Jaroslav Kernal, Praha 8. ledna 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Budeme pokračovat v našem výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi, listu, který je skrze Timotea adresován církvi v Efezu, kde Pavel strávil tři roky každodenním vyučováním, kde Bůh způsobil veliké probuzení mezi pohany, takže Lukáš mohl zapsat, že:

• Sk 19:17 … na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě.

V našem studiu Pavlova listu Timoteovi se dostáváme na začátek třetí kapitoly, kde se mluví o vedoucích církve. V životě církve je právě toto jednou z těch nejdůležitějších věcí. Církve se dnes mnoho starají o to, jaké mají PR (Public Relations – vztahy s veřejností), jak se prezentují navenek, jaké mají budovy, jaká mají liturgická roucha, jak propracované a uživatelsky přívětivé mají webové stránky… Ale jenom výjimečně uslyšíte o tom, jak se nějaká církev stará o to, jaké má vedoucí! Církevní otec Jeroným (345-419), který přeložil Bibli do latiny, napsal ve svém dopise v roce 394 staršímu sboru jménem Nepocián, že církve jsou pokrytecké, protože mají větší zájem o vzhled svých budov než o pečlivý výběr vedoucích. Napsal: „Mnozí dnes staví budovy; zdi a sloupy jsou ze zářivého mramoru, stropy se třpytí zlatem, oltáře jsou vyloženy drahokamy. Ale na výběr Kristových služebníků nikdo nedbá.“[1] O šestnáct století později na tom nejsme o nic lépe. A víte, v čem je jádro problému? V tom, že nebereme dostatečně vážně Boží slovo! O vedení církve je v Písmu napsáno mnohem víc, než o jakémkoliv jiném předmětu, který se týká života církve. Například o Památce Páně máme tři paralelní záznamy z evangelií, které se týkají jejího ustanovení, máme zopakování krátké vysvětlení tohoto ustanovení ve druhé polovině jedenácté kapitoly prvního listu do Korintu a potom několik málo zmínek ve Skutcích o tom, že v církvi probíhala Památka Páně. A to je všechno. Přesto byly napsány stohy knih o nejrůznějších způsobech a vysvětleních Památky. Kéž by se stejná pozornost věnovala vedoucím v církvi! Potom by nepochybně většina církve nevypadala tak, jak dneska vypadá. Na mnoha místech Písmo mluví velmi podrobně a detailně o tom, kdo jsou vedoucí v církvi, jaká je jejich kvalifikace i o tom, co je obsahem jejich služby. Problém je, že nebereme dostatečně vážně Boží slovo.

Dnes máme před sebou jenom jeden jediný verš a i z něj zůstaneme jenom u pěti slov originálního textu:

• 1Tm 3:1 Věrohodné je to slovo: Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu.

Než se ale pustíme do těch pěti slov, která jsou dnes před námi, musíme udělat jednu korekturu. V ekumenickém překladu (stejně ČSP, KRAL) máme slovo biskup, biskupství – musím se přiznat, že je to slovo, které mě čím dál tím víc dráždí. Ve studijním překladu zní první verš: Usiluje-li někdo o biskupství… Moje žena pracovala řadu let v Litoměřicích a tam je biskupství. Je to obrovský zámek nad řekou, který uvidíte, když pojedete autem od Terezína do Litoměřic. A pro naprostou většinu lidí v Litoměřicích (a nejenom tam) slovo biskupství znamená právě tohle. Obecný přístup je takový, že bychom měli používat biblická slova bez ohledu na to, zda jim svět kolem nás dal nějaký jiný význam a měli bychom usilovat o to, aby tato slova byla naplněna právě tím významem, který jim dává Boží slovo.

Ale u slova biskup překladatelé použili náboženské slovo, které ve skutečnosti není ani překladem, ale pouhým přepisem, transkriptem původního řeckého slova episkopos. Toto řecké slovo má svůj význam a ten je důležitý. Slovo biskup má také svůj význam, ale jeho význam neodpovídá významu řeckého slova episkopos. Když se dnes řekne biskup, tak si lidé nejčastěji představí církevního hodnostáře. Ale slovo episkopos v Písmu neznamená žádnou hodnost ani postavení, ale znamená úkol. To slovo vzniklo ze slovesa episkopeó, které znamená hlídat, střežit, dohlížet, dávat pozor, starat se, pečovat o něco. Chápu, že kdybyste řekli biskupovi, že je hlídač, asi by nebyl potěšen, ale to je přesně to, co to slovo v Písmu znamená. Je to někdo, kdo dohlíží, pečuje, stará se. Synonymem ke slovu episkopos je slovo presbyteros, což jednoduše znamená starší, a také slovo pastýř. Více se těmito slovy, která popisují krásný úkol, o němž je řeč v našem verši, budeme zabývat příště. Dneska jsem na to chtěl upozornit a říci, že nebudeme používat slovo biskup, protože má mnoho nebiblických významů, které deformují naši představu o tom, co to znamená vést Boží lid, ale budeme používat synonyma starší a pastýř, nebo slovo dohlížitel, strážce (starosta).

Půjdeme teď do prvního verše a podívejme se na tři věci – především je to závažnost vedení církve, tedy jak důležité je správné, Písmu odpovídající vedení církve. Dále uvidíme, že vedení církve je vymezené, je určené jenom někomu, není určené všem. Církev není demokraticky řízené společenství ani anarchie, kde si každý dělá, co se mu zlíbí. Církev je tělo Kristovo, kde Kristus je hlava a řídí své tělo prostředky, které k tomu ustanovil. A nakonec se podíváme na to, že vedení církve začíná uvnitř člověka, je to vnitřní záležitost, niterné povolání ke službě Kristovu tělu.

I. Vážné povolání

První verše třetí kapitoly začíná slovy, která už jsme v tomto listě četli: „Věrohodné je to slovo…“ V originále jsou to jenom dvě slova (jedno je se členem) – pistos o logoj. Věrné, hodnověrné, důvěryhodné nebo věrohodné slovo. Je to vyjádření, které má ukázat na závažnost toho, co následuje. Jako kdyby chtěl Pavel zvednout prst a říci: „Teď dávejte všichni dobrý pozor, protože to, co uslyšíte je nesmírně důležité!“ Závažnost celé věci nám vynikne, když se podíváme na další místa, kde Pavel používá toto sousloví. Používá ho jenom pětkrát, používá ho jenom v pastorálních epištolách (1 a 2 Tm, Tt), ale používá ho velmi specificky a cíleně. Podívejte se do první kapitoly listu:

• 1 Timoteovi 1:15 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.

Pavel používá tu frázi k tomu, aby zdůraznil evangelium. Aby vyzdvihl evangelium v kontrastu k učitelům zákona, kteří chtěli lidi uvést pod zákon a kromě zákona jim vykládali o rodokmenech a bájích. Ale Pavel říká, co je důležité – důležité je evangelium, tedy že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Otočte teď do čtvrté kapitoly:

• 1 Timoteovi 4:9-11 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu. Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. To přikazuj a tomu uč.

Ve čtvrté kapitole Pavel znovu píše o falešných učitelích, o lidech, kteří svádějí lidi démonskými naukami a zakazují jim jíst nějaké pokrmy, ženit se a chtějí je uvést do askeze a do otroctví vnějších, tělesných věcí. A Pavel znovu zdůrazňuje evangelium Ježíše Krista – věrohodné je to slovo! Jaké slovo? Že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. A dodává k tomu, aby Timoteus přikazoval tyto věci a učil je. Takže již podruhé tato fráze (věrohodné je to slovo) odkazuje na evangelium.

• 2Tm 2:11-14 Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova.

Co zdůrazňuje Pavel na tomto místě? Znovu je to evangelium. Z trochu jiného úhlu pohledu, ale stále totéž evangelium – jestliže jsme s Kristem zemřeli, budeme s ním i žít. Mimochodem znovu to dělá v kontrastu k těm, kdo učí falešné věci – o pár veršů dále je zmínka o Hymenaiovi, o němž jsme četli na konci první kapitoly prvního listu Timoteovi. Takže „věrohodné slovo“ znovu ukazuje na vážnost a důležitost evangelia. Pojďme k poslednímu:

• Titovi 3:5-8 On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. Tato slova jsou spolehlivá, a chci, abys tomu všemu neochvějně učil.

„Tato slova jsou spolehlivá“ to je překlad stejné fráze jako ve všech ostatních případech (pistos ho logos). Kontextem je znovu evangelium. Jediné další místo, kde Pavel používá tuto frázi je náš dnešní verš – když píše o vedení církve. Je to něco tak vážného a tak důležitého jako samotné evangelium.

Špatné pochopení evangelia má důsledky, které sahají až na věčnost. Evangelium je tím nejúčinnějším nástrojem v boji s herezí. Evangelium je Boží mocí ke spasení (Ř 1,16). Ale neméně závažné je špatné porozumění vedení tomu, co je to církve a kdo má v církvi vést. Důsledky mohou být – a pravděpodobně také budou – stejně závažné. Důvod je zřejmý – vedení církve totiž velmi těsně souvisí s evangeliem. Podívejte se se mnou na několik míst v Písmu, která mluví o vedoucích v církvi – mluví o jednom aspektu vedení, a tím je vyučování. Vedoucím je zvláštním způsobem svěřeno evangelium a oni jím mají vyučovat a sytit Boží lid, mají evangeliem také chránit Boží lid, mají jím usvědčovat odpůrce a zahánět vlky, kteří by chtěli trhat stádo. Tím nechci říct, že ostatním křesťanům není evangelium svěřeno – nic takového. Všichni křesťané jsou královským kněžstvem, každý má osobní vztah s Bohem, každý je sám zodpovědný za to, čemu věří a proč, každý křesťan je zodpovědný za to, aby šířil evangelium, aby ho sdílel s dalšími lidmi. Ale vedoucí mají vyučovat Boží slovo a střežit čistotu učení. Proto Jakub napsal:

• Jk 3:1-2 Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme.

Když Pavel psal Titovi, říkal mu, že starší církve má být:

• Titovi 1:9 pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

Timoteovi připomíná, že mnozí lidé budou vyhledávat špatné vedoucí – a nemylte se, moji milí – to nebudou lidé mimo církev, nebo mimo to, co se nazývá církví, ale budou lidé v církvi. Jak ti učitelé, tak ti, kteří je budou vyhledávat. Pavel o nich napsal, že:

• 2Tm 4:3-4 … nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.

Pavel říká, že budou lidé, kteří budou učit nesmysly, nebudou učit pravdu, ale vykládat lidem vtipy, říkat jim o svých zážitcích, předkládat jim vymyšlené příběhy, budou převracet a překrucovat Boží slovo, milost budou převracet v nezřízenost, nepovedou lidi ke Kristu a k evangeliu, ale do záhuby.

Vidíte, jak důležité je, aby církev měla správné vedoucí? Už rozumíte tomu, jak moc to souvisí s evangeliem? To je důvod, proč Pavel napsal Timoteovi:

• 2Tm 1:14 Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.

Co je tím pokladem? Je to nepochybně víra, ale je to také evangelium. Timoteus měl střežit evangelium jako poklad, protože jenom evangelium je Boží mocí ke spasení, pro každého, kdo věří. Ne zákon, ne lidské báje, ani nějaké vtipné příběhy nebo veselé historky, ale evangelium! Proto je tak důležité, kdo ponese evangelium dál, kdo bude vyučovat Boží lid. Proto:

• 2Tm 2:1-2 A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Kdo povede církev – to není věc volby, to není o tom, co se nám libí nebo nelíbí, jak bychom si věci představovali – ale je to o věrnosti evangeliu. První list Timoteovi ukazuje, že ještě za života apoštolů církve opouštěly způsob vedení, který apoštolové ustanovili. Pavel napsal ten dopis jenom pár let potom, co odešel z Efezu. A musel tam nechat Timotea, aby dal do pořádku ty věci, které Pavel předtím efezskou církev vyučoval a které ta církev opustila. Ze Skutků 20 víme, že Pavel ustanovil v Efezu starší a nemáme žádný důvod domnívat se, že by to udělal podle jiných kritérií, než jak to popisuje ve třetí kapitole prvního listu Timoteovi. Stačilo jenom pár let a Timoteus musí ustanovit nové starší, musí vyřešit problém s učiteli zákona v Efezu, musí se s evangeliem v ruce postavit těm, kdo svádějí církev démonskými naukami.

Proto Pavel zdůrazňuje – věrohodné je to slovo! Je důležité, kdo povede Boží lid. Je to tak důležité, jako evangelium samotné. Evangelium určuje podobu a charakter církve. Evangelium určuje, kdo je to křesťan. Písmo samotné i dějiny církve nám ukazují, jak jdou tyto věci ruku v ruce s tím, kdo vede církev, kdo slouží evangeliem. Bible je plná mužů, kteří sváděli Boží lid. Už jsem zmínil Hymenaia, který spolu s Filétem svým učením podvracel víru některých lidí. Ježíš často vystupoval proti farizeům a nazýval je slepými vůdci, kteří vedou slepé. Byli to špatní vůdcové, protože vyjídali domy vdov, protože jim šlo o přední místa, chtěli se lišit svým oblečením od ostatních lidí, aby na první pohled bylo vidět, že jsou něco víc, šlo jim o obdiv druhých a o to, aby byli nepostradatelní. Kam dovedli lidi? K tomu, aby ukřižovali Krista! Dneska jim podobní dělají úplně stejné věci, říkají úplně stejné věci a svádějí lidi ke stejným věcem jako tito slepí vůdcové.

Vidíme, jak důležité a vážné to je, kdo povede Boží lid. Každý křesťan by se měl starat o to, koho následuje, kdo ho vede, kdo mu káže Boží slovo. To není něco, co bychom mohli ignorovat – to je naše zodpovědnost. Pokud selžeme na tomto místě, projeví se dříve nebo později na všech dalších místech, a nakonec se to projeví na evangeliu samotném. O kom tedy Písmo mluví? Pojďme k dalšímu slovu v našem textu, ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Vymezené povolání

• 1 Timoteovi 3:1 Věrohodné je to slovo: Kdo chce být starším…

Studijní překlad říká: „Usiluje-li někdo…“ Zaměřme svou pozornost na to slůvko „kdo“ nebo „někdo“. Musíme si uvědomit, že toto „někdo“ neznamená „kdokoliv“. Boží slovo vymezuje velmi přesně, kdo je tento „někdo“. Těch vymezení je daleko více a my se budeme mnoha z nich zabývat v následujících verších. Ale už v prvním verši jsou nějaká vymezení, k nimž se za chvíli dostaneme – starším církve může být jenom ten, kdo to chce dělat a kdo po tom touží. To není místo pro ty, na které to zbylo, nebo pro ty, kteří se dostatečně nebránili, jak to často dneska bývá – „potřebujeme mít starší, tak to dáme někomu, kdo bude nejméně vzdorovat“. Vedení církve je vymezené povolání. A s tímto vymezením jsme se setkali už v předchozích verších. Proto jsme na začátku četli delší oddíl a začali jsme veršem:

• 1 Timoteovi 2:12 Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.

Nechci se vracet k tomu textu, ale chci jen připomenout, že Bůh ve svém slově vymezuje, kdo může a kdo nemůže být vedoucím v církvi. Je to jeho církev, ne naše. Jsou to jeho pravidla, ne naše, je to jeho vymezení, ne naše. Přesto dnes můžete vidět mnoho žen, které jsou pastorkami, farářkami, biskupkami nebo starššš...enami… Lidé z Božího domu udělali doupě lupičů. Dům Boží, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1Tm 3,15), změnili podle obrazu svého – uloupili ho a udělali z něj doupě lupičů. Jak může být církev sloupem a oporou pravdy, když jsou ženy ustanovovány do vedení církve, ačkoliv Boží slovo, slovo pravdy zapovídá ženám v církvi vést?

Bůh sám vymezil, kdo je ten, kdo touží po krásném úkolu. To není lidský výmysl, ale učení Božího slova. To není něco, co by bylo namířeno proti ženám – viděli jsme dobře, že muž a žena jsou si rovni. Ale tato rovnost neznamená stejnost. Nakonec, když půjdeme dál – jak do prvního verše, tak do dalších, uvidíme, že zdaleka ne všichni muži mohou vést církev. Tím neříkám, že vedoucí v církvi jsou něco zvláštního, něco víc – nic takového. Je to spíš obráceně – pro vedoucí v církvi má Písmo výrazy, které se nám obvykle moc nelíbí – slova jako například otrok:

• Matouš 20:26-27 Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
• 1 Korintským 4:1 Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.

Doslova je tam sluha Kristův. Slovo, které je z námořnické terminologie a původně znamenalo podveslař – kdo sedí v podřízené pozici a dře jako kůň. Jsou další slova jako je správce, nebo dělník (2Tm 2,15), který správně rozděluje slovo pravdy. 1Te 5,12 mluví o vedoucích jako o těch, kdo se usilovně namáhají svou prací mezi křesťany. Nebo slovo pastýř – raději dneska používáme mnohem vznešenější slovo pastor, nebo od něj vzniklé farář, ale pastýř? A Petr mluví o podpastýřích – to je skoro něco jako pasáček, pasák… – „to snad raději nebudeme používat, to není vznešené, hezké a důstojné.“ Ale přesně to je způsob, jak Písmo, jak Bůh sám mluví o vedoucích ve své církvi! A víte co? Podívejte se na Krista:

• 2 Korintským 8:9 Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.
• Fp 2:6-9 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Starší v církvi jsou podpastýři Kristovi. To není o nějakých postech, pozicích, úřadech, poctách, o autoritě nebo o důležitosti – ale je to o službě. A Boží slovo velmi jasně vymezuje, kdo má a kdo nemá sloužit jako starší církve. Budeme-li to ignorovat, budeme se jenom vzdalovat od toho, co je nejdůležitější – a to je evangelium Kristovo, které je Boží mocí ke spasení i posvěcení člověka.

Viděli jsme tedy, že povolání vést církev je vážné, ukázali jsme si, že je vymezené a nyní pojďme ještě dál – k první charakteristice těch, kdo jsou povoláni k tomu, aby vedli Kristovu církev. Povolání vést je:

III. Vnitřní povolání

• 1 Timoteovi 3:1 Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu.

Před námi jsou dvě poslední slova, jimiž se dnes budeme zabývat. Jsou to slovesa, která popisují první a zásadní charakteristiku mužů, kteří by mohli být těmi, kdo povedou církev. Znovu tady vidíme velké vymezení. Ta slova jsou v ekumenickém překladu „kdo chce … touží…“ Jsou to slova, která se zaměřují na vnitřní povolání člověka, který by teoreticky mohl být vedoucím v církvi.

To první slovo je přeložené (E, B21) slovem „chce“. Tento překlad je trochu bezzubý, bez chuti, všeobecný. Není špatný, ale to originální slovo je mnohem silnější. Další překlady nám mohou pomoci lépe si představit, co se za tím slovem skrývá – baží-li (Pavlík), míří k tomu (Petrů), usiluje (Žilka, ČSP), žádá (KRAL). Vidíme tam chtění, které je aktivní, které jde za svým cílem. A skutečně to použité slovo doslova znamená „natáhnout se po něčem, dosáhnout něčeho“. V Písmu je použité jenom na dvou dalších místech – podívejme se na ně, protože nám to pomůže porozumět, jak toto vnitřní povolání vypadá, jak se projevuje v životě muže.

• 1 Timoteovi 6:10 Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.

Tady je popsaná cesta člověka, který si zamiloval peníze. Z touhy po nich je ochoten udělat cokoliv. Všechny ostatní priority půjdou stranou. Z touhy po nich je ochoten snášet mnoho trápení a dokonce sejít z cesty víry. Tato touha je ono chtění z prvního verše třetí kapitoly. Nemusí znamenat něco špatného, jak ukazuje to poslední použití tohoto slova v Písmu: vede nás ke svědkům víry:

• Židům 11:16 Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské.

Vzpomeňte si na vzorec, který je v jedenácté kapitole Židům – „věřil, a proto jednal“. Ábel věřil, a proto přinesl lepší oběť, Noe věřil, a proto postavil koráb, Abraham věřil, a proto vyšel z Uru… Tato aktivní víra je tu popsaná jako touha po lepší, nebeské vlasti. To je touha, která se bude projevovat na životě člověka, bude vidět na jeho jednání, bude slyšet z jeho slov, projeví se v modlitebním životě, ve službě, ve všem, co takový člověk dělá.

Takovou touhu být starším rozpoznáme podle toho, že ten muž, který chce být dohlížitelem, už jedná jako dohlížitel, už slouží. Příště budeme více mluvit o tom, co je obsahem služby starších, co je tím krásným úkolem, o němž tady Písmo mluví, ale jestliže muž touží být starším, potom ho uvidíte, jak v církvi slouží – slouží prakticky, slouží kdykoliv a kdekoliv může. Žádná služba pro ně není malá nebo nedůstojná nebo nehodná jeho vznešených tužeb. A to znamená, že ho nejspíš neuvidíte vpředu a všem na očích, ale bude sloužit tak, jak o tom mluví Ježíš, když mluví např. o dávání, o modlitbě nebo o půstu:

• Mt 6:2-4 Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost… Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto…

Takový muž se modlí za druhé a za sebe, slouží prakticky, roste v poznání Boha a jeho slova, roste v pokoře a v bázni před Bohem – neroste v sebejistotě a ve vlastní síle, ale v závislosti na svém Spasiteli a na moci Ducha svatého. Takového muže trápí, když vidí, že jsou lidé jako ovce bez pastýře, když jsou lidé zmatení, když nerozumí Božímu slovu, když bloudí nebo hladoví. Jeho srdce je zlomené a touží s tím něco udělat. A takový muž také roste v pokorné službě druhým lidem. Protože to chtění se bude projevovat službou. Možná taková služba nebude na začátku úplně moudrá, ale to je v pořádku – všichni, všichni bez rozdílu potřebujeme růst v moudrosti, v pokoře, v bázni i ve službě.

Toto chtění je něco, co je v určité míře vlastní všem křesťanům. Ne všichni touží po službě starších, ale v každém křesťanovi Bůh působí chtění i činění toho, co se Bohu líbí (Fp 2,13). Proto každý křesťan slouží druhým. Je to dílo Ducha svatého v nás, jak nás postupně a stále více proměňuje do podoby Pána Ježíše Krista, který nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28).  A já jsem vděčný za to, jak vy, milovaní, sloužíte, s jakou ochotou a horlivostí.

Když se vrátíme do 1Tm 3,1, je tam ještě jedno sloveso:

• 1 Timoteovi 3:1 Kdo chce být dohlížitelem, touží po krásném úkolu.

Tady je sloveso, které jde ještě mnohem dál než chtění z první poloviny verše. Je to sloveso, které vyjadřuje hlubokou vášnivou touhu. Může být použité pozitivně i negativně. Ježíš velmi toužil jíst s učedníky velikonočního beránka (Lk 22,15). Ale stejně mluví o muži, který cizoloží ve svém srdci, když se s chtíčem, touhou dívá na cizí ženu (Mt 5,28). V našem textu je to touha být starším, touha po krásném úkolu. Touha po tom, být pastýřem – tedy ve dne v noci hlídat stádo, rvát se s vlky, starat se o ovce, hledat ztracené, podpírat slabé a káznit svéhlavé. Je to popis hluboké vnitřní touhy. To není něco povrchního, co za chvíli přejde, až přijde něco nového, nějaký nový nápad, nové myšlenky, nové učení… Je to povolání ke službě pastýře. A to je něco, co nemůže udělat žádný člověk, to z člověka neudělá žádný teologický seminář, neudělá to z člověka ani volba jiných lidí, kteří chtějí, aby byl starší. To je dílo Ducha svatého. Pavel to jasně říká starším efezského sboru:

• Skutky apoštolské 20:28  Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.

Možná se takový muž bude chtít takové touze vyhnout, protože se cítí nedostatečný. Ale kdyby chtěl utéct, bude jako Jonáš – kterého Bůh povolal do služby, ze které nelze utéct. Možná bude muset takový muž dlouho čekat, protože nebude dobře připravený podle toho, jak o tom mluví všechna následující kritéria. Ale toto vnitřní povolání, tato niterná touha způsobená Duchem svatým dává sílu trpělivě čekat a vytrvale se připravovat skrze službu druhým. Jako čekal David, až dostane slíbené království – možná patnáct let. Stal se králem, když mu bylo třicet, ale Samuel ho pomazal za krále jako mladíčka, kterého museli zavolat od stáda. David si nikdy nevzal od Saula, co mu Bůh slíbil, protože měl tuto vnitřní touhu, toto vnitřní povolání, kterému dávalo sílu trpělivě čekat na Boží čas.

Jako sbor se musíme modlit za nové starší. Ústecký sbor mě ustanovil jako staršího a následně nás vyslal, abychom založili další sbor – a to také znamená připravit a ustanovit starší, kteří budou pást stádo. Ale to už je zodpovědnost celého našeho sboru – starších na prvním místě, ale na druhé straně nikdo není z této zodpovědnosti vyňatý. Všichni jsme královským kněžstvem! Všichni se musíme modlit a musíme si sloužit navzájem. A bratři mají zkoumat svá srdce, jestli je Bůh nevolá do své služby. To není věc okamžiku, ale záležitost celoživotního růstu a zkoumání. To je Boží dílo v nás. Jsme Kristova církev, Kristova nevěsta, která má být krásná, svatá, čistá, připravená pro svého nebeského Ženicha. A taková může být jenom tehdy, když se bude sytit zdravým a hutným pokrmem Božího slova, které bude oslavovat Krista. Když jí povedou muži, kteří budou zbožní a kvalifikovaní, kteří budou celým svým životem toužit po tom, aby oslavovali svého Spasitele a Pána, který vykoupil církev svou vlastní krví.