloveso jako v 1Te 5,12 a je tam i stejná předložka, takže když čteme, že pracují mezi námi, mohli bychom stejně dobře říci, že pracují pro vás, nebo ještě lépe ve vás – tedy ve váš prospěch, k vašemu růstu, k vybudování Kristovy církve, k šíření Boží království a Boží slávy. Starší jsou zapojeni do našich životů. Není to násilné zapojení, není to o manipulaci, nebo o nátlaku, ani o strašení nebo vynucování poslušnosti. Ale je to o rostoucím vztahu důvěry mezi těmi, kdo vedou a kdo jsou vedeni – a to jak v rodině, tak i v církvi. Proto musí mít starší takový charakter, jaký je vyžadován, proto musí být sám podřízen Božímu slovu.

Vedení je těžká práce. Není to o ambicích, ale o pokorné službě druhým. Vést tedy neznamená mít hodně práv a málo povinností, ale je to přesně naopak – znamená to sloužit druhým, starat se o druhé. Ale k tomu je nakonec povolán každý křesťan. Úkolem každého křesťana je činit učedníky, tedy sdílet s lidmi evangelium, vést je ke Kristu, vyučovat je základním věcem o Bohu, o Kristu, o spasení, o křesťanském životě. Ten, kdo vede na jakékoliv úrovni, je správce, jemuž byla svěřena zodpovědnost a práce. Což nás vede k poslední schopnosti:

III. Schopný být příkladem

Tato schopnost je částečně obsažená v první části sedmého verše 1Tm 3.

  • 1 Timoteovi 3:7 Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev…

Když Petr mluví o vedení, přikazuje starším:

  • 1 Petrův 5:2-3 Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.

Starší vedou ne jako páni, podobně otcové a manželé nevedou jako páni – jejich manželka ani jejich děti jim nepatří, nejsou jejich majetkem. Stejně jako církev není majetkem starších, nepatří žádnému člověku, ale má jednu jedinou hlavu. Kdo je touto hlavou – jenom a jedině Pán Ježíš Kristus.

Schopnost být příkladem a vést příkladem je něcím, co bychom mohli nazvat vyšší úrovní vedení. Vést příkladem předpokládá a obsahuje v sobě jak schopnost učit, tak také schopnost vést. Kdo není schopen učit a kdo není schopen vést, nemůže být schopen být příkladem. Ale na druhé straně je tady velmi špatná zpráva, protože každý člověk je minimálně pro někoho a minimálně v něčem příkladem. Lidé se na nás dívají – a 1Tm 3,7 nám připomíná, že není úplně běžné mít dobrou pověst mezi těmi, kdo jsou mimo církev. Dívají se na nás členové naší domácnosti, věřící i nevěřící, dívají se na nás lidé v sousedství a v práci, vesměs nevěřící, dívají se na nás lidé v církvi. A svým životem vždy o něčem svědčíme, vždy jsme nějakým příkladem. Jsem přesvědčený o tom, že tohle je jeden z důvodů, proč mají křesťané, resp. církev v naší zemi tak špatnou pověst.

Vést příkladem znamená, že člověk rozumí tomu, že je vzorem, že se lidé dívají. Nikoliv v tom smyslu, že budu hrát divadlo, protože vím, že se lidé dívají, ale budu přemýšlet o svém jednání. Budu vyhledávat takové věci, kterými mohu být příkladem pro ostatní. Podívejme se na příklad takového jednání v Janovi 13.

Jan zapsal příběh, který se stal té noci, kdy byl Pán Ježíš zrazen, zatčen a vyslýchán. Ježíš poslal Petra a Jana, aby připravili velikonočního beránka, kterého toužil jíst se svými učedníky. Bylo to v době velikonoc, kdy si Židé připomínali, jak je Bůh vyvedl z Egypta, kdy Hospodinův anděl vyšel k soudu, a zemřelo všechno prvorozené v Egyptě, jak lidé, tak zvířata – pouze tam, kde bylo na dveřích znamení udělané krví beránka, byli lidé zachráněni. Petr a Jan připravili jak beránka, tak horní místnost a když se přiblížil čas večeře, přišel Ježíš s ostatními učedníky. Mezi nimi byl i Jidáš.

  • Jan 13:1-5 Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Pak následuje ta scéna, kdy přišla řada na Petra a on se brání – nikdy mi nebudeš mýt nohy… „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (v. 8). Potom chci umýt celý, nejenom nohy, ale i hlavu. Nerozumí tomu, co se děje. Proto:

  • Jan 13:10  Ježíš mu řekl: ‚Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.‘

Věděl, kdo ho zradí, proto to řekl. Přesto i svému zrádci umyl nohy. Přesto se ponížil natolik, že myl nohy tomu, který ho za pár hodin přišel označit polibkem a tak ho zradit. Mytí nohou byla práce, kterou dělali otroci. Tohle byla práce, kterou mohli udělat Petr a Jan, protože byli těmi, kdo připravovali beránka. Byla to slušnost, když přišel host do domu, že hostitel mu nechal umýt zpocené a špinavé nohy. Když neměl sluhu nebo otroka, měl to udělat sám. A Petr a Jan tady byli na místě hostitele. Nebyla to nutně jejich povinnost a Písmo nic takového nikde neříká, ale kdyby rozuměli tomu, že to je jejich poslední večeře s Ježíšem před jeho ukřižováním, věřím, že by nejenom Petr a Jan, ale všichni chtěli být těmi, kdo budou mýt nohy Ježíše. Ale oni tomu vůbec nerozuměli tomu, co se děje. A podívejte se do toho textu, co říká Ježíš učedníkům:

  • Jan 13:13-15 Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Dal jsem vám příklad… Ježíš ukázal svým učedníkům příklad. Učil je svým příkladem. Vedl je svým příkladem. Byl to on, kdo připravil celou tu scénu, kdo promyslel všechny věci. Neudělal to proto, aby se mohl nějak vytahovat, ale udělal to z lásky k učedníkům. Prokázal jim svou lásku až do konce. A pamatujme, že tady to nekončí, protože ten konec nastal až druhý den na kříži Golgoty, kdy Ježíš vzal na sebe hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou krví. To je ten příklad. Tohle je vedení příkladem. Ježíš nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale proto, aby sloužil. Proto také následně říká svým učedníkům:

  • Jan 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."

To je Kristův příklad. To je příklad, kterým mají Kristovi učedníci tomuto světu. To je příklad, který musí být zjevný na životech těch, kdo mají touhu vést Boží lid. Moji milí, musíme se modlit za to, aby v našem sboru povstali takoví muži, kteří budou schopní učit, kteří budou schopní vést, a kteří budou schopní být příkladem. Mám za to, že takoví jsou již mezi námi. Modleme se za to, aby to Bůh jasně zjevil a bylo to jasné nám i jim a aby tito bratři byli ustanoveni jako starší tohoto sboru. Ale milovaní, musíme se modlit ještě víc, protože tahle země potřebuje takové muže. Muže, kteří budou pevně zakotveni v Božím slově, kteří budou schopní pokorně, ale jasně vést druhé, kteří budou zbožným a dobrým příkladem pro druhé. Potřebujeme takové lidi, na kterých bude vidět Ježíš Kristus. A to není něco, co by bylo nějak daleko od nás, protože Boží slovo je velmi jasné – my, vy i já, máme být takovými lidmi. On nám dal příklad, abychom i my jednali jako On. On musí růst v našich životech a my se musíme zmenšovat. 

Osnova kázání: