Miluj bližního svého - negativ (Př 6,1-35)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Neopovrhuj varováními, která přináší Boží moudrost

Jaroslav Kernal, Praha 3. prosince 2017

Pokoj vám a milost, milí přátelé, milovaní svatí. Pokračujeme v našem studiu knihy Přísloví a máme dnes před sebou šestou kapitolu. Znovu se jedná o poetickou výzvu k moudrosti. Opět před sebou máme nádherné dílo hebrejské poezie a zároveň mocné a hluboké vyučování o Boží moudrosti. Budeme číst Přísloví 6,1-35.

Máme před sebou kapitolu, která se liší od té předchozí i od kapitoly následující. Jak pátá, tak sedmá kapitola se zaměřují na jeden předmět, i když každá z jiného úhlu pohledu – je to varování před cizoložstvím. Podstatná část šesté kapitoly na toto téma navazuje. Ovšem na začátek šesté kapitoly je vloženo devatenáct veršů, v nichž jsou čtyři krátká básnická vyjádření, která se týkají různých oblastí života člověka. Není zcela jasné, proč je tento oddíl vložen jakoby mezi texty, které varují před cizí ženou. Jeden důvod možná je, abychom nepodlehli dojmu, že moudrost se bude ukazovat hlavně na manželské věrnosti. Manželská věrnost je důležitá, ale Boží moudrost jde mnohem dále. Můžeme říci, že v těch nejbližších vztazích bude začínat, ale nezůstane jenom zde.

O tom je šestá kapitola knihy Přísloví. Můžeme ji rozdělit, i když ne zcela symetricky, na pět varování. Jedná se o pět oblastí lidského života, které tvoří negativ ke druhému největšímu přikázání – přikázání milovat svého bližního jako sebe samého. V Přísloví 6 je obrácené, negativní vyjádření této lásky, která má pronikat život křesťana, lásky, která je spolu se svatostí dokonalým projevem Boží moudrosti. Ježíš Kristus řekl, že podle vzájemné lásky svět pozná Kristovy učedníky (J 13,35). Před sebou máme negativní vyjádření této vzájemné lásky, tedy všechno, čeho bychom se měli vyvarovat, pokud chceme milovat své bratry a sestry a prokazovat jim tuto Kristovu lásku, která naplňuje naše životy. Boží láska je vylita do srdcí Božích dětí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5), když jsme uvěřili v dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Přísloví 6 nám velmi praktickým způsobem ukazuje, jak máme žít podle Kristových přikázání a naplňovat Kristův zákon, tedy milovat se láskou, kterou on nejprve miloval nás.

Ještě než půjdeme k jednotlivým varováním, která jsou v našem textu, musíme se zastavit u samotného srdce této kapitoly, kterým jsou verše:

  • Př 6:20-23 Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj. Přivaž si je natrvalo k srdci, oviň si je kolem hrdla. Povedou tě, kamkoli půjdeš, když budeš ležet, budou tě střežit, procitneš a budou s tebou rozmlouvat. Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu.

Je tady jasný odkaz do Deuteronomia 6 (v. 6-9) a 11 (v. 18-21). Je tady příkaz pro děti, aby poslouchaly své rodiče, a je tady výzva pro rodiče, pro oba rodiče, otce i matku, aby vyučovali své děti Božímu slovu, aby vedli své děti do Písma a učili je žít s Bohem a podle Božích příkazů. Šalomoun říká, že Boží slovo se má stát součástí našeho života, takže s námi bude rozmlouvat, má být tak hluboko v našem nitru, v našem srdci i v naší mysli, že podle něj budeme jednat, aniž o to budeme nějak významně usilovat. Boží slovo bude světlem pro naše nohy (Ž 119,105). Ale to znamená, že musíme znát Boží slovo, že ho potřebujeme číst, studovat, učit se ho zpaměti, rozjímat nad ním a naslouchat jeho výkladu. Pavel napsal:

  • Ko 3:16 Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

Křesťané, jak je to s vámi? Pro mnoho křesťanů je dnes Bible v lepším případě orákulem, tedy věšteckou pomůckou, než slovem života. Chtějí někam zapíchnout prst a slyšet „Boží vůli“ pro svůj život. V tom horším případě Boží slovo raději nechtějí používat vůbec, protože to je podle nich litera, zatímco „duch“ je to, co prožívají, co cítí, co se jim zdá, jaký mají z něčeho pocit nebo dojem. A podle toho vypadají jejich životy.

Vyučování nás bude osvěcovat, říká náš text. Jsem velmi vděčný za to, že toužíte být vyučováni Božím slovem. To je dnes mezi křesťany vzácné. Lidé rádi uslyší všechno možné – psychologické filozofie vycházející z ateismu, náboženské nesmysly postavené na tradici, obskurní teorie a výpočty konce světa – takové věci budou ochotní poslouchat hodiny, ale nechtějí slyšet jednoduchý výklad Božího slova. V mnoha církvích se dnes kázání smrsklo na patnácti nebo dvaceti minutové zamyšlení, v němž řečník poví posluchačům, co ho tak napadlo při přemýšlení nad Písmem nebo nad životem nebo při pozorování politické situace. Ale kdo dnes vykládá, skutečně vykládá text Božího slova?

Co je ale cestou života podle Přísloví 6? Domluvy a kárání! Příkaz a vyučování. Potřebujeme Boží slovo! Potřebujeme světlo zdravého učení. Pojďme tedy do textu šesté kapitoly Přísloví. Je tu první varování:

I. Varování před ručením (v. 1-5)

  • Př 6:1-5 Můj synu, jestliže ses zaručil za svého druha nebo se zavázal rukoudáním za cizáka a zapletl se výroky svých úst, a výroky svých úst se chytil, udělej, můj synu, toto: Hleď se vyprostit. Dostal ses do rukou svého druha. Jdi, vrhni se do bláta a naléhej na svého druha. Nedopřej svým očím spánku, ani zdřímnout nedávej svým víčkům. Jak gazela vytrhni se z rukou, jako ptáče z rukou čihařových.

Nenech se spoutat lidským jhem, nenech se spoutat tím, že se zadlužíš nebo se zaručíš za dluhy někoho dalšího. Jestli ses zapletl výroky svých úst, a tento text říká, že takové výroky byly pošetilé a hloupé, potom udělej všechno pro to, aby ses z takového břemene vyvázal. Je lépe přijít o svou důstojnost, než o svůj majetek. Je lepší vrhnout se do bláta, pokořit se a udělat všechno pro to, aby se člověk vyvázal ze záruky nebo z dluhu, než být v rukou člověka a být závislý na jeho milosti.

V těchto pěti verších nám Písmo předkládá velmi naléhavé a intenzivní obrazy, které nás mají varovat před ručením a před zadlužováním. Naléhej na svého druha, nedopřej svým očím spánku, vytrhni se jako gazela – hleď se vyprostit z takového závazku! Zde není žádné požehnání ani milost. Milost totiž najdeme jenom u Boha, nikoliv u lidí.

Bible ale nezakazuje zadlužování. Ale ukazuje, jak je to nemoudré. Jsou situace, kdy není zbytí – ať již v případě, kdy člověk podniká, nebo jde o zajištění existence například při pořizování bydlení, ale i v takových případech má člověk hledat moudrost u Boha a zkoumat, zda není možné zařídit věci jinak. Jestliže máte někomu platit deset tisíc měsíčně, abyste si mohli pronajmout byt, nebo zaplatíte bance stejnou částku, abyste mohli jednoho dne takový byt vlastnit, potom je rozhodně moudřejší ta druhá varianta. Ale pokud si člověk půjčuje proto, že jeho výdaje překračují jeho příjmy, potom takový člověk jedná jako hlupák.

Jak by se měla v této oblasti projevovat Kristova láska v životech křesťanů? Negativní stránku už jsme si ukázali – neměli bychom ručit ani se zadlužovat. Co je na opačném konci spektra?

Izraelci měli zakázáno půjčovat svým bratrům na úrok. Mohli na úrok půjčovat jenom cizincům. Ale měli se postarat o potřebného mezi sebou tím, že mu půjčí. Bůh pro Izrael ustanovil roky milosti, což měl být každý sedmý a každý padesátý rok. V roce milosti měly být odpuštěny všechny dluhy, propuštěni izraelští otroci a anulovány některé převody pozemků. Nemáme ale žádný doklad o tom, že by to v Izraeli někdy takto fungovalo. Při půjčování potřebným s tím ale Izraelci neměli kalkulovat.

  • Dt 15:9-10 Dej si pozor, aby v tvém srdci nevyvstala ničemná myšlenka, že se blíží sedmý rok, rok promíjení dluhů; že tedy budeš na svého potřebného bratra nevlídný a nedáš mu nic. On by kvůli tobě volal k Hospodinu a na tobě by byl hřích. Dávej mu štědře a nebuď skoupý, když mu máš něco dát, neboť kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná ve všem, co děláš, ve všem, k čemu přiložíš ruku.

To je něco, co mělo ukazovat dopředu, co bylo stínem, který byl naplněný v Kristu, co nás vede k novozákonnímu principu, o němž říká Pán Ježíš:

  • Lukáš 6:34-35 Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.

Prokazujte svou lásku štědrostí. Nebuďte jako hlupáci, kteří se zaváží lidem, zadluží nebo zaručí za jiné, ale jednejte jako moudří, tedy jako milované děti Boží, které slouží druhým z hojnosti, kterou je Bůh zahrnuje. To je naplněním Kristova zákona. A to nás také vede k druhému varování:

II. Varování před leností (v. 6-11)

Nemáme být těmi, kteří se zaručují za druhé, ale máme být těmi, kteří jsou štědří a ve své lásce dávají – ať již hmotné věci nebo službu, a nic nežádají zpět. Ale abychom mohli dávat, musíme mít z čeho. A proto je tu varování před leností, protože lenost je jedním z velkých projevů hlouposti.

  • Př 6:6-8 Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu.

Všimněte si, že tento text říká, že lenoch je hlupák. Každý hlupák nemusí být lenoch, ale lenoch je vždycky hlupák i přesto, že je schopen vymyslet nejrůznější teorie a výmluvy, který by ospravedlnily jeho lenost:

  • Přísloví 26:13 Lenoch říká: „Na cestě je lvíče, v ulicích je lev.“

Nikam nemůžu jít, co kdybych potkal lva. Proč bych se měl namáhat, v létě si opatřovat pokrm a o žních svou potravu, když zima je tak daleko. Vždyť nevím, co bude zítra. S leností je mnohdy spojená naivita a dokonce pokoušení Boha a často jsou od sebe nerozlišitelné. Setkal jsem se křesťany, kteří říkali – proč bych si měl něco šetřit na důchod, stejně nevím, jestli tady budu a Bůh se přece nějak postará. Ne vždycky, ale často za takovými slovy stojí právě lenost. Proč bych měl přemýšlet o budoucnosti, když žiju v současnosti. Milí přátelé, budoucnost přijde rychleji, než se nadějete.

Pán Ježíš nás učí, abychom se neznepokojovali a nedělali si starosti o to, co budeme jíst a co si budeme oblékat. Ale musíme číst ta slova v jejich kontextu – Ježíš zdůrazňuje, že starosti o časný život nemohou být prioritou křesťanského života. Ale neříká nic o tom, že bychom měli být lhostejní, líní nebo že bychom měli přestat pracovat, protože Bůh se o nás postará. Podívejte se, co zdůrazňuje:

  • Mt 6:33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Hledání Božího království se neobejde bez píle a úsilí. Tato píle má být zjevná v životě křesťana ve věcech časných i věčných. Proto Šalomoun říká:

  • Př 6:9-11 Jak dlouho, lenochu, budeš ležet? Kdy se probudíš ze svého spánku? Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec.

Všimněte si toho kontrastu – trochu pospíš, trochu zdřímneš a je to. Na jedné straně jsou zdánlivě malé věci, které vůbec nejsou špatné, ale na druhé straně je chudoba a nouze. Každá dlouhá cesta je složená s mnoha malých kroků. Lenoch zakusí nouzi a bude hladovět. A to platí ve fyzickém slova smyslu – i když dnešní doba se svým sociálním zabezpečním lenochů jde v tomto přímo proti Božímu slovu, a platí to i v duchovním slova smyslu. Budeme-li mluvit o fyzické lenosti, Písmo přikazuje:

  • 2 Tesalonickým 3:10 Kdo nechce pracovat, ať nejí!

V tomto smyslu a v tomto duchu by křesťané neměli podporovat žádnou formu zahálky, žádnou formu sociálního zabezpečení těch, kdo nechtějí pracovat, žádnou formu ekonomické imigrace, která chce snadný život na dávkách. Jak řekl jeden Afričan – slyšel jsem o zemi na severu, kde vám platí za to, že jste. To je přímo proti tomu, co učí Písmo. Máme pomáhat potřebným a starat se o nuzné, ale pokud někdo nechce pracovat, máme ho nechat hladovat. Je to jeho rozhodnutí a jeho lenost.

Ale lenost má vedle fyzické také duchovní podobu: „Hledejte nejprve!“

  • Přísloví 19:15 Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět.

To může být jak o fyzické lenosti, stejně jako o té duchovní. A právě tak jako se hladový člověk spokojí se zbytky, které jsou určené prasatům, i hladová duše se spokojí s každou hořkostí. Dokonce Písmo říká:

  • Př 27:7 Sytý šlape i po plástvi medu, kdežto hladovému je každá hořkost sladká.

Kdo se duchovně nesytí správně a není pilný duchovním růstu, bude hladovět a nakonec mu každá hořkost bude sladká, každý nesmysl a každá hloupost budou pro takovou duši přitažlivé, jako jsou sladké pochoutky pro jazyk. Duch Boží nevede Boží děti k zahálce, ale k naplněnému životu, který je odevzdaný práci pro Boží království, ať již v duchovní nebo v materiální rovině. Pavel napsal mladé církvi do Tesaloniky:

  • 1Te 4:11-12 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

A to nás vede k třetímu varování v našem textu:

III. Varování před ničemností (v. 12-15)

Šalomoun varoval svého syna před ručením a před leností, protože v tom žádná moudrost není. Nyní ho vede k moudrosti, která souvisí se vztahy:

  • Př 6:12-15 Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má plná ústa falše, mrká očima, nohama cosi naznačuje, svými prsty ukazuje. V srdci má proradnost, osnuje zlo v každém čase, vyvolává sváry. Proto náhlá pohroma ho stihne, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo.

Mluví se tu doslova o člověku zkázy, o muži nicotnosti a prázdnoty. Je to varování před takovým člověkem, ačkoliv zde nejsou varovná slova, jako v předchozích dvou případech, spíše je tu jenom popis takového člověka. Ale kromě toho je tu popsaná také jeho cesta a jeho úděl – pohroma, zkáza, rozdrcení a věčná záhuba, kterou nikdo nemůže zhojit. Ničemný člověk, který možná vypadá „zbožně“, ale jeho život ho nakonec odhalí.

Ústa, oči, nohy, prsty a nakonec, a především srdce. Jeho údy jsou plné zla a nepravosti, jeho mysl je naplněná bezbožností, jeho srdce touží po páchání ničemností, jeho ústa vyvolávají sváry. Pavel v listu Římanům tvrdí, že křesťané byli vysvobozeni z moci hříchu a svými údy už nyní neslouží hříchu, ale vydávají je cele do služby spravedlnosti (Ř 6,11-14). A možná si dokonce vzpomenete na podobný popis z 1. Timoteovi 6, kde Pavel psal o lidech, kteří se odvrátili od pravé zbožnosti, která je založená jenom a jedině na díle Ježíše Krista, a staví na lidských výmyslech.

  • 1Tm 6:3-5 Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení.

To je varování pro každého křesťana. Hlídej svoje srdce, dávej pozor na svá ústa, kontroluj, co dělají tvé prsty, soustřeď se na to, kam kráčejí tvé nohy, a dívej se na správné věci. To je cesta moudrosti – je složená ze zbožnosti a svatosti. To je srdce, které je odevzdané Kristu, ústa, která oslavují jeho samotného i jeho dílo na kříži Golgoty, ruce vydané službě Pánu, nohy, které spěchají šířit evangelium a oči, které jsou upřené vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží. Taková láska ke Kristu nemůže zůstat sama a bude se následně projevovat láskou k bratrům a sestrám v církvi. Stejným směrem směřuje také následující text v Přísloví 6 – mluví o vztazích mezi bratry, tedy o vztazích v církvi. Je tu čtvrté varování:

IV. Varování před ohavností (v. 16-19)

Na tomto místě máme jediné číselné přísloví, které se nachází mimo 30. kapitolu, která je složená především z takových přísloví:

  • Př 6:16-19 Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry.

Oči, jazyk, ruce, srdce, nohy – znovu tady máme jednotlivé údy člověka, které jsou v tomto případě oddané hříchu a dělají to, co Bůh nenávidí a co je mu dokonce ohavností. Slovo ohavnost se často používalo k popisu nejhoršího modlářství, a právě tak se Bůh dívá na jednání, které je popsané v těchto verších – s nejhlubším odporem a se svatou nenávistí.

Všimněte si, že všechno to jednání, které je tady popsané, mluví o vztazích k bližním. Je to přesný opak milování bližního. A můžeme sem zahrnout také všechno, o čem jsme dosud mluvili v knize Přísloví. Jsou tady přezíravé oči, které mluví o pýše člověka a o jeho lhostejnosti vůči druhým. Je tady zrádný jazyk, tedy jazyk, který zrazuje, podvádí, klame druhé, je to neupřímnost a dvojakost, tedy pokrytectví. Ruce, které prolévají nevinnou krev, ruce násilníka, který ubližuje druhým, jednání arogantního a hrubého člověka, který zraňuje, aniž by proléval krev – takové jednání Bůh nenávidí. Srdce, které spřádá ničemné plány – takové srdce se nakonec pozná, jak jsme viděli před chvílí. Je to srdce naplněné nepravostí, špatnými věcmi, hříchem, ničemností a vede člověka jenom k záhubě. Nohy, které běží za zlem, protože se nemohou udržet a musí být tam, kde se „něco“ děje, táhne je to na cestu svodu, do bahna hříchu. Křivý svědek, člověk, který lže, pomlouvá druhé, vydává o nich křivé svědectví, mluví za jejich zády, ale není to chvála, která by vycházela z jeho úst, nýbrž kritika a odsouzení. A konečně člověk, který vyvolává mezi bratry sváry – je to člověk zbavený pravdy, jak jsme viděli v 1Tm 6,5, je to hlupák, který vnáší mezi lidi neklid, nepřináší mezi bratry pokoj, ale svár, rozdělení, hádky. Libuje si ve slovních potyčkách, nejde mu o to, aby spojoval a budoval, ale aby sekal a řezal. To je Hospodinu ohavností, je to přesně to, co Bůh ze srdce nenávidí.

Kniha Přísloví na jiných místech popisuje všech těchto sedm věcí jako ohavnost před Bohem. Kromě toho je toto slovo nejčastěji používáno v Bibli v souvislosti s modlářstvím nebo v taktovém kontextu, kdy je něco nespravedlivého vydáváno za spravedlnost, například falešné váhy jsou Hospodinu ohavností (Př 20,10.23). Nebo:

  • Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Př 17,15)

Přinášení špatných obětí nebo oběť svévolníků, tedy přinášení obětí se špatným motivem – i to je Hospodinu ohavností (Př 15,28). Obsáhlý oddíl o ohavnosti před Hospodinem potom najdeme v zákoně Mojžíšově a týká se sexuálních hříchů, především homosexuality (Lv 18,22nn).

Ale láska ke Kristu a k bližním je naplněním zákona a taková láska se bude projevovat v pokorné a ochotné službě, rodině na prvním místě a domácím víry v těsném závěsu. Je to služba, do které jsou zapojené oči, které hledí na potřeby bližních, jazyk, který povzbuzuje v následování Krista, ruce, které pracují, aby se mohly rozdělit s potřebnými, srdce, které promýšlí, jak může pomoci i nohy, které spěchají tam, kde je potřeba. Taková služba je přesným opakem lenosti popisované v předchozím oddíle, protože jde vstříc bližnímu, hledá, jak pomoci a jak sloužit.

A tím se dostáváme k poslednímu varování, k nejdelšímu úseku celé kapitoly, k celé její druhé polovině. Toto páté varování je:

V. Varování před cizí ženou (v. 20-35)

Už jsme mluvili o verších dvacet až dvacet tři, které jsou povzbuzením k následování Krista a k poslušnosti jeho slovu. Poslušnost příkazům a napomenutím je tou nejlepší ochranou a cestou k moudrosti.

  • Př 6:24-25 Budou tě střežit před špatnou ženou, před úlisným jazykem cizinky. Nedychti v srdci po její kráse, ať tě svými řasami neuchvátí!

Vyvaruj se cizí ženy, chraň své srdce! Ze srdce vychází život, proto ho musíš střežit a zachovat ho pro toho jediného na prvním místě, pro Ježíše Krista a – pokud je to tvůj případ – potom také pro svého manžela nebo svou manželku. Vždycky to však musí být v tomto pořadí a kromě těchto dvou osob, případně jediné osoby Ježíše Krista, pokud jste z Boží vůle sami, nesmí mít ve vašem srdci nikdo další takové místo, jako je místo oněch dvou. Boží slovo nám opět přináší velmi vážné varování:

  • Př 6:26-29 Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši. Může si kdo shrnout do klína oheň a nespálit si šaty? Což může někdo chodit po žhavém uhlí, a nepopálit si nohy? Tak dopadne ten, kdo vchází k ženě svého druha; nezůstane bez trestu, kdo se jí dotkne.

Přátelé, jde o duši. Zahrávat si s cizoložstvím je zahrávání si s ohněm. Je možné, abyste se nespálili, když strčíte ruku do ohně? Je možné dopouštět se cizoložství a dopadnout dobře a nezůstat bez trestu? Odpověď je zjevná – nezůstane bez trestu. I když svět možná tvrdí, že správné je zatloukat, Boží slovo říká, že správné je zůstat věrný. Nevěra, nevěrnost, cizoložství i smilstvo jsou projevem hlouposti, arogance, pýchy, sobectví, nelásky a neochoty sloužit. Takové věci nemají místo v křesťanském životě. Šalomoun připojuje další varování v podobě přirovnání:

  • Př 6:30-31 Nepohrdá se zlodějem, že kradl, aby se nasytil, když měl hlad. Je-li však přistižen, nahradí to sedmeronásobně, dá všechen majetek svého domu.

Boží slovo tady neobhajuje krádež, ani neříká, že v případě hladu je krádež legitimní. Mluví o tom, že hlad může dovést člověka k tomu, že se z něj stane zloděj. A jako zloděj ponese důsledky svého jednání – nahradí škodu i s úroky, přijde o všechen majetek svého domu. Ale kdo cizoloží, je na tom mnohem hůře – jednání cizoložníka není důsledkem hladu, ale důsledkem chtíče, a to není nic jiného než neovládané sobectví.

  • Přísloví 6:32-35 Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí. Sklidí jen rány a hanbu a jeho potupa nebude smazána. Neboť žárlivost rozpálí muže, ten bude v den pomsty nelítostný. Nepřijme žádný dar na usmířenou, nepovolí, i kdybys sebevíc úplatků dával.

Tady se nám skládají dohromady všechny nectnosti, které jsme viděli v první polovině kapitoly. Špatný závazek vůči člověku, lenost ve vztahu k vlastní manželce nebo manželovi, což je mimochodem častá příčina nevěry ve vztahu, kdy člověk není ochotný přemýšlet o tom druhém a jednat v jeho nejlepším prospěchu, ale myslí jenom na sebe stejně jako lenoch. Je tady ten nejhorší druh ničemnosti, protože nevěra je zradou vlastního partnera, je tu lež, pokrytectví, přetvářka, špatné plány v srdci člověka, nohy, které spěchají za zlem i ruce, které prolévají nevinnou krev. To všechno stojí za cizoložstvím a smilstvem, a kdo se ho dopouští, nemá rozum a činí to k vlastní zkáze. Boží slovo k tomu říká:

  • 1 Korintským 6:15-18 Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘. Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.

Znovu je to přesný opak toho, čím má křesťan být a jak má jednat. Nepatří sám sobě, ale patří Kristu – bylo za něj zaplaceno výkupné! (1K 6,19-20). Proto má svým tělem oslavovat Boha.

Nejde to jinak než začít u svých nejbližších – a nezáleží na tom, jestli jsou křesťané nebo nejsou. Boží slovo je tady nekompromisní – i kdyby ti nejbližší z naší rodiny byli nepřátelé evangelia, je naší povinností jim sloužit jako samotnému Kristu. Zvlášť v takových vztazích, které nelze rozloučit – jako je manželství. A tohle je možné jenom tehdy, pokud se cele upneme ke Kristu, pokud svou sílu budeme čerpat od něj, z jeho veliké moci, kterou prokázal ve svém zmrtvýchvstání.

Viděli jsme negativní popis lásky k bližnímu – viděli jsme, jak by rozhodně neměl vypadat křesťanský život. Nic z toho, o čem jsme mluvili, by se nemělo nacházet v našich životech. A pokud to tam je, musíme činit pokání, oddělit se od takového hříchu a rozhodně následovat Pána. Jenom v moci Ducha svatého je možné přemáhat hříšné sklony staré přirozenosti, jenom s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naší víru od počátku až do konce, máme naději, že doběhneme do cíle, zatímco naše rty budou vyznávat jeho jméno a oslavovat jeho dobrotu a naše ruce budou sloužit našim bližním k jeho slávě. Amen. 

Osnova kázání: