Jaroslav Kernal, Praha 29. listopadu 2015

Pokoj vám a milost, milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, milí hosté. Budeme pokračovat v našem studiu prvního listu apoštola Pavla církvi do Tesaloniky. Církev v Tesalonice byla mladou církví – nikoliv co se týče věkového průměru (o tom toho moc nevíme), ale co se týče duchovního věku křesťanů. Pavel psal křesťanům, kteří byli v Kristu teprve několik měsíců. Přestože byli křesťany tak krátkou dobu, už zakusili a zakoušeli pronásledování od svých krajanů. Tato mladá církev se hned na začátku svého života ocitla ve výhni zkoušek, v tavícím kotli útisku a tlaku ze strany okolního světa.

Nemůžeme se tedy divit apoštolovi, který musel Tesaloniku opustit, že byl celý nesvůj a toužil po nějakých zprávách z této církve. Proto – jak uvidíme – poslal Timotea, aby zjistil, jak se věci mají. A Timoteus přinesl ty nejlepší zprávy. Jejich ozvěnu můžeme slyšet v našem dnešním textu. Budeme číst celou první kapitolu 1Te a potom se budeme zabývat verši 5b-10.

Minule jsme viděli znaky opravdových křesťanů – apoštol v úvodu listu děkuje za jejich spasení a ukazuje na jejich činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději. Mluví o tom, že tyto vlastnosti spolu se skutečností, jak přijali Boží slovo, jsou důkazem jejich vyvolení. A ve stejném duchu bychom mohli pokračovat i do našeho dnešního textu – i zde jsou charakteristiky opravdových křesťanů. Přesto půjdeme ještě o krok dále a od jednotlivých křesťanů, kteří jednají ve víře, usilovně se namáhají v lásce a jsou vytrvalí v naději, se přesuneme k celku, který tito křesťané vytvářejí – k církvi. Ukážeme si čtyři charakteristiky zdravé církve, jak nám je na tomto místě předkládá Boží slovo. Těch charakteristik bychom mohli v tomto textu najít ještě více, ale my se zaměříme pouze na tyto čtyři, protože jsou jednak nejvýraznější a jednak nejdůležitější. Tyto charakteristiky přímo souvisí s vírou, láskou a nadějí. Jsou promítnutím těchto křesťanských ctností a Božích darů do praktického života věřících a vykreslují nám obrázek nádherné církve, která uprostřed pronásledování vydává svědectví o Kristu. O jaké charakteristiky zdravé církve se jedná? Zdravá církev na prvním místě s radostí přijímá Boží slovo, následně toto slovo šíří, evangelizuje, vyhlašuje Boží slovo všem lidem, slouží Bohu a očekává příchod Pána Ježíše Krista.

Pojďme tedy k první charakteristice zdravé církve:

I. S radostí přijímá Slovo Boží (v. 5b-6)

• 1 Tesalonickým 1:5-6 Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého.

O čem tady apoštol mluví? Minule jsme si ukázali, že povzbuzuje křesťany a církev v Tesalonice. Je to zjevné i z tohoto textu. I zde Pavel povzbuzuje – a dělá tím, že je chválí. Chválí je za tři věci, které spolu souvisí – chválí je za to, že jednali podle jeho příkladu, že jednali podle Pánova příkladu a chválí je za to – a v tom jednali jako Pavel i jako Kristus, že přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Máme tady jeden a půl verše, kde čteme o velikých věcech, jak v životě apoštola Pavla, tak v životě Krista, tak také v životě zdravé křesťanské církve – tou největší z nich je jejich přístup k Božímu slovu.

Ten text mluví o přijetí slova. Ekumenický překlad se může stát trochu zavádějící, protože tam vkládá víru, ale v originále se mluví jenom o přijetí slova – jde o přijetí evangelia, které Pavel také označuje jako slovo pravdy (Ko 1,5), jde o Boží slovo, o Bibli.

Tesaloničtí toto Slovo, evangelium, přijali uprostřed mnohé tísně. Slovo, které je tam použité mluví o soužení, trápení, utrpení nebo bídě. Velmi přesně to odkazuje na to, co se dělo v Tesalonice, když tam apoštol Pavel kázal evangelium. Skutky 17 nám představují jenom vrcholnou scénu, kdy rozzuřený dav vtrhnul do domu Jásona a chtěl zlynčovat Pavla, Timotea a Silase. Ale můžeme si dobře představit, že k takové události nedojde z ničeho nic, ale že se ty vlny odporu pomalu zvedají a narůstají, až dosáhnou toho okamžiku, kdy si lidé najmou ničemníky a násilníky z ulice, aby s jejich pomocí dosáhli svého. A to znamená, že ten tlak působí postupně a pomalu.

Prostě přijdete domů a řeknete, že jste slyšeli strašně zajímavé věci o Bohu a o Kristu a všichni se na vás podívají se zděšením a otazníky v očích a začnou vás přemlouvat, abyste neblbli, že to jsou povídačky pro staré babičky, že věda už přece dávno dokázala, že žádný Bůh není, že všechno vzniklo evolucí (kdy nic se smrsklo, vybouchlo a vzniklo z toho všechno…). Potom vás začnou přemlouvat, abyste už nechodili mezi ty lidi, co se nazývají křesťany a co vám blbnou hlavu, pak to začnou vyžadovat nebo přikazovat, zakazovat, začnou víc a víc tlačit. Ale pokud člověk přijal Slovo, co se děje? Vzpomeňte si na podobenství Pána Ježíše o zasetém semeni:

• Mk 4:27 … ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.

Přesně to se děje, kdekoliv bylo přijato Slovo do dobré půdy, do srdce, které bylo otevřeno Bohem, do půdy, která byla zkypřena Duchem svatým. A takový člověk si nemůže pomoct, protože to, co v něm roste, není z něj, ale je z Boha. Je to nový život, který se nezadržitelnou silou dere na povrch. A tak ignoruje výsměch, i když ho to zraňuje a bolí, nevšímá si pohrdání, tlaku a úšklebků, ale jde za Kristem. Přesně to se děje, když lidé přijímají Boží slovo. A pokud je to v mnohé tísni, jako v Tesalonice, rychle rozumí tomu, co říká Pán:

• Mt 10:34-36 Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.

Cena evangelia je tak vysoká, že lidé jsou ochotní obětovat dokonce i své nejbližší vztahy. Dva lidé spolu žijí na hromádce a jeden z nich uvěří – a musí říci, už nemohu dál zarmucovat Boha cizoložstvím a tím, že budu žít s nevěřícím člověkem a proto se musíme rozejít. To je tíseň kvůli Slovu! Vzpomeňte si na celníka Zachea – nenáviděného muže malé postavy, který tolik toužil po Kristu, že odhodil všechnu svou důstojnost a jako malý kluk vylezl na strom, aby mohl Pána alespoň zahlédnout. A když potom byl Ježíš na večeři u něj doma, co řekl? Už nemohu žít dál hříšným způsobem života, jakým jsem dosud žil, nemohu dál šidit na clech a daních a okrádat lidi.

• Lukáš 19:8 Pane, jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.

Jenom si představte, co to muselo znamenat! Co musel potom zkusit od svých přátel celníků i od ostatních lidí. A možná to dokonce znamenalo, že už dále nemohl dělat svou práci, protože byla natolik spojená s korupcí a špatností, že to prostě nešlo.

Před lety jsem se setkal s mužem, který byl mnoho let muftím, učitelem islámu, ve své vesnici. Ale potom se nad ním Bůh smiloval a on se stal křesťanem. Musel utéct ze své vesnice a nechat tam ženu, děti, rodiče, přátele, příbuzné – ti všichni ho chtěli zabít. Slovo pravdy pro něj znamenalo víc. Přes mnohou tíseň toto slovo přijal s radostí Ducha svatého.

Apoštol Pavel odkazuje na sebe i na Krista, protože náš Pán trpěl kvůli Slovu pravdy, kvůli evangeliu. Pavla povolal témuž – když Pán poslal Ananiáše, aby šel za Pavlem, vložil na něj ruce, a následně ho pokřtil, řekl mu:

• Sk 9:16 Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno.

Pavel následoval svého Spasitele a snášel utrpení stejně jako Kristus. Tím se stal vzorem pro následování. Když jste se dívali na Pavla, viděli jste Krista. A nyní mluví o tesalonické církvi a chválí jí za to, jak následuje Kristův příklad v přijetí Božího slova, jak následuje jeho vlastní příklad v přijetí Slova. Boží slovo pro ně bylo absolutním základem. Projděte si evangelia a podívajte se na službu Pána Ježíše – kolikrát opakuje „Je psáno“ nebo „nečetli“, kolikrát odkazuje na Mojžíše a proroky, tedy na jejich Písmo! A apoštol Pavel dobře shrnul svůj postoj v dopise církvi do Korintu, když je káral kvůli rozdělení:

• 1K 4:6 Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená ‚ne nad to, co je psáno‘…

Tesalonická církev následovala Pavla i Pána s velikou radostí – s radostí způsobenou Duchem svatým. Vidíme, jak Duch svatý a Svaté Písmo jdou ruku v ruce. Nikdy bychom je neměli oddělovat. Duch svatý působí nové narození skrze Slovo (v. 5) – evangelium k nim přišlo ve slovech a… v Duchu svatém! Duch svatý také posvěcuje skrze Slovo a přináší radost ze Slova dokonce uprostřed soužení.

Jak přijímáte Boží slovo? S radostí z Ducha nebo lhostejně? Musíme znovu zkoumat svá srdce, abychom se ujistili, že nejsou zatvrzelá vůči Pánu a Slovu jeho milosti. Náš postoj k Božímu slovu bude mít hlavní slovo v tom, zda se jako tesaloničtí křesťané staneme nebo nestaneme církví hodnou následování. Podívejte se do následujícího verše, co Pavel o tesalonické církvi říká:

II. S horlivostí vyhlašuje evangelium (v. 7-8)

• 1Te 1:7 Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji.

Slovo příklad je v Písmu použito vícekrát, stejně tak jako výzvy k následování, nebo k tomu, že se lidé mají učit z příkladu druhých. Nejvíce se máme učit od Krista – On je naším příkladem a sám o tom mluví:

• Jan 13:15 Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Apoštolové jsou dáváni jako příklad, Timoteus (1Tm 4,12), Titus (Tt 2,7) mají být příkladem pro věřící. Starší v církvi mají být příkladem, který budou ostatní následovat. Různí lidé jsou dáváni v Písmu za vzor k následování. Ale je jenom jedna jediná církev, o které je řečeno, že se stala vzorem pro ostatní – a to je právě církev v Tesalonice. Stala se příkladem v tom, jak přistoupila k Božímu slovu, stala se příkladem v tom, jak s tímto Slovem naložila:

• 1Te 1,8 Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.

Máme před sebou církev, která s horlivostí vyhlašuje evangelium. Tím se stala církví, která je hodna následování. Stala se vzorovou, příkladnou církví. A všimněte si, že to je právě vztah k Božímu slovu, který stojí na začátku. Tesaloničtí přijali Boží slovo s velikou radostí, s radostí z Ducha svatého, přijali Boží slovo jako slovo Boží, ne jako slovo lidské, ale jako živé, ostré, mocné, neomylné a oheň zapalující slovo Boží. Pavel jim dosvědčuje o Božím slově:

• 1Te 2,13 Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Jak se tato síla projevuje? Tak, že se od nich slovo Páně rozeznělo doširoka. Tesaloničtí doslova dychtili po Božím slově. Ve Skutcích 17 máme jinou církev, která je pro mnohé křesťany vzorem k následování – církve v Beroji:

• Sk 17:11 Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel.

Oni měli skutečně hlad po Božím slově. Ale zdá se, že církev v Tesalonice Berojskou církev nakonec předčila. Boží slovo, které křesťané v Tesalonice přijali uprostřed pronásledování s radostí z Ducha svatého, to slovo evangelia, které k nim přišlo v moci a v Duchu svatém a v přesvědčivé plnosti, toto slovo Páně v nich projevilo svou moc a zapálilo oheň, který se rozšířil široko daleko.

Tesalonika byla hlavním městem provincie Makedonie. Měla status svobodného města s mnoha výsadami, byla významným ekonomickým, správním, politickým i náboženským centrem. Město leželo na významné římské silnici (Via Egnatia), která vedla z Byzance k Jaderskému moři a na ní na italské straně moře navazovala známá Via Appia do Říma. To byly důležité faktory, přesto žádný z nich nebyl příčinou, proč se z Tesaloniky rozeznělo Boží slovo do širokého okolí – do celé Makedonie i Acháje. To bylo území dvou římských provincií, které svou rozlohou odpovídá přibližně rozloze bývalého Československa. Jedno město, jedna církev a tak ohromný dopad. Není divu, že Pavel dává tuto církev za vzor ostatním.

Apoštol používá k popisu toho, co se dělo zajímavé slovo, které najdeme v Bibli pouze na tomto místě – je to slovo rozeznělo, rozezvučelo (Pavlík, Žilka), rozšířilo (Petrů), rozhlásilo se (KRAL). Máme tady slovo, které v řečtině té doby popisovalo zvuk mnoha trubek, nebo hukot bouře, nebo dunění moře. Mohli bychom si představit katedrálu s velikými varhany – když zazní hluboké tóny varhan, je celá katedrála naplněná tím zvukem až do posledního koutku. Vzduch se chvěje a každý člověk může fyzicky cítit to chvění ve svém nitru. To je slovo, které popisuje rozšíření evangelia z Tesaloniky.

Tohle je místo, kde se spojuje skutek víry a práce lásky. Bereme Boží slovo a sdílíme evangelium se ztracenými, kteří žijí bez Krista, bez naděje, bez víry, bez lásky, kteří jsou v temnotě a jsou vláčeni vlastními žádostmi, taženi světem a jeho touhami, kterým vládne ďábel. To je skutek víry, protože bereme Boží slovo s vědomím, že Duch svatý musí použít toto slovo, aby tito lidé byli vysvobozeni z hříchu a ze smrti a je to také práce lásky, protože chceme udělat to nejlepší pro tyto lidi – a není nic lepšího, než když jim řekneme evangelium o spasení z milosti skrze víru v Krista.

Slovo Páně se rozeznělo z Tesaloniky. Pro tesalonické křesťany nebyla víra něčím, co patří jenom za dveře modlitbny nebo dokonce jenom do soukromí člověka, ale Pavel říká, že o jejich víře se ví všude. Víte, být tajným učedníkem Pána Ježíše Krista s sebou nese ohromné nebezpečí. Ježíš o tom mluví:

• Matouš 10:32-33 Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.

To neznamená, že musíme nutně každému na potkání vykládat o své víře, ale jde o to, že víra v Krista bude natolik součástí našeho života, natolik zjevnou součástí našeho života, že nebude možné o ní dříve nebo později nemluvit. Apoštol Petr připomíná křesťanům, kteří procházeli soužením:

• 1 Petrův 3:15-16 Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.

Křesťané z Tesaloniky byli tak naplněni Božím slovem, byli tak zapálení pro evangelium, že se o jejich víře vědělo všude. V Písmu čteme o jednotlivcích z Tesaloniky, kteří doprovázeli Pavla do Sýrie a do Jeruzaléma – Aristarchos a Secundus (Sk 20,4). Aristarchos šel s Pavlem i do Efezu (Sk 19,29) a později ho doprovázel do Říma (SK 27,2; Ko 4,10). Jáson byl s Pavlem v Korintu (Sk 18,1; Ř 16,21). Tito lidé byli součástí velké mise tesalonické církve. Ale rozhodně nebyli jediní. Pavel chválí celou církev. Nebyl to pastor tesalonické církve, kvůli kterému by tento sbor byl známý po celé Makedonii a Acháji. Nebyla to úžasná chválící skupina, která by roznesla slávu tohoto sboru do celé země, neměli úžasné webové stránky, ani úspěšnou reklamu v celonárodním tisku, nebyla to vynikající charitativní organizace, která proslavila tuto církev ani pěkné kulturní a společenské akce, které se konaly v jejich modlitbně, ale byly to proměněné životy jednotlivých věřích, kteří svědčili o své víře, takže se o jejich víře vědělo všude. Co bylo jádrem, co bylo tím hlavním, co lidé věděli? Podívejte se spolu se mnou do dalšího verše našeho textu, protože před námi je třetí charakteristika zdravé církve. Jde o církev, která:

III. S oddaností slouží Bohu (v. 9)

• 1 Tesalonickým 1:9 Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému…

Tento verš velmi jasně ukazuje, že mnohem více než o slova, šlo ve svědectví tesalonické církve o činy. A znovu jsou to dvě věci, které od sebe nemůžeme oddělit. Viděli jsme, že to bylo slovo Páně, které se roznělo jako siréna při leteckém útoku. Ale v tomto verši vidíme, že slovo Páně vyrůstalo z proměněných lidských životů. Lidé viděli věci, které jim nedávaly pokoj, které je nutily k přemýšlení a k otázkám, lidé viděli, jak se životy křesťanů radikálně mění, a to bylo hlavním důvodem, proč svědectví těchto křesťanů mělo tak velikou moc, proč bylo tak silným a vše pronikajícím zvukem.

Minule jsme viděli, že jedním ze znaků opravdových křesťanů je činná láska, práce lásky, usilovná a těžká práce. Devátý verš nám přibližuje, co to znamená. Jsou tady tři věci, kterými je popsaná láska. Jako první je tady přijetí apoštola – mluví se tu o tom, když Pavel přišel se svými společníky do Tesaloniky. Můžeme za tím vidět Jásona, který Pavla přijal do svého domu a postaral se o něj i o ostatní.

Mluví se tady o obrácení křesťanů. V těchto slovech můžeme vidět velmi jednoduchý popis toho, co to znamená být křesťanem – znamená to obrátit se od model k Bohu, od modloslužby, ke službě Bohu, k bohoslužbě. Centrem života přestanou být modly, ale stane se jím Bůh sám, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu.

Obrácení znamená změnu směru – od něčeho k něčemu. Tito lidé dříve sloužili neživým a falešným modlám. Uctívali své makedonské i římské bohy. Jejich život se točil kolem těchto model. Lidé jim byli oddáni, zavázáni a sloužili jim. Dneska si mnoho lidí myslí, že modlářství se týká jenom starověku nebo nějakých vzdálených kmenů v pralese, které uctívají dřevěné nebo kamenné modly. Ale moderní doba má své vlastní modly. Jednou z největších je uctívání sebe sama. Je to místo, kde člověk v první osobě – tedy JÁ – stojí na piedestalu slávy a všechno se točí kolem něj. To je podstata dnešního humanistického náboženství, které vládne v ateistické Evropě. Je to také něco, co proniklo do velké části křesťanství, které vidí člověka většího, než je Bůh. A poznáte to velmi jednoduše a velmi rychle – je to Bůh, kdo je omezen člověkem a nikoliv člověk, který je omezen svrchovaným Bohem. To je zbožštění člověka, jeho vyvýšení na Boží místo – to je moderní „křesťanské“ modlářství. Ale samotné Písmo ukazuje na další druhy modlářství:

• Koloským 3:5 Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.

Modlářství je cokoliv, co nahrazuje Boha, cokoliv, co nám přináší uspokojení, které nám má přinášet Bůh sám. Mohou to být dokonce dobré věci – může to být práce, rodina, úspěch, hmotné zabezpečení, sex… Tyto modly zotročují úplně stejně jako modly kamenné nebo dřevěné. A opravdové křesťanství znamená odvrácení se od těchto model a obrácení se k Bohu. Znamená to přestat sloužit hříchu a začít sloužit Bohu. Jestliže se někdo nechce odvrátit od hříchu, je to jasný doklad toho, že se neobrátil k Bohu. To je jednoduchá rovnice z 1Te 1,9. Ale Pavel zde jde ještě dál.

Křesťané v Tesalonice se obrátili ke službě Bohu živému a skutečnému. Řecké slovo, které tady popisuje službu, je slovo doulew, které je vytvořené od slova douloj, otrok. Toto slovo znamená doslova otročit, být otrokem, sloužit (jako otrok), být oddán, zavázán, spojen se svým pánem. To je výsledek obrácení. Nic menšího než služba Bohu. Obrácení vede ke službě. Křesťan je služebník. Byl služebníkem, otrokem hříchu, ale stal se služebníkem, otrokem spravedlnosti. Už není svázán hříchem, ale je doslova spoután službou Bohu. Co to bude znamenat v našem životě? Pavel na to dává odpověď:

• Římanům 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

To je láska k Bohu, která se bude projevovat v lásce k bratřím. A tato láska je živena a posilována vytrvalou nadějí, což je poslední znak zdravé církve:

IV. S vytrvalostí očekává Kristův příchod (v. 10)

Lidé vypravovali, jak se tesaloničtí křesťané obrátili, aby sloužili Bohu:

• 1 Tesalonickým 1:10 … a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

Kristova církev, která nemá zrak upřený na Krista a na Jeho druhý příchod, se stane spící církví. Bude jako pošetilá družička, která si nevzala olej do své lampy a místo aby s radostí očekávala příchod Ženicha, spí.

Každá kapitola prvního listu do Tesaloniky je zakončena odkazem ke Kristovu druhému příchodu. To je způsob, jakým apoštol povzbuzuje pronásledovanou církev, to je způsob, jak se máme povzbuzovat i my. Tento poslední rys zdravé církve je společně s tím prvním naprosto nejdůležitější.

Očekávání Kristova druhého příchodu je motorem křesťanského života. Církev se musí těšit na svého Ženicha, musí s láskou vyhlížet Jeho druhý příchod. To je mocná síla, která pudí křesťany ke skutkům víry, to radostná událost, která rozpaluje srdce křesťanů a vede k usilovné práci lásky. Kristův druhý příchod buduje vytrvalost křesťanské naděje.

Sloveso, které Pavel použil na tomto místě k vyjádření očekávání, v sobě obsahuje prvek trpělivosti, důvěřivého očekávání. To je podstata křesťanské naděje – Kristus slíbil, že se vrátí a přikázal svým učedníkům, aby čekali na Jeho příchod. A proto se spojují všechny tři zmiňované znaky křesťanů: víra, láska i naděje. Věříme Kristu, že se vrátí, protože to slíbil. Milujeme Krista – a láska je vyjádřena tím, že posloucháme Jeho přikázání – mimo jiné očekávat Jeho příchod a to nás vede k naději – radostnému očekávání tohoto Kristova příchodu.

Pavel v našem textu mluví o vzkříšeném Kristu, což je připomínka evangelia.

• Římanům 10:9-11 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘

Proč nebude zahanben? Protože tento vzkříšený Kristus se vrátí jako obhájce svého lidu a soudce těch, kdo v Něho nevěří. A to je závěr našeho textu. Kristus vysvobozuje z přicházejícího Božího hněvu. Apoštol Jan dodává:

• Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Ježíš přijde jako mocný válečník, který smete z povrchu zemského každou nepravost, hřích, každé rouhání i bezbožnost, veškerou nevěru a lidskou vzpouru. Kniha Zjevení to vykresluje velmi barvitým apokalyptickým stylem a mluví i Kristu, který bude drtit národy, který bude ztělesněním spravedlivého Božího hněvu a protlačí nevěřící lisem svého rozhořčení.

Tento výhled budí bázeň v životech věřících a měl by vést k velikým obavám v životech všech, kteří v Krista nevěří. Je to důvod, proč můžeme obstát ve zkouškách, proč nyní můžeme strpět nespravedlnost, protože Bůh jednoho dne nastolí dokonalou spravedlnost, je to důvod, proč s láskou vyhlížíme Krista, proč obětavě sloužíme Bohu, proč horlivě šíříme Boží slovo a sdílíme evangelium s druhými lidmi. Je to důvod, proč jdeme do Písma a s radostí ho studujeme, abychom znali toho, kterého milujeme a který přijde jako Pán a soudce. Boží slovo říká:

• 1 Petrův 1:8-9 Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.

Pojďme vyznat tuto svou lásku v písni, která je přímo z tohoto textu.