Kristus rozděluje a odděluje (Sk 17,1-9)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Těžké začátky mladé církve

Jaroslav Kernal, Praha 8. listopadu 2015

Pokoj vám a milost, milí přátelé. Jsem velmi vděčný za to, že jsme se v tento den, v němž si připomínáme dvě neslavné události našich dějin, které jsou spojené s církví, sešli k tomu, abychom oslavili Pána Ježíše Krista. On je hoden veškeré slávy, On přijde s veškerou slávou svých vykoupených svatých i svatých andělů, před Ním každé koleno poklekne a k Jeho slávě každý jazyk na nebi, na zemi i pod zemí bude vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán.

Nemusíme čekat na tento slavný příchod Pána, ale už dneska můžeme s radostí vyznávat, že On je Pán. Můžeme se radovat z Jeho milosti a lásky, uctívat ho písněmi, modlitbami i slyšením Božího slova. Chtěl bych, abychom se v následujících měsících zabývali prvním dopisem apoštola Pavla církvi v Tesalonice. Znovu je tady historická souvislost s naší zemí, protože z Tesaloniky, tedy ze Soluně, k nám přinesli evangelium a Boží slovo Konstantin s Metodějem. Když Pavel psal svůj dopis církvi do Tesaloniky, byla to velmi mladá církev. Pavel napsal tento dopis v horizontu týdnů, respektive několika málo měsíců potom, co církve v Tesalonice vznikla. Je to velmi povzbuzující dopis a jedná se o radostné čtení, které je naplněné očekáváním příchodu Ježíše Krista. Závěr každé kapitoly tohoto listu je spojen s Kristovým druhým příchodem.

Dneska ale ještě neotevřeme ten samotný list Tesalonickým, ale podíváme se na širší kontext. Kdykoliv chceme studovat novozákonní listy, měli bychom se nejprve podívat do knihy církevní histore, což jsou Skutky apoštolské. Zde se můžeme dozvědět, jak vznikla církev v Tesalonice, co se tam odehrálo, jaký byl základ, na němž byla tato církev postavena, jaké byly okolnosti jejího vzniku. Pojďme tedy společně do Skutků, budu číst ze 17. kapitoly verše 1-9. 

 Apoštol Pavel je na své druhé misijní cestě. Společně se Silasem navštívil sbory v Sýrii a Kilikii (v dnešním Turecku). Prošli Frygii a Galácií a nakonec se dostali do Troady (to je známá Trója, kde měli toho pověstného koně). Odtud je Duch svatý vedl na evropský kontinent a šli do města Filipis. Tam nacházíme prvního obráceného na evropském kontinentu – byla to žena, obchodnice s purpurem z města Thyatir, Lydie. Písmo říká, že:

  •  Skutky apoštolské 16:14 Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval.

Filipis musel Pavel nakonec opustit kvůli tomu, že vyhnal věšteckého ducha z otrokyně a tak připravil její majitele o zisk. Nicméně zanechal za sebou zdravou církev, ve které nechal autora Skutků, Lukáše, který zde pravděpodobně několik let působil jako vedoucí církve. Když Pavel odešel z Filipis, pokračoval se svými společníky – a to je už náš text:

  • Skutky apoštolské 17:1 Dali se cestou, která vede přes města Amfipolis a Apollonii a přišli do Tesaloniky, kde měli Židé synagógu.

Pavel zamířil do synagogy – jako to dělal všude, kam přišel. A zde se dostáváme k našemu dnešnímu poselství, k samotnému základu tesalonické církve. Sbor v Tesalonice byl složený z Židů i z pohanů, jak ještě za chvíli uvidíme. Jak se to stalo? Bylo to velmi jednoduché! Začalo to tím, že Pavel šel tam, kde lidé něco věděli o Bohu – a podívejte se mnou do textu: Co udělal?

  • Sk 17:2-3 Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“

Milí přátelé, tady je vzor, který se opakuje stále dokola – je tady člověk, který vzal Písmo, otevřel ho, vykládal ho a z Písma dokazoval Krista a Jeho zmrtvýchvstání. Výsledkem byla církev. Je to stále totéž. V Bibli nenajdeme jiný vzor než je tento. Když po návratu Izraelců z babylónského zajetí svolal kněz Ezdráš shromáždění, postavil se na vyvýšené lešení – a poslouchejte:

  • Nehemjáš 8:8 Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.

Když Izraelci porozuměli Božimu slovu, činili pokání a potom slavili slavnost stánků. Boží slovo působilo svou mocí, jako kladivo, které drtí skálu a jako meč, který proniká na rozhraní duše a ducha. Vzpomínáte si, co udělal Pán Ježíš Kristus, když se připojil ke dvěma učedníkům na cestě do Emauz? Lukáš, což byl možná jeden z těch dvou učedníků na cestě do Emauz, napsal, že Pán:

  • Lukáš 24:27 … začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.

Učedníci potom vydali svědectví, že jim srdce hořela, když jim Pán vykládal Písma. A přesně totéž udělal Petr v den letnic v Jeruzalémě. Povstal uprostřed shromážděných lidí a začal kázat z Písma:

  • Skutky apoštolské 2:16 Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele…

To byl vznik církve v Jeruzalémě. Dnes vidíme vznik církve v Tesalonice, kdy apoštol Pavel otevřel Boží slovo a kázal z něj Krista. Když otočíte o stránku dál ve Skutcích, totéž dělá v Korintě, totéž dělá v Efezu, totéž dělá v Athénách. Moji milí, tohle je totiž to nejlepší, co můžeme udělat – otevřít Boží slovo a vykládat ho skrze Krista, ukazovat z něj na Krista. To je způsob, jak vzniká církev. Pavel neudělal mediální kampaň, nedělal průzkum potřeb obyvatel Tesaloniky, nesnažil se o prosazení křesťanských zákonů v městské radě, nevytvořil křesťanskou lobistickou skupinu, dokonce neudělal ani žádnou zábavnou atrakci – prostě otevřel Boží slovo a kázal Krista. A podívejte se do našeho textu, jakého Krista kázal! Náš text mluví o tom, že Pavel kázal Krista, který rozděluje a odděluje. Ukážeme si to na třech věcech z našeho textu – především tady vidíme, že Kristus, kterého kázal Pavel, odděluje:

I. Moc evangelia - odděluje zbožné od nábožných

  • Skutky apoštolské 17:3-4 [Pavel] vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin.

Apoštol šel kázat Boží slovo nejprve do synagogy. Bylo to logické – byli zde lidé, kteří už Boží slovo měli a znali, a proto mohl předpokládat, že zde najde připravenou půdu pro evangelium. A Boží slovo ukazuje, že se to skutečně stalo. Někteří z Židů se dali přesvědčit důkazy z Písem a vyznali Krista jako Mesiáše. Tito lidé žili do té doby ve svém náboženství, žili podle tradic svých otců – a tyto tradice jim bránily vidět Krista. Přesně to jim Ježíš vytýkal:

  • Jan 5:39-40 Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.

A při jiné příležitosti řekl Ježíš Židům:

  • Marek 7:8 Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.

Tito Židé nebyli bezbožní, nebyli to neznabozi, neklaněli se sochám nebo obrazům, neklekali před tím, co stvořily lidské ruce – přesto svoji tradici nadřadili nad Slovo Boží a to z nich udělalo modláře. Nebyli to lidé bezbožní, ale byli velmi nábožní, náboženští, měli své náboženství vytvořené lidmi, postavené na lidské tradici, postavené na jiném základě, než je Kristus. Ale Kristus je tím, kdo nesnese lidské náboženství. Kristus a jeho evangelium činí z náboženských lidí lidi zbožné. To je moc evangelia!

Náboženství je o vnějších věcech, o vnějších úkonech, které nemají moc proměnit nitro člověka. Zbožnost je o srdci, které je proměněné Boží mocí a ze kterého potom všechno proniká na povrch – znovuzrozené srdce vede k novému jednání, mluvení, smýšlení… Proto apoštol říká křesťanům:

  • 2K 5:17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Kde je kázán Kristus, tam dochází k oddělení zbožných od nábožných. Kristus sám je tím, kdo toto rozdělení dělá. Možná to může být pro někoho šokující, ale to je dílo evangelia. Dneska hodně lidé mluví o tom, jak evangelium spojuje a musí spojovat, ale náš text říká, že evangelium rozděluje, Kristus sám rozděluje. Osoba Ježíše Krista rozděluje. On sám je tím nejvíce kontroverzním v celém evangeliu – ať již budeme mluvit o tom, co Kristus udělal, nebo o tom, kým Kristus je, nebo o tom, co Kristus vyžaduje – to všechno je velmi kontroverzní, protože to je naprosto výlučné. Jeho požadavky a nároky jsou absolutní. A to není problém jenom pro dnešní společnost, ale byl a bude to problém pro každou společnost a kulturu, protože to má co do činení s lidským srdcem, které je hříšné, zvrácené a zatvrzelé.

Úplně stejně jako v Tesalonice i dneska Kristus odděluje náboženství do zbožnosti a lidi nábožné od lidí zbožných. Z prostředka lidí nábožných, z prostředka modlářů vytahuje ty, které povolává ke spáse a činí z nich svaté. Přesně to později napsal apoštol Pavel do církve v Tesalonice – podívejte se se mnou do listu Tesalonickým, jak Pavel popsal obrácení těchto lidí:

  • 1Te 1:9-10 Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

Evangelium odděluje ty, kteří jsou pod Božím hněvem od těch, kdo jsou zachráněni před přicházejícím Božím hněvem. To jsou slova samotného Pána Ježíše Krista, která najdeme v jedné z nejčastěji citovaných kapitol Bible:

  • Jan 3:36 Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Otázka, kterou si musíme klást, je: Ve které z těchto dvou skupin se nacházím? Jsem člověkem zbožným nebo spíš člověkem nábožným? Vidíme, že v tom jde o Krista – tedy věřím v Syna nebo Ho odmítám? Věřím v Krista, který je zjeven v Božím slově – a to je pravý Kristus, který mám moc zachránit před Božím hněvem, nebo je Kristus, v kterého věřím, spíše produktem lidské tradice, lidských představ, nápadů – jak řekl jeden bratr – takový „ťuťu ňuňu Kristus“? Nebo můžeme celou otázku zbožnosti a náboženství postavit ještě jinak a můžeme se ptát, zda dělám dobré skutky proto, abych získal Krista a s ním věčný život, nebo je dělám proto, že mě získal Kristus a s Ním jsem dostal věčný život? Může to vypadat hodně podobně, ale rozdíl je rozdílem mezi životem a smrtí, mezi nebem a peklem.

V Matoušovi 7 Ježíš mluví o nábožných lidech – tito lidé v Jeho jménu prorokovali, vyháněli démony a dělali mnoho mocných činů. Ale co uslyší tito lidé od Ježíše?

  • Mt 7:23 Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

To jsou jedny z nejstrašlivějších slov v celém Písmu. Ta slova ukazují na obludnost lidského sebeklamu, na to, jak jsme schopní a ochotní lhát sami sobě kvůli tomu, abychom měli dobrý pocit. A to je důvod, proč si musíme stále klást otázku, zda jsem člověkem zbožným, tedy tím, kdo činí vůli Boží, nebo jenom člověkem nábožným – což podle Krista znamená, že se i v těch nejlepších skutcích dopouštím nepravosti. Nezáleží na tom, jak dlouho věříte v Krista – tahle otázka musí být trvale přítomná v našich životech.

Viděli jsme, jak Kristus kázaný z Božího slova odděluje zbožné od lidí náboženských. Pojďme v našem textu dále a podívejme se na další druh rozdělení a oddělení. Kristus odděluje:

II. Důsledky evangelia - odděluje oddané od vzbouřených

Když někteří Židé uvěřili a odešli ze synagogy a s nimi i mnoho pohanů, kteří se předtím obrátili k židovství a nyní chodili do synagogy – a mezi těmito pohany bylo nemálo žen z významných rodin. Mimochodem – tady je slovo, které Lukáš rád používá – nemálo. Tyto ženy byly pravděpodobně z bohatých rodin, z aristokracie, možná to byly obchodnice jako Lydie ve Filipis a nepochybně byly významnou ekonomickou skupinou v synagoze – určitě hojně podporovaly chod synagogy. Když nyní odešly s Pavlem a Silasem, přišli Židé o významný zdroj svých příjmů. Proto čteme:

  • Sk 17:5-7 To však naplnilo Židy hněvem a závistí. S pomocí několika ničemných lidí z ulice vyvolali srocení davu a tak pobouřili celé město. Pak napadli Jásonův dům a chtěli Pavla a Silase postavit před shromáždění. Když je nenalezli, vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: "Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu! Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš."

Došlo k pobouření. Všimněte si v našem textu, jak je tam všechno převrácené. Jsou tady vzbouřenci, kteří se spolčili s ničemnými lidmi. V textu je doslova se zlými muži a je tam použité slovo, které se používá pro satana (ten zlý). Byli to zlí, špatní, ničemní lidé. To nám dobře ukazuje, jak se projevuje náboženství. Jeho heslem je: „Účel světí prostředky.“

Rozlobení a závistiví Židé se chtěli pomstít, takže si našli rváče, násilníky, kriminální živly, lidi, kteří se nechali snadno zmanipulovat a kteří dobře dokázali manipulovat druhými. Všimněte si, že Židé neposlouchali Boží slovo, protože Boží slovo takové věci zakazuje.

  • Přísloví 4:14 Nevcházej na stezku svévolníků, cestou zlých se neubírej.
  • Izajáš 1:17 Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

Místo toho, aby se drželi slov Písma, nechali se unést hněvem a spojili se s ničemnými lidmi a pobouřili celé město. Ten text ukazuje na to, že chtěli Pavla a Silase zlynčovat. Ekumenický překlad říká, že je chtěli přivést před shromáždění, v originále je slovo „lid“, a myslím, že velmi výstižně to překládá Pavlík, když mluví o „shluklém lidu“. B21 tam má slovo lidový soud – to ukazuje, že ten shromážděný dav si to chtěl s Pavlem a Silasem vyřídit po svém. Možná podobně, jako se to Pavlovi stalo před lety v Lystře, kde kázal evangelium:

  • Sk 14:19 Tu se tam objevili Židé z Antiochie a Ikonia, strhli lidi na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Když mysleli, že je mrtev, vyvlekli ho z města.

Totéž zjevně chtěli udělat v Tesalonice. Napadli Jásonův dům, kde Pavel se Silasem bydleli a prohledali ho. Násilně vnikli do cizího domu, a když nenašli Pavla a Silase, odvlekli Jásona a několik bratří před městskou radu. A všimněte si dobře, co tito lidé dělají – ti, kdo ztropili vzpouru ve městě, nyní osočují druhé, že pobouřili celý svět! Ti, kdo chtěli vzít vládu, zákon a právo do svých vlastních rukou, nyní žalují na druhé, že převracejí vládu císaře. Ti, kdo se vloupali do cizího domu a odvlekli z něj několik lidí, teď tvrdí, že druzí porušují zákony dané císařem. To jsou důsledky evangelia.

Evangelium proměňuje lidská srdce a to vede dalekosáhlým věcem v lidských životech. Vede to k věcem, které jsou velmi pozitivní, ale vede to také k věcem, které lidsky označíme jako negativní.

Tady jsou na jedné straně lidé, kteří jsou oddaní nebeskému Králi, Kristu. V jistém slova smyslu je pravdou, že evangelium převrací celý svět – vytrhuje totiž ze zvrácenosti světa ty, které Bůh povolává ke spasení. Když apoštol Petr mluví o spasení, říká, že to je Boží dílo, ve kterém nám Bůh:

  • 2Pt 1:4 … daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.

A ve svém kázání v den letnic volal lidi k tomu, aby činili pokání:

  • Sk 2:40 A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“

Křesťané byli vzbouřenci – žili ve vzpouře proti Bohu nebes a proti Jeho Mesiáši. Vzpoura proti Bohu vždycky vede ke vzpouře proti lidem, což můžeme dobře vidět na lidech v Tesalonice. Ale na druhé straně oddanost a podřízenost Bohu vede také podřízenosti lidským autoritám. Křesťané nejsou rebelové, křesťané nejsou iniciátoři revolucí! Kde se mají křesťané nasazovat je prosazování spravedlnosti a práva, ochrana sirotků a vdov. A jediný boj, který křesťané, je duchovní boj – to není boj proti tělu a krvi, ale proti:

  • Efezským 6:12 … mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Přesto evangelium v našich životech povede k tomu, že lidé budou vystupovat proti nám a obviňovat nás z podobných věcí, jako to vidíme v našem textu. O to více musíme usilovat o svatý a bezúhonný život, neboť když budeme trpět nevinně a nespravedlivě – a ne kvůli svým vlastním hříchům nebo selháním, je to milost (1Pt 2,19). To nás vede k poslednímu bodu – Kristus odděluje:

III. Cena evangelia - odděluje spravedlivé od bezbožných

  • Skutky apoštolské 17:8-9 Tato slova poděsila všechen lid i představené města, ale když Jáson a ostatní zaplatili záruku, byli propuštěni.

Viděli jsme moc evangelia, které proměňuje lidské životy a vede od náboženství ke zbožnosti. Dále jsme viděli důsledky evangelia, které budou mimo jiné v tom, že budeme muset mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království (Sk 14,22). Nyní je před námi poslední věc, která se týká evangelia, a to je cena evangelia. Kristus po nás chce celý náš život. Chce úplně všechno – a to je cena, kterou musíme přinést, to je cena za následování Pána.

Vzpomeňte si na mladého bohatého vládce, který sice toužil po věčném životě, ale v jeho životě bylo mnoho věcí, po kterých toužil mnohem víc. Pamatujete, jakou cenu mu Ježíš stanovil?

  • Marek 10:21 Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!

Když to ten mládenec uslyšel, odešel smutný, protože měl mnoho majetku. Nechtěl přinést oběť pro Krista. Ale podívejte se do našeho textu – tady máme jiného člověka, Jásona, který přijal Pavla a Silase do svého domu. Byl to se vší pravděpodobností Žid, jak naznačuje Ř 16,21 i jak to vyplývá z našeho textu, byť to zde nikde není výslovně řečeno. Jáson je řecký ekvivalent židovského jména Jozue, Ježíš.

Tento Jáson byl odvlečen ze svého domu, byl nespravedlivě nařčen, nebylo mu dovoleno, aby se hájil, byl uvězněn a propustili ho teprve tehdy, když zaplatil záruku, dneska bychom to možná nazvali kaucí nebo pokutou. Ta záruka znamenala, že Jásonovou zodpovědností je, že Pavel a Silas, kteří byli jeho hosté, opustí město. Nebyl pro to žádný zákonný důvod, ale přesto to mohli představení města udělat. Oni byli zodpovědní za město, oni byli těmi, kdo měli dbát na zachovávání pořádku, práva a spravedlnosti. Ale podívejte se, co udělali? Ty, kdo pobouřili celé město, nechali jít, a ti, kdo neudělali nic, museli zaplatit, aby se mohli vrátit domů. Ti, kdo jednali násilně, mohli klidně odejít, ale ti, kdo byli násilím odvlečeni z vlastního domu, museli přinést oběť, aby mohli klidně žít.

Milí přátelé, tohle je cena za následování Krista. Právě tohle je význam Ježíšových slov:

  • Jan 15:20 Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat…
  • Jan 16:33 Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.

Tady vidíme geny tesalonické církve. To je církev, která od svého vzniku musela čelit nespravedlnosti a pronásledování. Je to církev, která od samého začátku musela přinášet oběti pro Krista. Apoštol Pavel jim napsal:

  • 1 Tesalonickým 2:14 Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů.

Ale podívejte se na to, co to přineslo do životů těch křesťanů v Tesalonice:

  • 1Te 1:8 Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.

Tito křesťané s radostí trpěli pro Krista a vedlo je k větší odvaze ve zvěstování evangelia, k větší horlivosti ve službě, k větší lásce ke Kristu. To je dílo evangelia, to je začátek Kristovy církve v Tesalonice.

Co z toho vyplývá pro nás? Už jsme viděli nějaké věci – musíme si klást otázku, zda jsme zakusili moc Kristova evangelia, zda bylo naše srdce proměněno, jestli stále nemáme srdce kamenné, ale máme srdce, které s radostí poslouchá a následuje Krista. S tím souvisí další otázka, která se týká ceny za následování Krista. Jsme ochotní dát svůj život pro Krista?

Jak reagujeme, když jsme nespravedlivě obviněni v souvislosti s evangeliem? Jak reagujeme, když po nás Pán chce, abychom přinesli cenu za následování? Jsme jako ten bohatý mládenec – a smutně odejdeme, nebo budeme jako Jáson, který přinesl oběť, aby mohl sloužit svým bratrům a Kristově církvi? O čem svědčí náš život? Na co ukazuje naše jednání? Bude to vidět ve skutcích, ve slovech, v tom, jak trávíme svůj volný čas, v tom, jak trávíme svůj pracovní čas, v tom, jak nakládáme se svými penězi, bude to vidět i na našich vztazích. Je to Kristus, kdo vládne? Odděluje vás od náboženství? Odděluje vás vzpoury? Odděluje vás od nespravedlnosti?

Dnes máme první nedělní shromáždění našeho sboru a myslím, že tyto otázky musí být těmi, které si budeme klást. Máme zkoumat sami sebe, ale je ještě něco daleko důležitějšího než toto – v každém případě musíme jít ke Kristu. Jenom u Něj je pomoc, u Něj je vysvobození, u Něj najdeme milost. Možná k Němu potřebujeme jít v pokání, protože vidíme, že naše životy nejsou v pořádku, že v našem životě je hřích. Pokud to tak je, prosím vás, abyste to neodládali, abyste odtud dneska neodcházeli bez toho, že vyřešíte problém hříchu. V Kristu je řešení našeho hříchu. V Něm máme odpuštění hříchů (Ef 1,7). Jeho milostí jsme spaseni skrze víru.

Naší touhou je, aby Kristus byl vyvýšen v našich životech – jak v životech jednotlivců, tak v životě našeho sboru. Jestliže máte jistotu, že Kristus vládne a byli jste jím samotným od prázdného náboženství, ničemnosti i bezpráví, radujte se a vzdejte Mu chválu. On je hoden veškeré naší chvály. On je Pán!

Amen.

Osnova kázání: