Nádhera Kristovy církve (1Te 5,12-15)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Kristovo dílo v místním společenství svatých

Jaroslav Kernal, Praha 5. června 2016

Pokoj vám a milost, milovaní. Pokračujeme v našem výkladu prvního listu apoštola Pavla církvi do Tesaloniky a před námi je druhá polovina poslední kapitoly tohoto listu, kde se Pavel dostává k celé řadě praktických aplikací. Dnes máme před sebou verše 12-15, které mluví o Kristově církvi.


Dnes zde v několika verších máme celé učení o správě církve. Timoteus se vrátil z Tesaloniky s dobrými zprávami o církvi. Pavel byl povzbuzený tím, jak křesťané žijí pro Krista, měl radost z jejich víry, lásky a naděje, a povzbuzoval je k vytrvalosti a k tomu, aby ve víře, lásce i naději z moci Ducha svatého rostli.

V oddíle, který je dnes před námi, se hned dvakrát apeluje na církev. Ukazuje, jak funguje zdravá Kristova církev, která očekává blízký příchod svého Pána. Pán pracuje v místním sboru skrze muže, které k této práci povolal svým Duchem a ustanovil na straně jedné a skrze celé společenství svatých na straně druhé. To jsou dvě hlavní věci, na které se dnes budeme soustředit. Z nich vyplývá třetí: Pán Ježíš šíří svou církev, rozmnožuje jí skrze svatý život všech křesťanů v místním sboru. To je způsob, jak Pán spravuje svou církev, jak se o ni stará, jak jí buduje, jak jí dává růst, jak církev funguje pod Kristovou vládou. Církev se liší ode všech lidských organizací, protože je živým organismem, Kristovým tělem. Ale to neznamená, že zde není žádná organizace nebo organizovanost – opak je pravdou! Největší míru organizovanosti v našem světě najdete v živých organismech. Všechno je na svém místě, všechno funguje přesně tak, jak má – a pokud ne, je to nemoc a organismus se stává dysfunkčním, paralyzovaným a může i zemřít.

Církev je živým organismem. Petr říká, že jsme živými kameny (1Pt 2,4-5), jsme královské kněžstvo (1Pt 2,9), které přináší svaté oběti živému Bohu. Nejsou to oběti mrtvých zvířat nebo věcí, ale každý kněz, který obětuje, je také sám živou obětí – přínáší sám sebe Bohu:

  • Ř 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Církev je chrámem živého Boha, městem živého Boha, slouží Bohu živému a skutečnému (1Te 1,9), a dělá to způsobem, cestou novou a živou (Žd 10,20), je založená na Kristu, živém kameni a roste k Boží slávě. Když mluvíme o církvi, nemluvíme o nějaké mechanické organizaci, nemluvíme o tom, jak funguje firma nebo jakákoliv lidská struktura, ale mluvíme o živém a svatém organismu, jímž církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1Tm 3,15).

Pavel píše církvi a ukazuje nám, jak se máme dívat na církev a její fungování. Ve  čtyřech krátkých verších je patnáct sloves. Jedno se týká těch, kdo mají něco proti vám (v. 15). Další dvě jsou slovesa, jimiž Pavel a jeho společníci oslovují církev – žádáme vás bratři (v. 12) a klademe vám na srdce, povzbuzujeme vás, vyzýváme vás, bratři (v. 14). Další tři popisují práci vedoucích v církvi (v. 12) a zbylých devět jsou příkazy pro křesťany v Tesalonice: uznávejte, važte si, žijte v pokoji, napomínejte, potěšujte, ujímejte se, mějte trpělivost, hleďte neodplácet zlým, usilujte o dobré. Je to jako kulomet, který vzápětí pokračuje ve verších 16-22. To je popis života církve – to je živá církev v Tesalonice. Je to popis fungování Kristova těla, kde ruku v ruce jde vzájemná služba jedněch druhým – to je to množství všech těch slovech, která zde máme, a služba ustanovených vedoucích. To jsou dvě stránky života církve, které se dokonale doplňují, kombinují se, patří k sobě a nejdou od sebe oddělit. Církev je společenstvím služebníků, kde každý křesťan je služebník a kněz, každý jednotlivý křesťan je zodpovědný za fungování Kristova těla spolu s těmi, na které Pán vložil zvláštní zodpovědnost za celé místní společenství křesťanů. A těmi začneme:

I. Pán vede církev skrze ustanovené vedoucí (v. 12-13)

Apoštol Pavel se Silvánem a Timoteem začínají ve svém dopise výzvou, která je určena bratřím, což znamená věřícím, křesťanům v Tesalonice. Slovo bratři v tomto slova smyslu zahrnuje také sestry, podobně jako nevěsta Kristova zahrnuje i bratry. Chtějí povzbudit tuto mladou církev a vést jí k tomu, aby rostla ve zralosti do nádhery Kristovy nevěsty.

  • 1 Tesalonickým 5:12-13 Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji.

Pavel tady mluví o specifické skupině lidí v církvi – o vedoucích, a o tom, jaký má být vztah křesťanů k těm, kdo je vedou. V těchto dvou verších jsou dvě roviny, které se týkají vedoucích – jednak je to vztah církve k těmto lidem a jednak je zde popis práce vedoucích. A to vše je završeno na konci třináctého verše vsunutou větou, která by mohla být centrálním příkazem celého oddílu:

A. Žijte mezi sebou v pokoji

Jistě není bezdůvodné, že když apoštol mluví o vztahu vedoucích v církvi a Božího lidu, přikazuje, aby církev, včetně vedoucích, žila v pokoji. Jeden z velkých důvodů roztržek a svárů v Božím lidu je právě vztah k vedoucím. Myslím, že něco z toho měl na mysli Jakub, když psal církvi:

  • Jk 4:1-3 Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

Stále potřebujeme slyšet, že máme žít mezi sebou v pokoji. V jádru naší staré přirozenosti je vzpoura, sobectví, pýcha, snaha prosadit se, hříšné ambice, chtivost a závist – to všechno jsou věci, které se okamžitě obracejí proti druhým, a nejčastěji proti těm, kteří jsou nám nejblíž, a v církvi jsou to právě ti, kdo nás vedou a starají se o nás. Proto nás Bůh vede na prvním místě k pokoji. Vztah mezi vedoucími v církvi a tělem není mechanický, ale jedná se o vztah v živém organismu. Nejde o vztah jaký je mezi vládou a občany, nebo králem a poddanými, není to vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Je to vztah, který je těmto vztahům podobný, co se týče formy, ale svou podstatou, svým charakterem je to vztah, který má mnohem blíže vztahům v rodině. Vzpomeňte si na apoštola Pavla, jak psal Tesalonickým jako otec, který se stará o své děti, jak se přirovnával k matce, která chová a kojí své děťátko.

Máme pokoj s Bohem, proto jsme voláni také k pokoji s lidmi. A na prvním místě to platí o církvi. Takové výzvy jsou skoro všude v celém Novém zákoně.

  • Ef 4:3 … usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
  • Římanům 12:18 Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
  • Filipským 4:5 Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Což nás vede zpátky k našemu textu, k Pavlově prosbě:

B. Uznávejte své vedoucí a milujte je

Je to prosba, ale je zde použité slovo, které jde trochu dál, než je normální prosba – proto většina českých překladů používá slovo „žádáme“. Je to požadavek, výzva, vybídnutí. Není to příkaz, protože vedoucí v církvi nejsou vládci nebo zaměstnavatelé. Nejsou to lidé, kteří by měli vládnout nad životy druhých – křesťané mají jednoho jediného vládce a Pána a tím je Kristus. Proto je zde výzva, žádost. Proto Petr připomíná starším církví, aby se starali:

  • 1Pt 5:3 ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.

A Boží lid má uznávat své starší a milovat je pro jejich práci. Jedná se o rozpoznání vedoucích, jejich uznání jako vedoucích, což znamená také podřízení se jim jako vedoucím, znamená to respekt, úctu a lásku.

Pavel nemluví o starších, ale těch, kdo vedou. Pamatujme na to, že církvi v Tesalonice bylo v té době jen pár měsíců a ještě neměla ustanovené starší. Přesto zde již byli lidé, kteří jako starší pracovali. O těch zde Pavel mluví. Jsou to lidé, kterým Bůh vložil na srdce zvláštní zodpovědnost za Boží lid, touhu vidět Boží lid růst a kvést a kterým Duch svatý dává sílu starat se o druhé, pracovat na tom, aby druzí rostli k Boží slávě. To jsou lidé, kterým Bůh dává lásku k Písmu a lásku k církvi a tato láska je břemenem, ze kterého se nelze vymanit. Takoví lidé si nemohou pomoci a musí sloužit ostatním křesťanům – od těch nejmenších praktických věcí až k těm, které jsou jmenované ve v. 13.

Podstatou každé služby je věrnost. A teprve věrnost, vytrvalost a spolehlivost v malých věcech je základem pro další službu. To je také ovoce služby, které máme hledat – věrnost v malých věcech. Z takových lidí rostou vedoucí, starší, tedy pastýři, kteří dobře vedou Boží lid.

Vidíme tedy, že práce vedoucích nezačíná jejich ustanovením, ale jejich službou, věrnou, trpělivou a vytrvalou službou v malých věcech. Jestliže má být někdo v církvi ustanoven jako starší, už musí předtím sloužit jako starší, už musí dělat skoro všechno, co dělají ostatní starší – to je důkaz, že to je člověk, který je Duchem svatým volán ke službě staršího. A to znamená, že už povede Boží lid, že už je tím, koho popisuje náš text. Musíme si na tomto místě připomenout, že Boží slovo svěřuje práci starších, a tedy vedoucích v církvi výhradně mužům. To není diskriminace, ale jde o Boží příkaz, který odráží stvořitelský řád, jak jsme o něm mluvili minulý týden.

Jak tedy máme k takovým bratrům přistupovat? Zde máme jasnou a jednoduchou odpověď: máme je uznávat, máme si jich vážit a milovat je. V originále je trochu komplikovaný výraz, kterému se hodně blíží Pavlík, když říká „přenesmírně si jich v lásce važte“. Doslova bychom mohli říci „považujte si je víc než nadmíru“ nebo „smýšlejte o nich nejvyšším možným způsobem“. A to vše v lásce. Což se samozřejmě bude projevovat praktickým způsobem – tím, že Boží lid se bude modlit za své vedoucí, bude poslouchat své starší a podřizovat se jim (Žd 13,17) nebo že se církev stará o živobytí svých starších (1Tm 5,17-18), aby se mohli cele věnovat Božímu slovu a modlitbě (Sk 6,2).

A všimněte si v našem textu, že to není pozice vedoucích, která nás má vést k této lásce, uznání a respektu, ale je to jejich dílo. Což nás vede k:

C. Popis práce vedoucích v církvi

Apoštol říká: „Milujte je pro jejich dílo.“ Doslova je tam řeč o jejich skutcích nebo o jejich práci. O jaké dílo se tedy jedná? Proč bychom měli milovat ty, kdo nás vedou? Ve dvanáctém verši jsou tři slovesa, která nám dávají odpověď:

1. Pracují mezi vámi. Tady jsou dvě zajímavé věci – sloveso a předložka, které jsou zde použité. Sloveso, které tady je bychom doslova mohli přeložit českým slovem „dřít“. To není slovo, které slovo, které by se nám běžně vybavilo, když mluvíme o služebnících církve, že? Přesto je to slovo, které popisuje práci těch, kdo vedou. Mluví se o namáhavé práci. Stejné slovo používá Duch svatý, když mluví o tom, že někteří ze starších, mají být hodni dvojí cti, nebo dvojnásobné odměny – jsou to ti:

  • 1Tm 5:17 kteří svou službu konají dobře [a] nesou břemeno kázání a vyučování.

Doslova tam stojí, že se jedná o ty, kteří těžce pracují ve slovu a ve vyučování. Je tam stejné sloveso jako v našem verši a je tam i stejná předložka, takže bychom mohli stejně dobře říci, že pracují pro nás, nebo v jistém slova smyslu také v nás – tedy v náš prospěch, k našemu růstu, k vybudování Kristovy církve, k šíření Boží království a Boží slávy, ne vlastního království a vlastní slávy. Není to o našich ambicích, ale o pokorné službě druhým.

2. Jsou vašimi představenými v Pánu. To zní trochu škrobeně a možná si představíme matku představenou, ale je tu řeč o těch, kdo vedou, kdo jsou v čele, kdo se starají. A znovu – důraz není na formální pozici, ale na skutkové podstatě, tedy že je zde někdo, kdo vede v Pánu. Vedení je v Písmu vždycky spojené s Božím slovem – to je způsob, jak vést. Dobrým vzorem je Ezdráš:

  • Ezdráš 7:10 Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům.

To je vzor toho, kdo vede, kdo stojí v čele. Studuje Boží slovo, jedná podle něj – a v tom je příkladem pro druhé, a následně Boží slovo vyučuje. A to souvisí s poslední charakteristikou:

3. Napomínají vás. To je těžká práce vedoucích! Mají vést, tedy vyučovat Boží slovo způsobem, který bude napomínat. Základem je totiž znovu Boží slovo. Napomínat znamená vzít text a aplikovat ho do života sboru. Vzít přesně to, co je v Písmu a vysvětlit to. Napomínání musí trochu kousat, musí být cítit. To není hlazení. To je korekce, náprava – a tu dělá správně jenom Boží slovo. Jenom Boží slovo může pravdivě a čistě kousnout a jenom Boží slovo také hojí. Proto je tak důležitá ta těžká práce starších v Božím slově. Starší je jako dělník, který pečlivě a přesně pracuje s Božím slovem, vykládá přesně to, co je v něm a nesytí druhé svými vlastními nápady a myšlenkami.

Takhle má vypadat práce lidí, které Pán ustanovil k tomu, aby vedli Boží lid. Je to způsob, jak Bůh sám spravuje svůj lid – skrze Duchem svatým povolané a ustanovené služebníky. Kristus je pastýř našich duší, který ustanovil podpastýře, kteří vedou jeho lid. Kristus je také jediná hlava, ze které roste celé tělo a to nás vede dál do našeho textu:

II. Pán buduje církev skrze všechny věřící (v. 14)

Církev je královské kněžstvo, národ svatý, společenství svatých. Každý jednotlivý úd v Kristově těle má kněžskou funkci – přistupuje k Bohu sám za sebe, přináší sám sebe jako oběť a slouží Bohu tím, že slouží druhým. Každý jeden křesťan je obdarován ke službě Božímu lidu. Četli jsme to ve v.:

  • 1Te 5:11 Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.

Všimněte si, že křesťané v Tesalonice takto jednali. Ne že jednou někdy v minulosti někoho povzbudili, ale byla to jejich každodenní praxe – povzbuzovali se navzájem a byli jedni pro druhé oporou. To je způsob, jak funguje Kristova církev. Proto také Pavel píše:

  • 1 Tesalonickým 5:14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.

Znovu jsou zde slova, která jsou určena celé církvi. Není to jenom pro někoho, jenom pro některé zvlášť svaté a vybrané křesťany, není jenom pro tzv. duchovní, jako kdyby někteří křesťané duchovní nebyli. Pavel píše celé církvi, ale na rozdíl od dvanáctého verše, kde prosil, nyní pozvbuzuje, nebo napomíná, klade na srdce. V kontextu je řeč o Kristově druhém příchodu a v tomto světle má církev žít určitým způsobem – milovat své vedoucí, kteří mají jednat podle Božího slova a žít jako královské kněžstvo. Což znamená budovat druhé a sloužit druhým. Tak bude zjevné, že Kristus je skutečnou hlavou – což se může projevit jenom tehdy, když budeme žít jako jeho tělo. Co tedy má církev dělat? Co je úkolem a službou každého křesťana? Jaká je zodpovědnost královského kněžstva? Jsou zde čtyři příkazy:

A. Kárejte neukázněné

Tady je stejné slovo, které je řečené vedoucím – napomínejte, kárejte. Každý křesťan je zodpovědný za to, aby se díval kolem sebe a sloužil druhým tím, že je bude napomínat neukázněné. To není jenom zodpovědnost vedoucích, ale je to výsada a zároveň také zodpovědnost všech křesťanů – od nejmenšího do největšího, od nejmladšího po nejstaršího. Stejné slovo používá Pavel:

  • Ř 15:14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

Slovo neukázněný v našem textu znamená člověka, který vystupuje z řádu a původně v řečtině znamenalo člověka líného, později bezuzdného, tedy neukázněného. Pomoci nám může Pavlův druhý dopis do Tesaloniky:

  • 2 Tesalonickým 3:6 Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali.

Křesťan, který nežije podle naučení Božího slova, je neukázněný a je třeba ho napomenout, vést ho k nápravě. Pokud si nechce dát říct, máme se od něj oddělit. Ale předtím je třeba v lásce a s velikou trpělivostí usilovat o nápravu. A to není věc vedoucích církve, ale to je zodpovědnost každého křesťana. Máme být těmi, kteří budou kárat druhé, ale úplně stejně jsme všichni také těmi, kteří potřebují pokárání, napomenutí, nápravu. Nikdo z nás není dokonalý – a i kdyby si to někdo snad myslel, mohu vás ujistit, že je snadné velmi rychle dokázat opak. A to je důvod proč každý z nás potřebuje nápravu, napomenutí.

B. Těšte malomyslné

Ale naším úkolem není jenom napomínat, ale také těšit, povzbuzovat, utěšovat, ujišťovat. Koho? Malomyslné. Slovo, které je v originále, je složené ze dvou slov – malý a duše. Je možné ho přeložit také jako bázlivý, bojácný, možná ustrašený. Kdo z nás čas od času nepropadne malomyslnosti, moji milí? Proto potřebujeme církev, bratry a sestry, aby nám pomohli znovu zvednout hlavu a vidět blízký příchod Ježíše Krista. To je způsob, jak se máme povzbuzovat a potěšovat, vzpomínáte (1Te 4,16)?

Upínejte svůj pohled k přicházejícímu Kristu – to je naše povzbuzení. A znovu je to zodpovědnost každého křesťana, aby potěšoval ty, kdo jsou malomyslní, a je to také potřeba každého křesťana, aby byl potěšen ve chvílích, kdy upadá do malomyslnosti. O tom, že každý je toho schopen, píše Pavel:

  • 2 Korintským 1:3-4 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.

C. Ujímejte se slabých

Ruku v ruce s potěšováním malomyslných jde pomoc slabým. Pomáhejte slabým, postarejte se o ně, naplňte jejich potřeby. Postarejte se o ně praktickým způsobem. Slovo, které tady je, se může přeložit jako slabý, nebo také nemocný, či bezmocný. Může to být duchovně slabý, duchovně nemocný, který ujistit, posílit Božím slovem, povzbudit, nasytit, nebo také fyzicky slabý nebo nemocný, žíznivý, hladový nebo uvězněný, jak o tom mluví Pán Ježíš v Matoušovi 25,31-46.

Slabý byl také v jistém slova smyslu například apoštol Pavel po svém obrácení, když musel utéct z Damašku a přišel zpátky do Jeruzaléma. Církev se ho bála a stranila se ho, nedůvěřovali mu, dokud se ho neujal Barnabáš. Mimochodem jméno Barnabáš znamená syn útěchy.

Prakticky to znamená, že by nikdo v církvi neměl zůstat bez povšimnutí, na okraji, osamocen, zapomenut. A není to zodpovědnost pastora nebo starších, ale je to úkol a zodpovědnost každého křesťana. Nakonec je zde:

D. Se všemi mějte trpělivost

To je základ, který potřebujeme k tomu, abychom si mohli navzájem sloužit. Můžeme si položit otázku – jak rozeznáme slabost od neukázněnosti, v čem se liší malomyslnost a slabost, koho budeme kárat a koho naopak potěšovat? To je místo pro trpělivost! Musíme se hodně modlit, potřebujeme komunikovat, jednat v lásce, pokorně a bez předsudků. A k tomu potřebujeme mnoho trpělivosti.

Jsme nový sbor a to znamená, že potřebujeme hodně trpělivosti. Sešli jsme se tady z nejrůznějších prostředí, Pán nás spojuje tak, jak bychom to my sami nikdy neudělali – to je církev – ale to také znamená, že se potřebujeme učit trpělivosti jedni s druhými, potřebujeme se poznávat, sloužit jedni druhým, ujímat se jeden druhého, těšit jeden druhého a také napomínat jeden druhého.

To je způsob, jak Pán Ježíš Kristus vládne nad svou církví, jak jí buduje, jak v ní přebývá – skrze vedení, vyučování a kázání ustanovených starších a skrze vzájemnou službu jeden druhému. Každý křesťan je zodpovědný za to, jak vypadá jeho místní církev, jestli ukazuje na Krista, který je hlavou, jestli ho vyvyšuje vzájemnou službou. Takhle funguje zdravá církev. Taková církev je skutečným svědectvím okolnímu světu. A to nás vede k poslednímu bodu:

III. Pán rozmnožuje církev skrze svatý život křesťanů (v. 15)

  • 1 Tesalonickým 5:15 Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem.

Tady je výzva pro každého křesťana. To je dílo Ježíše Krista v nás. Neodplácejte zlým za zlé, ale vždycky mějte na mysli jen dobré. Ježíš říká:

  • Mt 5:44-45 Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

To je skutečný křesťanský život. Usilovat o dobro pro ty, kteří nám působí zlo. Ale všimněte si, kde to má začínat: usilujte o dobré mezi sebou. Totéž říká apoštol Pavel církvím v Galácii:

  • Galatským 6:9-10 V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.

Bůh neustanovil církev jako charitativní organizaci, ale jako společenství svého lidu. Proto Ježíš říká, že nás poznají podle toho, že budeme mít lásku jedni k druhým (J 13,35) – to říká učedníkům. Tato láska se má projevovat v církvi, mezi křesťany na prvním místě. To je největší svědectví pro tento svět. Proto byl Pavel tolik rozzloben na křesťany v Korintě, kteří své spory v církvi řešili u světských soudů. Jaké je to svědectví! Jaká hanba! A Petr říká:

  • 1 Petrův 3:9 … neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.

To je církev, která bude velikým svědectvím okolnímu světu. To je církev, která cele zrcadlí Pána Ježíše Krista. Takto Kristus vládne ve své církvi a skrze ni. Tímto způsobem přitahuje své vyvolené a povolává je ke spasení. Toto je způsob, jak Boží vyvolení rostou v milosti a v poznání Pána. To je nejmocnější svědectví evangelia – proměněné životy svatých. Nejde jenom o to, že se k sobě budeme chovat hezky, ale že budeme napomínat neukázněné, těšit malomyslné, ujímat se slabých, se všemi budeme mít trpělivost a vůči všem budeme usilovat o dobré. A to na prvním místě znamená, že nám půjde o jejich spasení, o jejich věčný život. Není nic lepšího, o co bychom mohli usilovat!

To je důvod, proč první církev tolik rostla a šířila se. Lukáš napsal:

  • Skutky apoštolské 2:47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Když nastalo pronásledování církve v Jeruzalémě, všichni se rozprchli a: 

  • Skutky apoštolské 8:4 … začali kázat evangelium všude, kam přišli.

To bylo svědectví prvních křesťanů – byli to služebníci Ježíše Krista, bylo to královské kněžstvo – sloužili jedni druhým, činili dobře všem, zakládali církve a v každé církvi ustanovili starší – to je biblický vzor, to je svědectví o Kristu.

Takto Kristus pracuje skrze svou církev – skrze ustanovené starší. To je pro nás velkou výzvou, milovaní. Musíme se modlit, aby Pán povolal pastýře z našeho středu, kteří povedou Boží lid. Pastýře, kteří nás budou sytit Božím slovem, budou pokorní a budou kvalifikovaní podle Písma.

Kristus buduje svou církev – místní církev, skrze své královské kněžstvo – to znamená skrze každého z nás. Každý křesťan je kvalifikován, protože je v Kristu, každý křesťan je obdarován a každý křesťan je pověřen. To je veliká výsada – protože sloužíme samotnému Bohu, a zároveň je to veliká zodpovědnost, která je vložená na každého z nás.

Chceme být církví, která bude oslavovat Boha skrze Ježíše Krista – a tady máme velmi jasný způsob, jak to udělat. Není lepší místo než místní sbor. Dokonce můžeme říct, že není jiné místo, kde by byl Bůh více a lépe oslaven než je místní církev. Bible nezná solo křesťany ani služby jednoho muže. Neexistovala žádná „Pavel z Tarsu Ministry“ nebo „Timoteova pastorační služba“. Ale každý křesťan byl součástí místní církve a zde sloužil k Boží slávě.

To je Kristova církev. To je církev, která vyhlíží příchod svého Pána a ve světle jeho druhého příchodu usiluje o to, aby byla podobná Kristu a oslavovala ho celým svým životem. Proto nás Písmo vyzývá:

  • Židům 10:24-25 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Amen. 

Osnova kázání: