(Filipským 1:9–11) 

Dobré ráno, milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Dnes budeme pokračovat ve výkladu listu Filipským. Jestli si vzpomenete, minule jsme se věnovali děkovné modlitbě apoštola Pavla v úvodu listu. Viděli jsme, že filipský sbor byl pro Pavla zdrojem nesmírné radosti, četli jsme Boží ujištění a přísahu, že Bůh dobré dílo, které započal se svých dětech, dovede do zdárného konce... A dnes budeme v této Pavlově modlitbě pokračovat. Pojďme tedy otevřít Boží Slovo, pojďme se na jeho řádcích setkat s naším nebeským Otcem... a kéž Bůh tento čas požehná. 

O Pavlově hluboké lásce k Božím dětem ve Filipech už jsme mluvili. Když se podíváme do 4. verše, vidíme zde jeden z jejích projevů – „vždy v každé své modlitbě za vás všechny prosím“. Arthur Pink řekl, že „To, nakolik skutečně milujeme druhé, lze poměrně přesně poznat z toho, jak často a jak naléhavě se za ně modlíme.“ To je něco, co bych chtěl, abychom si podrželi v mysli. Později se k tomu vrátíme. Asi se už teď ale shodneme, že za lidi, na kterých nám záleží, se modlíme. Nebo že alespoň víme, že bychom se za ně modlit měli a chtěli. A právě to vidíme u apoštola Pavla. „V každé své modlitbě za vás všechny prosím.“

Jednou z často zaznívajících frází je, že modlitba není nákupní seznam. Pokud tím myslíme, že modlitba je něčím víc, než jen tím, že předložíme Bohu seznam toho, co by se nám líbilo, co bychom si představovali, že by pro nás měl udělat, a jdeme si za svým... pak souhlasím. Ale... všimli jste si, kolik seznamů jmen a domácností a osobních záležitostí je v Pavlových dopisech? Podívejte se doma třeba do Římanům 16. Je zjevné, že Pavel se často modlil za jednotlivé lidi z církví jménem. Bojoval na modlitbách za každého jednoho z nich. A to by mělo být příkladem i pro nás. Vzpomeňte si, jak nás učil modlitbě Pán Ježíš. „Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“ (Mt 6:9–13). Pán neříká: „Mluvte, co vám přijde na jazyk.“ Dává nám osnovu. Dává nám seznam, za co prosit. Každé parlamentní zasedání a každá konference mají svůj program, svůj seznam témat. O co víc bychom my měli mít seznam toho, co chceme při audienci předložit Vládci vesmíru.

Co je tedy na Pavlově seznamu, když v každé své modlitbě prosí za Filipské? Podívejte se od 9. verše: „A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti...“ Proč? „...abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží, a byli čistí a bezúhonní pro den Kristův, naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží.“

Předně – všimněte si, že vše, o čem budeme mluvit, směřuje skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží. Smyslem Pavlovy modlitby je Boží sláva. Smyslem poznání a vnímavosti je Boží sláva. Smyslem rozpoznání toho, na čem záleží, je Boží sláva. Smyslem našeho dobrého ovoce je Boží sláva. Bůh se oslavuje skrze naši spásu, skrze naše posvěcení, skrze náš růst, skrze naše modlitby a dobré skutky... To On je Smyslem všeho, však z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen (Ř 11:36). Právě tohle musí být očima, kterýma se díváme na dnešní text, ušima, kterými slyšíme každé jedno slovo. Tak mějme oči na sťopkách. Co v našem textu vidíme?

„A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti...“ Už první verš nám ukazuje, že láska, poznání a moudrost jdou ruku v ruce. Příliš často dnes slyšíme, že „je potřeba udržovat lásku a pravdu v rovnováze“, že mezi nimi musíme najít nějaký „správný poměr“... což v uvažování dnešního světa znamená prázdný humanismus a nekonečný kompromis. Znamená to nenazývat hřích hříchem a lež lží. Znamená to vyhodit z okna všechna biblická přikázání a standardy, znamená to vyhodit z okna Desatero a nahradit ho jedenáctým přikázáním, kterým je „Buď milý, usmívej se a nevyjadřuj nesouhlas.“

Dnešní text nám ale jasně říká, že od sebe není možné lásku a pravdu oddělit, natož je postavit proti sobě. Písmo nám totiž jasně svědčí o tom, že Bůh je Láska (1. J 4:8) a že Bůh je zároveň Pravda (Jan 14:6). Právě proto musíme jednou provždy odmítnout představu, že jde skutečně milovat bez biblické pravdy. Odkývat někomu jeho hřích proto, abychom „nebyli nemilující“, je ve skutečnosti nenávistí. Že jsou to až moc silná slova?

Byl jeden muž, který bydlel v domku kousek od železniční trati. Jednoho dne seděl v obýváku, díval se na televizi, podíval se z okna... a všiml si, že si na kolejích hrají děti. Ten muž toho o provozu na trati věděl dost. Věděl, že zanedlouho pojede nákladní vlak. Už ho snad i v dálce slyšel. A jen dál seděl, díval se z okna na děti v kolejišti, pokyvoval hlavou a usmíval se. „Kdo jsem já, abych jim to kazil? Ať se mládí vydovádí.“

Byl ten muž milující? Ani v nejmenším. Naopak. Z té představy se až svírá hrdlo. A já se ptám – uvědomuješ si, že zůstat v cestě Božího hněvu je milionkrát horší než zůstat v cestě rozjetého nákladního vlaku? Co je pár stovek tun rozjeté oceli proti přívalové vlně doběla rozžhavenému magmatu Božího hněvu?

Láska jde ruku v ruce s pravdou, i kdyby ta pravda byla pro svět okolo stokrát nepopulární.  A Boží Slovo nám tuto skutečnost znovu a znovu dosvědčuje: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1. Tim 5:1); „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel. A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl veškerou víru, takže bych přemisťoval hory, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych dal pro nasycení chudých všechen svůj majetek a kdybych vydal své tělo k spálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1. Kor 13:1–3). „Můj lid hyne pro nedostatek poznání. Protože jsi zavrhl poznání, zavrhl jsem tebe, nebudeš mi sloužit jako kněz. Zapomněl jsi na zákon svého Boha, i já zapomenu na tvé syny“ (Oz 4:6). Přísloví 19:2 nám říká, že „Bez poznání nemůže být nikdo dobrý“, a v původní předmluvě Westminsterského vyznání víry čteme, že „Bez poznání nemůže být mysl dobrá, život dobrý ani věčnost jistá.“ Velký bojovník proti teologickému liberalismu J. Gresham Machen řekl, že „rostoucí ignoranství církve je nevyhnutelným výsledkem falešné představy, že křesťanství je jen život, ne život a nauka.“ Křesťanský život je život lásky poháněný pravdou. A proto tam, kde pravda chybí, zákonitě chybí i láska a život. 

Bůh sám je Zdrojem lásky (Ga 5:22–23) a Bůh sám je Zdrojem pravdy (Jan 1:14, 14:6). Je to Bůh, kdo skrze svého Ducha vylévá svou lásku do svých dětí (Ř 5:5). A je to Bůh, kdo skrze svého Ducha vede své děti do své pravdy (Jan 16:13), kterou zjevil ve svém Duchem vdechnutém Slově (2. Tim 3:16–17). Právě proto můžeme s jistotou stát na tom, že tam, kde mocně působí Duch, je Bůh poznáván a milován v pravdě svého Slova. Tam, kde působí Duch, se lidé neválejí po zemi, neškubou sebou, neblábolí a neštěkají. Ne. Tam, kde působí Duch, je vyvyšován Kristus a pravda o Jeho slavném díle odpuštění na kříži. A tam, kde září Kristův kříž, tam, kde zní zpráva o tom, že v Kristu je mnoho odpuštěno, tam je mnoho lásky k Bohu i k lidem (L 7:47). Právě za to se Pavel modlí. A potřebujeme se za to modlit i my. Proč?

Za prvé – protože to oslavuje Boha. A za druhé proto, že láska nikdy nemá hotovo. Láska nikdy nemůže říct: „Už jsem toho udělala dost.“ Náš Pán totiž řekl: „To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás“ (J 15:12). Milovat tak, jak Kristus miluje nás? Tady každý z nás musí vyznat, že ani z dálky nevidíme vrchol hory, na které bychom podle Pánových měli stát. Boží láska je nekonečný, rozbouřený oceán... a každý z nás je jen maličkatý, děravý náprstek. Boží láska k nám v Kristu není něco, co bychom dokázali obsáhnout, natož předávat... a tak potřebujeme růst, potřebujeme být více a více a znovu a znovu naplňováni Božím Duchem. Však právě v Něm je v našich srdcích vylita Boží láska (Ř 5:5).

Zoufale potřebujeme, aby Boží Duch působil v nás a skrze nás, protože... přiznejme si, naše karavana nebešťanů (Fp 3:20), která se pachtí pustinou tohoto světa, je utkaná z vláken, která u sebe dokáže udržet jen Boží nadpřirozená moc. Když se podíváte okolo sebe... nebýt Boží spásné milosti, tohle nejsou lidé, které byste vůbec kdy potkali, natož abyste se spřátelili... a už vůbec byste je nechtěli k sobě do rodiny. A přece, právě tak nás apoštol Pavel nazývá v listu Galatským, když nás vyzývá: „Dokud tedy máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry“ (Ga 6:10). Bratři a sestry, my jsme bratři a sestry... a Písmo praví: „My milujeme, neboť on první miloval nás. Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval také svého bratra“ (1. J 4:19–21).

„No dobře, láska, láska, láska... ale koho máme milovat? A kde a jak s tím začít?“ Předně, musíš se ujistit, že se takhle neptáš proto, že si chceš udělat seznam všech těch, které nemusíš milovat. Připomeňme si slova našeho Pána z Matouše 5: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5:43–48) Máme usilovat o to, abychom milovali i své nepřátele. Máme je ale milovat stejně jako vlastní děti? Co kdyby přišel hladomor? Mám náš poslední krajíc chleba dát manželce, sestře ze sboru nebo nevěřící sousedce? A proč vlastně? Promlouvá vůbec Písmo i do takových situací?

Promlouvá, a to dost jasně. Boží Slovo je dostatečné k tomu, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku (2. Tim 3:17), a to včetně etických rozhodnutí a praktické lásky. Písmo nám jasně ukazuje priority. A svědectvím o tom jsou i tyto verše... „Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“ (1. Tim 5:8); „Ten, kdo je vyučován slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje. Čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry (Ga 6:6, 10); „Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa“ (Jk 1:27); „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří“ (Ř 1:16); „Protože tedy známe bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi... Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem“ (2. Kor 5:11, 20).

Kde je průsečík těchto pravd? Velmi stručně: vše vychází z lásky a poslušnosti vůči Bohu... a na prvním místě stojí péče o naše nejbližší – o manželku či manžela, s nimiž jsme jedno tělo (Gn 2:24), a děti. Jim patří náš čas, naše prostředky, náš zájem a naše modlitby především. Pak přichází na řadu rodina víry – místní sbor a po něm i další sbory a sourozenci v Kristu. Prioritou jsou trpící svatí, služebníci Slova (1. Tim 5:17–18) a ti, kdo se o sebe nedokáží sami postarat – vdovy, sirotci, nemocní, postižení atd. Až pak jsou na řadě všichni ostatní, včetně našich nepřátel, a to vše v kontextu velkého poslání jít do světa, kázat evangelium a činit učedníky (Mt 28:19–20). Proč? Protože pohodlná a najedená cesta do pekla je totiž pořád jen cestou do pekla. Ač by nám tedy dnešní svět a liberální padělky křesťanství chtěly říkat něco jiného, Boží Slovo jasně ukazuje, že nemáme být námořníky, kteří vylévají vodu z potápějících se lodí. Máme být strážci majáku evangelia, který bezpečně navádí lodi do Kristova nebeského přístavu věčného pokoje a radosti.

Jak jsme právě viděli, není možné biblicky milovat bez poznání. Biblická láska je láska poháněná touhou po Boží slávě a formovaná Boží pravdou. Boží pravdou o tom, kým je Bůh. Boží pravdou o tom, kým je člověk. Boží pravdou o tom, co znamená milovat. A kde tuto pravdu najdeš? V Božím Slově. Boží láska je čistá a svatá. Nemůžeš čekat, že ti o ní padlý, satanský svět okolo řekne něco kloudného. A nemůžeš se spoléhat ani na své padlé srdce, na své hříchem pokroucené uvažování (Jr 17:9). John Piper řekl: „Znej své srdce. A nevěř mu.“ Apoštol Pavel říká: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré“ (Ř 7:18). Proto potřebuješ Boží dokonalé Slovo. Potřebuješ z jeho pravdy poznávat Boha, který je Láska. A nenech se mýlit, Bůh, který trestá hříšníky v ohnivém jezeře, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne (Mk 9:44), Bůh, který vyvrátil Sodomu a Gomoru, je Láska. A jestli se ti to zdá jako protimluv, je to proto, že dosud nechápeš Boží svatost, že nechápeš odpornost hříchu, že nechápeš, jak se v soudu nad zlem zjevuje Boží milosrdenství a láska vůči Jeho vykoupeným. A i proto potřebuješ dál poznávat Boha z Jeho Slova. Potřebuješ, aby ti Boží Duch skrze Boží dokonalé Slovo ukázal, jak vypadá skutečná láska, a aby proměňoval tvoje srdce a tvoji mysl. Právě proto neexistuje nic praktičtějšího, než poznávat, kým je Bůh a co pro nás v Kristu vykonal... a jak jinak, než z Jeho Slova.

Bůh svým Slovem stvořil svět (Gn 1), Bůh nás svým Slovem znovuzrodil (1. Pt 1:23–25) a Bůh nás svým Slovem proměňuje a posvěcuje. Ne náhodou se za nás Pán Ježíš modlil k Otci: „Posvěť je v pravdě. Tvé Slovo je pravda“ (Jan 17:17). Apoštol Pavel nám zjevuje toto tajemství ve 2. listu Korintským 3(:14–18): „Myšlení [Izraele] otupělo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy tentýž závoj neodkrytý, protože pomíjí jen v Kristu. Ale až dodnes, kdykoli se předčítá Mojžíš, leží závoj na jejich srdci. Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ Když v Písmu spatřujeme Krista, když v pravdě poznáváme Boha z Jeho Slova, Duch nás skrze to proměňuje do Kristovy podoby. Jsme proměňováni od slávy ke slávě. Tam, kde žhne Kristova spalující sláva skrze kázání Božího Slova, tam více a více září a žhne i Kristova církev. Žhne a hoří touhou po svém Bohu. Touží po Něm, protože Ho zná. Touží po Něm, protože zakusila a zakouší, že Pán je dobrý (1. Pt 2:3), protože s nadšením souhlasí se slovy žalmisty: „Hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho“ (Ž 16:11). Řekni... je to tvůj případ? Víš, o čem tu mluvím? Znáš ty chvíle, kdy tě přemáhá touha po domově, kdy tvé srdce svírá stesk po nebeském Jeruzalému, kdy chceš křičet a plakat, protože tě trýzní touha konečně spatřit Krista tváří v tvář? Milovaní, už jste zakusili, že Pán je dobrý?

Když se vrátíme do našeho textu; všimněte si, že Pavel na konci 9. verše hovoří o tom, že touží, aby se láska Filipských rozhojňovala ve „vší“ či „hluboké vnímavosti“. Slovo, které zde máme, je aisthēsei. Ze stejného kořene vychází naše slovo „estetika“. Je zde řeč o morálním vnímání, vhledu, rozsuzování, rozpoznání. Předtím Pavel kladl důraz na poznání, teď je důraz na proměněném myšlení. Co se vám vybaví, když zazní „proměněné myšlení“? Doufám, že Římanům 12:2: „A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ Něco velmi podobného vidíme v našem dnešním textu: „modlím se, aby se vaše láska rozhojňovala ve vnímavosti, v proměněném myšlení, abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží...“

Bůh tě vyzývá, ať se nepokoušíš podobat světu. Světská moudrost a dnešní trendy ti však říkají něco jiného. Tvrdí, že máš být co nejpodobnější tvým spolupracovníkům nebo spolužákům, jinak nebudeš cool a relevantní a nebudeš s nimi moct sdílet... nesmysl. Ne. Svatost je relevantní, moderní hudba ne. Biblická láska je relevantní, módní trendy ne. Tichá a pokojná zbožnost je relevantní, televizní seriály a nejnovější akční filmy ne. Boží dítě, pamatuj – všechno, co děláš, je učednictví. Ve všem, co děláš, se učíš. Kdo je tvůj učitel? Čím zaměstnáváš svou hlavu? Je to Boží Slovo a jeho pravdy? Nebo je to popkultura a český pivní negativismus? Kdyby někdo změřil, kolik času strávíš přemýšlením o Božích věcech, studiem Božích pravd a modlitbou... a srovnal to s časem, který strávíš sledováním televize a čtením novin a časopisů a projížděním sociálních sítí... ukázal by ses jako Kristův učedník? Nebo jako učedník konzumu? Ukázal by ses jako někdo, kdo uctívá Krista, nebo jako někdo, kdo modlaří koníčkům a zálibám? Jako někdo, jehož Bohem je Kristus... nebo někdo, jehož bohem je vlastní břicho, bicepsy nebo body mass index?

Bůh tě vyzývá – odvrať se od priorit a hodnot, které ti vnucuje svět. Nečeká se od tebe, že budeš mluvit a přemýšlet a vypadat a utrácet a trávit čas jako ďáblovi otroci okolo tebe. Proměňuj se obnovou své mysli. Jak? Skrze Boží Slovo a modlitbu. Skrze poznávání Toho, který ty, kteří se k Němu upínají, proměňuje od slávy ke slávě (2. Kor 3:18). Boží dítě, pamatuj – Kristus přišel, abychom mohli žít život v plnosti (Jan 10:10), a dává nám svá přikázání, aby Jeho radost byla v nás a aby naše radost byla úplná (Jan 15:10–11). Tak proč se honit za prázdnotou světa? Neptej se televize, neptej se bulváru, neptej se sociálních sítí, neptej se dnešního pseudokřesťanství. Studuj Boží Slovo, poznávej, jak tvůj Otec chce, abys žilo. Právě v tom najdeš radost, svobodu a smysl toho, proč tu jsi. Právě tak bude tvůj nebeský Otec oslaven.

Apoštol Pavel nám v 10. verši říká, že když se v nás působením Božího Ducha bude rozhojňovat Písmem formovaná láska k Bohu a k lidem, rozpoznáme, na čem záleží. Jednak zde vidíme, že tak jako poznání plodilo lásku, láska nyní plodí poznání... znovu a znovu vidíme, že láska a poznání jsou nerozlučnou dvojicí milenců, kteří spolu nepřestávají tančit a jeden bez druhého nemůže být. Zároveň zde vidíme pokračování paralely s listem Římanům 12:2, kde Pavel také hovoří o proměně mysli, která umožňuje další poznání, a používá přesně to samé sloveso, které vidíme ve verši 10 – dokimazein. Když tedy necháme oba listy promluvit zároveň, slyšíme, že nám říkají, že proměna mysli vede k tomu, že poznáme, na čem záleží, „co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé“, co oslavuje Boha.

Když se podíváme na sloveso dokimazein samotné, pomůže nám to tuto pravdu pochopit ještě hlouběji. Toto slovo v sobě nese smysl posouzení a určení pravosti prubířským kamenem. Biblické poznání ruku v ruce s láskou tedy pomáhají rozpoznat Boží pravdy a skutečnou zbožnost od satanských náhražek světa a falešného náboženství. Boží Slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce (Žd 4:12). Ale nejen je. Žalm 119(:105) nám říká, že Boží Slovo je lampou pro nohy Božích dětí, je světlem na jejich stezce. A žalmista dále říká, že u Hospodina je pramen života; díky Jeho světlu vidíme světlo (Ž 36:10). Světlo Božího Slova není baterčičkou, kterou bychom si občas mohli podle chuti trochu přisvítit, když hledáme ponožku zakopnutou pod postel. Je žhnoucím sluncem, díky kterému vidíme svět, je Kristovým dotekem, který otevírá naše slepé oči.

Díky nejjasnějším paprskům Boží pravdy, které prozařují i tu nejtemnější noc, se nemusíme potácet bažinami za klamným světlem bludiček světa okolo. Můžeme jít po úzké, ale rovné cestě následování Krista, kterou šli už mnozí svatí před námi, můžeme se spolehnout, že když Ho budeme poznávat na všech svých cestách, On sám napřímí naše stezky (Př 3:6). A tak, Boží dítě, stojíš před volbou. Budeš trávit čas v Božím Slově, budeš se jím sytit nade vše ostatní, a věř mi, bude si to žádat práci... nebo se radši budeš klátit ve vichru trendů, právě moderních názorů, politicky korektních polopravd (a tedy plnolží)? Podřídíš se tomu, aby studium Boží pravdy směrovalo tvůj život, aby ti říkalo, co je to důležité, dobré, přijatelné a dokonalé, co je Boží vůle... nebo si raději vybereš vzpouru a jen tak dokážeš, že Krista dosud neznáš, že si pořád ještě hraješ na kolejích před rozjetým vlakem?

Vím, že když se hovoří o Boží vůli, řada z vás možná nedokáže v klidu sedět. A já chci, aby pro vás dnešní text byl útěchou. Pavel zde píše: „abyste uměli rozpoznat, abyste rozpoznali“ to, na čem záleží. Boží vůle je podle Pavla poznatelná. Jak? Skrze Písmo, skrze to, že naše mysl je formovaná zásadami Písma. Boží vůle není nějaká úzká cestička, kterou musím trefit, jinak jsem se ztratil, žiji mimo Boží vůli, celý můj život je zkažený, Boží plán pro můj život se nenaplní... A věřte mi, takových kázání uslyšíte dost. A frustrovaných lidí, které takové kázání zničilo, uvidíte ještě víc. Sám jsem na takovém místě byl. A je to šílenství. Jak široká je ta cesta Boží vůle, po které mám jít? Co když jsem měl jít po druhé straně ulice? Třeba bych býval byl někoho potkal a býval byl měl rozhovor a... a jak mám vlastně hledat ty dobré skutky, které Bůh připravil? Co... když ten skutek byl připravený ve druhém vagónu metra, ale já jedu ve třetím? Co když jsem měl zavolat Markovi? Co támhleten padající list, říká mi tím Bůh něco? A tím, že jsem otevřel Bibli zrovna na téhle straně? A že jsem si všiml, že v písni v rádiu zrovna zaznělo „Věřím ti, zvládneš to“? Co když teď vůbec nemám poslouchat rádio? Možná, že jsem kvůli tomu minul tu pravou, se kterou jsme se měli vzít, a teď už budu napořád sám? ...jestli se vám tohle vyhnulo, děkujte Bohu, milovaní. A jestli ne, jestli ve vás tohle uvažování stále ještě hlodá... chci vám ukázat, jak o Boží vůli hovoří Boží Slovo. Boží dítě, řeknu ti o Boží vůli pro tvůj život: „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva, aby každý z vás uměl zacházet se svou nádobou ve svatosti a úctě, ne v žádostivé vášni jako pohané, kteří neznají Boha, a aby nikdo nepřekračoval meze a neklamal v této věci svého bratra... Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi. Hleďte, aby nikdo neodplácel nikomu zlým za zlé, ale vždy usilujte o dobro k sobě navzájem i vůči všem. Vždycky se radujte. Neustále se modlete. Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši.“ (1. Te 3:4–6, 5:14–18). Boží dítě, žij svatě, nelži, modli se, raduj se, děkuj, dodržuj přikázání, usiluj o věrnost tam, kde jsi... a zbytek nech na Něm. To je Boží vůle pro tvůj život. Nic víc Bůh ve svém Slově neřekl. Nic víc od tebe nežádá. To, co máš napsáno ve své Bibli, stačí, abys mohlo Boha oslavovat ve vší dostatečnosti a dokonalosti, abys bylo plné ovoce spravedlnosti k Boží slávě a radosti.

Když se znovu podíváme do našeho textu, vidíme, že rozpoznání Božích priorit plodí čisotu a bezúhonnost. Žalm 1 tuto pravdu zdůrazňuje slovy: „Blahoslavený je muž, který nežije podle rady ničemů, na cestě hříšníků se nezastaví a v zasedání posměvačů neusedne, ale oblíbil si Hospodinův zákon, nad Jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří“ (Žalm 1:1–3). Písmem prosycené a Duchem prodchnuté srdce je tou správnou živnou půdou, a strom, který z ní vyrůstá, nese ovoce čistoty a bezúhonnosti a těší Boha. Čistota, kterou vidíme v 10. verši, v původní řečtině opět hovoří o zkoušení, o rozsuzování. Slovo eilikrineis, které zde vidíme, hovoří o nádobě, kterou na tržišti její potenciální kupec zkoumá proti slunečnímu svitu, aby zjistil, zda není popraskaná a porušená... a zda prodejce její praskliny jen nezakryl voskem. Apoštol Pavel zde tedy popisuje opravdovost, spolehlivost a ryzost víry a života. Právě k ní vede Písmem formovaná láska. Písmem formovaná láska ukazuje, že tahle nádoba skutečně patří Kristu. Podle slov 2. listu Korintským jsme hliněnými nádobami, aby bylo zjevné, že to dobré, co v nás je, je z Boha, a ne z nás (2. Kor 4:7). A Kristovi vykoupení to s radostí uznávají. Kristus přišel pro nemocné hříšníky (Mt 9:12–13), ne pro spravedlivé, kteří nemají problém a všechno zvládnou sami. Spásy nedojdou ti dobří, ale ti špatní, kteří ví, že přicházejí s prázdnýma rukama, kteří ví, že nemají, co by nabídli. Skutečnost je taková, že každý jeden z nás je špatný křesťan... a že Pán Ježíš Kristus je dokonalý Spasitel. Každý jeden z nás je rozbitý hříšník, který se stěží drží na nohou... ale náš Pán nás nenechá padnout a zůstat ležet (Ju 1:24–25). Právě tehdy, když jsme slabí, jsme silní (2. Kor 12:10), protože realitou evangelia je, že jsme ještě mnohem horší, než si myslíme, a Bůh nás v Kristu miluje a přijímá více, než bychom se kdy odvážili doufat. A to je něco, co nese ovoce ryzího života, života bez masek, pýchy a zákonictví. Života, který si nehýčká své oblíbené hříchy někde v přítmí, zatímco se navenek tváří okázale nábožensky. Ovoce života, který touží odpouštět a projevovat milost, který touží podepírat, povzbuzovat, potěšovat a napomínat další špatné křesťany vykoupené dokonalým Spasitelem. Opravdový křesťan je hříšník zlomený vděčností za milost, kterou v Kristu obdržel... a je to právě vděčnost, co dává růst jeho touze, aby se odřekl bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žil v tomto věku, očekávajíc tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích (Ti 2:12–14). Právě tak vypadají Kristovy nádoby, když jsou zkoušeny proti světlu Božího Slova. Je to tvůj případ? Popisuji tady něco, co prožíváš víc a víc? Je právě tohle ovocem tvého života? Nebo je na tvých větvích všelico... jen ne čistota, vděčnost, pokora a evangeliem živená upřímnost?

Jak nám ukazuje dnešní text, ruku v ruce s opravdovým křesťanským životem jde bezúhonnost. Řecký výraz aproskopos, který vidíme v 10. verši, by se asi nejlépe dal přeložit jako „někdo, kdo není kamenem úrazu“. Vidíme tedy, že skutečná biblická láska vede k životu integrity, k tomu, že životům takto milujících není co vytknout. Ten, kdo biblicky miluje, nesvádí svého bratra k hříšným myšlenkám, slovům ani činům, ale pobízí ho blíže Kristu, povzbuzuje ho k lásce a dobrým skutkům. A to platí doma, v církvi, v práci, ve škole. Ten, kdo své bližní miluje, je vede ke Kristu. Miluje je natolik, že je ochotný riskovat, že ho kvůli tomu budou odmítat, že se mu budou vysmívat, že ho budou nenávidět. Křesťane, ptáč se, co to znamená ve tvém životě? Znamená to číst s tvou rodinou Písmo, modlit se spolu, zpívat spolu chvály. Znamená to sdílet dobrou zprávu o Kristu s nevěřícími spolupracovníky a spolužáky. Znamená to odmítat kompromisy, odmítat podvádění a neférové obchodní praktiky. Znamená to být vzorem v tom, jak a o čem mluvíš. Znamená to modlit se za bratry a sestry v církvi a napomínat a podepírat je tam, kde to potřebují. Křesťane... miluješ své bližní? Ukazuješ jim k Prameni života? Neptám se, jestli v tom selháváš. To my všichni. Ale usiluješ o to? Toužíš po tom? Ničí tě tvá selhání? Toužíš, aby i ostatní lidé zakusili Krista tak, jak Ho zakoušíš ty? A... zakoušíš Ho vůbec ty sám?

Jak už jsem řekl: ten, kdo své bližní miluje, je vede ke Kristu, životem i slovy. Jinak řečeno: biblická láska, láska v objetí s poznáním, vede ke svatosti. A tak tu máme pevný, nerozdělitelný, třípramenný provaz lásky, poznání a svatosti, na kterém nás Boží Duch vede domů, do nebeského Jeruzaléma, jako když se dříve vodila zvířata z trhů. Často jsme sice tvrdohlaví, často kopeme a nedáme se... ale Boží Duch své dílo nevzdává. Koneckonců, je před námi ještě dlouhá cesta. A až nás dovede domů, budeme krotcí jako Beránek, jako Beránek, který sňal hříchy světa (J 1:29). Jak jsme četli v 6. verši –  ten, který v nás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše (Fp 1:6).

Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše (Fp 1:6). Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle (Fp 2:13). Křesťane, jestliže toužíš oslavovat Boha, jestliže se toužíš podřídit výzvám a napomenutím, která dnes slyšíš, jestliže se denně pereš se svým hříchem... děkuj Bohu a raduj se. Je to On, kdo to v tobě působí. A On tě bezpečně dovede k sobě, domů, do věčného života, do věčného pokoje, do věčné radosti. Jak je to možné? Jak by takového hříšníka, takového ztracence, jako jsi ty, mohl očekávat tak úžasný osud?

Je to proto, že Bůh se rozhodl, že na tobě oznámí bohatství své slávy jako na nádobě milosrdenství, kterou předem připravil k slávě (Ř 9:23), protože Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista ti požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si tě v Něm vybral před založením světa, abys byl svatý a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce, když tě podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou tě obdařil ve svém milovaném Synu (Ef 1:3–6).

Každý jeden z nás jsme byli ztracení a odsouzení do věčného zatracení. A právem. Každý jeden z nás jsme byli ve vzpouře proti Bohu, nedodržovali jsme jeho Zákon, a byli jsme na to patřičně hrdí. Vzbouřili jsme se proti našemu Stvořiteli, utíkali se k našim vlastním bůžkům a nenáviděli Jeho, jediného pravého Boha (Ř 1, Ř 8:7–8, Ef 2:1–5, J 3:19–20). A přece, když nadešel ten pravý čas, Bůh poslal svého Syna, aby se stal člověkem v Ježíši Kristu, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. A proč? Abychom vírou v něj měli život, proto! Aby každý, kdo se odvrátí od svého hříchu a spolehne se na Krista jako na svého Spasitele, došel věčného života. Nekřesťane, odvrať se od svého hříchu, spolehni se na Krista, poddej se Mu a žij! Křesťane! Kolikrát už jsi slyšel tuto zprávu, a přece – nejistota, pochyby, strach.

Boží dítko, jestliže se spoléháš na Krista, jestliže miluješ Krista... chci teď povzbudit tvou lásku důkladnějším poznáním. Vzpomeň si, když jsem na začátku citoval Arthura Pinka, že tvá láska k lidem je zjevná podle toho, nakolik se za ně modlíš... ano... a ne. Možná by ses rádo modlilo... ale máš strach. Máš strach přijít před Boha. Máš strach přijít před někoho, kdo se označuje jako Otec, protože otec je pro tebe synonymem výbušného tyrana, apatického alkoholika, někoho, kdo tě nikdy neobjal a nepřijal a neprojevil ti lásku. Jan Kalvín řekl, že snad ani není možné se modlit, pokud nevěříme, že nás Bůh adoptoval, že nás přijal za své milované děti. Odpověď pro tebe má jiný Jan, apoštol Jan: „My milujeme, neboť On první miloval nás. V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání.“ Boží dítka, nestrachujte se, neutíkejte do kouta, „pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme. Proto nás svět nezná, neboť nepoznal jeho. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je“ (1. J 4:18–19, 3:1–2). Bůh je náš dokonalý Otec, který skrze Kristovou krev přísahal, že už nikdy nepřipomene jediné naše provinění, že nám odpouští, že se z nás raduje, že z nás jásá (Jr 31:34, 32:41).

A nejen to. Duch Svatý je naším přímluvcem (Ř 8:26). A Boží Syn je naším Přímluvcem (1. J 2:1) a Veleknězem, který s námi soucítí, protože ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu (Žd 4:15). Právě proto tě Bůh ve svém Slově vyzývá: „Přistup tedy se smělou důvěrou k trůnu milosti, přijmi milosrdenství a nalezni milost ku pomoci v pravý čas“ (Žd 4:16). Když si přicházíme k Božímu trůnu pro otcovské odpuštění a pomoc, nečeká nás tam zakaboněná tvář a výčitky. Ne. Přicházíme k soucitnému a milostivému Spasiteli, který nás miluje tak, že za nás neváhal položit svůj život. Boží dítě, svatí a čistí a nádherní andělé se na Něj neodvážují pohledět. Planoucí serafové skrývají své tváře a s nejhlubší bázní provolávají „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů; celá země je plná jeho slávy!“ (Iz 6) ...a právě před Něj můžeš přicházet se smělou důvěrou. A proč, jak je to možné? Protože i ty nejvznešenější andělské bytosti, které planou a hoří odrazem Boží svatosti, jsou Božími služebníky. Ale my jsme Jeho milované děti.

A nejen to. Bůh není zklamaný naší slabostí, našimi nesnázemi. V Žalmu 50(:15) zaslibuje: „Volej Mě v den soužení, vytrhnu tě a ty Mě budeš oslavovat“. Bůh není naší slabostí uražený nebo znechucený... naopak. Když ji vyznáváme a voláme k němu, oslavuje Ho to. Ježíš v Janovi 15(:5) říká: „Beze Mě nemůžete dělat nic.“ Bez Krista jsme bezmocní. Nemůžeme dělat vůbec nic. Jsme jako invalidé. Bez Krista nemůžeme nic, nemůžeme se otočit, nedokážeme si sehnat jídlo, nedokážeme se udržet při životě. A On říká: „Volej mě, pomohu ti.“ Michael Horton řekl: „Patřit Kristu znamená patřit do Jeho království milosti a slabosti.“ Boží dítko, jsme banda slaboučkých mrzáků, jsme na smrt nemocní, jsme žebráci... a máme dokonalého Lékaře, který o nás nepřestává a nikdy nepřestane pečovat (Mt 9:12–13). Tak se neboj na Něj zavolat. Jemu to bude k slávě. Neboj se volat, neboj se prosit, neboj se ptát.

Vždyť On cizoložnici u studny řekl: „Kdybys věděla, kdo jsem, požádala bys Mě o živou vodu a já bych ti dal napít, abys už nežíznila“ (Jan 4:10). Křesťane, víš, kdo je tvůj Pán? Víš, jak je dobrý, jak je milosrdný? Kdybys to věděl, nepřestával bys u Něj prosit. Křesťane, znáš Ho? Víš, jak moc tě miluje? Víš, s jakým potěšením se slitovává? Nebo se pořád ještě jako hladový zoufalec přehrabuješ odpadky, protože sis doteď nepřečetl, že na deskách tvé Bible je napsáno CHLEBA ZADARAMO?

Možná, že si říkáš, že to všechno zní tak nádherně... ale přece. „Kdyby to bylo hmatatelné, jako když Kristus kráčel po zemi a konal zázraky, když očišťoval malomocné... to by bylo všechno jinak.“ Milovaní, znovu nechám promluvit J. Greshama Machena: „U nás to nebylo tak, že by nám Ježíš jen vložil prsty do uší a řekl: 'Otevřete se'; nebylo to tak, že by jen řekl: 'Vstaň a choď.' Pro nás udělal něco mnohem většího – pro nás zemřel.“ Boží dítě, Bůh Toho, který hřích nepoznal, učinil hříchem, abychom my se v Něm stali Boží spravedlností (2. Kor 5:21). Jak tu dnes jsme, všichni, kdo jsme Kristovi, máme Jeho dokonalou spravedlnost. Slovy listů Efezským a Koloským: „Když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem - milostí jste zachráněni - a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši ... Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na Boží pravici. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu. A když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě“ (Ef 2:5–6, Ko 3:1, 3–4). Boží dítě, až tě ďábel bude obviňovat a ukazovat prstem na tvou vinu... vzhlédni. A tam Ho uvidíš. Uvidíš Krista, jak sedí po Otcově pravici, dokonalý a milovaný. A s Ním a v Něm tam už teď sedíš i ty, dokonalé, přijaté, ospravedlněné a milované.

Boží dítě, to je jen pár kapek, kterými chci zalít tvé kořeny. A chci tě jimi pobídnout, abys šlo hlouběji, abys vší silou objalo Skálu věků a mohlo s vytrvalostí a radostí v Bohu nést ovoce spravedlnosti i tehdy, když bude slunce málo a bouřek hodně, když bude chladno a tma. Právě to je totiž doba, kdy Bůh, který křísí mrtvé, dává růst tomu nejsladšímu ovoci (Ř 8:28–29). Je to právě On, kdo ti dal vzrůst, je to právě On, kdo dává povzbuzení ve zkouškách a sílu v slabosti, kdo z trpkých slz dělá to nejjiskřivější víno. Je to On, kdo v tobě začal své dílo (Fp 1:6), kdo ti dává chtít a konat (Fp 2:13), kdo před stvořením světa připravil každičký z tvých dobrých plodů (Ef 2:10) a kdo jim svým Duchem dává růst, vždyť ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání (Ga 5:22–23). On je smyslem všeho, však nežijeme už my, ale žije v nás Kristus (Ga 2:20). On je Tím, kdo se z tvého ovoce proměněného života bude radovat, kdo se jím bude pyšnit, komu z něj vzejde sláva. Jak řekl Pán Ježíš: „Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás a ustanovil jsem vás, abyste vyšli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo; aby vám Otec dal, oč byste Ho požádali v mém jménu“ (Jan 15:16).

A tak žádejme. Prosme, ať roste naše láska a poznání, ať plodí moudrost, svatost, jistotu a ryzost, ať neseme ovoce k radosti, slávě a chvále našeho Boha a Zachránce, který se rozhodl na nás zjevit svou milost a lásku. Prosme, ať se v nás Hospodin o to více oslaví v tom, že z moci Ducha skrze Krista Ježíše poneseme ovoce lásky, poznání a svatosti k slávě Otcově. „Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! ‚Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Anebo kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel odplatit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:33–36).