Milující pastýř (1Tm 3,2)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Musí být jedné ženy muž

Jaroslav Kernal, Praha 12. února 2017

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí hosté. Pokračujeme ve výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi, jsme ve třetí kapitole a zabýváme se jedním z nejdůležitějších praktických aspektů života církve – a tím je vedení církve. Přečteme celou první kapitolu a potom půjdeme do veršů 2-7.

Z prvního verše už jsme si ukázali, že povolání ke službě starších má tři nohy, na kterých pevně stojí, tři části kvalifikace, které musí být v souladu. Jednoduše řečeno je zde vnitřní povolání, tedy touha být starším, být dohlížitelem Božího lidu, je tu odpovídající charakter a je tady rozpoznání církve. Tyto tři části musí být v souladu, musí být všechny stejně pevné.

Muž, který touží po tom stát se dohlížitelem, musí toužit po tomto krásném úkolu. A říkali jsme si, že taková touha nebude prázdná, ale bude se projevovat činy, službou, pastýřskou službou druhým lidem. Charles Spurgeon říkal svým studentům, aby nevstupovali do této služby, pokud bez ní mohou žít. Muž, který je Bohem skutečně povolán, je pohlcen nenasytnou touhou kázat Boží slovo, starat se o Boží lid a pro pravdu dát život v sázku. Nedokáže si ani představit, že by v životě dělal něco jiného. Toto vnitřní povolání, které se projevuje službou druhým ještě dříve, než je dotyčný ustanoven, je také součástí způsobu, jak církev rozpoznává, že někdo byl Duchem svatým povolán ke službě staršího, pastýře. Pokud někdo sice mluví, ale nejedná, znamená to, že je jednak nezpůsobilý, a zároveň nelze žádným způsobem ověřit, zda Bůh skutečně v jeho životě jedná. Všechno stojí a padá s jeho slovy. Takže církev rozpoznává povolání ke službě starších na základě již vykonávané služby.

Je to něco podobného, co vidíme o dvě kapitoly dále v prvním listu Timoteovi, když Pavel dává pokyny, které se týkají vdov. Mluví o tom, že mezi zapsané vdovy mají být přijaty jenom ty vdovy, které splňují určitou a velmi konkrétní kvalifikaci (1Tm 5,3-16). Mezi mnoha jinými věcmi je součástí této kvalifikace také následující:

  • 1Tm 5:10 Jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.

Zvlášť ta první věc není něco, co by ta vdova mohla stihnout za poslední rok nebo dva – ta kvalifikace vdovy ukazuje na její život dávno předtím, než se stala vdovou. A stejné je to s kvalifikací a rozpoznáním starších. Ještě dříve před tím, než jsou ustanoveni jako starší, už slouží jako starší, takže všichni vědí, že tento muž je obdarován k tomu, aby byl pastýřem a vedl stádo. Všichni v církvi slouží, ale tito muži už slouží jako pastýři, tedy se starají o Boží lid. Tohle je způsob, jak se bude projevovat to vnitřní povolání, touha, kterou mají.

I mezi námi jsou bratři, kteří mají touhu být pastýři a dohlížiteli v Božím lidu. A jistě jsou i další, kteří možná ještě tu touhu nemají, ale mají všechny předpoklady a Bůh bude jednat v jejich životě, takže nakonec i oni zakusí touhu po povolání k této krásné a vzácné službě.

Součástí tohoto povolání je ještě třetí pilíř (1. vnitřní, subjektivní povolání, touha; 2. rozpoznání církví), a tím je zbožný charakter. Zbožný charakter se týká naprosto všech křesťanů. Je to dorůstání do podoby Ježíše Krista a tomu se žádný křesťan nemůže (a ani nechce) vyhnout. Máme před sebou oddíl, který mluví o zbožnosti – hlavním důrazem tohoto oddílu je zbožnost a vedení církve je kontext zbožnosti. Podívejte se na celý oddíl – mluví o povolání starších (v. 1-7), mluví o ustanovených služebnících (v. 8-13) a ve v. 14 a 15 to Pavel shrnuje, protože nechce nechat církev v nevědomosti nebo ve svévoli, aby si lidé v církvi sami vymýšleli, jak to tedy budou dělat, kdo povede církev, a jakým způsobem:

  • 1Tm 3:14-15 Píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

„Jak je třeba si počínat…“ Je tam stejné slovo, jako je ve druhém verši – je třeba, je nutné, musí být. Pavel dává Timoteovi návod, jak to má vypadat v místní církvi. Není to doporučení, ale příkaz. Nicméně patnáctým veršem to nekončí. Celý oddíl, jehož začátek je na začátku první kapitoly, končí až šestnáctým veršem – a podívejte se, co je vrcholem tohoto textu:

  • 1 Timoteovi 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Jde o zbožnost! Jde o zbožnost celé církve, mužů i žen – zbožnost žen jsme viděli v závěru druhé kapitoly, zbožnost mužů je obsahem kapitoly třetí. A to nás vede zpátky k našemu textu. Mluvil jsem o druhém způsobu, resp. tom způsobu, který je na prvním místě, jak církev rozpoznává povolání starších v životech bratrů – a to je zbožný život, zbožný charakter. V ideálním případě by to ve skutečnosti bylo asi tak, že ve sboru je množství zbožných bratrů, kteří všichni ve zjevné míře splňují charakteristiky z veršů 2-7 a někteří z nich prožívají silnou touhu, jsou voláni Duchem svatým k tomu, aby se oddali službě pastýřů a strážců Božího lidu. Takže křesťanská zralost zaměřená na Krista je cílem života každého z nás. A takto můžeme a máme číst celý oddíl, který je před námi. Ty vlastnosti, které popisuje, jsou podmínkou, nezbytnou, nutnou podmínkou pro práci starších, ale zároveň jsou předpokládaným cílem, k němuž musí směřovat život každého křesťana. Pojďme už do našeho textu:

I. Dohlížitel „musí být“

Než se dostaneme k oběma hlavním charakteristikám, kterým se chci dneska věnovat, musím zopakovat, co opakuje náš text – a to je naléhavost a vážnost povolání ke službě starších. První verš třetí kapitoly tuto závažnost vypíchl oním souslovím „věrohodné je to slovo“. Je to zdvižený prst, který říká, že teď musíte dávat dobrý pozor, teď přicházíme k životně důležitým věcem. A je to tak.

  • 1Timoteovi 3,2 Proto musí být dohlížitel bezúhonný jedné ženy muž, střídmý, uvážlivý, spořádaný, pohostinný…

Proto musí být! Je zajímavé, že většina českých překladů skutečně používá to sloveso, které tam je, ve významu „musí“ – což je jeho význam, jenom ekumenický překlad a studijní zjemňují ten důraz a říkají „má být“. Ale originální text říká, že musí být. To slovo se nejčastěji v Písmu překládá právě slovem „muset“, nebo „je nutné“, „je naprosto nezbytné“. Dobře je to vidět v:

  • Jan 3:7 Musíte se znovu narodit.

To není otázka volby, to není o našem rozhodnutí, není to o tom, že by to třeba šlo nějak jinak, a to i přes to, že to vždycky mnozí prohlašovali, tedy že všechny cesty vedou nakonec k Bohu – ono to tak nakonec je, ale záleží na tom, z které strany k Bohu dojdete, protože se všichni jednoho dne postavíme před Boží tvář – jedni jako Boží děti a druzí jako Boží nepřátelé. Proto Písmo říká, že se musíte znovu narodit – jinak nemůžete spatřit Boží království. A stejné slovo je také 1Tm 3,15 – abys věděl, jak je třeba, jak je nutné, jak je nezbytné, jak se musí uspořádat církev. To oslabení na tomto místě má stejně katastrofální důsledky jako oslabení v Janovi 3,7.

Náš text mluví o starších, mluví o dohlížitelích, strážcích církve a ten text říká, že muž, který touží po tomto krásném úkolu, musí splňovat ještě další předpoklady. Samotná touha nestačí. Jestliže zde není následná kvalifikace, ten člověk nesmí být starším. Náš text to vysloveně zakazuje – ten text je pozitivní a mluví o tom, jaký starší musí být, ale z toho vyplývá jediné – pokud takový není, starším být nesmí. Z Písma vidíme, že církev může fungovat i bez ustanovených starších. Takový stav není ideální a často je dokonce špatný (přečtěte si list Titovi, kde je dobře vidět, jak to vypadá, když chybí ustanovení kvalifikovní starší), ale ještě důležitější než přítomnost starších je přítomnost Ducha svatého. Ovšem když jsou v církvi ustanoveni nekvalifikovaní starší, je to skutečně tragédie. Ustanovení nekvalifikovaných starších vede především k:

1. Podkopání autority Božího slova. Boží slovo je znevažováno. Jak je znevažováno? Jestliže ustanovíme starší, kteří nemají biblickou kvalifikaci, říkáme tím, že Boží slovo není závazné. Boží slovo sice něco říká… ALE my to vidíme jinak… Moji milí, je mnohem nebezpečnější ustanovit starší neodpovídající Písmu, než nemít žádné! Což vede k druhé věci:

2. Nekvalifikovaní starší jsou – sice potenciální, nicméně velmi pravděpodobní – vlci v rouše beránčím. Starší jsou ti, kdo vedou, kterým byla svěřena autorita nad stádem. To je důvod, proč Ježíš říká, že kdo chce být velkým, musí být služebníkem všech (Mk 10,43). Muž, který nemá charakter předepsaný Písmem, nemůže a ani nesmí stát v takovém postavení. Dříve nebo později dojde k tomu, že své postavení zneužije. Manipulace s lidmi, duchovní zneužívání, sexuální hříchy, finanční machinace – to jsou nejčastější hříchy lidí v církvi, kteří vedou, ale jejichž charakter neodpovídá jejich postavení. Je lepší nemít starší, než mít špatné starší!

Když v církvi nejsou starší, tak je v ní zmatek. Když jsou starší, kteří neodpovídají biblickým požadavkům, je v ní zmatek také a kromě toho dochází k daleko horším věcem. Vzpomeňte na Diotrefa ze 3. listu Janova (v. 9-10) – pyšného člověka, který vylučoval bratry, jednal tvrdě, zle, nespravedlivě a chtěl se vyvyšovat nad ostatní. Dohlížitel musí mít Písmem předepsaný charakter. Neznamená to, že bude dokonalý. Ale pozitivní charakterové vlastnosti, o kterých mluví náš text a další míst a Písmu, u něj musí být ve zjevné, nikoliv v potenciální míře. A negativní vlastnosti by naopak měli být pouze v potenciální a nikoliv ve zjevné míře. Pojďme dál v našem textu, protože máme před sebou ještě jednu, resp. dvě důležité věci, které se týkají starších:

II. Dohlížitel musí být (jedné ženy) „muž“

  • 1Tm 3,2 Proto musí být dohlížitel bezúhonný jedné ženy muž

Dneska přeskočíme slovo bezúhonný a budeme se mu více věnovat příště a podíváme se na další charakteristiku, která zní našim uším možná trochu divně – v ekumenickém překladu (a Petrů) je „jen jednou ženatý“, B21 říká „věrný manžel“, Pavlík a ČSP mají „muž jedné ženy“. Co je tohle za zvláštní charakteristiku? O čem to tady Bible mluví? Řecká konstrukce charakterizuje popisovaného muže. Je tu doslova „jedné ženy muž“, přičemž to, co je před slovem muž, má za úkol popsat podstatné jméno muž, které následuje.

Takže tato charakteristika mluví na prvním místě o tom, že dohlížitel má být muž a na druhém místě potom rozebírá, jaký to má být muž – muž jedné ženy. Myslím, že tohle je něco, čemu rozumíme, co jsme viděli už v předchozích oddílech – viděli jsme to v prvním verši třetí kapitoly, kde je ten, kdo touží po krásném úkolu, popsán v mužském rodě. To je něco, co by možná šlo vysvětlit trochu jinak, ale druhý verš je úplně jasný. Dohlížitel musí být muž.

Ve druhé kapitole jsme také viděli, proč dohlížitelem nemůže být žena:

  • 1 Timoteovi 2:12 Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.

Není to proto, že by žena byla méněcenná nebo neschopná, že by byla náchylnější k hříchu, jak někteří lidé hloupě tvrdí, nebo že by byla méně vzdělaná než muž, ale je to proto, že Bůh stvořil muže jako hlavu. Muž má vést. Je to respektování přirozeného Bohem stvořeného řádu. Bůh stvořil celý svět v určitém pořádku a tento řád musí být zachován. Nicméně nepotřebujeme žádná vysvětlování – pokud Písmo něco jasně prohlašuje, nepotřebujeme, aby nám Bůh vysvětloval, proč to tak chce. Pokud nám Bible říká, že manželství je vztah muže a ženy, není třeba řešit, proč manželství nemůže být vztahem dvou mužů nebo dvou žen. A pokud Bible říká, že církev má být vedena muži, není třeba řešit, jak to vymyslet, aby církev mohla být vedena ženami.

Kromě toho náš text také říká, že dohlížitel má být muž jedné ženy. Není zde, že to je někdo, kdo žije v manželství, ani zde není, že to má být člověk – muž nebo žena, který je věrný svému manželskému protějšku. Ale je tu napsáno, že to je muž, který je charakterizován tím, že je mužem jedné ženy. Schválně to zdůrazňuji, protože Písmo umí také napsat „žena jednoho muže“ (1Tm 5,9). Tak je popsaná žena – vdova, která má být podporovaná církví.

Dnes je celkem běžné, že jsou ženy ustanoveny jako starší sboru nebo jako kazatelky. Obvykle lidé poukazují na to, jak to funguje ve světě, a říkají, že stejně tak by přece měla fungovat církev. Ale žena jako starší církve je přesně ten případ, který jsem zmínil před chvílí – je to něco, co přímo odporuje kvalifikaci stanovené Písmem a vede to k popření pravdivosti Písma. Je to jako když opilec říká druhým lidem, že by neměli pít alkohol nebo zloděj, že by neměli krást. Takové jednání je v přímém protikladu k jasnému učení Božího slova, a to neznamená nic jiného, než že to je hřích.

Pojďme nyní k poslední věci, která vyplývá z našeho textu. Před námi je otázka, co to znamená „muž jedné ženy“ nebo „jen jednou ženatý“? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá:

III. Dohlížitel musí být „muž oddanýjedné ženě“

  • 1Tm 3,2 Proto musí být dohlížitel bezúhonný jedné ženy muž

Před námi je charakteristika muže, která není příliš komplikovaná, přesto se můžeme setkat s nejrůznějšími názory na to, co přesně znamená. Podívejme se tedy nejprve na několik těchto názorů:

1. Starší musí být ženatý. Někteří lidé si myslí, že starším nemůže být nikdo, kdo není ženatý, a měli bychom také dodat, kdo nemá děti – protože o pár veršů dále se mluví o dětech. Nicméně Písmo neklade na lidi povinnost oženit se nebo se vdát. Víme, že Bůh stvořil člověka pro vztah, že stvořil muže a ženu k manželství, a je naprosto běžné – tedy pokud nežijete ve společnosti, která je v blahobytu a kde každý žije pro své sobectví, že naprostá většina mužů a žen se ožení a vdá. Ale není to něco, co by Písmo předepisovalo jako povinnost. Dokonce vidíme v Novém zákoně něco, co jde přímo proti tomu. V listu Korintským Pavel popisuje svobodné muže a ženy a říká, že jsou obdarovaní zvláštní milostí od Boha k tomu, aby byli svobodní a mohli tak využít tento svůj stav (to, že nejsou ženatí nebo vdané) jako příležitost pro účinnou, dalekosáhlou a oddanou službu Kristu (1 K 7,7-32). Mají být svobodní muži diskvalifikováni ze služby starších? Je důvod se domnívat, že by kvůli tomu nemohli být dobrými pastýři? Ježíš je tím nejlepším pastýřem – a ačkoliv je zasnoubený, stále ještě není ženatý. A ani z našeho textu nevyplývá, že starší musí být nutně ženatý.

2. Další často připisovaný význam tomuto textu je, že starší nemá žít v mnohoženství. Ovšem mnohoženství je v Písmu zakázáno všem věřícím. V době, kdy Pavel psal tento list, bylo zakázáno v celé římské říši. Nebylo obvyklé ani mezi Židy, ani mezi Řeky nebo Římany. Kromě toho, jak už jsem zmínil, se ono slovní spojení ‚jedné ženy muž‘ objevuje v podobě (‚jednoho muže žena‘) o dvě kapitoly dále. Pokud bychom verše týkající se mužů vykládali jako varování před polygamií, potom bychom měli verš, který se týká vdov, vyložit jako varování před mnohomužstvím. Tento výklad už vůbec nedává smysl. Proto bychom neměli trvat ani na výkladu o varování před mnohoženstvím.

3. Další názor říká, že by to měl být muž, který má jednu ženu po celý život. Jinými slovy neměl by to být člověk, který měl během svého dosavadního života více než jednu ženu, tedy vdovec, který se znovu oženil, nebo rozvedený muž, který se znovu oženil. Boží slovo nám ukazuje, že jsou dva legitimní důvody pro rozvod – jedním z nich je cizoložství a druhým z nich je případ, kdy nevěřící partner chce opustit věřícího kvůli jeho víře. U těchto případů – a pouze u těchto dvou – nám Bůh ve svém slově říká, že takový člověk je volný k dalšímu sňatku, který má být pouze s věřícím člověkem. Proto nemohu tento názor přijmout jako vysvětlení tohoto textu.

4. Nejjednodušší a nejlepší výklad tohoto textu ukazuje na to, že starší musí být věrný a oddaný jediné ženě, své manželce, s níž aktuálně žije. Jedné ženy muž znamená oddán své manželce. V kontextu našeho textu je to nejlepší vysvětlení a dává nejlepší smysl, protože je to fráze (jedné ženy muž), která ukazuje na charakter člověka, nikoliv na stav, v němž se člověk nachází. A to je něco, co nás vede ještě o krok dále. Musíme se zamyslet nad tím, co to znamená, že muž je oddaný své manželce. Mimochodem, tady znovu můžeme vidět, že charakteristiky starších se netýkají jenom samotných starších, ale musíme je vztahovat na všechny muže, na každého křesťana – a v tomto případě na každého manžela, na každého muže, dokonce i na svobodného muže.

Řekl jsem, že i svobodný muž může být starším a proto i pro něj musí platit tato charakteristika. Jak? Je to velmi jednoduché. V případě, že rozumí tomu, že je obdarován Bohem k tomu, aby zůstal svobodný, bude veškerá jeho oddanost směřovaná ke Kristu a jeho nevěstě. V případě, že není obdarovaný k tomu, aby žil sám, bude veškerá jeho oddanost směřovat k jeho budoucí manželce – tedy k té, kterou pro něj má Bůh připravenou. Bude ji věrně a vytrvale vyhlížet, a čekat na okamžik, kdy mu jí Bůh dá. Nebude se snažit flirtovat s jinými ženami, přemýšlet o nich, zajímat se o ně, vyhledávat je, ale bude se upínat k Bohu a prosit ho, aby ho Bůh uvedl k té, kterou pro něj má připravenou. To je způsob, jak se bude projevovat oddanost v životě svobodného muže.

V životě ženatého muže to znamená, že ten muž se musí projevovat jako věrný, oddaný, milující manžel. Jak to má konkrétně vypadat?

Ukazuje to jednak na sexuální čistotu člověka a potom na oddaný vztah. Toto je třeba vysvětlit, protože naše představy jsou daleko víc formovány světem kolem nás než Božím slovem. A mnoho křesťanů, věrných služebníků, včetně pastorů a starších podléhá a padá právě v této oblasti. Troufnu si říct, že všichni máme v této oblasti problémy, rezervy, prázdná místa. A teď nemluvím o sexuálních problémech, o nečistotě, o cizoložství nebo podobných věcech. Žijeme v době, která nám tvrdí, že je normální žít sexuálním životem mimo manželství, před manželstvím. Manželství samotné je pod velikým tlakem. Nemluvím o tom, že dochází k předefinování toho, co je to manželství. Ani v naší společnosti už to není pouze vztah jednoho muže a jedné ženy. Mnohdy vám lidé řeknou: „Ať je to všechno jiné, jen ne tohle!“ Ale nebojme se těchto věcí – v minulosti to nebylo jiné. Boží Slovo musí zdůraznit:

  • Židům 13,4Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh.

Manželství bylo vždycky pod tlakem. Můžeme to vidět na jedné tragické skutečnosti – v Bibli není žádná dokonalá a vzorová rodina. Máme řadu úseků rodinného života, které pro nás mohou být dobrým vzorem, ale vždycky se jedná jenom o nějaký úsek, část života rodiny. Hřích ničí vztahy mezi mužem a ženou. Proto jsou manželství tak ohrožená, proto se musíme modlit za všechna manželství ve sboru, proto se musíme modlit za naše děti, aby našly zbožné a věrné manžele a manželky, proto se musíme neustále z Písma vyučovat o tom, co je to manželství a růst v porozumění tomu, jak má fungovat zbožný vztah. To není něco, co by člověk tak nějak sám věděl ze své přirozenosti (protože ta je padlá), ani to není něco, co by se mohl naučit od nevěřících lidí. Leckdy to není ani něco, co by se mohl naučit od věřících rodičů – podívejte se do Písma, kolik je tam zbožných mužů, jejichž děti žijí bezbožně – a jedním z důvodů je, že tito muži, tito rodiče nenaučili své děti, jak mají žít zbožně se svým manželem nebo se svou manželkou (lidé jako Mojžíš, Elí, Samuel…).

Proto jsou také důležité rodinné poměry starších. O čem tedy mluví náš text, když mluví o oddanosti  v manželství a lásce k manželce? Ten text nás vede do listu Efezským, kde nám Pavel předkládá jednu z nejúžasnějších ilustrací Krista a jeho církve (nalistujte si to prosím):

  • Efezským 5:25-29 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev.

Kristus nám svým příkladem ukazuje, jak mají muži milovat své ženy, a tím také vysvětluje, co to je skutečná láska. Podívejme se na pár charakteristik a podívejme se na ně očima textu z listu Efezským:

1. Láska se obětuje. Kristus se obětoval za svou církev. Před stvořením světa si ji vyhlédl, ve stanovený čas přišel a obětoval se za ní. Podívejte se na to, co se stalo: Nebyla to církev, která by volala, můj ženichu přijď a něco pro mě udělej, ale byl to Kristus, kdo šel a vytáhl církev – tedy jednotlivé křesťany, kteří jsou údy Jeho církve, z bahna hříchu a z temnoty smrti. Jak to udělal? Tím, že se obětoval za svůj lid! Proč to udělal? Aby mohl být se svou nevěstou. Ona byla hříšná, špinavá, nehodná svého ženicha, ale on ochotně a dobrovolně udělal to, co dělat vůbec nemusel – položil svůj život, aby svou nevěstu očistil, aby ji zbavil hříchu, aby ji posvětil – aby z ní byla nejkrásnější nevěsta, kterou kdy svět viděl. Tou nevěstou jste vy!

Právě toto je láska, která se obětuje. Muži, manželé, bratři, přemýšlejme o tom. Jak to vypadá v našich životech, když po nás naše manželky něco chtějí? Jsme těmi, kdo jdou ochotně vstříc, napřed, kdo dělají víc, než je třeba? Kdo věci předem připraví, naplánují, obětují sami sebe – své zájmy, své koníčky, své potřeby, své pohodlí, svůj volný čas… Jsem tím, kdo plánuje, kdo je o krok napřed, kdo předchází potřeby své ženy? To dělá muž, který miluje svou ženu. To je zbožný muž, který je připravený, aby mohl být pastýřem Božího lidu.

2. Láska pečuje. Kristus si zamiloval svou nevěstu a udělal všechno pro to, aby byla nádherná. Ale nezůstalo to jenom u toho. V našem textu čteme, že Pán o svou církev pečuje a stará se o ni. Dal jí všechno, co církev potřebuje k životu ve zbožnosti. Zaopatřuje ji ve všech věcech – často jsme bezradní a nevíme, co máme dělat, ale Pán má řešení. Svoji církev zabezpečil a hojně ji obdaroval. Udělal to důkladně, důsledně a účelně – každý má v církvi své místo a je důležitý pro fungování celého Kristova těla. Je to obdivuhodné dílo.

Oddaný a milující manžel právě takto pečuje o svou manželku. Stará se o ni v každém ohledu. Zahrnuje jí svou pozorností, svou něhou, svou péčí. To souvisí s následující charakteristikou:

3. Láska slouží. Zbožný muž je mužem, který slouží své ženě. Slouží jí tak, jako Kristus sloužil svým učedníkům, své nevěstě. Ježíš sloužil svým učedníkům, slouží své nevěstě, církvi. Připravil si nevěstu, aby byla svatá, čistá, bez poskvrny a vrásky. Posvětil ji křtem vody a Slovem. Kristus sloužil své nevěstě – sloužil učedníkům prakticky, když jim myl nohy, lámal chleba a podával jim ho, když lovili ryby, připravil pro ně na břehu snídani, sloužil jim duchovně – bez přestání se za ně modlil, vyučoval je Božímu slovu, vysvětloval jim, co je důležité, kam směřují.

Právě tak manžel má sloužit své manželce. Fyzicky i duchovně. Praktickými věcmi, od drobností až po velké věci a také duchovně – modlitbami, Božím slovem, vysvětlováním duchovních věcí, vedením k porozumění Písmu. To je oddanost manželce, právě to znamená jedné ženy muž. Takový muž není líný ani pohodlný, ale tráví čas s Bohem, v Božím slově a se svou ženou.

Víte proč je dnes mnohem více žen v církvi než mužů? Není to proto, že by ženy byly duchovnější, ale je to proto, že muži nejsou takovými muži, jakými mají být. Až příliš často jsou změkčilí, sobečtí a líní. Ale nezapomínejte, že naším vzorem je Kristus! On je cílem naší zbožnosti. On je původcem i vůdcem naší zbožnosti. Proto musíme být takovými muži, jako byl on.

Mluvíme o starších a o jejich manželství a k takovému manželskému životu musí směřovat člověk, který má být ustanoven jako starší církve. Je to muž, který miluje svou ženu, je oddaný své ženě a slouží jí. Když si představíte takového člověka … Kdo by takového muže nechtěl jako svého vedoucího? Kdo by nechtěl, aby takový člověk byl jeho pastýřem? Vždyť to je člověk, na jehož charakteru se jasně zrcadlí Kristův charakter. Kéž z nás Pán udělá takové muže! Kéž Pán povolá mnoho takových mužů nejenom v tomto sboru, ale v celé naší zemi. Moji milí, tohle je životně důležité – jestli chceme, aby naše děti a naši vnuci žili ve zdravé církvi, která bude uctívat Krista v Duchu a v pravdě, nesmíme ucuknout ani o malý kousek z toho, co říká tento text.

S kvalifikací starších stojí a padá, jaké evangelium se bude kázat, jaké životy se budou žít, jestli církev bude opravdovou církví, jestli bude skutečnou nevěstou nebo se z ní stane nevěstka. 

Osnova kázání: