Nádhera Kristovy církve II. (1Te 5,16-22)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Proměňující moc Kristova evangelia v křesťanech

Jaroslav Kernal, Praha 12. června 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Z Boží milosti a k Boží slávě budeme pokračovat ve výkladu Pavlova listu do Tesaloniky. I dnes budeme mluvit o nádheře Kristovy církve, ale z trochu jiného úhlu. Budeme číst v. 16-22.


Minulý týden jsme mluvili o tom, jak Kristus pracuje ve své církvi, jak jí spravuje, vysvětlovali jsme si, co to znamená, že církev je tělem Pána Ježíše Krista. Viděli jsme, že jsme kněžími Krále, že jsme byli povoláni k nádherné a slavné službě – abychom sloužili Bohu živému a skutečnému a abychom očekávali z nebe jeho Syna:

  • 1 Tesalonickým 1:10 … kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.  

Každý křesťan je služebníkem velkého Krále a slouží mu tím, že přináší sám sebe jako oběť živou a svatou, že v lásce slouží druhým křesťanům tím obdarováním, které z milosti Boží obdržel a tak buduje Kristovu církev v jednotě a vzájemném pokoji.

Vedle toho jsme viděli, že si Pán povolává a ustanovuje své služebníky, bratry, kterým dává zvláštní zodpovědnost za celé místní společenství věřících – jejich úkolem je sytit Boží lid Božím slovem, starat se o něj, vést ho, napomínat a chránit. To jsou dva způsoby, jak Kristus pracuje ve své církvi – dva způsoby, které nestojí proti sobě, ale jdou ruku v ruce a tvoří pevné pouto a dobrý základ pro to, aby církev byla zdravá, pevná a jednotná. Taková církev je potom velikým svědectvím o Boží milosti, lásce a moci, která proměňuje lidské životy.

Ale zatímco minule jsme mluvili o těle Kristově jako celku složenému z jednotlivých křesťanů, dnes se zaměříme na proměňující moc Kristova evangelia v jednotlivcích. Mluvíme o Kristově církvi, mluvíme o nádheře Kristovy církve, ukazujeme si, jak vyhlíží svého ženicha, jak se těší na druhý příchod Ježíše Krista a jak se jednotlivé údy církve povzbuzují touto vrcholnou událostí lidských dějin. Z dnešního textu si ukážeme tři veliké věci, které Bůh působí v každém jednotlivém křesťanovi – je to potěšení, pochopení a posvěcení. Moc Kristova evangelia vede k radosti, rozlišování a růstu ve svatosti. Vyhlížení Kristova druhého příchodu působí vděčnost a vytrvalost modliteb, vážnost zbožnosti a vytříbenost duchovního rozlišování, a vede k posvěcení a zachování celého člověka až do dne příchodu Ježíše Krista.

Pojďme tedy k prvnímu bodu, který nacházíme v našem textu – jsou to tři jednoduché verše, tři příkazy, za nimiž stojí Kristovo:

I. Potěšení

  • 1 Tesalonickým 5:16-18 Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

Společná a obětavá služba svatých, která je motivaná blízkostí Kristova druhého příchodu, vede k radosti, k modlitbám a k vděčnosti. Nemůže to být jinak – byli jsme vykoupeni a vysvobozeni z přicházejícího Božího hněvu. Beránek Boží za nás zaplatil svým vlastním životem na kříži Golgoty. To je evangelium, kterým Bůh změnil náš život, skrze které nám přinesl radost, které nás vede k modlitbám a které v nás působí vděčnost Bohu, za jeho dobrotu, se kterou se nad námi smiloval. Chtěl bych, abychom se podívali na dvojí charakter těchto věcí, které jsou nám přikázány – radost, modlitba, vděčnost.

A. Nadpřirozené dílo Boží v nás

Na jedné straně je to skutečně důsledek toho, co Bůh udělal. Bůh nám dal nové srdce. Nové srdce je srdce stvořené Bohem a jeho přirozeností je radost, modlitba a vděčnost. Duch svatý pracuje v každém křesťanovi:

  • Ga 5:22 Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Nové srdce je ze své přirozenosti naplněné radostí, nové srdce ze své přirozenosti volá k Bohu a je vděčné. Je to Boží dílo, je to dílo Ducha svatého v nás a pro nás. Je to dar Boží milosti. Naše staré srdce bylo tvrdé, chladné, kamenné, bez skutečné radosti, bez jakýchkoliv opravdových modliteb k pravému Bohu a naprosto bez vděčnosti. Kdyby Bůh nezasáhl, neznali bychom žádnou radost, nemohli bychom zakoušet žádné dobrodiní modlitby a nebyla by tady žádná vděčnost. Když apoštol Pavel ve svém dopise Timoteovi popisuje poslední, tedy naší dobu, říká (poslouchejte dobře):

  • 2 Timoteovi 3:2-5 Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

Nevděčnost je znakem zatvrzelého srdce. Podobně to říká Pavel o pohanech:

  • Ř 1:21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Kde není vděčnost, tedy kde je nevděčnost, tam nemohou být opravdové modlitby, a tam nebude ani skutečná radost. Skutečná radost vychází jenom z dávající lásky, která je bytostně spojená s vděčností.

Je tady nové srdce, které je naplněné radostí a vděčností a jehož přirozeností je modlitba. Přesto – a to je druhá část charakteru radosti, vděčnosti a modliteb – tyto věci nejsou nijak samozřejmé. Boží slovo nám také přikazuje.

B. Důsledky Bohem proměňovaného života

Máme zde tři příkazy – a jsou to skutečně rozkazy, které máme naplnit, které nás vedou k tomu, abychom se radovali, modlili a byli vděční. Jsou zde rozkazy, které nás nenechávají na pochybách o tom, že máme vyvinout úsilí, že máme pracovat na těchto, že máme usilovat o nepřetržitou radost, neustálé modlitby a všepronikající vděčnost. Jestliže tyto věci jsou Božím darem, proč o ně máme ještě dále usilovat? Copak to není Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se nám líbí (Fp 2,13)? Ano, je to tak. A přesně to je také důvod, proč musíme v těchto věcech i růst. Podívejte se, jak to viděl apoštol Pavel:

  • 1 Korintským 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

Apoštol Pavel tady mluví o svém apoštolství – ale jeho apoštolství bylo právě tak darem jako radost nového srdce, jako je modlitba nebo vděčnost. Bůh v něm působil a Pavel pracoval. Dokonce šel tak daleko, že řekl:

  • 1 Korintským 9:27 Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.

Bůh v nás působí, Bůh v nás pracuje, Bůh změnil náš život skrze evangelium Kristovo, a nyní nám přikazuje, abychom v novotě života také žili. Bez evangelia není možné tyto věci uvést do života, bez evangelia nikdo nemůže žít Božím životem. Proto také Augustin říká: „Dej, co žádáš, a žádej, co chceš!“ To platí o celém duchovním životě, to nakonec platí o všem, co máme, čím jsme a co děláme. Proto také apoštol Pavel říká:

  • 1 Korintským 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Proto se můžeme stále radovat, bez přestání se modlit a být vděční. Vždyť to je vůle Boží pro vás v Kristu Ježíši. Proto Bůh může přikázat, abychom se stále radovali, abychom se bez přestání modlili a abychom vždycky a za všech okolností byli vděční Bohu za milost, kterou nám dává.

C. Jak to máme dělat?

A co to tedy znamená, stále se radovat, bez ustání se modlit a být vděčný? Jak tomu máme rozumět? Jsou lidé, kteří vám řeknou, že se musíte radovat za každou cenu a za všech okolností. A tak chtějí mít pořád úsměv na tváři a odmítají vidět problémy ve svém životě. Ano, je tady nějaký problém, ale Písmo přece říká, stále se radujte, tak já se budu radovat. A někteří jdou dokonce tak daleko, že když dojde k tragédii, jejich rada zní, raduj se. Ale proč Pavel přikazuje ty věci křesťanům? A v jakém kontextu?

Vzpomeňte si na to, co jsme četli ve čtvrté kapitole:

  • 1 Tesalonickým 4:13 Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.

 Nemáme se rmoutit, máme se radovat, protože to je celkové nastavení nového života, ale neznamená to, že v našich životech nebudou okamžiky, kdy nebudeme zarmoucení. Proto potřebujeme potěšení a povzbuzení, proto potřebujeme církev. Často takové chvíle znamenají, že se přestáváme modlit a zapomínáme na vděčnost Bohu za spasení a za Krista. Proto potřebujeme slyšet příkaz – raduj se, modli se a buď vděčný. Je to možné i v těžkých chvílích našeho života? Nejde to z nás, nejde to z naší síly, ale jde jenom tehdy, když se díváme na Krista a na to, co udělal, když se budeme dívat na jeho druhý příchod, kdy dostaneme nová těla, budeme proměněni, budeme už navždy s Kristem, budeme se těšit z jeho přítomnosti, Bůh nám setře každou slzu s očí, budeme přemoženi jeho velikostí, slávou a mocí, budeme nadšeni, protože ho uvidíme tváří v tvář, budeme žasnout nad jeho nádherou… A to je důvod, proč se radujeme, proč se modlíme a proč jsme vděční. 

Ale život s očima upřenýma na Krista, je možný jenom tehdy, pokud rozumíme – a to je druhá věc v našem textu:

II. Povzbuzení

  • 1Te 5:19-22 Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.

Když jsme byli z Boží milosti zachráněni skrze víru ve vzkříšeného Pána, byli jsme zapečetěni Duchem svatým, byli jsme jím také vekřtěni do těla Kristova a byli jsme naplněni Duchem svatým. Bůh nám dal nové srdce, což znamená, že jsme byli vyučeni Bohem. Apoštol Jan říká:

  • 1 Janův 2:27 Ale zasvěcení, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.

Bůh nás naplnil svým Duchem – to je jeho dílo v každém křesťanovi. Nyní Pavel přikazuje křesťanům, aby nezhášeli plamen Ducha. To velmi úzce souvisí s tím, co jsme si dosud řekli – tedy s předchozími třemi verši – s radostí, s modlitebním životem a s vděčností.

A. Plamen Ducha nezhášejte

Modlitby jsou tím, co skutečně rozdmýchává oheň Ducha svatého. Pán Ježíš přikázal učedníkům, aby čekali v Jeruzalémě, až na ně sešle to, co Otec zaslíbil – Ducha svatého. Deset dní strávili na modlitbách a poté byli naplněni Duchem. Později byli Petr s Janem zatčeni kvůli kázání evangelia a uzdravení chromého muže. Když je propustili, svolali církev, pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a:

  • Sk 4:31 Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

Církev udržovala planoucí oheň Ducha svatého vytrvalými modlitbami.

  • Efezským 6:18 V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.

Už jsme viděli souvislost modlitby, radosti a vděčnosti, a tady vidíme souvislost s ohněm Ducha svatého. Jestli chceme být církví, ve které bude hořet oheň Ducha, musíme být církví, která se bude modlit. Není jiná cesta.

Ale uhašování Ducha svatého jde ještě hlouběji. Mnohdy se setkáte s tím, že vás obviní z uhašování Ducha, když nějakého falešného učitele prohlásíte za falešného učitele, nebo když údajný zázrak označíte za podvod – tehdy povstanou stoupenci těchto lidí a řeknou vám, že uhašujete Ducha. Ale co říká Písmo o uhašování Ducha? Viděli jsme bezprostřední kontext – modlitba, radost, vděčnost, neodplácení zlým za zlé – podívejme se ještě na širší kontext.

Můžeme si položit otázku, proč byl dán Duch svatý, co je jeho hlavním úkolem? Už jsme mluvili o znovuzrození, ale znovuzrození je součástí širšího komplexu, většího celku, je jenom částí toho, co Duch svatý dělá v životech lidí – a v tuto chvíli můžeme mluvit jak o křesťanech, tak o nevěřících. Vzpomenete si, co Ježíš říkal svým učedníkům, když mluvil o zaslíbení Ducha svatého při vyučování v horní místnosti? Jan to pro nás zapsal:

  • Jan 15:26 Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.

Duch svatý svědčí o Kristu – jak věřícím, které přitahuje ke kříži a dává jim nové srdce, tak nevěřícím, které usvědčuje z hříchu (J 16,9), tedy z toho, že nevěří Kristu. Ukazuje světu v čem je hřích, spravedlnost a soud.

Uhašování Ducha v životě křesťana potom velmi jednoduše znamená, že se odvracíme od svědectví Ducha svatého, tedy se přestáváme soustředit na Krista a zaměřujeme se na sebe nebo na svět kolem nás. A to je něco, co samozřejmě uhašuje Ducha svatého. Nevěřící lidé vzdorují usvědčování Ducha, zatímco vyvolení Boží jsou usvědčováni a taženi ke Kristu. Křesťané, kteří byli naplněni a zapečetěni Duchem svatým, mohou uhašovat Ducha svatého – o nevěřících:

  • Římanům 8:7 Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.

Křesťané, poslouchejte! Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské! Soustředění na sebe v životě křesťana znamená uhašovat oheň Ducha svatého, protože tento oheň je sycen a přitahován jenom Kristem, hoří Kristem, je rozpalován Kristem a vede k neuhasitelné lásce ke Kristu. Ale soustředění na sebe je nepřátelské Bohu. Soustředění na Krista vede ke spasení, k posvěcení, radosti, k modlitbám, k vděčnosti, k lásce, k pokoře a k prokazování dobroty druhým. Soustředění na Krista nás vede do Písma, protože jenom v Písmu můžeme poznat pravdu o Ježíši, jenom skrze Písmo můžeme mít živý vztah s Pánem. Opuštění Písma vede k vychladnutí lásky k Pánu i k druhým, vede to k opuštění modliteb, k prázdnotě, která je bez radosti, vede to k nelásce a k nevděčnosti. Proto „nemilujte svět ani to, co je ve světě“ (1J 2,15). Neuhašujte plamen Ducha svatého, pojďte ke Kristu, ať v nás hoří jeho láska!

Ruku v ruce s neuhašováním ohně Ducha jde také další příkaz:

B. Prorockými dary nepohrdejte

Tohle je trochu zvláštní příkaz, nemyslíte? Co tím chtěl Pavel říct? Co to znamená pro nás? Hodně nám tady pomůže dobový kontext i kontext obou listů do Tesaloniky. Co tím myslím?

Musíme si uvědomit, že jediné Písmo, které měli křesťané v Tesalonice, byl Starý zákon – Genesis až Malachijáš v našich Biblích. To byla Bible apoštola Pavla, z této Bible vyučoval o Kristu. Pavel byl apoštol a Bůh mu zjevil evangelium Ježíše Krista. Křesťanům do Efezu Pavel napsal:

  • Ef 3:2-6 Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal. Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.

My jsme viděli, jak křesťané v Tesalonice přijali evangelium, jak přijali Boží slovo, které jim Pavel přinesl. Bylo to úžasné, jak se soustředili na Boží slovo.

  • 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Ale Tesaloničtí málo rozuměli tomu, že Bůh dal apoštoly a proroky, kteří měli položit základ Kristovy církve, kteří skrze zvláštní zjevení od Boha měli vysvětlovat Písma Starého zákona ve světle evangelia, ve světle prvního i druhého Kristova příchodu. Možná si hodně vážili Písem Starého zákona, ale nechtěli přijmout dar proroctví, který Bůh dal do jejich církve, aby rozuměli Písmům ve světle evangelia. Když je Pavel napomenul, poslechli, ale ve druhém listě, vidíme, že šli do druhého extrému:

  • 2Te 2:1-3 Prosíme vás, bratří, abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás.

Tesalonická církev byla mladá, nezralá. Dobře rostli, ale snadno upadli do extrému – druhý list do Tesaloniky je toho dobrým důkazem. Neměli pohrdat proroctvím, ale co měli udělat? Podívejte se do následujících dvou veršů:

  • 1Te 5:21-22 Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.

Tesaloničtí měli rozlišovat! To je to, co jim Pavel napsal v druhém listě. Jak měli rozlišovat? Měli nějaký nástroj rozlišování? Samozřejmě! Měli Boží slovo! Měli celý Starý zákon, který celý svědčí o Kristu. Měli Ducha Kristova! Měli jasná slova v Písmu, která jim říkala, jak mají poznat pravé a falešné proroky:

  • Dt 18:20-22 Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře. V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.

Kdykoliv Boží lid důsledně používal tato slova k rozlišování, vždycky to vedlo k tomu, že se lidé vyvarovali mnoha problémům a starostem.

C. Jak to máme udělat?

Jak máme tento text aplikovat my v dnešní době? List Efezským jasně říká, že apoštolové a proroci jsou základem, na kterém církev stojí – a stojí na tomto základě dodnes, moji milí. Ne v tom smyslu, že bychom potřebovali apoštoly a proroky – dneska už nepotřebujeme pokládat základy evangelia, základy církve. Tento základ byl jednou provždy položen, je pevný a nepohnutelný. To neznamená, že bychom nepotřebovali apoštoly a proroky! Rozhodně ne! Ale my máme apoštoly a proroky – a máme je zde: v Písmech Nového zákona. Toto je základ, který položili apoštolové a proroci, toto je vysvětlení starozákonních Písem, zde je skutečné vysvětlení evangelia, toto dokonalý návod, jak máme budovat církev a sloužit jedni druhým, toto je jediné pravdivé svědectví o Kristu, jenom zde najdeme moudrost ke spasení skrze víru v Ježíše Krista!

Dnes přicházejí nejrůznější lidé, kteří říkají, že potřebujeme apoštoly a proroky, potřebujeme přímé slovo od Boha, abychom věděli, jak máme žít, jak máme sloužit, jak máme budovat církev, jak evangelizovat, atd. Ale všimněte si, jak je to paradoxní, protože důraz na tzv. apoštoly a proroky, je ve skutečnosti pohrdáním toho pravého daru proroctví, jímž je Písmo.

Máme tady naprosto dostatečné prorocké slovo, slovo od Pána, Písmo, které je inspirované Duchem svatým, a které je naprosto dostatečné, aby každého Božího člověka, každého křesťana, dokonale připravilo k dílu služby. Pokud tedy musíte mít proroky, aby vám odhalili „pravý“ význam Písma, aby nám vysvětlili, jak máme rozumět Písmu, potom to neznamená nic jiného, než že tito lidé, tito tzv. proroci stojí nad Písmem. Oni jsou tou poslední autoritou a nikoliv věčné slovo Boží. A když se těmto „prorokům“ nelíbí, co Písmo říká, tak to vysvětlí tak, aby se jim to hodilo. To je pohrdání proroctvím.

Proroctvím nepohrdejte! To znamená jediné – zamilujte si zapsané Boží slovo, syťte se jím, čtěte ho, studujte ho, žijte ho, važte si Božího slova. Ať je pro vás tím zásadním měřítkem vašeho života, ať je tím, podle čeho budete rozlišovat, co je hřích, kdo je Bůh, kdo je člověk, co je to církev, co je to evangelium, jak vypadá manželství, jak máme vychovávat děti, atd. Což nás vede k poslední věci v našem textu:

III. Porozumění

  • 1Te 5:21-22 Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.

Boží slovo nás už v otázce proroctví vede k duchovnímu rozlišování. Nemáme ale rozlišovat jenom v otázce proroctví – a v tomto smyslu máme dnes práci hodně usnadněnou, protože máme slovo proroků zapsané v Písmu, ale máme rozlišovat v celém svém způsobu života. Všechno zkoušejte (ČSP)!

A. Všechno

Potřebujeme rozumět Božímu slovu v kontextu celého našeho života. Jde o každou oblast křesťanského života. Všechno zkoumejte. Cokoliv přichází – a kontext nás tady odkazuje na prvním místě právě k proroctví, které měli Tesaloničané zkoumat, zkoušet, rozlišovat, všechno musíme prověřovat. Jsou věci, které jsou podle Písma hříchem a které jasně a rychle odmítneme okamžitě. Ale jsou věci, které nejsou samy o sobě hříšné a které musíme zkoumat. Nemáme jednoduše přijímat věci tak, jak přicházejí, ale musíme rozlišovat. Jak to máme udělat? V našem textu je dobrá odpověď:

B. Dobrého se držte

Jak máme rozpoznat, co je dobré? Jak poznáme, čeho se máme držet? Písmo nám dává celkem jednoduchý návod – pokud se nejedná o hřích:

  • 1 Korintským 6:12  ‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ničím se nedám zotročit.
  • 1K 10:23 ‚Všecko je dovoleno‘ - ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu.

Tady jsou dvě jednoduchá kritéria, dvě pomůcky, které můžeme snadno aplikovat do každodenních záležitostí křesťanského života. Nemá nás to zotročit a má to přispívat ke společnému růstu. To je začátek křesťanského rozlišování. Zjistěte, co je dobré a potom se toho držte. To je cesta, jak se proměňujeme a rosteme do podoby našeho Pána Ježíše Krista. To je porozumění, rozlišení dobrého a zlého. To je vykročení na cestu křesťanského růstu. Ale rozpoznání dobrého je jenom první půlka. Nikdy ke skutečnému růstu nemůže dojít, pokud tu první půlku nespojíme s druhou:

C. Zlého se chraňte v každé podobě

Nestačí jenom vyhledávat dobré, nestačí jenom porozumět dobrému a rozlišit dobré – ruku v ruce s tím jde také rozlišení zlého a oddělení se od zlého. Ty dva verše, které tady čteme, jsou velmi radikální. Všiměte si – všechno zkoumejte! Všechno má být podrobeno pečlivému zkoumání, rozlišování. A stejně tak dál – zlého se chraňte v každé podobě. Od zlého se oddělte, nezůstávejte ve společenství s ním. Cokoliv rozpoznáte jako zlé, buďte nekompromisní a oddělte se od toho. Nechtějte s tím mít nic společného.

Jsou podoby zlého, podoby hříchu, které mohou vypadat velmi dobře a přitažlivě, které budou nenápadné. Satan se převléká za anděla světla, hřích se podbízí v nejlákavějších barvách, přátelství se světem může vypadat jako příležitost, zbožnost může mít vnější podobu, ale pokud jí chybí vnitřní proměňující moc, je falešná, prázdná, ďábelská. Juda nás varuje:

  • Judův 22-23 S těmi, kdo pochybují, mějte slitování; zachraňujte je z hořícího ohně. Mějte slitování i nad jinými, ale s obezřetností, ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem.

Zlého se chraňte v každé podobě. Chcete zakoušet růst? Chcete zakoušet proměňující moc Kristova evangelia? Držte se dobrého a chraňte se zlého v každé jeho podobě.

Běžte ke Kristu, držte se Krista, radujte se z Krista, modlete se ke Kristu, děkujte Kristu, rozněcujte oheň Ducha Kristova, ponořte se do jeho Slova, abyste byli prodchnuti Kristem a oddělte se ode všeho, co nevede ke Kristu a co ho neoslavuje. Vyhlížejte Kristův příchod, až se zjeví ve slávě se všemi svými svatými, až nás vezme k sobě a my budeme už navždy s ním. On je naše spasení, v něm je náš život, on je naší nadějí, povzbuzením i silou.

  • 1 Tesalonickým 5:23-24 Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.

Amen.

Osnova kázání: