Město na hoře ležící (1Tm 3,14-16)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Podstata, poslání a poselství církve

Jaroslav Kernal, Praha 7. května 2017

Pokoj vám a milost milovaní svatí, milí přátelé i hosté, zdravím vás ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Pokračujeme ve výkladu Pavlova prvního listu Timoteovi a jsme u veršů, které tvoří vrchol celého listu. Budeme se dnes zabývat verši 14-16. Pokud máte Bible, otevřete je spolu se mnou v jednom z nejkrásnějších textů, které v Písmu máme. 1Tm 3,14-16.

Pavel mluví o Božím domě, jímž je církev. Pavel říká Timoteovi, jak si musí počínat v církvi, jak to musí vypadat v církvi, jaká církev musí být.  

  • 1 Timoteovi 3:15 Toto ti píšu, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

Ten důraz je nepřehlédnutelný a minule jsme si uzkázali právě na Božím domě, jak důležité je, aby všechno bylo postavené na Božím slově, aby se všechno dělo tak, jak to Bůh předepsal, určil. Není to tedy otázka volby, nezáleží to na nás, ale je to jasný výrok Božího slova. Bůh ustanovuje normu pro církev. V našem dnešním textu se zaměříme na to, jaká je podstata církve, jaké je její poslání a co je jejím poselstvím, což je vlastním obsahem veršů 15 a 16. Církev je Boží dům, který je vybudovaný z živých kamenů. Tyto živé kameny jsou „navzájem pevně skloubované dohromady“, jak Pavel napsal v Ef 2,21. Těmi živými kameny jsme my, moji milí, kteří věříme v Pána Ježíše Krista. To je církev – žádné budovy, žádné organizace, ale lidé, kteří byli obmyti Kristovou krví, kteří byli vykoupeni z otroctví hříchu a jsou proměňováni mocí Ducha svatého.

Ovšem neustále si potřebujeme my, stejně jako církev v Efezu, kam mířil Pavlův dopis Timoteovi, stále připomínat, že Bůh nám ve svém Slově ukázal jasný vzor toho, jak má církev vypadat. Kontext, v jakém Pavel píše, a slova, která používá, to vše je velmi specifické a vážné a my jsme o této závažnosti mluvili minule, když jsme rozebírali, co to znamená, že církev je Boží dům. Pavel mluví o Božím domě a o tom, jak si křesťané mají počínat v Božím domě, kterým je církev živého Boha. A to je první bod našeho kázání, je to o podstatě církve.

I. Podstata církve

  • 1 Timoteovi 3:15 … jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

Když Pán Ježíš mluví s Petrem o vzniku církve, reaguje na jeho vyznání víry v Krista jako Mesiáše, syna živého Boha a říká:

  • Mt 16:18 A na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

Všimněte si několika drobných věcí v tomto textu. Na prvním místě – a to je něco, co nemůžeme přestat zdůrazňovat: Kdo buduje církev? Kristus! „Já zbuduji církev.“ To jsou jeho slova. On je Pánem církve, je její hlavou. On je tím, kdo působí v církvi a dává jí růst. S tím souvisí druhá otázka: Komu patří církev? Kristu! Zbuduji svou církev. Církev je lidem, který Kristus vykoupil. Církev je Boží lid, církev jsou ti, které Kristus vykoupil, církev jsou ti, za něž Kristus zaplatil na kříži Golgoty, to jsou ti jediní, které Kristus miluje odvěkou láskou. Tento lid, je jeho lidem. Patří Kristu a nikomu jinému. Ve Skutcích 20,28 doslova stojí, že Bůh získal církev svou vlastní krví! Ukazuje to, že Kristus je Bůh a církev patří jen jemu. A mimo jiné tato skutečnost také ukazuje, že o církvi můžeme mluvit až od chvíle, kdy bylo Kristovo dílo dokonáno, kdy byl vyvýšen nad všechny mocnosti a vlády (Ef 1,22-23) a ustanoven svrchovanou hlavou církve.

Starozákonní věřící jsou součástí církve a po Kristově vítězství na kříži Golgoty byli připojeni ke Kristově církvi, ale nikdy nebyli součástí Kristovy viditelné církve. Budou součástí viditelné církve, ale teprve té oslavené, té, která bude shromážděna kolem Krista a bude složená z lidí ze všech národů, jazyků, kmenů a ras, kteří budou proměněni a budou mít nová těla, v nichž budou oslavovat svou hlavu, Beránka sedícího na trůnu. Písmo mluví o tom, že toto bylo tajemství, které bylo skryté, ale nyní je odhalené skrze apoštoly a proroky. Církev byla tím tajemstvím, které bylo zjevené teprve po Kristově vítězství. Duch svatý, který byl vylit v den letnic, potvrdil toto vítězství a přinesl něco, co tady nikdy předtím nebylo – trvalé přebývání Boha v životech věřících. Jsme zapečetěni Duchem a Duch svatý s námi bude už na věky. To je církev. Kristova nevěsta!

Ještě jedné věci si všimněme v Mt 16,18 – a to je charakter církve, tedy něco, co už nás vede k našemu textu v 1. Timoteovi. Jaká je církev popisovaná v Mt 16,18? Je to vítězná církev. Brány pekel ji nepřemohou. Je to církev, která dobývá, útočí, která vychází s evangeliem, s mečem Božího slova a zvěstuje toto evangelium Kristovo, které je mocí Boží ke spasení. Každý, kdo věří v Krista, je spasen a je vyrván z moci temnoty, ze spárů ďábla a přenesen do království milovaného Božího Syna. Církev je vítězná, protože je to Kristova církev a proto, že ji Kristus sám buduje.

Tímto se dostáváme zpátky k našemu textu. Ve  verši 15 jsou tři charakteristiky Kristovy církve. Tu první už jsme probrali – církev je Boží dům, u těch dalších dvou se musíme na chvilku zastavit, protože teprve dohromady nám dávají dobrý obrázek podstaty Kristovy církve. Nejprve zde stojí, že se jedná o:

A. Církev živého Boha

Dům Boží je církev živého Boha. Milí přátelé, v této věci panuje mezi křesťany velký zmatek. Někteří křesťané na základě mylné interpretace některých starozákonních textů (např. Ez 40nn) očekávají, že Židé znovu postaví v Jeruzalémě chrám, a to bude dům Boží, kde usedne antikrist. Ale moji milí, náš text je velmi jasný – dům Boží je církev živého Boha. To je ten pravý Boží dům, na který ukazoval Šalomounův chrám i Mojžíšův stánek. To je jediný dům, kde Bůh přebývá a bude přebývat.

A církev je tady nazvaná církví živého Boha. To není jenom o vlastnictví, i když i na to toto označení ukazuje. Ale mluví to o Boží přítomnosti. Bůh je přítomný ve své církvi. Živý Bůh je uprostřed svého lidu. Svatý Bůh je mezi námi, s námi a v nás! Boží moc působí v našich životech i skrze ně. Proto Pavel napsal korintské církvi, kde se lidé chlubili tím, že mluví v cizích jazycích, které se nikdy neučili, že by si přál, aby místo toho raději všichni prorokovali. Proč? Protože v tom se projeví Boží moc skrze ně:

  • 1K 14:23-25 Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili v jazycích, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte? Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: ‚Vskutku je mezi vámi Bůh!‘

To je církev živého Boha. To nám ukazuje, kde máme hledat Boží moc, kde máme hledat Boží působení. Na prvním místě v usvědčení z hříchu, v usvědčení z bezbožnosti, lhostejnosti a otupělosti vůči Bohu. Tohle je Boží moc, která proměňuje lidské životy – ne tak, že vám dá novou a lepší práci, nebo dražší auto, nebo lepší vztahy. Bůh svou mocí mění zatvrzelost lidského srdce a dává nové srdce naplněné skutečnou Boží láskou. Bůh mění naše touhy, naše motivy, naše představy, naše smýšlení, a nakonec také naše jednání. Často Bůh dokonce mění i okolnosti našich životů – někdy k lepšímu měřeno měřítky okolního světa – což je něco, co vidíme hlavně v naší západní společnosti, ale někdy mění také okolnosti k horšímu. Jsou místa na světě, kde stát se křesťanem znamená podepsat si rozsudek smrti. Minulý týden jsem mluvil s jedním misionářem z turecké části Kypru. Říkal mi, jak je to těžké pro Turky, aby se stali křesťany. A když jsem se ptal, co je největší překážkou, řekl mi, že rodina. Stát se křesťanem znamená stát se mrtvým pro svou rodinu. Znamená to být odepsaný, oddělený, ztracený, vyděděný, možná dokonce zabitý. To je cena za následování Krista, ale to je také dílo živého Boha a je to důkaz, že Bůh pracuje v životech lidí. Před časem obletěly svět obrázky muslimů z ISIS, kteří vraždili křesťany. Ale každý křesťan dostal šanci zachránit se – stačilo zříci se Krista. Nikdo z nich to neudělal, protože Bůh změnil jejich srdce. Poslouchejte, co říká Ježíš o skutečné Boží moci, která působí v životech křesťanů:

  • Mt 10:32-39 Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

To není moc podle obrazu tohoto světa. Ale je to moc podle obrazu Božího. Tohle je způsob, jak Bůh mění životy lidí. Kristus za nás položil svůj život, proto ho chceme následovat a položit život za bratry. To je význam slov „církev živého Boha“. To není o nějaké šou, to není o padání na zem, není to o vyhánění démonů a uzdravování, není to o prosperitě ani o lepším životě. Viděl jsem krátký dokument, kde se ptali lidí z církví, proč věří v Boha – zazněla řada odpovědí typu „mám lepší život“, „v církvi jsou skvělí lidé“, jeden kazatel-filozof řekl, že má zkušenost s Kristem, ale pokud by toto měl být důvod, potom stejný důvod mají nevěřící k tomu, aby nevěřili, protože nemají zkušenost s Kristem. Ale co říká náš dnešní text? I tady máme odpověď na otázku, proč věříme v Boha – nejenom proto, že Bůh je živý a jedná uprostřed své církve, ale – a to je další věc v našem textu – protože je to pravda. Evangelium je pravda a církev je:

B. Sloup a opora pravdy

Co to znamená? Mohli bychom jednoduše říci, že Pavel tady používá dvě slova, aby vyjádřil jedinou věc – tedy že církev nějakým způsobem podepírá pravdu. Ale nejsem si úplně jistý, že to je smysl Pavlových slov. Věřím, že pečlivě vybral slova, která použil a tím, že použil dvě podobná slova, nechtěl jenom zdůraznit tento jeden význam – církev jako opora pravdy. Obě slova, která Pavel použil, jsou svým způsobem problematická. Je zde jasné a jednoznačné slovo sloup – ale co si představit, když se řekne sloup pravdy? Podobně druhé slovo – opora, je slovo, které je použité jenom jednou v celém Písmu, a u takových slov je vždy dost těžké určit přesně jejich význam. Některé překlady používají slovo základ nebo základna, ale v řecké literatuře se toto slovo v tomto významu nikde nevyskytuje. Potřebujeme tedy dobře vysvětlit, co znamená slovo opora a v jakém smyslu je církev oporou pravdy.

Podívejme se nejprve na slovo sloup. Ve Starém zákoně je jenom několikrát slovo sloup použito ve smyslu architektonického podpěrného zařízení. David vystavěl svůj dům na 45 sloupech (1Kr 7,2-3). Samson zničil dva hlavní podpěrné sloupy, na kterých stál palách Pelištejců a dům se zřítil (Sd 16,29). Moudrost si vystavěla dům a vytesala sedm sloupů (Př 9,1). Ezechiel mluví o novém chrámu, v němž budou sloupy (Ez 40,49). Dalších více než stopadesát míst ve Starém zákoně mluví o sloupech v jiném slova smyslu než jako o podpěře v architektuře. Nejčastěji se mluví o posvátných sloupech, které měli Izraelci zakázáno stavět, protože takové stavěly pohanské národy a uctívaly je – Izraelci měli všechny pokácet. Ještě předtím, než to Bůh zakázal, postavil Jákob dva posvátné sloupy – jeden v Bételu, což mimochodem znamená „dům Boží“ (Gn 28,22). Lotova žena byla proměněna v solný sloup (Gn 19,26), Bůh doprovázel Izraelce jako sloup ohnivý a oblakový na cestě pouští. O zemi i o nebi je napsáno, že stojí na sloupech (Ž 75,4; Jb 26,11). Pro náš text jsou myslím důležité dva další texty z Písma – jeden z nich mluví o sloupech, které nechal král Šalomoun postavit před Božím domem, před chrámem. Jednalo se o dva skoro dva metry silné a asi 12 metrů vysoké zdobené bronzové sloupy. Není jasné, proč před chrámem stály. Ale soudě podle jmen, která jim byla dána, měly být tyto sloupy svědectvím o Bohu. Jeden se jmenoval Jakín, což znamená „Hospodin utvrdí“ a druhý se jmenoval Boáz, což znamená „v síle (Hospodinově)“. To by ukazovalo na to, že tyto sloupy měly dosvědčovat Boží věrnost a Boží moc. K poslednímu starozákonnímu textu se ještě dostaneme.

V Novém zákoně je slovo sloup použito jenom čtyřikrát a pokaždé je to v přeneseném slova smyslu. Zjevení 10,1 mluví o mocném andělovi, který měl nohy jako ohnivé sloupy, tvář jako slunce a nad jeho hlavou byla duha. Tento text nám asi příliš nepomůže pochopit význam církve jako sloupu pravdy. V dopise církvi do Filadelfie (Zj 3,12) říká Ježíš o těch, kdo zvítězí:

  • … toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové.

Za slovem sloup se zde skrývá myšlenka stability, pevnosti, jistoty. Je to něco pevného, co se nepohne. Není to podpěrný architektonický prvek. Sloup v chrámě živého Boha zde není něčím, co podpírá nebo nějak nese stavbu, ale je to ujištění o tom, že Bůh zachová takového člověka a učiní, že ten, kdo zvítězí, bude navěky přebývat s Bohem a v jeho přítomnosti.

Třetí místo, kde se mluví o sloupech, je v Galatským 2,9, kde Pavel nazývá Petra, Jakuba a Jana sloupy církve v Jeruzalémě. V jakém slova smyslu byli tito bratři sloupy jeruzalémské církve? Nesli snad církev? Podpírali ji? V jistém slova smyslu je to možné, ale jak jsme si řekli na začátku, Kristus je tím, na kom je církev založena a kdo ji buduje. Pokud by církev stála na lidech, kteří by ji podpírali, takže kdyby byli tito lidé odňati, církev by se zhroutila, potom se nemůže jednat o Kristovu církev. Proto musíme rozumět sloupům jeruzalémské církve v podobném slova smyslu, v jakém rozumíme oněm dvěma sloupům před jeruzalémským chrámem. Tito muži dosvědčovali Boží věrnost a Boží moc. Tito bratři byli velkým svědectvím pro všechny, kdo se podívali na církev v Jeruzalémě.

Ve stejném smyslu mluví o sloupu poslední text Starého zákona, který nám myslím dává nejlepší porozumění tomu, co to znamená, že církev je označena jako sloup pravdy. Jsou to slova, která Bůh řekl Jeremjášovi:

  • Jer 1:17-19 Ty však přepásej svá bedra, povstaň a vyřiď jim všechno, co jsem ti přikázal. Jen se jich neděs, jinak tě naplním děsem z nich. Hle, učinil jsem tě dnes opevněným městem, sloupem železným a bronzovou hradbou nad celou zemí proti králům judským, proti jejich velmožům, proti jejich kněžím i proti lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nic proti tobě nezmohou, neboť já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.

Bůh učinil Jeremjáše železným sloupem proti králům judským i lidu země. Měl jim vyřídit slova soudu, a Bůh ho k tomu vyzbrojil, učinil ho pevným, pevně ho založil a dal mu všechno, co Jeremjáš potřeboval. Přesně v tomto smyslu je církev sloupem pravdy. Je svědectvím o Bohu – o jeho věrnosti i moci. Je to církev živého Boha. Dosvědčuje pravdu Božího slova, dosvědčuje také slova soudu. Bůh bude soudit zem, a nikdo z těch, kdo nečinili pokání a neuvěřili v Ježíše Krista, neuniknou tomuto soudu, každý, jehož jméno není zapsáno v knize života, bude uvržen do ohnivého jezera. Církev je sloupem pravdy, církev je svědectvím o pravdě. Církev je městem, které leží na hoře, je světlem světa a solí země. Jestliže se církev vzdálí od pravdy, přestává být církví – stejně jako když sůl pozbude své chuti, přestává být solí. Je k ničemu! Církev je bytostně spojená s pravdou – jak s onou Pravdou s velkým P, tedy s Ježíšem Kristem, tak s pravdou Božího slova, s evangeliem. Evangelium je slovo pravdy. Církev, která nekáže evangelium nebo ho nějak pokřivuje či zatemňuje, není církví. Kde totiž není pravda s malým p, tam z podstaty věci nemůže být ani pravda s velkým P. Toto znamená, že církev je sloupem pravdy. Nedrží pravdu ani ji nepodpírá, ale je svědectvím o pravdě, je naplněna pravdou, září pravdou, káže pravdu, žije pravdu, a tak plná života, který má svůj zdroj v Bohu.

A to nás vede k druhému slovu, které je zde použité – slovo opora. Ale nejedná se o nějakou hůlku, o kterou se někdo opírá, dokonce ani o sloup. Asi nejlépe bychom to mohli přeložit slovem záštita, val nebo opevnění – jedná se o oporu v tomto smyslu. Znamená to, že církev je obránce pravdy. Je sloupem, tedy svědectvím o pravdě a je také záštitou, pevností, ve které je pravda chráněna a bráněna proti každému bludu, proti každému závanu falešného učení. Tohle je, moji milí, charakter novozákonní církve. Káže pravdu, žije pravdu a brání pravdu. Staví se proti všemu, co se protiví Božímu slovu. Aktivně se staví proti těm, kdo svádějí démoskými naukami (1Tm 4,1-2). Církev vystupuje na obranu evangelia. To je důvod, proč byla napsána naprostá většina novozákonních listů. Nemůžeme se schovat, zalézt za zdi modlitebny, zavřít se doma a dělat, že nic z toho, co se děje tam venku, se nás netýká. Přesně ze stejného důvodu Pavel napsal, že starší musí být:

  • Titovi 1:9 … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

To je sloup a opora pravdy. To neplatí jenom o starších, ale o církvi jak o celku. Jsme společenstvím, patříme k sobě. Musíme se povzbuzovat i napomínat ve zdravém učení. Zvěstovat pravdu evangelia a také ji bránit.

Proč to tak musí být? Protože to je podstata, charakter Kristovy církve. Ale také proto, že tím se naplňuje poslání církve, což nás vede ke druhému bodu.

II. Poslání církve

Pavel napsal všechny tyto věci svému spolupracovníkovi Timoteovi, aby:

  • 1 Timoteovi 3:15 … věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.

K čemu to mělo Timotea a efezskou církev vést? Mělo je to dovést k tomu, proč tady církev je, k poslání církve. Podívejte se do následujícího verše:

  • 1 Timoteovi 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti…

Křesťanský život je o zbožnosti. Život církve je o zbožnosti, to znamená o uctívání Boha v Duchu a v pravdě, o životě ve svatosti, o životě, který je cele podmaněn Kristu a tak oslavuje Boha vším, čím je a co dělá.

Církev, to je svatý Boží lid, lid oddělený pro Boha, lid oddělený od světa, lid vytržený z temnoty hříchu a smrti do života, světla, radosti a slávy Boží. Úkolem, posláním církve je dosvědčit Boží svatost ve světě. Proto je církev sloupem a záštitou pravdy. Jenom pravda posvěcuje. Ježíš se modlil:

  • Jan 17:17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.

A zde platí totéž, o čem jsem mluvil před chvílí – musíme být posvěceni touto pravdou s malým p – tedy zapsaným Božím slovem, které má skutečně moc nás proměnit a dát nám podíl mezi těmi, kdo jsou posvěceni (Sk 20,32). Pokud zde nebude posvěcení skrze zapsané Boží slovo, tedy poslušné a ochotné podřízení se Písmu, potom zde nebude ani posvěcení pravdou s velkým P, tedy posvěcení samotným Kristem, nebude zde vztah s Kristem. Vztah s Kristem se vždycky měří vztahem k jeho Slovu. Ježíš řekl:

  • Jan 14:23-24 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.

Proto mnozí v onen den uslyší z úst Pána Ježíše ta strašlivá slova:

  • Mt 7:23 Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

Nemůžeme oddělit Krista od jeho Slova, od Bible. To je něco, co patří dohromady. Je tolik lidí, kteří se prohlašují za křesťany, ale nechtějí poslouchat jasná slova Písma. Místo toho je všelijak překrucují, zatemňují nebo se snaží nějak vymluvit, aby se nemuseli podřídit Písmu a mohli si žít tak, jak se jim zlíbí. Velmi aktuální je to dnes v otázce vztahů, v otázce manželství, homosexuality, kázání žen, fungování církve a zapojení se do života církve – a mohli bychom pokračovat dál od těchto praktických věcí, k věcem teologickým, k otázkám Boží svrchovanosti nebo k víře v Boha, který existuje ve třech osobách. Lidé se snaží ohnout Písmo, aby mohli věřit tomu, co se líbí jejich uším, co lahodí jejich sobectví, co lichotí jejich pýše a vynechávají kříž Ježíše Krista. Tak se stávají nepřáteli Kristova kříže (Fp 3,18). Pavel o takových lidech napsal:

  • Filipským 3:19 … jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.

Ale Boží vůle pro život křesťanů je posvěcení, život ve zbožnosti. Vzpomeňte si, jak jsme o tom mluvili na začátku druhé kapitoly – to je cíl našich modliteb – abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u Boha. Proto zde mluvíme o tajemství zbožnosti. Proto Pavel píše Timoteovi o zbožnosti mužů i žen, o zbožnosti služebníků v církvi. Proto zde vrcholí nejenom třetí kapitola, ale celý první list Timoteovi – mluví o poslání církve, a tím je zbožnost, která radostně žije v pravdě, tedy v Kristu, a pokojně a pokorně svědčí o pravdě, tedy o Kristu. To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, a to je:

III. Poselství církve

Zbožnost je posláním církve a tajemství zbožnosti je spjato s osobou Ježíše Krista. Náš text nás v této oblasti nenechává na pochybách:

  • 1 Timoteovi 3:16 Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Pavel se znovu zaměřuje na evangelium Ježíše Krista, na Krista samotného.

V Kristu je veškeré tajemství zbožnosti. On je naší svatostí. Nemůžeme být svatí jinak, než skrze víru v Krista. Nebudeme posvěcováni jinak než skrze víru v Krista. Nejsme ospravedlněni jinak než skrze víru v Krista. Nežijeme věčný život jinak než skrze víru v Ježíše Krista. V něm máme všechno a bez něho nemáme vůbec nic. Bez Krista jsme jenom ubozí zoufalci, kteří se snaží nějak smysluplně naplnit čas mezi narozením a smrtí. Ale jenom v Kristu docházíme života, jenom v Kristu jsme ospravedlněni a naše hříchy jsou nám odpuštěny. V Kristu a Kristem jsme posvěcováni a jenom v Kristu můžeme žít zbožným životem.

Máme před sebou souvětí, které podle některých je starou písní o Kristu. Ať je to jakkoliv, je to veliké vyznání, v němž je řečené celé evangelium. Mluví se tu o Kristově vtělení – byl zjeven v těle. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). Nebo jinde:

  • Filipským 2:6-8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Ježíš byl ospravedlněn v Duchu – to je nejtěžší část našeho textu, protože každé z těch tří slov může mít několik významů, což dohromady znamená celou řadu nejrůznějších kombinací. Ale je velmi pravděpodobné, že to má být odkaz na Kristovo vzkříšení – Kristus přišel v těle a zemřel v těle, ale byl Duchem svatým vzříšen a uveden do moci Božího syna (Ř 1,4). To ukazuje na to, že Kristovo dílo není jenom fyzické, ale také plně duchovní. Přišel v těle a byl Duchem vzkříšen v těle. Ve čtvrté kapitole uvidíme lidi, kteří považovali tělo za neduchovní, ale zde Pavel říká, že tělesně vzkříšený Kristus byl ospravedlněn v Duchu. Proto může napsat, že:

  • 1Tm 4:4-5 … všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.

Kristus vstal slavně z hrobu, byl viděn anděly, kteří jako první dosvědčili jeho zmrtvýchvstání. Po svém vzkříšení byl hlásán národům. Během své pozemské služby se Ježíš soustředil na ty, kdo byli původem Izraelci. Když vyslal dvanáct učedníků, aby kázali evangelium, uzdravovali nemocné a vyháněli démony, přikázal jim, aby nevstupovali na cestu pohanů (Mt 10,5), protože ještě nebyl čas, ještě nebyl Boží syn oslaven. Ale když přišli poutníci z Řecka a hledali Ježíše a chtěli se s ním setkat, tehdy jim řekl:

  • Jan 12:23 Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.

Teprve po svém zmrtvýchvstání posílá učedníky do celého světa, aby získávali učedníky ze všech národů. A došel víry ve světě:

  • Jan 1:11-13 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

A byl vzat do slávy. Byl vyvýšen nad každé jméno, nad každou sílu a mocnost. To je celé evangelium v jeho plnosti. To je tajemství zbožnosti, to je poselství církve, to je pravda, kterou dosvědčujeme i hájíme. Ježíš Kristus, který je v centru našich životů, který žije svůj svatý život skrze nás, Ježíš, který je přítomný uprostřed svého lidu – to je církev živého Boha. Boha, který byl zjeven v těle, ospravedlněn v Duchu, viděn anděly, hlásán národům, došel víry ve světě a byl přijat do slávy.

Nyní žijeme v radostném očekávání, že tento Ježíš naplní, co slíbil a přijde pro svůj lid. Toužebně a s láskou vyhlížeme onen den, kdy se zjeví jako blesk z nebe, kdy budeme v jediném okamžiku proměněni a dostaneme nová těla, kdy už budeme navždy s ním, budeme zářit jeho slávou a budeme naplněni jeho radostí a plností.

Milovaní svatí, spěchejte ke Kristu a volejte spolu s celou církví, s Kristovou nevěstou a s Duchem svatým: „Pane, přijď! Přijď brzo, Pane Ježíši. Přijď pro svou nevěstu.“

Amen. 

Osnova kázání: