Duch výslovně praví… (1Tm 4,1-5)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Přidrží se démonských nauk

Jaroslav Kernal, Praha 14. května 2017

Pokoj vám a milost, milovaná Boží rodino, milí přátelé a hosté. Scházíme se, abychom uctívali našeho Boha skrze Ježíše Krista, abychom se sytili Božím slovem a povzbuzovali se jím ke zbožnému životu. Proto asi nebudete překvapení, když otevřeme první list Timoteovi a budeme pokračovat ve výkladu tohoto listu ve čtvrté kapitole. 1Tm 4,1-5.

Na konci 3. kap. Pavel zdůraznil tajemství zbožnosti – tím tajemstvím je vtělený, ukřižový, pohřbený, vzkříšený, oslavený a zvěstovaný Kristus. Na začátku čtvrté kapitoly mluví Pavel o bezbožnosti. Není to ale světská bezbožnost, není to bezbožnost lidí, kteří jsou mimo církev a prohlašují se za bezvěrce. Není to zvrácenost zjevných modlářů, kteří uctívají němé modly, nebo duchovní mocnosti, ale je to bezbožnost lidí, kteří se považují za křesťany, kteří jsou uprostřed církve, ale přitom se odvracejí od pravé zbožnosti, která je v Kristu, a poddávají se bezbožnosti, kterou jim nabízejí falešní učitelé a která má svůj původ v démonském učení.

Milí přátelé, dostáváme se na místo, které je velmi vážné a které je dnes mnoha křesťany ignorované. Když zmíníte démonské nauky, křesťané se příliš snadno a naivně domnívají, že se to týká něčeho, co je na hony vzdálené církvi nebo čemukoliv, co má nálepku „křesťanské“. Opak je pravdou! Vzpomeňte si, co psal Pavel křesťanům (svatým) do Korintu:

  • 1 Korintským 10:20-22 Co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů. Chceme snad popudit Pána k žárlivosti?

Korintští přijímali démonské věci! Chtěli mít společenství s démony. Možná dokonce měli nějaké společenství s démony. Nemyslím si, že by křesťan mohl být posedlý démonem, to je naprosto vyloučené, protože křesťan je chrámem Ducha svatého a Duch svatý v něm přebývá, ale křesťan může koketovat s démony, s jejich projevy, s démonským učením, s démonským jednáním.

V našem textu Pavel píše Timoteovi a mluví o lidech, kteří jsou v církvi, mluví o nebezpečí, které se dostává do církve. O tomto nebezpečí čteme v celém Novém zákoně. O tomto nebezpečí mluvil Pavel s efezskými staršími, když se s nimi loučil v Milétu:

  • Skutky apoštolské 20:29-30 Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.

Už jsme v první kapitole viděli, že v Efezu byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nerozuměli tomu, o čem mluví, nerozuměli ani smyslu zákona. Učili odchylné nauky, židovské báje a výmysly lidí. Nyní Pavel mluví o lidech, kteří učí démonské nauky. A stále se mluví o církvi – to nejsou lidé, kteří by byli někde mimo církev, není to nějaká šílená sekta někde daleko, kde lidé prodali všechen majetek, aby mohli následovat svého vůdce – i to je démonské učení, ale není to ten druh učení, o kterém je řeč v našem textu. Zde se mluví o učitelích v církvi, o vlcích v rouše beránčím, o lidech, kteří vypadají jako křesťané, možná si dokonce myslí, že jsou křesťané, používají slova, která používají křesťané, chodí na místa, kam chodí křesťané, ale přitom jsou to vyslanci ďábla, jsou to lidé, kteří uprostřed církve vyučují démonské učení, převracejí milost v nezřízenost, tělesnost a vnější věci vydávají za zbožnost, možná mají dokonce vnější podobu zbožnosti, ale neznají její proměňující moc. Tváří se jako zbožní, ale svým jednáním to popírají (2Tm 3,5).

Chápu, že je mnohem jednodušší myslet si, že se to nemůže týkat našeho sboru, že se to musí týkat hlavně těch lidí někde jinde, protože to je velmi bolestivé připustit si, že by se to mohlo týkat i nás. To totiž znamená, že bych musel sám sobě na prvním místě nastavit zdrcadlo, a věřte mi, že leckdy není příjemné, co v něm vidím (jak v tom fyzickém, tak v tom duchovním). Připustit, že se něco takového týká i nás, znamená mnohem více práce, mnohem více modlitebního úsilí, mnohem méně bezpečí, mnohem méně sebejistoty, a mnohem více závislosti na Pánu. Znamená to, že veškerou jistotu a bezpečí musím přestat hledat v sobě nebo ve svých vedoucích, nebo v tom, že náš sbor je to jediné správné místo, ale musím ji hledat jenom v náruči Ježíše Krista. Ale mohu vás ujistit, že to je to jediné místo, kde můžeme nalézt skutečnou jistotu, věčné bezpečí a nejhlubší uspokojení pro svou duši. Není nic lepšího, co bychom mohli udělat, než vložit všechnu svou naději a důvěru, ano, celý svůj život do Pánových rukou.

Když jsme si tedy ukázali, jak se náš text týká i nás samotných, pojďme nyní k prvnímu bodu dnešního kázání.

I. Předpověď odpadnutí od zbožnosti

„Duch výslovně praví…“ – Duch svatý promlouvá k církvi. Mohli bychom Pavlova slova vztáhnout k tomu, co řekl efezským starším v Milétu. Jsou to věci, které se přesně naplňují. Ale nemyslím si, že Pavel měl na mysli tato slova. Mám za to, že mluvil v mnohem obecnější rovině, protože Duch svatý neustále promlouvá – jak k církvi, tak do životů jednotlivých křesťanů. V dopisech církvím v knize Zjevení čteme stále dokola:

  • Zjevení Janovo 2:7.11.17.29 Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.

Čeho se to týká? Dopisů, které Pán skrze svého služebníka napsal jednotlivým církvím! Jak můžeme vědět, co říká Duch? Moji milí, jestli chcete vědět zcela přesně, nebo výslovně, jak je v našem textu, co říká Duch, stačí udělat jednu jedinou věc – otevřít Boží slovo, Bibli. Lidé dnes hledají Boží slovo všude možně, ženou se za každým poryvem kdejakého bludného ducha, jsou ovlivněni závanem všemožného falešného učení a vydávají takové věci za svědectví Ducha svatého, ale nechtějí jít tam, kde mohou mít naprostou, stoprocentní jistotu, že mluví Duch Boží, a mluví naprosto přesně – nechtějí jít do Písma.

  • 2 Timoteovi 3:16 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha…

Zapsané Boží slovo, Bible, je slovem Ducha. Tady promlouvá Duch svatý. Tady promlouvá Bůh. Některá místa jsou sice těžší k pochopení, ale naprostá většina Bible je velmi jednoduchá. Je to příběh, který není těžký k pochopení. Jsou to písně, které dávají útěchu srdci a naplňují ho radostí. Je to vyučování, kterému může porozumět i dítě. Jsou to slova, která jsou velmi jasná. Jsou zde věci, které jsou řečené výslovně, tedy úplně přesně.

Co říká Duch Boží ústy apoštolů a proroků, ústy Kristovými?

  • 1 Timoteovi 4:1 … že v posledních dobách někteří odpadnou od víry…

To jsou těžká a vážná slova a my jim musíme věnovat pozornost. To jsou slova, která nelze jen tak přejít a tvářit se, jako že se nic neděje. Jsou to slova, která čteme znovu a znovu a znovu. Petr napsal:

  • 2Pt 2:1-2 V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení.
  • Matouš 7:15-16 Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte.
  • Matouš 24:11-12 … povstanou lživí proroci a mnohé svedou a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.

A mohli bychom citovat další a další texty Písma – jak ze Starého zákona, tak z Nového. Ta skutečnost je naprosto jistá. Otázka, kterou si můžeme položit, ale zní, o jaké době mluví. V našem textu Pavel mluví o poslední době. Na jedné straně to vypadá, jako kdyby Pavel odkazoval někam do budoucnosti. Ale všimněte si také toho, že zároveň říká, že ti lidé už jsou v Efezu, že Timoteus s nimi už má jednat, že lidé už jsou svedení falešnými učiteli. Duch výslovně předpověděl, že v poslední době, která nastala dokončením Kristova díla na kříži, někteří lidé odpadnou od víry. Poslední doba už je tady a týká se času mezi oběma Kristovými příchody. Nyní je ten čas, kdy jsou lidé sváděni démonskými naukami.

Jak ale máme rozumět tomu, že budou lidé, kteří odpadnou od víry? Je možné odpadnout od víry? Možná vás překvapím, když řeknu, že to je možné. Bible o tom mluví na tomto místě i na řadě dalších. Vzpomeňte si na podobenství o rozsévači. Semeno zaseté na skalnatou půdu nebo do trní – to jsou lidé, kteří s radostí přijali zaseté slovo, ale nezakořenilo v takovém člověku, a když přijde pronásledování nebo tíseň pro to slovo, hned odpadá. Časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.

  • Matouš 24:13 Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
  • Matouš 13:23 U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu.

Ti, kdo odpadají, jsou lidé, kteří povrchně přijali některé věci, které se týkají křesťanství. Slyší, ale nechápou a nepřinášejí úrodu. Jejich srdce nebyla proměněna Duchem svatým. Ve skutečnosti nedošlo k novému narození, protože Slovo nepadlo na úrodnou půdu, ale na kámen a trní. Ten, kdo odpadá, není křesťan a nikdy jím nebyl. Křesťan se může dokonce na čas vzdálit Bohu, může upadnout do hříchu, může upadnout do nevěry, dokonce i do dočasné vzpoury proti Bohu – musíme si pamatovat, že nejsme imunní vůči žádnému hříchu. Milovaní, nikdy si nemyslete, že „tento hřích“ je něco, co už se mě netýká, co už mám jednou provždy vyřešené. Vyřešené to bude, až budeme proměnění a budeme mít nová těla. Do té doby zde bude pořád nepřítel uvnitř nás, který využije každou příležitost, aby nás znovu stáhl do bahna starých hříchů. Proto musíme bdít a modlit se, proto se musíme povzbuzovat navzájem, k čemuž potřebujeme společenství Božího lidu, tedy církev.

Jestli chceme porozumět odpadnutí od víry, které je v našem textu, musíme se podívat na to, jak náš text tyto lidi popisuje.

  • 1 Timoteovi 4:1 … někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami…

Ekumenický překlad mluví o tom, že se přidrží těch, kdo svádějí. Doslovně tam stojí, že přilnou k bludným duchům a naukám démonů. Je tam sloveso v takovém tvaru, který ukazuje na trvalý stav. Ukazuje to na něco, k čemu došlo v jejich životech a co stále trvá. To použité sloveso má široké možnosti překladu. České překlady používají slova jako držet se (Petrů, Žilka, E, ČSP), následovat (B21), poslouchat (KRAL), věnovat pozornost (Pavlík). Mluví se o lidech, kteří se zaměřili na démonské učení, odevzdali se mu, naslouchají mu, následují ho a drží se ho. O tom je jejich život. A proto Písmo říká, že odpadli od víry.

Nečiní pokání, když jsou konfrontováni s pravdou, nezamilovali si pravdu, pohrdají pravdou Božího slova, převracejí ji v nezřízenost a odmítají ji. Nechtějí slyšet, co říká Písmo, ale chtějí slyšet, co říkají jejich učitelé – ať již lidští nebo duchovní. Kdekoliv je jakýkoliv učitel postaven nad Písmo, kdekoliv potřebujete vnější autoritu, která vám jediným „správným“ způsobem vyloží Písmo – potom se dostáváte velmi blízko odpadnutí od víry. Takovou autoritou, která je nadřazená Písmu, může být papež, nebo Ellen Whiteová, nebo to může být učení nějakého člověka, které bude vydáváno za to jediné pravé biblické, může to být tradice, která bude důležitější než samotné Písmo nebo katechismus, který nám bude říkat, jak máme „správně“ rozumět Písmu, může to být učení nějakého ducha, např. Todd Bentley čerpal své učení od anděla jménem Ema a Benny Hin se chodil radit na hrob zemřelé Kathryn Kulmanové, může se jednat o tzv. proroctví, pocity, sny nebo se může jednat o obyčejný lidský koncenzus. Mohli bychom najít spoustu dalších věcí, které mohou na první pohled vypadat velmi neškodně. Ale kdekoliv není Písmo konečnou autoritou, tam se nacházíme na místě, které popisuje náš text, a to je odpadnutí od víry. A že Písmo je skutečnou autoritou, poznáme podle toho, že podle něj zařídíme svůj život a své učení, že budeme ochotní udělat i těžké, nepopulární nebo dokonce bolestivé kroky.

Učení bludných duchů a nauky démonů mohou na první pohled vypadat docela zbožně, ale pravá zbožnost je soustředěná na Ježíše Krista, pravá zbožnost je jenom v něm – a ke Kristu, kterého zjevuje Písmo, vás nikdy žádný démonský duch nepovede.

Duch výslovně praví, že v posledních časech někteří odpadnou od víry. Jak toto odpadnutí vypadá? Podívejme se na druhý bod dnešního kázání:

II. Popis odpadnutí od zbožnosti

V těch několika krátkých verších, které máme dnes před sebou je napsáno mnoho věcí na adresu těch, kdo svádějí i těch, kdo jsou svedeni démonskými naukami. Jejich popis začíná už v prvním verši, když se mluví o odpadnutí. Odpadnout znamená nejenom odvrátit se od něčeho, ale také přiklonit se k něčemu jinému. V tomto případě mluvíme o odvrácení se od živého Boha a oddání se démonickým duchům. To je něco, co nemůžeme popsat jiným slovem, než je slovo vzpoura.

Když má ženatý muž poměr s jinou ženou, je to nejenom odvrácení se od jeho manželky, ale jedná se o pohrdnutí vlastní ženou, je to ponížení a zneuctění manželky. A ve vztahu s Bohem je to o to větší, oč Bůh převyšuje manželku. Je to vzpoura proti Bohu. Je to přesně to, co se stalo v zahradě Edenu, kdy Adam s Evou pohrdli Boží dobrotou a plivli Bohu do tváře, protože si řekli, že je lepší poslouchat úskočného satana, omezenou stvořenou bytost, než moudrého a laskavého Stvořitele. U kořene takové vzpoury stojí pýcha a sobectví, zaměření na sebe, povýšenost nad druhými. Jak se to projevuje dále? Následující verše nám dávají odpověď:

  • 1 Timoteovi 4:2-3 … jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy…

Jsou zde popsaní lidé, kteří žijí jako pokrytci. Žijí dvojí život. Navenek se nějak tváří, ale ve skutečnosti, pod povrchem, je všechno jinak. To je život ve lži, proto jsou označeni také jako lháři. Jsou to notoričtí lháři a notoričtí pokrytci. Ale je důležité rozumět tomu, že jsou neodhalenými pokrytci a lháři. Bible tady popisuje jejich podstatu, jejich nitro, popisuje něco, co znají jenom oni sami – a dost možná dokonce i oni sami obelhávají sami sebe.

Nejhorší klam je sebeklam. Bible nás stále znovu varuje, abychom dávali pozor, byli bdělí a nedali se oklamat nikým ani sebou samým. Sebeklam vede k tomu, co popisuje náš text jako ocejchované svědomí, vypálené svědomí, jinými slovy znecitlivělé. Zbožnost založená na Kristu vede k lsáce, která pramení z čistého srdce, z upřímné, nepokrytecké víry a z dobrého svědomí (1Tm 1,5). Už jsme viděli lidi, kteří pohrdli dobrým svědomím a tak ztroskotali ve víře. Dali přednost lži a pokrytectví – a možná dokonce pod rouškou jakési zbožnosti. Otupělé svědomí vede k sebeklamu.

Pavel napsal Titovi na Krétu o lidech, kteří o sobě byli přesvědčení, že jsou křesťané, ale žili jako pohané. Popsal je slovy „lháři, zlá zvířata a lenivá břicha“ (Tt 1,12). Byli to lidé, kteří vedli prázdné řeči, nepodřizovali se, svým učením rozvraceli celé rodiny a šlo jim o jejich vlastní zisk. Pavel o nich říká, že i když jsou v církvi, jsou ve skutečnosti nevěřící, a že:

  • Titovi 1:15-16 … jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají.

Takoví lidé klamou sami sebe. Když Jakub mluví o zbožnosti, několikrát varuje své čtenáře před tím, aby neklamali sami sebe.

  • Jk 1:21-22 A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!

Tento text nám dobře ukazuje, na čem se věci lámou – na poslušnosti a podřízenosti Slovu. Budou lidé, kteří se budou tvářit zbožně, přesto na jejich životech bude něco, co se vám nebude úplně pozdávat. V některých případech – jako u těch lidí na Krétě – to bude zjevné, ale mnohem častěji nebudeme schopní věci úplně jednoznačně označit a uchopit. Ale ani tady nás Boží slovo nenechává na pochybách a říká nám, že hříchy některých lidí skutečně vyjdou najevo až na soudu (1Tm 5,24). Přesto v našem textu máme nějaké znaky, podle kterých se můžeme řídit – Pavel říká, že tito falešní učitelé zakazují lidem ženit se a jíst určité pokrmy.

Mluví tady o nějaké formě askeze, o zbožnosti, která se chce prezentovat navenek. To jsou věci, které se mohou projevovat nejrůznějším způsobem. V Galácii byli učitelé, kteří jako formu zbožnosti zaváděli obřízku a poslušnost Mojžíšovu zákonu. Nešlo o ospravedlnění, jak se mnozí domnívají, ale šlo o život s Kristem, tedy o posvěcení, o zbožnost, která byla založena zákonu. Je dost možné, že podobné učení, i když ne zcela stejné, se objevilo také v Efezu. I zde byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona. I zde byli lidé, kteří jako skutečnou zbožnost chtěli zdůraznit vnější věci – celibát a jídelní předpisy. O falešných učitelích v Galácii Pavel napsal:

  • Ga 6:12-13 Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

Šlo jim o vnější věci! O co šlo falešným učitelům v Efezu? O totéž – chtěli se pochlubit tím, co je zjevné, co můžete vidět. Stejné je to i dneska. I dneska jsou lidé, kteří chtějí dávat na odiv svou zbožnost vnějšími věcmi a budou se více starat o to, jak dlouhé máte vlasy, nebo jaké máte oblečení, než o to, jak je na tom vaše srdce! Falešní učitelé se vás nikdy nebudou ptát, proč je vaše srdce lhostejné k Božím věcem, proč je váš modlitební život vyčpělý, proč je vaše láska ke Kristu vlažná, proč je vaše mysl neproměněná Boží slovem. Nikdy vás nepovedou ke Kristovu kříži. Nepůjde o to, jaké je vaše srdce – jestli je pokorné, měkké, poslušné Kristu a jeho slovu, jestli je zlomené před Bohem a naplněné láskou k Bohu i k lidem. Místo toho se budou chtít chlubit tím, co se stalo na vašem těle, vnějšími věcmi. Zdůrazní formu, ale ne obsah.

I dnes najdete takové, kteří zakazují lidem ženit se – vzpomeňte si na celibát kněží v římské církvi, adventisté zakazují jíst některé pokrmy, církev v nejširším slova smyslu je plná něčeho, co nazývám „křesťanskou“ pověrčivostí, která se projevuje tím, že lidé nařizují druhým „nejez, neber do rukou, nedotýkej se“. To, spolu s ponížeností a uctíváním andělů, učili falešní učitelé v Kolosách. Pavel o tom napsal:

  • Ko 2:22-23 Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní.

Od prvního století se nic nezměnilo. I to je důkazem, že žijeme v posledních časech. Ještě dvě charakteristiky musím zmínit, než půjdeme k poslednímu bodu. Vycházejí z kontrastu, která je ve druhé polovině třetího verše, kde se mluví o věcech, které Bůh stvořil:

  • 1Tm 4:3 … aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.

Křesťané jsou ti, kdo věří pravdě a poznali pravdu. Tito falešní učitelé a falešní bratři nevěří pravdě, ale klamavým duchům a naukám démonů, a nepoznali pravdu. Jejich srdce není ani nikdy nebylo proměněné pravdou. Křesťané jsou ti, kdo poznali pravdu, kdo se spoléhají na pravdu a žijí v pravdě – tito lidé jsou pokrytci, lháři a jejich svědomí otupělo vůči pravdě. Proto také jejich srdce nemůže s děkováním přijímat všechno, co Bůh stvořil. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Předpis zbožnosti

  • 1Tm 4:4-5 Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.

Srdce falešných učitelů je naplněné pýchů, ale srdce křesťana je plné vděčnosti. Pavel tady předkládá dva důvody k vděčnosti – jednak je to Boží dobrota a potom je to Boží dílo v nás a skrze nás.

Bůh stvořil věci k tomu, abychom je používali. Stvořil jídlo k tomu, aby se jedlo. V zahradě Edenu před pádem dal člověku k jídlu všechny plody ze všech stromů kromě stromu poznání dobrého a zlého. Po pádu přidal také plody lidské práce, všechno, co člověk vypěstuje ze země. A potopě dal Bůh člověku za pokrm každého pohybujícího se živočicha. Všechno toto Boží stvoření prohlásil Bůh za dobré. Proto je všechno jídlo svou podstatou čisté. Proto mohl Titovi napsat, že čistým je všechno čisté. A dodává:

  • Titovi 1:15 Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté.

A v listu Římanům vysvětluje, že nic není nečisté samo o sobě (Ř 14,14). Proto nedává žádný smysl, pokud někdo zakazuje druhým jíst nějaké pokrmy nebo se dotýkat nějakých věcí a brát je do rukou. Bůh sám prohlásil všechny věci za čisté – to je to Boží slovo, o kterém je zde řeč. Je to posvěceno Božím slovem – ať již tím, které Bůh řekl při stvoření, kdy prohlásil všechno za dobré, nebo tím, které řekl po potopě, kdy dal člověku všechno živé za pokrm, nebo tím, které řekl Petrovi, kdy výslovně zrušil omezení Starého zákona, když řekl Petrovi: „Zabíjej a jez!“ (Sk 10,13). A když se Petr bránil, že nebude jíst nečistá zvířata, Bůh řekl:

  • Sk 10:15 „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“

Mimochodem totéž udělal už Ježíš během své pozemské služby, čímž ukázal, jak naplnil Mojžíšův zákon:

  • Marek 7:18-19 Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje? Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.

Je to posvěceno Božím slovem. Ale je tady ještě Boží dílo v nás. Je tady proměna srdce skrze kříž a vzkříšení Ježíše Krista. Ve třetím až pátém verši je třikrát zmíněna vděčnost s modlitbou. Křesťan je člověk, jehož srdce bylo proměněno Duchem svatým a jedním z prvních projevů nového narození je vděčnost, chvála, díkůvzdání. Jestliže vám Bůh odpustil hříchy, nemůžete jinak, než že ho budete chválit. Srdce křesťana je vděčné srdce. Je to srdce, které děkuje Bohu – nejenom za odpuštění hříchů, ale za všechno, co Bůh dělá v jeho životě, za všechny dobré dary, které přijímáme skrze Ježíše Krista, za všechno zaopatření, kterým nás Bůh ve své dobrotě zahrnuje.

Moji milí, jste vděční? Děkujete Bohu za život, který vám dal? Přirozeností člověka je spíš reptat než děkovat Bohu, ale pokud jste poznali pravdu o Kristu a o sobě, musíte děkovat Bohu. Je tolik věcí, za které musíme děkovat každý den – odpuštění hříchů, věčný život, čisté svědomí, pokoj v srdci, fyzický život i duchovní život, posvěcení, Boží výchova, dílo Ducha svatého v našich životech, fyzické i duchovní zaopatření, musíme Bohu děkovat za Boží slovo, které máme v našem vlastním jazyce, za rodinu – fyzickou i duchovní, za společenství církve, za všechny věci. Za ty, které se nám zdají být dobré a mnohdy nejsou, protože nás vedou k pokušení, a k hříchu, i za ty, které se nám zdají být špatné a mnohdy nejsou, protože jsou součástí Boží výchovy a péče o náš duchovní život. Proto Pavel říká, že se chce chlubit svými slabostmi, vždyť Pán mu řekl:

  • 2K 12:9 „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

Srdce, které je naplněné vděčností, to je jádro zbožnosti, to je cesta ke zbožnosti. Takové srdce rozumí tomu, co udělal Kristus a stále se upíná jenom k němu. V něm nachází veškeré uspokojení a nikoliv ve vnějších věcech, ne v celibátu nebo v zdržování se pokrmů, ne ve vnějších ozdobách, ale v srdci, které je nové. Na tom skutečně záleží.

Jak je na tom tvé srdce? Bylo obnovené Duchem svatým? Je pro tebe Kristus tím nejvzácnějším, co máš? Nacházíš v něm potěšení a radost, kterou svět kolem nemůže dát? Je to vidět na tvé vděčnosti a na tvém proměněném životě? A nemyslete si, proměněné srdce vždycky nakonec povede i k proměně navenek, k proměněnému životu, k proměněnému jednání. Nemohu jinak, než skončit textem Božího slova:

  • Koloským 3:16 Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

Buďte plni Slova Kristova a nepodlehnete závanům kdejakého učení, bludným duchům a naukám démonů, ale budete s radostí a s vděčností v srdci oslavovat Boha a děkovat mu za milost, kterou vás v Kristu zahrnuje. Amen. 

Osnova kázání: