Opravdová služba (1Te 2,1-6)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Znaky skutečné křesťanské služby

Jaroslav Kernal, Praha 6. prosince 2015

Pokoj vám a milost, milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, milí hosté. Znovu se dnes setkáváme nad Božím slovem a chceme uctívat Boha tím, že budeme společně naslouchat Jeho slovu, zůstávat v Jeho slově. Ale nechceme být pouhými posluchači – to bychom klamali sami sebe, chceme slyšet Boží slovo a jednat podle něj, aplikovat ho do svých životů, do svého každodenního chození s Bohem. Budeme číst prvních dvanáct veršů druhé kapitoly a potom se budeme zabývat prvním šesti z nich.


Jsme v prvním listu do Tesaloniky a před námi je začátek druhé kapitoly. V prvních dvanácti verších apoštol připomíná Tesalonickým, jak to vypadalo, když k nim spolu s Timoteem a Silasem přišli – popisuje svou službu v Tesalonice. Několikrát opakuje – víte přece (v. 1, 2, 6, 11) a v devátém verši říká: Jistě si vzpomínáte… A ve verši deset: Jste svědky… Skrze připomínání povzbuzuje a buduje křesťany. Je to způsob, jak je může ujistit v jejich nelehké situaci, že na ně pamatuje, že mu nejsou lhostejní, přestože k nim dosud nemohl přijít, že mu na nich záleželo a stále mu na nich záleží.

A v prvních šesti verších vidíme základ skutečné služby. Najdeme zde odpověď na tři základní otázky, které se týkají křesťanské služby: Co? Proč? Jak? Pavel popisuje svou službu v Tesalonice a popisuje ji třemi „M“ – mluvení, motivy, metody. Boží slovo, zbožné motivy a Boží metody. Čteme zde o odvážném zvěstování, doslova mluvení evangelia Božího, text ukazuje na čisté motivy, se kterými apoštol přišel do Tesaloniky a nakonec nám zde Duch svatý vysvětluje, že skutečná služba Bohu bude kromě čistých motivů charakteristická také zbožnými metodami, tedy metodami, které jsou od Boha, které vycházejí z Jeho slova a stavějí na něm.

Pojďme nyní do našeho textu k prvnímu bodu:

I. Odvážné zvěstování

V první kapitole Pavel popsal, jak evangelium zasáhlo do životů obyvatel Tesaloniky, s jakou mocí k nim přišlo, jak proměnilo jejich životy. Obrátili se od model k Bohu a sloužili Bohu s velikou radostí podle Jeho slova. Jejich životy byly naplnění činnou vírou, usilovnou láskou a vytrvalou nadějí. Ve druhé kapitole navazuje na tato slova.

  • 1 Tesalonickým 2:1-2 Sami víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl marný. Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží.

Většina českých překladů (kromě KRAL a Žilky) vypouští jedno drobné slovíčko na začátku prvního verše druhé kapitoly. Je to řecké slovíčko gar, které se nemusí vždycky překládat, které ale na tomto místě vytváří pevné spojení mezi první a druhou kapitolou a zdůrazňuje to, co Pavel říká v prvním verši druhé kapitoly. Doslova tedy čteme:

  • 1 Tesalonickým 2:1-2 Sami přece víte, bratří…

Vždyť to víte! V první kapitole Pavel napsal: My víme o vašem vyvolení… A nyní píše, že oni, tesaloničtí vědí, co se stalo. Velmi dobře vědí, že Pavlův příchod do Tesaloniky nebyl marný, „nedošlo k němu naprázdno“ (Pavlík).

Pavel tady odkazuje na to, co jsme viděli v sedmnácté kapitole Skutků. Po tři soboty za sebou kázal evangelium v synagoze v Tesalonice, vykládal Písma a ukazoval z Božího slova, že Mesiáš musel trpět a ten Mesiáš je Kristus (Sk 17,3). Nyní tyto věci připomíná křesťanům. Vzpomeňte si na to, jak to bylo, když Pavel tyto tři týdny kázal evangelium v synagoze:

  • Sk 17:4 Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin.

Pavlův příchod do Tesaloniky nebyl marný. Ve velmi krátké době tady vznikla veliká církev složená z nemnoha obrácených Židů, velkého zástupu pohanů a také s mnoha ženami z významných rodin. Tesaloničtí přijali Boží slovo v radosti Ducha svatého (1Te 1,6). Boží slovo k nim nepřišlo jenom ve slovech, ale v moci, v Duchu svatém a v přesvědčivé plnosti (1Te 1,5). Pavlův příchod k nim rozhodně nebyl marný, nebo prázdný. 

Pavel jistě vzpomínal na tyto chvíle v Tesalonice s velikou vděčností a láskou. Když musel odejít z Tesaloniky, prošel několika městy, kde všude ho Židé z Tesaloniky pronásledovali a došel až do Athén. V Athénách nebyli Židé, jenom pohané – bylo to místo neskutečné modloslužby. Athénští chtěli být zadobře s každým známým i neznámým bůžkem. Aby toho dosáhli, postavili dokonce oltář „neznámému bohu“, aby se náhodou hněv nějakého bůžka, kterého oni neznají, neobrátil proti nim. A Pavel kázal v Athénách evangelium o vzkříšení Ježíše Krista a o soudu, který tento vzkříšený Kristus vykoná nad těmi, kteří nečinili pokání a neobrátili se k Němu. Jaký to mělo výsledek?

  • Skutky apoštolské 17:32-34 Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.‘ A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili…

To bylo něco naprosto jiného než v Tesalonice nebo v Beroji. Z Athén šel Pavel do Korintu. V té době byli Silas a Timoteus zpátky v Makedonii, kam je Pavel poslal. Timoteus byl v Tesalonice, Silas na jiných místech. Stejně jako v Tesalonice, i v Korintu Pavel každou sobotu mluvil v synagoze a snažil se získat Židy i pohany. Jaký byl výsledek?

  • Skutky apoštolské 18:6 Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl: ‚Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům.‘

Opozice v Korintě byla tak veliká, že Pavel uvažoval o tom, že odejde. Židé mu pravděpodobně usilovali o život, protože Pán k němu jedné noci promluvil:

  • Sk 18:9-11 Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu. A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu.

Když si uvědomíme všechny tyhle skutečnosti, možná budeme více rozumět tomu, proč Pavel dává tesalonickou církev za vzor ostatním církvím. Když přišel do Tesaloniky a kázal tam Boží slovo, oni ho přijali, obrátili se od model k Bohu, činili pokání a začali sloužit Bohu živému a skutečnému.

Když se vrátíme zpátky do druhé kapitoly, vidíme, že Pavel přišel do Tesaloniky s čerstvou zkušeností, kterou nabyl ve Filipis, odkud ho vyhnala městská rada, když ho předtím nechala důkladně zbít. Nechali z nich strhat šaty, takže byli nazí a dostali mnoho ran holí. Bylo to velmi ponižující a byl to nesmírně krutý trest. Žalářník, který uvěřil, jim potom rány ošetřil. Ale hned druhý den je vyhnali z města. Filipis je 170 km od Tesaloniky. Pavel šel přes Amfipolis a Apollonii, ale nezdá se, že se v těchto městech příliš zdržel. Cesta mohla trvat zhruba dva až tři týdny, takže za tu dobu se jim rány jistě zahojily. Nicméně tesaloničtí byli seznámeni s tím, co je potkalo:

  • 1Te 2:2 Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni…

Druhý verš znovu začíná slovíčkem, které většina českých překladů klade o něco dál do verše – a to je slovíčko ‚ale‘. Ale víte… Je tam kontrast mezi prvním a druhým veršem. Je to kontrast mezi marným příchodem a odvahou kázat Boží slovo. V ekumenické Bibli je tento kontrast vyjádřen takto:

  • 1 Tesalonickým 2:2  a přece nám náš Bůh dal odvahu hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží.

Tady je vidět skutečná služba. Je to služba, která je oddaná Bohu a Jeho slovu. Pavel se zmiňuje o těžkém zápase. Minule jsme viděli, jak opozice vůči Božímu slovu postupně narůstala, až dorostla do skutečného pronásledování, ale je docela možné, že Pavel mluví spíše o vnitřním zápase. Řecké slovo, které je tady použité, je slovo agwn, ze které máme české agónie. To by mohlo ukazovat na vnitřní zápas apoštola, který po těžké zkušenosti ve Filipis musel sbírat odvahu, aby se znovu postavil před lidi a kázal slovo Boží. Ale náš text říká, že Bůh mu dal odvahu, Bůh ho posílil, ačkoliv byl slabý, dal mu sílu mluvit Boží evangelium. Služba Bohu stojí a padá s Božím slovem. Pavel tady mluví o odvážném hlásání evangelia Božího. Ale slovo, které je v originále, je slovo mluvit. Je to to nejširší slovo, které se týká mluvení – Pavel k nim mluvil evangelium Boží. Jsem přesvědčený, že Pavel schválně pod vedením Ducha svatého použil slovo mluvit, aby povzbudil tesalonické křesťany k odvážnému vydávání svědectví. V předchozí kapitole jsme viděli, že to nebylo něco, s čím by měli problém:

  • 1Te 1:8 Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.

To není jenom o kazatelích, ale to je výzva pro každého křesťana. Ano, jsme slabí, procházíme nejrůznějšími zápasy a někdy si říkáme, že jsme na tom tak špatně, že bychom raději neměli nikomu říkat, že jsme křesťané. Ale Boží slovo nám tady říká, že u Boha je pomoc. Bůh posiluje! Bůh dává odvahu ke smělému mluvení evangelia Božího.

Je řeč o Božím evangeliu. Chtěl bych zdůraznit obě ta slova. Jedná se o evangelium, tedy o dobrou zprávu, kterou máme jasně zapsanou v Písmu. Je to zpráva o smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista, je to zpráva o Božím soudu, který přichází na tento svět a o Kristu, který je jedinou cestou k záchraně před tímto přicházejícím soudem. A je to Boží evangelium. Není to naše evangelium, ale je Boží a nám bylo svěřeno. Není na nás, co budeme lidem říkat, ale musíme věrně předat to, co nám Bůh dal. To je náš úkol. To je naše práce. Přesně to dělal apoštol Pavel. Jeho měřítkem nebylo množství lidí v církvi, ale věrnost evangeliu.  V Tesalonice to bylo veliké množství, zatímco v Athénách jen někteří – ale v obou případech zůstal apoštol věrný Bohu a slovu Jeho milosti. A to nás vede ke druhému bodu:

II. Čisté motivy

Přes mnohý zápas zůstal Pavel věrný a odvážně kázal evangelium Boží. Jak je to možné? Jednu odpověď jsme viděli ve druhém verši – Bůh mu dal odvahu. Další odpověď je ve třetím a ve čtvrtém verši. Pavel tady popisuje své motivy a vysvětluje, jak je možné, že přes tak veliký zápas zůstal věrný:

  • 1Te 2:3-4 Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.

V celém tomto oddíle od prvního do dvanáctého verše druhé kapitoly apoštol otevírá své srdce a dává nám do něj nahlédnout. Je tady srdce milujícího pastýře, srdce člověka, který netouží po ničem jiném, než po tom, aby mohl přivést druhé lidi ke Kristu. A ty dva verše, které máme před sebou, ukazují na Pavlovy motivy. Ukazují také na to, že opravdová služba Bohu bude vycházet z čistých motivů.

Ne že by si Bůh nemohl použít i jiné motivy – Pavel o tom píše v listu Filipským, když říká, že:

  • Filipským 1:15-18 Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.

Motivy jsou daleko méně důležité než obsah evangelia. Přesto nám v našem dnešním textu Pavel ukazuje, že čisté motivy jsou důležité pro každého Božího služebníka. Bůh si – pokud bude chtít – použije i jiné motivy, ale to by nás nemělo vést k tomu, že řekneme, že na tom nezáleží. Pavel nám totiž ukazuje, že na tom záleží.

Souvisí to s čistotou evangelia, s jeho pravostí a ryzostí. Jestliže bude evangelium kázáno se špatnými motivy, bude pro řadu lidí pohoršením. Ano – pokud to bude skutečné evangelium, přivede některé lidi ke spasení, ale špatné motivy služebníků povedou ve stejném okamžiku k tomu, že další lidé evangeliem pohrdnou. Takže stejně jako není jedno, co lidem říkáme, není také jedno, proč to lidem říkáme. Bohu (a ani lidem) není lhostejné, proč sloužíme evangeliu a evangeliem.

Ale na druhé straně musíme zdůraznit, že to je ta nejméně závažná charakteristika z těch tří, o nichž dnes mluvíme. A důvod je jasný – týká se našeho srdce, které je tou nejzrádnější věcí pod sluncem. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že žádný člověk není schopen nikdy říci, že jedná s naprosto čistými motivy. Všimněte si, že ani Pavel to takto neříká.

Pavel ukazuje na to, že jeho motivy nejsou zlé. Nekáže evangelium proto, že by byl oklamán a tak šířil bludy, nekáže ani proto, aby něco získal, jako to dělali a dodnes dělají mnozí kazatelé, kteří v evangeliu vidí cestu k zbohatnutí, nebo k získání prestiže nebo moci nad druhými lidmi. Důvodem Pavlova kázání evangelia nebyla ani snaha podvést lidi v Tesalonice – znovu je to s podtextem zisku, který by z toho Pavlovi plynul. A nemusí se nutně jednat o hmotný zisk – může se jednat o uznání, o postavení, o autoritu, moc… To všechno mohou být důvody, proč lidé chtějí kázat evangelium. Nikdo není uchráněn od špatných motivů. Apoštol Petr dokonce přípomíná starším:

  • 1 Petrův 5:2-3 Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.

Tady je řada špatných motivů – a lidé v první církvi měli problém s tím, aby se dokázali těmto špatným motivům vyhnout (proto Petr napsal ta slova!). Co teprve lidé v současné církvi! Když se vrátíme do našeho textu, vidíme, že apoštol Pavel předkládá také tři věci, které mu pomáhají držet své srdce v čistotě. O jaké věci se jedná? Všechny souvisejí s Bohem a najdeme je ve v. 4:

  • 1Te 2:4 Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.

Podívejte se do toho textu – jsou tam tři věci, které Bůh udělal v životě Pavla a jeho společníků a jsou to stejné věci, které se týkají naprosto každého křesťana. Ne všechny všech ve stejné míře, ale v jisté míře úplně všech.

1. Bůh nás uznal za hodné. Byli jsme uznáni, je tam doslova, nebo bychom to mohli také přeložit slovy „byli jsme prověřeni“ Bohem. Zde jsou rozdíly ohledně míry zodpovědnosti mezi křesťany největší a souvisí s Božím povoláním ke službě evangeliu. Ale protože všichni křesťané jsou kněžími krále, týká se i tato služba všech křesťanů, ač některým bylo svěřeno více a jiným méně. Ti, kterým bylo svěřeno více, jsou ti, kdo vyučují Boží slovo a kážou evangelium nevěřícím lidem. Ti budou také souzeni s mnohem větší přísností (Jk 3,1). Oni musí být skutečně „prověřeni“. Když Boží slovo mluví o služebnících církve, starších a diakonech, říká, že předtím, než je takový člověk ustanoven, musí být prověřen, prozkoušen, prozkoumán:

  • 1Tm 3:10 … a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.

Někdy si lidé myslí, že u jednoduchého kázání evangelia druhým není potřeba žádné prověření, protože se to netýká teologie ani míry posvěcení, že vlastně tolik nezáleží na tom, co přesně řeknete, hlavně když je to o Ježíši a o spasení. Lidé si často myslí, že teologie je možná potřeba k vyučování ve sboru, ale rozhodně ne v evangelizaci. Ale to je, jako kdybyste říkali, že je důležité mít doma dobře nabroušený nůž, ale že nezáleží na tom, jestli skalpel chirurga, který se chystá operovat srdce, bude tupý jako motyka. Moji milí, nikde jinde více nezáleží na teologické přesnosti než při hlásání evangelia nevěřícím. A skutečnost, že Bůh si může použít i motyku k tomu, aby udělal operaci našeho srdce, nás ještě neopravňuje k tomu, abychom byli líní, lhostejní, nedbalí, nepřesní, vágní nebo povrchní. Všimněte si, k čemu vedl Pavel Timotea:

  • 2 Timoteovi 2:2 … co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Na co je položen důraz? Na věrnost. Co se očekává od správců? Věrnost. To je hlavní měřítko. To nás vede ke druhé věci ve čtvrtém verši:

2. Bůh nám svěřil evangelium. Každý z nás je správcem toho, co mu Bůh svěřil – v tom nejširším slova smyslu, i v otázce evangelia. Proto každý z nás musí být věrný tomuto Slovu, věrný evangeliu. Bůh nás prověřil, Bůh nás uznal za hodné – to není o nějakých zásluhách, protože to jediné, co si všichni doopravdy a po právu zasloužíme, je peklo. Jediný důvod, proč nás Bůh uznal za hodné, je Jeho milost, tím hlavním důvodem je Kristus! A nejen to, Bůh nás prověřil, aby nám svěřil své evangelium. Svěřil nám evangelium, které je:

  • Římanům 1:16 … moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří…

Tyto dva důvody samy o sobě jsou naprosto dostatečné pro to, abychom byli odvážní a mluvili s lidmi o Kristu. Bůh se nad námi smiloval a svěřil nám úžasnou zprávu, udělal z nás své vyslance, abychom hlásali dobré skutky toho, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2,8). Ale náš text jde ještě dále a ukazuje třetí důvod, proč máme být odvážní:

3. Bůh zkoumá naše srdce. Zkouší ho, prověřuje, přezkušuje. Sloveso, které tady je, ukazuje na trvalý stav, na něco, co se děje neustále. Bůh hledí k srdci. Bůh je nejen vševědoucí, ale také vševidoucí – vidí úplně všechno. Odhaluje nejjemnější záhyby našich srdcí. To nás musí vést k bázni před Bohem a k tomu, abychom nehledali slávu u lidí, ale celým svým životem usilovali o to, abychom se líbili především Jemu.

Nechtěl bych, abychom tomu rozuměli tak, že bychom měli trávit hodiny zkoumáním sebe sama – to rozhodně ne! Lidské srdce je zrádné, je to lhář, který nás vždycky dokáže oklamat. Pokud si tohle uvědomujeme, chápeme, že naše situace je skoro beznadějná. Jedinou nadějí je znovu Kristus. Jenom On může napravit naše cesty, jenom On může přetavit směs motivů a tužeb, které se míchají v našem srdci v něco čistého a dokonalého. Jenom On může použít i naši vlastní nedostatečnost ke své slávě. Spolu s Davidem musíme volat:

  • Žalm 139:23-24 Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Což nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, k poslední věci, která se týká opravdové křesťanské služby. Viděli jsme, co je obsahem této služby – čisté Boží slovo hlásané s odvahou, odvážné mluvení, zvěstování Slova. Viděli jsme také motivy Božího služebníka – není to lež ani touha po oslavení sebe sama, ale jsou čisté motivy zaměřené na Boží slávu. Poslední věc, na kterou se musíme podívat, se týká otázky „jak“ a ukazuje nám na:

III. Boží metody

  • 1 Tesalonickým 2:5-6 Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku - Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných.

Pavel mluvil o motivech své služby. Nyní se zaměřuje na způsob své služby. Předtím mluvil o tom, z čeho vycházel a na čem stavěl, nyní mluví o tom, jak stavěl. Na jedné straně zde byly čisté motivy a na straně druhé jsou zde zbožné metody. Jako nemáme kázat evangelium se špatnými motivy, nesmíme ho ani kázat špatnými způsoby. A tohle je něco, čemu dnešní doba skutečně velmi nahrává.

V originálním textu je spojka, kterou většinou nenajdeme v českých překladech (spojka ani – je tam celkem pětkrát v těchto dvou verších), která rozděluje tyto dva verše na tři části a ukazuje na tři způsoby, kterým se Pavel vyhýbal. Bylo to na jeho službě naprosto zjevné, protože v pátem verši znovu vidíme, že připomíná Tesalonickým, že to vědí a v závěru pátého verše se dokonce dovolává svědectví od Boha!

Pavel se nesnažil lidi přivést ke Kristu lichocením, hezkými slovy, která by se dobře poslouchala. Nesnažil se získat lidi tím, že by jim říkal, jak to bude skvělé, až uvěří – asi by mu ostatně ani moc nevěřili, protože přišel z Filipis, kde byl ponížen, zostuzen, dostal veřejně výprask a musel z města odejít. Takže si jen těžko můžeme představit apoštola Pavla, jak říká Tesalonickým: „Bůh vás miluje a má pro váš život úžasný plán.“ Nebo: „S Bohem bude všechno úžasný. Všechno půjde úplně jinak, protože to fakt funguje, víš.“ „Ten Bůh opravdu funguje, na tom fakt něco je, to musíš zkusit.“ Ani nesliboval zázračný život a dělání zázraků na každém kroku, zlaté ulice v nebi nebo nebeskou spořitelnu, do které si teď budeš ukládat, a Bůh ti potom všechno vrátí a ještě ti přidá neskutečně výhodný úrok. Pavel říká, že nikdy takto nejednal. Dobrý popis toho, jak jednal, najdeme v listu do Korintu:

  • 1 Korintským 2:3-5 Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

Pavel také nevystavoval na odiv nějakou svou chtivost, žádostivost, lakomství nebo hrabivost. Nepřišel do Tesaloniky, aby tam zbohatnul nebo aby si tam žil dobrým životem z podpory druhých. Pavel nebyl kazatel prosperity, který by učil, že musíš hojně zasévat (tím je obvykle myšleno dávat hodně peněz tomu kazateli), abys dostal větší požehnání od Boha. Zdá se, že Tesaloničtí Pavla podporovali (což je v pořádku, protože kdo káže evangelium, má být živ z evangelia – 1K 9,14), ale Pavel nechtěl, aby se na jeho službě objevil třeba jen stín pochybnosti, a proto se v této věci dovolává Božího svědectví. Pavel nekázal evangelium proto, že to je dobrý byznys, že to je způsob, jak si zajistit živobytí nebo dokonce jak rychle zbohatnout.

Pavel nehledal ani slávu od lidí. Hledal Boží slávu. To byl jeho život. Ještě jednou se podívejte, co napsal Korintským:

  • 1 Korintským 2:1 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.

Pavel se nechtěl stát uznávaným akademickým teologem. Netoužil po tom, aby se o něm říkalo, jak je brilantní řečník. Nepotřeboval se těšit lidskou chválou a přízní. Šlo mu o Boží slávu.

A Boží sláva souvisí s věrností. Věrnost se týká jak Božího slova, tak našeho srdce, našich motivů, tak našich metod a způsobů, jakými budeme šířit evangelium. Na metodách záleží. Stejně jako záleží na evangeliu. Není to tak, jak mi před lety napsal vedoucí jedné denominace – že Bůh si to nakonec nějak přebere sám, takže my nemusíme řešit, jestli je něco správné nebo není. Bůh nás volá k věrnosti. A tato věrnost začíná u Jeho slova, v Písmu. Potřebujeme být věrní evangeliu, musíme zkoumat svá srdce a dávat pozor na to, abychom používali metody a způsoby, které se líbí Bohu.

Kdykoliv začne církev koukat do světa a přemýšlet o tom, co by se líbilo světu – často je to pod zbožnou záminkou, abychom líp přinesli lidem evangelium – opouští zbožné, Boží metody a začíná jednat světsky.

Je to důvod, proč se dnes v církvích setkáte častěji s psychologií, než s Božím slovem, proč jsou sbory řízené jako světské firmy, místo jako rodina Boží a sloup a opora pravdy, proč je za evangelizaci vydáván koncert, sportovní aktivita nebo stavění lega, proč se kazatelé vyhýbají slovům jako je hřích, soud, Boží hněv, peklo apod. Pavel napsal Korintským:

  • 1 Korintským 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

To je evangelium. To je Boží moc ke spasení. To je základ naší služby – jak jednotlivců, tak celého sboru. K tomu jsme jako církev povoláni, abychom sloužili Božím slovem, s čistým srdcem a Božím způsobem. K tomu nás volá i náš dnešní text. 

Osnova kázání: